XI. Promiň, ale musím... „Pšt! Pšt!“ tišil ji známý hlas, ačkoliv se sám zajíkal ve smíchu.
„Ty idiote! Ty zatracenej idiote! Vyděsil jsi mě k smrti, víš o tom?!“ Amanda, ačkoliv neměla už dostatek sil, našla jich v sobě ještě notnou dávku k tomu, aby na něj zaječela.
A pak už jen plavala dál, ke břehu, jelikož tentokrát si byla jistá tím, že ji nikdo už nezastaví.
Když udělala poslední hmat rukama, aby se položila na břeh, který zalévala slaná voda, poprvé po dlouhé době se pořádně nadechla. Ležela tam jako utopenec, a jediné co vnímala, byly zákeřné paprsky svítící jí do očí.
Najednou měla pocit, jako by se znovu narodila. Strach, který ji ještě před vteřinou obklopoval, už pomalu ustupoval dozadu a dopředu se hnaly myšlenky o tom, co by si asi tak počala, kdyby to co se stalo, nebyl jen hloupý vtípek, ale skutečnost, ve které by hlavní roli sehrál její holý život.
Byla to blbost. Zase jednou se rozhodla udělat největší hloupost a málem na to doplatila.
Zhluboka dýchej…
Ty už mi nic neraď!
No dovol! Chceš mě snad z něčeho obvinit? Nemůžu za to co se ti stalo…
Přísahám, že až dojedu domů, okamžitě se nahlásím k psychiatrovi, aby tě z mojí hlavy co nejdřív dostal!
No prosím… pro dobrotu na žebrotu…
Náhle k jejímu tělu dopadlo ještě jedno, vyhublé s dlouhýma rukama.
S rukama, které se ji nyní snažily obejmout.
Nechala se. Jediné, co vnímala, bylo vlastní pravidelné dýchání. Dýchala zhluboka, odpřísáhla by, že by mohla v tu chvíli říct, jak dobře ten vzduch chutnal.
„Omlouvám se,“ prolomil ticho.
Amanda na něj upřela své blyštivé oči, slaná voda nejspíš zapříčinila, že jejich zelená barva zářila v tu chvíli ještě víc.
Nechtěla mluvit, neměla na to ani sílu. Ještě chvilku si musela odpočinout. Jenom chvíli.
Zavřela oči a nechala své bezvládné tělo omývat studenou vodou. Začala se trošku klepat, nikoliv zimou, ale bolestí, kterou cítila ve svalech.
Chlapec ji k sobě ještě více přitiskl.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se najednou.
Amanda kývla. Pomalu sbírala síly a v podstatě se cítila už mnohem lépe, dech se ustálil, křeče víceméně povolily. Ani si neuvědomila, jak dlouho tam leží. Teď jí na tom nezáleželo.
„Odpustíš mi?“
Am vzhlédla, trošku se od něj odtáhla a potom mu udeřila obrovský políček.
„Teď se mi bude odpouštět mnohem líp, Bille,“ usmála se, zatímco on si mnul bolavé místo.
„Připouštím, že jsem si to zasloužil.“
Amanda si sedla, nohy nechala stále smáčet ve vodě a rozhlédla se do dáli s pocitem, že by snad mohla prozkoumat, co se tam nyní děje.
„Jak to, že jsi tady?“ otočila se na Billa.
„A jak to, že jsi tu ty?“ vrátil jí stejnou měnou.
„Nevěděla jsem, že sem poplave ještě někdo dál. Nejspíš jsme vyhráli…“ pousmála se.
„Asi jo, Tom tam pobíhal od bojky k bojce… myslím, že pevně doufal, že zrovna tebe najde jako první.“ Bill si hrál s vodou, která mu protékala mezi prsty. A zničehonic cáknul Amandě do obličeje.
Ohnala se. „Myslím, že zrovna TY dneska už nemáš na nic podobnýho právo!“ řekla výhružně, ač s dávkou humoru.
I Bill se tomu zasmál.
„Sebralas mi místo, musel jsem se nějak bránit!“
„Tím, že jsi mě málem utopil?“ cákla na něj zpátky.
„No jo, nevěděl jsem, že už nemáš sil, myslel jsem si, že jsi lepší plavec,“ rýpl si do ní.
„Ha ha! Sám jsi sem doplaval, takže ti asi dochází jaká to je dálka!“
„Nic moc…“ stál si pořád za svým.
Amanda po něm hodila svým výhružným pohledem a zpět se položila zády na nasáklý slaný písek. Ruce položila podél těla a roztaženými prsty nabírala do mezer tisíce písčitých zrníček.
Tohle rozhodně neplánovala. Naopak, ať jakkoliv přemýšlela, tohoto okamžiku se nejvíc bála. Pro tohle se celý den dusila na sluníčku, a zase to přišlo vniveč. Proč se musel do všeho plést? Proč jí nedal alespoň na chvíli pokoj, aby mohla v klidu vydechnout.
Přesto věděla, že on za to nemůže. Ničím zvláštním ji přece neohrožoval.
Ne teď. Ne tady.
Bill seděl s pokrčenýma nohama u Amandy. Hlavu měl skloněnou dopředu a potichu si, jakoby do rytmu šumění vody, broukal jakousi neznámou píseň. Možná skládal. Byl by to přece jen krásný alternativní pokus, pomyslela si Amanda.
Tiše ho sledovala a snažila se ukrýt chvění ve svém srdci, které způsobila tato scéna.
V okamžení, kdy Bill přestal a otočil se na ni, sklonila hlavu na druhou stranu a s úpornou snahou předstírala své zalíbení k šumění trávy na paloučku u zálivu.
„Em?“
„Hm?“ opatrně se otočila zpět, a tudíž zničila svou snahu, jelikož Bill nemohl přehlédnout oslnění v jejích očích.
Zúžila víčka.
„Ne, počkej, nezavírej oči!“ vyhrkl ze sebe a ulehl k ní, rukou byl opřený o zem a hlavu měl skloněnou nad tou její.
„Proč?“ znejistěla. „Víš, je tu přece jen přímé slunce, nedá se jen tak koukat…“ lhala. Moc dobře věděla, že ačkoliv slunce opravdu nepříjemně pálilo a kterýkoliv zrak to nutilo být opatrný, nemusela oči přivírat na velikost zrnka prachu.
„Chci se jen podívat,“ uklidnil ji Bill. „Neboj se.“
Amanda otevřela oči a zahleděla se na něj, zpříma spatřila jeho krásné dokonalé detaily, tak jak je opět dlouho neviděla. Jak se k ní nakláněl, až se jí zastavil dech, a hruď se jí napnula.
Opět padala do neznáma, do touhy. Chtíče. Tolik ho chtěla obejmout, chtěla cítit jeho tělo na svém, zatímco by voda kolem omývala jejich velké hříchy.
„Bille…“ řekla tiše, jelikož sama před sebou se opět styděla.
„Em,“ Bill vítězoslavně ukázal na prstu mušku, „měla jsi ji v oku, pak se nedivím, že ti to bylo nepříjemné.“ Usmál se na ni.
Zmlkla.
Taková ostuda. Takové pokrytectví. Ona si neustále hraje na to, jak jí Bill ubližuje, jak ji vyhledává a chce ji uloupit od manžela a on mezitím... přátelsky jí vyndává z oka mušku.
Ježiši kriste, Amando.. ty jsi nána!
Tentokrát s tebou souhlasím. Já idiot.
Vykouzlila na rtech nevinný až tupý úsměv.
„Co sis myslela, že udělám?“ Bill zněl mírně pobaveně, neskrýval však v hlase něco, co humor předčilo.
„Nevím, nevěděla jsem, že mám mušku v oku. Moc ti děkuju,“ použila opět své zastírací schopnosti.
Nemohla si dovolit, aby ji prokoukl. Nebo lépe, nechtěla mu povolit vstupenku do jejího nitra, neměl na to právo a taktéž ne ona.
„Chtěl jsem ti jen pomoct, za tu scénku ve vodě… víš.“
„Za to bys mi musel líbat ruce i nohy!“ podala si ho výsměšně.
„Nepřeháněj!“ zasmál se Bill.
„Myslím to naprosto vážně!“ zdůraznila Amanda taktéž posměšně se svým oblíbeným gestem, tedy vztyčeným ukazovákem.
Na tváři se jí vyrýsoval udivený, ač pobavený pohled, když se Bill najednou ohnal a začal jí líbat ruce. Dělal to jako by jí prsty na rukou snad chtěl sníst k obědu.
Divoce u toho mlaskal a Amanda se smíchy až za břicho popadala.
Bill se k ní mnohem víc nakláněl, stále víc a víc, ve smyslu žertu až se najednou ocitl tak blízko jejího těla, že se břichy dotýkali.
Výkřiky smíchu utichly.
„Smím?“ vyřkl vzápětí.
„Co… co jestli smíš?“
Bill mlčel, jen se na ní díval. Se záchvěvem v očích, zatímco v rukou stále svíral její dlaně.
I Amanda mlčela.
„Ne, byl by to špatný nápad, hodně špatný nápad,“ mluvil na ni, ale snad jako by promlouval k sobě, snad sobě do duše.
„O čem to…“ hlesla Amanda, ale Bill jí skočil do řeči.
„Pomyslel jsem na to jen, jak dlouho to je, když jsem tě naposled pořádně políbil?“ A je to tady, pomyslela si Amanda.
A tentokrát za to nemůže jen Bill, můžou za to oba. Nic neudělala proto, aby se od něj vzdálila, když mohla.
Jen tam tak ležela. „Nevím, myslím, že už je to hodně dlouho.“
„To jo, mám jen matnou vzpomínku na to, jak sladce tvoje rty chutnají.“
Amanda polkla, nevěděla co mu na to říct. Sama si jeho rty dokázala v mysli vybavit, ale ne nijak výrazně. A hlavně ten pocit, který vždycky cítila, když ho kdysi líbala. Věděla, že to bylo něco silného, ale nemohla si vzpomenout přesně čemu se onen pocit podobal.
Bill najednou vstal. „Měli bychom jít.“
Amanda ho následovala, beze slova. Věnovala mu pouze kývnutí hlavou. Byla již odpočatá, možná víc než by měla být, a tudíž se mohli v klidu vydat zpět.
Vystoupali po písčité cestě mezi nízkou trávu a stromy.
Šli tiše. Oba dva uzavření do svých světů.
„Bille,“ Amanda se snažila prolomit ticho. Chtěla mu toho tolik říct, ale teď se mu chtěla hlavně omluvit za to, jak to nechala dojít daleko. Chtěla mu vysvětlit, že nejlepší bude, když se od sebe vzdálí. Ale stejně tak ho toužila pohladit a..
„Em, to je fuk… zapomeň na to… jen mě to tak napadlo, byl to špatný nápad.“
Amanda se zastavila, postavili se proti sobě. Teď mu to řekne. Nemůže s ním dál být v kontaktu. Musí mu vysvětlit, že je to pro jejich dobro.
„Bille…“
Jenže než stačila cokoliv říct, udělal to, co dělal vždycky, skočil jí rychle do řeči. Svoji větu zamumlal skoro tak rychle, že měla pocit, jako by snad i něco přeslechla.
„Možná špatný nápad, promiň, ale já musím…“ A s tímhle ji chytil, přitiskl k sobě tak blízko, až nemohla dýchat, a ucpal ji pusu i přes protesty svými rty.
Líbal ji hladově, houževnatě.
Tiskl ji k sobě, jako by při tom umíral.
Amandě klesly ruce podél těla. Nemohla ho přece obejmout, takhle má alespoň naději na to, že ona to nezapříčinila, že ona nechtěla.
Prokletá lhářko!
Chytila ho kolem krku a tentokrát si byla jistá toho, že ona nepustí jej.
