XVI. Čas jít

Amanda nevěděla, co říct. Neměla ani potuchu o tom, co všechno mohl Tom zaslechnout. Ale moc dobře si uvědomovala, že přímě jejím jménem ji už dlouho neoslovil. Začínala pociťovat horko na zátylku a mermomocí se snažila vykouzlit na obličeji výraz, který by neříkal Jsem vinna.

„Ano?“ konečně se zmohla na slovo.

Tom se ani nepohnul, ze stejného místa na ně tikal zlobně očima.

„Hledal jsem tě úplně všude!“ vyčetl jí a pak jeho výraz povolil.

„Ahoj,“ pozdravil neupřímně Billa a stoupl si k Amandě. Evidentně se stále mínil chovat odpudivě, pomyslela si Amanda a usrkla ze své skleničky. Bill mu naopak pravděpodobně nemohl stále odpustit jeho vychloubačské chování, a tak jen kývl hlavou.

„Sedím tu chvilku, chtěla jsem se jen na chvilku posadit do ústraní,“ snažila se rozvířit dusnou atmosféru.

Tom kýval hlavou a přitom jeho oči prozrazovaly, že jí nevěří ani jedno slovo.

Okázale začal hrát ofenzivně.

„Už jste si řekli všechno? Rád bych tě někomu představil…“

Podiveně k němu vzhlédla a pak se vrátila zrakem zpět k Billovi, ten ležérně rozhodil rukama. Nejspíš mu nic jiného nezbývalo.

„Omluv mě,“ hlesla a vstala, načež ji k sobě Tom přivinul, jak nejvíce mohl a kráčeli spolu v objetí. Amanda se nemusela ohlížet, aby věděla, že Bill je pozoruje. Vždycky vycítila jeho pohled.

„Řekneš mi, proč se k němu chováš tak odporně?“ špitla, když se zastavili a konečně si uvědomila, že Tom ji jen dokonale odlákal z –pro něj- nebezpečného teritoria.

„Spíš ty mi řekni, proč pokaždé, když někde je, jdeš přímo k němu? Co on má, co já nemám?“ Tom brunátněl, natáhl hubenou ruku po sklence na stole a upil vína.

Amanda pokyvovala hlavou, jako by tím snad měla přijít na nějakou rozumnou větu.

„Vždyť se nic neděje, jen si s ním povídám, co ti na tom vadí?“ bránila se.

„Nejde o slova, jde o ty pohledy… kdykoliv s ním mluvíš, toužíš po něm, vím to, a on tě svlíká očima!“ oponoval tvrdě.

„Jsi blázen,“ vmetla mu do obličeje kysele, „trestej mě, ale ne jeho, prosím.“

Tom chytil její bradu palcem a ukazovákem, držel ji takovou silou, že Amanda měla pocit, že ji za chvíli rozdrtí.

„Pořád se ho zastáváš…“ řekl pak až přehnaně klidně.

„Protože…“ Nadechla se, ale nestačila svou větu dokončit.

„Protože? Protože proč? Snad protože se tě tehdy sám zřekl? Snad protože si běžela vyplakat se mi na ramínko? Snad protože ti pak nevěnoval dostatek pozornosti k tomu, aby sis byla jistá, že tě tak miluje, jak neustále básnil? Snad protože jsem jen tvoje hračka, kterou si bereš do postele, jen když je nouze? Snad protože…“

„Dost! Už přestaň, přestaň s tím okamžitě!“ Byla vzteky bez sebe, jak si dovolil dělat z ní tady, před očima všech, hlupáka. Mluvil na ni tlumeně, přesto jí nemohlo uniknout, jak je pár lidí okolo pozoruje, a pak zahlédla i kakaové oči- upřené k jejich postavám.

„Proč? Proč bych měl přestat? Dlužím ti to snad za něco?“

Znovu pokývala hlavou, vztek pomalu prchal, dostavila se bolest po celém těle, a prázdnota. Vší silou mu poraženě vzhlédla do očí. „Ne, měl bys mě nenávidět.“ A s těmi slovy se rozutekla, tak jak to dělávala, když byla mladou dívkou.

Touha utéct před problémy, a též před jejich následky.

Konečně měla co jí patří.

Otevřela zprudka dveře a zabouchla je, stále běžela, cítila, jako by už nemohla pořádně popadnout dech, a pak ji kdosi chytil za loket a otočil ji. Málem upadla, ale stále mu očima čelila.

„Kam jdeš?“

„Nech mě jít,“ řekla krutě.

„Ne, prosím, nechoď. Počkej, pojedeme spolu, nějak se to vyřeší,“ žadonil.

„Ty víš, že nevyřeší, bude to pořád stejné. Tome, prosím, nech mě jít,“ tentokrát i ona prosila. Čelila jeho raněnému pohledu, jeho saténovému doteku ruky. Jeho lačným pootevřeným rtům, jak nevěděl, co říct.

Najednou povolil stisk. „Dobře, ale přísahej… že až přijedu domů, budeš tam. Prosím, přísahej mi to!“

Sklopila hlavu. „Dobře.“

„Můžu ti věřit?“ zeptal se a pak si uvědomil, jak hloupě svou otázku položil, doslova se mu to promítlo očima.

S pláčem nastupovala do výtahu, neodpověděla.

***

Jakmile byla doma, sedla si na gauč, jako by snad na bedrech nesla tíhu světa a podívala se do tmy. Musela si rozmyslet, co teď podnikne. Nevěděla co dělat.

Chtěla utéct, chtěla ho nechat začít žít nový život.

Jeho i jeho bratra.

Ona byla jediným zlem, které mezi nimi vždy bylo. To ona všechno pokazila. Sobeckost ji dovedla až k tomuto dni. Dni plnému soucitu, ale zároveň bolesti a zmatku.

Ale pak si uvědomila, že přísahala, že až přijde domů, bude tady.

Přísahala mu to. Ať alespoň jednou tedy vidí, že není jen lhářka.

Nevnímavě zapnula televizi a únavou během deseti minut usnula.

***

Probudil ji dotyk, cítila jak ji někdo přenáší nahoru do postele.

Cítila jeho něžnou vůni a rozhodla se neotvírat pořádně oči. Ale jakmile ji položil na lůžko a začal ji svlékat, procitla. Všiml si jejích očí a nasadil zvláštní masku.

Nevěděla, co si myslet. Byla to změť všeho, co se poslední dobou odehrálo. Oči měl kamenné, ale na tváři se rýsoval úsměv.

„Bál jsem se, jestli tu opravdu budeš…“ špitl, když jí zrovna stahoval nohavice.

Opět neřekla nic. Tiše ležela, dívala se na to, jak o ni pečuje a do očí se jí hrnuly slzy.

„Jel jsem skoro hned za tebou, měl jsem pocit, že mi najednou utíkáš… ten pocit už nechci nikdy zažít,“ jeho hlas zněl vážně, možná až moc. Amanda přemýšlela, co by se stalo, kdyby to opravdu uskutečnila.

Kam až by ho dovedla její touha pomoci mu.

„Omlouvám se za svůj výstup,“ hlesl a políbil ji na ústa, „a teď můžeš zase spát.“ Mírně se usmál a odešel z pokoje.

Jenže tentokrát Amanda usnout nemohla, zírala z okna ven do té tmy. Do temnoty, která byla všude kolem. Nenašla žádnou vhodnou odpověď na svou otázku.

Nakonec přemýšlela tak usilovně, že než se Tom vrátil do pokoje z koupelny, opět upadla do spánku.

***

Ráno vstala mnohem dřív než měla původně v plánu. Jednala instinktivně.

Nesměla se moc rozmýšlet, ne teď, když se už rozhodla.

Naposled se podívala na svého spícího manžela, nerušeně odchlupujícího do měkkého bílého polštáře a poslala mu vzdušný polibek. Bála se, že kdyby se ho dotkla, procitl by a pak, měla tušení, že kdyby ucítila jeho dotyk, opět by změnila své rozhodnutí a to už teď nemohla, vše bylo už připravené.

***

Ahoj lásko,

vím, že až tohle budeš číst, bude ti mezitím klesat ten tvůj nádherný úsměv, kterým si mě vždy budil. Prosím, nehněvej se a nebuď smutný, věř, že to dělám jen pro naše dobro. Tak dlouho jsem ti ubližovala, až jsem se nakonec rozhodla konečně nebýt sobecká a začít jednat jednou jako dospělá. Nikdy jsem nedokázala pochopit, jak jsem ti mohla ubližovat, tak skvělému člověku. Ale odpověď jsem nikdy nenašla, proto se budu snažit přijít na ni v dalších týdnech. Nemusíš se bát, budu s tebou stále v kontaktu, budu ti pravidelně psát, abys věděl, že mi na tobě opravdu záleží. Teď je čas jít. Nesnaž se mě najít.

Miluju tě, přes všechny nesnáze si tohle musel celou dobu vědět.

Miluju tě, miluju, miluju.

Amanda.

IV. První den

Uběhly dva dny od oné noci plné zármutku, žalu a později i ticha.

Balila jsem věci do kufru a broukala si svou oblíbenou píseň, v tu chvíli mi bylo absolutně jedno, že zpívám naprosto falešně. Zpěv mě uklidňoval a já se potřebovala vyrovnat s tím, jak to nakonec mezi mnou a Patrikem všechno dopadlo.

Ani na chvilku se mnou nepromluvil, obcházeli jsme se jako bychom se snad nenáviděli a přitom jeden druhému měl tolik co říct. Kdykoliv jsem se překonala a vzhlédla mu do očí, viděla jsem jeho pohled plný slov, jako by mi říkal, proč jsem tak ledová. Nedokázal pochopit můj postoj. Možná byl zvyklý riskovat víc než já.

Věděl, že mi není lhostejný, ale touha domova mě nejspíš oslepila. Nechtěla jsem, aby si na mě někdo po tom, co by moje věci skončily do jedné na ulici, ukazoval prstem.

„Máš všechno?“ ozvalo se ode dveří.

Polekaně jsem se otočila a ke svému úžasu zjistila, že hlas patří mému bratrovi.

Kývla jsem. „Chybí mi už jen plyšák do postele a sáček na zvracení,“ podotkla jsem.

Jemně se zachichotal a uvelebil se do modrých peřin na své posteli.

Zbývalo mi už jen přibalit si sadu s papíry na dopisy a fotoaparát. Mohlo by se možná zdát, že jsem konzervativní. Možná tomu v mnoha směrech tak opravdu bylo. Každopádně jsem věřila, že dopisy jsou mnohem působivější než psaní po smskách.

„Co je?“ zaraženě jsem se zatvářila, když jsem si uvědomila, že mě neustále pozoruje.

„Nic,“ hlesl a položil se na postel celým tělem.

„Určitě ti napíšu, jestli chceš..“ moje ústa se snažily vykouzlit něco jako upřímný úsměv, ale pravdou bylo, že mě neskutečně bolelo to, za jaké situace se s ním loučím.

„To doufám,“ přitakal.

„Budu tam jen osm dní a hned jak přijedu, napíšu ti předlouhý dopis o tom, jak se tam v jezeře koupou vyzáblý blondýnky, kluci stojí za nic a jak večer ty cikády řvou jako krávy,“ zasmála jsem se a finálně zapnula zip na velkém černém kufru.

Otec už čekal s nastartovaným autem venku, takže jsem neotálela a táhla ho za sebou po kolečkách.

„Tak…“ pronesla jsem za dveřmi, „přijmeme bolestný fakt loučení?“

Patrik vstal mrzutě z postele a postavil se proti mně. Jako by na ten moment nevěděl, jestli mi má říct pouhé ahoj a nechat mě jít nebo se pokusit mě dokonce i obejmout.

Osobně bych dala přednost tomu druhému, chtěla jsem odcházet z domu s pěkným pocitem, že až se vrátím, bude na mě taktéž s otevřenou náručí nedočkavě čekat.

„Tak tedy ahoj a užij si to…“ řekl s rukama podél těla. A pak je ve vteřině natáhl ke mně a křečovitě mě k sobě přitáhl. „A opatruj se… nám.“

Kývla jsem a políbila ho na tvář. Nechtěla jsem, aby mě šel vyprovodit až k autu, nerada bych, aby mi jeho postava ubíhala před očima.

***

Cesta se zdála nekonečná, neustále jsem se dívala z okna na ubíhající krajinu za sklem a přemítala v hlavě, jaké to tam asi bude. Nebo lépe řečeno, jak to tam bez něj přežiju. Byla jsem na něj už tolik zvyklá.

Nostalgicky jsem se vracela k rannímu momentu a ani jsem si nevšimla, že mi utekl tichý vzdech mezi ústy.

„Copak? Netěšíš se?“ zeptal se můj otec a snad poprvé z jeho hlasu bylo znát, že se opravdu stará.

„Těším,“ hlesla jsem bezvýrazně a otočila hlavu zpět k oknu. Neměla jsem náladu se s ním bavit, prakticky celou cestu jsem mlčela. Otec se párkrát snažil navázat konverzaci, ale já ho vždy takhle odbyla. Zdálo se však, že moje nepřiměřená nálada, kterou jsem promítala do tónu svého hlasu, ho nijak nezarazila.

„Třeba si tam najdeš konečně už nějakého chlapce,“ řekl s úsměvem.

Ani jsem se neobtěžovala mu ho vrátit zpět. Kreslila jsem si prstem po okně.

„Co?“ zdálo se, že vyčkává nějakou odpověď. „Nebo už nějakého máš?“ vyzvídal. Snad se tak cítil lépe, že se snaží konečně se dozvědět něco o mých pocitech.

S posmutnělýma očima jsem nadzvedla koutky úst a zatřásla hlavou na znamení ne.

„Ani se ti žádný v našem okolí nelíbí?“ zapálil si cigaretu a odklepával z okýnka. Měla jsem neskutečnou chuť mu říct, že opravdu ano, a nejspíš nejen líbí. Ale jak by se asi zatvářil, kdyby zjistil, že člověk, o kterém mluvím, je také jeho syn.

„Ani ne,“ zabručela jsem s výrazem, že tímto naši přihlouplou konverzaci končím.

Tentokrát pochopil a další půlhodinu se jen upřeně díval před sebe.

Byla jsem mu upřímně vděčná.

Cesta se blížila ke konci, už jsme pomalu přijížděli do města, letní tábor jsem měla už minulý rok za sebou, ale letos jsem tam jela jako praktikant, takže jsem se víceméně těšila na úplně nové rozměry, které mi tohle místo mohlo nabídnout.

Otec právě parkoval na drobném štěrku u restaurace, kde jsme si měli dát dopředu sraz, abychom následně společně došli do místa. Bylo to v podstatě jen za rohem.

Od jednoho stolečku na mě už mávala rozjařeně Mája, jediná správná kamarádka, se kterou jsem si tu měla vždycky co říct. Upřímný pozdrav jsem jí opětovala a pomalu vytahovala velký kufr z auta. Otec na mě vrhl starostlivý pohled, evidentně chtěl před ostatními vypadat jako otec, jak se patří a políbil mě na tvář. „Nemám tu s tebou ještě chvíli počkat?“

„Ne,“ řekla jsem rozhodně, „mám tu spoustu známých, nebudu se nudit, neboj. A jeď opatrně domů.“

„Dobře,“ pokýval hlavou a v momentě už jsem viděla jeho auto z povzdálí, stačil na mě ještě zatroubit.

Nyní s mnohem lepší náladou jsem se odkulhala k terase restaurace, odložila kufr do rohu a rozeběhla jsem se ke stolu, kde seděla Mája, dívka ve stejném věku jako já s kaštanovými kudrnatými vlasy a slonovinovou pokožkou. Společně s ní tam seděl také Dominik, taktéž známý z minulého roku, docela hezký kluk s krásným úsměvem, ale podle mě trošku otravný. A také Marek, ten sem jezdil už hodně let, takže byl z nás nejzkušenější a neustále si stěžoval, že ho nikdy nepustili k funkci vedoucího oddílu.

V podstatě jsme tu nyní byli všichni čtyři praktikanti, já a Mája nováčci.

„Tak, jakpak ses nám měla?“ zeptala se Mája ihned po tom, co jsme se všichni pozdravili.

„Skvěle, jako vždy,“ zalhala jsem, ale nemohla jsem ji přece ihned zatěžovat, „a jak ty?“

„Příšerně!“ Evidentně mou myšlenku o zahození negací hned při prvním setkání nepodporovala. „Ani nevíš, jak moc jsem se sem těšila.“

Pousmála jsem se a objednala si džus. „To ti věřím.“

Mája byla pověstná tím, jak nepříjemné má rodiče. Vyprávěla o nich s oblibou tak často, že jsem předpokládala, že většina nováčků usazených u dalších stolů o jejich rodinném životě již ví.

„Letos tu je nový vedoucí, víš o tom?“ prohodila a usrkla ze své sklenky s podivným výrazem ve tváři, kterému jsem jako dívka rozuměla jen já.

„Nevím, jaký?“

„Byl se tu teď podívat, myslím, že se jmenuje Petr, a je to fakt kus. Doufám, že budu vypomáhat u něj,“ zalaškovala a chlapci u stolu si odfrkli. Mája omluvně pokrčila rameny, až jsem se musela zasmát.

„Holka, holka.. myslíš ty taky na něco jiného?“ dobírala jsem si ji.

„Tak se otoč,“ špitla.

Pobaveně jsem se tedy otočila, a vzhlédla, že k nám někdo kráčí s papírem v ruce.

Muž, tipovala jsem věk okolo pětadvaceti, tmavě hnědé vlasy, karamelové oči, opravdu od pohledu fešák.

„Ahoj,“ promluvil. „Hledám…“ zadíval se do papíru, „Lucii Jaříkovou,“ tikal očima z Májy na mě.

„To jsem já,“ ozvala jsem se.

„Super,“ potřásl mi rukou, ale nepřisedl si, stále stál nad námi, „jsi můj praktikant. Já jsem Petr.“ Přívětivě se usmál, ale v jeho hlase byla známka odstupu. Pravděpodobně se cítil nadřazeně.

Potlačovala jsem smích, jak jsem letmě zahlédla Májy uražený výraz a kývala.

„Po hromadném setkání se za mnou prosím stav, probereme spolu přípravu,“ všechny pohledem pozdravil a zase se odkráčel.

„Teda kamarádko, řeknu ti.. že jsi hrozná mrcha,“ nakabonila se Mája, ale bylo znát, že je v tom skrytý humor.

Musela jsem se smát. „Ty trdlo, je to sice krasavec, ale nezdá se ti trošku…“

„Perfektní,“ řekla a znovu usrkla.

„Náfuka jsem myslela.“

„V posteli přece mluvit nemusí,“ podotkla Mája rozhodně a Dominik se už pomalu odšoupával od stolu. Vyprskla jsem a přitakala.

„Ty jsi hrozná holka.“

Oba dva mužského pokolení se mnou evidentně rázně souhlasili.

Bylo mi jasné, že se tu rozhodně nudit nebudu.

III. Víc než sourozenecká hádka

Dobelhala jsem se z postele okolo jedenácté. Bylo páteční ráno a Patrik měl týden po narozeninách. Ospale jsem táhla své tělo do koupelny, abych provedla nutnou hygienu a při pohledu do zrcadla jsem se nevinně usmála na onu příšerku, která mne každé ráno takto doprovázela.
Ani studená voda nezapříčinila moje probuzení, a tak jsem dál chodila po domě jako tělo bez duše.
Patrik seděl v obývacím pokoji a sledoval televizi.
„Ahoj,“ odtrhl se na moment od obrazovky a kousl do sušenky.
„Zdravím,“ pípla jsem a šoupala nohama, když jsem si šla do kuchyně uvařit čaj. „Kde jsou rodiče?“
„Jeli nakupovat, máma si vymyslela, že chce koupit novou sedačku,“ odpověděl pohotově a protočil oči v sloup.
Voda se v mžiku dovařila, zalila jsem svůj oblíbený oranžový šálek a přisedla vedle Patrika. Sledoval detektivku na nulové úrovni.
„Jak se můžeš koukat na takovou ptákovinu?“ optala jsem se a pohotově si přitáhla ovladač, abych vybrala něco, co by mělo k našemu vzdělání alespoň o kapánek větší nápomoc. Vybrala jsem pořad a o designu a hltavě poslouchala každé slovo toho hezouna, který se tam nakláněl k bílému stolu a vysvětloval, co všechno je na něm tak originálního.
„Jak ty se můžeš dívat na tohle?“ vrátil mi stejnou měrou a máchl rukou vedle mě, aby si zpátky vzal, co mu ještě před chvílí patřilo. Uhnula jsem a Patrik mě málem celou povalil, jak se snažil vymanit mi ovladač zpod zad. Rýpavě jsem se mu smála, do chvíle, než mi ovladač vytrhl z ruky.
„Zkus tam dát tu blbost a vypnu pojistky!“ prohlásila jsem vražedným tónem, ačkoliv jsem si pak uvědomila, že vlastně ani nevím, kde v domě jsou a vlastně ani, jak se dají vypnout. Ale evidentně se mi podařilo ho věrohodně přesvědčit a přepnul to na kreslené pohádky.
„Kompromis,“ pípl, když viděl můj udivený pohled.
Bože, jak mi občas lezl na nervy. Zrovna jsem měla pocit, že ho utluču metr do země, ale vzhledem k jeho malé postavě by z něj zbyla asi jen hlava. Ne, pochopitelně, že přeháním. To dělám s oblibou ostatně velice ráda.
Dívala jsem se, jak dlabe z té jeho keramické misky, do které si dával snad veškeré jídlo a doslova očima hltá seriál Co je, Andy?. Dobře, taky jsem se občas ráda koukala na japonské anime, ale tohle bylo moc už i na mě.
„Jen vstanu a už mi lezeš na nervy,“ zabručela jsem, promnula si oči a odešla na terasu.
Nic mi na to neřekl, jen tiše seděl a mlčel. Snad dělal, že to přeslechl nebo neměl náladu se pro dnešek hádat.
Seděla jsem tam asi půl hodiny jen tak, dívala se na krásný odstín modré barvy, která mi zářila nad hlavou a hrála jsem si se psy. Neměla jsem absolutně náladu přemýšlet nad ničím, ačkoliv mi hlavou párkrát probleskla myšlenka toho, co dnes asi tak podniknu.
Všichni moji přátelé žili v hlavním městě a vidina šíleného dusna a pachu potu v autobuse mne opravdu nevábila.
Ohlédla jsem se, jak Patrik přicházel na terasu za mnou. V ruce mu třímaly dva ústřižky papíru.
„Co to máš?“ zeptala jsem se a dál házela našemu černému psíkovi gumovou hračku.
„To jsem dostal přece od strejdy, jsou to lístky na premiéru Pottera,“ odpověděl a usadil se na dřevenou lavici. „Je to už dneska.“
„To je super, ne? Koho bereš s sebou?“
Mírně se zašklebil a rozhodil rukama. „Nevím.“
„Tak vezmi třeba Nikolu, koukala jsem nedávno v autobuse, jak po tobě doslova šilhala očima,“ zasmála jsem se. Jeho to moc nepobavilo, nahodil ještě kyselejší obličej a mačkal lístky v ruce.
„Hlavně je neznič, prosím tě!“ okřikla jsem ho spěšně a posadila se vedle něj. „Pověz mi, nejsi ty náhodou… tak trošku na kluky?“ moje otázka vyzněla mírně rýpavě, ale tentokrát jsem to myslela opravdu vážně. Nezdálo se mi, že by ho dívky přitahovaly a uznejte sami, jako starší sestra jsem musela pochopit proč.
„Nejsi ty náhodou… tak trošku na hlavu?“
„Promiň,“ vyprskla jsem smíchy a rozhodila si vlasy po ramena. „Tak, jestli ti to nevadí, klidně půjdu s tebou,“ nadhodila jsem. Nechtěla jsem, aby si myslel, že se mu nějak vnucuji a vím, jak těžké by pro něj bylo odmítnout mě. Ale Patrik pokýval úsměvně hlavou.
„Tak jo.“
Nevěděla jsem, v kolik se naši vrátí a nechtěla jsem si vyslechnout další poznámky ohledně mojí neschopnosti postarat se o cokoliv v domě, a tak jsem se chystala dát se do úklidu.
„Ty, Páťo…“ houkla jsem na něj ode dveří.
„Hm?“
„Až mě budeš příště chtít pozvat na rande, můžeš to říct normálně…“ mrkla jsem na něj a vysmála se mu.
Mírně zčervenal a pokýval hlavou, nejspíš nad mým stupidním humorem.

***
Film se blížil ke konci. Po celou dobu jsme s Patrikem napjatě seděli, ani se nehnuli, občasně jeden z nás pronesl nějakou vtipnou hlášku k ději.
Myslím, že kterákoliv dívka z našeho města by dala bůhví co za to, aby s ním mohla prožít den v kině za temné atmosféry, doprovázené romantikou, kterou kino poskytuje skoro při jakémkoliv výběru filmu.
Sál byl naplněn lidmi, počet volných míst by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Spousta zamilovaných párů. Tak proč tu seděl se mnou? Říkala jsem si v duchu. Tato úvaha mne občasně vyrušila ze sledování.
Poprvé po dlouhé době jsem se na něj otočila, měl popcorn všude po sedadle, dokonce mu pár kukuřice zdobilo límeček kostkované košile. Tiše jsem se zasmála a naklonila se, abych ho upravila. Viděla jsem, jak zastavil dech, když jsem se ho letmě dotkla.
„Neboj,“ špitla jsem a cvrnkla ho do nosu.
Otočil hlavu opětovně dopředu a ponořil ruku do papírové krabičky.
Harry zrovna bojoval na ministerstvu s Voldemortem. Vnímala jsem, jak mě Patrik každou druhou vteřinou sleduje jen tak po očku. Byl tak nenápadný, že mi to jednoduše nemohlo uniknout.
A pak, v momentě, když se na scéně objevil, jak jinak než velice stylově, sám profesor Brumbál, Patrik položil svou ruku na tu mou. Lekla jsem se a mírně cukla. Doufala jsem, že se jen zmýlil a chtěl se prostě opřít o opěradlo, ale jak to tak vypadlo, nemínil mou ruku vymanit zpod té jeho.
Zaraženě jsem se na něj podívala, absolutně mi nevěnoval žádnou jinou pozornost.
Držel nevinně dlaň na mojí a druhou rukou si házel do pusy další a další kukuřici.
Zamrazilo mě na zádech, takhle se nikdy nechoval. Bláznil nebo co se mu to stalo?

***
Vycházeli jsme ze sálu, všude kolem byl slyšet obrovský ruch diváků, které film značně nadchl, včetně mě a Patrika. Rozmlouvali jsme o jednotlivých scénkách s nadmírou důvtipu a k onomu „sourozeneckému“ doteku jsme se už nevraceli.
Oba dva jsme si hráli na to, že se nic takového nestalo. Asi to bylo mnohem lepší. Nehodlala jsem se dozvědět, proč to udělal. Možná jsem se bála odpovědi, kdo ví…
Patrik věděl moc dobře, co všechno pro mě znamená.
A on mi dával taktéž silně najevo, že jako sestra jsem perfektní.
Děkovala jsem mu za ten pocit, že mě někdo má rád. Po smrti matky jsem pro všechny ostatní byla jen vzduch. S ním jsem měla pocit, jako že jsem středem vesmíru. Samozřejmě, jako sourozenci jsme se i dost často hádali. To ostatně dělají lidi pořád. Nechci, aby to vypadalo, že jsme byli prostě dva jedineční lidi na zemi, bez jakékoliv vady. Ne, ani náhodou.
Nenáviděla jsem jeho vkus v umění a ve filmech, vždycky mi dokázal absolutně znelíbit moji lásku ke čtení, po ránu na umyvadle nechával silnou vrstvu zubní pasty a občas byl příšerně flegmatický k mým prosbám o pomoc. Mimo to, taky nikdy nedokázal naskládat pořádně nádobí do myčky a málokdy po sobě něco uklidil, aniž by u toho neremcal.
Jenže, když s někým žijete, musíte se jednoduše naučit milovat toho člověka i s jeho nedostatky.
Ráda bych někdy poznala, co všechno si o mě myslí on…
Jakmile jsme vystoupili ze sálu, u dveří stála mladá dívčina, docela sympatická, ta samá, která Patrikovi prodávala popcorn.
Podávala každému nějaký výtisk.
Jakmile nás uviděla, mírně se zasmála a dala i Patrikovi dva plátky.
„Pro vás a pro přítelkyni, hezký zbytek večera,“ promluvila příjemně.
Pokývali jsme oba dva hlavou a jakmile jsme procházeli velkou halou zpět ven, dala jsem se do smíchu.
„Vypadám snad, že bych měla chodit s takovým škvrnětem?“ dobírala jsem si ho a málem při tom narazila do sloupu, což na oplátku rozesmálo jeho.
Opravdu jsem vypadala o dost starší než on, nebyla jsem jediná komu se tak zdálo.
Neustále mi někdo odmala tvrdil, že vypadám a chovám se na víc. Do výšky jsem moc vzrostlá opravdu nebyla, to je pravda. Ale už od čtrnácti jsem měla postavu jako žena, viditelná prsa, ženské rysy v obličeji vyvracely moje velké dětské oči. Zelenooká blondýnka. Od přírody jsem byla brunetka, ale už dlouho moje vlasy byly protkané blonďatými melírky, bylo jich tolik, že moje kadeře se jednoduše slily v platinovou blond.
Vyšli jsme ven do tmy a nádherné noční atmosféry naplněné čistým vzduchem a pouličními lampami. Nasála jsem do nosu všechnu tu nádheru a zatočila se dokola. „Není krásně?“
„Jojo,“ odpověděl Patrik a kopal přitom do kamínku na zemi, absolutně mě nevnímal.
Opřela jsem se o sloup a zkoumavě se na něj zahleděla. Choval se víc než divně.
„Co se ti děje? Ten film se ti nelíbil?“
„Ale ne, líbil se mi hrozně moc,“ hlesl a dál kopal všude kolem sebe.
„Tak co ti je?“
Neopověděl mi na otázku, místo toho se podíval na parkoviště a pak na hodinky. „Neříkal náhodou táta, že pro nás přijede?“
„Jo, to říkal, ale znáš ho… všude jezdí pozdě. Spíš…“ zapnula jsem si vestu, jelikož zafoukal silný vánek, „mi pověz, co se děje?“
Neustále se ode mě oddaloval a s rukama v kapsách se díval do země.
„Haló, mluvím na tebe!“ okřikla jsem ho. „Nepovíš to ani ségře?“ zkoušela jsem na něj jinou taktiku, která v momentě zabrala, ačkoliv jsem se později proklínala za svou zvědavost.
Energicky se otočil a přispěchal ke mně s dalším- pro mne neznámým výrazem v očích. Vždycky mi byl tak blízko, tak kde to teď tápe? Proč mě tam nechce vzít sebou?
Zastavil svůj obličej u mého na vzdálenost tří centimetrů. Dívala jsem se mu do očí a snažila se vyčíst alespoň něco málo, co by mi napovědělo. A pak jsem ucítila jeho dotyk na svojí tváři. Hladil mě, něžně a ohleduplně, možná jako by se bál, že bych se pod jeho rukou rozpadla v prach. Klížil oči, snad jako by měl plakat. Objala jsem ho, nemohla jsem se na něj takhle dívat. Cítila jsem to teplo a bezpečí, které vycházelo společně s jeho vůní, z jeho těla.
Hrál si s mými vlasy a pak si naklonil mou bradu. A políbil mě. Byl to neskutečný pocit, cítit jeho jazyk ve své puse a reagovat na něj. Přitáhnout se k němu blíž a šílet z vidiny, že bych ho měla ještě někdy pustit. Vnímat, jak se mě dotýká, na tváři, a jak si mě přidržuje za pas druhou rukou, jako by se bál, že mu v příští vteřině uteču.
„Já tě…“ slyšela jsem jeho hlas z povzdálí. Byl tak něžný, a to mě napínalo jako strunu. Chtěla jsem ty tři krásná slova slyšet. Tak moc jsem to chtěla. Ale pak přišla realita a s ní i drtivý dopad.
Líbá mě můj bratr. A já… já to opětuji.
„Počkej, Patriku,“ mírně jsem se od něj odstrčila. „Víš, co tu oba děláme?“
Nepravidelně dýchal. „Myslím, že jo…“
„Myslíš? Tak ty myslíš? A co myslíš, že by na to řekl táta nebo dokonce tvoje máma, kdyby to viděla?! No, co myslíš?“ zvyšovala jsem tón.
„To nevím, to není podstatný…“ zjevně ho zaskočilo moje chování po tom co jsem mu dovolila ukradnout mi polibek.
„Ne, to tedy je podstatný! Je to sakra podstatný. Táta by mě vyhodil z domu hned po tom, co by tvoje drahá matinka svedla vinu na mě a udělala by ze mě pedofilní perverzní prase!“ křičela jsem, zatímco jsem sledovala, jak Patrik pokyvuje protestně hlavou.
„Já tě mám rád, proč to nechceš přijmout?!“ tentokrát okřikl brunátně on mě.
Tohle byl onen okamžik, kdy z něj vyprchalo jeho dětinské ego. Ve vteřině se z něj stal mladý muž.
„Já tě mám přece taky ráda, ale ty- ty jsi můj nevlastní bratr, to nejde.. to prostě nejde, pochop to,“ moje rozhněvání vyprchalo, jakmile jsem viděla, že jsem ho nesmírně zranila. Ale dělala jsem to přece pro naše dobro, proč to nechtěl vzít na vědomí?
Přispěchal ke mně a chytil mě za ruku. Poprvé projevil pořádnou sílu, když mě vervou otočil přímo proti sobě. „Miluju tě…“
Srdce mi vyskočilo snad metr vysoko, na okamžik se mi podlomily kolena a v uších to divně zapískalo. Co že to říkal? Ne, asi jsem se přeslechla.
Jenže Patrik tam stál naproti mně a zdálo se, že opravdu čekal nějakou odpověď.
Bude mě nenávidět, pomyslela jsem si a oči se mi zalily slzami. Musela jsem to říct. Prostě musela.
„Ale já tebe ne…“

II. Takhle se nedívej!

Slunce opět dychtivě pálilo skrze skleněnou tabuli okna. Bylo časně ráno. Tenhle den byl výjimečný. Když opominu to, že jsem poprvé po dlouhé době jen tak vstala mnohem dřív než Patrik, kouzlo tohoto dne spočívalo v tom, proč jsem tak učinila. Za normálních okolností by mě nikdo z postele nedostal než by hodiny odbyly jedenáctou. Ale chtěla jsem být první kdo mu dnes popřeje. Byl to pro něj opravdu významný den. Táta naplánoval zahradní slavnost už dlouho dopředu, a tak mi bylo jasné, že jakmile se k nám začnou sjíždět první hosté, nebude mít Patrik chvilku klidu. Nechtěla jsem, aby můj dárek pro něj byl jen další z tuctu, který rozjařeně vysouká z obalu a s úsměvem odhodí stranou, aby mohl pokračovat dál.

Seděla jsem na zemi u jeho postele, tváří proti němu a dívala se, jak tiše spí. Zajímalo mě, o čem právě asi tak sní. Nepředpokládala jsem, že by to bylo o nějaké dívce. Nikdy o ně neprojevil sebemenší zájem nebo alespoň ne v mé přítomnosti. Vzpomínám na den, kdy jsem se ho ptala: „Kdyby sis mohl vybrat mezi luxusním sporťákem a Pamelou, co by sis vybral?“ Jeho odpověď mě pobavila. Pokývl rukama a bezmyšlenkově řekl: „Samozřejmě, že bych bral auto. Co s holkou?“ A pak se dál přehraboval svými počítačovými hrami.

Foukla jsem mu jemně do tváře. Ani si toho nevšiml.

Vzadu bouchly dveře, vyskočila jsem leknutím a odtáhla se od něj. Nechtěla jsem, aby mě takhle přistihla Kateřina, bůhví, jak by si to vysvětlila. Udělala by ze mě ještě větší monstrum, než jsem v jejích očích teď. Díky bohu, ač se sebevíc snažila pošpinit mě v očích přátel mého otce a mé rodiny z jeho strany, stále jsem byla znatelně oblíbenější než její osoba.

Nicméně, zdálo se, že zvuk ze zadu, či možná moje leknutí, Patrika konečně probudilo. Pomalu otevíral nevnímavě oči, a když pak konečně zaostřil, uvědomil si, že sedím ve prostředku pokoje jako největší magor s rukama za zády.

Zděšeně se posadil na kraj postele. „Co to děláš, proboha?“ hlesl a promnul si oteklý obličej.

„Co bys řekl… hraju kuličky,“ odpověděla jsem vztahovačně, jelikož se mě mírně dotkl jeho tón. Člověk se snaží, aby mu udělal radost, jen co otevře oči a on na něj civí jako na někoho, kdo potřebuje pomoc od Chocholouška.

Zašklebil se a odkráčel bez dalšího a racionálnějšího vysvětlení do koupelny. Mezitím jsem se posadila na jeho postel a dívala se odtud z okna. Než se vrátil do našeho společného pokoje zpět, podívala jsem se na svůj toaletní stoleček. Budík ukazoval sedm hodin, třicet-sedm minut. Bylo to zvláštní- mít pokoj s chlapcem. Doma jsem měla pokoj sama pro sebe, neustálá dávka nutného soukromí. Jenže teď byl mým domovem tenhle dům a Patrikův pokoj. Přestože náš příbytek nabízel spoustu místností, ani jeden se údajně, dle slov Kateřiny, nedal přetvořit na můj vlastní pokojík. A jelikož měla v sobě ještě malou dávku tolerance, aby mě nenechala spát v obývacím pokoji a v ložnici by mě nejspíš nepřivítala s otevřenou náručí, což ostatně plně akceptuji, jediným dostupným řešením bylo, aby mě u sebe uvítal Patrik. Nestěžovala jsem si. A jemu to zjevně taky nijak výrazně nevadilo.

„Co se stalo, že jsi vzhůru?“ pronesl a poslední slovo protáhl v zívnutí.

„Ty protivo,“ pokývala jsem hlavou, „něco pro tebe mám, ale evidentně si to nezasloužíš.“

Poprvé mi věnoval přímý pohled. V zeleno-zlatých očích mu zajiskřilo. „Co pro mě máš?“ přešel pomalou chůzí, aby usedl vedle mě.

Odhalila jsem malou placatou krabičku obalenou tmavomodrým papírem s hvězdičkami, kterou jsem až doposud skrývala pečlivě za zády.

„Všechno nejlepší.“

Podiveně na mě zíral a pak dárek konečně převzal a úsměvně začal zjišťovat, co se skrývá za balícím papírem. Než odtrhl poslední kousek, vzhlédl ke mně. „Není v tom nějaká časovaná bomba, že ne?“

„Ne, časovaná není, držím spoušť za zády,“ přihrála jsem mu a s napjatým dechem čekala, jak se bude tvářit, až zjistí, co jsem pro něj připravila.

Otevřel víko krabičky a otevřel pusu dokořán. „Páni, to jsi ale… tos nemusela.“ Poprvé po dlouhé době nevěděl co říct. Seděl jako přimražený a vypadalo to, že se bojí se mého dárku jen dotknout.

„Ukaž,“ vzala jsem krásný stříbrný řetízek do ruky a upnula mu ho ke krku. „Ladí ti k opálení, teď po tobě budou holky jen šílet!“ Viděla jsem na tváři jeho výraz. Byl rád, upřímně rád. „Moc děkuju,“ zajásal a políbil mě na tvář.

Úkol splněn, pomyslela jsem si v duchu. A měla snad ještě větší radost než on. Dívali jsme se na tenhle skvost před pár týdny spolu ve zlatnictví. Neřekl mi, že se mu líbí, ale nemohlo mi uniknout, jak neustále hledí jen jedním směrem.

„Nemáš zač.“

„Ale mám… tohle je určitě ten nejhezčí dárek, jaký jsem mohl dnes dostat. Za to ti nebudu alespoň týden říkat, že jsi tlustá.“

Otráveně jsem se na něj podívala a štípla ho do ruky.

***

„No, tak co na to říkáš, Paťulinko?“ zaslechla jsem tetin hlas. Jako vždycky mluvila tím jejím přesládlým stylem, ačkoliv si sama byla vědoma toho, že je proradnější než kterákoliv jiná potvora, mimo to- koukalo jí to jasně z očí. Těžko říct, jestli jsem měla raději ji nebo tátovu manželku. Byli nejlepšími přítelkyněmi. Pokud opomenu to, že jedna druhou za zády neustále pomlouvala.

Patrik zvesela držel v ruce krabičku, na které byl nakreslený fotbalový míč.

Takových věcí už doma má, pomyslela jsem si a pyšně se napařovala, jak každý pochvaloval můj dokonalý dárek.

Slavnost už byla pomalu u konce, slunce už tolik nepálilo a naše těla začal ovívat jemný večerní vánek. Všichni jsme byli už po jídle. Celý den jsme na zahradě grilovali a popíjeli. Měla jsem pravdu, že Patrik se nezastavil. Neustále ho někdo otravoval, přesto bylo vidět, kdykoliv se na mě podíval, jak sedím v rohu lavice a nevnímavě se dívám na někoho kdo mi něco vypráví, že máme podobné pocity.

Brzo na to se začalo stmívat, obloha byla bez sebemenšího mráčku, a tak se stejnoměrně měnila její barva ze světle modravé až k sytě tmavé. Pouliční lampy už svítily a lidé se stále nerozhodli opustit náš dům. Začínalo mi to lézt na nervy. Neměla jsem si s nimi co říct. Omluvila jsem se s výmluvou, že jsem unavená a se sklopenou hlavou odešla do pokoje.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se s úžasem, když jsem vstoupila. Patrik ležel na posteli, evidentně už po koupeli, a díval se na televizní program s nenucenou zvědavostí. Samozřejmě, fotbal.

„Už mě to venku nebavilo,“ zabručel do polštáře.

„Nápodobně,“ vzala jsem si noční košilku z postele a chystala se do koupelny.

„Táta to měl dobře vymyšlený. Moje narozky byly jen zástěrka k tomu, aby se mohli pořádně všichni ožrat,“ promluvil klidně, jako by snad ani nevnímal pořádně co říká, a dál sledoval bez jediného mrknutí oka, jak Henry manévruje.

Zasmála jsem se pokývala hlavou. Možná měl pravdu.

Vlezla jsem si do vany a ve vteřině mi hladinu vody pokrývala hustá pěna s vůní broskve. Tohle uvolnění jsem potřebovala, moje myšlenky odplouvaly kamsi do dály a všude po těle se rozhostil pocit klidu a pohody. Chystala jsem se už konečně vylézt, když se uvolnění změnilo ve vypnutí svalstva. A vypnutí se měnilo zase ve vzrušení. Potřebovala jsem konečně dotyk muže, už to bylo tak dlouho od doby, co jsem se naposled milovala. Ale vzhledem k tomu, že jsem nepatřila mezi dívky, kterým nevadí vyspat jen tak s někým kdo se jim jen líbí, tak jsem měla prostě smůlu. Pokud jsem byla zamilovaná a věděla jsem, že pro toho druhého taky něco znamenám, pak jsem se milovala často a s radostí. Ale takhle ne. „Co jsi tam dělala tak dlouho?“ ozval se Patrik ihned, jak jsem vlezla do dveří.

„Co se pořád staráš?“ odbyla jsem ho a nasadila opět svou unavenou tvář, se kterou jsem ulehala naproti němu do postele. Patrik se na mě podivně díval, takhle jsem ho ještě neviděla. Bylo to zvláštní, měla jsem pocit, jako by mě někdo vyhodil z letadla bez padáku. Divná tíha na žaludku.

„Co je?“ pronesla jsem protivně a otočila se na druhou stranu. Nechtěla jsem, aby na mě vzhlížel takhle. Nebyla jsem na to připravená. Milovala jsem ho. Jak moc jsem ho milovala, ale nemohla jsem si dovolit, aby to vědět, aby to byť jen tušil. A on se na mě teď podívá, jako by si snad četl myšlenky a…

„Dobrou noc,“ hlesla jsem. Neodpověděl, možná se díval na televizi, možná už taky usínal.

I. Naše vlastní pravidla

„Dnes je tak krásný den,“ opakovala jsem tutéž větu pořád dokola.

Neříkala jsem to jen tak, opravdu jím byl. Slunce neustále posílalo tisíce paprsků k mým, teď již, vyhřátým zádům. Jemný studený vánek si pohrával s květinami kolem naší vydlážděné terasy. Roční období nyní bylo na konci jara a pomalu počínalo léto. Tento časový úsek jsem měla nejraději. Dalo se dělat tolik věcí. Přílišné vedro vás neomezovalo k fyzické námaze. Uvolněná atmosféra dopřávala pohlížet na svět úplně jinýma očima.

„Jo,“ přitakal mladík vedle mě u stolu. Přisedl teprve před chvílí. Milovala jsem ten kontrast mezi jeho tmavými vlasy a světlýma očima. Jeho útlou postavu, jak se začínal pomalu rýsovat v muže. Do výšky moc nepobral, přesto mi nemohlo uniknout, jak den ode dne roste. Byl prvním člověkem, kterého jsem vídala po probuzení a jeho rty byly zároveň posledními, které mi před spaním přály dobrou noc.

„Co budeš dnes dělat?“ zeptal se, ačkoliv to vypadalo, jako že ho moje odpověď příliš nezajímá a plnil si ústa co největší porcí třešní.

„Aby ses neudávil,“ štípla jsem ho laškovně do tváře, zavrněl se a snažil se vyslovit něco jako, že jsem pitomá, ale místo toho ze sebe vydal jen jakýsi dávivý zvuk.

„Nevím, nejspíš budu číst,“ odpověděla jsem a začala si splétat z pramínku vlasů copánek. S ním šla konverzace vždycky tak bezproblémově. Nemusela jsem si dávat pozor na pusu, nemusela jsem vymýšlet nesčetný počet vrtošivých otázek, aby se mnou dokázal někdo komunikovat. „A co ty?“

„Chtěl jsem si jít s klukama zahrát na hřiště,“ prskal všude okolo sebe, až jsem musela uhýbat, „můžeš jít s námi,“ dodal.

Pokývala jsem se smíchem hlavou. „Ne, díky. Víš, že mě fotbal vážně nebaví. To je zábava jen pro dětičky, jako jsi ty…“ Neustále jsem si z něj tropila legraci. Líbilo se mi, když se na mě zlobil a občas se při mých poznámkách mírně začervenal. Ráda jsem ho uváděla do rozpaků.

„No dovol! Za týden mi bude už patnáct, už jsem velkej kluk!“ vyplázl na mě jazyk, na kterém přebývala malá pecička z třešně.

Bože, jak byl roztomilý. Tak krásný, tak něžný a tak… dětinský.

Můj malý bratr, tedy- nevlastní bratr.

Patrik.

„No jasně, je z tebe už chlap, že…“ následoval můj obvyklý tón pln sarkasmu. Už mě znal, tušil, že to přijde, a tak ho to nijak zvlášť nevykolejilo.

„To zase ne, nechci být už dospělák, takhle mi to vyhovuje,“ konstatoval.

Bylo tak zvláštní jak se neustále měnil. Obvykle se choval jako roztržité dítě, já mu to neustále akceptovala, ačkoliv jsem byla o pět let starší než on. Ráda jsem s ním blbla, dělali jsme to opravdu často. Měli jsme si pořád co říct, měli jsme k sobě tak blízko, ačkoliv jsme se pořádně poznali teprve nedávno. Ještě před rokem ani nevěděl, že má nějakou další sestru. A občas, mi naopak ukazoval to, jak už by dokázal unést břímě světu dospělých. Jeho poznámky byly často plné rozmyslu, jenže pak… zase začal lítat po celém domě jako malý chlapec.

On snad nikdy nevyroste, říkala jsem si.

„Moc se díváš na Petra Pana,“ opětovně jsem si rýpla a konečně vstala od dřeveného stolečku.

„Kam jdeš?“ ozvalo se za mými zády. „Přišel jsem ven za tebou,“ podotkl naštvaně a já za sebou zaslechla, jak se také pomalu zvedá od židle.

„Jdu si jen pro pití, hned jsem zpátky,“ mrkla jsem na něj.

Musela jsem se jednoduše zchladit. Bylo to strašné. Přihlížet, jak se vedle vás vyvíjí někdo, pro koho něco znamenáte. Pro koho jste vzorem. Mohla jsem z něj udělat, co jsem chtěla. Věděla jsem, že by se nechal. Věřil mi. A já věřila v něj.

Vracela jsem se k němu s velkou sklenicí pitné vody.

„Blé, nechápu jak to můžeš pít,“ ušklíbl se, jak to uměl jedině on. Zpět jsem k němu přisedla a smáčela konečky prstů ve vodě, abych mu mohla v další vteřině cáknout do obličeje.

„Ty! Udělej to ještě jednou a…“ vyhrožoval a vyplivl další pecku.

„A co? Páááťo,“ škádlila jsem ho se smíchem a svou akci jsem opakovala.

Rázně položil keramickou mísu s ovocem a v okamžiku mi vylil zbytek vody na hlavu.

Otevřela jsem pusu údivem. Jak si to mohl dovolit? Seděla jsem tam jako zmoklá slepice a můj vražedný pohled se, jak jsem se dívala na jeho dávivý smích, začal měnit v pobavení.

„Fajn! Řekl sis o to!“ vyhrožovala jsem a vstala z lavice. Tušil, co míním udělat a rozeběhl se po zahradě s křikem doplňovaným stále větším smíchem. Nakonec se zastavil u hlavní brány a vyděšeně tikal od pohledu do mých očí na tlakovou vodní hadici, kterou jsem držela v ruce.

„To si nedovolíš!“ ukázal na mě dlouhým ukazovákem.

Nadřazeně jsem se zasmála a otočila kolečkem u hlavně.

Zběsile sebou zmítal, jak se snažil proud vody rukama odhánět.

Namířila jsem na hlavu a vyprskla smíchy, jak jsem mu poničila jeho doteď dokonalý účes.

Hodně na sebe dbal, ale teď mu z jeho ranních úprav zbyla jen mokrá vzpomínka. Přesto byl krásný.

„Lucko! Lucko, okamžitě přestaň! Blázníš? Vždyť jste oba dva celí mokří!“ osopila se na mě jeho matka z okna. Neměla mě ráda, věděla jsem to. To, že mi otec po smrti mojí vlastní maminky nabídl, abych se nastěhovala do jejich domu než si zařídím svůj vlastní život, nemohla snést. Neustále mi dávala najevo, že jsem tu navíc. Rušila jsem jejich dokonalou rodinu. Ji, mého flegmatického otce a mého bratra.

Uposlechla jsem a proud vody zastavila. Neměla jsem ani nejmenší chuť poslouchat další nepříjemné výtky. Přesto mě nemohla ani za boha donutit, abych se Patrikovi konečně přestala smát. Stál tam teď jako druhá zmoklá slípka, zhluboka oddechoval a otíral si vodu z dosahu očí.

„Ty máš teda nápady,“ pokývala nevěřícně hlavou a dál zalévala kytky tou její oblíbenou křiklavě červenou konvicí, z které mě vždycky po chvilce bolely oči.

„Lucka za to nemůže, mami,“ ozval se Patrik a tentokrát přešel ke ždímání trička, „já jsem si začal.“

Kateřina se na něj podívala zvláštním pohledem, jako by nemohla uvěřit, proč se mě neustále tak zastává. „No dobře, máte oba dva stejně blbé nápady! Ale ona už by přece mohla mít víc rozumu, no ne?“

Nemohla jsem to dál poslouchat. Odkráčela jsem rychlou chůzí zpět k terase, hlavně z dosahu jejího nepříjemného pohledu a protivného hlasu.

Patrik za mnou ihned odcupital s provinilým výrazem, jako by se za ni snad omlouval.

„Luci...“ hlesl a oklepal se jako pes.

V tu chvíli jsem absolutně zapomněla na to, že jsem zase dostala vynadáno jen já.

Smála jsem se. Jako blázen.

I Patrik se smál.

„Jednou ti to vrátím!“ upozorňoval.

„Nemůžu se dočkat!“

Moc dobře jsem si uvědomovala, jak mě nutí hrát si neustále na dítě. Ale neměla jsem s tím jediný problém. Ve společnosti jsem byla tou dospělou dívkou s vybranými mravy a neustálými inteligentními hláškami. S ním jsem čas od času mohla zapomenout na všechno kolem. Žili jsme spolu ve vlastním světě, ve kterém jsme si sami udávali pravidla.

Hranice přitažlivosti

Zdravím všechny,
konečně jsem se rozhodla dát sem nějakou povídku bez určité tématiky ( HP nebo TH tématika). Takže vám tímhle chci nějak nastínit své nové dílo. Doufám, že si ho užijete a rozhodně komentujte.
Příběh o tom, jak tenká může být hranice mezi sourozeneckou láskou a přitažlivostí. Lucie po smrti své matky připouští konečně fakt, že někde existuje osoba, která jí měla dělat celý život otce, a tak se rozhodne, že využije alespoň jednou příležitosti a odstěhuje se k němu, než se postaví na vlastní nohy. Jako každá jiná dvacetiletá dívka má své sny, které touží zrealizovat a jedním z nich je i první velká láska. Co se stane po zjištění, že její nevlastní bratr jí je mnohem blíž než by v rámci sourozeneckých vztahů měl být? Lucie se ocitá na velice tenkém ledu a nemá ponětí o tom, jak se plave v ledové vodě.

Enjoy!

XV. První náhled

XV. První náhled

Čas opět letěl, týden s týdnem se sešel a další ráno se rýsovalo za okny ložnice dvou rozhádaných manželů.

Amanda se právě probouzela, tlumeně zívla do polštáře a otevřela ospalé oči.

Její muž spal. Tvrdě, snad i bezesně.

Dlouhé husté řasy se rýsovaly u přivřených víček. Lomcovala v ní touha probudit ho polibkem, ale zápasila s ní. Nezasloužil si ho.

Zabodl jí krutou ránu do zad a ona se z toho stále nemohla vzpamatovat.

Po tamějším večeru následovala ostrá hádka, v historii jejich společného soužití snad ta nejhorší, jakou kdy zažila. Chvíli to vypadalo, že se snad i odstěhuje. Ale nestalo se tak, a nyní u nich vládla tichá domácnost.

Nemotorně vstala z postele a provedla všechny své ranní rituály.

Zrovna si vybírala v šatníku lehký svetřík, když za sebou zaslechla další zívnutí.

Dělala, jako že neslyší a místo ohlédnutí se ještě víc zabrala do výběru ve skříni.

Tom mlčel.

Nakonec popadla světlý zelený kabátek a přetáhla si ho přes záda.

„Kam jdeš?“ ozvalo se.

S kamennou tváří se otočila a popadla ze stolečku klíče od auta. „Jedu k doktorovi,“ odsekla a chystala se vyjít ze dveří.

„Počkej, ty jedeš…?“

Znaveně se otočila a zastavila se u zdi. „Jedu na gynekologii.“

„A… můžu jet s tebou?“ Tom vstával urychleně z postele.

Amanda se zarazila. Těšilo jí, že má zájem, ale věděla, že má před prohlídkou smluvenou další schůzku se svým psychiatrem.

„Fajn, potřebuji cestou zajet ještě do práce, takže za hodinu si dáme sraz na náměstí, u naší kavárny,“ řekla s konečným resultátem a nechala ho stát polonahého u postele.

***

Sezení s doktorem měla úspěšně za sebou a nyní čekala na náměstí, jak slíbila.

Byla svým způsobem šťastná, druhý hlas z hlavy už skoro vymizel, dokázala se mnohem více koncentrovat a celkově se cítila uvolněněji. Na druhou stranu si stále nedokázala vzpomenout na onu noc, a vzhledem k jejímu těhotenství doktor zakázal hypnózu. Pomalu ale jistě se tedy připravovala na den, kdy se opět shledá s tmavovlasým mužem a zeptá se ho, co se tehdy stalo.

Z myšlenek ji vytrhl polibek na tvář, ucukla leknutím a snažila se vykouzlit nepatrný úsměv.

Tom vypadal posmutněle, možná zaraženě, zdálo se, že se bojí na ni byť jen promluvit.

Nebylo se čemu divit. Zjevně si pamatoval poslední větu, kterou ve vzteku vyřkla.

Nikdy se ke mně už nepřibližuj! Nenávidím to, cos dnes převedl! Já si to zasloužila, ale on ne!

Přesto nechtěla, aby vykročili k místu, kde by se měli chovat jako správní rodiče, rozhádaní. A proto se snažila alespoň pro teď prohodit nějaké to slůvko.

„Dnes je krásně, co?“

„Jo, jo,“ přitakal. „Jak bylo v práci?“

„Dobře,“ řekla, jelikož nedokázala v momentě ihned najít pohotovou lež, co by se tam dnes mělo dít, „snídal jsi?“

„Měl jsem v autě nějaký pečivo, tak jsem si zobl při cestě.“

„Aha.“

Popisovat další část jejich rozhovoru by nemělo sebemenší smysl, v podstatě ani jeden z nich nevnímal co sám říkal, natož co druhý odpovídal.

***

Doktor právě přejížděl Amandě přístrojem po podbřišku, cítila jak to studí, a přesto to bylo příjemné, pokud si uvědomovala, že za chvíli na obrazovce uvidí to malinké stvořeníčko, které vzniklo z lásky.

Ať už bylo Billa nebo Toma, věděla, že své dítě miluje a vždy ho bude milovat.

Tom seděl na židli vedle ní, osobně si vydupal svou přítomnost v místnosti a Amanda neměla náladu na to, dělat někde scény, ačkoliv jí bylo nepříjemné, když se její manžel dívá při prohlídce.

Teď však i sama zatoužila, aby tu byl s ní, aby to viděl. Aby se jim dech zatajil společně.

„Vidíte, tady se rýsuje hlavička a tohle bude tělíčko. Odhaduji to na pátý týden těhotenství, a proto se opravdu ještě nedá určit, zda bude dítě chlapeček nebo holčička, ale jak to tak vypadá, krásně se nám vyvíjí,“ promluvil rázně, skoro až blahopřejně, doktor.

Amanda se dívala na černobílý obraz, ve kterém se rýsoval mrňavý drobeček, a pak očima sjela k Tomovi, zahlédla jeho nevěřícný výraz.

Skelné oči se leskly, brada mírně klesla. Byl fascinován, moc dobře to poznala.

Tohle si přece už tak dlouho přál, jak dlouho od ní žádal potomka.

Zasmála se té vidině malého rozjařeného dítěte, které před ní nyní sedělo.

A stejně tak, jako se úsměv na jejích rtech zrodil, tak rychle i uvadl.

Jak moc by mu ublížila, kdyby to dítě nebylo jeho. Konečně by snad usoudil, že si zaslouží jen jeho nenávist.

A i přesto, že ta představa by ji mučila, jelikož věděla, že i přesevše ho vroucně miluje, byla si vědoma, že přesně to by si zasloužila.

„Tak co na to říkáte, tatínku?“ doktor byl pln optimismu.

Tom zakroutil hlavou. „Abych pravdu řekl, nemůžu tomu pořád uvěřit.“

Muž v bílém plášti se zasmál. „Jen počkejte, až tomu budete vyměňovat plínky a o půlnoci vstávat za křiku, to bude tvrdé probuzení ze snu.“

I Amandu jeho poznámka pobavila. Tom však stále pozoroval obrazovku, ani nedutal.

Následně se doktor vzdálil a Amanda si na lehátku konečně mohla upravit oblečení.

Zrovna na sebe soukala zpět kalhoty, když v tom se její manžel hbitě postavil a sklonil hlavu k jejímu bříšku. Jemně jej políbil a pak k němu špitl: „Miluju tě.“

„A tebe taky,“ prohlásil směrem k Amandě, která oněměla úžasem.

Místo odpovědi vtiskla svou dlaň do jeho a poprvé po dlouhé době mu věnovala upřímný úsměv, plný lásky a něhy.

***

Blížil se soumrak a Amanda seděla poklidně v obývacím pokoji za zvuku Enyy. Hudba ji dovolila relaxovat, v mysli se procházela po krásné krajině plné přírody a jejích kouzel. Zrovna do ni strkal Tom, nechtěla se z toho snu probudit. Ještě chvíli tam chtěla pobýt, usmívat se a cákat se v průzračné vodě.

„Hm?“ zabručela.

„Georg nás zve na oslavu,“ zabreptal polohlasně, jelikož si jistě všiml jejího nepříjemného tónu.

„Co slaví?“ zeptala se nezaujatě.

„Narozeniny, měli bychom jít.. tedy, pokud se na to cítíš. Říkal mi o tom už minulý týden dopředu, ale jak jsme se spolu…“ utichl, evidentně se nechtěl zpět vracet k té nepříjemné vzpomínce.

„Dobře, jen se obleču,“ přitakala a vstala, ačkoliv moc dobře věděla, že se jí nechtělo. Necítila se plna energie, naopak, ráda by ležela v posteli a dál poslouchala ten líbezný hlas. Ale nechtěla mít stále nálepku té nudné až přehnaně dospělé ženy.

Rychle se tedy dala do gala a za hodinu už je vítali s otevřenou náručí v Georgově domě, už z dálky za doprovodu hlasitého dunění muziky bylo poznat, že to tam víc než žije.

Georg měl už značně vypito, a tak jim oběma málem zulíbal ruce i nohy, oba je to pobavilo. Nechala si nalít skleničku džusu a pomalu přecházela od rohu k rohu, aby pozdravila své známé. Jak správně tušila, o jejím těhotenství už opravdu každý věděl, neustále jí někdo osahával bříško a gratuloval jí.

Nemohlo jí taktéž uniknout, že i Tom sklízí gratulace. Bral to znatelně lépe než ona. Neustále žertoval a pln smíchu vyprávěl o ranním obrazu svého „syna“.

Zakroutila hlavou a podešla pod schody, aby se usadila na malé sofa.

Víčka v údivu zatikala.

Na pohovce seděl Bill, v ruce třímal skleničku vína a shrben na stolku cosi sepisoval.

Doufala, že si jí nevšimne a bude se moci tiše vrátit do společnosti, ale prkna pod ní zaskřípala. Pohodil pohotově vlasy a zadíval se na ni s pootevřenou pusou, jako by nevěřil, že ji před sebou vidí.

„Ahoj,“ usmál se a vstal, aby ji mohl obejmout.

Nevěřila vlastním očím.

„Ahoj, co provádíš?“

„Jen tak čmárám, znáš mě…“ prohodil naoko a schoval plátek papíru. Pravděpodobně si nepřál, aby viděla ty jeho „čmáranice“.

„Co miminko?“ zeptal se náhle.

Zarazila se, nechápala jak může být tak veselý a ještě se jí ptát na těhotenství.

„Dítě je v pořádku, zrovna dnes jsme byli s Tomem na ultrazvuku.“

Bože, já jsem hloupá… co to zase melu.

„Aha,“ hlesl a na okamžik se jí zadíval na bříško, „a co to bude?“

Úsměvně kroutila hlavou. „To se ještě nedá poznat, je to teprve o trošku větší než hrášek.“

„No, ať už to bude cokoliv, doufám, že bude krásný i chytrý po mamince, protože kdyby bylo po Tomovi, tak to bude pěkný zmetek,“ řekl žertem a oba dva se zasmáli.

„Ať už bude po mamince nebo po tatínkovi, bude to miláček…“

Billovi klesl zrak k zemi.

A v Amandě stále víc rostla záminka k tomu, zeptat se… teď hned.

„Bille?“

„Hm?“ vzhlédl.

„Potřebuju něco nutně vědět…“ Vyslovovala pomalu, jako by si to snad každou vteřinou měla rozmyslet.

„Na co?“

„Tehdy, tu noc, když jsem byla u tebe… sama. Já,“ zakoktala se, „já nevím, jak bych to řekla, ale nějak- nějak si nemůžu vzpomenout co se tehdy…“ hlesla, nedokázala to říct.

Bill však pobaveně dokončil větu za ní. „Jestli jsme spolu tehdy spali?“

Amanda polkla a vzpřímila se. „Jo, bohužel si nic nepamatuju, prosím, neber to nijak zle. Já jen…“

„Máš strach, že to dítě je moje?“ dobíral si ji.

V tu chvíli by mu nejraději omlátila hlavu o stůl. Evidentně si z toho dělal srandu a nechápal závažnost této věci.

„Ano! Bojím se toho, že by dítě mohlo být tvoje…“ hlesla a sklopila hlavu, až jí po líci stekla slza.

V té samé chvíli se za schodištěm objevila další postava.

„Amando?“

Hrklo v ní a oči tikaly z místa na místo. I Billův posměšný výraz zmizel.

XIV. I on dokáže být krutý

XIV. I on dokáže být krutý…

Uběhl týden od zjištění té nové zprávy. Amanda se snažila nenechat na sobě nic znát. Před Tomem se chovala stejně jako posledních pár měsíců, přetvařovala se. Šlo jí to dokonale. Ráno šla do práce, kde se povětšinou záměrně vyhýbala konfrontacím s Olivierem, který, jako by ji poslední dobou sledoval stále víc a víc. Z práce jela ihned ke svému doktorovi. Slíbila si přece, že hned jak to bude možné, začne vážně uvažovat o svojí psychické stránce.

„Takže, až příští týden, pane doktore?“ Amanda vstávala z postele. Už několikrát mu přímě do očí řekla, že i kdyby byla naprosto v pořádku, platila by mu jen za to, aby si na tomto lůžku mohla hodinku zdřímnout.

„Ano, uvidíme se po dovolené. A nezapomeňte na heslo dnešního dne…“

„Přijmout sebe i své nedostatky, mám to na paměti, nebojte se,“ mile se usmála na postaršího muže a potřásla mu rukou.

„Nemusíte se bát, myslím, že ten stav je jen přechodný. Vše se dá napravit, je to jen otázka vašeho nitra,“ chlácholil ji. Taky aby ne, pomyslela si, když v ruce drží už peněženku.

Ale ať to bylo jakkoliv, musela uznat, že kdykoliv se ocitla v téhle- ničím nerušené místnosti, za přítomnosti tohoto muže, cítila je krásně, stejně bezstarostně jako kdysi.

„Snad to bude lepší.“

Doktor na ni mrkl. „Rád slyším pozitivní přístup,“ rozhodil rukama a dovolil jí ještě se na chvíli usadit k jeho stolu, „víte, myslím, že by vám prospěla malá dovolená.“

„Dovolená?“ vykulila oči. „Ale, pane doktore, zrovna jsem se vrátila z dovolené a v práci už by mi…“

„Je to pro vaše dobro, chtělo by to třeba nějaké lázně nebo něco podobného, něco kde si můžete v klidu vytříbit myšlenky a nemusíte nikam spěchat. A také- měla byste jet sama.“

Amanda sklopila hlavu. „Vím, že toho je na mě moc. Chci říct, fyzicky ne, ale psychicky je to šílenství. Víte- nejde tu ani tak o mě, jde o mého manžela. Kdyby mi na něm nezáleželo, možná by se tohle nedělo, nebo- kdyby mi nezáleželo aspoň na jeho bratrovi,“ hlesla studem.

„Mluvili jsme o tom, a já pevně věřím, že přijdete na to, co je správné.“

Amanda vstala ze židle a kráčela pomalým krokem z místnosti, vzala si kabát a ve dveřích se ještě naposled otočila: „Já v to pevně doufám.“

***

Amanda se ocitla v ruchu a před zraky desítek lidí, byla již temná noc. Jeden z dalších večírků po vystoupení. Slíbila Tomovi, že ho doprovodí. A sliby se mají plnit. Jenže v moment, kdy mu přikývla, jí opět nedošlo, že Tom není jediným členem kapely, pochopitelně.

Právě seděla mezi Tomem a Gustavem, vedle něj seděl vzpřímeně Bill a za ním Georg, který zrovna prohlašoval něco extrémně vtipného. Nevěděla proč se ostatní smějí, když jí nic dnešní noc vtipné nepřipadne. Zkroušeně seděla zarytá do sedačky a pomrkávala od jednoho človíčka k dalšímu. Všichni je pozorovali.

To mu dělám ale dobrou společnost, sedím tu jako trubka a ani se nedokážu usmát. Evidentně ze mě není jedna z těch amerických perfektních manželek. Ne, to ostatně vím už dávno.

„Amando?“ zaslechla, jak k ní odkudsi přichází známý hlas.

Odtrhla oči od hrany stolu a zadívala se kolem, kdo si dovolil vyrušit ji z myšlenek.

Bill.

„Ano?“ snažila se o mírný úsměv.

„Co říkal teď Georg?“ podal si ji.

Amanda zakroutila unaveně hlavou. „Omlouvám se, o něčem jsem přemýšlela.“

„A co jsem před ním říkal já?“ Bill rýpal stále dál.

„Prokrista, nech mě žít,“ zaprotestovala s výrazem nevinného dítěte a přitom rozmachovala rukama.

„Nech ji,“ přitakal pobaveně Tom a přitáhl si svou ženu blíž. „Má právo být myšlenkami jinde…“

V Amandě hrklo. Kdykoliv jindy milovala jeho výřečnost, teď se v duchu modlila, aby byl Tom zticha. Přece se domluvili, slíbil jí, že to ještě nikomu nepoví. Jenže, celý večer pil alkoholické nápoje. Víčka měl ztěžklá, na tváři hloupý výraz, a ačkoliv vnímal, Amanda věděla, že jeho pusa prostě automaticky řekne to první, co se zrodí v jeho hlavě.

Ostatní samozřejmě nechápali jeho náznaky.

Amanda do něj mírně šťouchla, ale zdálo se, že ji nevnímá.

„Jsem jen trošku unavená, nic víc. V práci mi dávají pěkně sežrat tu dovolenou,“ prohodila a chystala se loknout si z Tomovi skleničky vína. Potřebovala něco málo na posilněnou, proti nervům, aby se uvolnila. Jenže, tím to zpečetila.

Tom ji vytrhl sklenku z rukou a pokýval nesouhlasně hlavou.

Pochopila to. Tentokrát měl pravdu.

„Víš, že nesmíš pít…“ řekl polohlasně, což ovšem nabudilo ještě větší zájem přísedících.

„Řekne nám někdo konečně, co se tu děje?“ vložil se do toho Georg a hodil si vlasy za uši, pravděpodobně, aby lépe slyšel nové drby.

Amanda nahodila úsměv a plácla Toma po koleni takovou silou, až nadskočil. „Vždyť je opilý. Jinak.. doufám, že jste konečně nechali uklidit ten binec ve zkušebně, když jsem tam byla naposled, tak se tam nedalo ani dýchat,“ snažila se stočit svou řeč jinam.

„No jo, a kdys tam byla naposled?“ zeptal se pobaveně Gustav.

Klížila oči a zkřivila ústa, když se snažila herecky podat, že přemýšlí. „Dobře.. je to už dlouho,“ přitakala.

„Jo, teď se rozhodli ji díky nám celou zbourat a kompletně přestavit, aby po nás nikde nezbyl ani chlup,“ pronesl Georg žertem a všichni se dali do smíchu.

Večer ubíhal pomalu, ale Amanda byla v duchu neskutečně vděčná Tomovi, že alespoň trošku vystřízlivěl a pochopil její gesta.

Nemohl jí ale ujít pohled kluků, kteří jako by ji detailně prozkoumávali.

Samozřejmě, že nejdůkladněji- Bill. Projížděl jí od hlavy k patě očima, až se málem zastyděla. Na moment se zastavil na jejích ňadrech. Nervózně si hrála s prsty a dumala, co si nejspíš musí říkat.

Pak jel níž a níž a… ruku by dala do ohně za to, že na chvilku se jí díval na bříško. Měla štěstí, že si zvolila volnější šaty a i tak věděla, že by těhotenství ještě nebylo pořádně poznat.

A když ji kompletně vyanalyzoval, zadíval se jí do očí. Byl to jen malý okamžik. Letmý, krásný pohled.

Amanda se najednou ocitla v krásné říši, kde foukal jemný vánek a ptáci zpívali za doprovodu jeho hlasu.

Jenže pak ji někdo z onoho snu probudil. Byl to Tom. Podezřele pozoroval jak svého bratra, tak ji.

Vzdorovitě se na něj podívala a pohladila ho po tváři.

Nezdálo se však, že to by jeho pohled nějak změnilo. V očích mu žhnulo.

„Řeknu vám všem jednu úžasnou novinku, chcete?“ vyřkl hlasitě, zejména směrem k tmavovlasému muži, který stejně jako ostatní, dychtivě čekal, co moudrého jeho dvojče prohlásí.

Ne, ne.. prosím, nedělej to! Ne!

„Moje milovaná žena,“ těsně k ní přisedl a pohladil ji po břiše, „čeká moje dítě.“

Pronesl pyšně, s nadřazeným úsměvem.

Krásně jsi mi to vrátil, věděl jsi moc dobře, jak mě tímhle raníš a nejen mě…

Amanda v duchu bědovala. Kdyby se bývala mohla v tu chvíli podívat do zrcadla, určitě by byla buď celá bílá nebo od hlavy k patě červená. Nevěděla co dělat, a tak tam jen seděla. Na vteřinu mu čelila. Bylo to jako vyměňování argumentů, pouhýma očima.

On, jako by říkal… jak si dovoluješ s ním flirtovat přímo přede mnou?!

Ona, jako by řvala… hloupější věc jsi nemohl nikdy udělat…

Všichni zírali s otevřenou pusou. Pravděpodobně podobnou zprávu čekali, ale nemohli si být jistí. Jenže teď už je ta zpráva venku a Amanda nepochybovala o tom, že do tří dnů obletí celý svět, když vzala v potaz to, jak hlasitě Tom tuto zprávu vykřičel.

Seděli naproti sobě, bratr proti bratrovi.

Jeden měl na tváři poprvé trpce vítěznou masku. Usmíval se a popíjel víno.

Ten druhý evidentně nevěděl co dělat, jeho hruď klesla a pusa zůstala na chvíli pootevřenou.

„Gratuluju…“ popřál bezvýrazně.

Důležité upozornění!

Jakékoliv přejímání a kopírování povídek je bez souhlasu autora zakázáno.