VI. Pokus o dotek

„Takže, žádné pohledy, nic takového, jo?“ doběhla mě Mája při cestě zpět s rýpavým tónem.
Nejistě jsem se zašklebila. Tentokrát jsem opravdu nevěděla, jak jí oponovat. Můj postoj k němu zůstával stále stejný, přesto mi nemohlo uniknout, že jeho pocity se možná trošku změnily. I když jsem si to dost možná jen namlouvala.
Blížil se pomalu podvečer a jemný vánek už nabíral na intenzitě. Otřásla jsem se zimou s vidinou teplého čaje, jakmile dojdeme do chatičky.
Petr se loudal pomalým krokem za námi, takže neměl absolutní možnost nic z toho, co do mě Mája právě hustila, zaslechnout.
„Dávám tomu tak dva dny než se to vyjasní, a věř mi, že mám v tomhle vždy pravdu,“ řekla mi vzrušeně.
Moje pozornost k její osobě byla na nulové úrovni. Odemkla jsem dvířka a vstoupila dovnitř, když v tom jsem se absolutně zděsila.
Mája zůstala ohromená stát za mnou. „Co to je, proboha?“ dívala se na tu hromadu bílé omítky na zemi.
Zhlédla jsem vzhůru. „Propadává strop,“ zahuhlala jsem. Místy byly malé díry, aby je na straně mohla jedna velká díra slít dohromady. Vypadalo to děsivě.
„To bude dobré,“ zalhala jsem, když jsem viděla její vykulené oči.
„Dobré?“ řekla znechuceně a dupla silně nohou do podlahy.
V té chvíli se vše odehrálo velice rychle. Cítila jsem jen jak se na mě sype milion malých hrubých kamínků. Instinktivně jsem couvala ke dveřím s rukama nad hlavou. Nohy mi vrávoraly jedna přes druhou, až jsem nakonec skončila ležet na zemi na malé terase před chatičkou.
Prach ve vlasech, očích a stejně tak v nose, neskutečně štípal. Otočila jsem se na břicho a začala kašlat. Najednou mě kdosi chytil pod rukama a zvedl do náručí. Cítila jsem, jak se mnou třese, jako by běžel. Upřímně mi to bylo naprosto jedno, chtěla jsem se konečně pořádně nadechnout a zahnat tu příšernou bolest v očích. V puse jsem měla odpornou pachuť.
Konečně mě postavil na nohy a já kolem sebe pocítila chladný prostor. Oči jsem se otevřít rozhodně neodvažovala. A pak přišel první proud studené vody.
Následoval můj šok, který se ale ve vteřině změnil na pocit úlevy. To, jak chladivé kapky vody dopadaly do mých podrážděných očí a smývaly všechny nečistoty, bylo jako procházet očistcem. Nakonec jsem se konečně rozhodla procitnout a podívat se na svého zachránce.
Mlhavý opar se pomalu ostřil, abych poznala osobu, která přede mnou stála s vyděšeným pohledem. Byl to Petr a poprvé vypadal jako člověk. Obyčejný, strachující se muž. Žádná socha, žádný Bůh.
Kvůli mně se stal na minutku smrtelníkem. Přišlo mi směšné, jak mě to v ten moment potěšilo.
„Děkuju,“ hlesla jsem zpod proudu ledové vody a pak jsem si uvědomila, že stojím v jeho soukromé sprše. „Ale mohl jsi na mě pustit teplou, když už,“ dodala jsem rýpavě.
Vypustil ze sebe přidušený smích a prohlédl si mě, jak stojím mokrá stále pod tekoucí vodou. „Rádo se stalo,“ řekl stroze s prstem přiloženým u úst, jako by nad něčím přemýšlel.
Zakývala jsem nevěřícně hlavou a měla se na odchodu, za mnou se kreslily na zem mokré stopy.
„Počkej, kam si myslíš, že jdeš?“ vyřkl.
Polekaně jsem se otočila. „Prosím? Jdu do svojí chatky, s tvým dovolením.“
„Nemusím ti připomínat, co ti kolovalo před minutou v plicích, že ne? Posaď se tady,“ pokynul mi rukou na volnou postel, „přinesu ti tvoje věci.“
„Jak to myslíš?“ vykoktala jsem ze sebe.
„Myslím to tak, že budeš se mnou v chatce,“ odpověděl stroze.
„Ale to… nejde.“
„Proč by to nešlo? Jsem tvůj vedoucí a ty můj praktikant, alespoň budeme mít víc času probrat jednotlivé programy,“ řekl s naprosto profesionálním tónem a odešel.
Najednou mi přišlo vše naprosto příšerné. Celý tento tábor, na který jsem se tolik těšila, se ubíral směrem, který se mi absolutně nelíbil.
A pak jsem si vzpomněla, že musím okamžitě napsat Patrikovi a sdělit mu své nelíbivé zážitky.
Než Petr přišel, doběhla za mnou Mája s drtivě provinilým výrazem.
„Nic se nestalo,“ ubezpečila jsem ji hned ve dveřích.
„Jsem pitomá, moc mě to mrzí,“ skočila mi do řeči a sedla si ke mně do podřepu. „Je ti lépe?“
„Je mi fajn, nebyla to tvoje vina. Kdyby se to nestalo teď, spadlo by to na někoho jiného,“ snažila jsem se vymanit omluvy z jejích očí.
„Petr říkal, že od teď budeš mít chatku s ním,“ nadhodila hned a já poznala, jak se omluvy vytratily samy od sebe a místo toho nastoupil ten známý lišácký lesk.
„Neprosila jsem se ho o to,“ zabručela jsem. „Pojď sem spát místo něj ty, to bude nejlepší,“ zažertovala jsem.
„Já mám chatku s Adélou,“ zašklebila se znechuceně, což jsem naprosto chápala. Adéla byla už dospělá žena, která sem jezdila se svým neskutečně rozmazleným dítětem. Byla jeden z vedoucích a stále se starala o věci, do kterých jí nic nebylo. „Máš prostě štěstí a já jsem smolař,“ dodala chvatně.
„To bych ani neřekla,“ ujistila jsem ji.
V té chvíli přišel do chatky její majitel s vážným obličejem a mým kufrem za sebou. Soukromí mu nejspíš nic neříkalo, pokud si dovolil sbalit všechny mé věci. Mája se okamžitě zvedla a než odešla z chatky, zamrkala na mě.
Neměla jsem náladu jí nijak výrazně vnímat, a proto jsem její gesto přešla a věnovala svou pozornost Petrovi.
„Myslíš, že to bude dobrý nápad?“ zeptala jsem se sklesle.
Petr odložil kufr k posteli a posadil se na protější lehátko. „Nemusíš se ničeho bát, nebudu tě nijak obtěžovat. Chci ti jen pomoct.“
Omluvně jsem k němu vzhlédla. „Myslela jsem ale celkově, myslíš, že…“
„Nikde jinde už místo není, leda bys spala na posteli s nějakým mládětem,“ řekl stroze, v jeho hlase bylo znát možná jemné podráždění.
„Vážím si toho,“ uvedla jsem na pravou míru, „zůstanu tady.“
Koneckonců, do konce týdne to přece vydržím, říkala jsem si.
„Fajn, tak půjdeme na večeři, ne?“ nadhodil a rázně vstal s mnutím rukou.
„Já asi spíš zůstanu tady, nemám moc hlad,“ nelhala jsem, ačkoliv jsem zapomněla dodat to, že první z věcí, proč nemám chuť jíst je, že mám důležitější poslání.
„Měla by ses jít najíst, celý den jsi nic nejedla.“
Pozvedla jsem obočí. „To mě tak důkladně zkoumáš?“
Konečně poraženecky rozmáchnul rukama a odešel.
Teď jsem měla čas a hlavně klid na to, abych dostála svému slibu.
Rozhodila jsem na stůl dopisní papír a pero, usedla jsem jemně ke stolu a začala v hlavě přemítat, jak začnu. Bylo toho tolik, co jsem mu chtěla říct. Nakonec jsem se zhluboka nadechla a spojila špičku pera se sněhově bílým papírem.

Drahý Patriku,
tak ti píšu, jak jsem slíbila, abys viděl, že já sliby vždy plním. V podstatě vše, co jsem ti řekla před odjezdem, se splnilo. Jediné, v čem je rozdíl, že místo neúnosných cikád se na mě před chvílí sesypal strop naší chatky. Asi tě zklamu, ale jsem v naprostém pořádku. Doufám, že se máš dobře a že se na mě těšíš stejně tak, jako já na tebe. Už teď se mi stýská, po vás všech a musím říct, že jsem se tu ani pořádně neohřála a už se těším domů. Přeju ti krásný zbytek týdne a posílám ti pevné objetí do chvíle, než se uvidíme.
Tvoje Lucka.

Bylo to krátké, strohé a některé části byly jen tak na oko, kdyby dopis otevřela například Patrikova matka, aby si některá slova nevyložila po svém. Ale přesto byl dopis výstižný. Možná v něm chybělo ještě pár slov, které jsem se bála připsat. Jednak také kvůli mé maceše a pak také proto, že jsem si nebyla jistá tím, jak by nakonec vše dopadlo, kdybych opravdu napsala mé rozporuplné pocity.
Ale cítila jsem, jak to ve mně vře- každou větou, každým jednoduchým řádkem, ochuzeným o to nejlepší, každým písmenem, které se tak nešťastně křivilo na stranu.
Zalepila jsem obálku a doběhla s ní do schránky, která byla jen kousek od naší bývalé chatky. Pak jsem se vrátila ihned zpět a snažila se využít osamělé chvilky k tomu, abych se mohla osprchovat. Tentokrát pod teplou vodou, která byla po celém dni to pravé, co jsem potřebovala.
Alespoň na chvíli jsem se cítila dokonale.
Chvilku po tom, co jsem vyšla ze sprchy, došel i Petr. Zrovna jsem si sušila ručníkem vlasy, když si mě přeměřil pohledem.
„Vadí, že jsem bez dovolení použila tvou sprchu?“ odsekla jsem.
„Ne, já jen, že mě překvapuje, že máš na sobě pyžamo,“ řekl posměšně.
„A cos předpokládal, že budu mít?“ upnula jsem k němu zaujatý pohled. Bylo sice běžné, že jsem nosila noční košilku, ale neměla jsem sebemenší zájem na tom ho jakkoliv škádlit.
Rozmáchl rukama a položil tašku s voňavým jídlem na stůl. „Byly špagety,“ řekl, když viděl, kam se moje oči stočily. „Ne, že by byly nějak dobré,“ zašklebil se, „ale je to jídlo.“
„Děkuju,“ věnovala jsem mu milý pohled.
Petr si svlékl tričko a hodil ho na postel.
Nevěřícně jsem zírala, jak odhazuje i kraťasy a míří ke sprše.
„Promiň,“ stočil svůj zrak na mě, „mohla by ses otočit?“
„Eh,“ kuňkala jsem a v tom momentě jsem pocítila, jak mi zrůžověly tváře ostudou, „neboj, vezmu si svetr a půjdu se ještě projít k vodě.“ Než stačil zformulovat jakoukoliv větu, už jsem stála za dveřmi s krabičkou cigaret a právě jsem si zapínala svetr. Za stromy jsem zahlédla, jak ještě chodí pár lidí okolo. Nikdo si mě nevšiml, což byla výhoda této chatky. Byla osamocená a nejblíže u vody. Nemusela jsem se stydět procházet se v pyžamu, ačkoliv spíše vypadalo jako černý plátěný kostým.
Z pootevřeného okýnka jsem zaslechla proud vody.
A pak už jsem se pomalu vzdalovala, až jsem nakonec došla k jezírku a rozhodila na zem svůj teplý svetr, na který jsem se usadila.
Do nosu jsem nasávala všechen ten jemný příjemný podvečerní vzduch a paradoxně ho zničila prvním vdechnutím nikotinu do plic. Jako by toho znečištění pro dnes nebylo dost. Přesto jsem měla pocit, jako že bez této malé potvůrky už dál nemůžu. Nebyla jsem kuřák, zapálila jsem si jen párkrát, když to bylo opravdu nezbytně nutné.
Děsily mě myšlenky, které se mi míhaly hlavou. Každá věc, která jí probleskla, byla další noční můrou, která neměla východiska. Alespoň něžné vzpomínky na Patrika mě společně s cigaretou uklidňovaly, ačkoliv kdykoliv mi hlavou proběhla ona vzpomínka na noc v kině, hned jsem byla zase u vytržení. Voda v jezeře tvořila na hladině jemné vlnky. Vnímala jsem jen ten pohyb.
A pak mě kdosi pohladil po rameni a posadil se vedle mě.
On mi snad nedá nikdy pokoj, pomyslela jsem si, když jsem mu vzhlédla do očí.
„Víš, že se tu nesmí kouřit,“ rýpl do mě hned jakmile viděl kouř vycházející z mých úst.
„Je mi to jedno,“ zamračila jsem se a naschvál si před ním ještě potáhla.
Petr se upřímně usmál. „Líbíš se mi, víš to?“
V tu chvíli jsem měla pocit, že se udusím. Všechen ten kouř mi stále koloval v plicích, ale já se stále nemohla přinutit k výdechu, abych se později mohla nadechnout.
Konečně jsem se pak vzpamatovala. „Děkuju.“
„Jsi jiná než ostatní dívky, dokážeš prosadit svůj názor a nic tě neovlivňuje.“
„Jestli myslíš, že nejsem snadno ovlivnitelná tvou krásou, pak máš pravdu,“ řekla jsem rýpavě s úsměvem. Bavilo mě si ho jednou za čas dobírat.
I jeho to zjevně pobavilo. „Nepopírám, jsem narcis. Ale krása je pomíjivá. Ačkoliv ty jsi taky moc krásná,“ přejel mi jemně hřbetem ruky po tváři až jsem se otřásla.
„Počkej,“ zarazila jsem ho a chytila jeho dlaň do ruky. „To já nemůžu.“
„Jsi zamilovaná?“ zeptal se, jako by se nic nestalo.
V tu chvíli jsem si rozpomněla na ty krásné světlé oči a lačná ústa, která mě nedávno líbala. A ten pocit.
Pocit štěstí a lásky.
A pak se mi do mysli vedralo soužení. Byla jsem zamilovaná do svého bratra. Do člověka, s kterým byla moje láska naprosto zakázaná. Chtělo se mi utéct z jeho pohledu, jak čekal na mou odpověď. Chtělo se mi utéct do samoty a začít brečet ze stesku a z pocitu žádného východiska.
Nebyla šance.
„Jsi fajn kluk,“ řekla jsem, „ale….“ Další slova utichly. Možná jsem nevěděla, jak mu oponovat. Svým způsobem byl dokonalý.
„Jsi jediná, která mě zaujala v posledních letech,“ oznámil vážně.
Nevěřícně jsem se podívala. „Prosím tě, ty? Lamač dívčích srdcí?“
Petr se zasmál. „Není všechno jak se zdá.“
Chvíli jsme mlčky seděli a dívali se společně do vody. Na tu malou chvíli, jako bych nic necítila. Bylo mi příjemně.
„Měli bychom jít dovnitř,“ řekl.
Okamžitě jsem uposlechla a pomalým krokem se táhla vedle jeho postavy.
Než otevřel dveře, zkoumal můj opět nastolený přemýšlivý pohled. „Neboj, nebudu se o nic snažit,“ oznámil s vtipným podtónem.
A poté jsme oba úsměvně vešli do chatky.

Novinky

Ahojky všem,
moc se omlouvám za to, že tu dlouhou dobu nic nepřibylo, snad mě omlouvá nedostatek času, ale snad se to brzo změní. Ještě dnes by zde měla přibýt další kapitola z povídky Hranice přitažlivosti. Pokud vás zajímá, co mne tak zaměstnává, že nemám tolik času věnovat se plnohodnotně svému blogu, pak vám to můžu sdělit. První věc je samozřejmě práce, domů se denně dostávám do páté hodině a často dospávám to, co jsem v noci nestihla. Další z věcí je pak škola, která ač zatím nezapočala pořádně, já už mám spoustu práce. A v neposlední řadě je to také nový námět na knihu, kterou publikovat nebudu, ale má pro mne neskutečně obrovský význam. Nechci snižovat význam ostatních věcí, ale je potřeba si uvědomit, čemu dávám prioritu. Snad si vás tedy vykoupím novou částí a dalším plánovaným muzikálním příspěvkem.
Hezký den.
Chris.

Poděkování

Možná je to zvláštní, ale chci tímto poděkovat všem čtenářům, které kdy Amandin příběh četli nebo dokonce budou číst. Mnohokrát vám děkuji za všechnu podporu, kterou jste oplývali, což mě nakonec dovedlo až k této třetí řadě, kdy příběh ale už opravdu finálně uzavírám. Já i Amanda vám moc děkujeme za ty dva roky, které jste s námi prožili. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy, možná ještě někdy s něčím překvapím.
A abych nezapomněla, chci poděkovat jednomu skvělému spisovateli- Romanovi, za to, že si udělal čas a při mé potřebě mi dělal beta-read.
Takže ještě jednou, moc děkuji.

Vaše Lnnia.

XXI. Zpět v ráji

„Ještě jednou ti mockrát děkuji, ani nevíš jak moc jsi mi pomohla, bylo to přesně to, co jsem měla udělat už dávno,“ opakovala Amanda do aparátu už asi po sté. Zněla vyrovnaně, byla šťastná.

„Nemáš vůbec za co! A už to neříkej, vím, že kdyby se cokoliv stalo, tak se na tebe mohu obrátit,“ prohlásila Sharon vypjatě.

„To se můžeš spolehnout.“

„Pak tedy. Vím, že je to drzé takto se ptát, ale nemohla bych se tak na týden přijet podívat já k vám? Víš, naposled jsem byla v Německu jako dítě, a tak bych ráda zjistila na jaké úrovni jsou mé jazykové schopnosti,“ nadhodila Sharon a bylo znát, že jí to není dvakrát příjemné.

„No, že váháš! Mohla jsi jet rovnou s námi, čekám tě kdykoliv s otevřenou náručí,“ zajásala Amanda a usmála se na Toma, který se právě vracel domů. Políbil ji na tvář a pohladil po bříšku.

„Skvělé,“ výskala Sharon zvesela, „tak tedy příští týden? Přijela bych v pondělí, hodí se ti to?“

„Sharon, ty to nechápeš… můžeš přijet klidně hned teď, uvidím tě ráda kdykoliv,“ uvedla Amanda na pravou míru s důrazem.

„Drahoušku, tak tedy v to pondělí, ještě se přesněji domluvíme.“

„Dobrá.“

„Přeji tobě i Tomovi krásný den.“

„Všichni tři tě také zdravíme.“

Ihned po tom, co Amanda položila sluchátko, Tom se na ni zezadu vrhl a líbal ji po krku. Moc dobře věděl, že je na to za takových okolností háklivá a začala se zvonivě smát.

„Tome, dost,“ nemohla se utišit a vší silou se pokoušela ho od sebe něžně odehnat, „jaký jsi měl den?“

„Neobíhej od tématu,“ zažertoval Tom a políbil ji na ústa, „měl jsem skvělý den. Každý den od teď bude skvělý, to nevíš?“ mrkl na ni.

„Tak to jsem ráda, my jsme se měli také dobře. Doktor byl nadšený skoro jako já.“

To Toma evidentně zajímalo, s jiskrami v očích se na ni podíval. „Už víš, co to je?“

Místo odpovědi se lišácky usmála. „Nech se překvapit.“

„Ale notak, lásko, nenapínej mě!“ žadonil a mezitím ji obklíčil svým tělem, aby mu nemohla uniknout.

„Zapomínáš, že mám silnou zbraň,“ narazila do něj jemně bříškem a Tom ustoupil.

„Vypočítavá ženská,“ zabručel protestně.

„Tak proč sis mě bral?“ rýpala do něj cestou do schodů, zatímco ji Tom loudavě následoval. Nahoře ji doběhl.

„Protože,“ pohodil ji na postel, „jsi ta nejlepší vypočítavá ženská…“ a potom k ní ulehl, aby ji mohl obejmout.

***

„Tak jak se cítíš?“ zeptal se velice známý hlas.

Amanda udělala oční kontakt, aby pochopil, že se cítí dobře.

„Už se to blíží, že?“

„Ano, už jen pár týdnů a je to tady,“ přitakala a dlaní si pohladila bříško. Ztěžka se jí dýchalo a chtěla to mít už za sebou, byla nedočkavá a kondice už nebyla to co jí říkalo paní.

„Můžu?“ zeptal se s vypjatým pohledem. Oči prozrazovaly, že toužil udělat to po celou dobu, co s ní mluvil.

„Můžeš,“ kývla a chytila jeho dlaň, aby ho nasměrovala. Dítě právě kopalo.

„Ježiši!“ zajásal Bill. „To je… úchvatný!“ zasmál se.

„No, kdyby ti někdo ustavičně kopal do břicha, tak bys to tak úchvatně neviděl,“ prohlásila s unaveným pohledem.

V momentě zvážněl. „Vrátila se ti paměť?“

„Ne, ale cítím, že je vše v pořádku,“ prohlásila se sebedůvěrou.

Bill konečně odtáhl svou ruku a posadil se na dlaně. „Je to v pořádku, Amando,“ přitakal.

Okamžitě mu věnovala děkovný pohled a s neskonalou úlevou v očích se usmála.

„Chci, abys věděl, že navždy zůstaneš moje první láska. Ale ty měsíce tam jsem pochopila, kdo mi tolik chyběl,“ hlesla.

„Nezlobím se,“ skočil jí rychle do řeči, „s Tomem jsme si to už dávno vyříkali, netvrdím, že bych tě přestal milovat. Ale tentokrát už to nebude žádná jiná láska než přátelská. Ale přísahám, že ta nejsilnější láska, jakou jsem kdy k někomu cítil. Když nepočítám Toma,“ uchechtl se, „a pak,“ znovu přejel prsty po jemné látce, která zakrývala její těhotenství, „až se narodí tenhle prcek, tak se budete o mojí lásku muset podělit všichni mezi sebou.“

Amanda se natáhla, aby ho pevně objala. Opětoval její pevný stisk. „Au,“ vyhrkla ze sebe až se Bill lekl, „to ne ty,“ vysvětlovala při jeho omluvném pohledu, „to bylo zase tohle zlobidlo!“

„Bude mít tu nejlepší matku, otce a nejlepšího strýčka ze všech! Nejstylovějšího, nejhezčího, nejlepšího zpěváka…“ pokračoval laškovně dál a po tom, co si Amanda strčila prst do krku a dělala, jako že jí je zle, se oba dali do smíchu.

„Jsi zase stejná jako tehdy,“ přiznal své pocity.

„Cítím se mnohem lépe než kdykoliv před tím, abys věděl.“

V tom dítě znovu silně koplo a Amanda nadskočila.

„To vidím,“ pronesl sarkasticky s žertovným tónem.

***

O rok později…

Majestátně vzhlížející kopce se nesly široko daleko.

Poklidná voda dnes omývala ladně svůj břeh.

Bylo léto. Poklidný slunečný den, jako vždy doplňován jemným větříkem, jako by si pohrával společně s pěti postavami, které nyní pobíhali u dřevené chatičky a zvesela lítali dokola.

Vypadali tak šťastní.

Kdokoliv by se na ně díval z dály, ani by nedokázal pomyslet na to, že jim něco chybí.

Nebyl jediný důvod si to myslet.

K dokonalosti už nic nepotřebovali.

Útlá hnědovlasá žena s tím nejupřímnějším výrazem ve tváři.

Tmavovlasý vysoký muž, který se opíral o zídku terasy a hlasitě zpíval všem známou melodii.

Něžná blondýnka volající kamsi před sebe s nikdy-nekončícím úsměvem.

Rozjařený mladík s dlouhými dredatými vlasy natahující ruce dopředu, jako by měl štěstí nadosah ruky.

Nemusel se za ním hnát.

Jeho štěstí už udělalo první krůčky a vlétlo mu nemotorně mezi paže.

Hnědovlasý drobeček se smaragdovýma očima po matce se opřel bradou o rameno svého otce.

Blondýnka přispěchala, aby jim mohla být co nejblíže.

„Zlatíčko moje,“ pronesla blízko tomu malému obličejíčku, který se na ní usmíval skrze nevinné rysy.

„To je moje zlatíčko,“ oponoval naoko muž s rošťáckým úsměvem, „můj malý Nicolas Kaulitz.“ Políbil dítě na spánek a pak se naklonil, aby řádně zulíbal i svou drahocennou ženu, bez které by si nedovedl svůj život ani představit.

Konec

V. Trochu člověkem

„Tak co?“ přilítla za mnou večer Mája s dychtivým výrazem.

Znaveně jsem se na ni ušklíbla a dělala jsem, že nerozumím otázce, ačkoliv mi bylo naprosto jasné na co naráží. „Co myslíš?“

„Jaké instrukce ti dával?“ zeptala se lišácky a v očích jí zajiskřilo.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, tentokrát s jasným důrazem, že její otázce naprosto přesně rozumím. „Bavili jsme se o táboře.“

Nezdálo se, že by byla moc nadšená z toho, jak ji ochuzuji o detaily, které tam v podstatě vůbec nebyly. Nebylo o čem mluvit, ale ona to evidentně pořád nechápala.

„Májo,“ promluvila jsem s prosebným tónem, „je to můj vedoucí, bavili jsme se o práci na táboře. Žádné intimnosti tam nebyly, žádné doteky a podobně…“

Mája se ušklíbla a rozhodila své vlasy kolem sebe na pruhovaný polštář. „Vše začíná pohledy,“ oznámila mi vážně.

Protočila jsem oči v sloup. „Fajn, věnoval mi spoustu pohledů, hlavně, když jsem mu převrhla kolu na stůl a rozlila se mu po seznamu lidí. Stačí?“

Mája vybuchla v smích. „To si děláš srandu?“ Stále se nepřestávala smát. Dívala jsem se na ni, jak se málem dusí v polštáři, až jsem se bála, že budu muset zakročit a kývala jsem s krutou pravdou v očích hlavou. „To sis teda udělala dobrou vizitku!“

Zpražila jsem pohledem. „Abych pravdu řekla, nějak mi to nevadí.“

„Ale, ale…copak ti takový hezounek mohl provést?“

„Nic,“ pronesla jsem a otočila se na ni zády. Mája něco zamručela do polštáře, byla jsem ráda, že jí nebylo pořádně rozumět a do deseti minut jsem upadla do spánku.

Chvíli předtím, než se mé vědomí vzdalo, se mi zjevil před očima Patrik. Jeho roztomilý úsměv. Měla jsem pocit, že usínám za vůně jeho parfému.

Spadlo se mi dokonale.

***

Ráno jsem se probudila do zimy, kdybych nevzhlédla z okna a neujistila se, že venku svítí slunce, byla bych si jistá, že jsem se ocitla na Sibiři.

Vzhlédla jsem na postel vedle sebe, Mája ještě pravidelně oddechovala se zavřenýma očima. To byl snad jediný moment, kdy měla nevinný výraz ve tváři.

Líně jsem se protáhla a provedla ranní potřeby. Když jsem pak o půl hodiny později byla již připravena spatřit řádně světlo světa, Mája od sebe teprve –se značným přemlouváním- odtahovala víčka.

„Co, že jsi tak brzo vzhůru?“ zeptala se omráčeně.

„Pan vedoucí mi to včera nařídil,“ udělala jsem kyselý obličej a chystala se otevřít dveře.

Než jsem odešla, Mája měla podezíravý výraz. Občas jsem ji opravdu nechápala.

Petr měl chatku až v zadní části tábora, skoro až u vody, přesto mi nemohl uniknout pocit, že má jistá privilegia. Měl klid, chatičku celou pro sebe a dokonce se zdálo, že i ostatní vedoucí k němu vzhlížejí.

Byl jako duševní upír, kdykoliv se mnou byl, měla jsem pocit, že ze mě vysává dobrou energii.

Cestou jsem nevěřícně kroutila hlavou, jakou mám smůlu. Opatrně jsem zaklepala a po vybídnutí si dovolila vstoupit. Jeho hlas zněl stejně nafoukaně jako včera, ale vypadal, jako kdyby se dnes dobře vyspal. Jakmile jsem vstoupila, mile se na mě usmál.

V jeho podání mi úsměv připadal divně, a tak jsem mu oplatila nevydařeným poúsměvem a usadila jsem se na židli, kam mě rukou již odkazoval.

„Takže?“ rozmáchla jsem opatrně rukama, abych mu zase něco nezničila.

„Takže…“ opakoval po mě a posadil se na židli vedle mě, rázně se předklonil ke stolu a něco hledal mezi stohy papírů, „napsal jsem včera nový seznam,“ pokračoval a podíval se na mě, jako by se nic nestalo, ale mně se to i tak dotklo, připadala jsem si jako slepice a oplatila jsem mu omluvným pohledem.

Povytáhl rty a poprvé se mu s úsměvem rozsvítily i oči. „Jak jsme se včera domlouvali na soutěžích, udělal jsem v tom malé změny, tohle“ ukazoval prstem na papír, „přichystáme už na zítra a koupání přesuneme na dnes,“ dopověděl.

„Ale dnes má být jen asi pětadvacet stupňů, myslela jsem, že to necháme na předpověď teplejšího počasí,“ oponovala jsem mu.

Souhlasně pokyvoval hlavou. „To ano, ale k tomu představení, které má být na dnešek nejsme ještě dobře připravení, chystám ještě jedno překvapení a to je možné dovézt až zítra, takže se nedá nic dělat, nechci děti ochuzovat o koupání,“ oznámil jako by byl světec.

Zhluboka jsem se nadechla. Nechtělo se mi jít se dnes koupat, ale věděla jsem, že s tím nejspíš nic neudělám. „Dobrá tedy, půjdu jim to říct,“ zvedla jsem se okamžitě ze židle a chytila za kliku.

„Moment,“ zastavil mě jeho hlas za zády, s kamennou tváří jsem se otočila, sebejistým krokem ke mně došel a chvilku si mě zvláštně prohlížel, rozhodně mi to příjemné nebylo, „tady to jim dej, ať si rozdají role.“

Kývla jsem a v mžiku byla odtamtud pryč.

Pomalým krokem jsem všechny obešla a zastavila jsem se u chatičky tří puberťáků, kteří mezi sebou prohazovali jednu vtipnou hlášku za druhou.

Nechtělo se mi vracet k tomu hezounovi, který si myslí, že ovládá svět, a tak jsem tam s nimi chvilku seděla a párkrát si potáhla z cigarety, kterou mezi sebou nechali kolovat.

Za půl hodiny jsem se rozhodla je opustit, abych se ujistila, že mě nikdo nehledá.

K mému zděšení opravdu ano.

Kráčel proti mně svižným krokem s jednou rukou v kapse, vlasy mu čechral větřík a jak se ke mně pomalu přibližoval, měnil tvrdou tvář v úsměv.

„Hledám tě,“ oznámil.

Jistě, to mi došlo, tak se vymáčkni, ať to máme za sebou. Pomyslela jsem si.

„Co se děje?“

„Už jsou všichni připravení vyrazit?“ mluvil vesele, měla jsem pocit, jako by mu došlo, že by se mohl začít chovat jako člověk.

„Půjdu je sjednotit,“ pronesla jsem a měla jsem se okamžitě na odchodu.

„Počkej,“ opět mě zastavil, automaticky jsem se k němu vrátila, „půjdu to udělat já. Ty ještě nejsi připravená.“

Naprosto mě tím zaskočil. Ale měl pravdu, zapomněla jsem na to, že jsem se nepřevlékla a nepřichystala si s sebou věci. „Fajn,“ kývla jsem hlavou.

Za hodinu jsem už ležela na slunci, nakonec jsem uznala, že jeho nápad nebyl ani tak špatný. Nepálilo to jako blázen, a tak jsem se mohla nerušeně opalovat. Nebo spíš jsem pozorovala, co se kolem děje, jelikož jsem dostala za úkol převzít na chvíli zodpovědnost.

Petr řekl, že k vodě dojde později, jelikož musí ještě něco zařídit, a tak jsem tam sama ležela a dívala se na to, jak se všichni ostatní cákají ve vodě.

Mája na mě mávala skrze rákos. Divoce vyskakovala do vzruchu a rozhazovala rukama, abych se k nim připojila.

Nakabonila jsem nos a odmítla. I na tu dálku jsem viděla jak se ušklíbla a plavala se dál bavit.

Byla jsem ráda, ještě jsem chvilku chtěla ležet a vnímat ten vnitřní klid.

Ale po chvilce jsem její pištivý hlas zaslechla znovu. Křičela na mě něco jako „pomoc, topím se!“

„A co já s tím mám dělat?“ pronesla jsem se smíchem jejímu hereckému výkonu.

„Teď jsi tu vedoucí,“ znovu se potopila a pak vyplavala a dělala, že plive vodu a nemůže dýchat, „musíš mě jít zachránit!“

Energicky jsem vstala a vysvlékla se z krátké volné sukýnky, chvilku jsem stála s pokrčenýma rukama s otázkou, kdy jí to přestane bavit, ale byla nesmrtelná. Tak jsem se jednoduše rozeběhla a v momentě za ní skočila do chladivé vody.

Ale nevěnovala mi žádnou pozornost, dívala se upřeně před sebe.

„Ty vole, to je tělo,“ houkla a odkázala mě na postavu, která stála nyní u břehu. Asi musel přijít, když jsem si odkládala.

Stál tam ležérně s tím jeho pohledem a pod rukou držel nafukovací míč a lehátko.

Když vhazoval míč do vody, Mája mě málem utopila, jak se kolem mě rychle prohnala, aby ho chytila jako první.

A pak se i s lehátkem rozeběhl do vody, jako by měl za sebou výcvik plavčíka a v momentě proplul kolem mě.

Smočila jsem si hlavu ve vodě a rozhodila nasáklými vlasy.

Mája se o míč přetahovala s ostatními děvčaty, přišla jsem si jak v nějaké stupidní komedii.

Dívčí idol a halda jeho fanynek.

Po chvilce ke mně připlavali ti tři chlapci z rána. Uvědomila jsem si, že mohli být tak ve věku Patrika. Kroužili kolem mě jako supi oťukávající si svou kořist a mně bylo jasné co bude následovat.

„No, tak kluci,“ snažila jsem se nahodit vábivý tón. „To si přece můžete odpustit, nedýchá se mi pod vodou moc dobře,“ zažertovala jsem.

„Tak to vyzkoušíme,“ ozvalo se za mnou a za chvilku jsem už pod hladinou lokala litry vody. Divoce jsem škrábala rukama a kopala nohama ve snaze jim uplavat. Zdálo se mi to jako věčnost, přesto jsem ještě vydržela s dechem.

Po chvilce tlak povolil.

Neváhala jsem ani chvilku a vystrčila jsem hlavu na hladinu, abych se mohla nadechnout a ve vteřině uplavat mimo jejich hloupou srandu. Tlumeně jsem zaslechla jejich smích.

Takhle stupidně by se Patrik nikdy nechoval. Možná by mě potopil na vteřinku, ale rozhodně by mě nedržel pod vodou ve snaze mě utopit. To byla jen další věc, která mi potvrzovala, jak se od ostatních liší.

Plavala jsem pod vodou tak daleko, kam mi až vyšel dech a když jsem se vynořila, byla jsem pěkný kus od břehu a vedle mě se objevilo stříbrné lehátko.

Ale jeho majitel nikde.

Rozhlédla jsem se kolem, jestli náhodou neuvidím to jeho všemi zbožňované tělo, ale nikde ani vidu ani slechu.

Voda pode mnou podivně studila, a tak jsem odplavala ještě kousek dál. Tam naopak hřála. Plavání mě začínalo unavovat, a tak jsem se rozhodla vrátit se zpět a znovu se uložit na deku.

Když v tom se přímo přede mnou vynořil Petr. Zatřásl hlavou a všechna z jeho vlasů mi skončila na obličeji.

„Jé, promiň,“ řekl, jakmile otevřel oči.

„V pohodě,“ odpověděla jsem pohotově a chystala se konečně plavat zpět.

„Kam plaveš?“

„Na břeh,“ stále jsem plavala dál, on se držel za mnou s rukou pevně položenou na lehátku.

„Nejsi už unavená? Pojď, polož se na lehátko, doplavu tam s tebou,“ navrhl nesmlouvavě.

Cítila jsem, že se mi stahovaly svaly na pažích, a tak jsem kývla a položila se celým tělem na tu nafouklou záchranu. Jakmile se moje břicho lehátka dotklo, slyšitelně jsem si oddechla.

Petra to pobavilo. Otočil se na mě a přestal plavat dopředu.

„Děkuju,“ řekla jsem, když jsem viděla, jako by na něco čekal.

„Není zač,“ nahodil okouzlující úsměv číslo jedna, „to bych si neodpustil, kdyby ses utopila.“

Vydala jsem něco jako tlumený smích.

„To je od tebe hezký, že se takhle staráš o svoje svěřence,“ pronesla jsem.

Snažila jsem se ho vnímat, jako by na mě poprvé neudělal tak otřesný dojem.

„Hm,“ unikl pohledem a pak se ke mně zpět vrátil, „ne o všechny.“

Cudně jsem se podívala a pak jsem rukama začala pohánět vodu kolem sebe. „Mohli bychom už prosím na ten břeh?“

Mrkl skrze dlouhé řasy, ihned se otočil a nabral vražedné tempo, až jsem skoro ze svého vozidla slétla.

Když pak zpomalil a projížděla jsem i s lehátkem kolem hloučku lidí, praštilo mě něco do hlavy.

Brunátně jsem se otočila a čelila zkoumavému pohledu své kamarádky.

XX. Nečekaný návštěvník

„Au,“ zabědovala Amanda po ránu, když vstávala z postele, hluboce jí píchalo pod žebry, zdálo se, že dítě je neklidné.

Pobyla zde další měsíc a nyní byla na přelomu pátého měsíce, den ode dne se cítila znaveněji a jediné co ji stále drželo v krásné náladě, byly ranní a večerní procházky kolem oceánu a čerstvý vzduch.

Ani tento den nebyl výjimkou, a proto ihned po provedení nutné ranní hygieny se oblékla do pleteného svetříku, navlékla na sebe teplé volné kalhoty a vydala se ven.

Voda byla dnes rozbouřená, ačkoliv to nevypadalo, že by měla nastat další bouře, zdálo se, jako by se přírodě něco nelíbilo a dávala to silně najevo.

Amanda poklidně nakračovala po kamínkách kolem velkých bílých ptáků a dívala se kolem sebe. Po půl hodině došla po pobřeží skoro až do města.

Chystala se ihned otočit zpět a kochat se tou krásou z opačné strany, když v tom si všimla známého obličeje.

Joe.

„Zdravím,“ pronesla, jako by se tehdy nic nestalo.

Joe měl dnes evidentně špatnou náladu a tak jen mrzutě zamával a zalezl do obchodu se suvenýry.

„Morous jeden,“ pronesla polohlasně a otočila se. Na břehu kromě ní nikdo nebyl, občasně tu vídala pár známých tváří, které poznala jen díky svým procházkám, ale dnes, ačkoliv hodiny ukazovaly již dvanáctou, nikde nikdo.

Nezatěžovala se bádáním nad tím, proč to tak je a zvesela si vykračovala zpět k domovu.

Poslední dobou už cítila nutkání vrátit se do opravdového domova, ačkoliv jí městečko dokonale přilnulo k srdci, přepadaly jí poslední dobou návaly smutku.

Tolik se jí stýskalo.

***

Bylo již odpoledne a zdálo se, že se nakonec opravdu schyluje k bouři. Amanda pozavírala všechna okna a ukryla se v rohu svého příbytku na malém proutěném křesílku. Vzala si do ruky svou oblíbenou knihu, popadla hrníček s čajem, před dějstvím se napila a pak se dala do čtení.

Ani ne v polovině kapitoly ji však kniha přestala zajímat, myšlenky pořád ubíhaly stranou. Nedokázala to nijak ovlivnit, ačkoliv jí to nebylo nijak příjemné.

V mysli se zjevovaly postavy, scénky a tisíce slov, které bohužel odnikud nevyčetla.

Oklepala se a znovu sklopila zrak. Tentokrát si byla jistá toho, že zvládne svou mysl koncentrovat.

Mumlala si pod nos přečtené věty a pak, v jednom momentě, vyskočila málem z kůže.

Kdosi zaklepal na dveře.

Zkoprněla hrůzou, kdo by ji mohl rušit. Ale pak si vzpomněla na to, že Sharon říkala, že se zastaví buď dnes nebo zítra, okamžitě tedy odemkla a otevřela úsměvně dveře.

Ale úsměv se změnil v cosi co jí připomnělo okamžik, když měla páté narozeniny a rodiče jí koupili místo panenky autíčko na ovládání.

Ale tohle bylo jiné. Naprosto jiné. Tep se navýšil tak, že pociťovala, že snad každou vteřinou omdlí.

Ty jeho dokonalé oči, ty perfektní rysy, ten šibalský úsměv. Dlouhé ruce, které se k ní nyní natahovaly.

Neptal se a pevně ji objal. „Tolik jsi mi chyběla,“ zhluboka nasával její vůni. Držel ji v těsném objetí, jako by ji už nikdy neměl pustit.

Pak se mírně odtáhl a zahleděně si ji prohlížel. V jeho pohledu nebyla ani známka zloby nebo vzteku, bylo vidět, jak si konečně oddechl. „Vůbec jsi se nezměnila, tedy… až na to, že jsi trošku ztloustla,“ dodal s nadsázkou jakmile jí pohladil bříško.

Amanda nevěděla co říct. Nedokázala pochopit, jak mohl být tak ležérní. Jako by se celou dobu nic nestalo, jako by se neviděli jen týden. Pravděpodobně ho jeho přetvářka stála hodně úsilí. Nejspíš se bál, aby ji hned zprvu nevylekal.

Jeho oči ale žhnuly touhou. Bylo to na něm znát, více než kdykoliv předtím.

„Tak co? Pozveš mě dál nebo necháš svého manžela stát ve dveřích jako nevítaného hosta?“

Než se Amanda vzpamatovala, pozval se sám. Na rtech měl zvláštní úsměv.

Amanda se pomalým krokem dobelhala až ke stolu, kde se opřela o hranu a stále s tím nevěřícným a němým výrazem na něj zírala. „Jak… jak jsi mě našel?“ pronesla nakonec.

Najednou jeho pohled zvážněl, oči poklesly. „Myslela sis, že tě nebudu hledat?“

„Prosila jsem tě o to.“

„Taky jsem tě o pár věcí prosil…“

„Nezačínej!“ okřikla ho a posadila se na židli, jelikož se jí zatočila hlava.

Tom hbitě vstal a podepřel jí. „Omlouvám se,“ hlesl provinile. „Já jen…“ intonace mu kolísala, „ty si vážně nedokážeš představit ty muka, ty každodenní bolesti, když jsem se probudil a ty nikde, když jsem procházel koupelnou a cítil pořád tvojí vůni a věděl, že doma prostě nejsi! Amando, ty si asi vážně neuvědomuješ jak moc tě miluju.“ Sklopil jí svou hlavu do klína a rukama ji objal v pase. Pevně až křečovitě v dlaních muchlal látku jejího dnešního oděvu.

Zkameněla, nevěděla co udělat. Přemýšlela přece, že už je ten správný čas se vidět, tak proč jí to najednou přišlo všechno tak zvláštní?

A pak si to uvědomila, vždy byla tvrdohlavá a zase nebylo po jejím. Vždyť přece na to, jak moc ho miluje přišla už v počátcích jejího zdejšího pobytu.

Přelomila svou barikádu v půli a pohladila ho dlouhým pohybem po čele.

„Vždyť já tě taky miluju,“ promluvila tiše, jako by se omlouvala za všechny své chyby.

„Už tě nikdy nenechám na tak dlouho utéct,“ vzhlédnul k ní.

„Nikdy už neuteču,“ oznámila rozhodně, „ale rozhodně se sem budu každý rok vracet.“

„Budeme… společně,“ opravil ji Tom.

Amanda pokývla vesele hlavou.

Strávili spolu s Tomem celý zbytek dne, Amanda ho provedla kolem oceánu, dokonce se zmohla i na vystoupání do větších kopců.

Cestou potkali opět Joea, vzhledem k tomu, že věděla, že to on ji „udal“, byla mu nyní neskonale vděčná a vřele ho opět pozdravila. Zdál se šokovaný, ale i jeho odpověď byla nyní o píď příjemnější.

Měla pocit, že takhle si se svým manželem nepopovídala už dlouho. Cítila se tak uvolněně, tak láskyplně, kdyby měla křídla, určitě by musela vzlétnout až k nebesům.

„A co Bill?“ zeptala se opatrně, ale Toma to zjevně nijak nezaskočilo.

„Myslím, že je právě v nahrávacím studiu, za tu dobu jsme si to mezi sebou taky vyříkali, takže…“ místo posledního slova se pousmál.

Vše se najednou zdálo až moc dokonalé, aby tomu Amanda mohla uvěřit.

A pak příroda udělala to, co zde s oblibou prováděla často. Uhodil blesk a za ním následoval nosně znějící hrom.

„Měli bychom jít domů,“ pronesla k nebesům.

„To se tu stává často?“ Tomovi se najednou toto místo očividně znelíbilo. Kabonil pusu jako malé děcko.

Amanda ho políbila jemně na rty. „Stává se to tu pořád,“ zakřičela, když od něj utíkala s roztaženýma rukama jako racek, který se právě chystá vzlétnout.

***

Amanda stála nad postelí, zády otočená ke svému muži, vteřinku po sprše se snažila navléci se do pyžama.

Tom se sprchoval před ní, takže si nyní liboval u okna s výhledem na to, jak reaguje voda v oceánu na tu šílenou bouři. Pravděpodobně už mu to nepřišlo nijak nepříjemné, když byl nyní v teple.

Amanda věděla, že ho to uchvátilo, stejně jako tenkrát ji.

Ale její muž se nemínil po půl roce odloučení kochat krajinou. Po chvilce ucítila v zádech teplo, které sálalo z jeho těla. Na zátylku ji pravidelně ovíval svým hřejivým dechem. Vnímala jeho doteky, odhodil jí z ruky pyžamo stranou a nechal ji tam stát- nahou a stejně tak dychtivou. Na tvářích měla nepatrné ruměnce. Její tělo se mírně změnilo od doby, kdy ji viděl naposled. Nezdálo se však že by to nějak výrazně registroval. Jeho dotyky byly však jemnější, snad se bál, že by jí mohl nějak ublížit. Amanda však cítila, že je vše v pořádku. Více než to. Přiblížila k němu své rty, až se dalo skoro říct, že si vyměňovali dech. S propalujícím pohledem se dívali jeden na druhého. A pak, jako by všechen chtíč vybuchl. Přisáli se k sobě, líbali se hladově, jako by si chtěli vynahradit tu dlouhou dobu. Tom jí zapletl své prsty do vlasů a přitáhl si její obličej ještě blíž až nemohla skoro dýchat. Položila se na postel bez toho, aby se od sebe odtrhli. On si impulzivně svlékl jedinou věc, která ho na nohách odívala a necelou váhou se na ni položil. Nevynechal jediné místo, které by nezulíbal.

Právě projížděl zpět k jejímu napjatému krku. Položil své dlaně na její a políbil jí na lalůček.

„Zbožňuju tě,“ zašeptal do ucha a pak do ní opatrně vnikl.

Amandě se zatočil celý svět před očima. Prohnula se v zádech a dala mu tak možnost, aby laskal její ňadra. Chytila ho pevně za ramena jak zrychloval pohyby, měla pocit, že to už nevydrží. Chtělo se jí křičet dost a zároveň rychleji.

A pak to přišlo… dosáhli vrcholu chviličku po sobě.

Vše se seběhlo tak rychle, a přesto jim nemizel ten slastný pohled z tváří. Věděli, že dnešní noc celou promilují.

XIX. Hledaná

Dnešní den byl nádherný, Amanda vstala o dvě hodiny dřív než obvykle, slunce jí jednoduše donutilo. Slunce, jako by v téhle části světa, svítilo úplně jinak. Bylo takové ostřejší, ale zároveň- doplňováno vánkem, tvořilo příjemnou kulisu.

Těšila se z dnešního počasí a už za sebou měla ranní procházku po městě. Před týdnem byla u doktora, miminko stále rostlo jako z vody, úměrně s jejím bříškem. Už se cítila jako pravá „těhulka“.

Byla již ve čtvrtém měsíci těhotenství, už začínala pociťovat tlačení v podbřišku, kdykoliv se ohnula. Časté chození na toaletu také nebylo ničím příjemným, ale když si pomyslela, že za pár měsíců spatří konečně plod své lásky, vždy to naprosto zničilo všechny chmury z její nynější neschopnosti.

Ve svém oblíbeném obchodě popadla dva plátky novin, nakoupila pár potravin, včetně kyselých okurek a oliv, na které měla poslední dobou neustále chuť a vycházela jemným krokem ven.

Při odchodu míjela Joea. Usmíval se na ni jako obvykle a už od pohledu ji zdravil.

„Jak se vede?“ pustil se do řeči a čechral si své dlouhé vlasy. Byl to muž středního věku, který pracoval v místní atrakci, tedy v Podmořském světě.

„Vede se skvěle. A jak se vede vám?“

„Také výborně, koukám, že jste si dnes přivstala. Obyčejně vás venku vidím až v poledních hodinách a ne tak časně ráno,“ přiznal a zahleděl se na noviny. „Co nám dnes píšou pěkného?“

Amanda se usmála a jen tak před sebe rozhodila papíry. „Abych řekla pravdu, ani nevím.“

Přesto, když skláněla výtisk dolů, nemohla si nevšimnout jeho vyděšeného výrazu.

„Děje se něco?“

„Ne,“ pokýval nejistě hlavou, „ne, přeji hezký den.“

„Vám také,“ věnovala mu letmý úsměv a pokračovala v cestě k vodě.

Nemohla však celou dobu zapomenout na ty jeho oči, když se na ní pak podíval.

Byl tak zaskočený. Přemýšlela, co udělala špatně. Vždy se k ní choval tak mile.

Posadila se na tvrdé malé kamínky, rozhodla kousek natrhaného rohlíku kolem, aby si její ptačí přátelé něčeho zobli a znovu rozhodila noviny.

Pomalu pročetla všechny stránky, které nebyly nijak výrazně zajímavé a nakonec rozhodila výtisk na poslední stranu a pak jí to všechno došlo.

Přes zadní stránku se vyjímala její fotka a u ní popisek Hledaná.

Stáhlo se jí hrdlo, udělalo se jí mdlo a najednou jí přešla všechna dobrá nálada.

Nevěřícně zakroutila hlavou a chvilku se rozhodovala, jestli vůbec má cenu dát se do čtení, situace jí docházela víc než dobře.

Nakonec se přemohla a upřela zrak na ta titěrná písmenka, která se jí náhle slévala dohromady.

Všichni jistě dobře známe kapelu Tokio hotel, stále ovládají svět. Nyní se však slavný Tom Kaulitz nachází v naprosto dezolátním stavu, a proto prosí, aby kdokoliv kdo zahlédl jeho ženu, Amandu Kaulitzovou, ihned ohlásil informace na nejbližší policejní stanici.

„Prosím o jakoukoliv zprávu za kterou se velice štědře odměním. Pokud, to bude číst, vrať se prosím domů. Prosím, vrať se!“

Zatím nemáme žádné zmínky o její osobě, ale Tom se nevzdává. Při našem rozhovoru byl naprosto dezorientovaný a místy se zdálo, že vůbec nevnímal okolí. Proto i naše redakce za jeho jméno prosí: „Amando, ať jsi kdekoliv, vrať se…“

Když dočetla článek, všimla si, že stránka se zkrabatila z jejího pláče.

Proč jí to dělá tak složité, když ví, že to dělá pro dobro věci? Pomyslela si.

Rozrušeně se vracela zpátky po mírném kopečku do svého příbytku, byla si vědoma, jakému tlaku je teď vystavena.

Joe viděl její fotku, určitě si plátek koupil a teď ji může prozradit.

Ne, říkala si, na to je až moc hodný. Určitě si dá dvě a dvě dohromady a žádnou hloupost neudělá. Přesto měla zvláštní pocit, přece jen si nemohla být naprosto jistá.

Usadila se na měkkou postel a přikryla si nohy dekou. Pokud jí ještě před chvílí bylo příjemně teplo, nyní se cítila prochlazená.

Klepala se jako osika.

A nenapadlo jí nic jiného než okamžitě zavolat Sharon.

Ani ne za dvě hodiny už ji Amanda vítala na prahu svého úkrytu.

***

Sharon měla na tváři po přečtení soucitný výraz. „Moc mě to mrzí, drahoušku.“

„Nevím, co mám dělat,“ přiznala Amanda a sklopila hlavu do dlaní.

„A povídáš tedy, že Joe o tom ví?“

„Určitě, pořád vidím před očima ten jeho výraz…“ hlesla.

„Dobrá,“ Sharon jí jemně pohladila, „hned s ním promluvím, neboj se ničeho, ano?“

Amanda přitakala. „Já jen… nechápu ho, proč to dělá?“

„Srdíčko, protože mu chybíš,“ odpověděla klidně Sharon. „Stýská se mu po tobě.“

„Ale to mně po něm přece taky, ale cožpak nedokáže pochopit, že potřebuju ještě chvilku klidu? Copak toho chci tak moc?“

Sharon uhnula pohledem, zdálo se, že na něco vzpomíná a pak stejně lehce promluvila: „Muži prostě přemýšlí vždy jinak. A my- ženy- se v jejich myšlení nikdy neorientujeme. Stejně jako oni nevidí do hlavy nám. Jsou poháněni jinak než my, tvého manžela evidentně pohání vroucná láska.“

Amanda neměla jak jí oponovat, věděla, že Sharon má opět pravdu.

***

Za stmívání se konečně rozhodla vyjít ven. Sharon byla od té dobroty a rozhodla se, že tentokrát přespí ona u Amandy. Ta jí za to byla neskonale vděčná, měla pocit, že kdyby byla dnes sama, zbláznila by se. V blízkosti o pět let starší Sharon měla vždy pocit zvláštní klidu, jako kdyby seděla se svou matkou. Ovšem její maminka o jejích starostech nic nevěděla a Amanda jí nechtěla zatěžovat, ačkoliv si moc dobře uvědomovala, že pokud Tom přeháněl i tím způsobem, že ji nechal celosvětově vyhledávat, musela o jejím útěku vědět i ona.

Ráda by si s ní popovídala, vše jí objasnila. Ale bála se, že by ji matka prozradila.

Tentokrát do poštovní schránky neházela jen jeden dopis, ale dva….

***

Drahý Bille,

dlouho jsem se rozhodovala nad tím, jestli ti napsat. Nakonec jsem rozhodla, že to udělám, ať už to bude mít jakékoliv následky, musela jsem to udělat.

Stejně tak jako u tvého bratra, doufám, že se máš dobře a můj čin se tě nijak nedotýká. V podstatě jedna z věcí kvůli které jsem tady, jsi ty. Určitě to moc dobře víš, postupně mi dochází věci, které jsem v té přítomnosti bohužel nemohla vidět, jelikož jsem byla- stejně jako miliony dalších lidí- zaslepená tvým oslnivým charismatem.

Chci tě poprosit o jednu věc, snaž se přesvědčit Toma, aby mě nevyhledával, nedělá mi to o nic lehčí, píšu mu to, ale jak se zdá, nevnímá má slova.

Chci ti tímhle říct, že cokoliv jsem k tobě kdy cítila, to budu cítit nadále, ale dění se mění, už vím, co bude pro mě i pro mé dítě nejlepší.

Bohužel, ať jsem se jakkoliv snažila vzpomenout si na onu noc, stále to nejde, neměj mi to za zlé, vím, že mi teď nemůžeš nijak odpovědět, ale stále mám občas náznaky strachu, jak by to nakonec všechno mohlo dopadnout.

Přeji ti krásné dny do chvíle než se shledáme,

Amanda.

***

Milovaný Tome,

nemohlo mi uniknout v novinách to, že mě vyhledáváš, proto tě hned zprvu prosím, abys s tím přestal, vůbec mi to neulehčuješ, naopak.

Vím, že i pro tebe je to těžké, a přísahám, že stejně tak pro mě, ale alespoň pro jednou mi prosím věř! Odpovědí přichází ze dne na den stále víc a víc, vím, že neustále slibuji, že se brzo vrátím, ale dokud si nebudu naprosto jistá, zkazila bych tím všechno o co jsem se poslední měsíce tak úpěnlivě snažila. Miminko se má výborně, ale stres, který tak náhle přišel není to nejlepší. Nikam neuteču, brzo tě políbím na tvoje rty...

Miluji tě,

Amanda.

XVIII. Výlet do Londýna

Bylo teplé ráno. Ihned, jak Amanda vyjela z Hastingsu a blížila se pomalu k domovu své přítelkyně, tedy k Londýnu, uznala, že její nynější bydliště je snad tím nejtemnějším místem, kde prozatím žila. Nestěžovala si, naopak. Byla šťastná za to, že měla možnost poznat místo, jako bylo tamní město. A věděla, že ať už odsud odjede kdykoliv, vždy se bude ráda vracet.

Od Sharoniny návštěvy uběhl necelý měsíc, telefonicky pak Amanda přislíbila, že tentokrát navštíví ona ji. Po těle měla zvláštní pocit, cítila se jako malé dítě, které má trému. Nevěděla, z čeho onen pocit pramení a nemohla ani přímě říct, že by to bylo nepříjemné. Přesto by byla raději, kdyby byla uvolněnější.

Marně se snažila vybavit si svou chatičku, skály a kopce, anglický čaj a její milovanou verandu s výhledem na oceán. Zdálo se, že to mírně zabralo.

Pousmála se nad představou, že je na onom místě pravděpodobně již závislá.

Pomalu už projížděli Londýnem, zbývalo pár minut k cíli. Nemohla se dočkat až opět shledá Sharon a oslní ji opět svou familiární dobrou náladou.

Měla ohromné štěstí, že Sharon byla jedna z přítelkyň, o kterých Tom prakticky vůbec nevěděl. Měla zdání, že párkrát se o ní před ním zmínila, zrovna když s ní dotelefonovala, ale Toma to vždy nijak výrazně nezajímalo. Za to byla teď ohromně ráda.

Dávalo jí to další prostor k volným myšlenkám. K přemýšlení, co je správné a co ne.

Slunce výrazně propalovalo skla autobusu, a tak si musela odložit, protože měla pocit, že se za chvíli zhroutí vedrem. Společně s ní nejelo moc lidí na to, aby byl vzduch zadýchaný, tedy ne hned, ale po dlouhé jízdě se zdálo, že z toho omračujícího pocitu nemůže nikdo uniknout. Amanda měla orosené čelo a neuniklo jí, že ani ostatní na tom nejsou lépe.

Jedna z věcí, kterou na téhle zemi taktéž milovala, byli lidé.

Všichni byli tak milí a vstřícní, měla pocit, jako by si tu všichni přáli jen to dobré.

Nebo alespoň tak to zpozorovala ve svém městečku, o chodu v Londýně zatím neměla ani páru.

Autobus již přibrzďoval na zastávce, a tak si všichni viditelně oddechli.

Amanda popadla velkou kabelku po své pravici a ihned se rozeběhla za vidinou čerstvého vzduchu.

Sharon na ni čekala u obchůdku za rohem, jak byli domluveny, s přívětivým výrazem a roztaženýma rukama, jak se chystala ji pořádně obejmout.

„Ahoj, zlatíčko, jaká byla cesta?“

„Nic moc,“ zafuněla Amanda a udělala náznak ovívání.

Sharon se naoko zamračila. „Říkala jsem ti, že pro tebe přijedu autem, ale když ty máš pořád svou hlavu, to je pak těžké…“

Amanda na ni vrhla vzdorovitý pohled. „Nechápu, proč bys pro mě měla jezdit autem. Jsem smrtelník jako ostatní lidé, můžu jet stejně tak autobusem,“ bránila se.

„No dobrá,“ Sharon pochopila, že nemá cenu vracet se k tomu a chystala se vyrazit na nákupy.

Prošli spolu skoro všechny obchody široko daleko v okolí, opravdu dokonce prošli Voskovým muzeem, kde si to Amanda náramně užila a nejednou vzpomněla na Toma, jak by se tu s ní asi vyřádil.

Nechala se od Sharon vyfotit skoro u všech celebrit s připravenou vtipnou lží, že mezitím, co byla mimo jeho přítomnost, užívala si s hvězdami z celého světa.

Sharon byla milá jako vždy. Ochotně jí představila všechny krásy jejího města.

Shlédli spolu dolů z Londýnského oka na tu nádheru kolem, na tisíce malých domečků, majestátně vyhlížejících budov, mostů, po kterých se neustále projížděli červené autobusy a černé taxíky.

Amanda se jednoduše cítila skvěle.

Když se večer ocitla za dveřmi Sharonina bytu, byla na jednu stranu šťastná, že si může konečně odpočinout, na druhou stranu ale věděla, že na tenhle den nikdy nezapomene.

„Tak? Co na to říkáš? Podlehla jsi kouzlu Anglie?“

„Bezhlavě,“ přitakala Amanda zatímco si mnula bolavé nohy.

„Musím říct, že obvykle nepraktikuji tak dlouhé procházky, ale ty sis vyloženě říkala o to, abych tě tu prohnala,“ pronesla rozjařeným tónem a hned stavila vodu na čaj.

„Tohle je kouzelná země,“ prohlásila Amanda upřímně a začala vytahovat oblečky, které koupila na své miminko.

Sharon se začala rozplývat, jakmile na to pohlédla. Uchopila to jemně do ruky, jako by snad už držela dítě a přivoněla. „Úplně už v tom toho maličkého človíčka vidím. Doufám, že jestli mezitím odjedeš, tak se potom vrátíš, abys mi to zlatíčko představila!“ pronesla vážně.

„To se ví,“ usmála se Amanda a prohlížela si zasněně ty zelené maličké dupačky.

Byly tak drobné, že si v tom své dítě snad ani nedokázala představit.

„A co by sis přála?“

„Abych pravdu řekla, je mi to jedno. Znáš to, hlavně, když bude děťátko zdravé.“ „A co by si přál Tom?“ Sharon vyslovovala pomalu, pravděpodobně nevěděla, jestli je dobré se na to ptát.

„Myslím, že by chtěl chlapce, i když, toužil po dítěti tak dlouho, že myslím, že i jemu by to bylo jedno.“

Sharon se ni zvláštně podívala. „Opravdu nechceš, aby tě tu našel, drahoušku?“

Amanda se rozhlédla kolem, s nevnímavým pohledem se snažila horoucně přemýšlet.

„Ne, ještě ne,“ promluvila konečně. „Víš, v podstatě to není o něm, je to o…“

„Billovi,“ dořekla Sharon.

„Ano,“ hlesla Amanda a kroužila ukazováčkem po horní straně hrnečku, když jí Sharon konečně donesla teplý čaj s mlékem.

„Tak mi řekni, co cítíš k jeho bratrovi?“

„Já.. nevím,“ začala Amanda a snažila si vybavit Billa, jako by stál nyní přímo před ní, „ale musela bys ho osobně znát, on, je tak něžný, tak okouzlující, tak nevinný, oslňuje mě kdykoliv ho vidím, musím jít k němu, musím s ním alespoň promluvit, chci se ho dotýkat, mám pocit, že potřebuju jeho existenci vedle té mé, jinak ta moje nemá cenu.“

Sharon se zdála zaskočená. „Nezlob se, ale pokud k němu vzhlížíš tímto způsobem, proč sis vzala jeho bratra?“

„Dobrá otázka,“ Amanda usrkla zdlouhavě ze šálku, anglický čaj ji vždy uklidňoval, „myslím, že protože kdykoliv se usměje, mám pocit hrozného štěstí. Kdykoliv mě obejme, vím, že jsem naprosto v bezpečí. I kdyby měl v jednu ráno vstát a dojet na kraj světa pro to, co si umanu, tak to prostě udělá. Líbá mě, když to nečekám. Nosí mi růže k posteli, když se probouzím. Záleží mi na něm. Vím, že je ten nejlepší muž, jakého jsem si mohla vzít.“

Ať byl Sharonin výraz jakkoliv zaskočený, nyní se zdála naprosto bez sebe. Ve vteřině se však její obličej změnil na úsměvnou grimasu. „Zlato, myslím, že sis sama odpověděla.“

Blonďatá kráska na ní upřela přímý pohled. Neustále o tom přemýšlela. „Asi máš pravdu,“ vydala ze sebe nakonec. „Bill je jako moje múza, omamuje mě… Tom je člověk, kterého miluji. Je v tom rozdíl, který jen tak člověk nepozná, pokud ovšem… nemá tak skvělou kamarádku, jako jsi ty.“

Sharon se pýřila u dřevěného stolku.

„Ty jsi takové zlatíčko, ty si zasloužíš vždy jen to nejlepší!“

„To ty taky,“ přitakala Amanda.

Během hodiny již ležela v pokoji pro hosty, rozhodla se, že u Sharon dnes přespí a zítra ráno se vrátí do své chatky.

Přesto na svého muže nezapomněla.

***

Ahoj,

píši ti další dopis, neuběhla ani tak dlouhá chvíle od doby, kdy jsem napsala ten poslední, ačkoliv každý den bez tebe je jako věčnost. Ale postupně se dostávám ke svému cíli, už vím jak to všechno je, proto tě prosím ještě o pár dní. Měj se mnou prosím trpělivost, stále tě vroucně miluju, ale potřebuji si ujasnit ještě pár věcí. Přála bych si, aby ses se mnou mohl procházet po pobřeží, když zapadá slunce. Přála bych si vídat tvůj úsměv před tím než usnu v té studené posteli. A už brzo to tak bude.

Miluji tě. Stýská se mi.

Amanda.

XVII. Slzy oceánu

Uplynul měsíc od doby, kdy se Amanda rozhodla udělat ten veledůležitý krok. Posedávala jako každé ráno na terase s výhledem na vodu a kochala se krajinou kolem. Bylo tu tak krásně, měla pocit, jako by se stala novým člověkem. Tak čistým, tak bezhříšným. Jako by oceán, který šuměl daleko pod ní odnášel všechny špatné skutky tam za obzor.

Byla tolik vděčná své přítelkyni, která jí poskytla tak narychlo tuto možnost. Jednou za týden se za ní vždy přijela podívat, zkontrolovat jak se jí daří a přinesla s sebou nějaké novinky.

Amanda už byla zvyklá na ten tamní klid a každodenní temné počasí.

Přesto měla pocit, že Hastings je nádherné městečko. Večer se procházela kolem břehu za doprovodu racků, kteří jako by na ni postupem času již byli zvyklý. Chodili za ní, občas měla dokonce pocit, že jí rozumí.

Rozhodně ještě nebyla připravená vrátit se zpět do Německa. Ačkoliv neustále o všem přemýšlela, měla pocit, že kdyby se teď vrátila, vše by přišlo vniveč.

Častokrát večer přemýšlela, co asi dělá její manžel. Doufala, že se mu nic nestalo.

Před tím než usnula, vybavovala si jeho jemné dotyky na své kůži, jak dříve usínali v těsném objetí. Uznala, že za to mohla ona, kdo všechno hezké zkazil.

Naopak ale dokázala přiznat, že občas myslí i na Billa. Zajímalo jí, co asi cítí právě on. Co dělá, jak se má. Jenže kdykoliv zabloudila myšlenkami k němu, měla najednou zvláštní pocit. Pocit, který se jí nelíbil, jako by Toma zraňovala i tady.

Ale moc dobře věděla, že jestli nad vším nebude uvažovat teď, pak už k tomu nikdy nebude šance.

Usrkla svého šálku čaje, přitáhla si těsněji bavlněný svetřík a rozhlédla se kolem.

Zhluboka nasávala ten vlhký vzduch, který si za tu dobu tolik zamilovala.

A pak zahlédla pod kopci postavu, malou hubenou ženu.

Sharon jí právě poctila svou návštěvou.

Její kamarádka byla neskutečně laskavá a dobrosrdečná, za Amandin pobyt nechtěla ani korunu a vždy se pěkně starala jak o ni, tak o její dítě.

Již z dálky mávala s úsměvem na rtech, Amanda jí úsměv opětovala a vstala, aby ji mohla jak se patří přivítat.

„Jak se má moje zlatíčko?“ zeptala se Sharon a políbila ji na tvář, hned po tom co jí pohladila její –teď již- vystouplé bříško.

„Máme se dobře, oba,“ přitakala Amanda a nalévala jí čaj s mlékem.

Obě dvě se uvolněně posadili na proutěná křesílka a úsměvně se po sobě podívaly.

„Včera jsem byla u doktora, říkal, že je děťátko v naprostém pořádku, jsem neskutečně šťastná,“ zářila Amanda.

Sharon z toho byla stejně tak nadšená. „To mě moc těší. A jak si užíváš kraje?“

„Výtečně. Myslím, že ti do smrti budu zavázaná. Takhle dobře mi nebylo dlouho. Ta možnost vnímat jen své okolí a sebe samotnou, žádné negace, nic špatného, jen krása… myslím, že nám to dobře prospívá. Cítím se výborně,“ řekla a dívala se přitom do dály.

„Kouzlo naší země. Nebo spíš tohoto místa, ne všude je tak krásně jako tady. Tenkrát jsem si to tady taky zamilovala stejně jako ty, žila jsem tu necelý rok, ale pak jsem se jednoduše musela vrátit zpět k práci do Londýna. Ne, že bych nemilovala i Londýn,“ dodala Sharon a rozhodila rukama. Dobrá nálada z ní musela vyzařovat na míle daleko.

„A jaké máš plány na další dny?“

Amanda se zamyšleně rozhlédla. „Možná bych dokázala strávit tu celý život,“ hlesla, ačkoliv si byla vědoma toho, že to není možné.

„Můžeš tu být jak dlouho budeš chtít,“ prohlásila Sharon vážně. „Ale kdyby se ti chtělo, můžeš někdy přijet za mnou do hlavního města, byla bych moc ráda. Mohli bychom jet nakupovat, také se podívat na památky. Projít se voskovým muzeem. Myslím, že by sis i Londýn zamilovala.“

Amanda kývala hlavou. „Tomu věřím. Tak dobrá, někdy přijedu, už teď se moc těším.“ Upila z květinového šálku a cítila, jak se jí po těle rozlévá zvláštní teplo.

„Joe říkal, že jsi byla nedávno ve městě,“ nadhodila Sharon.

„Byla. Chtěla jsem se podívat, jak to vypadá na druhé straně, abych pravdu řekla, občas mi to přišlo až moc… kopcovité,“ přiznala a obě se usmály.

„To ano, ale tady hned za rohem jede vláček, který tě vytáhne až nahoru. To víš, my Angličané jsme neskutečně líní.“

„Vždyť to říkám, že bych sem perfektně zapadla,“ zavtipkovala Amanda.

Moc dobře věděla, že Sharon má na jazyku úplně jinou věc, ale vzhledem k její dobrotivé povaze se bála se zeptat.

„Chystám se napsat mu dnes,“ odpověděla na nevyřčenou otázku.

Sharon to v první vteřině značně zarazilo. „A cítíš se na to?“

„Abych pravdu řekla, tak docela ano. Myslím, že to bude mnohem jednoduší než tehdy, když jsem mu psala dopis na rozloučenou. Jen mě mrzí, že se nedozvím, jak se má.“

Sharon chápavě pokyvovala hlavou. „Drahoušku, a co mu dát adresu ke mně domů?“

„Ne, myslím, že to by nebyl nejlepší nápad. Znám Toma, okamžitě by jel za tebou a nedal by ti pokoj, dokud bys mu neřekla, kde jsem.“

Sharon se usmála. „Evidentně mu na tobě hodně záleží.“

„Možná víc než by mělo,“ hlesla Amanda s provinilým úsměvem.

„Ale, notak… to co se stalo jsi nemohla nijak zásadně ovlivnit, srdci se poručit nedá,“ bránila ji Sharon.

„Víš já jen nechápu, jak se to najednou tak stalo.. všechno bylo perfektní a pak se to ze dne na den vše pokazilo.“

Sharon ji pohladila soucitně po paži. „Dej tomu čas, vše dopadne dobře, uvidíš.“

Amanda jí věřila, stačil jeden pohled do těch modrých upřímných očí a věděla, že Sharon by jí nikdy nelhala.

Strávili spolu takto polovinu dne, Amandě přišlo líto, když místo její přibližující se postavy s úsměvem, teď sledovala její záda, jak se od ní vzdaluje. Kaštanové vlasy jí vlály ve větru.

Ani chvilku neotálela a dala se hned do psaní, byl to poměrně krátký dopis, ale zabral jí spoustu času, neustále ho přepisovala, škrtala. Nevěděla jak se správně vyjádřit.

Cítila své pocity, ale neznala správnou cestu, kterou měla vše podat, aby mu nijak neublížila. Nakonec se však rozhodla, že Tom jí zná už natolik dlouho, aby věděl, co každým slovem míní.

Energicky sestoupala z kopce dolů a zahloubaná do svých myšlenek za ovívání studeného vzduchu došla až na poštu a hodila dopis do schránky.

Než došla zpět domů, začalo pršet. Ledové kapky tvrdě dopadaly na její broskvovou pokožku, otřásla se zimou a dala se do běhu. Ihned po příchodu se vysvlékla a uvařila si další čaj, sedla si k oknu a poklidně sledovala z tepla onu bouři.

To jak se racci najednou rozlítli do všech stran. Lidé se snažili utéct do bezpečí.

A pak... ty padající slzy k oceánu.

***

Ahoj lásko,

uběhla možná dlouhá doba, od chvíle kdy jsme spolu mluvili naposled. Snad se máš dobře, pevně v to doufám. Já i naše dítě se máme taktéž dobře, moc se těšíme na to, až budeme zase všichni spolu, ale dej nám ještě chvilku času. Je o nás skvěle postaráno, nemusíš se ničeho bát. Neuběhne ani hodina od toho, abych na tebe nepomyslela, to mi můžeš věřit. Jsi tak daleko, a já tě přesto cítím neustále u sebe, jako bys tu byl se mnou. Večer se procházím kolem vody, studený vánek čechrá moje vlasy a cítím se nádherně. Těším se na to, až se spolu uvidíme. Snad to bude brzy.

Líbá tě, tvá milující žena.

Amanda.