středa 24. září 2008

IX. Koloběh


Zbytek dne proběhl klidně, když vezmu v úvahu fakt, že Kateřina s otcem odjeli na nějaký výlet do přírody, takže jsem měla úžasnou možnost strávit s mým bratrem spoustu hodin a vynahradit si tak to, jak moc mi po celou dobu mého odjezdu chyběl.
Bylo to zvláštní. Jak jeden mladý klučina dokázal kompletně rozházet život jedné dospělé holky. Přišla jsem si jako hlupák, ale přesto jsem můj cit k jeho osobě nedokázala nijak potlačit. Ani kdybych se sebevíc snažila by to prostě nešlo.
„Tak jak ses tam měla? Tuším, že dobře,“ promluvil na mě v podvečer, když si dělal v kuchyni jeho oblíbený čaj. Já se mezitím dívala na televizi v obývacím pokoji a letmo jsem pokukovala po jeho osobě, jestli se za tu dobu nějak změnil. Zdálo se, že se zase trošku vytáhl do výšky. Najednou jsem si uvědomila, že brzo už si z něj nebudu moct utahovat, že je mrně. Tmavé vlasy mu však stále krásně padaly do obličeje a jeho světlé oči snad nabíraly každý den na intenzitě.
„Psala jsem ti dopis, nedošel ti?“ zeptala jsem se napnutě.
„Došel,“ usmál se a přisedl ke mně, „psala jsi něco o tom, že na tebe spadla střecha. Škoda, že jsem to neviděl,“ zažertoval.
„Už jsem ti řekla, jak moc mi chybělo tvoje rýpání?“
Zapřemýšlel. „Pětkrát, teď už vlastně po šesté…“
„Super. Abys věděl, nic tak skvělého to nebylo. Málem jsem se udusila,“ řekla jsem vážně a přepnula na jiný program.
„Ale bohužel pořád žiješ,“ řekl výsměšně.
Věnovala jsem mu zpražený pohled s našpulenými rty, které naznačovaly, že mi může…
Rázem jsem si uvědomila, jak moc mi to opravdu chybělo. Jak moc mi chyběl on. Každou vteřinou, kterou jsem s ním trávila, jsem se opět dostávala do svého normálního stavu. Do stavu napjatosti a ostražitosti, která byla za jeho přítomnosti z mojí strany potřeba, ale na druhou stranu tu byl klid a přirozenost, kterou mi také dopřával. Byla jsem na to zvyklá a rozhodně jsem si odvykat nechtěla. Tohle byl můj život.
„Někdo mě zachránil,“ pronesla jsem a v příští vteřině jsem se chtěla ukamenovat za to, že jsem svou odpověď předem nezvážila. Bylo mi ihned jasné, že se bude vyptávat kdo a vznikne z toho něco, po čem jsem absolutně netoužila.
Ano, sice bylo pravdou, že jsem rozhodla, že to s Petrem zkusím pro dobro všech. Ale nechtěla jsem, aby se to dozvěděl hned první den po mém příjezdu. Tenhle den a každý okamžik v něm jsem chtěla věnovat jen nám dvěma.
„Viděl jsem,“ odpověděl stroze a usrkl ze svého šálku.
Co že to říkal? Slyšela jsem dobře?
Pane bože, jasně, že viděl. Byl přece vzadu na zahradě, když mě Petr odvezl domů a musel mít perfektní rozhled, co se kolem děje. Možná proto byl tu první vteřinu tak odtažitý, když jsem k němu letěla s roztaženýma rukama a úsměvem. Možná proto se neusmíval.
„O tom jsi ve svém dopisu nepsala,“ řekl.
Zakroutila jsem očima a znaveně položila hlavu na zadní opěradlo sedačky. „Já vím. Nepřikládala jsem tomu důležitost.“
„Aha.“
Pak následovalo naprosto trapné ticho. To nejtrapnější ticho, které jsem ve svém životě snad zažila. Dělalo se mi mdlo a před očima se mi každou vteřinou rozléval větší a větší mlžný opar. Ani jsem pořádně neviděla na obrazovku, na kterou jsem měla upnuté oči ve snaze kamuflovat svůj zdrcený pocit.
„Jak ses tady měl mezitím ty?“ zeptala jsem se po chvilce, když už tohle dusno nebylo k vydržení.
„Fajn. Skoro každý den jsem byl na hřišti. A taky jsem byl na oslavě narozenin.“
„Kdo slavil?“
„Adéla ze školy,“ řekl rázně, „pozvala mě.“
„Aha.“
„Bylo to fajn.“
„Je to fajn holka, nemyslíš?“ položila jsem mu svou vrtošivou otázku a v duchu jsem se modlila, že můj jízlivý tón nezaslechl tak intenzivně jako já.
„Docela jo. Tenhle týden jdeme asi do kina.“
Co prosím? Takže on mi to chce oplácet? Ne, to nechce. Pokud s ní jde do kina, pak se s ní musel domluvit ještě před tím, než jsem přijela. Ještě před tím, než viděl Petra, jak mě odváží domů. A to znamená nejspíš jen jedno. Že už o mě ztratil zájem. Že já už nejsem ta jedna jediná, ta kterou ještě nedávno tak vroucně líbal a objímal.
Přišlo mi to směšné. Měl víc rozumu než já.
Snažil se vykroutit se ze situace a já slaboch jsem to nedokázala.
Měla bych mu zatleskat.
„To je super, doufám, že si to tam užijete. Na co ji zveš?“
„Ještě nevím. Pořád říkala něco o nějakým romantickým slaďáku, ale víš, že já na tohle nejsem,“ odpověděl klidně a ruku bych dala do ohně za to, že se mu na rtech teď rozléval pocit blaženosti, že mě dokázal skolit. Ani nevím, jak jsem se musela tvářit, každopádně mi bylo jisté, že pokud jsem na sobě dala znát alespoň náznak toho, jak jsem se právě cítila, musela jsem vypadat jako největší ubožák.
Možná bych mohla odejít někam daleko, do lesa za náš dům a tam se pořádně vyřvat. Snad by to pomohlo.
A samozřejmě, že ona nevěděla, že Patrik tyhle filmy naprosto nenávidí. Tohle jsem mohla vědět jen já. Jen a jen já.
Když to ve mně přestalo vřít a konečně jsem pořádně procitla, až překvapivě ledově jsem odpověděla. „Ve vztahu se musejí dělat kompromisy.“
„Nech toho,“ věnoval mi mrtvolný pohled a sebral mi ovladač z ruky.
„Nic jsem neřekla.“
„Ale jo, rejpeš…“
„Děláš, jako by ti to najednou vadilo, mistře Prudiči.“
„Ježiši, ty mě fakt jednou doženeš k šílenství!“ zakřičel na mě a odhodil ovladač stranou.
Seděla jsem tam jako přimražená, zatímco jsem zírala na jeho mužně vypadající záda a hned po tom co jsem si položila otázku, jestli náhodou nezačal cvičit, jsem se zaraženě ptala, co jsem mu zase provedla.
Odkráčel se do pokoje a před tím, než se pečlivě schoval ve svém úkrytu, nezapomněl náležitě třísknout prosklenými dveřmi.
Ta hlasitá ozvěna mi stále duněla v uších. Kolovala uvnitř mojí hlavy, ze strany na stranu a já ji jen jako v transu poslouchala. Naslouchala jí a snažila se ji dešifrovat. Slyšet, co říká. Proč existuje.
Ale na nic jsem nepřišla. Možná jsem hluchá a tupá.
Najednou jsem nevěděla, co dělat. Seděla jsem tam jako tykev a ani se nesnažila snad přemýšlet, jako bych už předem věděla, že prostě nic kloudného nevymyslím.
Mohla jsem tam prostě jen tak dál sedět.
Mohla jsem se jít projít ven a možná by to donutilo můj mozek nějak fungovat.
A mohla jsem tiše otevřít dveře do našeho pokoje a…
Ani nevím jak dlouho jsem tam nakonec takhle seděla, než jsem si konečně uvědomila, že sama na příčinu jeho vzteku nepřijdu a rozhodla jsem se k poslední variantě.
Jemným skoro neslyšným krokem jsem prošla chodbou a zamířila ke dveřím, abych opatrně stiskla v dlani kliku.
Ležel na posteli a četl si knihu, ležérně a bez sebemenších viditelných emocí.
„Odkdy čteš?“ zeptala jsem se opatrně a posadila se na kraj jeho postele.
„Od doby, co jsem přišel na to, že to uklidňuje.“
„No tak už se mi alespoň nemusíš divit, proč v tvojí přítomnosti neustále čtu…“
No dobře, možná nebyla zrovna ta pravá chvíle na vtipkování.
„Chtěla bych něco vědět,“ nadhodila jsem mírně a sesoukala se na zem k posteli, abych mu mohla vidět do obličeje.
„Co přesně?“ zeptal se ledově a ani neodpoutal svůj zrak od řádků v knize.
„Ty čteš Poea? Havrana?“ zeptala jsem s udivením v hlase, jakmile jsem spočinula očima na lince a poznala ten text „nevermore, nevermore.“
Konečně odtáhl oči a udiveně se na mě podíval. „To je tvoje otázka?“ povytáhl jedno obočí.
„Ne,“ usmála jsem se, „jen mě to udivilo.“
„Líbí se mi ten příběh, i když nemá dobrý konec.“
I mě se ten příběh líbil. Ta temnota táhnoucí se celým dějstvím příběhu se mi zdála krásná, ač i děsivá.
„Co jsem udělala špatně?“ vysoukala jsem ze sebe konečně tu pravou otázku.
„Nic zvláštního, kašli na to. Trošku jsem vybouchl, omlouvám se ti,“ odpověděl a opět se do knihy začetl.
„No ty se evidentně nemáš za co omlouvat, něco to muselo zapříčinit. Řekni mi co, abych se tomu pro příště vyvarovala.“
Patrik si povzdechl a promnul si obličej. „Ty to víš, co je špatně, jen si to nechceš přiznat.“
Zase mě odhadl mnohem lépe než já sebe. Bylo to tak prosté a přesto tolik tíživé, že jsem o tom raději ani nechtěla přemýšlet. Místo toho jsem stále pevně držela svou hlavu u jeho a snažila se rozpoznat každičký detail v jeho perfektním obličeji.
Možná až moc jsem se nakláněla, když si konečně všiml, že jsem opřená hned u něj a nejspíš na něj tupě civím, opět na mě upřel vážný pohled a pak, jako by mu přes rty přelétl malý pomíjivý úsměvný úšklebek.
Byl tak nepatrný, že by se dal skoro přehlédnout.
Ale já ho viděla. Jasně jsem ho viděla, jelikož jsem na něj zírala bez mrknutí jediného oka.
A pak se i on mírně naklonil a přiblížil svá ústa k mým. Jeho rty byly mírně pootevřené a já si uvědomila, že i ty mé se v důsledku zírání na něj musely pootevřít.
Zašimrali jsme se špičkami nosů a oba se na sebe tlumeně usmály.
Zavřela jsem oči a vnímala jen jeho andělský dotyk.
„Teď tě políbím,“ oznámil mi dopředu. Možná byl tak shovívavý, kdybych si to náhodou chtěla ještě rozmyslet. To mě v tu chvíli ani nenapadlo.
Jediné co jsem cítila byl vibrující pocit po celém mém těle a jeho přerývaný dech na svých rtech, kdy už jsem počítala každou vteřinu, než přitiskne svoje hladová ústa na má.
Jenže pak se ozval ostrý zvuk, tak odporný, že jsem sebou trhla a i on sebou škubl.
Do okna praštil kamínek střední velikosti celkem silnou vervou.
Přeběhla jsem k zácloně a dívala se, který idiot si dovolil vyrušit tak okouzlující chvilku.
Byl to Patrikův kamarád.
Mával na mě něco zvenčí a ukazoval směrem k plotu.
Protočila jsem panenky a znechuceně se na Patrika podívala. „Tvůj kamarád chce otevřít bránu,“ řekla jsem a pomalým krokem pelášila do chodby s neskonalým pocitem zatlouct ho do podlahy, jen co se objeví na prahu našeho domu.

středa 17. září 2008

VIII. Ticho a odstup


Konec mého odpočinkového týdne, který se změnil v malou hříčku rozporných pocitů, se blížil.
Zbývala poslední noc před ranním odjezdem a ve mně pulzovaly myšlenky jako o závod. Nevěděla jsem, co se bude dít. Co by se mělo dít.
Petr byl neskutečně šťastný, jak se situace vyvinula. Já jsem se neustále snažila vymazat obraz tak důvěrně známé osoby ze své mysli, dokonce i když jsme se milovali. Přišla jsem si jako zplozenec pekla, vyvrhel, který nedokáže přinutit svou mysl, aby se ubírala směrem, který jsem si dle rozumu přála.
Nešlo to.
Vykoukla jsem letmě z okýnka a snažila se pozorovat nerušeně hvězdy, které se třpytily po temné obloze. Byla už noc, hluboká tmavá noc, jako moje duše.
Večernice celému tomu spektru černé a odstínů modré panovala. Jako by ke mně promlouvala.
Kéž by mi snad mohla odpovědět na moje otázky.
„Na co se díváš?“ Petr mě pevně objal a položil bradu na rameno, aby si mohl sám odpovědět.
Jeho dotyk byl příjemný, jemný. Nebyl hrubý jako vždy, postupně napětí v jeho dotycích polevovalo.
Vzdychla jsem a šla se položit na postel. Oba dva jsme již byli v oblečení na spaní, chatkou prostupovalo noční dusno. Za poslední dny se počasí a tlak vzduchu neskutečně změnily.
Petr ke mně došel a položil se na volné místo vedle mě.
Opřel si hlavu o svou paži a začal si na prst namotávat pramínek mých vlasů. Padala jsem pomalu do spánku. Přesto bylo příjemné cítit jeho tělo blízko svého. To bezpečí a jistota- to se nedalo zapřít.
„A co bude teď?“ zašeptal.
„Co teď?“ odpověděla jsem pohotově v polohlasu. Jeho slova jsem sotva vnímala ve svém stavu mikro-spánku.
„Zítra odjíždíš,“ hlesl posmutněle, „co se bude pak dít?“
Bylo mi přesně jasné, na co naráží. Jenže já jsem mu nedokázala říct, co chci. Na jednu stranu byl fajn kluk. Za dobu, která tu uběhla, se o mě přepychově staral. Neustále mi nosil snídaně, večeře, líbal mě přede všemi a ukazoval, jak je šťastný, že jsem povolila. Jeho tvrdá slupka se dokonale rozpadla v prach. Nikdo nechápal, co se to s ním děje. Mája se mnou skoro nekomunikovala, když zjistila, že spolu chodíme. Tedy pokud se tomu tak dalo říkat. Já jsem si stále nebyla jistá. Zkoušela jsem myslet dennodenně jen na něj. Ale copak to šlo?
Stačilo otevřít kufr a podívat se na cokoliv, co nabízel a došlo mi, že kterákoliv věc v něm mi připomínala mého bratra.
Jako třeba ta kostkovaná košile, která byla původně jeho, ale nakonec jsem si ji od něj vydobyla. A i když byla už tolikrát vypraná, od doby, co mi ji daroval, kdykoliv jsem k ní přivoněla, cítila jsem jeho přirozenou vůni těla a jeho jemný parfém.
Nebo ten malý plyšák nosorožce, který jsem od něj dostala po mém příchodu. Pamatuji, když jsem si tenkrát zasteskla, že doma u mamky oplývala moje postel spousty plyšáků, které mi něco připomínaly a tady mám postel naprosto prázdnou a bezduchou. Druhý den zdobil mou postel tento krásný nosorožík s poťouchlým úsměvem.
„Nevím,“ řekla jsem upřímně.
Na chvíli bylo ticho, které doplnil neustálým obmotáváním mých vlasů na prsty. Bylo to příjemné.
„Co bys chtěla?“ opět zašeptal.
„Řekla jsem, že nevím,“ hlesla jsem nevzrušeně a snažila se, abych co nejrychleji mohla usnout.
Začala jsem počítat od stovky do jedné, jenže u devadesátky mé počítání opět přehlušil.
„Chtěl bych s tebou zůstat.“
Ta věta měla tak zvláštní pachuť tónu a smyslu, který skrývala, že mě to vyděsilo a otevřela jsem oči. „Co tím myslíš?“
„Nebydlíme od sebe tak daleko, co kdybys třeba jen zkusila žít se mnou?“ odpovídal opatrně a pomalu, přesto každému slovu dával značný důraz.
Zírala jsem oněměle na jeho napjatou tvář. „Promiň, ale to nejde,“ hlesla jsem nakonec a snažila se, aby moje odpověď vyzněla naprosto klidně.
„Jo, to je asi blbost,“ přiznal okamžitě, „ještě se moc neznáme, promiň.“
„Nic se neděje.“
„Já jen, nechci, abychom se přestali vídat. Lucko, asi jsem se do tebe vážně zamiloval,“ řekl a políbil mě na tvář.
Takové momenty jsem nenáviděla. Co jsem měla říct? Nechtěla jsem mu ublížit, ale nechtěla jsem lhát. Už tak mě bolelo, když jsem zalhala Patrikovi ohledně mých citů. Nechtěla jsem lhát i další osobě. Otevřela jsem pusu dokořán, ale slova, jako by se rozlítla do vzduchu a já už je nemohla pochytit. Znovu jsem ústa zavřela a mlčela.
„Vím, že něco skrýváš, ale já tě budu chtít jakoukoliv.“
„Promluvíme si zítra, už je pozdě a mně se chce spát,“ přerušila jsem ho a otočila se k němu zády. Vsunul mi ruku pod mou a dýchal mi pravidelně na zátylek bez dalších bezsmyslných vět.

***

Jeli jsme už hodinu vcelku bez přestávek a mně to začínalo nudit. Cestu zpříjemňovalo jen rádio, které běželo polohlasně a moje doprovodné hlasité zpívání. Nemělo cenu pokoušet se navázat s ním rozhovor. Od rána byl jako vyměněný. Jako by se bál se mnou byť jen slůvko prohodit.
Ano, sice se nabídl, že mě odveze domů. Ale kdybych bývala tušila, jak celá cesta bude probíhat, nikdy bych s tím nesouhlasila. Přesto jsem byla ráda, že nemusím otravovat svého otce, který byl dozajista už tak velmi zaneprázdněný svou skvělou manželkou a jejími rozmary.
„Řekni už něco,“ přestala jsem zpívat a osopila se na něj s cigaretou v ruce.
„Zase kouříš?“ upřel na mě povýšený zrak a otevřel okénko dokořán. „Co bys ode mě chtěla slyšet?“
„Cokoliv, hlavně už mluv…“
„Dobře. Dnes je krásný den.“
Protočila jsem oči v sloup a věnovala mu svůj odporný úšklebek. „Nepsal jsi slabikář?“
Konečně se od rána poprvé upřímně zasmál a upřel na mě naoko nakaboněný obličej. „Tohle mi nedělej…“ řekl.
„Co nemám dělat?“
„Nebuď tak skvělá, když se spolu loučíme.“
Povzdechla jsem si a zadívala se na obraz za oknem. Tohle místo jsem už dobře znala a to signalizovalo jedině to, že se každou vteřinou víc blížím ke svému domovu, na který jsem se tolik těšila. „Nemusíme se spolu rozloučit,“ oznámila jsem příkře, ačkoliv jsem stále sledovala venkovní krajinu.
„Myslel jsem, že už se nechceš vídat.“
„To jsem neřekla.“
„Fajn, řekla jsi, že už se mnou nechceš být.“
„K tomu jsem se prozatímně taky ještě nevyjádřila,“ uvedla jsem na pravou míru a otočila se konečně k němu.
„Tak to udělej teď, ať vím už na čem jsem.“ Řekl ostře, až brunátně. Nelíbil se mi tón, kterým se mnou právě mluvil. Na druhou stranu jsem přesně chápala, proč se za to skrývá a došlo mi, že nemám žádné právo se na něj zlobit. To já jsem byla ten špatný článek.
„Půjdeme na to pozvolna. Můžeme se vídat, ale…“
„Ale jen jako kamarádi,“ dořekl trpce.
„Když to říkáš…“ vrátila jsem mu stejnou měrou a do konce cesty už skoro nepromluvila.
Pláně se pomalu začínaly měnit ve známé hospůdky a za železničním přejezdem se mne poprvé zmocnil nával šimrání po těle.
Cítila jsem se jako bych měla trému. Jako bych se bála ho opět spatřit a přitom to byla jediná věc, po které jsem za celou tu dobu toužila nejvíc. Každá vteřina, která mě od něj stále dělila, se zdála být hodinou. Vše se dělo tak zpomaleně.
Až konečně Petr zastavil u příjezdové cesty našeho domu a já jsem se rozhlédla kolem. Vše bylo přesně takové jak jsem to opouštěla. Psi štěkali. Kočky prolézaly škvíry v plotu. Obloha byla bez mráčků. Jen květiny ještě více zdobily škálu barevného popředí našeho příbytku.
Všimla jsem si, že za oknem se pohnula záclona.
„Tak, jsi tady,“ řekl rychle.
Děkovně jsem se na něj usmála a políbila ho na tvář.
„Moc děkuju.“
„Není za co. Brzo se ti ozvu,“ obeznámil mě vážně a vystoupil se mnou z auta, aby mi mohl pomoct s kufry.
Mezitím za námi bouchla vrata.
„Ahoj zlato!“ ozval se mnou otcův rozjasněný hlas. Vyšel ven jen v teplákách a zkoumavě si Petra prohlížel po tom co jsem je představila.
„Uvidíme se tedy,“ přitakala jsem a zamávala mu jak odjížděl. Dala bych ruku do ohně za to, že jeho úsměv opět poklesl, když se mi ztrácel z dohledu.
„Vítám tě doma,“ Kateřina stála v předsíni a vybírala si ze skříně oblečení. Oproti mému otci, který mě dokonce i láskyplně objal, jsem jí nestála ani za to, aby na mě vztáhla oči.
„Kde je Patrik?“ byla moje první otázka a v podstatě jediná věc, která mě zajímala a díky které jsem se vracela.
„Asi vzadu na zahradě,“ odpověděl otec.
Okamžitě jsem položila všechna zavazadla a šla se podívat, kde se skrývá. Jakmile jsem se ztratila rodičům z dohledu, vyběhla jsem ven jako divá Bára, div jsem se nezabila o terasu. Bylo mi to jedno. Zahlédla jsem ho v dály, na samém konci naší zahrady si hrál s novým psím přírůstkem. Evidentně se snažil ho vycvičit.
„Ahoj!“ celá rozechvělá jsem se k němu rozeběhla ještě víc.
Vlasy mu v mírném větříku vlály do stran. Blyštivé oči se zaleskly a věnoval mi krásný úsměv. Přesto jsem měla pocit, že v tom úsměvu je něco, co mezi námi utváří odstup. Vlítla jsem mu do náruče bez zeptání, bylo mi jedno, jestli se mu to nelíbí. Potřebovala jsem ho cítit u sebe a sálat jeho vůni. I teplo z jeho těla.
„Chyběl jsi mi.“
Konečně mě k sobě přitáhl a zaryl hlavu do mých vlasů. „Ty mě přece taky,“ šeptl mi k uchu.

úterý 16. září 2008

VII. Hluboké selhání


Petr ležel znaveně břichem na posteli a rukama se dotýkal země.
Já ležela proti němu, dívala jsem se na jeho uvolněné tělo, ačkoliv jsem byla myšlenkami naprosto jinde. Nemělo cenu vnímat atmosféru, která v naší chatce právě panovala. Neměla jsem ani sebemenší chuť k tomu, abych se o to pokoušela. Jakmile jsem si uvědomila fakt, že strávím pár dní v těsné blízkosti tohoto muže, ovládla mě tajná síla prostupující celým mým tělem. A to, že jsem tento pocit nedokázala rozšifrovat, mě dohánělo k šílenství.
„Pověz, kdy naposled jsi spala v jedné místnosti s mužem?“ zeptal se Petr rýpavě a v momentě, kdy na mě upřel oči, se jeho bělmo zablyštělo, ačkoliv jediné světlo přicházelo od vzdálené venkovní lampy.
Ušklíbla jsem se a převalila se na hranu postele. „Abys věděl, mám pokoj s bratrem,“ odpověděla jsem vážně. Ale když jsem zaregistrovala jeho udivený pohled, došlo mi, že moje stručná odpověď možná nevyzněla tak, jak jsem si původně představovala.
„Bereš svého bratra za muže?“ uchechtl se. „Kolik mu je?“
Zarazila jsem se. Vysvětlovat mu svůj postoj k osobě, která mi byla ze všech nejdražší bylo těžké, ale mnohem těžší bylo si najednou uvědomit, jak mladý vlastně je. A nejhorší na tom bylo přiznávat to cizímu člověku, který se baví na můj účet.
„To máš jedno,“ opáčila jsem.
„Už vím jak to je, miluješ svého bratra,“ nepřestával. A i navzdory tomu, že se mi minutou po minutě začínal líbit víc a víc, momentálně u mě opět o několik příček klesl. Co by se asi tak stalo, kdybych mu tvrdě vzdorovala a přiznala pravdu? Řekla mu, že Patrik je opravdu jediný muž v mém životě, pro kterého bych dokázala ronit slzy a neustále na něj vzpomínat se silnou nostalgií v duši, která mě i nyní neskutečně zabíjela.
A jak by se nejspíš zatvářil Petr? Vyhnal by mě z chatky?
Tato letmá vize mě donutila přidušeně se zasmát. Vyznělo to, jako že se směju jeho vtipu, a tak jsem zaslechla i jeho doplňující výsměch.
„Velmi vtipné,“ konečně jsem promluvila.
„Pochopil bych to, taky miluju svojí sestru,“ řekl vážně a napřímil se na loktu, aby na mě skrze tmu lépe viděl.
Můj dech se v tu chvíli zastavil.
Třeba nebyl takový protiva, třeba by to opravdu dokázal pochopit.
Ale vážně by uměl porozumět mému složitému srdci, které si nedokázalo nikoho připustit? Třeba bych se mu mohla svěřit, přece jen je to nezávislá osoba, kterou už nikdy v životě nepotkám, až skončí tento tábor.
Jenže pak se místností opět ozval jeho hurónský smích.
Nemyslel to vážně, ale nedalo se mu upřít, že byl velmi dobrý herec.
Kupodivu ani já jsem nedokázala udržet chladnou tvář a naoko uražená jsem po něm hodila polštář, který ještě před vteřinou ležel pod mojí hlavou a svou ledovou látkou mě chladil po tvářích.
Stačil ho včas zachytit a jednoduchým prudkým pohybem udělal výpad zpět.
Moje hlava se otřásla, jak na ní dopadl ten měkký polštář. Byla to opravdu pořádná rána.
„Ty!“ varovně jsem vztyčila ukazovák s ostrým pohledem, i já jsem dokázala být dobrá herečka, když jsem chtěla.
„Promiň,“ posadil se na postel a zvedl ruce na znamení míru. V jeho očích jsem zahlédla nepatrné známky starosti. Pravděpodobně se opravdu bál, jestli to nepřehnal.
Díky bohu, že nevěděl, v jakém prostředí vyrůstám.
Denní roztržky byli u nás na denním pořádku. S Patrikem jsme se nejednou pošťuchovali tak moc, dokud se jednomu z nás nestalo vážnější zranění.
Nyní byla moje šance. I já jsem dokázala vypálit pořádnou silou.
Ozvala se utlumená rána a následoval konečně můj obrovský smích. Přikryla jsem si hlavu dekou a zajíkala se stále víc a víc, jak jsem měla před očima neustále tu malou vteřinu, kdy se mu vytratil z jeho rtů vítězoslavný pošklebek.
V tom ze mě však kdosi strhl deku a pocítila jsem na těle jeho teplé mužné ruce. Lechtal mě seč mohl.
„To abys měla důvod se smát,“ rýpal, když se přede mě nakláněl s jistotou, že má nade mnou přesilu.
Bylo tomu tak. Proti jeho síle jsem se nemohla za žádných okolností vzpírat.
„Dost, prosím. Pomoc! Dost!“ křičela jsem.
„Pst!“ položil mi prst na ústa a přestal.
Moment, kdy jsem se mohla konečně pořádně nadechnout, byl úžasný. Nejspíš se bál, co by si lidé pomysleli, kdyby mě slyšeli křičet. Snad že je vrah? Nebo násilník?
V očích mu žhnulo a bělma se leskla ještě mnohem víc, jak si mě zaraženě prohlížel položenou nejistě na své nové posteli.
Tiše jsem vyčkávala, ačkoliv v hloubi jsem měla nejistý pocit z toho, co by se mohlo stát, kdyby se ke mně trošku přiblížil.
Jako by mi četl myšlenky, jeho tělo se naklánělo stále blíž k mému. Brnělo mě v zátylku a napjetí mezi námi by se v tu chvilku dalo krájet.
Nebyla jsem si absolutně jistá, jestli to chci udělat. Moje fyzická schránka po tom toužila. Opravdu už tomu bylo pěknou chvilku, kdy mě naposled tiskl muž. Chtěla jsem cítit to souznění a rytmus dvou těl.
Ale moje pocity křičely vně mě. Drápaly ostře zevnitř mého těla. Tohle jsem mu nemohla udělat. Tohle ne.
„Chci tě…“ zašeptl a pak se lačnými ústy přisál na moje.
Moje sobecké lidství vystoupilo na povrch a pocity soužení se v mžiku změnily na chtíč. Posunula jsem se, abych ho pustila k sobě na úzkou postel. Neměl však v úmyslu ležet klidně vedle mě a ihned zaujal post nade mnou. Jednou rukou se ladně podpíral, aby mě nezalehl celou váhou a jeho druhá ruka vášnivě prozkoumávala každičké místo pod mým pyžamem. Pak už to však nemohl vydržet a párem hbitých hmatů ho strhl a následně na to obnažil i své tělo. Otřásla mnou zima, která se vydrala i na povrch. Přišlo mi, jako by mi dokonce šla od pusy pára.
Instinktivně přilepil své tělo víc a zaryl mi dlaně do rozpuštěných vlasů, které se jemně vlnily na posteli. Jeho ústa se sápala po mých rtech až dolů k šíji, aby mohl i tu zahrnout svými prudkými polibky.
Moje prsty se mu zarývaly do kůže na zádech. Odtáhl se pomocí obou loktů a v očích mu jiskřila nevyřčená otázka.
Nemohla jsem nijak odpovědět, stále jsem nechápala, co to dělám. A tížilo mě domnění, že se mi to líbilo.
Evidentně na mě nechtěl čekat a rázně do mě vnikl, aby se ve mně mohl začít energicky pohybovat. Zrychloval a líbal mě. Laskal moje tělo, jako by chtěl jen a jen mě.
A pak přišel nával emocí, bylo to silné jako sopka. Vřela jsem jako ona. Pulzovala ve mně síla a moc. I jemu naskákaly na pažích žíly.
A v momentě kdy můj orgasmus polevoval se opět dostavilo ono soužení.
Přicházelo pomalu ale velmi ostře.
Chtělo se mi brečet.
Ale nešlo to. Zničila jsem naši naději? Ne to je hloupost, my jsme nikdy žádnou naději neměli.
Neudělala jsem nic špatného. Naopak, dělám to nejlepší, co pro nás oba můžu udělat.
Petr ležel na místě vedle mě a objímal mě, pevně mě tiskl ke svému tělu.

***
Ranní sluneční paprsky mne jemně šimraly do zavřených očí.
Přesto mě pořádně probudil až prudký polibek a pohlazení po tváři.
Zívla jsem a protáhla si ruce.
Petr stál nade mnou s tácem plným dobrot a teplé kávy. Udiveně jsem se na něj podívala a on se zatvářil, jako bych ho vyděsila nejvíc v životě.
„Co se děje?“ zeptal se nevinně.
„Proč tohle děláš?“ konečně jsem vstala z postele a odložila tác s jídlem na stůl.
„Co tím myslíš?“ zaraženě stál naproti mně a čekal na mou odpověď. Té se mu však nedostalo, dokud jsem si nevyčistila zuby a neomyla si obličej. Pak jsem se přesunula ke stolu a naklonila se nad šálkem, abych ucítila tu jemnou kávovou vůni. Nechápala jsem, proč mi přinesl snídani. Přišlo mi to mírně patetické.
A možná jsem ještě nesla výčitky z minulé noci.
„Tak cos tím myslela?“ opakoval rázně a zastoupil mi cestu ke kufru.
„Už jsi mě dostal, proč mi nosíš snídani?“
Zatikal očima a pootevřel pusu. Jeho oči supěly. Jako by v té volné chvilce hledal vhodná slova.
„Prosím?“
Přesně jsem vážně zopakovala svou otázku.
„Děláš si srandu, že jo? Co se s tebou děje?“
„Chtěl jsi mě jen dostat do postele, není tomu tak?“
„Ty jsi blázen…“ jako by mu ihned spadla ta kamenná maska a začal se smát. Ale mně do smíchu stále nebylo. Cítila jsem se ukřivděná. A to i navzdory tomu, že jsem věděla z čeho pramení můj vztek. Nebyla to jeho chyba. Byla jsem to já a moje bolest.
I přesto, že se mi to s ním líbilo. I přes jeho neskutečnou fyzickou krásu, a jak jsem poznala během posledního dne- i přijatelný charakter, neměla jsem tak klesnout.
Petr se přibližoval, aby mě mohl obejmout a políbit.
„Počkej,“ odtáhla jsem se. „To nemůžu.“
Nejistě stál naproti mně a snažil se rozšifrovat můj postoj. „Co jsem udělal?“
„Nic! Nic jsi neudělal… to já…“ posadila jsem se prudce na postel a sklopila obličej do dlaní.
„Máš přítele…“ hlesl se zklamáním v hlase.
Chtělo se mi křičet, praštit se, zabít se. Ale on za to nemohl, on po mě opravdu toužil. A co když on by byl ten pravý? Je možné to alespoň zkusit? Vyzkoušet můj postoj…
„Ne, nemám…“ napřímila jsem se a zhluboka se nadechla.
„Tak co se, Lucko, děje?!“ naléhal.
V očích se mi určitě přehrávaly myšlenky a moje nejistota a omluvy. On za to opravdu nemohl, tolik se snažil. Byla to moje chyba. Zkusím to, řekla jsem si rozhodně.
„Doufám, žes mi do toho kafe dal dva cukry…“
 

Through the ocean tears © 2008. Design By: SkinCorner