XXVII. Medailon

„Jak ses vyspala?“ vyptával se Erick po mém příchodu do práce.
„Naprosto příšerně,“ přiznala jsem s úsměvem. „Štěstí, že dnes toho moc není.“
„Lucy, už kolikrát jsem ti říkal, že by sis měla vzít volno, alespoň na pár dní,“ poznamenal lítostivě.
„Já vím,“ přiznala jsem a posadila se do svého oblíbeného točitého křesla za stůl, „ale co bych si pak bez toho všeho počala?“
Erick se zachichtal. „Ty jsi blázen. Takhle skončíš někde v blázinci.“
„To nepopírám. Ale do doby, než tam skončím, chci udělat ještě pořádný kus práce, takže doufám, že to nebude hned tak.“
Erick se posadil naproti mně. „Vykašli se na to tady dneska, stejně už je o všechno postaráno a nikdo tě dneska nebude hledat. Zajdeme si třeba na oběd a pak se půjdeme podívat do voskového muzea, co ty na to?“
„Byli jsme tam přece před čtrnácti dny,“ namítla jsem.
„Fajn, tak třeba půjdeme na Londýnské oko, hlavně ať si odpočineš od toho všeho,“ řekl.
Cítila jsem v jeho hlase, jak se o mě strachoval.
Ale přišlo mi, že ty pochyby nejsou čistě přátelské a to mě mírně znepokojovalo. Nemohla jsem mu nabídnout nic víc, než své upřímně přátelské objetí. Nic víc ode mě nemohl čekat.
„Dobře, tak půjdeme na oběd, ale pak se sem vrátíme a já zařídím ještě pár věcí na víkend, abych sem nemusela. To je přece fér, ne?“ mrkla jsem na něj laškovně.
„No dobře,“ povzdechl si nad mou nenapravitelnou povahou. Věděl, že o práci se mnou smlouvat jednoduše nemůže.

Oba jsme dojídali poslední kousky našeho výborného jídla v městské restauraci s výhledem na Temži a stále jsme si u toho povídali. Zatímco já jsem chtěla probírat pár svých dalších nápadů ohledně zdokonalení hotelu, on mi neustále kázal, že nejsem normální.
Přišlo mi to opravdu vtipné a přiznám se, že potom už jsem to dělala spíše naschvál. Líbilo se mi, jak je ze mě v rozpacích.
„Říkám to naposled, vezmi si dovolenou, nebo z tebe bude brzo chodící mrtvola,“ řekl důrazně a usrkl svého pomerančového džusu.
„A kdo se tam o to všechno postará, hm?“
Zatvářil se naoko uraženě. „Jsem snad vosk?“
„Ne, to ne. Promiň,“ usmála jsem se, „já jen.. jsem prostě zvyklá mít své myšlenky neustále pod kontrolou. Přeju si, aby ubíhaly směrem, který je předurčen. V tomto případě to je prostě práce.“
„A proč si nechceš užít trošku toho relaxu?“ udiveně ke mně vzhlédl.
Neměla jsem chuť vyprávět mu o tom. Sama jsem o tom dlouho už nepřemýšlela, jen jsem cítila ten pocit, že by to prostě nebylo v pořádku.
Erick stále však vyčkával mou odpověď. Co jsem měla říct? Měla jsem mu snad vypovědět celý svůj předešlý život, o kterém jsem nikdy nemluvila? Žila jsem teď a tady! Nebyla žádná minulost, na kterou bych energicky vzpomínala. Nemohla jsem, jelikož bych se jedině utápěla.
Moje hlava nemohla ani pomyslet na to jméno.
Myslím, že jen při zmínce na jeho osobu, bych na místě zemřela.
„Dobře,“ vydechla jsem své napětí, „vezmu si na týden dovolenou, dobře?“
Sice jsem si to vůbec nepřála, ale bylo to podstatně jednoduší, než kdyby mě opět zahrnoval těmi svými nenechavými otázkami.
Už mnohokrát se snažil ze mě něco vydolovat. A kdykoliv se mu to nepovedlo, posmutněle sklopil hlavu a dělal, jako by se nic nestalo. Ačkoliv já jsem mohla vidět, že ho přece jen ničí to, že i napříč tomu, že byl právě můj nejlepší přítel, jsem se mu nemohla svěřit.
Třeba si myslel, že jsem utajovala nějakou pochybnou minulost, která do sebe zahrnovala loupeže, drogy, a podobné věci. Přišlo mi to opravdu vtipné. Ačkoliv, i já jsem se dopustila tehdy velkého hříchu.
„Vidíš, ani to nebolelo,“ usmál se. „Nemusíš si přece dělat starosti, za ten týden se mi nepodaří celou tvou práci zruinovat, ale kdyby sis chtěla vzít třeba měsíc dovolené…“ nadhodil vtípkem.
Věnovala jsem mu za to svůj smích. „Ty jsi trdlo. Věřím přece, že v tvých rukou to bude vše více, než v pořádku.“
V té chvíli se Erick naklonil ke mně přes stůl. Musel se mi určitě zkrabatit obličej, jelikož jsem netušila, co se chystá udělat a to mě znepokojovalo.
Natáhl však řetízek na mém krku a v dlani držel mou jedinou památku, která mne spojovala s mou minulostí.
„Je nádherný, všiml jsem si, žes ho nikdy nesundala,“ řekl. „Rodinné dědictví?“
Ta slova mě vskutku pobavila. „Něco takového.“
„Ukaž,“ bez dovolení ho otevřel.
Mé oči vystřelily tím směrem, a všechno mi v tu chvíli přišlo jako věčnost.
Hlavu mi prostřelily vzpomínky, které měly být utajeny. Naše spokojené obličeje. Jeho dokonalá ústa. Andělský obličej. Ty tmavé vlasy, které mu padaly do obličeje. Světlé oči, které tolik zářily i na obrázku. A já… jak moc jsem tehdy byla šťastná.
A potom opět ta noc, při které jsem tento dárek rozbalila. To, jak moc mě to zasáhlo. Jak moc bolestivé bylo mít ho u sebe pouze jen na obrázku. Nemoci ho políbil, pohladit ho po tváři, necítit jeho tělo blízko svého.
Srdce mi málem puklo. A pak jsem si uvědomila, že Erick sedí jako opařený a zírá na mě s otevřenou pusou.
Byl mírně odstrčen od stolu.
Jako bych procitla, rychle jsem medailon zavřela a udiveně jsem si ho prohlídla. Na zemi ležela rozbitá sklenka se zbytky džusu rozlitého všude okolo.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se nechápavě. Přišlo mi, že všichni se najednou dívají jen naším směrem.
„Nic,“ řekl, když k nám přispěchal číšník. „Omlouvám se,“ promlouval k němu.
„Nic se neděje, to se stává. Nechcete něco na uklidnění?“ podíval se mým směrem.
„Prosím?“ nechápala jsem ho. Ano, sice jsem se cítila momentálně naprosto mizerně, a možná jsem tak i vypadala, ale proč by…
„To.. to já?“ užasla jsem.
„Nic se nestalo,“ opakoval číšník mile.
„Oh, moc mě to mrzí. Opravdu, připište mi to na účet.“
Erick si mezitím ubrouskem sušil své kalhoty. Nevypadal vůbec rozzlobeně, spíš naprosto zmateně.
„Ericku, moc se ti omlouvám,“ hlesla jsem.
Bylo mi neskutečně trapně, i přesto, že většina lidí se už stočila zpět ke svým stolům.
„Nic se nestalo, Lucy,“ uklidňoval mě a snažil se vykouzlit na ústech úsměv. Moc se mu to však nedařilo. Pravděpodobně byl stále vedle z mé reakce.
I já jsem to nechápala. Možná jsem se tak lekla v tom zatmění, že jsem sebou trhla a…

Nakonec jsem se po tomto šoku po prvé v historii své nové práce rozhodla strávit zbytek dne venku s Erickem. Dělal, jako by se vůbec nic nestalo. Ačkoliv se byl doma nejprve převléknout.
Právě už se stmívalo a on mě jako správný gentleman doprovázel domů.
„Chci se ti ještě jednou omluvit,“ řekla jsem u dveří.
„Nic se přece nestalo. Spíš bych se ti měl omluvit já, nečekal jsem takovou reakci. A neměl jsem právo to otevírat,“ oponoval mi.
„Jakou reakci?“
Pobaveně vytřeštil oči. „Ty si to snad nepamatuješ? Vykřikla si a odstrčila mě tak, že jsem omylem zavadil o svou skleničku,“ informoval mě.
„Vážně?“ stála jsem zaraženě na schodech a snažila se vzpomenout si. Ale nic z toho se mi opravdu nevybavovalo. „Promiň,“ neodpustila jsem si zase. „Vezmi si domů taxi, neměl jsi mě doprovázet, tady člověk nikdy neví,“ navrhla jsem.
„O tom ty víš své, že,“ přeměřil si mě pohledem. „Nenechal bych tě jít samotnou.“
No, jistě, pravděpodobně si velmi dobře ještě pamatoval můj starý příběh o příjezdu do Londýna.
Ani já jsem na to stále nemohla zapomenout, a proto jsem se opravdu nerada procházela po večerech sama, ačkoliv mi zase bylo líto na krátké cesty jezdit autem a znečišťovat tak okolní vzduch.
Má bývalá práce byla opravdu skvělá. Brzy jsem ve své kariéře vzrůstala a po pohovoru mi ani ne za hodinu sdělili, že mě přijímají. Všechny okolní slíbené věci do toho byly také zahrnuty. Ovšem nezmínili se o tom, že byt leží v okrajové části Londýna, kde není zrovna dvakrát bezpečno toulat se po nocích. A tak jsem na to měsíc po svém příjezdu ihned doplatila.
Měla jsem opravdu štěstí, že ty násilníky vyrušil dav jiných kolemjdoucích, takže jsem vyvázla bez sebemenší fyzické újmy. Jediné, co ještě stačili, bylo vytrhnout mi z ruky kabelku. Ne, že i to samo o sobě by nebylo hrozné. Když vezmu v potaz to, že jsem zde byla nováček. Pořádně jsem se zde ještě neorientovala a v kabelce jsem měla veškeré doklady a nově vyzvednuté peníze za prodej mého bývalého auta. Přesto jsem se nevzdávala a vzchopila se.
Nikdy jsem si neřekla, že tohle je konec. A byla jsem za to ráda. Alespoň v něčem jsem nebyla tak slabá.
„Dobrou noc,“ popřála jsem mu a políbila ho na tvář.
„Dobrou, a nezapomeň, týden se v práci nesmíš ukázat!“ usmíval se.
Zatvářila jsem se sklíčeně. „Co se dá dělat. Slib je slib.“
Ještě jednou jsem mu zamávala, než zašel za roh a poté jsem odemkla dveře od vchodu svého nového bytu s výhledem na řeku.
Možná to byla hra světel pouličních lamp, ale nemohla jsem si nevšimnout, jak krásně se leskl medailon v odrazu prosklených dveří.

XXVI. Konečně silná

V první řadě opět pár slov ještě do začátku, než začnete číst. Chci upozornit na fakt, že další děj se bude odehrávat až pár let po té, co se naši milenci a zároveň sourozenci rozdělili. Oba dva vyspěli, jak si jistě brzo všimnete , takže se toho rozhodně nelekejte. A poslední část se hlavně bude odehrávat jak z pohledu Lucie, tak z pohledu Patrika, jelikož zde budou do karet hrát všechny druhy pochybností a náhod. Doufám, že to nebude problémem a naopak si to užijete. Hezké čtení!

Září, 2008

Už druhý den mi třeštila hlava jako o závod, ale nepřikládala jsem tomu takový důraz. Snažila jsem se jakkoliv zapomenout na všechen ten ruch v mém životě, který se momentálně odehrával.
Možná to bylo právě kvůli tomu, jak velkou důležitost jsem přikládala své nové práci. Ne každému se poštěstí, aby měl možnost vést špičkový pěti-hvězdičkový hotel pro všechny úspěšné lidi. Já jsem to štěstí měla. Po dvou letech praxe ve firmě, která mě vyškolila nejen v práci, ale v životě, jsem se rozhodla opět udělat krok v před.
Šlo to zatím více než dobře. Svoje místo jsem si dokázala udržet už rok a nikdo neměl od té doby sebemenší námitky ohledně chodu hotelu, naopak. A já jsem si nehodlala tuto vizitku ničím zničit.
No dobře, možná jsem byla považována za přísnou a tvrdou. Ale pokud se dostanete jako mladý na takový post, rozhodně nemůžete být hned s každým kamarád, jelikož lidé toho pak více než využijí. Už jsem pochopila, jak celý ten systém života chodí. Bylo to něco úplně jiného, než ideály, které dříve poletovaly mou hlavou.
Pousmála jsem se nad tím, čím jsem dřív bývala.
A čím jsem byla teď. Nejspíš to byl opravdu rozdíl, těžko říct. V mnohých věcech jsem dle mého úsudku byla stále stejná. Kdo ví.
„Co se děje, Claire?“ zvedla jsem telefon ve své kanceláři. Poslední dobou to byl jeden telefonát za druhým.
„Promiňte, ale je tu ten pán, se kterým máte projednávat váš nový projekt,“ řekla nesměle.
„Oh, jistě, pošlete ho dovnitř, prosím.“
V tom spěchu a ruchu okolo všeho jsem naprosto zapomněla na svůj nový nápad, na který jsme přišli společně s mým dobrým přítelem a zároveň mým podřízeným.
Erick byl skvělý muž. Měl vybrané vystupování, byl inteligentní a poměrně přitažlivý muž. Byla jsem opravdu velmi šťastná, že jsem mohla někomu, jako byl on, důvěřovat.
Kdosi zaťukal na dveře.
„Dále,“ pobídla jsem.
Dovnitř stoupil asi třicetiletý muž v kvádru s kufříčkem po ruce. Přišlo mi občas opravdu vtipné, jak móda v této práci byla jednotvárná. Snažila jsem se to změnit, a proto jsme připravovali alespoň pro naše zaměstnance každý druhý měsíc nové uniformy. Tento muž pro mne však zatím nepracoval. Podle všeho přicházel z Francie.
„Dobrý den,“ uvedla jsem ho na křeslo proti sobě a poprosila Claire, aby nám přinesla nějaké osvěžení.
„Dobrý den,“ promluvil, jeho přízvuk byl mírně legrační, přesto působil vcelku jako velmi seriozní osoba. „Tak tedy,“ otevřel svůj kufřík a vyndal z něj nějaké štosy papírů a různých dokladů. „Spolupracujeme s nejlepšími evropskými školami v oboru hotelnictví a gastronomie. Žáci škol, které celosvětově prezentujeme, jsou špičkami ve svém oboru. Mohu vám ukázat pár různých obrázků, ohledně jejich práce, chcete-li.“
„Jistě, že chci,“ usmála jsem se a natahovala dlaň, do které mi vložil knihu. Povětšinou se skládala z obrázků jídel, které vypadaly vskutku lahodně. „Vypadá to opravdu více než dobře,“ přiznala jsem.
Samolibě se usmál. „Jsou opravdu dobří. Snažíme se jim zprostředkovat opravdu dobrou práci, jelikož drtivá většina z nich si to zaslouží. Můžeme vám nabídnout perfektní kuchaře, číšníky, barmany, stejně tak i hotelové dekoratéry,“ nadhodil.
„To je opravdu skvělé. Chceme dát možnost i lidem, kteří zatím neměli praxi, a přesto jsou šikovní. Jsem ráda, že existuje někdo jako vy. Takže tedy- myslím, že budeme potřebovat asi deset nových kuchařů, kteří budou opravdu velmi schopní. Zákazníci našeho hotelu jsou zvyklí na ty nejvybranější lahůdky. Dále deset číšníků. Vzhledem k narůstajícímu úspěchu našeho hotelu potřebujeme mnohem více personálu, který je vyškolen pro prvotřídní servis. Dále pak tři barmany, jelikož ti jsou to jediné, o co nemáme nouzi. Přesto pokud uvidím, že vaši studenti jsou pracovitější než náš personál, tak bychom jich mohli najmout více. A hotelového dekoratéra,“ na chvíli jsem přemýšlela, bylo sice pravdou, že jsem chtěla už dávno najmout někoho, kdo by pár místností předělal do modernějšího vkusu a přesto udržel původní myšlenku, ale měla jsem již v plánu najmout na to pár velice schopných lidí, na které jsem dostala doporučení, „nepotřebujeme.“
„Dobrá, ale kdybyste si to přece jen rozmyslela, podívejte se tady,“ podal mi do rukou další, již méně obsáhlou knihu.
Okamžitě jsem ji rozevřela. Některé obrázky vypadaly vskutku perfektně. Možná bych si troufla tvrdit, stejně tak dobře, jako byly moje představy.
„No tedy,“ užasla jsem.
„Je to na vás, ale oni jsou opravdu dobří.“ Usmlouvával mě opatrně.
„Moment,“ rychle jsem v hlavě kalkulovala za doplnění mých vlastních podkladů v rukou. Věděla jsem přesně, kolik si můžeme dovolit na tomto projektu ztratit. Někoho na zkoušku by to ještě rozhodně uneslo.
„Dobrá, tak tedy ještě dva dekoratéry. Ale neslibuji nic, uvidíme, zda splní svou práci tak dobře, jak jsem mohla vidět. Nepřeji si, aby styl tohoto hotelu nabral jiný směr, než je zvykem.“
„Dobrá, chcete někoho sama vybrat?“ zeptal se okamžitě s úsměvem na rtech.
„Upřímně, vypadáte jako velmi inteligentní člověk, a proto vám dávám svou plnou moc ohledně výběru těch pravých budoucích zaměstnanců,“ odpověděla jsem. Už mi nezbývalo moc času, o tomto diskutovat. Za hodinu jsem se měla sejít s majitelem a projednat s ním další důležité věci, na které jsem se musela předem ještě připravit.
„Dobře. Věřím, že vás nezklameme.“
„Ještě jednou ale upozorňuji, že všechny tyto lidi potřebuji již na příští týden,“ poznamenala jsem rázně.
„Ano, bylo mi to řečeno. Nemějte žádnou starost, o všechno se postarám a příští týden sem všichni dorazí.“
„Skvělé. Zavolejte mi tedy ještě koncem týdne, abych vám stihla zamluvit všechny letenky. Přeji vám hezký zbytek dne,“ vybídla jsem ho diplomaticky k odchodu a vyprovodila ho.
„Děkuji vám za tak skvělou nabídku,“ řekl než odešel.
Moc dobře jsem věděla, jak těžké je sehnat bez praxe práci, proto mi nepatřilo žádné díky. Cítila jsem to skoro jako nutnost, a byla jsem upřímně ráda za to, že jsem měla možnost tuto věc provést.

Kolem desáté večer jsem již seděla ve svém obývacím pokoji a sledovala nějakou talkshow, zatímco jsem studovala program na další den.
Bylo toho opravdu moc, a tak jsem se nakonec rozhodla jít spát dřív, než jsem byla zvyklá, abych byla na další den čilá.
Zkontrolovala jsem ještě svůj mobilní telefon, na kterém byla přijata nová zpráva.
„Ahoj, co děláš dnes večer? Zvu tě na drink, Erick.“
Má ústa se povznesla do úsměvu. Byl opravdu pozorný. Věděl, kolik toho musím denně snášet. On jediný věděl, že tato práce není pouze pohádková. I když ano, byly zde i věci, které ji činily opravdu nádhernou. Práce, o které jsem vždy snila. I s jejími nedostatky.
Ztrácela jsem pomalu svůj osobní život. Ale ta daň za to opravdu stála. Neměla jsem čas přemýšlet, o věcech, které byly zakázané.
Přesto všechno jsem stále nosila ten krásný medailon na svém hrdle a věděla jsem, že s ním i zemřu.
A ačkoliv jsem ho už tři roky neotevřela, byl součástí mě. Stejně tak jako on.
Věděla jsem, že ačkoliv si zapírám jeho existenci, přesto mě bude vždy doplňovat a nikdy se jí nezbavím. A ani jsem po tom netoužila.
Vše mi vyhovovalo tak, jak to právě bylo.
Stala jsem se chladnou osobou, která zahazuje veškerou osobní bolest do Pandořiny skřínky, která musela být velmi pečlivě zamknuta.
Postupem času jsem se naučila netruchlit nad tím, že ji nesmím díky svému dobru otevřít.
Bylo to tak mnohem jednodušší. Neměla jsem ani v úmyslu se Česka někdy vrátit. Všechno tam by mi opět připomnělo všechno to soužení.
Opět bych se utápěla. Věděla jsem to. A netoužila jsem po tom, jelikož život tady mě přivedl na novou cestu, a když jsem po ní kráčela, měla jsem alespoň domnění, že teď už jsem opravdu silná.

XXV. Chlapi nepláčou

„Hej, z tebe je borec!“ křičel na mě Marek už ode vrat.
Nakonec jsem se přece jen rozhodl ho navštívit, nic jiného mi nezbývalo.
Neměl jsem v úmyslu jít dovnitř, už tak jsem se bál, aby mě případně nezahlédla jeho matka, která by možná měla později možnost to vyslepičit mým rodičům. Ačkoliv dle slov mámy jsme se sem nikdy neměli vrátit. Bylo mi fuk, co si budou potom dělat oni. Já jsem čekal. Trpělivě jsem vyčkával, až uplynou dva roky. Doufal jsem, že potom od nich odejdu se slovy, které by je tolik ranily. „Jdu za Luckou!“ Už jsem viděl ty jejich obličeje. Matka by možná sehrála divadlo, že zkolabovala. Nechal bych ji za sebou. Možná jsem se stal necitou, ale za to, co provedla Lucce si to víc než zasloužila. Když viděla její psychický stav a ještě víc ji potopila.
„Díky,“ polichoceně jsem se usmál. „Poslyš, je tvoje máma…“
„Není doma, půjdeš dovnitř?“ nadhodil.
Chvíli jsem se rozmýšlel.
„Přijde až za dvě hodiny, zrovna odešla,“ informoval mě Marek.
Kývl jsem tedy.
„Kde jsi byl takovou dobu?“ vyjekl na mě, zatímco mě poplácal po zádech.
Nakonec, rád jsem ho viděl, ačkoliv bylo těžké stát vedle našeho bývalého domu, který nesl tolik našich vzpomínek a nyní už ho obýval někdo úplně cizí.
„Ani se neptej,“ povzdechl jsem si.
„To mi teda musíš říct!“
„Jasně, řeknu…“ zhluboka jsem se nadechl. „Co přesně bys chtěl slyšet?“
Vykulil oči. „No to je snad jasný, ne? Tak třeba, proč si zmizel, proč si nezvedal telefon, proč jsi mi nic neřekl, proč…“
Zarazil jsem ho se smíchem na krajíčku. „Počkej. Jedno po druhém. Nemohl jsem ti zavolat, ani ti zvednout telefon. Zapomněl si, že jsem ho ztratil? Říkal jsem ti to ten den, kdy jsme se viděli naposled, čtyřiadvacátého.“
Marek se na chvíli mračil, jako by pátral v paměti. A pak se jen chytil za ústa. „Sakra! Já jsem idiot. Dával jsi mi na tom papírku číslo, že jo?“ možná se mi to zdálo, ale připadalo mi, jako by začínal jeho hlas upadat do hysterie.
„Proč tak šílíš? Tak se stalo, no…“
„Ty to nechápeš. Ona tady byla Lucka, tenkrát…“
„Cože?!“
„Jo, ona tu byla někdy kolem Silvestra, a já jsem řekl, že se ti taky nemůžu dovolat,“ hlesl a praštil sebou na postel.
„A co říkala?“ dožadoval jsem se. Už jen při vyslovení jejího jména mnou prolétlo vzrušení.
„Byla psychicky na dně. Vypadala opravdu příšerně,“ přiznal sklesle. „Říkala, že se ti nemůže dovolat a nevěděla už, co má dělat. Nevěděla, že jste prodali dům a odjeli jste. Myslela si, že se jí prostě jen neozýváš. Takže se mě ptala, jestli něco nevím, a tak. Ježiš, já jsem takovej idiot!“ chytil se za hlavu.
„A cos jí řekl?“
Můj hlas zněl vcelku v klidu. Snažil jsem se navenek popírat veškeré to vibrování, které jsem právě cítil snad i na špičce nosu.
„Já,“ nejistě se na mě podíval, „řekl jsem, že nevím, co se děje. Řekl jsem jen to, co řekl tvůj táta mojí mámě. A řekl jsem, že by možná měla začít…“ polkl.
„Začít co?!“ tón hlasu se zvyšoval.
„Promiň,“ již předem se omlouval, „řekl jsem, že by možná měla začít žít nový život. Jsem idiot, že jo?“
„To teda jsi,“ zaúpěl jsem do dlaní. Takže, tohle byl konec. Bůhví, jak se rozhodla. Přesto jsem se však nevzdával naděje.
„Řekla ti na to něco?“
„Nepamatuju se dobře. Byla z toho všeho hodně mimo. Fakt mě to mrzí. Vůbec mi to nedošlo. Vy jste odjeli a tys ani nic neřekl!“ bránil se.
„Protože já jsem to nevěděl!“ teď už jsem možná křičel. Nerozčilovalo mě ani tak to, že se tolik vyptával, jako že se mi můj sen o krásném dni a zbytku mého života rozpadával pomalu před očima v prach.
„Jak.. jakto nevěděl?“ zamrkal udiveně.
Hlava mi opět klesla k zemi. „Udělali na mě podraz,“ zasyčel jsem skrze zuby, „nejdřív mě zamkli na Vánoce doma. Mamka přišla na to, že jsem byl předtím s Luckou, začala hrozně vyvádět, že už se to nesmí nikdy stát a vzhledem k tomu, že jsem neměl telefon, tak jsem se jí nemohl dovolat, jelikož táta čirou náhodou vyměnil svou simku a starou pečlivě schoval. Chtěl jsem se jí alespoň omluvit. Snažil jsem se o půlnoci utéct, ale mamka na mě čekala v obýváku, což jsem netušil a dostal jsem další kázání. Můžu ti říct, že jsem ji v tu chvíli upřímně nenáviděl. Přesto mi slíbila, že jí zavolala, a k tomu, že jí vynadala, jí řekla, že jsem nemohl. Doufal jsem, že se Lucka alespoň nebude zlobit. Pak se mamka ale podřekla a já zjistil, že mi lhala. Po Vánocích mi rodiče řekli, že pojedeme všichni do Německa a já si tam alespoň koupím nový telefon. Souhlasil jsem, jelikož jsem žádný neměl a chtěl jsem jí zavolat. Věděl jsem, že s určitým přemlouváním bez přítomnosti matky bych z otce její telefonní číslo dostal. Jenže všechno to byla lež…“
Utichl jsem a postavil se, jako bych nemohl snést vyprávět o tom, a být zároveň v klidu. Mé tělo se opravdu otřásalo vztekem.
„Dojeli jsme do Berlína, matka samozřejmě splnila slib a nejprve jsme jeli na nákup. Po tom ale otec začal podivně mluvit v hádankách. Neustále říkal, jak moc krásná země to je. Což mi přišlo směšné, jelikož on Německo nikdy neměl rád. A nakonec mě obeznámili s tím, že nám tam pronajali na nějaký čas byt. Nejdřív jsem myslel, že si ze mě dělají legraci. Mamka už párkrát předtím hrozila, že jestli nepřestanu vyvádět, že mě odvleče pryč. Já jí nikdy nevěřil. Jenže oni si nedělali legraci. Nemohl jsem ani ceknout, a přesto jsem se s nimi každý den hádal. Doma mě hlídali oni. Ve škole zase teta Monika, pamatuješ, jak tu kdysi byla?“
„Myslíš ta kočka s tou křiklavou rtěnkou?“ Marek se malinko zachichotal. Nejspíš tušil, že právě není dobrý čas na vtipkování.
„Jo, matčina sestřenice. Evidentně se s matkou telefonicky domluvily za mými zády. Párkrát jsem nepřišel domů. Občas to bylo jen kvůli zdržení s novými kamarády, občas protože se mi domů prostě nechtělo. Nechtělo se mi předstírat, jak je všechno v pořádku. Je mi z toho špatně. Ale měl jsi vidět, jak matka křičela, když jsem se opozdil. Jednou jsem si dokonce sbalil věci s tím, že odjíždím. A ona začala šíleně vyšilovat, že pokud odejdu, tak mě nechá najít a zavře mě do blázince.“
Nemohl jsem mluvit dál. Narůstal ve mně vztek a poslední, co jsem si přál, abych vybuchl a do něčeho třísknul tak, že bych to rozbil. Doma se to stávalo běžně. Matka dokonce v mém pokoji zavedla speciální odpadkový koš pouze pro věci, do kterých jsem třísknul. Po zničení nové skříně asi třetí měsíc po nastěhování se však rozhodla, že mi bude pouze vyhrožovat. Věděla, že to na mě platí a v nejlepším, pokud do toho zahrnula i Lucčino jméno. Ale věděl jsem, že jednou jí to vše oplatím.
„Ty vole!“ Marek seděl s otevřenou pusou.
„Přijde ti to normální?“
„Přijde mi to odporný a zároveň geniální z jejich strany.“
Mrzutě jsem se ušklíbl. „Vyřídím jim tvoje hodnocení.“
„Tak jsem to nemyslel. Říkal jsem, že to je opravdu šílený,“ namítl. „Dávno bych už utekl.“
„Vážně si to myslíš? Nepřál bych ti s nimi teď zažít ani jediný den. Pokud neskáču podle toho jak pískají, je to horor.“
„A jak ses sem vůbec dostal teď?“
„Dlouhá historie. Musím teď jít, vezmu si na tebe číslo a budu ti alespoň volat, dobře? Hlavně prosím neříkej tvojí matce, že jsem tu byl. Nikdo to nesmí vědět.“
„Jasně,“ pokyvoval hlavou, mezitím, co mě vyprovázel ven. Opatrně jsem se nejprve rozhlédl.
„Tak se měj hezky. A brzo se mi ozvi.“
„Určitě ti dám vědět o těch úžasných novinkách.“
Nechal jsem ho, ať mě znovu poplácá po zádech, jak měl ve zvyku a otočil jsem se na podpatku za roh směrem k autobusu s očima na stopkách.
A pak mi trklo něco, co bylo v jeho slovech. „Marku, počkej!“
Jeho hlava opět vykoukla ven z vrat.
„Máš číslo na Lucku?“
„Mám, ukládal jsem si ho, když mi tenkrát volala!“ výskl a okamžitě vytahoval telefon, aby mi to kouzelné číslo mohl nadiktovat.
Když ho dořekl, nechápal jsem, jak jsem na něj mohl zapomenout. Kolikrát jsem ho už předtím četl, kolikrát mi proběhlo myslí.
„Díky.“
„Šťastnou cestu.“
Můj pohled se opět stočil směrem k vratům domu, ve kterém jsem prožil celé své dětství a zároveň ty nejkrásnější okamžiky mého života. Zdálo se mi, že se kompletně změnil. Zahrada vypadala úplně jinak a stejně tak dům měl novou fasádu. Té staré byla škoda, byla to pěkná broskvová barva. Stejně tak jsem už ani nedoufal, že náš bývalý pokoj bude mít stejnou barvu a ty krásné zmutované motýli na zdech, které Lucka vybírala. Bylo to opravdu smutné.
Povzdechl jsem si, nasadil si na hlavu kapucu a konečně vyšel na autobus. V té chvíli jsem byl opravdu rád, že zde bylo o pár stupňů méně, než u nás, a tak jsem mě kapuca nijak neobtěžovala, ale naopak spíše jen chránila před zvědavými sousedy.

Cesta byla opět stejně nepříjemná jako poprvé. Akorát s tím rozdílem, že momentálně jsem seděl úplně veprostřed zadní uličky, a tudíž jsem měl vedle sebe hned dvě zpocená chrochtající prasata. Chvíli jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že bych si zacpal noc a třeba by jim to pak trklo, ale nakonec jsem od toho upustil a s dovolením pustil všechny zadní větráky na nejvíc.
Teď jsem stál před zapeklitějším problémem. Rozhodoval jsem se, jestli jí mám zavolat hned a nebo až doma třeba z telefonu mého nového kámoše Christiana. Vzhledem k tomu, že telefon nám platil otec, tak se matka neustále šťourala v mém výpisu a hledala byť jen nepatrnou chybičku, za kterou by mě mohla opět pořádně zpeskovat. Nikdy nic nenašla. A mně přišlo směšné, jak potom zamluvila vždycky ten její trapný postoj a dovolila mi pak něco, co mi obvykle nedovolovala. Jako například být venku o hodinu déle. Bylo zvláštní, kolik let spíše poslouchala ona mě, a nyní to bylo naprosto obráceně. Nejspíš ji celá ta záležitost hodně ranila. No co, to byla ostatně její věc. Ještě chvíli to snesu, ujišťoval jsem se neustále, ale potřebuji s ní být alespoň v nějakém kontaktu. Alespoň slyšet denně její líbezný hlas.
Kašlu na ně, řekl jsem si finálně a vymačkal její číslo.
Napjatě jsem přiložil aparát k uchu a poslouchal.
Buď měla vypnutý telefon a nebo si vyměnila číslo.
„Ach jo,“ zaúpěl jsem nahlas.
Teď jsem se snad upřímně těšil domů, těšil jsem se, až si odpočinu po celém tom dni a budu je moct zase všechny náramně ignorovat. Bude to stejné jako vždy.
Otec večer přijde z práce, zapne televizi. Matka se zeptá, jak se mu dařilo, a nadhodí, že by potřebovala třeba koupit novou stěnu do ložnice. Otec kývne a odjedou. Matka nezapomene schovat moje klíče, jak to dělávala vždycky, a zamkne mě. A můj jediný přítel bude v tu chvíli jediný pes, kterého jsme si nechali. Black byl opravdu nejlepší přítel člověka, vždycky dokonale rozpoznal mou náladu a podle toho se lísal. Byl to on, kdo mě mnohdy udržel na uzdě před tím, abych provedl něco šíleného. Stačilo se podívat do jeho očí, které tolik vypovídaly a uklidnil jsem se.

Okolo osmé jsem přijel domů. Popadl mě opět ten hnusný pocit, který jsem míval, kdykoliv jsem zastrčil klíč do hlavních dveří.
Kupodivu však doma nikdo nebyl, což mi přišlo dost divné, jelikož oni by si rozhodně nenechali ujít ani minutu k tomu, aby mě mohli raději pohlídat.
Ale jistě, předpokládal jsem, že se vrátím až půlnočním autobusem, takže mají ještě čtyři hodiny k tomu, aby přijeli a dělali, jako že je to se mnou doma náramně baví.
U dveří jsem odhodil Blackovu hračku až do obýváku, takže se za ní zvesela okamžitě vydal. A já jsem se posadil k počítači, s poslední nadějí, kterou jsem měl.
Zkoušel jsem to už tolikrát a vždy se mi to vrátilo zpět.
Psal jsem svůj mail snad stokrát a vždycky se vrátil. Nechápal jsem to.
Její mailovou adresu jsem měl přece už tak dlouho uloženou v kontaktech. Že by ji nakonec taky změnila?
I dnes jsem to vyzkoušel. Napsal jsem jí o tom, jak jsem se za ní vydal a nemohl ji nikde najít a při všech těch slovech, které mi proběhly pod rukama jsem se snažil zapřít před sebou žal, který mnou oplýval.
Po odeslání jsem se znovu pokusil jí zavolat. Stále žádná odezva.
„Váš e-mail nebyl odeslán.“ V rohu obrazovky probleskla malá červená obálka.
„Krucinál!“ bylo mi příšerně. Takovou dobu jsem se snažil obejít se bez slz. Snažit se namlouvat si každým dnem hned po probuzení, že to bude zase dobré. Že se to všechno vyřeší, a že budeme zase spolu. Ale teď už jsem v to pomalu přestával doufat. Neměl jsem vůbec nic, co by mě k ní přivedlo.
Ten pocit, který se rozpínal po mojí duši se nedal popsat. Jako když vám někdo vyřízne tu nejdůležitější část vašeho nitra. A vy se cítíte prázdní a přesto to tolik bolí, i když by nemělo.
Dlaně se zatínaly v pěst, jak jsem se tím snažil odnést myšlenku na pláč. Chlapi přece nepláčou.
Black tiše přicupital k mé posteli, na kterou jsem sebou unaveně praštil a tentokrát jsem v jeho očích zahlédl něco naprosto jiného, nového.
Strčil svůj čumák k mým očím. Dovolil jsem mu, aby skočil na postel a položil svou dlaň na jeho hlavu.
„Je to špatné, kamaráde,“ promlouval jsem k němu. A on vypadal, jako by mi naprosto přesně rozuměl.
Čumákem do mě strčil a pak se na mě opět zahleděl tím podivným pohledem. Už jsem věděl, co mi chce říct.
Na polštář dopadla první kapka. A pak další.
Praví chlapi se nebojí brečet.

XXIV. Lhář, lhář

Červen, 2004

Samá dálnice.
Dálnice sem, dálnice tam.
Pár stromů.
Achjo, už mě bolel zadek a ta cesta mě upřímně šíleně unavovala. Dokonce jsem během těch dvou hodin už úplně odhodil nervozitu a její post teď zaujala nevraživost a vztek.
Který idiot tyhle sedadla vymyslel? Hlavně, že v sobě měly vyhřívání. Opravdu skvělé.
No co, kašlu na to. Pomalu jsem se svezl dolů k zemi, abych nezatěžoval svou, už tak dosti zmrzačenou, sedinku. Haha, tohle slovo mi přišlo opravdu vtipné. A moje matka ho poslední dobou používala neustále. I když pravda, neustále se snažila zdokonalovat se v němčině, a proto poslední dobou doma odhazovala náš mateřský jazyk a snažila se neustále žvatlat něco v řeči, kterou jsme a já a otec upřímně nenáviděli, ačkoliv jsme se ji oba za ten půl rok už perfektně naučili.
Kdyby mi tolik na téhle cestě nezáleželo, už před hodinou bych poprosil o zastavení. Čert vem ty peníze, vzduch byl skoro nedýchatelný, i přes zapnutou klimatizaci a vedle mě celou dobu chrápal nějaký německý zavalitý puberťák.
Pominul dokonce i stav, který bych nazval „jako na trní“. Přece jen, rodiče nevěděli o mém výletu. Chabě se domnívali, že jedu na jih za mou nejlepší kamarádkou, která u nás už párkrát byla.
Oči se samovolně přetáčely, když jsem si vzpomněl na matčinu reakci po Anettině příjezdu.

„Vítej, drahoušku, bože, ty máš tak krásné vlasy, jaký používáš kondicionér?“
Trapnost, kterou jsem cítil, byla v tu chvíli opravdu slabé slovo. Všichni se tolik změnili od doby, co jsme odjeli. Možná i já, přesně nevím. Ale věděl jsem, kdo mi to může říct.
A za tou osobou jsem právě jel.
I přes to kolik špatných slov o ní u nás doma padlo. I přes to, jak hrubě se mnou zacházeli, kdykoliv jsem se jí zastal. A jak se snažili mi ji mermomocí vymýt z hlavy. Hlupáci. Nikdy bych na ni nezapomněl.
Jen jsem se trošku obával toho příjezdu. Co když už zapomněla ona na mě? Zas tak dlouho to nebylo, to byla pravda. Ale třeba mi neodpustila moje stupidní chování. A i když to bylo sobecké, nechtěl jsem ani trošku pomyslet na to, jak se tehdy musela cítit. Třeba mi to teď dá pořádně sežrat. Třeba přijedu a ona bude v objetí jiného muže, zamilovaná a bude si hladit svoje narůstající bříško.
Brrr, oklepal jsem se, až se tlouštík lekl, hlasitě zachrochtal a opět upadl do spánku.
Ne, takhle to určitě nebude. Určitě doufá, že jsem se na to vše nevykašlal.
Tolik mi to všechno bylo líto. Kdyby jen tušila, čím jsem si prošel já. A těšil jsem se, až jí o tom povím, až jí řeknu úplně všechno, co se tehdy v tom zmatku odehrálo. Jak na mě ušili boudu. Do dnes jsem je za to nenáviděl. A hlavně svou matku. Všechno to byl beztak jen její nápad.
Kolikrát jsem se snažil se s otcem normálně domluvit ohledně Lucie. A mnohdy už by býval moje argumenty přijal a vzal ji zpět do rodiny, nebo alespoň by se o ni nějak postaral. Vždyť byla na vše úplně sama. Viděl jsem to na jejích očích ten den, kdy jsem ji viděl naposled.
Dezorientace, lítost, zmatek.
Jak jí tohle mohl proboha udělat?
Já bych se měl stydět za spoustu věcí, které jsem kdy v životě udělal. Ale dokázal jsem to přijmout. Kdežto to on nedokázal. Poslední dobou si neustále hrál na příkladného otce, jako by tím chtěl snad vykompenzovat to, čeho se dopustil. Jak ubohé.
Ale ani já jsem v tom nebyl nevinně, byl jsem takový hlupák. Ten půl rok v Berlíně mě naučil poměrně dost. Naučil jsem se ještě víc než kdy jindy lhát, být více ofenzivní, ale přesto navenek hrát tak, aby mi uvěřili mou napravitelnou povahu.
Opravdu věřili, že už nemám sebemenší chuť se s ní setkat. Nikdy jsem nelhal rád, ale poslední dobou se to zdálo při všem více než nutností. A přece, když lhali oni mě, proč bych nemohl to samé udělat já jim?
Čas dál ubíhal a já se jen tiše modlil, kdy už konečně budu moct opustit tenhle příšerný stísněný prostor. Ačkoliv tyhle autobusy byly všemi preferovány, podle mě to nebylo nic moc. Ale nakonec, mohlo to být jen mou roztěkanou náladou. A možná jsem se prostě jen nemohl dočkat. Ostatní se zdáli vcelku v klidu. Tiše sledovali na obrazovkách před sebou nějaký film, který mne absolutně nezajímal. Stejně by se mi bouřily myšlenky někam úplně jinam.

Bylo zvláštní, že tady zatím nebylo tak dusno, jako u nás. Vše okolo mi spíše přišlo jako teprve v polovině jara. Do obličeje mě ovíval jemný vítr, přesto slunce příjemně žhnulo nad mojí hlavou. Cítil jsem, jak moje tmavé vlasy skoro hoří.
Lidé okolo se tvářili stejně zasmušile, jako když jsem tu byl naposled. Ale u nás to nebylo o moc jiné. Lidé si prostě až příliš berou k srdci své starosti. Vím, lehce se mi to říká, když jsem ze všeho vyvázl s naprosto čistým štítem, stále kryt za zády mých rodičů. Ale upřímně jsem mohl říct, že bych se stokrát raději potuloval s mojí láskou za chladných nocích venku, než být rozmazlován jako spratek. Brali mě stále jako dítě, a nedokázali pochopit fakt, že už jím dávno nejsem. Přestal jsem jím být ve chvíli, kdy jsem ji musel opustit.
Zrovna sem se blížil k jejímu domu, dost dobře jsem si pamatoval, kde bydlela. Tohle bylo to místo. Starý pražský dům s dvanácti byty v jednom vchodu. Fasáda by rozhodně potřebovala spoustu úprav. Ani okolí nenabízelo moc krásy, ale to bylo teď úplně jedno.
Měla můj obdiv už jen za to, že si dokázala něco najít a přes veškeré své starosti se netvářila při našem setkání tak příšerně, jako lidé tady.
Přimhouřil jsem oči nad jmény na zvoncích a snažil se najít nějaký bod, který by mě utvrdil v tom, na který zazvonit. Naposledy jsem se, já hlupák, nezeptal, který zvonek jí patří. Polovina z nich tady neměla ani pořádnou nálepku se jménem, to jsem měl snad zazvonit na všechny? Kdybych alespoň měl svůj starý telefon, který se čirou náhodou ztratil v den, kdy jsem od ní odjížděl. Kdybych si její číslo alespoň pamatoval z hlavy. Ona si to mé vždycky pamatovala, a vždycky mě nutila zapsat si za uši její. Vždy jsem to slíbil, ale nesplnil.
Jsem idiot. Ušklíbl jsem se sám nad sebou.
Co třeba kdybych zavolal? Ne, stupidní nápad, určitě by plná natěšení vylítla ihned dolů jen v županu s natáčkami na hlavě jako v hollywoodském filmu a popadla by mě.
Zatřepetal jsem prsty, jak mnou prolítla nervozita a nedočkavost v jednom. Jako by to tělo nemohlo všechno ustát, a proto se to muselo vytřepat ven.
Zkusil jsem počítat. Zvonky byly rozdělené na čtyři patra po třech, stejně jako byty, pak by to relativně mohl být přece tenhle zvonek.
Neváhal jsem ani vteřinu a zazvonil. Při nejhorším po mě někdo vyjede. Bylo mi to úplně fuk.
Těšil jsem se jako malé děcko na cukrátko. Na to, až uvidím ty její oči. Jak vystřelí pohledem, hned jak mě uvidí. Alespoň v tom jsem doufal. V to malé zablesknutí v jejím zelenavém pohledu za těmi hustými řasami. To, jak se jí rozhodí vlasy, zatímco bude utíkat po schodech dolů. Jak bude sjíždět rukou po zábradlí, jak to dělávala kdykoliv na schodech. To, jak mě svými pažemi pevně stiskne a ke mně pronikne ta její jemná sladce vábivá vůně parfému, který zbožňovala. Tušil jsem, že pak by se odtáhla, změřila si mě pohledem, zatímco já bych zkoumal ten její bez chybný obličej. Vycenila by zuby a nakonec by přitiskla svoje rty na moje a otevřela by ústa. Ani já bych se nebránil je otevřít. Tolik jsem ji miloval. A tolik mi chyběla. Všechny ty večery, kdy jsem vylehával u postele na jejím vánoční dárku. Prošívaný polštář s potiskem našich obličejů, který byl naplněný meduňkou. Alespoň o nocích jsem se cítil blízko ní, i když to bylo opravdu jen málo z toho, jak jsem chtěl ve skutečnosti být. Bylo zvláštní, jak jsme oba stále přemýšleli podobně. Darovali jsme si podobnou památku. Tušili jsme, co druhému udělá největší radost. Když jsme tenkrát dojeli do nové země, schválně jsem ho neustále vystavoval na posteli, ačkoliv jsem poslouchal každý den nespočetně různých nadávek. Tvrdě jsem si stál za tím, že alespoň tuhle památku mi vzít nemůžou. Matka se kolikrát snažila ho vyprat tak, aby na něm potisk nezůstal. Měla smůlu, evidentně byl kvalitní.
Ale přiznám se, že po čase, když jsem vymýšlel plán, jak se k ní zpět dostat, jsem ho začal ukrývat díky věrohodnosti. Ráno jsem ho povlékal a večer to příšerné tvrdé povlečení sundával.
„Ano?“ ozvalo se v mluvítku.
Byl to ženský hlas, přesto to nebyla ona. Určitě to nebyla ona, nebyl to ten krásný zvonivý hlas. Tahle dáma měla určitě už po třicítce a dle hlasu se zdálo, že nejspíš hodně pila. I když jsem si byl vědom, jak to muselo zkreslovat, tohle byl druh nejhoršího chrapláku.
„Promiňte, je tam někde Lucka?“ zeptal jsem se zdvořile.
„Jaká Lucka?“
Zkřivil se mi obličej. „V kterém bytě bydlíte, prosím?“
„Proč to chcete vědět?“ ptala se opatrně.
„Jestli jsem náhodou nehmátl po špatném zvonku, víte. Hledám Lucii Jaříkovou.“
„Aha, to byla ale bývalá nájemnice,“ vyhrkla rychle, jako by se mě už chtěla zbavit.
„Ksakru,“ zaklel jsem.
„Prosím?“
„A nevíte, kam se přestěhovala?“
„To opravdu nevím, podle všeho vím, že tu žila jen velmi krátce,“ opět zachraplala.
Přišlo mi v tu chvíli nezdvořilé napínat dál její zničené hlasivky.
„Nic o ní nevíte?“ nemohl jsem si pomoct.
„Ne, opravdu ne. Nashledanou.“ Ukončila to, pískot v mluvítku už byl ten tam.
„Nashle,“ hlesl jsem a měl se pomalu na odchodu, zatímco hlava okamžitě pracovala na tom, od koho bych se mohl dozvědět, kde je.
Neměl jsem žádné pojítko. Naposled ještě nechodila do práce. Nikdy nevysedávala v barech, společných kamarádů jsme moc neměli.
Vlastně žádného. Až na sousedy.
Marek!
Ne, to je blbost. On by byl určitě poslední člověk, kterému by se svěřovala. Nikdy ho přece neměla ráda. A ke všemu, ani na něj jsem neměl číslo, takže by bylo zbytečné tam jezdit.
Lucko, probůh, kde je tě konec?!
Třeba už opravdu začala žít po svém. Už se na mě vykašlala, zapomněla na mě. Je jí jedno, kde jsem byl. A mohl jsem si za to sám, kdybych našel tehdy, dříve možnost k tomu utéct a vidět ji, určitě by to neudělala a byli bychom dál spolu.
Ale přece jsem nejel tolik kilometrů k tomu, abych se teď otočil a seděl v tom příšerném autobuse domů zase dál. I přes jejich super vyhřívané sedačky, mimochodem, které byly úplně na nic v létě, se mi tam nechtělo.
S pocitem v koncích jsem si tedy prohrábl vlasy, jako by mi to mělo pomoci k tomu, najít řešení, co dál. Omylem jsem kopl do velkého kamenu na zemi a bolest mi probleskla palcem u nohy.
„Ty vole,“ zamumlal jsem si vztekle pod nos.
„Ahoj, hele, kámo, nemáš cígo?“ přivandroval si to ke mně nějaký kluk asi o rok mladší než já. Evidentně to byl největší machr, takové jsem na škole nenáviděl. Díky bohu jsem se k žádné partě nečlenil. Nebyl jsem ani idiot, jako tenhle, který se na mě právě opravdu hrozně mužně tvářil, ani šprt. Většinu času jsem byl stejně závislý jen na myšlenkách o Lucii.
„Nekouřím,“ odpověděl jsem lhostejně.
„Aha, a nemáš papírek?“ zachichotal se velmi jistě.
Nejraději bych mu ji pleskl. Neměl jsem nic proti kouření ani hulení, ale tohle byl zjevně kluk, který měl potřebu zapadnout někam mezi stejné blbečky jako byl on.
„Mám, ale nemám tužku….“ Nechal jsem ho za sebou při cestě na metro.

XXIII. Bez iluzí

„Ale, Luci, já vážně nevím, kde je…“ hlesl do telefonu Marek sklíčeně, pravděpodobně už měl dost mých nadávek, ale nemohla jsem si prostě pomoct, cítila jsem, že něco ví.
Snažila jsem se tedy konečně polevit ve svém projevu. „Marku, prosím, jsi jeden z jeho nejlepších kamarádů. Prosím, řekni mi cokoliv, co víš,“ žadonila jsem utrápeně.
Nastala chvilka ticha. Jako bych neslyšela ani jeho oddechování.
„Marku!“
„Dobře,“ řekl rázně, „mamka říkala, že za ní byl předevčírem tvůj táta, a řekl, že odjíždí.“
„Kam odjíždí?“
„To nevím…“
„Marku, prosím…“
„Ksakru, neměl jsem to nikomu říkat,“ sykl.
„Máš mě ještě alespoň trošku rád, nebo už taky ne?“ nasadila jsem svůj ublížený tón, a doufala, že na něj tato taktika bude platit.
„Nevím kam, ale podle všeho předali dům realitní kanceláři hned po tom, co jsi odešla a možná se jim už někdo ozval, nevím.“
Zarazila jsem se. „Cože udělali?“
„Jo, tvůj táta prý říkal, že už tady toho mají plné zuby. Detaily ti říct nemůžu, neznám je. Ale Patrik nezvedá telefon ani mně,“ v jeho hlase se právě taky značilo trošku smutku.
„A oni se už nevrátí?“
„Já nevím, Lucko,“ opakoval rázně.
Jasně, chápala jsem, že o tom nic moc neví. Ale to, co mi řekl, bylo zatraceně málo.
„Dobře, mockrát ti děkuju. Slíbíš mi ještě jednu věc?“
„Jakou?“
„Kdyby se ti někdo ozval, kdyby ses dozvěděl cokoliv, dáš mi vědět?“ zněla jsem naléhavě, taky to bylo opravdu naléhavé. Schválně jsem neřekla, kdyby se ozval jen Patrik, jelikož ostatní mě nezajímali. Nevěděla jsem, zda o tom cirkusu, který nastal, ví.
„Dobře. A Lucko, vy jste vážně… to?“ zeptal se zvědavě.
„Musím končit, moc ti děkuju.“ Chystala jsem se zavěsit.
„Počkej, ještě jedna věc, nechali tu pro tebe nějaký dopis,“ zahuhlal.
„Jaký dopis?“ okamžitě jsem reagovala. „Od nich?“
„Neprohlížel jsem si ho, vzala ho mamka. Přijedeš si pro něj?“
„Dobře, přijedu ještě dnes. Díky, Marku.“ Finálně jsem ukončila náš hovor.
Takže o té aférce ví, moje slova se potvrdila, byla jsem pravděpodobně teď v našem okolí velice slavná.
Nový druh monstra, nad kterým si lidi pouze odfrknou.
To vše mi bylo teď naprosto jedno, potřebovala jsem zjistit, kam se všichni vytratili. Přece nebylo možné, aby se propadli všichni do země.
A ještě podivnější věc byla ta s tím dopisem. Napsali by mi snad nakonec alespoň plátek, na kterém by bylo tučným písmem „Čau, užíváme si všichni ve Státech?“ nebo něco takového? Znaveně jsem se usmála, když jsem nasedala do auta.
Venku byla stále velká zima a silnice pokrýval černý sníh, zašpiněný od kol aut.
Byl den před Silvestrem a ulice byly jako vždy plné turistů a zmrzlých kolemjdoucích, hrajících si dětiček, které na sebe házely sněhové koule. U mého auta se vyjímal krásný malý sněhulák, vypadal však, jako by si kdosi odkousl z jeho nosu.
Neváhala jsem ani chvíli a opustila všechen ten ruch za sebou, zatímco jsem se snažila rukavicí setřít zamlžené přední sklo, přes které jsem neviděla pořádně ani blikající semafory, natož pak chodce. To by mi ještě tak scházelo, někoho v téhle situaci srazit.
Tentokrát jsem nezapnula jako obvykle rádio a neprozpěvovala si, už dlouho jsem na to neměla sebemenší chuť.
Místo toho jsem jen bezmyšlenkovitě naslouchala šumění v mých uších, bylo to, jako by mi někdo našeptával. Kdyby mi alespoň řekl, co mám teď dělat, povzdechla jsem si hlasitě a stočila volant doleva na odbočku do města ležícího hned vedle našeho.
Bože, proč pořád říkám našeho.
Já už tam nebydlím! Už tam nebydlí nikdo z nich! Je to prostě jen minulost…
Nechápala jsem, jak se mi to povedlo, ale za další půl hodinu už jsem brzdila na příjezdové cestě. Policisti by mě nejspíš opravdu nepochválili.
Ihned, jak jsem vyšla ven, se mi svíjel žaludek bolestí. Byla jsem opravdu dost nervózní. Možná jsem ještě doufala, že budou uvnitř a na jednu stranu se toho obrovsky bála, zatímco jsem si přála, aby Patrik vykoukl zvědavě ven a jeho tvář se změnila v potěšený údiv.
Nic takového se však nestalo. Dům byl až přehnaně klidný. Záclony se nehýbaly, dveře na terasu byly očividně zamčené, stejně jako hlavní vrata a to, co utvrzovalo domnění opuštěného domu byl fakt, že jsem nikde neslyšela štěkat ani jednoho psa.
Zhluboka jsem se nadechla, když jsem si prohlížela zahradu. Většinu květin na tom malém předním plácku jsme vysázeli s Patrikem. Stále jsem si pamatovala jeho ruce obalené hlínou, když mi mával velkou žížalou u obličeje pravděpodobně v domnění, že začnu křičet a pobíhat po celém domě. Nebo můj smích, když na závěr večera do celého záhonku omylem spadl, jak zakopl o malou stoličku, na které jsem předtím celou dobu seděla.
„Ahoj, Lucko,“ ozvalo se za mými zády náhle.
Ucukla jsem a s přiloženou rukou na srdci se otočila. „Vyděsil jsi mě k smrti!“
Nepatrně se usmál a podával mi podlouhlou bílou obálku.
S dychtivostí jsem si ji vzala a prohlídla si ji.
„Není od nich,“ řekl soucitně.
To jsem mohla vidět sama. Posmutněle jsem k němu vzhlédla. „Díky.“
„Nemáš zač. Kde vůbec teď bydlíš?“
„V Praze, pokud se dá říct, že bydlím…“
„Je mi to vážně moc líto,“ řekl. Poprvé jsem se na něj dívala jako normálního kluka a ne jen jako na otravu. Nepředstíral nic, opravdu jsem viděla to, jak ho celá ta záležitost mrzí.
„To mně taky.“
Mezitím jsem si všimla, jak u dvou oken protějšího domu stály dvě postavy a úpěnlivě nás pozorovaly.
„Budu muset jet,“ řekla jsem ihned, „měj se hezky.“
„Ty taky a nevěš hlavu, nějak se to vyřeší, snad.“
„Vážně si to myslíš?“ nevěřícně jsem se k němu otočila, zatímco jsem otevírala dveře od auta.
Na okamžik sklopil hlavu a pak ke mně třemi velkými kroky došel. „Chceš vědět můj názor? Začni žít svůj život. Já vážně nevím, co se stalo. Ale z vyprávění mamky, se už nevrátí nikdy a bůhví, kam odjeli.“ Mluvil jako dospělý muž. Všichni okolo se chovali tak dospěle, jen já jsem to stále nedokázala.
„Ale jakto.. jak, jak mi to mohl udělat?!“
„Nemluvil jsem s ním, ale asi neměl na vybranou. Naposled jsme se viděli o Štědrý den,“ při těch slovech jsem v souvislosti se vzpomínkou na ten den upadala do deprese, „a choval se opravdu dost divně.“
Zafoukal ostrý ledový vítr. Oba jsme si přitáhli své šály těsněji ke krku.
„Tak zatím,“ řekla jsem rychle.
Mávl rukou a než jsem stačila nastartovat své auto, už byl opět za vraty svého domu.
Nemohla jsem ještě odjet, musela jsem zjistit, o čem ten dopis byl. Podle všeho se zdálo, že musel podstoupit dlouhou cestu, než se sem dostal.
Neopatrně jsem obálku roztrhla a vysoukala ven papír stejné barvy, jako okolí.
Sněhově bílý, avšak černě poskvrněný, v tomto případě inkoustem.
Dopis byl psán anglicky, přesto mi bylo ihned jasné, o čem pojednává. Nehledě na to, že do očí bila adresa společnosti, kterou jsem již znala.

Dovolujeme si vás pozvat na pohovor, který se koná 30. prosince v budově naší společnosti od osmi hodin, od večera. Doufáme, že se dostavíte a předem již děkujeme za účast.

Jistě, takže oni už dopředu počítali, že přijedu. Taky, aby ne. Každý normální člověk by tu práci okamžitě vzal a ještě byl vděčný za tak skvělou možnost, kterou mu nabízeli, pokud ještě neměl žádnou pořádnou praxi, kromě té školní.
Ale já to prostě nemohla udělat. Ještě stále ve mně přebývala maličká naděje.
Co kdyby? Co kdyby přece?
Nastartovala jsem auto a ujížděla domů, zatímco moje hlava přemýšlela nad vším možným, jen ne nad řízením. Bylo tohle snad opravdu to nejhorší období mého života? Dovolovala jsem si dokonce říct, že i přesto, jak mě bolelo úmrtí mé matky, jsem se právě cítila ještě víc mizerně. Ale už jsem neměla žádné další slzy, kterými bych to pokřtila. Snad už nebylo proč plakat a nebo jsem všechny opravdu vypotřebovala. Vždycky jsem se snažila nebrečet, za žádných okolností, ale ty poslední dny, jako bych neuměla dělat nic jiného.
Byla jsem slaboch.
Slabá maminčina holčička bez maminky.
Bez Patrika.
Měl snad Marek pravdu? Jeho věta mi stále kolovala v hlavě.
Začni žít svůj život.
Ale ON byl můj život.
Svěšela jsem hlavu a pak s úlekem cukla volantem, když na mě kdosi troubil z vedlejšího proudu a momentálně rukama ukazoval, něco, jako že jsem nejspíš tupá kráva, která nemá za volantem co dělat.
Hmátla jsem po telefonu a bylo mi v tu chvíli naprosto jedno, pokud jsem omylem zase stočila svůj volant na nepatřičnou stranu.
Teď nebo nikdy!
Z paměti jsem namačkala na display jeho číslo a okamžitě stiskla tlačítko volat.
Prosím, bože. Prosím. Vím, že jsem nikdy nebyla v ničem příkladná a udělala jsem v životě spoustu chyb, ale tohle mi prostě nesmíš udělat. Tohle ne.
Tohle bude moje rozhodnutí, teď už to finálně vím.
Dochází mi značně peníze, dochází mi pocit bezpečí a všechno přestává mít smysl. Já už toho mám prostě dost!
Nadechla jsem se a přiložila sluchátko k uchu….

Nikdy jsem neměla ráda přímé světlo, pálilo mě nepříjemně do očí, a když jsem mhouřila očima, připadala jsem si nejistě.
Stejně tak jsem se cítila i teď. Na pokraji vší nervozity. Jedna noha, jako by se chtěla vrátit zpět cestou, kudy jsem dorazila, druhá však hrdě vykračovala vstříc dalším dnům.
Bez ohledu na to, co bylo nebo co bude.
Přesně takhle jsem si to řekla, nebo ne? Žádné buď-anebo. Žádné příště. Vše má jen jeden pokus. Už jsem dospělá žena a musím se podle toho naučit chovat. Musím umět zahodit strach a začít se o sebe starat, využít každé příležitosti.
Procházela jsem konečně už bez kufrů do fronty na nástup a nevnímala okolí.
Všude bylo plno ruchu, no jistě, to se dalo předpokládat.
Spousta ukřičených dětských hlasů, které v sobě nesly nadšení a sny.
Ty mé se pomalu rozpadaly v prach.
Byla jsem, jako bych mezi ostatní lidi ani nepatřila.
Upjatě oblečena do dlouhých černých kalhot, s kostkovaným kabátem a nepřístupným výrazem.
Byla jsem tohle snad já?
Těžko říct. Už jsem neměla žádné iluze.
Na maličký okamžik jsem se rozhlédla kolem.
Za mnou stála jakási rodina, poklidně se usmívala. I jejich děti, bratr se sestrou byli šťastní, jak se zdálo.
Třeba ještě přijde, problikávalo mi hlavou. Třeba se to dozví a jako správný hrdina mě odchytí ještě před nástupem.
Za velkými prosklenými tabulemi právě opět sněžilo. Dokázala jsem si živě představit, jaká krása to musí být. Jen tak stát dole, s rozpaženýma rukama, dlaněmi vstříc sněhovým vločkám, které by se na nich pomaličku roztápěly.
Postoupila jsem dopředu.
Už jen jeden člověk přede mnou. Narůstalo ve mně vypjetí. Neměla jsem ráda letadla. Bolely mě z nich uši a člověk nikdy nevěděl, co se může stát v takové výšce.
Ale možná by to bylo příjemnější zakončení tohoto roku. Kdo ví.
Ale ne, opět jsem se utápěla. To ne, včera jsem si přece jasně řekla, že to bylo naposled.
Krásná mladá letuška natahovala ruku k mé letence.
Já však jen tak stála se zatajeným dechem a naposled jsem se otočila.
Rodina za mnou byla podle všeho už netrpělivá, děti se však přívětivě drželi za ruce, oba nejspíš očekávali nádherné dobrodružství. Nemohu jim to přece ničím zkazit.
Taková dokonalá rodinka.
Rozhodně jsem podala ten barevný tvrdý papír do ruky oné slečně, která mi okamžitě oplatila úsměvem.
„Hezký let, a šťastného Silvestra!“
„Děkuji, vám také.“
Nyní jsem již plna odhodlání udělala další krok. Další krok k mé budoucnosti. Pevně jsem v to doufala.
Jak jsem řekla, teď už žádné iluze.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI

XXII. Štedrý večer

Zima.
Nesnesitelná chladná noc, která mě štípala svými křišťálovými molekulami až do morků kostí.
Třásla jsem se tak, že jsem měla pocit, že si za chvíli vytřesu snad mozek z hlavy. Ale hřálo mě na srdci to, že za chvíli se s ním uvidím. Dokázal to. Ačkoliv jeho hlas zněl ještě více roztrženě než kdykoliv předtím, nakonec jsme si dali schůzku tady na náměstí.
Divila jsem se, kolik lidí se v tuhle hodinu ještě potuluje venku a prohlíží si vánoční stromeček, jako by jim pod něj Ježíšek něco přinesl. Můj dárek se tu za chvíli objeví, uklidňovala jsem se, i přesto, že měl už půl hodiny zpoždění.
Možná ho nakonec nepustili. Ale to by mi snad dal vědět.
Mohu mu teď zavolat? Co když je opravdu ještě doma a nakonec přijdou na to, že byl domluvený se mnou?
Vstala jsem tedy z lavičky a prošla mezi natěsnaným hloučkem lidí, kteří stáli u tradičního vánočního podia, abych si koupila alespoň nějaké teplé pití a ohřála se tak.
Zima mě štípala všude po těle, nepříjemně se dostávala i do mého nosu a pálila dále v krku. Bylo mi jednoznačně nepříjemně, i přesto, že byly Vánoce a všude kolem se zpívalo a tančilo. Tisíce nadšených hlasů. Stovky zamilovaně kráčejících dvojic.
Opět jsem se cítila jako přebytek.
Podala jsem svou roztřesenou rukou prodavači papírovou bankovku a nejistě uchopila kelímek.
Bože, to byla nádhera. I přesto, že první dotyk byl opravdu nepříjemný až bolestivý, pocítila jsem pak, jakoby všechen led v mé ruce roztával.
Deset dalších minut, než jsem svůj nápoj, který každou vteřinou chladl, dopila.
Opět se mě zmocňovala ledová královna.
Vytáhla jsem svůj telefon a hrubě vymačkala Patrikovo číslo.
„Uživatel momentálně není k dispozici, zavolejte prosím později.“
„Skvělé,“ zabědovala jsem a odhodila telefon zpět do kabelky.
Seděla jsem přece na tom místě, o kterém jsme se domluvili, tak co bylo špatně?
Ale, ač jsem se sebevíc snažila sebe přesvědčit, že je mi dobře, přestávalo to pomalu účinkovat. Sedět hodinu na stejném místě za doprovodu nesnesitelného mrazu není nic příjemného.
Vstala jsem tedy, protáhla si svaly a dala se do chůze dokola. Nejspíš jsem vypadala jako blázen. Blondýna s červeným nosem, která chodí dokola jako slepička o Vánocích. Vážně skvělý pohled.
Opět jsem vzala do dlaně telefon, a nechala číslo vytočit ještě jednou.
Ta samá odpověď.
„Sakra! Patriku,“ žadonila jsem do sluchátka, ve kterém mi nějaký neznámý muž opakoval svou větu, on nebyl ten, kterého jsem toužila slyšet, „prosím, zapni ten telefon a zavolej!“
Neustále jsem křičela, jako by mě snad někdo na druhé straně poslouchal.
Pitomý automat.
Pomozte mi někdo, křičelo moje mrznoucí tělo a napnuté nervy.
Další hovor, a další prázdná odpověď.
Prosím, tohle jediné si přeju k Vánocům. Kde je?!
O hodinu později jsem seděla na lavičce, třesoucí se, neschopna však jakékoliv jiného pohybu. Bylo mi všechno už naprosto jedno. I to, že se mé dopadající slzy měnily v diamanty před tím než se roztříštily na zemi.
A tak jsem tam jen tak seděla dál, se sklopenou hlavou, vzlykající do svých dlaní, zatímco mě obklopoval ruch kolemjdoucích.
„Excuse me, are you ok?“ byl to snad dotyk na mém rameni? Necítila jsem skoro nic, jen tu nesnesitelnou bolest uvnitř.
Poraženě jsem vzhlédla postaršímu muži do očí a hrdinsky si otřela slzy z obličeje.
„I am ok, thank you.“
„Ok,“ kývl hlavou a odpochodoval se dál k Vánočnímu stromku, kde na něj pravděpodobně čekala jeho žena s otevřenou náručí. Proč by taky ne?
Byl Štědrý večer, večer splněných přání.

Další hodinu jsem už jen ležela ve své posteli, stále chladná a stále vzlykající jako poraženec a zatímco jsem sledovala pohádky běžící v televizi, uvědomovala jsem si, že jsem ještě neotevřela Patrikův dárek, který ležel pod malým stromečkem na mém stolku. Toužila jsem ho otevřít ve chvíli, kdy se objeví za prahem mého bytu. Ale nebyl tady, a tak mi nezbývalo než ho otevřít i bez jeho přítomnosti. Opatrně jsem sejmula hvězdičkovaný obal a otevřela tu malou červenou krabičku. Upřímně jsem nemohla ani říct, zda jsem byla zvědavá. Bylo mi tolik nicotně, že jsem snad necítila už ani vlastní existenci.
Otevřela jsem víčko a nahlédla dovnitř. A pak jen zasýpala po dechu.
Krásný zlatý řetízek s medailonkem. Vždycky jsem toužila mít svůj vlastní medailonek, který by ukrýval nějakou krásnou vzpomínku a já si ji bedlivě střežila na svém krku. Jemně jsem ho rozevřela.
A mé nadšení se v mžiku rozmlžilo do minulosti, která byla plná soužení- opět jsem mohla cítit. Tohle bylo horší než celý ten večer. Horší než vědomí, že prožívám Vánoce v osamocení, v opuštění, ve svém malém bytě, který ještě nebyl pořádně ani zabydlený.
Tolik jsem si vždycky přála být silná, a nyní jsem zjišťovala, jak velký slaboch jsem celou tu dobu byla.
Další slzy s odrazem nářků dopadly na tu krásnou zlatavou věc v mých rukou.
Na ten nádherný obrázek uvnitř. Na ty dvě šťastné a zářivé postavy.
Na chlapce, který líbal svou tehdy šťastnou sestru na tvář takovou vervou, že jeho rty dokonale splynuly s její pokožkou.
To byla přece dokonalá vzpomínka do medailonku, tak proč mě to tak ranilo?
Možná proto, že to byla pouze vzpomínka.
Opět jsem se snažila vytočit jeho číslo.
Nejspíš mu jen zabrali telefon, jinak by mi to rozhodně vzal. Určitě.
Pohrávala jsem si chvíli s vražedným nápadem zavolat otci, byl by to dobrý nápad?
Ne, to ne. Tím bych to celé ještě víc zavařila.
Ale, co bych tím vlastně měla ještě víc pokazit? Mohla jsem se jen zeptat, a popřát mu hezké Vánoce, abych ukázala, že jsem přece jen pozorná dcera, než jen odporný vyvrhel.
Chvíli mi trvalo, než jsem opravdu zmáčkla tlačítko volat, nakonec jsem to však rozhodně udělala.
„Uživatel právě není k dispozici, zavolejte prosím později.“
„Pane bože!“ zakřičela jsem do aparátu, jako by za to mohl jedině on.
„Copak jste se všichni zbláznili?!“
Impulsivně jsem hmátla po ovladači, vypnula televizi a položila hlavu na mokrý polštář, zatímco moje oči spočinuly za mě ke stromečku.
Světýlka jsem nechala rozsvícená, snad abych se tu necítila v takové temnotě.
Krásně odrážely svou energii do matných zlatých ozdůbek.
A pak jsem si všimla, že za oknem se cosi děje.
Cosi poletovalo. Jedna vločka, druhá, třetí… prolétávaly tou temnou nocí jako bílá nebeská vlákna.
Sněží.
Co víc si dnes přát….

XXI. Tajný únik

Stála jsem u sloupu v nákupním centru, jak jsme byli domluveni a vyčkávala. Mačkala jsem své prsty v dlani tak křečovitě, jsem že myslela, že mi za chvíli snad samy upadnou. Ale bylo tomu už skoro dva týdny, kdy jsem ho viděla naposled. Neustále ho hlídali a kdykoliv jsem s ním volala, i přesto, že se snažil přes to přese všechno nosit hrdě svůj post neovlivnitelného, cítila jsem, jak z něj sálá vypjetí. Jako by prostupovalo skrze mikrofon a táhlo se několik desítek kilometrů rychlostí blesku až k mému tělu, aby ho mohlo negativně ovlivnit.
Cítila jsem se hrozně. Celé ty dva týdny jsem se marně snažila obcházet všechny pohovory ohledně práce, ale všude chtěli praxi, což jsem nedokázala pochopit. Jak můžu mít praxi, když mě nikdo nechce zaměstnat, pro boha? Copak snad to, že ji zatím nemá znamená, že jsem tupější než ostatní, že se nedokážu rychle učit? Jediné, kde mě chtěli přijmout, bylo zapadlé knihkupectví na rohu ulice v čtvrti, kde bych se po osmé hodině bála snad i kýchnout. Nehledě na mizivý plat. Moje úspory budou co nevidět docházet, blikalo v hlavě. Nájem v hlavním městě nebyl zrovna nejlevnější, i přes to, že jsem měla opravdu malý byteček. A co bylo ještě horší, za tři dny přijde Štědrý den, který pravděpodobně strávím jako opuštěná vyhoštěná dívka, bez vlastní rodiny, bez mojí matky, která se mnou vždy zpívala koledy, i když jsem byla starší, a nejspíš i bez Patrika. Vánoční výzdoba zkrášlovala každé zákoutí tohoto místa, odevšad mi do očí blikala červená barva, na kterou jsem měla poslední dobou apatii. Přesto bych však opravdu ráda Vánoce strávila hezky, s někým, kdo mě má rád, ale to se nejspíš nestane. Upřímně jsem totiž dosti pochybovala o tom, že v bývalém domově padne moje jméno, natož, aby se zmínili, že musí k štědrovečerní tabuli pozvat dalšího hosta.
Zrovna jsem nasávala tu jemnou sladce skořicovou vůni, která jako by ke mně přivála z nenadání. Praštila mě do nosu a pohrávala si s mými smysly. Chtělo se mi plakat. Skořice pro mě byla symbolem Vánoc, ani jsem pořádně nechápala proč. Ale jako by se mi najednou snad všechno posmívalo.
Ano, byla jsem nána. Nedávala jsem pozor a vše jsem zavinila sama, takže za to musím nést následky. Ale tohle byla moc krutá daň.
A pak, ve stejnou chvíli, kdy mi oči zakryly čísi dlaně, tu vůni přebylo něco jiného. Měla jsem už opravdu namále, abych se neutápěla ve vzlykách.
Nemusela jsem jako dítě hrát tu hru „kdo to je?“ bylo mi to jasné. Poznala bych ho, i kdybych byla slepá, hluchá a bez čichových buněk.
Ozářil mou duši.
Prudce jsem se k němu otočila a přitiskla ho k sobě, zatímco jsem položila svou hlavu na jeho rameno. Byl už vyšší než já, příšerné, jak rychle rostl.
„Stýskalo se mi,“ zašeptala jsem.
„Mně taky,“ přitiskl svou dlaň na mé vlasy a políbil mě na ušní lalůček.
Ani nevím, jak dlouho jsme tam stáli, než jsme se od sebe odtrhli. Bylo mi to jedno. Byla jsem opět šťastná.
Tolik šťastná.
Jako by se mi ruce vzepřely a já je z něj nemohla sundat.
„Jak se máš?“ zeptal se a okamžitě propletl své prsty mezi mé, jak jsme procházeli uličkami.
„Docela dobře,“ zalhala jsem důvěryhodně, „ty?“
„Příšerně. Nevím, co mám dělat. Doma je to na palici. Máma mě hrozně hlídá, nemůžu jít ani pořádně do školy. Táta zase dělá, jako by se nic nestalo a tys nikdy…“ zarazil se a v očích se mu promítl smutek, nejspíš to nechtěl doříci.
„Neexistovala,“ dořekla jsem.
Kývl pouze hlavou.
„Mám toho dost, Luci. Chci bydlet s tebou, udělám proto cokoliv. Ani nevíš, jak moc se mi stýská. Musel jsem jim nabulíkovat, že si jdu na rande s Adélou a ve škole ji podplatil, aby řekla, že tu se mnou doopravdy byla.“
Konečně smích. Po takové době jsem se upřímně zasmála.
Patrik se zastavil. „Ukážeš mi, kde bydlíš?“ Zablesklo se mu v očích.
„To víš, že ano.“

„Bože, jedeš jako šílenec!“ křičel na mě, zatímco já jsem zvesela korigovala volant.
„Jsem zvědavá na tebe, až budeš mít řidičák,“ mrkla jsem na něj a pustila nahlas naší oblíbenou písničku od Evanescence.
„Určitě nebudu projíždět na červenou!“ zavýskal, když si všiml, že jsem semaforem projela jen tak na poslední chvíli.
„Nebudu přece čekat. Kolik máme času?“
„Dokud máma nezjistí, že s Adélou nejsem,“ zazubil se, „myslím, že máme ještě čtyři hodiny.“
„No vidíš, a pokud pojedu tímhle tempem, tak u mě budeme nejdřív za dvacet minut, tudíž, si musím ještě více pospíšit,“ šlápla jsem na plyn a kola pod vozem zaprotestovala hlasitým vřískotem.
„Pomoc!“
Zachichotala jsem se a zjistila, že můj smích vyšel naprosto do rytmu, což mě pobavilo ještě trošku víc. „Pověz mi, co si ode mě přeješ k Vánocům?“
„Chci, abys mě nechala bydlet u sebe,“ řekl naprosto vážně.
Otočila jsem hlavu, abych se mu podívala do jeho zděšeného obličeje, zatímco rukou mával, abych se raději dívala zase dopředu. „To nejde, Patriku. Ty to víš.“
„Musí být nějaký způsob,“ pokyvoval rázně hlavou.
„Není,“ hlesla jsem zdrceně, „není žádný způsob, Patriku. Nejsi plnoletý a tudíž by mě za tebe mohli zavřít. I když jsi můj bratr, tak patříš rodičům a ne mně.“
„Já jim nepatřím! Jsem už dost starý na to, abych se mohl rozhodovat, co chci. Půjdu třeba k soudu…“ navrhl.
„A co řekneš? Že se chceš odstěhovat ke svojí sestře, se kterou prožíváš románek? Soud bude opravdu vstřícný…“
„Nedáváš nám moc naděje,“ provrtával mě očima.
Cítila jsem jeho upřený pohled, zatímco jsem prudce zabrzdila na parkovišti u domu.
„Protože v tomhle směru není žádná naděje. Budeme se prostě muset ty tři roky tajně scházet. Zvládneš to?“ políbila jsem ho na ústa.
Chutnala stále dokonale, jako vždy.
„Cokoliv, abych s tebou mohl být. Jen mám takový pocit, že budu muset začít chodit na brigádu, abych měl z čeho Adélu podplácet.“

„Kdy se uvidíme příště?“ zašeptal mi jemně do ucha, zatímco jsem ležela opřená o něj.
Neustále si hrál s mými vlasy, zatímco já ho líbala po krku a hladila po obnažené hrudi.
„To záleží na tobě.“
„Chtěl bych tě vidět o Štědrý den, chtěl bych být s tebou…“ hlesl.
„To já taky. Zkus to doma navrhnout,“ zažertovala jsem.
„To víš, že jo a dostanu k Vánocům brambory a uhlí…“ zašklebil se a opět přitiskl svá ústa na má. „Zkusím to nějak vymyslet a zavolám ti.“
„Dobře.“
O chvíli později jsem ho už vezla zpět do centra.
„Budeš mi chybět, miluju tě. A pro jistotu- tady máš dárek,“ předala jsem mu pečlivě zabalený balíček.
„Páni, díky. Můžu to otevřít?“
„Ne, až doma,“ usmála jsem se.
Mrzutě se zašklebil. „Taky pro tebe něco mám,“ lišácky se usmál, zatímco mi podával malou krabičku.
„Můžu?“ napodobovala jsem ho.
„Ne!“ vyplázl na mě jazyk. „Brzo se uvidíme,“ naposled mě políbil.
Pokyvovala jsem hlavou, zatímco jsem zastavila a pozorovala, jak vychází z auta.
V tu chvíli, jako by odcházela část mně. A zůstalo jen to hluboké soužení.

XX. Nová éra

„Jé, ahoj Petře, jak se ti daří?“ promlouval k němu otec, hned jak si ho všiml. Pochopitelně, že věděl, že jsme se už dávno rozešli, přesto mi několikrát opakoval, že jsem tím udělala osudovou chybu.
Přispěchal k otevřeným dveřím pokoje, kde stál Petr a jeho výraz nikterak nepolevoval. I na otcově tváři se začaly pomalu rýsovat vrásky. Zaskočeně si prohlédl jeho zaťaté pěsti a nepříčetnost v očích. „Děje se něco?“
Za malý okamžik se mezi nimi objevila i Kateřina, která právě těkala očima ode mě na Patrika a zpět. „Co je?“
„Nic, Petr si přišel pro iPod,“ odpověděla jsem pohotově a očima jsem ho prosila, doslova žadonila o to, aby si nepustil pusu na špacír.
„A proč jste všichni tak… nervózní?“ vyptával se otec stále nechápavě.
„Nejsme. Nic se neděje,“ Patrik se pokusil o uvolněný hlas. Moc mu to však nešlo. Jeho tělem nejspíš stále pulzoval vztek, jenž se mísil s adrenalinem.
„Nedáš si kafe, Petře?“ Kateřina se nepřirozeně usmála. Nebyl to úsměv falše. Přece jen, i ona ho měla ráda. Byl to člověk, který mě donutil nerýpat se do jejich dokonalé rodinky. Ale jako by snad po všech těch letech neuměla to jemné nadzvednutí úst, které vykouzlilo i příjemně vzhlížející oči.
„Ne, nedám, díky,“ pronesl. „Spíš byste měli udělat něco s nimi,“ ukázal především na mě a nesouhlasně při tom pokyvoval hlavou, jako by se mi snažil ještě jednou říci, jak moc odporná v jeho očích teď jsem.
Patrik na něj opět vylítl, stačil ho ještě uhodit do obličeje před tím, než jsme je od sebe s otcem odtrhli.
„Tak,“ zaburácel, „a teď mi někdo laskavě řekne, co se tady děje!“
Kateřina stála za ním, jako křoví, s rukama založenýma v bok a provrtávala mne nepřístupným pohledem.
Jistě, dle jejího úsudku jsem za to už teď mohla já. Nemusela ani vědět o co jde. Ale přesto by měla teď nejspíš pravdu. Tohle byla moje chyba. Má neopatrnost. Pouze má.
„Začněte si je pořádně hlídat,“ hulákal, přes Patrikovi a mé protesty, Petr.
Zatímco můj bratr neustále na Petra nadával ty nejsprostší slova, já jsem se snažila celou situaci nějak uklidnit.
Štípla jsem ho do ruky, aby si konečně uvědomil, že nasadil špatný přístup a takhle se ho nezbavíme.
Vypadalo to, že konečně pochopil a polevil ve své intonaci. „Tati, mohl bys mu prosím říct, ať odejde z našeho domu?“ zněl vyrovnaněji.
„Nechápu, proč bych měl…“
„Pokud můj syn říká, že tu nemáš co dělat, pak prosím jdi,“ skočila mu Kateřina do řeči. Ano, přesně tak to mělo být. Pokud něco řekl Patrik, pak všichni skákali podle jeho pískání.
„Fajn, tak já jdu,“ řekl rozhodně a udělal dva kroky zpět, „ale ještě předtím, než půjdu, tak vám řeknu, co tu ti dva dělali…“
Ksakru.
Se zděšením jsem střelila pohledem k Patrikovi. Tohle se nesmí stát!
„Petře, prosím jdi. Pak si spolu promluvíme,“ zažadonila jsem.
„My?“ znechuceně si odfrkl. „My dva spolu už nemáme o čem mluvit.“
„Mami, ať jde pryč!“
„Petře, odejdi.“ Opakovala okamžitě.
Hlasy, desítky slov od pěti různých barev hlasů. Jeden překřikoval druhého.
Pulzování mého tepu vyskočilo snad nad rámec možností.
Za chvíli se zhroutím, blikalo v hlavě.
Už je to tady. Točí se mi hlava. Dělá se mi mdlo. Asi budu zvracet.
Jediný, kdo stál vedle mě byl Patrik.
Kateřina s otcem se snažili vysoukat Petra z našeho bytu.
„Oni dva spolu spí!“ ozvalo se za rohem.
Buch-buch-buch-buch-buch-buch. Tentokrát to bylo moje srdce.
Zdálo se mi to nebo teď všechno utichlo v hrobový klid?
Možná jsem zemřela? Cítila jsem, jako bych už neexistovala.
Tělo bezvládně dopadlo na měkký polštář.
Otevřela jsem oči. A pak mi došlo, že to byly jen ruce anděla.
„Co ti je?“ naříkal Patrik. „Luci…“
Oklepala jsem se. „Nic mi není. To bude dobré,“ snažila jsem se pořádně nadechnout.
Za chvíli však moje tělo bylo obsypáno dalšími postavami, ty však jen stály u dveří. Zatím nic neříkaly, jen pozorovaly, jak se mě Patrik dotýká. Jak mě hladí po čele, aby mi bylo lépe. Nedivila bych se, pokud by neuvěřili, že tentokrát to nemělo žádný milostný podtext.
„Postavíš se?“ zeptal se láskyplně a opatrně se pokoušel nadzvednout mě.
„Je mi opravdu dobře,“ ujistila jsem ho, když moje nohy dopadly na zem a já se udržela. Pravdivostí své věty jsem si ale tak jistá nebyla.
Mohlo by to být i lepší.
Přesto jsem nechtěla, aby se mě teď nijak dotýkal, už tak jsme v tom byli až po uši.
U rohu chodby jsem zahlédla stále Petrovu postavu.
„Vypadni odsud!“ zakřičela jsem hystericky. „Zmiz!“
„Patriku,“ začala Kateřina s očima strnulýma na svého milovaného syna, tentokrát se v jejím pohledu však nezračilo tolik zaslepené lásky, jako vždy, „můžeš mi vysvětlit, o čem to mluví?“
„Nechápu, o čem mluví,“ odpověděl ledově. Zasloužil by si obdiv za to, jak úžasně se právě držel, zatímco ze mě byla pouze stojící troska.
„Lucko,“ vystřelil otec. „Je to pravda?!“
Snažila jsem se promluvit, ale jakkoliv jsem se na to v duchu připravovala, přišlo mi, že i v hlavě se můj hlas nesnesitelně třásl. Rozhodně bych nezněla tak věrohodně jako Patrik.
„Na něco se tě ptám!“
„Ne, tati… není to pravda,“ hlesla jsem. Kupodivu zněl spíše vyčerpaně, než jakkoliv jinak.
Cítila jsem se tak. Na pokraji zoufalství.
Chtělo se mi křičet a kdybych mohla udělat víc, než jen hloupě stát na místě se svěšenýma rukama, určitě bych v první řadě utekla vzteky k Petrovi, který se snažil každou vteřinou opět přibližovat do centra dění. Nejspíš mu dělalo dobře, když mě viděl v tomto stavu.
„Nevěřím jí,“ vyjekla Kateřina a přistoupila ke mně.
„Ještě dnes si sebereš svoje věci a vypadneš odsud. Stejně si přinášela jenom samé problémy, už od začátku, cos sem přijela…“ zasyčela mi do obličeje.
„Mami…“ vložil se do toho Patrik. Otec ho však umlčel.
„Chceš mi snad říct, že si to Petr vymyslel?!“
„Nejspíš ho drtí to, že se s ním rozešla,“ nadhodil Patrik. „Nechte ji už být, vždyť jí není dobře, copak to mami nevidíš?“ odstrčil ji ode mě.
A zatímco jsem v rohu chodby zaslechla opovržlivé odfrknutí, Patrik se mi zadíval lítostivě do očí. Jako by říkal „neboj postarám se o tebe, nikdo ti už neublíží.“
V tu chvíli se mi chtělo začít ječet na celý dům. Copak nedokázali pochopit, že bych ho mohla milovat? Co na tom bylo tak špatného? Tak hrůzného? Byla to láska.
Na té přece nemohlo být nic zlého.
Kdyby mohl, určitě by mě teď objal a nechal mě, ať v jeho náruči schoulím, zatímco by mě laskal na vlasy. Klidně by si nechal zamazat svou mikinu od mých slz smíchanými s černou vzpomínkou mého nalíčení.
Musela jsem vypadat směšně.
Prstem otřel mou slzu.
„Jdi od ní!“ zakřičela jeho matka. A to bylo snad poprvé v životě, kdy jsem ji viděla, aby ho uhodila.
Zhrozila jsem se nad tím, co vidím.
„Nemlať ho! Nic neudělal!“ rozkřičela jsem se. „Dobře, můžu za to já, za všechno můžu já. Stačí?“
„Za co přesně?“ dožadovala se vysvětlení.
V té chvíli jsem nabírala zpět svou sílu a jen malinko stačilo k tomu, abych jí tu facku vrátila zpátky. Klidně bych to udělala. Už mi na ničem nezáleželo. Na ničem, kromě něj. A pokud jsem mu mohla v téhle situaci nějak pomoct, pak jedině tímto způsobem.
„Patrik nic špatného neudělal. Já jsem ho totiž…“
„Lucko, co to říkáš?“ zašeptal mi zděšeně k uchu.
„Svedla jsem ho. Můžu za to já…“
Otec i Kateřina právě stáli jako opaření. Její ústa dokonale tvarovala velké O. I otci poklesla brada.
„Lucko, ty jsi děláš srandu, že…“ promlouval ke mně táta, a jeho hlas zněl poprvé, jako by se jako správný otec snažil mi porozumět.
„Ona lže! Říká to jen proto, abyste toho už nechali. Tati, to není pravda. Vážně.“
„Zmlkni Patriku. Takže mladá dámo, od teď už tady nemáš místo. Do hodiny tě tu nechci vidět. Nepatříš k nám a nikdy si nepatřila. Vše co jsi mohla, jsi zničila. Nedivím se, že tvoje matka z tebe nervy zemřela…“ snad to byl hlas otcovy přítelkyně.
Barvy hlasů se mi totiž začaly slévat do jedné. Ale ona byla ta, která to odnesla. Tohle si nesměla dovolit. Tohle jsem nemohla dovolit já. „Mojí matku si nebudeš brát do pusy! Nesaháš jí ani po kotníky!“ moje pěst vyletěla k jejímu propadlému obličeji.

„Lucko, prosím nechoď,“ prosil mne Patrik na prahu mého- nyní už bývalého- domova.
Byla to snad slza, co se leskla v koutku jeho oka?
„Musím jít. Viděl jsi, jak to celé skončilo,“ hlesla jsem sklíčeně. Neměla jsem už sílu se o tom dál bavit. „Neznamená to, že se přestaneme vídat,“ ujišťovala jsem ho v tichosti.
„Hrozně mě to celé mrzí, prosím opatruj se,“ pohladil mě po vlasech a políbil na ústa.
Cosi mě zastudilo na tváři. Tak to tedy opravdu byla slza lítosti.
„Opatrně, už toho bylo dost pro dnešek,“ snažila jsem se alespoň trošku žertovat.
„Říkal jsem ti to už jednou. Nezáleží mi na nich. Nebojím se toho, co mi teď udělají. Nic není horšího než to, že musíš odejít.“
Dlaní jsem jemně sjela po jeho broskvové tváři. „Miluju tě.“
„Já tebe taky. Nezapomeň mi napsat co nejdřív. Budu neustále čekat u telefonu,“ oznámil vážně a ještě jednou mě pevně objal.
V tu chvíli zatroubilo u hlavních dveří auto. V rukou jsem držela jen tři velké kufry. To byly všechny věci, které jsem toužila si sebou vzít. Většina z nich byly jen knihy a pak nějaké drobnosti na památku, které mi připomínaly právě mého bratra. Spousta fotek. A málo oblečení. Bylo mi jasné, že zbytek, který jsem v pokoji nechala, Kateřina pravděpodobně už na zadní zahradě pálí. Bylo mi to fuk.
„Chtěl bych jít s tebou…“ opřel své čelo o mé, takže jsem bedlivě naslouchala jeho hlubokým nádechům a výdechům.
„Taky bych si to přála. Ale nejde to, ty víš, že to nejde…“ to byly má poslední slova, už jsem nemohla přes to soužení v hrdle dál polykat, natož mluvit. Naposled jsem ho rychle políbila, a pak už jsem mu jen mávala předtím, než se za mnou velká kovová vrata zavřela.
To, že se se mnou nikdo nešel rozloučit, mě ani tak nemrzelo. Právě jsem spíš hloubala nad tím, jak započnu další éru svého života.
Teď už to nebylo jako dřív, nyní už jsem se musela vzchopit. Přestat být dítětem a začít se učit žít jako dospělý člověk.
Žádné tisíceré volby.
Musela jsem se naučit rozhodovat se okamžitě.

XIX. Nepozorná

Pokud jsem kdykoliv řekla, že čas ubíhá rychle, mýlila jsem se.
Nic v mém životě neuběhlo takovým tempem, jako ten měsíc, který jsme spolu s Patrikem strávili v těsné blízkosti za doprovodu nespočetně polibků a obrovské touhy jednoho po druhém.
Nemohli jsme bez sebe vydržet ani minutu, natož celý den, a proto se Patrik čím dál častěji uléval ze školy.
„Tenhle týden už je to po třetí, cos odešel,“ vyčítala jsem mu ihned po jeho příchodu domů.
Místo dohadů mne jen políbil na tvář a bez sebemenší výtky se odkráčel do kuchyně.
„Mluvím na tebe,“ supěla jsem dál, „tohle se mi nelíbí.“
„Chci být prostě s tebou, co se ti na tom nelíbí?“
„Takhle tě brzo vyloučí, Patriku.“
„Stejně se tam nic neděje, neustále omílají jedno a to samé dokola,“ bránil se, zatímco si okamžitě nandával jídlo z hrnce, které jsem před chvilkou připravila.
„Nechci, abys z toho měl problémy, jasné? Ani táta s mámou by určitě nesouhlasili…“
„Odkdy ty s nimi držíš?“ odfrkl si a usadil se pohodlně do obývacího pokoje s připraveným ovladačem v ruce.
Bylo zvláštní jak pokaždé, když jsem byla doma, byl všude takový klid. Kromě tiché zvukové kulisy rádia, jako by vše bylo v bodu mrazu. Ale kdykoliv přišel kdokoliv další, dům ožil. Možná to tak bylo správné. Možná to přidávalo mnohem více na důraznosti rodinného domu. Ale mně se to prostě líbilo víc za ticha.
Jenže to očividně právě skončilo, když na obrazovce naběhla kreslená pohádka a uvítací píseň se stupidními slovy.
„Fajn, od teď už žádnou hodinu nezameškám, slibuju,“ řekl, když zpozoroval můj neústupný výraz.
Neměla jsem chuť vidět, jak si ničí budoucnost. Byl v tolika směrech opravdu šikovný, muselo se mu jen chtít. A jeho známky se každým dnem lepšily, bylo by přece škoda zabít všechnu tu snahu nechvalnou docházkou.
Já jsem byla vždy příkladný student, a nechtěla jsem, aby snad náš vztah ovlivnil jeho rozhodování v životě o tom, co je důležité. Samozřejmě, že naše pouto bylo důležité, ale pak byly přece i další věci, pro které se muselo žít, a které udávaly spoustu možností vykračovat po cestě života tak, aby to nepřipomínalo pouhé přežívání.
A to mi připomnělo další věc, o které jsem neustále musela přemýšlet.
Kolikrát mne otec prosil, abych si konečně našla práci? Neustále žil v domnění, že se o nic nepokouším, ale to se hluboce mýlil. Už na začátku našeho pobytu jsem poslala svůj životopis do spousty společností. A bylo zvláštní, že až teď se mi někdo ozval. Pokud ovšem nepočítám ty podřadné práce za mizivou finanční odměnu, jež mi byly kdysi dávno nabídnuty. Minulý týden jsem obdržela mail, ve kterém si jistá velice prestižní firma ověřovala, zda mám o práci u nich stále zájem. To bych nepochybně měla. Pokud by ovšem ona firma nesídlila v Londýně. Nechápala jsem, proč mě přijali do sídla firmy, když jsem žádala práci v jejich pobočce. Nicméně, nabízeli mi spoustu výhod jako vlastní byt v centru Londýna, plat byl už dosti vysoký do začátku- mnohem více, než bych si vůbec kdy pomyslela a vůbec, vše by bylo tak úžasně pohádkové, kdyby tu nebyl jeden problém.
Ten problém právě seděl vedle mě a ujídal ze své keramické misky dnešní oběd s úsměvem na tváři.
Jak bych ho mohla opustit? A vzít ho sebou? To by u rodičů rozhodně neprošlo.
„Proč se mračíš?“ zeptal se zvědavě s pozdviženým obočím.
Že by mi věnoval víc pozornosti, než jeho oblíbenému seriálu?
„Nemračím.“
„Mračíš, pořád se mračíš, tady..“ sáhl na moje čelo, „rýsují se ti vrásky.“
„Stárnu,“ povzdechla jsem si trpce.
„No jo,“ zasmál se, „až mi bude něco málo po třicítce, tak z tebe bude už čtyřicátnice, oh, hrůzná představa,“ oklepal se.
„Ty zmetku,“ hodila jsem po ním polštářem, „a tím po třicítce myslíš třicet-pět a to se lásko zaokrouhluje taky nahoru,“ vítězně jsem na něj mrkla a odešla si uvařit čaj.

„Kdy přijdou naši?“ ptala jsem se za hodinu po tom, co jsem položila telefonát. Byl to Petr. Jeho hlas zněl už víceméně vyrovnaně, přece jen už to byl nějaký ten pátek od doby, kdy jsme se spolu rozešli. Přesto mi neuniklo, že zní mírně rezervovaně. Pokud říkal, že si přeje být v budoucnu přáteli, pak nejspíš myslel něco jako, že se v šedesáti sejdeme někde na lavičce, odložíme své podpěrné hole, a oba začneme vytahovat fotky našich vnoučat. Volal jen kvůli jediné věci, a to, že si u mě zapomněl iPod, na kterém mu asi hodně záleželo. Po pravdě řečeno, sama bych si nevzpomněla, že je někde ušitý, kdyby mi to nepřipomněl. Jinak bych mu ho zajisté okamžitě vrátila. Byla jsem ráda, že právě prožívám to nejlepší období svého života a ukončení toho, co mezi námi bylo, mám již za sebou. Nehledě na to jsem nepotřebovala, aby mi kdejaká maličkost připomínala to, co špatného jsem udělala a v jakých mukách jsem žila ze dne na den.
„To nevím. Spíš, kdy přijde on?“ vyptával se Patrik. Tentokrát jeho hlas zněl uvolněně, už nebyl tak ledový v souvislosti s Petrem, ačkoliv jsem ovšem postřehla to, že nevyslovil ani jeho jméno.
„Říkal, že tu bude do deseti minut.“
Patrik jen kývl hlavou. Oba dva jsme právě leželi na jeho nové posteli a zatímco on si četl v knize, já záživně luštila křížovku a neustále ho vyrušovala od čtení svými otázkami.
„Odpoutání od země na čtyři?“
„Skok,“ řekl, aniž by svůj zrak odtrhl od knihy.
„Lepšíš se,“ usmála jsem se.
„Nechápu proč to luštíš, když se mě ptáš na každé druhé slovo,“ podal si mě.
„Ty jsi dneska ale protivný,“ nakabonila jsem se a složila noviny do stolku, načež jsem se položila jen tak na záda a pozorovala jeho výraz při čtení.
Oči se krásně leskly, jak se rychle pohybovaly dle předčítaných vět.
Po chvilce si všiml mého pozorování a i on zaklapl svou prozatímní zábavu, aby mohl své tělo položil vedle mého. Spíše se však nakláněl nade mnou a hladil mne po rozpuštěných vlasech.
„Škoda, že mi není už osmnáct,“ prohodil.
„Proč?“ ta věta upoutala jaksi můj zájem.
„Hned bych si tě vzal,“ odpověděl a já v tu chvíli nevěděla, zda to opravdu myslí vážně a nebo jestli mu přeskočilo. Nakonec jsem to nevydržela a vyprskla smíchy.
„Tobě haraší, ne?“ zajíkala jsem se.
„Ne. Jeli bychom do Las Vegas a tam se vzali,“ oznámil naprosto vážně a naklonil se k mým vlasům, do kterých mne políbil.
„Jsem šťastná i bez toho,“ namítla jsem vesele a opětovala jeho polibky na jeho rty.
Ještě víc se ke mně naklonil a jazykem kreslil písmena na mém krku. Zbožňovala jsem, když tohle dělal. Byla jsem přehnaně citlivá na tuhle část svého těla, a proto mě to vždy automaticky přivedlo do stavu milostného dovádění.
Moje ruce spočinuly na knoflíčcích jeho tmavé košile. Opatrně jsem je jeden po druhém rozepínala, abych mohla svými rty polaskat jeho krásně stavěnou hruď.
V mžiku byla pohozena pod postelí a on se přitiskl svým obnaženým tělem ke mně. A pak jsme jen tak leželi. Bez slov, které právě nebyly zapotřebí. Bez polibků, aby se nestaly lacinými a všedními.
Zaposlouchávala jsem se jen do jeho pravidelných oddechů a cítila, jak mu buší srdce.
Buch- buch. Buch-buch. Jako by bylo naladěné na metronom.
Oči mi začaly samovolně poklimbávat.
Přicházel příjemný pocit mikrospánku.
I Patrik nejspíše usínal, měl toho za celý den dost.
Zdálo se mi, jako bych dlouze snila. Nebo snad jako by se čas na malý okamžik zastavil?
Potom mě cosi z toho všeho krutě vytrhlo.
Cítila jsem, jak sebou Patrik škubl a to mě donutilo oddělit od sebe znavená víčka.
Ve dveřích stála postava. Soudě dle výrazu byl právě na pokraji zhroucení a nechuti.
„Co to ksakru je?!“
Zaskočeně jsem se posadila na kraj postele, zatímco kousek mého já vnímalo to, že Patrik si zrovna přehazuje přes vršek mikinu. „Tady nemáš co dělat!“ rozkřičel se na zhrouceného Petra u dveří.
Ten však jako by ho neposlouchal a všechen svůj vztek stočil mým směrem.
Vysoukala jsem ze šuplíku roztřesenýma rukama jeho iPod a podala mu ho do ruky.
„Takže tohle je ten důvod, proč ses se mnou rozešla? Ty sis to celou dobu rozdávala se svým bratříčkem? Ty odporná mrcho!“ zasupěl a udělal krok vpřed. Na obličeji mu vyskočila pulzující žíla. Pokud jsem se ho tehdy u něj v bytě bála, pak jsem neměla důvod. Tohle bylo už opravdu zlé.
Každou vteřinou nabíral víc na brunátnosti.
„Nepřibližuj se k ní,“ Patrik ho odhodil stranou a Petr přivrávoral ke dveřím. Na chvíli, jako by měl sto chutí mého bratra zabít. Dlaně se zaťaly v pěst. I Patrik byl připraven se s ním poprat, viděla jsem to na jeho postoji i na jeho hrozivém výrazu.
Oba dva, jako by se okamžitě změnili v postavy, které jsem doposud absolutně nepoznala.
Dva noví, děsiví lidé.
Skočila jsem mezi ně ještě dřív, než se k sobě stačili sebemíň přiblížit.
„Petře, odejdi odsud, prosím.“ Snažila jsem se to urovnat po dobrém.
On si však jen odfrkl a chtěl mě odhodit stranou, tentokrát jsem se nenechala já a vší silou jsem se snažila udržet se na místě. „Jdi pryč, tady už nemáš co dělat!“
„To ti není hanba? Nestydíš se ani trošku?“ stále křičel.
„To je moje věc, nic ti do toho není.“
„No jistě, nic mi do toho není. Ty jsi obyčejná coura, nic víc,“ chystal se plivnout mi do obličeje. Jenže tohle bylo i na mě moc. Ještě dřív, než stačil svou větu dokončit, vystřelila moje ruka k jeho obličeji jako kulový blesk a drtivě ho zasáhla. I mne to pořádně zabolelo.
„To na tom nic nezmění, stejně jí zůstaneš.“ Řekl, když si mnul tvář. „Je mi z vás na blití!“
Cítila jsem, jak se Patrik snaží dostat přes mé tělo.
Rychle jsem se tedy otočila k jeho tělu. „Prosím, nech toho. Chci aby odsud co nejdřív odešel.. dřív než…“
Domovní dveře se otevřely, jelikož do pokoje přivál čerstvý ledově studený vzduch.
Tímhle jsme měli zaděláno na opravdové problémy.
„To ne,“ složila jsem hlavu do dlaní.

XVIII. Malování

Ležela jsem nehybně na Petrově sedačce a sledovala nějaký nejapný seriál, který mne sice vůbec nebavil, ale přece jen moje hraní Petra alespoň trošku přesvědčilo a o nic většího se nepokoušel.
Když nepočítám, že se neustále snažil mne hladit po zádech. Milovala jsem to. Ale jeho dotyky, jako by byly naprosto jiné od těch, kterými jsem byla zahrnuta dnešní den.
Nic se nemohlo srovnat s Patrikovými dotyky.
„Smím mít otázku?“ ozval se najednou. Celou dobu nyní seděl na křesle a ani jsem si nevšimla, jak podivně si mě prohlíží, až teď.
„Jakou?“
„Udělal jsem ti něco?“
Snažila jsem se svoje hrknutí zastínit svou soustavnou chladnou maskou, do které jsem právě i teď schovala všechno své rozčarování.
„Ne, nic,“ řekla jsem prostě.
Petr si odfrkl a přisedl na zem k pohovce, tudíž mi tak zastínil výhled na obrazovku před sebou. Neměla jsem, kam pořádně stočit oči, a proto jsem mu čelila svým pohledem.
Jeho obličej nabral nového výrazu, takového, který jsem ještě neznala. Už nebyl tím hlupákem, se kterým jsem si mohla tak zlověstně pohrávat. Konečně zaujal post správného dominantního muže.
Ne, že bych si to zrovna přála.
„Mám takový pocit, že ze mě děláš pořádného vola,“ oznámil tvrdě.
„Nechápu, o čem mluvíš,“ namítla jsem nesmlouvavě a snažila se rukou odstrčit jeho tělo z mého dohledu.
Pevně však držel na svém místě a ruku mi brunátně stáhl k tělu.
„Jestli ti tady vadím, tak můžu zase jet domů,“ řekla jsem.
Konečně povolil svůj stisk na mém zápěstí.
„Ty si myslíš, že jsem asi úplný hovado, že jo?!“ vyjel na mě. Já však stále v klidu ležela, i přes všechno to úsilí, které mě to stálo.
Co jsem měla dělat? Věděla jsem, že můj chladný postoj ho bude vytáčet ještě víc. Ale já neměla sebemenší potuchy, jak se právě zachovat tak, aby vše zůstalo v pořádku, a jisté věci patřičně utajeny.
Měla jsem mu snad doopravdy vmést do obličeje, že ho podvádím? A dokonce s vlastním bratrem? Asi by to s ním na místě seklo a já jsem nebyla dvakrát dobrá v první pomoci.
Takže nezbývalo, než říct, že už k němu nic necítím. Což jsem mimochodem necítila pořádně po celou dobu našeho vztahu.
A nebo jsem mohla nějakým způsobem celou situaci zklidnit, abych ho opět přivedla na mylné domnění, že je vše takové, jak má být. Ale pak jsem se zalekla. Tohle by určitě zahrnovalo i ty zakázané věci, o kterých Patrik mluvil.
Věděla jsem totiž, že k tomu, že se k Petrovi právě chovám chladně, ho ještě více štve, že náš vztah už dlouho nebyl potvrzen naším splynutím.
Konečně jsem tedy opustila svůj ležící post a přistoupila jsem k němu.
V hlavě mi létaly hesla a záblesky všeho, co jsem kdy prožila nebo zaslechla.
Nakonec získal mé pevné a prvně upřímné objetí plné lítosti a pochopení. „Musím ti něco říct,“ začala jsem a mírně se od něj odsunula. Po tom všem si alespoň zasloužil to, abych se mu při tom dívala do očí.
Petr snad zastavil dech, jeho výraz drobně polevil, přesto neměl ten typický pohodový obličej, který se mnou vždy míval. Tolik jsem mu vzala.
„Omlouvám se, ale já tě nemiluju,“ řekla jsem po tom všem finálně pravdu.
Možná to neplánoval, ale koutky jeho úst uvadly rychlostí vteřiny, ještě než jsem stačila celou svou předešlou větu doříci.
„Tušil jsem to,“ hlesl se sklopenou hlavou.
„Takže.. je v tom někdo jiný?“ zeptal se.
Na tuhle otázku jsem nechtěla odpovídat. Mermomocí jsem se snažila se jí vyhnout, ale pravděpodobně přijít musela.
Nechtěla jsem mu už nijak lhát, a proto jsem kývla bezhlasně hlavou.
„A v čem je lepší než já? Nedával jsem ti snad dost? Snažil jsem se zuby nehty, ksakru!“ zaúpěl vztekle a praštil pěstí do vitríny, až se všechen servis v ní roztřásl.
Skoro jsem měla pocit, že skleněná tabule se v tu chvíli roztříští na milion kousků.
Stejně jako jsem já zničila jeho sny.
Bylo mi to líto. Opravdu bylo. Ale tohle bylo zároveň to nejlepší, co jsem pro něj mohla udělat.
K čertu se všemi předsudky, k čertu s mými rodiči- ať si říkají, co chtějí, že třeba nejsem schopná si udržet vztah. Bylo mi to jedno. Tenhle člověk si nezasloužil další klamání.
„Nezasloužím si tě,“ řekla jsem.
„Mlč! Takový kecy nenávidím!“ znovu se rozkřičel, až jsem konečně pochopila, že se mi ježí chloupky na krku. Bála jsem se ho.
„Ale já to myslím vážně, není to žádný uplácení slovy. Myslím to smrtelně vážně, Petře,“ hlesla jsem posmutněle a přistoupila k němu.
Ani ne po dvou krocích mě však zastavil svou rukou. „Nechoď ke mně.“
Zmítal se v něm vztek a zklamání. Chápala jsem to, ale tuhle reakci jsem nečekala.
„Co jsi ode mě chtěl? Abych ti lhala? Zkusila jsem se do tebe zamilovat, ale nešlo to.“
„A to sis to nemohla uvědomit dřív? To mi říkáš až teď? Tys mě vlastně celou tu dobu tahala za nos, zatímco já tě den ode dne víc miloval, ty ses mi vysmívala…“
„Snažila jsem se do tebe zamilovat čtyři měsíce, každým dnem jsem si to přála,“ namítla jsem rázně. Nebyla jsem tak daleko od pravdy. Předtím, než jsem se rozhodla konečně neskrývat své pravé pocity, jsem se je vší silou snažila přesunout od mé drahé polovičky k Petrovi.
„Dobře,“ nakonec polevil v tónu a posadil se zpět na křeslo s podepřenou hlavou, „obleč se, odvezu tě domů.“
Bez remcání jsem tedy popadla svůj kabát a přesunula se do chodby.
Za okamžik za mnou došel pevným krokem a otevřel dveře dokořán, ani si na sebe nevzal bundu.

„Takže, tohle je vážně konec?“ zeptal se, snad pro jistotu, když parkoval svým autem před vraty našeho domu.
„Je mi to líto,“ pohladila jsem hřbet jeho ruky a lítostivě se na něj zahleděla. „Najdeš si lepší holku, než jsem já, o tom nepochybuju.“
Opět mne zarazil, nic však nenamítal. Jen pokynul rukou, abych se zastavila. Moje slova ho musela dosti bolet.
„Přesto,“ začal promlouvat, jako by si každé slovo předem rozmýšlel v hlavě, „bych byl rád, kdybychom… pak jednou byli třeba přátelé. Umíš být i fajn holka.“
S nevydařeným úsměvem jsem k němu kývla a vystoupila z auta. „Jeď opatrně.“
Neodpověděl a po prásknutí dveřmi okamžitě odjel. Žádné troubení. Žádné světelné efekty. Prostě odjel.
Cítila jsem se neskutečně rozporuplně. Zcela rozčarována.
Na jednu stranu jsem se topila v lítosti. Nikdy bych si nemyslela, že mě to celé tolik zasáhne. Ale nakonec, proč by ne? Byl to hodný kluk. Až moc hodný.
Na druhou stranu jsem však byla neskutečně ráda, za to, že to mám za sebou.
A obě tyto strany, jakoby dohromady dávaly minci, která se potácela po blátivé cestě.
Obyčejná koruna nízké hodnoty. Tolik mizivá. Jako já.
Jediné, co mne právě drželo nad vodou, byl pocit, že až vejdu do pokoje, uvítá mne na své hrudi osoba, která mi dokázala být oporou.

„Mami, co myslíš? Která je lepší? Tahle nebo tahle?“ vyptával se Patrik své matky v obývacím pokoji. Už den jsme se dohadovali o barvě ornamentů na jeho zdi. On je chtěl světle žluté, zatímco já si prosazovala typickou černou, která by celou tu krásu nového pokoje ještě podtrhla.
„Ukaž?“ přitáhla se k vzorníku Kateřina. „Tahle,“ ukázala na barvu, která ve výběru vůbec nebyla, křiklavě červená. Co to s ní pořád měla?
Hrozná kombinace.
Patrik protočil oči a došel za mnou do chodby, odkud jsem na celou situaci dohlížela.
„Už vím po kom máš tak příšerný vkus,“ dobírala jsem si ho, když jsme došli do pokoje.
Uraženě mě přeměřil pohledem. „Červenou bych teda nevybral,“ ujistil mě.
„Alespoň něco potěšujícího.“
„No nevím, kdo si vymyslel andělíčky na zdech,“ vyplázl na mě jazyk a chopil se šablony, načež odkryl víko žluté barvy.
„Naposled opakuju, že to nejsou andělíčci,“ vyprskla jsem smíchy, „jsou to motýli!“
„No dobře.“
„A nebudou žlutí, ale černí,“ trvala jsem na svém.
„Fajn, udělej si je černé, já je udělám žluté,“ odsekl a přiložil šablonu na zeď.
„Ne,“ odstrčila jsem ho a přimáčkla tělem k boční zdi.
„Co ne?“
„Žádná příšerná žlutá,“ stále jsem ho svou dlaní jemně mačkala k chladivé stěně.
„Nechceš ji na zdi?“ zeptal se lišácky a v očích už mohla postřehnout, že něco chystá.
„Ne.“
„Fajn,“ namočený štětec mi sklouzl po délce nosu. „Tak zkrášlím tebe,“ chichotal se, když viděl můj zaskočený výraz. Ta barva nepříjemně studila. Chtěla jsem se toho okamžitě zbavit, ale ať jsem těkala očima kamkoliv, nikde najednou neležel žádný ručník nebo utěrka.
„Dobře,“ řekla jsem nakonec, když jsem přistoupila na jeho hru a pak jsem otřela svůj nos o jeho. Ucukl sebou, a tak se mu barva rozmazala všude dokola. „Teď jsme dva žluťásci,“ zasmála jsem se.
„Vypadáš spíš, jako kdybys měla nos od pylu,“ posmíval se mi a dál zvesela rozpatlával špičkou svého nosu barvu na mém obličeji, zatímco i jemu se žlutá skvrna rozlézala po tváři.
Vybuchla jsem v smích. „Ty jsi blázen! Podívej se na sebe!“
Udělal výraz ublíženého dítěte a namočil štětec zpět do barvy. „A co tohle? Hm, jak asi vypadáš teď ty?“ řekl potom, co tentokrát přejel štětcem po mé tváři.
S otevřenou pusou jsem se chytila za tu studící místo a kousek barvy setřela.
V tu samou chvíli mi štětec přistál na druhé straně obličeje.
„Dost!“ zaprosila jsem.
„Nebo?“
Přejela jsem svými obarvenými prsty po jeho rtech. „Teď si to slízni.“
Jeho, jako by to však nezaskočilo. Místo toho přitiskl svá ústa na má. „Hm, je to docela dobré,“ zašeptal.
Nechápala jsem, jak to může říct. Do pusy mi pronikla štiplavá pachuť, která se měnila v trpkou odezvu na mém jazyku. „Odporné,“ zašklebila jsem se, zatímco on se stále posmíval.
„Tak, jakou jste nakonec vybrali?“ dveře od pokoje se rozletěly dokořán a v nich se objevila Kateřina se zaskočeným, až dotčeným výrazem. „Co to děláte, proboha?“
Oba dva jsme napjatě strnuli. Jak moc z toho všeho viděla, či slyšela? Co myslela tím, co děláme?
„Dohadujeme se, jakou barvu vybereme,“ pronesl Patrik klidně, ačkoliv jsem si byla vědoma toho, jak opatrně promlouvá.
Evidentně se taky bál.
„No,“ Kateřina se zatvářila znechuceně, jak si mě přeměřila pohledem, „takhle vám tam té barvy na stěnu moc nezbude.“
Ještě jednou se na nás podivně podívala a pak se odkráčela směrem, kudy přišla.
Nejspíš jsme museli jen vypadat, jako dva hlupáci se žlutou na obličeji, snad jako bychom se připravovali hrát na školní besídce sluníčka, a proto na nás tak divně pokukovala.
Alespoň jsem v to doufala.

XVII. Utajování

Patrik však jen poklidně ležel s rukama složenýma u břicha a sledoval televizi. Nebo jako by snad ani po očku nechtěl zavadit ke mně.
S provinilým výrazem jsem se k němu tedy posadila a najednou jsem se cítila jako nemehlo.
Kdybych ho poslechla, mohli jsme si alespoň pro dnešek užít krásného dne.
To, že by časem přišly problémy a nebo výčitky, s tím jsem už pomalu začala počítat. Ale dneska to být přece nemuselo. Tak brzo.
Povzdechla jsem si. „Mrzí mě to.“
Podíval se na mě, jako by mě konečně poprvé zaregistroval. „Nemáš se proč omlouvat.“
Jeho hlas byl však chladný.
A pak to zase přišlo.
Návaly horkosti. Uvědomila jsem si, že opět nevím, jak dál. Měla jsem se s Petrem rozejít? Opravdu mi ho bylo neskutečně líto. Ale zasloužil si mnohem lepší děvče. Přesto měl Patrik pravdu, sloužil mi jako malé alibi. Rodiče, především Kateřina byla ráda, že se pomalu straním jejich rodině. Otci se Petr zamlouval. Konečně o mě začal uvažovat jako o adeptce na dospělost. Co bych nejspíš řekla, kdyby to vše zase skončilo?
„Co hodláš udělat?“ zeptal se Patrik, jako by mi snad odezíral z očí.
„Já.. nevím,“ přiznala jsem poraženě.
„Tak mi dej vědět, až na to přijdeš,“ řekl trpce.
„Hej, to není fér!“ zvýšila jsem hlas a posunula se k němu blíž.
„Život není fér, to bys měla učit ty mě, ne já tebe.“
„Chováš se, jako bych ti řekla, že…“ nejistě jsem podívala do jeho chladných očí, „že to bylo jen na jednu noc. Ale to jsem nikdy neřekla a ani to neřeknu.“
„No fajn, ale děláš, jako by sis najednou zase nebyla jistá. Pokud chceš být se mnou, pak je snad jasné, co bys měla udělat,“ odsekl.
„Udělat? A co mám udělat? Dobře, půjdu za ním a řeknu mu něco jako promiň, ale rozcházíme se, začala jsem totiž chodit s někým jiným… cože? Že tě zajímá s kým? No normálka, s mým bratrem…“
Patrik se začal uculovat. „Chtěl bych vidět ten jeho výraz,“ utrousil prohnaně.
Můj údiv, že by nad něčím takovým mohl vůbec přemýšlet reálně, se začal měnit v pobavený smích, když jsem zahlédla opět jiskry v jeho očích.
„Ty…!“ plácla jsem ho po ruce.
„Nemlať mě, nemáš na to právo…“ řekl klidně a konečně televizi vypnul.
„Mám na to sakra právo, jsem totiž…“ chtěla jsem zopakovat to, co jsem mu už tolikrát řekla.
„Nemáš na to právo,“ umlčel mě a přimáčkl svým tělem ke straně pohovky, „jelikož jsi moje přítelkyně!“ zacpal mi pusu svými rty.
V tu chvíli pro mě jakékoliv nepříjemné otázky v hlavě přestaly existovat.
Zpříjemnili jsme si den dalším krásným milováním, které končilo až ve chvíli, kdy se obloha začala měnit z mléčně bílé do jemného tónu modré.
„Nikdy bych si nemyslel, že milování bude tak úžasný,“ řekl po dlouhé době ticha. Myslela jsem si, že usnul. Zatímco já jsem pouze zírala do zdi před sebou a nad ničím nepřemýšlela. Jediné, co jsem vnímala, byl pocit štěstí, který se právě mísil s mou krví. Navazoval na další buňky v mém těle, aby ho mohly poslat dál a on koloval dokola.
Užasle jsem k němu vztyčila hlavu. Takže on se mnou prožil svoje poprvé? Na to nebylo co říct. Pohladila jsem ho něžně po tváři.
„Od teď už nejsi kluk,“ rýpla jsem si do něj.
„Máš štěstí, že tě nemůžu srovnávat s předešlými,“ vrátil mi to.
Otevřela jsem nabroušeně pusu. „To bylo pěkně podlý!“
„Snad tě utěší, že tě s nikým srovnávat ani nechci,“ umlčel tak moje další výtky.
To opravdu zahřálo na srdci.
„Stejně to bude složité,“ hlesla jsem, „chápeš v jaké jsme situaci? Myslím, že těžší to snad ani být nemůže…“
„Nikdo neříká, že to budu rozhlašovat, kudy budu chodit.“
„Ale stejně,“ nepřestávala jsem být pesimistická. „Co chceš dělat?“
„Co chci dělat? Nejsi tu náhodou ty odborník na vztahy?“ mrkl na mě.
„Haha,“ ušklíbla jsem se a opět položila svou těžkou hlavu na jeho pevnou hruď.
Zase mi to připomněl. Co bude s Petrem?
Moje srdce už dávno žadonilo o to ho opustit. Zkusila jsem to a nevyšlo to. Moje hlava však stále křičela, že je alespoň pojítko k tomu, že jsem trošku normální.
„Dobře, mám plán,“ ozval se, což mě donutilo znovu namáhavě vzpínat svůj krk, abych mu viděla do tváře. „Pokud ti jde o to, aby si tě nikdo nedobíral, tak mu zatím nic neříkej.“
Udiveně jsem na něj stále hleděla. Vážně by byl schopný mi tohle tolerovat? Neužírala by ho žárlivost a zvědavost z každé další minuty, kterou strávím v Petrově přítomnosti?
„Samozřejmě, že máš zakázáno s ním provádět ty věci…“ nadhodil a mně přišlo hrozně vtipné, jak nevyslovil to slovo nahlas.
„Jaké věci přesně myslíš? Tyhle?“ políbila jsem ho na navlhčená ústa. Nejistě pokyvoval hlavou s přivřenými víčky. „Tak tyhle?“ moje ruka sjela k jeho podbřišku a ještě dál, zatímco jazyk si tentokrát pohrával s ušním lalůčkem. Stále nic neříkal. Jako by byl omámen mými doteky. A proto jsem laškovně vše včas zarazila.
„Jo, přesně tohle máš zakázáno!“ opět se probudil k životu.
„Dobře, zkusím to. Uvidíme, jak dlouho to půjde.“ Přitakala jsem rozhodně.


Dva týdny našeho podlého zastírání uběhly celkem kvapně. Ačkoliv mi nemohlo ujít, že Petr byl den ode dne stále prozíravější.
Mohlo mi dojít, že dřív nebo později bude něco tušit.
Můj život se kompletně zase změnil. Už jsem nevysedávala dennodenně v jeho osamělém bytě a místo toho jsem ráno vypravovala Patrika do školy. Samozřejmě, že ne jako když vypravujete malé dítě. Tohle bylo něco naprosto jiného. Něco tak šíleně krásného, že jsem stále nemohla uvěřit, že se to děje mně. Díky němu jsem se dokonce i naučila vstávat dřív, mnohem dřív, než začalo svítat. Vůbec se to ke mně nehodilo. Ale jeho ranní buzení polibky by probudilo i Šípkovou růženku. S tím rozdílem, že on byl jen můj princ.
Rodiče zatím nenacházeli jedinou vadu na našem chování. Vzhledem k tomu, že byli opravdu jen málo doma, tak jsme měli většinu času pro sebe. A spoustu kreativních myšlenek, jak ten čas využít.
Zrovna jsme předělávali z nudy náš pokoj, takže většina věcí v něm byla rozházená a Patrik, stejně jako já, byl denně zamazaný od barvy. Světle fialové cákance na jeho tváři, snad jako by mu ještě dodávaly důrazu na jeho přirozené kráse. Jako by říkaly, ani my ji nemůžeme zastínit.
Ke všemu si Patrik u své matičky vysmlouval, že ho z jednoduché postele bolí záda, a proto chce koupit letiště. Byl to náš tajný plán. Samozřejmě, že kdybych o postel začala žádat já, okamžitě by se to zamítlo z nedostatku místa, či poznámky, že bych raději měla zhubnout, než si kupovat širší postel. Bylo pravdou, že jsme tu teď byli jako namačkané sardinky, ale ne, že by nám to vadilo. Právě naopak. Přesný záměr.
Zbytek času, který rodiče věnovali falešné hře na poklidnou normální rodinnou idylu, jsme jim pak už hráli jen do karet. Chovali jsme se přesně stejně, jako vždy. Tentokrát však mnohem ukázněněji, pokud se jednalo o uhrančivé pohledy a další ty věci okolo toho, jelikož toho jsme si pak užili až- až.
Moc krásné na to, aby to byla pravda, že?
Také jsem si to říkala.
Možná to byl sen, ze kterého bych se dozajista nikdy nechtěla probudit.
„Tak co Petr, Luci? Už dlouho se tady neukázal, neskřípe to mezi vámi?“ vyptával se otec u večeře. Pokud chtěl, aby mi zaskočilo, pak na to šel velmi dobrou cestou. Sousto se mi v krku opravdu zpříčilo a Patrik mi musel podávat vodu, zatímco mi usmívavě poklepával do zad.
„On teď chodí často do práce, ale vídáme se. Jen spíš, jako vždy, jezdím já k němu,“ odpověděla jsem s obličejem zčervenalým jako rajče.
„Právě, že jsi teď většinu času doma,“ namítla Kateřina a na poslední chvíli se snažila svůj tón stočit směrem, který by míň hlásal Nejsi doma vítaná.
„To se ti zdá,“ odpověděla jsem uštěpačně, „jste většinu času pryč a já se vždy vracím chvilku před vámi.“
Mou odpověď, jako by přeslechla, a stočila svůj, nyní příjemně naladěný, obličej k Patrikovi. „A co ty, zlato? Už jsi velký kluk, mohl by sis taky najít nějakou přítelkyni. Už se těším na vnoučátka.“
Myslím, že na obou v tu chvíli bylo poznat, že bychom se nejraději někam ukryli. Někam do zvukotěsné místnosti, která by nepropustila ani hlásku z našeho smíchu. Úplně jsem viděla její obličej, kdybych jí přinesla ukázat vytoužená vnoučata.

A co teprve otec? Ahoj tati, tady máš přímou pokrevní linii našeho rodu... 100% tvoje krev!
„Třeba Adéla, to je hezká dívka, nemyslíš? Kolikrát už pro tebe byla, abys šel ven, a tys nikdy…“ pokračovala dál tím svým přesládlým hlasem, ale Patrik ji zastavil.
„Má malý prsa,“ skočil jí do řeči a ona, jako by v tu chvíli oněměla. Navíc, sousto, které si před chvíli napíchla ležérně na vidličku, samovolně odpadlo. Nedivila jsem se, taky jsem málem odpadla smíchy. „Viděl jsem větší,“ dodal úsměvně.
A to už na mě bylo moc. Tohle už se prostě nedalo vydržet. Odšoupla jsem se od stolu s omluvou, že slyším zvonit telefon.
K mému překvapení, jak jsem procházela, s přihlouplým výrazem na tváři, chodbou, opravdu začal zvonit. Jen tak- tak jsem k němu stačila doběhnout a vteřinku předtím, než jsem si všimla, kdo vlastně volá, jsem hovor přijala.
„Ahojky, co děláš dnes večer?“ nadhodil Petr okamžitě.
„Zrovna večeříme, už jsem vykoupaná,“ zalhala jsem, jako by mě to opravdu mrzelo.
„Ale no tak, Luci, neviděli jsme se dva dny. Ani se neozveš,“ řekl rozmrzele.
V tu chvíli se do pokoje přiřítil Patrik a gestikulací se dožadoval podání informací.
„Moment,“ prohlásila jsem do aparátu, položila na mikrofon svou dlaň a velice tiše mu zašeptala, o co se jedná.
„Jeď,“ řekl rozhodně.
„Jsi si jistý?“
Rázně pokýval hlavou a předtím, než jsem stačila svou dlaň opět sejmout, mě políbil na ústa a zase utekl pryč.
„Dobře, tak se tady stav,“ snažila jsem se vykouzlit příjemný dojem z mé odpovědi.
„Jsem tam za deset minut,“ odpověděl bleskově a položil to.
A opravdu přesně za deset minut mi blikal světly auta do pokoje.
Patrik mne ještě stačil odchytit v koupelně, aby se se mnou náležitě rozloučil.
Přitiskl se k mému tělu a ruce šikovně zastrčil pod mé tričko, načež mě políbil na kraj rtu. „Nezapomeň, že tohle má on zakázané,“ řekl.
„Myslím, že mi přestane baštit to, že už mám druhý týden svoje dny,“ oznámila jsem mrzutě a upravila si oblečení.
Patrik se jen zákeřně usmál. Pravděpodobně už počítal s tím, jak se Petr bude tvářit, až se od něj opět odtáhnu.
Chudák, bylo mi jasné, že právě bych se měla smažit v pekle, jelikož cesta, po které jdu je plná neřestí. Ale nemohla jsem si pomoct.
Pokud to byla cena za to, že s Patrikem můžu strávit pár okamžiků jako dva dychtiví milenci, pak budu klidně hříšnice.