Absolutní věčnost

Takže jsem tu zase po nějaké odmlce, tentokrát jen jednodílná povídka. Poprvé ve svém životě jsem se chopila tématu, které mě vždy tolik zajímalo. Doufám, že mi odpustíte ten otevřený konec. Jednoduše, jak vypovídá název... absolutní věčnost.

P.S. Předem se omlouvám za pravděpodobný špatný formát, který zde může vyskytnout (jako například žádné mezery mezi tečkami, etc.) Nechápu to opět, ale blbne to.

I tak si to snad užijete.

Neklidně ležela. Tak jako předešlou noc, a tu před ní. Začínal jsem si pomalu zvykat na to, že kdykoliv se na ni dívám, musím být více než obezřetný.
Neměla špatné sny, noční můry. Neměla k nim žádný prostor, jelikož hlavní problém byl v tom, že nemohla nikdy usnout. Jako by se snad bála přivřít svá víčka a nechat svou mysl volně plynout tam, kam ji věčnost zanese.
Její budík ukazoval právě pět hodin ráno, venku vládla ruka chladné a kruté zimy, ani stromy se nehýbaly, neměly sílu vyprávět si po nocích své příběhy, jednoduše spaly.Všechno spalo. A ona stále ne.

Sledoval jsem, jak její řasy jemně kmitají, zatímco se rozhlíží po pokoji. Snad přemýšlela, čím zabít čas. Moc dobře jsem tušil, jak ji to bolí. Chtěla usnout, tolik si to přála, ale jako by v sobě ukrývala jakousi barikádu, která jí to nechtěla povolit. Jak rád bych jí pomohl.
Ale ona ani netušila, že existuji.Nebo, že by snad ano? Byla jiná, než ostatní. Ona věřila. Ano, rozhodně doufala, že někde, kdesi hodně v dáli, nad ní bdí její anděl strážný, ale nepředpokládal jsem, že by doufala i v jeho patetičnost a chabou slabou povahu, když si hrubě dovolal porušovat ustavičně základní zákony a neustále ji sledoval.
Jednou se jí za to budu muset ospravedlnit, napomínal jsem se neustále. Ačkoliv jsem věděl, že není žádná možnost, jak to udělat.

Ale stejně by se tím nic nezměnilo. Musel jsem ji vidět. Pozorovat její pravidelné nádechy, to jak občas křičela za svítání ze spaní, jak sebou šila, nebo i to, jak neměla ráda polštář pod hlavou a vždy ho nevrle odhodila stranou.To, jak uvolněnou měla tvář, zatímco odpočívala.Vstala.
Ten pohyb byl tak prudký, až jsem se zalekl a málem sletěl z balkónové římsy.Samozřejmě, že by se nic nestalo. Mohl jsem roztáhnout svá velká křídla, napnout perutě a vzlétnout opět vzhůru, tam, odkud jsem přišel. A přinejhorším bych spadl. Nic by se nestalo, předpokládal jsem, že bych na sobě neměl ani šrámek, ale jistě jsem to nevěděl. Přece jen, byl jsem obratný a ještě nikdy se mi to nestalo. Když opominu fakt, že nikdy předtím jsem nespatřil někoho jako ji.
Mé paže si přitáhly ke kmenu stromu, odkud jsem ji pozoroval. Procházela se po pokoji, nerozsvítila ani světlo a jako by byla v transu, přešla k okenici.Zahlédla mě snad? Ne, nemožné. Lidé anděly nevidí.

Většina z nich se chabě domnívá, že jsou na světě sami. Že pro ně nikdo nedýchá. Necítí jinou lásku, než fyzickou. Té čisté lásce nepřikládají žádný úděl, nemá pro ně hodnotu.Narazil jsem všehovšudy jen na jednu duši, která v ni stále věřila.
A jí jsem právě zíral do tváře. Byla tak daleko, a přesto jsem ji viděl tak zřetelně.Ostré rysy, blyštící se oči barvy purpury. Bylo nemožné, že by Bůh vybral tak nádhernou barvu očí. Zúžila zorničky, jak pátrala do tmy. Co se snažila najít?Pohled těkal z místa na místo, na tváři měla podivný úsměv.Byla celá tak zvláštní. Jako dítě, obtěžkané dospělou myslí.Vždyť už jí bylo skoro dvacet let. Byla už žena.V okamžiku se otočila, při chůzi si projela konečky prstů mezi svými světlými kadeřemi a než ulehla zpět od postele, rozsvítila lampu a přitáhla k sobě věc, kterou bezesporu milovala.

Její oblíbená kniha. Četla ji už po třetí. Nepoznal jsem člověka, kterého by bavilo číst tutéž knihu třikrát za sebou. Kdykoliv skončila, přehodila stránky opět dopředu a ponořovala se do příběhu stejně dychtivě, jako by o něm slyšela poprvé v životě.Vzhlédl jsem k nebi, jelikož můj zrak upoutala malá zářivá jiskra padající k zemi.Zvesela jsem se ušklíbl. Lidé vždy říkali „padá hvězda, něco si přej…“Jen já a mně podobní jsme věděli, jak to je doopravdy. Nebyl jsem v tom sám.Byl to jeden z mých bratrů, blížící se k zemi, aby mohl ochraňovat jednu z těch neposedných loutek dnešního světa.

Samozřejmě, že za noci jsme při létání mohli být více než dobře viděni, pokud jsme si nedávali pozor. Ale jak by lidé mohli uvěřit tomu, že to byl zrovna anděl? Pro ně to byla nesmyslná představa.Nebyli jsme zde proto, abychom je ochraňovali od vnějších vlivů. Byli jsme zde proto, aby pochopili svou podstatu.Ale jen málo kdo to dokázal. A když už, pak to bylo většinou jen ve stejný moment, kdy jsme se drželi blízko.

Můj pohled se v mžiku přemístil opět do jejího pokoje. Jak jsem byl rád, že nikdy nezatahovala závěsy. Měla ráda, když mohla z postele sledovat úplněk nebo hvězdy, stejně jako pouliční lampy, fascinovalo ji to. A já zbožňoval výraz, který si pro to uschovávala.

Teď však praštila silou do postele a opět se zvedla. Tentokrát však nemířila pouze k oknu, její ruka automaticky sáhla na kliku od balkónových dveří.Cítil jsem vypětí, rostlo ve mně jako změť něčeho tak silného, že jsem to nikdy nezažil.Snad jsem se bál? Nemožné. Nemohl jsem se bát. Jediný okamžik, kdy bych se strachoval byl, kdybych věděl, že je v nebezpečí. O můj život nešlo. Já jsem nebyl smrtelník, a proto se prostě nemohu bát.Ale ať jsem se kdykoliv snažil sebevíc se o něčem přesvědčit, a pokaždé to vycházelo, nyní jsem zkoprněl na stromě.

Oči těkaly do vzdálené dály- pro lidi, pro mě to byl jen kousek, a přesto mi teď také přišlo, že je to tak daleko. Ovšem, že to všechno jsem bral obrazně. Pro mě domovem nebylo nebe, jen lidé to tak vnímali. Ale rád jsem přirovnával naši rovinu s jejich smyšlenými představami. Musel jsem si přiznat, že to, že se právě nakláněla z balkonku a zírala do tmy, jako by přesně věděla, co má hledat, mě stavilo na velmi nejistý post.Nedokázal jsem ji pochopit. Byla tak zvláštní.
Průsvitná košilka jí občas mírně zavála v chladném větru, ona se přesto nevzdávala a tou svou purpurou projížděla všechny holé větve stromů, dívala se i k nebi, dokonce se nakláněla z balkonu tak, aby viděla na ten pod ní. Byla buď blázen a nebo… nemožné.Co to proboha dělala?! Cítil jsem, jak mi buší srdce. Ještě nikdy se mi to nestalo. Její slonovinová kůže se dotkla římsy, aby se vyhoupla nahoru. Přidržovala se rukama hrubé stěny. Byla bosa.

Na kratičkou vteřinu jsem pomyslel na to, jak jí nejspíš musely zábnout chodidla, ale ona vypadala tak spokojeně, tak vyrovnaně, jako by to nevnímala. „Prosím, nedělej to…“ zašeptal jsem do dalšího poryvu větru.Jako by k ní vichřice donesla můj tichý prosebný hlásek, ohlédla se. Podezřívavě se ohlédla i za své rameno.

Tiše jsem se modlil, toužebně jsem prosil svého stvořitele, aby ji ušetřil. Ještě nebyl její čas. Ona si ještě nezasloužila zemřít. Proč to dělala? Vždyť já ji tolik miloval, i On ji miloval. Proč chtěla zmarnit jediné, co dostala, ten největší dar? Byla snad tolik pošetilá? Ne, v to jsem nevěřil. Ale stále jsem nemohl uvěřit, proč to dělá.
Její křehká dlaň tančila ve vzduchu, jako by ho mohla uchopit do dlaně, jako by ho mohla samovolně obtáčet kolem své paže. Zjev víly.Konečky vlasů jí bičovaly do očí. Ani se neohnala.Pohlédla dolů, vypadalo to, jako by se cítila tak jistá. Jako by to bylo přesně to, po čem celou tu dobu toužila. Bylo to sedm pater a ona shlížela tak, jako by se dívala pouze do svých dlaní. Jako by mohla přesně rozeznat každé stéblo trávy, která pokrývala tu prochladlou zem.
Otřásal mnou žal a vztek. Nebyl čas rozebírat, zda je to vůbec možné. Stával se ze mě snad pomalu člověk? Bylo pravdou, že jsem ji sledoval už pár měsíců, ale to přece nemohlo měnit mou podstatu.Byl jsem stvořen k lásce a k porozumění.Ale tomuhle nemohu rozumět. Tohle nejde!
Konečně vzhlédla, provrtala mne svýma nevyzpytatelnýma očima, a lišácky se usmála.Ano, byl to úsměv. Takový, jaký jsem na její tváři neviděl už hodně dlouho.Rozhodila paže, tak jak mi to bylo velmi povědomé.„Ne!“ zabědoval jsem a chytil se za větev takovou silou, až jsem ji málem rozdrtil ve svých dlaních.Moje srdce se zastavilo. Nic jsem neslyšel, a skoro nic necítil, kromě jediného.Musím ji zachránit.
Odlétala. Tam, kde ještě nebylo její místo. Věděl jsem to, a proto jsem nedokázal přijít na to, jak ji tohle napadlo. A to mi dávalo pravomoc, dávalo mi to možnost ji zachránit.Její světlá košilka vlála ve větru jako by už předem zápasila s gravitací.„NE!“ tentokrát to byl výkřik, co se vedralo z mých úst. Nemůžu tohle dopustit, to byla moje prvotní myšlenka, a ta, která zastínila cokoliv jiné v mé velké obtěžkané mysli, která prošla tolik lidských životů.
V tu neskonale dlouhou vteřinu jsem cítil, jak se moje křídla vzepjala. Kmen stromu se otřásl od toho, jak jsem se odrazil. Okolí utvořilo barevnou šmouhu.A pak dopadla do mých dlaní. Tak křehká. Na tváři nečitelný výraz.Objala mě. „Tušila jsem to. Věděla jsem, že mě zachráníš,“ zašeptala k mému uchu, zatímco se ještě víc tiskla k mé bílé průsvitné košili.
Letěl jsem dál, kamsi za obzor, ne zpět k ní domů. Stejně už bylo pozdě. Porušil jsem jedno z hlavních pravidel. Budu potrestán, tak jako tak.Omámila mě vůně její kůže. Jako právě utržený jasmín.

Ve své existenci jsem se dostal blízko ke spoustě lidem. Nikdo nikdy nepoznal, že bych byl něčím výjimečný, nebo jsem si toho alespoň nevšiml. Vypadal jsem jako člověk, mluvil jsem jako člověk, dokonce jsem prováděl ty jejich podivné gesta a grimasy, jen abych splynul. Hlavní bylo vždy to, že jsem uměl jednu věc na víc. Rozdávat klidnost.Nic neříkala, předpokládal jsem, že pozoruje z té výšky všechny domy a lampy, které utvářely černou skvrnu se zlatavými jiskrami podél ulic.Doletěli jsme až na vzdálenou horu, tam jsem ladně rozevřel dlaně, aby si mohla pořádně stoupnout.
Byla o kousek menší než já.Zkoumala každičkou část mé bělostné kůže, která měla skoro stejný odstín, jako ta její.„Zmizely ti křídla,“ oznámila, jako bych sám necítil, že je stahuji zpět.Vlídně jsem se usmál. „Za tohle mi možná budou stejně odebrány.“Rázně kroutila hlavou. „Tomu nevěřím.“

„Řekni mi jednu věc.. proč jsi skočila?“ oba dva jsme se posadili na zem. Mrzelo mě, že nemám nic, čím bych jí mohl poskytnou větší pohodlí. A bál jsem se, že by mohla nastydnout. Ona si přesto stále držela svou poklidnou tvář.„Věděla jsem, že tam jsi. Cítila jsem to. A kdybych měla zemřít, pak bychom se stejně střetli,“ promluvila.
Bylo možné, aby smrtelník tak klidně hovořil o smrti?Nechápavě jsem zamrkal. „Takže, ty jsi to prostě.. riskla?“„Risk je zisk. Neměla jsem, co ztratit,“ hlesla.Zaskočeně jsem jí vzíral do obličeje. Do té tváře porcelánové panenky.„Takhle se nemluví!“ namítl jsem a cítil, jak nabírám brunátnosti. „Chtěla jsi jen tak zahodit svůj život?“

Poprvé se jí přes pohled přehnal smutek. „Nebyl jsi u mě dnes poprvé,“ mluvila spíše k sobě, ale pak se na mě hloubavě zahleděla. „Jak dlouho už mě navštěvuješ?“Ta otázka mě zaskočila. Nemohl jsem ze sebe udělat ještě většího slabocha, než jsem si sám sobě právě dokázal. Ale to, jak na mě zírala. Jak se nevinně dožadovala odpovědi, mě nakonec přinutilo promluvit. „Asi tak půl roku,“ snažil jsem se, aby to vyznělo prostě. Ona přece neměla ponětí o tom, jak to chodí. Pro ni to mohla být věčnost, pro mě zrno písku.

Tvář, jako by jí zkameněla. A pak jen kývla. „Pak snad pochopíš, že bych ho vyměnila za chvíli klidu,“ odpověděla konečně na mou otázku.Chápal jsem. „Spánku, chceš říct.“Kývla.
„Takhle by se ti ho dostalo ale víc, než by sis přála,“ opět se mne zmocňoval vztek, v souladu s tou krátkou vzpomínkou, co by se mohlo stát, kdybych tam dnes nebyl. Samozřejmě, že to by se nestalo. Nemohl jsem bez ní žít, dýchat, ani myslet.Věděla, o mých citech? Ptal jsem se sám sebe.Její prsty sklouzly po mé tváři. „Jsi nádherný. Mnohem krásnější než v mých představách.“
Udiveně jsem k ní vzhlédl. „Tys o mě snila?“Pobaveně se ušklíbla. „Pokud to tak nazýváš. Řekněme, že jsem viděla tvou tvář kdykoliv jsem zavřela oči. Ale byla matná, vzdálená, nikdy jsem jí neprozřela. A obětovala bych cokoliv proto, abych tě mohla spatřit…“ řekla vzrušeně. „Smím mít já otázku?“ následně se zeptala.

Svraštil jsem obličej, ale přikývl jsem, zajímalo mě, co se jí honí hlavou.„Co je na mě tak zajímavého?“ rozhodila ruce, jako by snad sama nechápala, co všechno na ní je okouzlujícího.Ale její dotaz mě opět rozčaroval. Opravdu věděla, jak člověka zaskočit. A co víc, jak zaskočit anděla.Otočil jsem hlavou do strany, snad jako bych nemohl najít správnou odpověď, když ji mám před očima. Vše bylo tak intenzivní. To, jak se ke mně stále dostávala její vůně. To, jak její vlasy vály mým směrem. To, jak si neustále hrála se svými prsty, jako by byla bez přestání nervózní, a přesto mluvila tak plynule a sebevědomě.

„Já.. nevím,“ otočil jsem se k ní zpět, „uvádíš mě neustále do rozpaků. Jsi naprosto odlišná od lidí kolem. Ty… nechováš se tak upnutě jako ostatní, kteří se snaží tak namáhavě a rychle dospět. Přesto nejsi dítětem, ačkoliv občas mi svými počiny připomínáš…“„Blázna,“ zakřepčila vesele a ulehla na zmrzlou pokrývku země celým svým tělem.Nejistě jsem přikývl. A pak se usmál. „Nejspíš.“
„Kolik je ti let?“ zeptala se, ačkoliv pohled měla upřený k nebesům. K tomu tmavě modrému baldachýnu, který už ztrácel pomalu svůj třpyt. Za nedlouho určitě bude svítat.„Nevím, pro mě čas nic neznamená. Můžu ti odpovědět jen částečně… už víc než sto let tvého času mi je dovoleno chodit po povrchu zemském,“ odpověděl jsem pyšně. Ano, byla spousta mých o dost starších bratrů v tomto směru, ale přesto jsem byl jeden z nejpřednějších, kterému to bylo dovoleno podle všeho velice brzo.

Rychle se opět přehoupla do sedu vedle mě. S tváří tak těžce zamknutou na mé. „A přesto vypadáš tak mladý.“Kdybych se mohl červenat, určitě by mou tvář pokryl ruměnec. Nebo tam snad byl? Neviděl jsem se. A ona se tak hezky uculovala. „Nestárneme jako vy,“ odpověděl jsem nakonec prostě.
„A nevypadáš ani tak, jak nám to předhazují v pohádkách,“ usmála se, „kdo by byl čekal, že anděl bude mít tmavě hnědé vlasy a zeleno-hnědé oči, dokonce ani tváře nemáš baculaté,“ vysmívala se.Naoko nabručeně jsem pozvedl jedno obočí, zdálo se, že ji to od smíchu nijak nevykolejilo.
Přišlo mi to tak, nebo ten čas ve skutečnosti opravdu tak neskonale letěl? Obloha už pomalu ale jistě nabírala té známé zimní bílé barvy.„Brrr,“ otřásla se na moment a mnula si ramena, „nemám ráda zimu.“„A jsi venku dost nalehko, měli bychom se vrátit.“„Ne,“ chytila mě prudce za paži, „ještě ne.“„Proč ne?“ nechápal jsem její zkroušený výraz.„Bojím se.“„Čeho?“ hlesl jsem.
„Že už tě nikdy neuvidím,“ zašeptala zdrceným hlasem.Uvědomil jsem si, že má pravdu. Ani já sám jsem jí nemohl slíbit, zda mě ještě někdy spatří. A ničil mě pocit, jen ta nicotná myšlenka, že já už bych nikdy nemohl pohlédnout do její nevinné tváře. Že bych na ni nemohl dávat pozor. U ní jeden nikdy nevěděl, kdy ji napadne další podobná věc, kterou vyvedla dnes.Co kdyby se někdy později mylně domnívala, že jsem s ní a opět by skočila?Zatřásl jsem se nad tím pomyšlením. Na tu setinu vteřiny mě to málem zevnitř rozcupovalo.

A pak mě popadla zvědavost. „Proč si tolik dožaduješ mojí přítomnosti?“Tak takhle jsem možná vypadal? Její obličej mírně zčervenal. Kroutila v dlani svými prsty a hlavou kroužila všude kolem.„Protože, když jsi se mnou, cítím se šťastná. Cítím lásku, takovou tu nezištnou a čistou, takovou tu, která stejně nakonec přetrvá navěky.“Otupěle jsem na ni zíral. Byl jsem rozhodnut, musím s ní být. Ať mě to stojí cokoliv. Ona byla ta jedna jediná, ta vyvolená s purpurovýma očima. Můj otec přesně věděl, jak ji označit, aby vždy vyčnívala z davu.
„Musíme jít, dokud ještě nevysvitlo,“ neptal jsem se jí a schoval ji do náruče.Užasle sledovala rozpětí mých bělostných křídel, každé pírko bylo pečlivě upraveno. Nikdy jsem neudělal žádný prohřešek, až do teď.Tiskl jsem ji k sobě možná víc, než bych v rámci možností měl. Přesto jsem se cítil obohacen, i přesto, jak moc jsem se bál, se jí dotýkat.Kdybych ji nedržel dostatečně pevně, mohla by spadnout.Kdybych ji uchytil řádně, mohl bych její křehké tělo rozdrtit.

Let trval jen chvilku, nebo alespoň mně se to tak zdálo. Cítil jsem, jak se během toho pevněji přitiskla, z vlastní vůle.Už jsem v dáli zahlédl její balkon. Jediný, který neměl žádnou výzdobu. Zdi byly natřeny na bílo, a velmi nedbale. Žádné truhlíky se zmrzlými květinami, žádný proutěný nábytek.Nebylo v něm vůbec nic, kromě visící velké klece u druhého okna. Tu však nikdo neobýval. Vypadala, jako by tam byla pověšena čistě symbolicky.„Až mu řeknu, že mě v náruči držel anděl, neuvěří,“ hlesla k mému uchu.Otřásl jsem se. „Kdo?“„Přece můj deník,“ usmála se.

„Co přátelé? Nikdy jsem u tebe nikoho neviděl, kromě jednoho člověka,“ zabrousil jsem k osobnějšímu tématu.„Lidé nedokážou být přáteli. Až na jednoho, máš pravdu. Můj nejlepší a jediný přítel, skoro bych uvěřila, že je padlý anděl,“ řekla prostě.Padlý anděl. Zajímavé spojení. Co o nich věděla? Ani já jsem neměl řádné tušení, jaké to je, jím být. A rozhodně jsem po tom netoužil.

Vletěl jsem s ní až na pevnou zem, na její studené dlaždice na balkoně, abych měl jistotu, že se jí nic už nemůže stát.Málem jsem si ulomil křídlo. Nikdy jsem si nevšiml, jak velká jsou.Cvrnkl jsem prstem do klece. Byla opravdu zajímavá. „K čemu ji tu máš?“Mírně nakabonila ústa. „Sem tě zavřu, abys mi už nikdy nemohl utéct,“ řekla s vážnou tváří.
Pobaveně, avšak mírně vylekaně, jsem povytáhl obočí v nechápavém pohledu.Začala se zvonivě smát. „Jen žertuju. Už odmala si chci koupit pěkného papouška. Aby mě budil svým zpěvem a za nocích mě jimi uspával.“„A proč si ho tedy nekoupíš?“„Já,“ sklopila hlavu, „nerada bych ho trýznila v kleci. Ale bohužel přesvědčit ho, aby se mnou zůstal, to nemůžu.“Už jen pár minut a oblohou se rozlije bílá barva, upozorňoval jsem se v duchu. Byl čas jít.„Měla by sis jít lehnout.“
„Neusnu,“ oponovala okamžitě. „Ale chápu, že ty už musíš. Jen mi jedno slib,“ div nepřitiskla svou tvář na mou, „vrátíš se..“„To nemůžu,“ namítl jsem. Nechtěl jsem jí lhát. A ani jsem nesměl. Bylo zvláštní, jak jsem si to uvědomil až posléze. Ještě před nějakou dobou bych rozhodně řekl jen, že lhát nemohu. A nyní, jako bych se rozhodoval k věci, která byla v mém domově považována za špatnost.

„Musíš,“ žadonila, snad i se slzami na krajíčku a sklopila hlavu na mou hruď.„Pokusím se o to,“ řekl jsem, „ale nemůžu to slíbit. Jsou věci, o kterých já rozhodovat nemůžu.“„Stejně, jako jsi nesměl rozhodovat o mém životě, a zachránil jsi mě,“ oponovala ostře.„Nebyl tvůj čas.“„Tak to bylo dáno, nebo tak sis to myslel?“

S otevřenými ústy jsem sledoval její žalostnou podobu.Pak se hrdě nadechla a čelila mi očima. „Musím být s tebou.“„Jednou přijde člověk, který ti dá lásku.“„Ne takovou, kterou mi dáváš ty. Nechci lásku od jiného. Celý svůj život miluju jen tebe a s láskou k tobě budu klidně i umírat, jedno kdy…“Tvář mi musela zjihnout. Přesto jsem se nezmohl na slovo, a proto jsem to byl tentokrát já, kdo jí věnoval upřímný dotyk.Nastavila tvář vstříc mé dlani a zavřela oči.„Pomůžu ti alespoň s něčím, jdi si lehnout…“

Kupodivu mě uposlechla a okamžitě se otočila, před tím však chytila jemně mou dlaň a táhla mě za sebou.Cítil jsem se nesvůj. Nikdy jsem nezamýšlel vkročit do jejího pokoje. Už tak mi přišlo nesmyslné a patetické jen to, jak jsem sledoval skrze tu skleněnou tabuli. Skrze tu tenkou záclonu, jako by byla utkána z nejjemnější pavučiny.Pak mé prsty svou teplou dlaní opustila a ulehla.

Opět zavřela oči. Ale její víčka se stále třepetala. Jako krásná motýlí křídla.Nadechnul jsem se zplna plic a nechal jsem z mé postavy vystoupit to slabé blikající světlo, mou vlastní energii.A pak ji vyslal do její mysli.Víčka se přestala třást.
„Dobrou noc,“ zašeptal jsem k její bolestivě dokonalé tváři a tentokrát se poprvé po dlouhé době zachoval jako anděl, a ne jako člověk.Jednoduše jsem se rozplynul do absolutní věčnosti.

XXXIII. Anděl a bůh

Tak jsem konečně vyřešila onen problém s Bloggerem a konečně můžeme jít na poslední kapitolu. Připravte se že bude poněkud delší než ty, na které jste byli zvyklí, přesto doufám, že si ji opravdu užijete takovou jaká je. Bylo mi líto ji kouskouvat. Takže tedy přeji příjemné čtení, doufám, že si to užijete. Mnohokrát vám děkuji za všechny vaše krásné komentáře, které mě popoháněli psát dál. I Lucie s Patrikem jsou pro mě právě novými živými postavami a tudíž chci říci díky i za ně.
A ještě jedna věc, dnes dávám i doporučenou hudbu.. pokud někomu vadí při čtení poslouchat, pak je to v pořádku. Já to například miluji, stejně jako při psaní, takže tady máte něco navíc...
Jem


Stála jsem u mostu a vzhlížela směrem na vodu. Na tu volnost, která se všude pode mnou rozlévala a utíkala dál a dál se svým proudem.
Vítr mi jemně čechral vlasy.
I jemu se poletovaly na všechny strany. Byl opravdu roztomilý, ačkoliv jsem pořád nemohla uvěřit, že tu vedle mě stojí. Že mě za celý den už tolikrát objal. Tolikrát mi řekl, jak moc rád mě vidí.
I pro mě to bylo stejné.
Strávili jsme celý den vycházkou. To už bylo po druhé, kdy jsem upustila od své práce.
Brr, jindy bych byla možná nepříčetná. I teď mně mírně znepokojovalo, co se tam děje. Ale kdykoliv na mě vycenil své zuby, všechno jsem odhodila za hlavu.
Probrali jsme už tolik témat. Tolik bolestivých věcí a tolik odpovědí na otázky, které byly po čtyři dlouhé roky nezodpovězené.
Když mi vypravoval svůj příběh, nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Ale nakonec mě vcelku zamrzelo, jak se celá jeho rodina rozpadla.
Ano, pouze jeho rodina. Mou rodinou přestali být už dávno. Upřímně jsem se ani nechtěla s nikým z nich střetnout. Už dávno pro mě byli cizí lidé.
I Patrik se mi mírně odcizil, cítila jsem to. Ale pevně jsem doufala, že po tom všem bychom mohli být alespoň přáteli.
Tak, jako za starých časů.
Ne, takhle ne. Vytřásla jsem obraz, který se mi v mysli objevil, z hlavy. Staré časy, to pro mě znamenalo být zahrnuta jeho polibky, jeho doteky, jeho hřejivými slovy. Nemůžeme si dovolit udělat přece stejnou chybu.
Ale nyní jsem věděla, že ho od sebe už nepustím. Zůstane v mém životě.
A já byla konečně neskutečně šťastná. Kdyby štěstí bylo ekvivalentem pro volnost, pak bych se nejspíš vznášela někde ve vesmíru.
„Hm,“ odkašlal si, „stále jsme ještě neprobrali jednu věc. Co tvůj výraz, když jsi do knihovny vpadla?“ vyzvídal.
„Ach,“ prohnaně jsem se usmála, bylo zvláštní jak jsem zapomněla na všechen ten vztek. Měla jsem pravdu, když jsem tvrdila, že někdo se snaží změnit můj život. A tehdy jsem měla ještě dodat to, že jediný člověk, který by si tohle mohl dovolit, byl právě on. „Nic podstatného,“ řekla jsem nakonec tajemně.
„Ne, povídej,“ pobídl mě.
„Chtěla jsem ti dát vyhazov za to, že sis dovolil bez mého svolení předělat můj salonek!“ vyprskla jsem smíchy. Celé se mi to najednou zdálo tak nějak připitomělé.
I Patrik se od srdce rozesmál. „Ale vždyť Erickovi se to prý líbilo.“
„I Erick se občas zmýlí,“ mrkla jsem na něj.
Na moment vypadal zaraženě. „Líbí se ti Erick?“ zeptal se nakonec.
Na čele se mi určitě vyrýsovala v tu ránu vráska. „Proč se na to ptáš?“
„Jen tak,“ řekl kvapně, „jsem prostě jen zvědavý, musíš mi toho o sobě ještě tolik říct.“
„A co ty? Máš nějakou přítelkyni?“ toužila jsem se stočit svůj rozhovor na onu dívku už několikrát, ale vždy jsme odběhli k jinému tématu, takže jsem se k tomu nakonec nedostala. Ale nyní už mi odpověď nemohla nikam utéct.
Zdálo se, že chvíli přemýšlí. „Mám, dá-li se to tak říct,“ odpověděl.
Pokud bych předtím lítala celou dobu mimo Zemi, teď se mi zdálo, jako bych opět pomalu přistávala. Ale ne, neměla jsem přece žádné právo žárlit. Byla jsem na jednu stranu upřímně ráda, že se přiznal. Ačkoliv mě to opravdu zasáhlo, a nyní už nebylo místo na žádné popírání.
Jako by ze vteřiny změnil zase celý můj život, překopal základy, na kterých jsem tolik lpěla. A co bylo zvláštnější, mně to nevadilo. Stále jsem se usmívala. Myslím, že tolik úsměvů jsem nedarovala už hodně dlouhou dobu. A všechny patřily pouze Patrikovi.
„Takže ji miluješ?“ vyzvídala jsem a nasadila při tom svůj ohraný profesionální tón. Bylo to, jako bych se ptala na roční rozpočty. Nebo alespoň mně se to tak zdálo.
„Ne,“ řekl, „mám ji rád. Možná spíše jako kamarádku. Je to opravdu hodná holka. Vždycky jsme měli spíše.. přátelštější vztah, tak nějak bych to nazval. Pravděpodobně bychom jako budoucí partneři ani správně nefungovali.“
Cítila jsem, že nelže. Že to neříká jen proto, aby mě ukonejšil do klidu. Mé paty se opět odrážely od země vzhůru k nebesům.
„Ale ty jsi mi stále neodpověděla,“ nadhodil a stočil svou hlavu na druhou stranu, jelikož díky větru mu šlehaly pramínky do jeho líbezného obličeje.
„Není, o čem vyprávět. Erick není můj partner, je to jen přítel. Nejlepší přítel. Nic víc.“
„Takže ani žádný jiný muž?“ zeptal se a já při tom mohla pohlédnout na ty jiskry, které mi byly tolik známé. Kdysi doprovázely jeho pohled neustále.
Mladý rošťák.
Nyní z něj byl už inteligentní muž.
Věnovala jsem mu svůj úsměv a naklonila se k němu tak blízko, abych mohla jeho oči řádně prozkoumat. Toužila jsem to udělat po celou dobu našeho setkání.
Měl tak tajuplný pohled. Bylo to až děsivé. Nejspíš se perfektně naučil ovládat své emoce. Dříve mu to tak dobře nešlo.
„Nehledám žádného muže, vystačím si docela dobře sama,“ odpověděla jsem mu tiše a snad i důvěryhodně. Pravda však byla jiná. Chtěla jsem říct něco jako „ne, nemám muže, jelikož žádný z nich nebyl jako ty“, ale netušila jsem, jak by na to právě zareagoval.
Našpulil ústa. „Zajímavé.“
„Není na tom nic zajímavého,“ zamumlala jsem spěšně.
„Vždycky jsi byla celá zajímavá,“ oponoval mi okamžitě a pomalu jsme se oba dali opět do chůze.
Dnes byl opravdu nádherný den. Stvořený přesně pro procházku, jako byla tato.
A napříč tomu, že byl už podzim slunce stále příjemně ohřívalo mé tělo, zatímco vánek jej udržoval v neutrální teplotě. Po zemi poletovalo pár spadaných lístků.
Když si k tomu všemu přičtete setkání s nejúžasnější osobou na světě po dlouhé době a všechny ty vzrušující pocity, které to doprovázely, dávalo to dohromady jeden výsledek. Pouze jeden jediný. Jednoduchý počet.
Prostě dokonalé.
„Takže můj malý bratříček pro mě teď pracuje,“ samolibě jsem se ušklíbla.
I on se zašklebil, ale spíše jen otráveně. „Kolují o tobě hrozné zvěsti,“ oznámil posměvavě, jako by mi to chtěl vrátit. „Prý jsi příšerná mrcha, která je až přehnaně puntičkářská!“ Zasmál se.
„Hm,“ nastavila jsem svá ústa k jeho uchu, „ale to nejsou žádné zvěsti. Boo, boo.“
Oba dva jsme se hlasitě rozesmáli.
Bylo překvapivé a zároveň velmi smutné, když jsme oba dva nakonec zjistili, jak rychle ten den utekl.
„Můžu vidět, kde bydlíš?“ zeptal se u dveří.
V tu chvíli mi to něco připomnělo. Neříkal tohle už někdy? Oh, jistě. Tenkrát před Vánoci. Stejný pohled, stejná jiskra, stejná slova… zamýšlel tím snad stejně tak totéž?
Stále jsem si vzpomínala na to, jak nevinně tehdy vypadal, i to, jak jsme tenkrát ještě oba chabě věřili tomu, že vše nakonec dopadne dobře.
Chvíli jsem se rozmýšlela. Nepřála jsem si nic víc, než strávit s ním klidně zbytek mého života tak, abychom byli oba dva zavření v jedné místnosti. Ale nemyslela jsem si, že by to bylo právě vhodné. „Na hotelu by tě mohli hledat,“ řekla jsem.
„Nikdo si nebude stěžovat, když budou vědět, že jsem s ředitelkou celou noc projednával její nový projekt,“ řekl usměvavě.
„Ty jsi… šílenec,“ zasmála jsem se.
„Ale notak, neviděl jsem tě tak dlouho, dovol mi s tebou ještě nějakou tu chvilku být. Nemám žádné postraní úmysly,“ při posledním slovu se lišácky zasmál.
Stále jsem kroutila nad jeho slovy hlavou. Bylo by to vůbec patřičné? Nebylo by toho na jeden den přece až moc?
„Dobře,“ přikývla jsem nakonec.

„Máš úžasnou postel, říkal jsem to už?“ usrkával ze svého šálku svařeného vína a při sledování televize se neustále ohlížel dozadu.
Nikdy jsem nedoufala v to, že u mě nějaký muž přespí a proto byl celý můj byt otevřený. Žádné stěny, žádné rozdělené pokoje. Pochopitelně, kromě koupelny, kde byla stěna nutná. Jeden obrovský prosvětlený prostor.
„Říkal jsi to třikrát a já už nevím, jak ti mám říct, že tyhle triky na mě už dávno nefungují,“ pronesla jsem žertem.
Patrik se také zasmál. „Kdybych tě chtěl sbalit, udělal bych to už dávno,“ mrkl na mě vítězoslavně a začal se pochechtávat.
To mě donutilo k obrovskému smíchu. Jeho smysl pro humor mi opravdu chyběl. „Vidím, že sebevědomí ti také pěkně narostlo, hm?“ i já jsem upila ze svého šálku a snažila se vychutnat si ten slastný okamžik.
„Ani ne,“ zvážněl.
A čím déle jsem ho pozorovala, za nemožnosti prozkoumat, co se za jeho pohledem skrývá, tím více jsem se zdála být nervózní.
Nikdy jsem neměla v úmyslu opakovat minulost. Ale zároveň to bylo to jediné, po čem jsem toužila. Tak co jsem vlastně chtěla? V duchu jsem si sama nad sebou opět povzdechla.
Nemohla jsem popřít, že jedna část „mě“ toužila se ho dotýkat a zjistit, jak moc se jeho tělo změnilo od doby, kdy jsem ho prozkoumávala naposled. Pak ale, jako bych se přistihla při nějakém hanebném činu, jsem určitě musela nabrat do tváří červeň a od svého hloupého nápadu jsem upustila. Nebylo by to k ničemu dobré.

Bylo to tak zvláštní usínat ve své posteli po boku muže. Cítila jsem se ne-svá. O to víc, když tou osobou byl Patrik.
Chvíli jsem dokonce pomýšlela nad tím, že tohle všechno si moje hlava jen vymyslela. Že jsem prožívala právě ten nejdelší a zároveň nejkratší sen ve svém životě.
Možná mi opravdu už přeskočilo. Třeba jsem ležela v posteli sama a stejně si právě povídala sama se sebou.
„Co by sis nejvíc přála?“ zašeptal do tmy. Viděla jsem jen svítit bělmo jeho očí a občas rozpoznala výrazy jeho obličeje. I přes to, že jsem byla opravdu mizivý noční pozorovatel, jsem dokázala zaostřit i na to, jak se jeho vlasy rozprostíraly po polštáři.
To, jak to vyslovil, a to jak jsme leželi proti sobě s rukama pod hlavou, mě donutilo pomýšlet o nás zase jako o dětech.
Jako by se vrátil čas.
„Nevím,“ odpověděla jsem tiše, „mám spoustu snů a jeden už se mi splnil.“
Odpověděla jsem po pravdě.
„Myslím, co by sis přála teď?“
Ztuhla jsem. Moc dobře jsem věděla, co bych si přála. Odpovědět by bylo přece tak snadné, kdybych to však nebyla já. Nechápala jsem proč, ale jako bych se bála to vyslovit.
Byl to přece pořád on. Patrik. Před ním jsem nemusela nic skrývat. Určitě by mě přijal takovou, jaká jsem byla. Se svými chybami, i tužbami.
A pak jsem si vzpomněla na další věc. Když mi tato věc připlula na plátno mé mysli, zalil mě pocit neskonalého štěstí. Já jsem byla tou první osobou, která mu dopřála nejvyššího souznění lásky. To já jsem byla tehdy tou vyvolenou. Byla to nádherná vzpomínka.
„Přeju si… přeju si, abys propletl prsty do mých, přitáhl se ke mně blíž a políbil mě na dobrou noc,“ zašeptala jsem skoro nehlasně.
Právě strnul on. Nevěděla jsem, zda mě v tom tichém šeptavém hlásku uslyšel.
Pak povznesl svou dlaň do výše a rozevřel ji. Opatrně jsem vložila svou dlaň do jeho. Stále do sebe dokonale pasovaly.
Poté se pošoupl tak blízko, že jsme se čely dotýkali a naklonil se.
Přisál svá ústa na má. A i když to byl jen malý okamžik, ten polibek znamenal mnohem víc než kterýkoliv jiný, který jsem kdy v životě dostala.
Chvíli bylo ticho. Hrobové ticho.
Nikdo z nás nepromluvil ani hlásku. Já jsem na rtech stále ještě cítila jeho vlhké jemné rty.
„Nad čím právě přemýšlíš?“ začala jsem tentokrát já, jelikož mě ta atmosféra začala již mírně znepokojovat.
Když promluvil, jeho hlas se nezdál vůbec ospalý, naopak. Přesto vyslovoval opravdu pomalu a zřetelně. „Vážně to chceš vědět?“
„Ano,“ řekla jsem bez rozmyslu.
Cítila jsem jak stiskl ještě více mou dlaň ve své. „Pořád tě miluju. Pořád stejně jako na začátku. A pravděpodobně stejně, jako tě budu milovat, až budu umírat.“
Z úst mi unikl údiv. Možná i úlek nad jeho slovy. Bylo to tak silné a přesto mě to uvádělo do stavu nejvyššího zmatku.
„Už jednou jsme riskovali,“ promluvila jsem konečně, „a víš, že to nedopadlo moc dobře.“
„Chceš říct, že už… nic necítíš?“ pronesl, a jako by se na poslední chvíli snažil zamaskovat tu bolest, se kterou to vyřkl.
„Ne, to jsem neřekla,“ skoro jsem vyštěkla, „chci říct, že.. nevím, co mi tím chceš říct, ale nejspíš by to nebyl dobrý nápad.“ Jak složité bylo tohle říci. Všechno se mi příčilo v krku. Srdce bušilo v protesty. Hlava pokyvovala v souhlas. Tělo bylo vcelku už dávno ovlivněno svou přítomností vedle něj.
„Myslíš, že bychom dál neriskovali, kdyby se nestalo to, co se nakonec stalo?“
To byla vskutku dobrá otázka. Když jsme mohli riskovat tehdy, proč ne teď? Možná na to byla i dobrá odpověď, i když poměrně sobecká. Tehdy jsem neměla nic, pak už jsem neměla co ztratit, teď tomu však bylo jinak. Měla jsem zahodit všechno, co jsem zde z ničeho vybudovala? Měla jsem zahodit svou novou identitu?
Ach jo, proč mě vždycky uváděl do tak prekérních situací, ačkoliv to neměl v úmyslu?
Nebo snad ano?
„Byli jsme oba dva ještě mladí, no dobře, já už tak ne, ale chovala jsem se tak,“ opravila jsem se, „ale teď už bychom se měli chovat trošku jako dospělí, co říkáš?“
„Dospělí nemilují?“
„Tvoje otázky mi začínají lézt na nervy,“ upozornila jsem ho a odtáhla se od něj, abych se mu mohla zahledět do tváře. Vypadal přirozeně. Jako bychom se bavili o tak prosté věci.
„Promiň,“ usmál se, „máš pravdu. Byli jsme opravdu ještě mladí a nevěděli jsme, jak pořádně naši lásku ubránit. Oba jsme už velcí a naše myšlení se možná změnilo. Tvoje rozhodně, moje určitě také, ale já pořád dokážu přijmout fakt, že jsi pro mě jediná osoba, pro kterou bych obětoval klidně svůj život. Vím, že ti teď nejspíš lezu na nervy, a vím, že se možná chovám až moc přihlouple. Je opravdu hloupé něco takového říkat hned první den po našem setkání, ale já nemůžu jinak, Lucko. Čekal jsem na tuhle chvíli čtyři roky. Utápěl jsem se v zášti k sobě samému a doufal jsem, že se někdy někdo najde, kdo tě udělá šťastnou. Ale nestalo se tak. A když tu teď ležím a dívám se na tebe, mám prostě ten pocit, že je všechno v pořádku, že takhle to mělo být celou dobu a takhle to má být teď…“
„Ale…“
„Chápu, že nechceš znovu prožívat to, co se stalo tehdy. Ale já ti přísahám, že teď už mě nikdo neodvleče. Já už budu pořád jen s tebou. Copak jsme si to tehdy neslibovali? Navždycky spolu? To jsem ti vážně vůbec nechyběl?“
„Chyběl jsi mi neskutečně moc,“ vyhrkla jsem.
Nestačila jsem pořádně ještě zpracovat vše, co ze sebe v tom okamžení vysoukal on. Věděla jsem ale jistě, že v něčem má rozhodně pravdu.
Proč jsem právě popírala fakt, že jedině s ním můžu být šťastná?
Možná protože to všechno bylo tak narychlo? Ale co je rychlé? Čtyřleté čekání na jeden okamžik?
On přece nebyl cizí. On byl někdo, kdo mě po tu dlouhou dobu stále doprovázel, ačkoliv jsem si to zapírala.
„Neměli bychom to probrat ráno? Už je opravdu pozdě a ráno oba vstáváme do práce,“ navrhla jsem.
„Tohle děláš vždycky,“ povzdechl.
„Co?“
„Uhýbáš od tématu. Přiznej, že nejsi vůbec unavená,“ zamumlal mírně pobaveně, jako by předem již znal mou odpověď.
I já jsem si úsměvně odfrkla. „Dobře, nejsem.“
„Co by sis právě přál?“ zopakovala jsem jeho otázku.
„Přál bych si spoustu věcí,“ řekl po chvíli přemýšlení, „přál bych si držet tě celou dnešní noc v náručí, přál bych si, abys mi řekla, jestli ze sebe právě dělám opravdu tak velkého hlupáka a přál bych si tě už nikdy neztratit z očí,“ odpověděl prostě. Jeho slova byla tak ladná, plná jemnosti.
„Nejsi hlupák, rozhodně nejsi…“ ujistila jsem ho.
Vypadal mou odpovědí zjevně pobaven a mezitím co se chichotal, přidržel v prstech můj medailon. „Ty ho nosíš?“ náhle užasl.
„Nikdy jsem ho nesundala.“
„Jsem rád,“ v tónu jeho hlasu se zračilo tolik lásky.
Chtěla jsem udělat jednu věc, tak proč to nešlo se ani pohnout? Hlava pracovala na více než sto procent. Neustále otázky ohledně předsudků. Ohledně práce. Vymýšlení vhodných argumentů ohledně ukrývání.
A pak mi to došlo.
To jsem se opravdu tak moc změnila? Lidi, lidi, lidi… hloupost! Předsudky? Hloupost. Dokázala jsem se s tím vším vyrovnat, když jsem byla slabší. Dokážu to přece i teď.
Budu bojovat. Dala jsem si ten slib. A dodržím ho.
Nemůžu si přece odepírat to, po čem nejvíce toužím.
Nemůžu mu ubližovat, když ho tolik…
„Miluju tě,“ zašeptala jsem.
Mírně vykulil oči. Pravděpodobně to nečekal. Rozhodně ne teď, po tom, co jsem se mu snažila vyvrátit domněnky o tom, že by bylo možné začít tam, kde jsme skončili.
„Jsi si jistý tím, že se mnou chceš být? Jsem přece jen starší než ty a…“
Patrik se rozesmál. „Nikdy jsi nebyla starší než já,“ dobíral si mě. Dělala jsem, jako že jsem to přeslechla a pokračovala dál, jen abych se správně ujistila tím, co jsem se chystala udělat.
„Jsi připraven obhájit to, co by mezi námi mohlo opět vzniknout?“
„Teď už mi nikdo nebude poroučet. Budu dělat jen to, co chci dělat já, a to je už několik let stejné. Chci být s tebou. Kdybych tě tenkrát našel, určitě bych s tebou utekl, jedno kam.“
Nakoukla jsem přes jeho mužná ramena na budík. Bylo něco málo po druhé hodině. Přesto jsem byla zvyklá chodit spát alespoň o půlnoci. Za předpokladu, že musíte v šest hodin ráno vstávat to bylo opravdu nutné.
„Hm, myslím, že zítra zavolám Erickovi a poprosím ještě o týden dovolené..“ nadhodila jsem a věnovala mu svůj polibek.
„No jistě. A já mezitím budu od rána do večera dřít v práci jako soumar,“ jeho herecký výkon byl opravdu vtipný. Vůbec nezněl věrohodně, přesto jsem se jeho slov chytila.
„Ne, stačí když mi přestavíš zpět můj salonek, pak ti jako ředitelka uděluji týden dovolené.. čistě z pracovního hlediska.“
Můj smích utichl v jeho polibcích a doteky na mém těle.
Zahrnovala jsem ho jimi zpět. Jeho tělo se opravdu změnilo. Pevné jako kámen a krásně formované. Jako socha boha vytesaná do kamene se žhnoucím srdcem.
A toho boha jsem právě teď líbala, šeptala mu do uší milostná slova plná něhy, tak vroucně jsem ho milovala.
***

Tmavá noc. Jen okolní lampy, jak jsem mohl zpozorovat za velkým oknem, tvořily jakousi zvláštní formu. Měl jsem pocit, jako by dnešní noc ožívaly. Jako by zhasínaly a rozsvěcely se ve stejném rytmu jako její srdce, na kterém jsem měl přiloženou dlaň.
Líbal jsem rty toho pozemského anděla, který pode mnou právě teď ležel, jako by mi opravdu tak důvěřoval. Vkládal do mě své naděje a já věděl, že ho nezklamu. Už nikdy. Nebyl bych toho schopen. Toužil jsem po tomto andělovi, soužil se jen z malé představy, že by mohl někdy uletět z mojí náruče, jednoduše jsem ho miloval.

XXXII. Tak blízko a přesto tak daleko

Přišlo mi, že někdo ten výtah nahoře snad schválně zdržuje. A nebo se mi to jen zdálo. Možná jsem byl jen lapen ve svojí vlastní propasti, kterou zapříčinila ta nádherná blondýnka, která mi zavřela dveře výtahu přímo před nosem.
Ani se na mě nepodívala.
A já bych na ni vskutku mohl civět neustále.
Její obraz se mi z očí stále nevytrácel, byl jsem za to upřímně rád.
Ale čím déle se v mé mysli rozprostírala, tím více jsem se utvrzoval v domnění, že jsem pouhopouhý hlupák, kterému pravděpodobně právě přeskočilo.
Ona tady není. A kdyby to byla přece jen ona. Tak ona by si na sebe tohle nikdy neoblékla. Oblékala se opravdu dobře, ale tohle nebyl její styl. Upnutá vyžehlená panička.
Ne, to mi k ní opravdu nesedělo.
Naposled, když jsem ji viděl, měla na sobě džínsy a dlouhý tmavý kabát s kožichem. Na rukou se jí vyjímaly všemožné náramky, které jsme spolu tenkrát vyráběly. Měla plnou ruku mých výtvorů. Téhle ženě se na zápěstí vyjímaly tři zlaté tlusté řetízky, ta by si určitě nevzala na ruku bavlněné náramky, pokud by vůbec věděla, co to slovo znamená.
Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím absurdnější se to celé zdálo.
I když tu pak byly i další věci, které se mi neustále točily v hlavě.
Lucy Jerry. Lucy Jerry. Opakoval jsem si v hlavě ta dvě slova, které ten Angličan rychle zamlel. Jako co to znělo?
Výtah konečně přijel, a tak jsem okamžitě nastoupil.
Přestaň už blouznit, napomínal jsem se v duchu. Ona se do tvého života nikdy nevrátí. Zapomeň na ni konečně!
Ale nešlo to, nikdy mi to nešlo. A soužilo mě vědomí, že o ní vlastně nic nevím. Kdybych alespoň zjistil to, že žije v pořádku. Že už má svou rodinu a milujícího manžela, který ji střeží jako oko v hlavě, přesně jak si zasloužila. Ne, ona si zasloužila víc. Něco, co jsem jí mohl dát jen já. Jízlivý hlas se v mé hlavě opět ozval.
Nyní, když už výtah dojel na místo cíle, se mi to zdálo spíš jen jako setina sekundy.
Rychlost světla.
Vyšel jsem omámeně, díky svým myšlenkám, ven a zamířil až do zadní místnosti.
Měl jsem tohle patro rád. Bylo naprosto klidné. Nikdo tu nebyl.
Nikdo kromě mě a Marcuse.
Vše bylo laděno do světlých krémových barev, stejně jako zbytek tohoto hotelu. Prostě vše muselo budit okázalý luxusní dojem a nic nesmělo vybočovat z řady. Alespoň tak se mi to zdálo.
„Ahoj,“ zamumlal Marcus, hned po mém příchodu.
„Ahoj,“ opětoval jsem pozdrav a posadil se na mé obvyklé místo ke krásnému vyřezávanému stolu.
Ze tří stran byl obklopen pouze regály nabitými knihami. Byla zde navýšená dřevěná podlaha. Něco jako pro profesora, který by měl kázat ostatním, kteří měli vyhrazeny dlouhé pohodlné sedačky pod „pódiem“.
Usedl jsem tedy okamžitě na své místo a začal pracovat.
Zbýval mi už jen opravdu maličký kousek, ale když jsem ho finálně dodělal, celek se mi nezdál moc ladně vymyšlen a s tím bych zde určitě neuspěl. A tak jsem opět začal gumovat a předělávat určité barvy.
„Ty..“ houkl na mě Marcus z protější strany.
Zvědavě jsem k němu vzhlédl.
„Vypadá to, že tvůj návrh se tomu Erickovi docela líbil… ale hraješ pěkně nefér, kamaráde,“ napnul obličej.
„Vážně? Promiň, neudělal jsem to schválně, bylo to silnější než já,“ vyjekl jsem v žertu. Byl jsem opravdu rád. Nerad bych si to slízl, jelikož až teď jsem si uvědomoval, jak neuvážený čin to mohl být.
Ale nemohl jsem si pomoct, občas mě prostě přepadlo kouzlo impulzu.
Sklopil jsem hlavu zpět do obrázku. Nyní už se to zdálo mnohem lepší.
Zrovna jsem dokresloval pořádně lampu, když v tom se prudce otevřely dveře.
A v nich stála žena.
Byla nádherná, skvostná a dokonalá.
Mnohem krásnější než pověstná Mona Lisa. Bezchybná.
Už jsem ji viděl.
Ve výtahu.
A tolikrát v mých snech. Tolikrát v mém životě.
Zbožňoval jsem ji. Ale právě teď, když proti mně stála a cosi brunátného v jejím obličeji se měnilo v nejvyšší zaražení. To, jak její oči vystřelily a poklesla jí brada, takže její ústa se dokonale ztvarovala.
Takže jsem nebyl nakonec takový hlupák. Všechno je možné. Byl jsem jen hlupák, že jsem na to dřív nepřišel.
„Lucko?“ nedokázal jsem stále však pochopit to, jak ji právě vidím. Tolik se změnila. Byla o tolik vyspělejší. A nezračil to jen její postoj a výraz, ale bylo to v jejích očích. Znal jsem ji dokonale, a tohle nebyla ta samá Lucie, kterou jsem viděl naposled.
Byla ještě mnohem dokonalejší než kdy předtím. Zvláštní bylo, jak jsem si tehdy bláhově myslel, že už nemůže být krásnější.
Cosi zacinkalo o zem. Nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost.
„Pat…“ zakoktala a nakonec umlkla, stále s očima upřenýma na mě. Evidentně nemohla uvěřit tomu, co vidí.
Nedivil jsem se jí. Ani já jsem to nechápal.
„Jsem to já,“ usmál jsem se rozčarovaně a vstal od stolu, abych se k ní mohl postavit.
Musel jsem se opravdu rozesmát, když jsem poznal, že nyní jsem jí již o hlavu přerostl. Vždycky si mě přece dobírala, že je vyšší než já.
Teď jsem mohl být ochranitel ve vším slova smyslu.
Mohla se mi schoulit do náruče úplně celá.
Což jsem si taky přál.
Nakonec jsem si všiml, že Marcus na nás udiveně zírá. V první řadě rozhodně nechápal, o co se jedná a ani o čem to mluvíme.
I Lucka k němu švihla svým pohledem a poté ho diplomaticky vybídla k odchodu.
Stále jsme postávali proti sobě, jako dvě nemehla. Všechno mi to najednou přišlo tak… směšné. Ačkoliv jsem se cítil opět po takové době nesmírně šťastný. Jako by se to štěstí nedalo ani unést.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekla přerývaně a posadila se na pohovku.
Následoval jsem ji.
„Lucy Jerry,“ vyslovil jsem nahlas to, co se mi právě přehrálo v hlavě.
Na chvíli si mě nechápavě změřila. A pak se usmála.
Bože, ten úsměv mi tolik chyběl. Ačkoliv jsem cítil, jak si odsedla daleko, jako by se bála ke mně trošku více přiblížit. „To jsem já,“ řekla nakonec úsměvně.
Nyní jsem to byl já, kdo ji zkoumal pohledem. Přejel jsem ji od těch perfektních značkových bot, po útlý pas v halence, stále nahoru… ona nosila medailon, který jsem jí daroval! Bylo zajímavé pocítit ten náhlý závan radosti. Takže ona na mě nikdy nezapomněla.
Nejspíš si všimla mého vtíravého pohledu a zatěkala očima po místnosti.
Ta dáma se v té vteřině vytratila. Jako by si na ni pouze hrála a přede mnou byla opět tou osobou, kterou jsem tolik znal.
„Změnila ses,“ oznámil jsem jí vesele.
„Vážně?“
„Ano. Viditelně jsi zhubla,“ dobíral jsem si ji. Nešlo to jinak.
Na oko se zaškaredila a poprvé mi věnovala intimnější dotyk v podobě plácnutí po koleni.
Poté se na chvíli zarazila.
Slyšel jsem její napnuté dýchání. A nebo jsem to byl snad já, kdo tolik sípal po dechu?
A poté, jako bychom oba dva vycítili, co se druhý chystá udělat, jsme se pevně objali.
Nasál jsem do nosu její vůni, která byla snad to jediné, co se za tu dobu vůbec nezměnilo. Voněla stejně nádherně jako vždycky.
„Tolik jsi mi chyběla.“
„Ty mě taky.“

XXXI. Rozezlená

Konečně ve svém, vydechla jsem, jakmile jsem se posadila do svého křesla v kanceláři.
Tato místnost na mě působila opravdu prazvláštním dojmem. Kdykoliv jsem zde byla, i napříč všemi možnými druhy potíží, které mohli na tomto místě vytanout, jsem se cítila v bezpečí a tak nějak v klidu. Jemné krémové barvy na mě nejspíš působily jako balzám na nervy.
A možná to byl prostě už jen zvyk. Práce mi opravdu chyběla, nyní, když jsem zaujímala svůj obvyklý post, jsem si vyčítala, proč jsem se nevrátila alespoň už včera. Bylo tu přece tolik věcí, které se musely dokončit. A nahoře jsem k tomu všemu měla klid.
Horní patro patřilo jen a jen mně a vyskytlo se na něm jen opravdu pár osob, kterým jsem k tomu dala svolení. Spousta věcí, které se tu nacházely, už nebyly pouze majetkem hotelu, nýbrž i mým vlastním. Vzpomínala jsem si, jak neosobně to tady vypadalo po mém příchodu a snažila jsem se vší svou silou, udělat okamžitý obrázek toho, že tu někdo jako já, přebývá.
Občas více než ve svém domově.
Musela jsem se nad tím faktem hlasitě zasmát.
Okamžitě jsem vyhrabala ze stolu určité podklady k mé práci a naklonila jsem se, abych na ta malá titěrná písmenka pořádně viděla.
V tu chvíli mi však před pohledem blikalo cosi zlatavého.
Medailon se rytmicky pohupoval. Sem, tam. Dopředu a zpátky. Jako by na sebe chtěl opět upozornit.
„Ach jo,“ povzdechla jsem si. Neměla jsem nikdy v úmyslu ho sundat, to bylo pravdou, ale pokud tyto provokace, jak jsem to nazývala, neustanou, pak mi nejspíš nezbude nic jiného, jelikož takhle se na práci moc nesoustředím.
A ačkoliv se má hlava už dávno zastavila, on se stále tak zvesela pohoupával.
Směšné bylo, že jsem tomu přikládala nějaký důraz. Byl to jen medailon, nic víc.
Ano, byl sice neobyčejný, pokud vezmu v potaz to, od koho byl darován.
Ale neměl v sobě přece žádnou čarovnou moc.
Byl to prostě jen medailon z lásky.
A láska byla možná tak jediná kouzelná vlastnost, kterou v sobě nesl. Ta by ho určitě nedokázala rozhoupat. Nebo snad ano?
Bože, nad čím to přemýšlím.
Energicky jsem zatřásla hlavou a opět se naklonila nad výtisky.
„A už dost,“ zavrčela jsem a chytila medailon do dlaní. „Co to k čertu má být?“
Kdyby měl ústa, určitě by se na mě prohnaně usmíval.
Měla jsem před sebou tolik práce, která byla nutná k zamyšlení, a mezitím jsem se opět bádala ve staré a nyní i opět otevřené ráně.
Okamžitě jsem si vzpomněla na onoho hocha v kuchyni. Bylo opravdu možné, aby si dva lidé byli tolik podobní? Ano, nebyl to ten samý člověk.
Můj Patrik- zvláštní, jak sebou mé tělo při jeho jménu škublo- měl něžnější rysy a taky o maličko kratší vlasy. Přesně jsem si pamatovala každičký detail na jeho bezchybném těle. Jeho výraz, když jsem ho viděla naposled, nebyl tak mužný.
Ale bylo to nepochybně tím, že když jsem ho viděla naposled, tak byl ještě dítě.
I já jsem tehdy ještě byla dítě, i navzdory svému věku.
Udělala jsem tolik chyb. Rozmýšlela se bláhově.
Muž, kterého jsem zahlédla dnes, byl už vyspělý. Na jeho lících už se nesla starost okolního světa. Měl ostřejší rysy, ale přesto měl stejná ústa. I napříč tomu, jak daleko jsem od nich stála, jsem to viděla. Tak podobné rty, které kdysi líbaly mě. Jen a jen mě.
Zase se mi po něm stýskalo.
Už to bylo tady. Nával horkosti, bolesti a trpkého jedu, který v mé duši pálil a propaloval si cestu dál a dál, aby mě mohl rychlostí sekundy celou sežehnout.
Proč teď?
Teď, když jsem se odhodlala se vším se smířit.
Bylo by snad možné, abych svou chybu opakovala? Nebo snad abych se pokoušela nahradit tohoto mladíka mou celoživotní láskou?
Moje přemýšlení bylo naprosto patetické a já jsem si to moc dobře uvědomovala.
Ale třeba by nebylo úplně tak od věci něco si opět začít. Byla tu spousta mužů, kteří, jak jsem mohla vidět, o mě měli znatelný zájem. A já už jsem tři roky neměla žádného muže. Nikoho jsem ani nepolíbila. Ale nebylo se čemu divit. Nemohla jsem. Nešlo to. Rozhodně by se mi něco vzpříčilo v krku, nikdo totiž nebyl jako on. Nikdo se mu ani trošku nepodobal. A nemyslela jsem tím ani tak tu fyzickou stránku, která byla samozřejmě dokonalá, ale jeho chování. Jeho víceméně ladný přístup skoro ke všem věcem, jeho druh sarkastického humoru, který mě vždy uváděl do rozpaků. Jeho vábivý hlas a stejně tak smích. To jak se chytil za hlavu, kdykoliv byl v koncích. Nebo, jak se místo omluv za lumpárny, vždy tak provinile podíval, ačkoliv se mu na rtech držel smích.
Stále, i po těch letech, jsem toho chlapce milovala.
Celé mě to tak vyvedlo z míry, že jsem se najednou nemohla udržet na místě a rázně jsem vstala.
Chvíli jsem jen tak chodila dokola, zatímco jsem se snažila vytřást z těla všechen ten vzruch.
A nakonec jsem se jednoduše rozhodla jít se projít po patře.
Vždycky jsem to tak dělávala.
Pokaždé jsem se posadila do salonku a nechala si přinést kávu, zatímco jsem se snažila obklopit vší tou nádherou kolem.
Milovala jsem zrcadlo, které v salonku viselo hned u mého oblíbeného křesílka. Často jsem do něj hleděla s nadějí, že to, co odráží, je opravdu už pouze dospělá osoba. Jako bych se snad musela ujišťovat.
Najednou jsem na sobě opět shledávala tolik chyb.
To mi opravdu chybělo.
Nemotorně jsem otevřela dveře již s předběžným pocitem uklidnění ještě před tím, než jsem opravdu vstoupila.
To, co mě však bacilo do očí, bylo opravdu… nečekané.
Všechno změnilo své místo. Salon byl kompletně předělán. Určité věci, které jsem tolik milovala zmizely a je nahradily věci, které, pokud jsem si dobře pamatovala, měly své místo v horní chodbě.
A co bylo nejhorší, zrcadlo bylo pryč. Nevěnovala jsem tomu ani letmý pohled a ihned jsem vyběhla ven.
Díky bohu jsem se u výtahu střetla s Erickem.
Nastolil obávaný pohled, dost dobře mě znal, aby věděl, že něco není v pořádku.
„Děje se něco?“
„Můžeš mi říct, kdo předělal salonek?“ vyštěkla jsem na něj. Bylo zvláštní, jak moc mě to zasáhlo. Možná to bylo opravdu jen tím, že jsem byla zvyklá na věci tak, jak právě byly. Nechtěla jsem, aby se můj horní prostor nikterak měnil. Všechny věci měly své místo, své barvy a dohromady tvořily můj život. A ten se někdo právě hrubě snažil změnit.
Erick vypadal zaskočeně. Poprvé jsem ho viděla tak vypjatého, jako by neměl co říct. On byl jediná osoba, na kterou jsem se nikdy neosopila, takže ho to možná mírně zasáhlo.
Konečně jsem se tedy uklidnila. „Vždyť jsme se domlouvali, že mi nejprve ukáží svoje nákresy a ještě k tomu, o salonku nebyla vůbec řeč,“ vysvětlovala jsem uvolněnějším hlasem.
„Abych pravdu řekl, moc jsem se v horním patře nezdržoval, ale dnes jsem to viděl,“ hlesl, „jeden z těch nováčků tvrdil, že to udělal ten nový dekoratér. Upřímně, mně se to líbí,“ řekl.
„Ale mně ne,“ namítla jsem. „Takže on neměl tvé povolení?“
„Ne, neměl. Ale nejspíš je to moje chyba, kdybych tě znal lépe, mohl jsem uznat, že se to mělo přestěhovat ještě před tím, než bys přijela, aby tě to tak nevykolejilo,“ přiznal poraženě.
„To rozhodně není tvoje chyba,“ oponovala jsem mu klidně, „tohle si slízne ten, který měl tu drzost s tím cokoliv provádět za mými zády. Tohle není profesionální přístup,“ zamumlala jsem.
Už jsem se pomalu uklidňovala. Vztek se rozplynul ve zvědavost. Toužila jsem spatřit osobu, která měla tolik kuráže si něco takového dovolit. Tohle se mi za ten rok nikdy nestalo. Spousta lidí za mnou denně chodila a ptali se i na ty nejstupidnější dotazy, které zrovna mně nenáleželi. Vždy jsem z toho byla vyvedena z míry, ale nikdy ne tak jako teď. Takže jsem nakonec uznala, že je lepší, pokud vše projde mýma rukama.
„Oba dokončují svůj nákres v knihovně pod tebou, jestli chceš, vyřeším to sám,“ nabídl se přívětivě.
Donutilo mě to k úsměvu. „Ne, tohle si vyřeším sama.“
Líně jsem sjela jedno patro dolů a rázným krokem prošla až do zadní části chodby.
Připravena již na opravdu peprný přístup, jsem otevřela dveře.
Hned naproti mně seděl muž, který se skláněl hlavou nad stolem a cosi čmáral. Když zaslechl to hrubé otevření, stočil své oči na mě.
Buch-buch-buch-buch. Kdy naposled mi srdce bušilo tak zběsile?
Můj pohled se musel změnit z ukrutně přísného na neskutečně vyděšený.
Právě jsem byla „takhle“ malinká.
Jeho pohled bych mohla stěží identifikovat. Co se právě zračilo za těma očima, které jsem tolik postrádala? Teď když jsem do nich hleděla, to bylo víc než jasné.
Po vší té době, já ho stále miluji.
A on tu sedí a zírá na mě.
„Lucko?“ zeptal se nechápavě a tužka z jeho ruky se proklouzla na stůl, aby se pak dokutálela až na zem.
Byl to tak ostrý zvuk, že mi málem praskly bubínky.
Nebo se mi to jen zdálo? Třeba to bylo jen tou vyhrocenou situací.
Ten jiskrný pohled. Ten třpyt v jeho vlasech.
On mu nebyl podobný, on to byl on…
„Pat…“ nemožné domluvit, nebyla jsem schopná jednoho kloudného slova.

XXX. Žena anděl

Středa. Vstával jsem naprosto ospalý a vyčerpaný, jelikož celou předešlou noc jsem zdokonaloval svůj nákres a pak jsem se jako správný blázen rozhodl mírně pozměnit horní salonek.
Samozřejmě, nikdo mě o to neprosil. Ale stejně jsem myslel, že to byl dobrý nápad. Všechno vypadalo tak vypjatě a nepřirozeně. Pouze jsem to poupravil. A přece jen, mám ještě čas do konce týdne, než mi Erick řekne, zda se mu to líbí nebo ne.
Pokud ano, měl bych vyhráno, jelikož jak jsem tak poslouchal, tak měl s ředitelkou opravdu dobrý vztah.
Víceméně jsem se na ni těšil. Jmenovala se Lucy. Příjmení jsem jen opravdu těžko zaznamenával, znělo to jako Jerry. Lucy Jerry, opravdu srandovní jméno.
Vstal jsem tedy z postele, skočil se rychle osprchovat, ještě před tím než mi ostatní zaberou mé oblíbené místo v koupelně a vyšel jsem malátně všechny schody nahoru s nadějí, že se mezitím probudím.
Byly nám všem vyhrazeny pokoje v dolním patře za chodbou personálu. Bylo to sice něco úplně jiného, než na jaký komfort byli zvyklí hosté, přesto jsme nikdo nic nepostrádal. Mrzuté bylo však, že naše pochyby se naplnily a byli jsme rozděleni do chlapeckých a dívčích pokojů. Včerejší den jsem neměl žádnou možnost Idu spatřit, a tak jsem se dopoledne rozhodl, že na chvíli upustím od svých výkresů a půjdu ji dolů, ač se to nesmělo, navštívit.
Zdálo se, že všichni mají opravdu spoustu práce.
Přesto mě většina z nich příjemně ihned přivítala a nezapomněli si mě ani dobírat, že jsem z toho všeho vyvázl pravděpodobně nejlépe.
Ano, bylo pravdou, že jsem si nestěžoval.
Většinu dne jsem měl klid. Nemusel jsem se hnát jako většina ostatních.
„Jak se má moje slunce?“ přivítal jsem ji a snažil se ji obejmout.
Ona se však odtrhla a běžela ihned servírovat nějaké maso na talíř. Poté ke mně zmateně vzhlédla a smutně se usmála. „Ahoj.“
„Děje se něco?“ takhle jsem ji neznal.
„Ne, nic. Jen, že je toho opravdu moc,“ odpověděla.
„To zvládneš,“ dodával jsem jí kuráž, „jsi vynikající kuchařka přece.“
„To ano, ale tohle je šílenství,“ v jejím hlase se zračila panika. „Nemyslím si, že to dlouhodobě zvládnu a upřímně nechápu ostatní, že jsou stále tak v klidu.“
Bylo zvláštní pozorovat ji, jak si právě počíná. U nás byla vždy tím nejsilnějším článkem, který vedl celou skupinu. Tahle její podstata, jako by se najednou vytratila. Přivádělo mě to do rozpaků.
„To bude dobré uvidíš,“ řekl jsem, zatímco jsem pozoroval, jak se na mě jeden člen, pravděpodobně z původního personálu, mračil. Nezbývalo mi, než ji políbit, aby se cítila alespoň trošku lépe. Naklonil jsem se k jejímu uchu, zatímco ona nemotorně krájela jakousi zeleninu, a přisál se k lalůčku. Tiše se uchichtávala.
Měl jsem rád její smích. Když se smála, měla zvonivý hlas.
Krásný hlas. Hlas, který jsem tolik miloval, a přesto, jsem si za ním vždy představoval jiná ústa.
Mírně jsem se odtáhl, když jsem zpozoroval, jak spolu najednou všichni začali barvitě diskutovat.
Ida se také naklonila, aby jim rozuměla.
„Je to kočka, nemyslíte?“
„Mně vůbec nenapadlo, že je to ona. Představoval jsem si ji spíš jako nějakou starou babu s trpkým výrazem, něco jako Cruella De Vil,“ vyprskl jeden z mých bývalých spolužáků.
„Cože?“ přistoupil jsem k dění.
„Tys ji neviděl? Teď tady byla.“
„Kdo?“
„No přece paní dokonalá.“
Zarazil jsem se, přece jsem nebyl tak omámen tím hlasem, abych přestal registrovat všechno ostatní.
„Jak vypadala?“ vyptával jsem se.
„Bohyně,“ Franz názorně předváděl křivky, zatímco ostatní propukli v smích.
Protočil jsem oči.
Jeho přítelkyně ho plácla po hlavě a zadívala se na mě omluvným pohledem. „On chtěl prostě říct, že byla opravdu hezká a viditelně na úrovni, ale jemu se nelíbila, že?“
„Jo, jo,“ přikyvoval Franz úsměvně.

Nemohl jsem si pomoct, ale ty další minuty se mi to neustále honilo hlavou. Byl jsem opravdu zvědavý a mrzelo mě, že jsem ji nemohl spatřit jako ostatní, ačkoliv jsem si byl dosti vědom toho, že se s ní určitě brzo setkám.
V odpoledních hodinách přibylo mnohem více objednávek, a proto jsem se raději rozhodl vrátit se na chvíli do svého pokoje a pustit se do četby.
Uvědomil jsem si, že jsem si pro jistotu ještě ani pořádně nevybalil své věci. Člověk nikdy neví.
Kdybych ji třeba viděl, možná bych si mohl udělat obrázek o tom, zda odsud urychleně odkráčím a nebo ne. Těžko říct.
Otevřel jsem svůj kufr a mé oči okamžitě spočinuly do rohu, kde byl přibalen středně velký tmavý polštář, na kterém se mi tolik let tak dokonale spalo. Bylo zarážející, že jsem ho nevybalil jako první.
Povzdechl jsem si. Možná už na ni opravdu zapomínám. Přece jen, už dávno jsem se vzdal naděje.
Už tehdy jsem si řekl, že je čas na to, začít pořádně žít a neutápět se pouze ve vzpomínkách, které neměly už žádný smysl.
Co bylo, bylo.
Já žiju teď. A musím se prostě snažit, aby to všechno šlo i bez ní. Ale bylo to opravdu těžké. Povětšinou jsem se neustále něčím zabavoval jen proto, abych na ni nemusel neustále myslet. Ale stejně, když jsem ulehával večer do postele, tak jako by v mojí hlavě křičela, naříkala, prosila mě- abych ji neopustil.
Byly to moje nejhorší noční můry a nepředpokládal jsem, že bych se jich někdy po zbytek mého života mohl zbavit.
Položil jsem polštářek na svou postel. Nádherně se tam vyjímal a tvořil ji tak mnohem osobnější. Uvědomoval jsem si, že by Idu nejspíš mrzelo, kdyby ho zahlédla. Už jednou jsme se kvůli tomu pohádali. Ale tohle mi prostě nemohla vzít. Kdokoliv by mi chtěl vzít alespoň tuhle malou část, která mi zůstala, neměl v mém životě, co dělat.
Nakonec jsem si uvědomil, že mě to na pokoji v osamocení opravdu nebaví a rozhodl jsem se opět začít pracovat. Už mi zbývalo dotvořit jen malý kousek a měl jsem hotovo. A vzhledem k tomu, že ředitelka hotelu se dostavila podstatně dřív, než jsem předpokládal, se zdálo najednou nutností to dodělat, než zaregistruje mou přítomnost.
Vydal jsem se tedy pomalým krokem přes zadní dveře až k recepci a vykračoval si k výtahu. Všiml jsem si, že je otevřený, a tak jsem přidal do kroku.
Stála tam žena.
Byla na výsost krásná a dokonalá, což jsem mohl poznat už z dálky.
Vypadala jako anděl.
Jemné platinové vlasy jí splývaly podél krásných křivek jejího těla. Cosi hledala ve své kabelce.
Nejspíš mě ani pořádně nezaregistrovala.
Možná byla jeden z těch snobů, kteří v tomto hotelu obvykle přežívali. Trošku na to vypadala, ale bylo tam i něco jiného. Něco, co jsem nedokázal rozšifrovat.
Neměla tak ztuhlý výraz. Byla prostě dokonalá. Až moc dokonalá na to, aby byla člověk.
Zbývalo mi už jen pár kroků, když dveře výtahu propouštěly jen malou skulinku k obrazu té nádhery. Nechtěl jsem, aby zmizela.
Jako by mi vyletěl puls. Chtěl jsem na ní zírat třeba od rána do večera.
Její oči se nepatrně povznesly předtím, než mi zmizela z dohledu.
Moment. Ty řasy, ty smaragdové oči. Nebyl jsem si jistý, zda jsem správně viděl.
Ale na světě žil jen jediný anděl, jen jediná stejně krásná žena, jako byla tahle.
Opřel jsem se o dveře a přitiskl dlaň k mým očím, jako bych se snažil vykouzlit v mé paměti ještě jednou onu osobu před sebou.
Ne, byl jsem blázen. Utíkal jsem a zapříčinil to můj nejistý pohled.
Musel jsem si před sebou posměšně odfrknout.

XXIX. Porušení slibu

Byla středa. Můj budík na stole málem zešílel, než jsem se probudila. Opravdový spánek byl nejspíš to, co mi celou tu dobu chybělo. Naspat čtyři hodiny denně nejspíš nebylo to pravé ořechové. Ale cítila jsem, jako bych každým dnem víc a víc lenivěla, a to mě přivádělo do příšerných rozpaků. Bála jsem se toho, jak můj organismus pak unese návrat do práce. O to víc, když to bude až příští týden. To prostě nešlo.
Také mě mrzelo, že jsem nové zaměstnance nemohla poprvé pořádně přivítat sama, ačkoliv jsem pevně věřila, že se toho Erick zhostil více než dokonale. Zrovna včera večer před tím, než jsem ulehla ke spánku, mi volal z pracovního telefonu a vyptával se, jak se mám. Vždy se snažil nestočit svůj hovor na žádné z témat v asociaci k práci. Ale já jsem to vždy udělala místo něj. Bohužel mi řekl jen to, že je vše v pořádku a dál mi nedovolil se tím zabývat. A to mě opravdu rozčilovalo.
Sice jsem si těch pár dní náramně užívala. Především ranními procházkami podél vody, a večerním vysedáváním v parcích, kdy moje hlava opět probírala důležitá témata a spousta čísel, které byly zároveň s tím opravdu potřeba. Nejspíš jsem opravdu byla už nemocná.
Ale přece jen to bylo k něčemu dobré. Nepřipouštěla jsem si fakt, že se cítím osamoceně a že něco postrádám. Nejspíš už jsem nutně potřebovala lidi kolem sebe. Tvořili podstatnou část mého nynějšího života.
Možná mě Erick pořádně praští, až uvidí, co jsem udělala, ale nemohla jsem si prostě pomoct. V rychlosti jsem se oblékla do pěkné tmavě zelené sukně se zlatou sponou a zlaté halenky, dnes jsem nechala své vlasy volně spadat pod ramena a středním tempem jsem si vykráčela cestou k hotelu. Měla jsem štěstí, že jsem sehnala byt, který byl jen dva bloky od něj.
Hned se mi udělalo lépe, když mě ihned za dveřmi ovála klimatizace a já se rozhlédla po té přepychové uvítací hale. Do nosu se mi linula jemná levandulová vůně.
„Dobrý den,“ usmíval se na mě George, hned jak mě spatřil.
„Hezký den, jak se vede?“
„Výborně. Vidím, že jsme vám nejspíš opravdu chyběli,“ nadhodil žertem. Nejspíš ani netušil, jak velkou pravdu má.
„To si ani nedokážeš představit,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Pověz mi, jak to jde nováčkům?“ naklonila jsem se k němu. Měla jsem pocit, jako bych byla malou dívkou. Bála jsem se, aby mě nepřistihl Erick, který by ze mě pravděpodobně na místě zešílel.
„Jsou opravdu dobří. Zatím nemáme žádné stížnosti, naopak,“ informoval mě.
„Skvělé,“ uspokojeně jsem se opět odtáhla a usmála se s rozhodnutím, že je všechny půjdu sama zkontrolovat.
Nejprve jsem zamířila do hotelového restaurantu, který byl nejblíže. Opravdu jsem mohla vidět, jak perfektně vše vypadalo a jak byli hosti spokojení. Spousta z nich mě vítala hned po otevření dveří.
Na nových tvářích se však začaly značit nepokoje. Udělala jsem snad něco?
„Už jsme mysleli, že jste se na nás vykašlala. Bylo nám velmi líto, že jsme nemohli vidět váš líbezný obličej,“ lichotil mi jeden z našich předních hostů. Byl to postarší akcionář, který zde trávil většinu času, kdykoliv do naší země zavítal.
„To bych vám přece neudělala, Ede,“ od srdce jsem se zasmála a vykračovala svou jistou chůzí dál.
Prošla jsem konečně dveřmi od místností personálu až do kuchyně.
Vše se zdálo více než v pořádku. V kuchyni byl jako každý jiný den ruch a všichni kuchaři se otáčeli, jak mohli.
„Vidím, že si vedete dobře,“ promluvila jsem k prvnímu, který stál hned u dveří a zdobil talíř s jehněčím na brusinkové omáčce.
Zaraženě kývl a pokračoval dál ve své práci.
Většina z nich si mě evidentně vůbec nevšimla, což vlastně na jednu stranu svědčilo o tom, že byli pro svou práci více než zapálení. A tak se mi to líbilo.
Otočila jsem se tedy, s tím, že se budu mít na odchodu.
Jemně jsem stiskla dveře a ještě před tím, než jsem z této velké místnosti vystoupila moje oči zabloudily k zadnímu rohu.
Evidentně tam byl narušitel. Jakási malá blonďatá dívka v zástěře připravovala pokrm, zatímco jí mladík s tmavými vlasy a vysokou mužnou postavou v bílém tričku a černém moderním saku líbal na uchu. Ona se neskutečně uculovala a neustále se ho snažila odehnat jednou rukou se smíchem. On však stále nepřestával.
Ano, nepřestával. Tiskl se k ní.
Kdykoliv jindy bych takového narušitele vyvedla pouhým jedním slovem tak, že by si to už nikdy víckrát nedovolil. Ale když on… on vypadal…
Pane bože, on mu byl tak podobný.
Zaraženě jsem se vysoukala z místnosti a opřela se o stěnu chodby.
Nejspíš mi už hrabe. Zapříčinil to ten medailon. To, že jsem ho po letech zase viděla, se všemi jeho dokonalými detaily. Tenhle muž určitě vypadal úplně jinak. Jen ty okolnosti a tmavé vlasy zapříčinily to, jak jsem ho viděla já.
Pouhá halucinace.
Nic víc.
Ale nemohla jsem stále uvést tlukot svého srdce do klidu, pravděpodobně mi musely zčervenat i tváře. Vytáhla jsem tedy navlhčený kapesníček z kabelky a jemně se s ním otřela, připravena následovat dál prohlídku.

Líbilo se mi pozorovat Erickův obličej, když mě zahlédl nakonec postávat u baru se skleničkou v ruce.
Udivení se pomalu měnilo v nakabonění a to se nakonec rozpadlo v odrazu jeho očích, který právě prozrazoval „dobře, tak jsem prohrál“.
Začal se smát. „Pošlu tě na léčení.“
„Také tě ráda vidím,“ poslala jsem mu na oko vzdušný polibek a usrkla ze svého drinku.
„Ty piješ?“ podivil se. Moc dobře věděl, že alkoholu moc neholduji. Za ten rok mě viděl jen jednou jedinkrát se sklenkou v ruce, a to bylo na počest této nové práce. A teď už to tedy bylo po druhé. Opět se mi nechtělo rozmazávat, proč jsem takhle nakonec dopadla. Proti svým zásadám. Říkat mu o tom, že mě nejspíš pronásleduje přízrak osoby, kterou jsem se mermomocí snažila potlačit v mých myšlenkách. Jako by si našel nehlídanou cestu a vracel mi tak to, že jsem si vůbec dovolila snažit se na něj zapomenout.
„Mám nízký tlak. Když se mi udělá zle, tak si to můžu dovolit,“ ujistila jsem ho. Nevypadal však, jako že by mi to věřil.
„Stalo se něco?“ setrvával na mě svým pohledem.
„Ne, proč?“
„Jen tak. Aha, takže už to mám, tys přišla jen na skleničku a pak se zase otočíš a půjdeš si domů odpočinout, že je to tak?“ rýpal do mě.
„Ani mě nehne,“ odpověděla jsem rázně. „Musela jsem zkontrolovat, jak se jim vede,“ informovala jsem ho, „a vidím, že jsou opravdu šikovní.“
„Víc, než šikovní. Zákazníci si je velmi pochvalují. Ale,“ zarazil se, „pak tu jsou ještě dekoratéři, a to je čistě tvá práce. Ukázal jsem jim nějaké tvé návrhy a uvedl do místností, takže až se budeš cítit čilá, rádi by nejspíš věděli tvůj názor na jejich práci.“
„Až se budu cítit čilá?“ pobaveně jsem k němu vzhlédla a dopila. „Cítím se víc odpočatá než za celý můj život dohromady.“
Kysele se zašklebil. „Ještě jsem nedostal pochvalu já.“
„Oh, jistě,“ pohladila jsem ho po rameni, „zkontroluji vše ostatní a pak ti půjdu říct, jak vynikající jsi byl.“
Erick si odfrkl. „Ty jsi potvora.“
Oba dva jsme se začali smát. „Dělám si legraci. Odvedl jsi skvělou práci, ovšem.“
Konečně se kasal i on. „Musím teď odjet města, za hodinu se vrátím. Nemusím se snad ptát, zda tu ještě budeš,“ pozdvihl jedno obočí do nechápavého výrazu, jelikož už předem znal mou odpověď.
„Jako správná přítelkyně tu na tebe pochopitelně počkám.“
Za chvíli už jsem ho vyprovázela u hlavních dveří, a pak jsem si ladným krokem kráčela k výtahu, jelikož jít pěšky do dvanáctého patra na vysokých podpatcích mě moc nevábilo.
Zmáčkla jsem tlačítko a v tu samou chvíli se po celém patře rozezvučila melodie mého vyzvánění. Sklopila jsem hlavu, zatímco jsem se snažila vyštrachat v kabelce příval toho hrozného zvuku. Věděla jsem, že to bylo až moc nahlas, ale přesto jsem si nemohla nechat ujít jediný důležitý telefonát a vzhledem k tomu, že jsem poslední dobou dost často byla myšlenkami zaneprázdněna, jsem byla nucena použít nejvyšší hlasitosti.
Všimla jsem si, že než se dveře zavřely, spatřila jsem čísi boty, jak se k výtahu rychle přibližují.
Bohužel, nestihl to. Výtah se už rozjel. Díky bohu, že byl poměrně rychlý, a proto- ať už je to, kdo je to- nebude muset čekat tak dlouho.

XXVIII. Velká výzva

Bolela mě pusa od žvýkání. Letuška neustále upozorňovala, že bychom měli mít proti tomu nesnesitelnému tlaku v uších něco v puse a žvýkat. Takže jsem se nedivil, že jsem měl pocit, že mi ústa za chvíli odpadnou, jelikož uši mě bolely natolik, že jsem tou pusou mlel neustále.
„Páni, já se cítím tak napjatě,“ vzdechla Ida do mého ucha.
Věnoval jsem jí svůj úsměv a políbil ji na tvář.
Vypadala vždycky tak dětinsky, když byla nervózní. Občas mi hodně připomínala osobu, kterou jsem tolik miloval.
Idu jsem měl opravdu rád, moc rád, ale zatím to nebyla ta zaslepená láska, která vás doprovází od rána do večera a bolestivě vás bodá, kdykoliv s tou osobou nejste.
Chodili jsme spolu zatím jen asi tři měsíce, a proto jsem doufal, že to poblouznění přece jen přijde. Přece jen byla opravdu skvělá. Hodná dívka. Upřímná a milá. Ačkoliv byla také pěkně rozmazlená, což jsem jí několikrát už vyčítal.
„Bude to v pořádku, jsi nejlepší kuchařka z celé naší školy,“ chlácholil jsem ji.
„No, ale i tak. Víš, co říkal Frederic. Že ta ženská je prý hrozná puntičkářka. Třeba to bude pořádná mrcha,“ zasmála se.
„Neboj, nedovolím, aby ti někdo ubližoval. Jestli bude mít nějaký problém, tak ji můžeš poslat rovnou za mnou,“ mrkl jsem na ni ochranitelsky.
Pomalu jsme se blížili v hromadné dopravě na místo, které mělo tvořit náš příští domov a zároveň i pracoviště. Já jsem se opravdu upřímně těšil, ačkoliv mi bylo řečeno, že o mou práci nebyl takový zájem, a proto se budu muset setsakramentsky snažit. Také jsem byl mírně vypjatý, to nejspíš všichni mí spolužáci.
Očima jsem přejížděl po všech tolik důvěrně známých tvářích a jen na pár z nich se zračil úsměv.
„Doufám, že to všechno vyjde,“ promlouvala opět Ida, „a doufám, že budeme mít společné pokoje.“
„To nevím. Prý nám vše vysvětlí po příjezdu.“
Konečně se ten autobus, namačkaný všemi lidmi a hlavně naším oddílem, zastavil.
Všichni jsme se hnali ven.
„Tak, prosím,“ promlouval Frederic a mával rukou kamsi za něj. „Tohle je ono.“
Ozvalo se hlasité užasnutí.
I já jsem si od toho nemohl pomoct. Bylo to dokonalé. Perfektní vysoká stavba, která tu podle všeho musela stát už hodně dlouho. Nebyl to ten druh moderních prosklených budov, ne, tenhle hotel musel mít mnohem zajímavější historii.
Cítil jsem, jak mi Ida stiskla dlaň.
Ovšem, pracovat v hotelu jako byl tento, to určitě nebylo jen tak.
Mohl jsem si jen představit, jak se bude celé to místo stylizovat. Určitě to nebylo nic obyčejného. Přesto to byla stále skvělá výzva.
Prošli jsme velkými prosklenými dveřmi a všichni do jednoho jsme se ocitli v recepční hale. Po pravé straně byl vstup pravděpodobně do hotelové restaurace. Podlaha byla z mramoru krémové barvy, stejně jako sloupy, mezi kterými se tyčily krásné pozlacené lampy a vysoké bílé kalichy pro mne neznámých květin.
Frederic už promlouval s recepčním, který byl oděn do perfektní pracovní uniformy tmavě rudé barvy, která, jako by do celého toho prostředí úžasně zapadala.
„Za chvíli přijde někdo, kdo vás přivítá a uvede do celého chodu tohoto hotelu,“ informoval nás po chvíli.
Všichni se překřikovali jeden přes druhého. To nejspíš nebyla nejlepší vizitka. Byl bych opravdu nerad, aby nás ta dáma vyhostila hned při první schůzce. Ale na druhou stranu, asi by to bylo i poměrně vtipné.
Nejúžasnější a zároveň nejkratší výzva v mém životě.
Zanedlouho opravdu dorazil nějaký muž, který, jak jsem tipoval, byl jen o pár let starší než já. Krk mu zdobila pečlivě uvázaná tmavá kravata. Účes si nejspíš nechával upravovat u nejlepších kadeřníků. Ale nevypadal nijak nadmíru nebezpečně. Rozhodně jsem z něj necítil ten respekt, který jsem si představoval.
„Dobrý den,“ pravil, „vítám vás v našem hotelu prvotřídní kvality. Mé jméno je Erick Thomas a během tohoto týdne budu vaším hlavním vedoucím, jelikož jeho ředitelka má tento týden volno. Myslím, že budu mluvit i za ni a hlavně za majitele, když řeknu, že doufám, že se vám u nás bude líbit a přinese vám to všem bohaté zkušenosti do života. V první řadě bych chtěl poprosit, abyste se rozdělili do skupin dle profesí, do kterých vás přijímáme. Na základě toho vás potom mohu všechny odvést do oddělení vašich pracovišť, kde vám bude vše podrobněji vysvětleno.“
„Achjo,“ hlesla Ida, „takže se rozdělíme.“
„Budeme v jedné budově, to není přece tak hrozné,“ ujišťoval jsem ji kvapně.
„Snad ne,“ zašklebila se mrzutě a přešla mezi svou řadu.
Já a Marcus jsme měli nejméně početnou skupinu. Oba dva jsme se na sebe hloupě uculovali vedle sloupu, zatímco ostatní se snažili nějak sjednotit.
„Skvělé,“ promluvil opět ten vyžehlený panáček, zatímco na místo dorazily ostatní osoby. Nebylo těžké posoudit dle uniforem, kdo jaký post zaujímá. Ti si potom své nové skupiny odvedli a my dva jsme tam zůstali stát osamoceně. Frederic odešel společně s jedním z vedoucích, pravděpodobně, aby uvedl pár věcí ještě na pravou míru.
Ida mi ještě v rychlosti zamávala. Viděl jsem, jak se bojí. Nebylo to ani tak tím, jak pověstný tento hotel byl, jako spíš tím, že se bála, že její angličtina nebude dostatečná.
Já jsem s tímhle problém neměl. Měl jsem přece jen pevné základy, které mi tenkrát dala… ach, zase mě to přivádí k jejímu jménu, ale řeknu ho, Lucka.
Ona byla perfektní v angličtině a pomohla i mně, abych s tímto jazykem neměl takové problémy, jako většina mých spolužáků.
„Tak tedy, předpokládám, že vy jste dekoratéři,“ přistoupil k nám Erick a potřásl si s námi rukou. „Je mi líto, že vám zatím vedoucího nemůžu určit. Jelikož tohle si musí má nadřízená vyjednat sama. Přesto byla však pozorná a nechala na stole určité podklady k tomu, jak by si přála určité pokoje zařídit. Takže pokud vám to bude vyhovovat, pak vám je předvedu a myslím, že se nebude zlobit, když pak něco zkusíte.“
Kývl jsem hlavou.

Za hodinu jsme si už oba dva připravovali své verze nového pokoje a dychtivě spolu diskutovali o všem možném při našem čárání do skicáku.
Erick říkal, že to chce jen pár drobných úprav, ale já jsem s tím měl úplně jiné úmysly. Viděl jsem živě všechny ty barvy a tvary, které by tomu propůjčily svou krásu.
„Už ji vidím, jak přijde a jediným gestem nás oba vyhodí,“ žertoval Marcus. Nechápal jsem, odkud vzali, že je to semetrika. Ještě nikdo z nás ji pořádně nepoznal, ale stačila jedna zmínka o tom, že je opravdu náročná a už z ní všichni dělali chodící monstrum, které pojídá svůj personál za živa. Donutilo mě to k smíchu.
„Tebe vyhodí, mně ne,“ škádlil jsem ho, ačkoliv to byl můj dobrý kamarád.
Pravdou ale bylo to, že jsem si taky nebyl úplně jistý svou prací. Studovat tohle jsem se rozhodl už dávno, ani nevím, co mě k tomu nakonec přivedlo. Možná to bylo už tehdy, když jsem poznal, jak moc mě baví předělávat určité pokoje, nacházet barvy, které by podtrhly tvary a prostor. Kdo ví. Každopádně, tato práce mě upřímně bavila a vždycky jsem si byl jistý sám sebou. I když jsem ze svého projektu udělal tu nejhorší kreaturu, vždycky jsem byl ve škole uznávaný. Ale tohle mělo hodně daleko od školního systému. Teď už to bylo celé o životě. Už žádná škola.
Vystudoval jsem skoro na samé jedničky, sám jsem nechápal, kde se to ve mně vzalo. Rodiče po mých osmnáctých narozeninách poraženě přijali fakt, že jsem rozhodnutý je opustit. Matka sehrávala v ten čas příšerně nemocnou, a svedla na otce, že se o ni nedokáže postarat. Postupem času se stále více a více dohadovali, až se nakonec půl roku po mém odchodu rozhodli se po tolika letech rozvést. Nedivil jsem se otci, že už ji měl plné zuby.
Matka se přestěhovala do domu tety Moniky a otec se vrátil zpět do Česka.
Abych pravdu řekl, ačkoliv to byl hlavně on, kdo mi do začátku pomohl, jelikož matka se mnou přestala poté komunikovat, nemluvil jsem s ním už pěkných pár týdnů.
Nevěděl jsem ani, zda nenašel Lucii. Zda se nepokoušel odprosit si to u ní na kolenou. Nikdy se o ní nezmínil.
Ale já jsem věděl, jak moc se utápí v jeho prohřešku. Jak moc ho to mrzí.
Alespoň to malé promiň, by si přece jen zasloužila.

XXVII. Medailon

„Jak ses vyspala?“ vyptával se Erick po mém příchodu do práce.
„Naprosto příšerně,“ přiznala jsem s úsměvem. „Štěstí, že dnes toho moc není.“
„Lucy, už kolikrát jsem ti říkal, že by sis měla vzít volno, alespoň na pár dní,“ poznamenal lítostivě.
„Já vím,“ přiznala jsem a posadila se do svého oblíbeného točitého křesla za stůl, „ale co bych si pak bez toho všeho počala?“
Erick se zachichtal. „Ty jsi blázen. Takhle skončíš někde v blázinci.“
„To nepopírám. Ale do doby, než tam skončím, chci udělat ještě pořádný kus práce, takže doufám, že to nebude hned tak.“
Erick se posadil naproti mně. „Vykašli se na to tady dneska, stejně už je o všechno postaráno a nikdo tě dneska nebude hledat. Zajdeme si třeba na oběd a pak se půjdeme podívat do voskového muzea, co ty na to?“
„Byli jsme tam přece před čtrnácti dny,“ namítla jsem.
„Fajn, tak třeba půjdeme na Londýnské oko, hlavně ať si odpočineš od toho všeho,“ řekl.
Cítila jsem v jeho hlase, jak se o mě strachoval.
Ale přišlo mi, že ty pochyby nejsou čistě přátelské a to mě mírně znepokojovalo. Nemohla jsem mu nabídnout nic víc, než své upřímně přátelské objetí. Nic víc ode mě nemohl čekat.
„Dobře, tak půjdeme na oběd, ale pak se sem vrátíme a já zařídím ještě pár věcí na víkend, abych sem nemusela. To je přece fér, ne?“ mrkla jsem na něj laškovně.
„No dobře,“ povzdechl si nad mou nenapravitelnou povahou. Věděl, že o práci se mnou smlouvat jednoduše nemůže.

Oba jsme dojídali poslední kousky našeho výborného jídla v městské restauraci s výhledem na Temži a stále jsme si u toho povídali. Zatímco já jsem chtěla probírat pár svých dalších nápadů ohledně zdokonalení hotelu, on mi neustále kázal, že nejsem normální.
Přišlo mi to opravdu vtipné a přiznám se, že potom už jsem to dělala spíše naschvál. Líbilo se mi, jak je ze mě v rozpacích.
„Říkám to naposled, vezmi si dovolenou, nebo z tebe bude brzo chodící mrtvola,“ řekl důrazně a usrkl svého pomerančového džusu.
„A kdo se tam o to všechno postará, hm?“
Zatvářil se naoko uraženě. „Jsem snad vosk?“
„Ne, to ne. Promiň,“ usmála jsem se, „já jen.. jsem prostě zvyklá mít své myšlenky neustále pod kontrolou. Přeju si, aby ubíhaly směrem, který je předurčen. V tomto případě to je prostě práce.“
„A proč si nechceš užít trošku toho relaxu?“ udiveně ke mně vzhlédl.
Neměla jsem chuť vyprávět mu o tom. Sama jsem o tom dlouho už nepřemýšlela, jen jsem cítila ten pocit, že by to prostě nebylo v pořádku.
Erick stále však vyčkával mou odpověď. Co jsem měla říct? Měla jsem mu snad vypovědět celý svůj předešlý život, o kterém jsem nikdy nemluvila? Žila jsem teď a tady! Nebyla žádná minulost, na kterou bych energicky vzpomínala. Nemohla jsem, jelikož bych se jedině utápěla.
Moje hlava nemohla ani pomyslet na to jméno.
Myslím, že jen při zmínce na jeho osobu, bych na místě zemřela.
„Dobře,“ vydechla jsem své napětí, „vezmu si na týden dovolenou, dobře?“
Sice jsem si to vůbec nepřála, ale bylo to podstatně jednoduší, než kdyby mě opět zahrnoval těmi svými nenechavými otázkami.
Už mnohokrát se snažil ze mě něco vydolovat. A kdykoliv se mu to nepovedlo, posmutněle sklopil hlavu a dělal, jako by se nic nestalo. Ačkoliv já jsem mohla vidět, že ho přece jen ničí to, že i napříč tomu, že byl právě můj nejlepší přítel, jsem se mu nemohla svěřit.
Třeba si myslel, že jsem utajovala nějakou pochybnou minulost, která do sebe zahrnovala loupeže, drogy, a podobné věci. Přišlo mi to opravdu vtipné. Ačkoliv, i já jsem se dopustila tehdy velkého hříchu.
„Vidíš, ani to nebolelo,“ usmál se. „Nemusíš si přece dělat starosti, za ten týden se mi nepodaří celou tvou práci zruinovat, ale kdyby sis chtěla vzít třeba měsíc dovolené…“ nadhodil vtípkem.
Věnovala jsem mu za to svůj smích. „Ty jsi trdlo. Věřím přece, že v tvých rukou to bude vše více, než v pořádku.“
V té chvíli se Erick naklonil ke mně přes stůl. Musel se mi určitě zkrabatit obličej, jelikož jsem netušila, co se chystá udělat a to mě znepokojovalo.
Natáhl však řetízek na mém krku a v dlani držel mou jedinou památku, která mne spojovala s mou minulostí.
„Je nádherný, všiml jsem si, žes ho nikdy nesundala,“ řekl. „Rodinné dědictví?“
Ta slova mě vskutku pobavila. „Něco takového.“
„Ukaž,“ bez dovolení ho otevřel.
Mé oči vystřelily tím směrem, a všechno mi v tu chvíli přišlo jako věčnost.
Hlavu mi prostřelily vzpomínky, které měly být utajeny. Naše spokojené obličeje. Jeho dokonalá ústa. Andělský obličej. Ty tmavé vlasy, které mu padaly do obličeje. Světlé oči, které tolik zářily i na obrázku. A já… jak moc jsem tehdy byla šťastná.
A potom opět ta noc, při které jsem tento dárek rozbalila. To, jak moc mě to zasáhlo. Jak moc bolestivé bylo mít ho u sebe pouze jen na obrázku. Nemoci ho políbil, pohladit ho po tváři, necítit jeho tělo blízko svého.
Srdce mi málem puklo. A pak jsem si uvědomila, že Erick sedí jako opařený a zírá na mě s otevřenou pusou.
Byl mírně odstrčen od stolu.
Jako bych procitla, rychle jsem medailon zavřela a udiveně jsem si ho prohlídla. Na zemi ležela rozbitá sklenka se zbytky džusu rozlitého všude okolo.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se nechápavě. Přišlo mi, že všichni se najednou dívají jen naším směrem.
„Nic,“ řekl, když k nám přispěchal číšník. „Omlouvám se,“ promlouval k němu.
„Nic se neděje, to se stává. Nechcete něco na uklidnění?“ podíval se mým směrem.
„Prosím?“ nechápala jsem ho. Ano, sice jsem se cítila momentálně naprosto mizerně, a možná jsem tak i vypadala, ale proč by…
„To.. to já?“ užasla jsem.
„Nic se nestalo,“ opakoval číšník mile.
„Oh, moc mě to mrzí. Opravdu, připište mi to na účet.“
Erick si mezitím ubrouskem sušil své kalhoty. Nevypadal vůbec rozzlobeně, spíš naprosto zmateně.
„Ericku, moc se ti omlouvám,“ hlesla jsem.
Bylo mi neskutečně trapně, i přesto, že většina lidí se už stočila zpět ke svým stolům.
„Nic se nestalo, Lucy,“ uklidňoval mě a snažil se vykouzlit na ústech úsměv. Moc se mu to však nedařilo. Pravděpodobně byl stále vedle z mé reakce.
I já jsem to nechápala. Možná jsem se tak lekla v tom zatmění, že jsem sebou trhla a…

Nakonec jsem se po tomto šoku po prvé v historii své nové práce rozhodla strávit zbytek dne venku s Erickem. Dělal, jako by se vůbec nic nestalo. Ačkoliv se byl doma nejprve převléknout.
Právě už se stmívalo a on mě jako správný gentleman doprovázel domů.
„Chci se ti ještě jednou omluvit,“ řekla jsem u dveří.
„Nic se přece nestalo. Spíš bych se ti měl omluvit já, nečekal jsem takovou reakci. A neměl jsem právo to otevírat,“ oponoval mi.
„Jakou reakci?“
Pobaveně vytřeštil oči. „Ty si to snad nepamatuješ? Vykřikla si a odstrčila mě tak, že jsem omylem zavadil o svou skleničku,“ informoval mě.
„Vážně?“ stála jsem zaraženě na schodech a snažila se vzpomenout si. Ale nic z toho se mi opravdu nevybavovalo. „Promiň,“ neodpustila jsem si zase. „Vezmi si domů taxi, neměl jsi mě doprovázet, tady člověk nikdy neví,“ navrhla jsem.
„O tom ty víš své, že,“ přeměřil si mě pohledem. „Nenechal bych tě jít samotnou.“
No, jistě, pravděpodobně si velmi dobře ještě pamatoval můj starý příběh o příjezdu do Londýna.
Ani já jsem na to stále nemohla zapomenout, a proto jsem se opravdu nerada procházela po večerech sama, ačkoliv mi zase bylo líto na krátké cesty jezdit autem a znečišťovat tak okolní vzduch.
Má bývalá práce byla opravdu skvělá. Brzy jsem ve své kariéře vzrůstala a po pohovoru mi ani ne za hodinu sdělili, že mě přijímají. Všechny okolní slíbené věci do toho byly také zahrnuty. Ovšem nezmínili se o tom, že byt leží v okrajové části Londýna, kde není zrovna dvakrát bezpečno toulat se po nocích. A tak jsem na to měsíc po svém příjezdu ihned doplatila.
Měla jsem opravdu štěstí, že ty násilníky vyrušil dav jiných kolemjdoucích, takže jsem vyvázla bez sebemenší fyzické újmy. Jediné, co ještě stačili, bylo vytrhnout mi z ruky kabelku. Ne, že i to samo o sobě by nebylo hrozné. Když vezmu v potaz to, že jsem zde byla nováček. Pořádně jsem se zde ještě neorientovala a v kabelce jsem měla veškeré doklady a nově vyzvednuté peníze za prodej mého bývalého auta. Přesto jsem se nevzdávala a vzchopila se.
Nikdy jsem si neřekla, že tohle je konec. A byla jsem za to ráda. Alespoň v něčem jsem nebyla tak slabá.
„Dobrou noc,“ popřála jsem mu a políbila ho na tvář.
„Dobrou, a nezapomeň, týden se v práci nesmíš ukázat!“ usmíval se.
Zatvářila jsem se sklíčeně. „Co se dá dělat. Slib je slib.“
Ještě jednou jsem mu zamávala, než zašel za roh a poté jsem odemkla dveře od vchodu svého nového bytu s výhledem na řeku.
Možná to byla hra světel pouličních lamp, ale nemohla jsem si nevšimnout, jak krásně se leskl medailon v odrazu prosklených dveří.

XXVI. Konečně silná

V první řadě opět pár slov ještě do začátku, než začnete číst. Chci upozornit na fakt, že další děj se bude odehrávat až pár let po té, co se naši milenci a zároveň sourozenci rozdělili. Oba dva vyspěli, jak si jistě brzo všimnete , takže se toho rozhodně nelekejte. A poslední část se hlavně bude odehrávat jak z pohledu Lucie, tak z pohledu Patrika, jelikož zde budou do karet hrát všechny druhy pochybností a náhod. Doufám, že to nebude problémem a naopak si to užijete. Hezké čtení!

Září, 2008

Už druhý den mi třeštila hlava jako o závod, ale nepřikládala jsem tomu takový důraz. Snažila jsem se jakkoliv zapomenout na všechen ten ruch v mém životě, který se momentálně odehrával.
Možná to bylo právě kvůli tomu, jak velkou důležitost jsem přikládala své nové práci. Ne každému se poštěstí, aby měl možnost vést špičkový pěti-hvězdičkový hotel pro všechny úspěšné lidi. Já jsem to štěstí měla. Po dvou letech praxe ve firmě, která mě vyškolila nejen v práci, ale v životě, jsem se rozhodla opět udělat krok v před.
Šlo to zatím více než dobře. Svoje místo jsem si dokázala udržet už rok a nikdo neměl od té doby sebemenší námitky ohledně chodu hotelu, naopak. A já jsem si nehodlala tuto vizitku ničím zničit.
No dobře, možná jsem byla považována za přísnou a tvrdou. Ale pokud se dostanete jako mladý na takový post, rozhodně nemůžete být hned s každým kamarád, jelikož lidé toho pak více než využijí. Už jsem pochopila, jak celý ten systém života chodí. Bylo to něco úplně jiného, než ideály, které dříve poletovaly mou hlavou.
Pousmála jsem se nad tím, čím jsem dřív bývala.
A čím jsem byla teď. Nejspíš to byl opravdu rozdíl, těžko říct. V mnohých věcech jsem dle mého úsudku byla stále stejná. Kdo ví.
„Co se děje, Claire?“ zvedla jsem telefon ve své kanceláři. Poslední dobou to byl jeden telefonát za druhým.
„Promiňte, ale je tu ten pán, se kterým máte projednávat váš nový projekt,“ řekla nesměle.
„Oh, jistě, pošlete ho dovnitř, prosím.“
V tom spěchu a ruchu okolo všeho jsem naprosto zapomněla na svůj nový nápad, na který jsme přišli společně s mým dobrým přítelem a zároveň mým podřízeným.
Erick byl skvělý muž. Měl vybrané vystupování, byl inteligentní a poměrně přitažlivý muž. Byla jsem opravdu velmi šťastná, že jsem mohla někomu, jako byl on, důvěřovat.
Kdosi zaťukal na dveře.
„Dále,“ pobídla jsem.
Dovnitř stoupil asi třicetiletý muž v kvádru s kufříčkem po ruce. Přišlo mi občas opravdu vtipné, jak móda v této práci byla jednotvárná. Snažila jsem se to změnit, a proto jsme připravovali alespoň pro naše zaměstnance každý druhý měsíc nové uniformy. Tento muž pro mne však zatím nepracoval. Podle všeho přicházel z Francie.
„Dobrý den,“ uvedla jsem ho na křeslo proti sobě a poprosila Claire, aby nám přinesla nějaké osvěžení.
„Dobrý den,“ promluvil, jeho přízvuk byl mírně legrační, přesto působil vcelku jako velmi seriozní osoba. „Tak tedy,“ otevřel svůj kufřík a vyndal z něj nějaké štosy papírů a různých dokladů. „Spolupracujeme s nejlepšími evropskými školami v oboru hotelnictví a gastronomie. Žáci škol, které celosvětově prezentujeme, jsou špičkami ve svém oboru. Mohu vám ukázat pár různých obrázků, ohledně jejich práce, chcete-li.“
„Jistě, že chci,“ usmála jsem se a natahovala dlaň, do které mi vložil knihu. Povětšinou se skládala z obrázků jídel, které vypadaly vskutku lahodně. „Vypadá to opravdu více než dobře,“ přiznala jsem.
Samolibě se usmál. „Jsou opravdu dobří. Snažíme se jim zprostředkovat opravdu dobrou práci, jelikož drtivá většina z nich si to zaslouží. Můžeme vám nabídnout perfektní kuchaře, číšníky, barmany, stejně tak i hotelové dekoratéry,“ nadhodil.
„To je opravdu skvělé. Chceme dát možnost i lidem, kteří zatím neměli praxi, a přesto jsou šikovní. Jsem ráda, že existuje někdo jako vy. Takže tedy- myslím, že budeme potřebovat asi deset nových kuchařů, kteří budou opravdu velmi schopní. Zákazníci našeho hotelu jsou zvyklí na ty nejvybranější lahůdky. Dále deset číšníků. Vzhledem k narůstajícímu úspěchu našeho hotelu potřebujeme mnohem více personálu, který je vyškolen pro prvotřídní servis. Dále pak tři barmany, jelikož ti jsou to jediné, o co nemáme nouzi. Přesto pokud uvidím, že vaši studenti jsou pracovitější než náš personál, tak bychom jich mohli najmout více. A hotelového dekoratéra,“ na chvíli jsem přemýšlela, bylo sice pravdou, že jsem chtěla už dávno najmout někoho, kdo by pár místností předělal do modernějšího vkusu a přesto udržel původní myšlenku, ale měla jsem již v plánu najmout na to pár velice schopných lidí, na které jsem dostala doporučení, „nepotřebujeme.“
„Dobrá, ale kdybyste si to přece jen rozmyslela, podívejte se tady,“ podal mi do rukou další, již méně obsáhlou knihu.
Okamžitě jsem ji rozevřela. Některé obrázky vypadaly vskutku perfektně. Možná bych si troufla tvrdit, stejně tak dobře, jako byly moje představy.
„No tedy,“ užasla jsem.
„Je to na vás, ale oni jsou opravdu dobří.“ Usmlouvával mě opatrně.
„Moment,“ rychle jsem v hlavě kalkulovala za doplnění mých vlastních podkladů v rukou. Věděla jsem přesně, kolik si můžeme dovolit na tomto projektu ztratit. Někoho na zkoušku by to ještě rozhodně uneslo.
„Dobrá, tak tedy ještě dva dekoratéry. Ale neslibuji nic, uvidíme, zda splní svou práci tak dobře, jak jsem mohla vidět. Nepřeji si, aby styl tohoto hotelu nabral jiný směr, než je zvykem.“
„Dobrá, chcete někoho sama vybrat?“ zeptal se okamžitě s úsměvem na rtech.
„Upřímně, vypadáte jako velmi inteligentní člověk, a proto vám dávám svou plnou moc ohledně výběru těch pravých budoucích zaměstnanců,“ odpověděla jsem. Už mi nezbývalo moc času, o tomto diskutovat. Za hodinu jsem se měla sejít s majitelem a projednat s ním další důležité věci, na které jsem se musela předem ještě připravit.
„Dobře. Věřím, že vás nezklameme.“
„Ještě jednou ale upozorňuji, že všechny tyto lidi potřebuji již na příští týden,“ poznamenala jsem rázně.
„Ano, bylo mi to řečeno. Nemějte žádnou starost, o všechno se postarám a příští týden sem všichni dorazí.“
„Skvělé. Zavolejte mi tedy ještě koncem týdne, abych vám stihla zamluvit všechny letenky. Přeji vám hezký zbytek dne,“ vybídla jsem ho diplomaticky k odchodu a vyprovodila ho.
„Děkuji vám za tak skvělou nabídku,“ řekl než odešel.
Moc dobře jsem věděla, jak těžké je sehnat bez praxe práci, proto mi nepatřilo žádné díky. Cítila jsem to skoro jako nutnost, a byla jsem upřímně ráda za to, že jsem měla možnost tuto věc provést.

Kolem desáté večer jsem již seděla ve svém obývacím pokoji a sledovala nějakou talkshow, zatímco jsem studovala program na další den.
Bylo toho opravdu moc, a tak jsem se nakonec rozhodla jít spát dřív, než jsem byla zvyklá, abych byla na další den čilá.
Zkontrolovala jsem ještě svůj mobilní telefon, na kterém byla přijata nová zpráva.
„Ahoj, co děláš dnes večer? Zvu tě na drink, Erick.“
Má ústa se povznesla do úsměvu. Byl opravdu pozorný. Věděl, kolik toho musím denně snášet. On jediný věděl, že tato práce není pouze pohádková. I když ano, byly zde i věci, které ji činily opravdu nádhernou. Práce, o které jsem vždy snila. I s jejími nedostatky.
Ztrácela jsem pomalu svůj osobní život. Ale ta daň za to opravdu stála. Neměla jsem čas přemýšlet, o věcech, které byly zakázané.
Přesto všechno jsem stále nosila ten krásný medailon na svém hrdle a věděla jsem, že s ním i zemřu.
A ačkoliv jsem ho už tři roky neotevřela, byl součástí mě. Stejně tak jako on.
Věděla jsem, že ačkoliv si zapírám jeho existenci, přesto mě bude vždy doplňovat a nikdy se jí nezbavím. A ani jsem po tom netoužila.
Vše mi vyhovovalo tak, jak to právě bylo.
Stala jsem se chladnou osobou, která zahazuje veškerou osobní bolest do Pandořiny skřínky, která musela být velmi pečlivě zamknuta.
Postupem času jsem se naučila netruchlit nad tím, že ji nesmím díky svému dobru otevřít.
Bylo to tak mnohem jednodušší. Neměla jsem ani v úmyslu se Česka někdy vrátit. Všechno tam by mi opět připomnělo všechno to soužení.
Opět bych se utápěla. Věděla jsem to. A netoužila jsem po tom, jelikož život tady mě přivedl na novou cestu, a když jsem po ní kráčela, měla jsem alespoň domnění, že teď už jsem opravdu silná.

XXV. Chlapi nepláčou

„Hej, z tebe je borec!“ křičel na mě Marek už ode vrat.
Nakonec jsem se přece jen rozhodl ho navštívit, nic jiného mi nezbývalo.
Neměl jsem v úmyslu jít dovnitř, už tak jsem se bál, aby mě případně nezahlédla jeho matka, která by možná měla později možnost to vyslepičit mým rodičům. Ačkoliv dle slov mámy jsme se sem nikdy neměli vrátit. Bylo mi fuk, co si budou potom dělat oni. Já jsem čekal. Trpělivě jsem vyčkával, až uplynou dva roky. Doufal jsem, že potom od nich odejdu se slovy, které by je tolik ranily. „Jdu za Luckou!“ Už jsem viděl ty jejich obličeje. Matka by možná sehrála divadlo, že zkolabovala. Nechal bych ji za sebou. Možná jsem se stal necitou, ale za to, co provedla Lucce si to víc než zasloužila. Když viděla její psychický stav a ještě víc ji potopila.
„Díky,“ polichoceně jsem se usmál. „Poslyš, je tvoje máma…“
„Není doma, půjdeš dovnitř?“ nadhodil.
Chvíli jsem se rozmýšlel.
„Přijde až za dvě hodiny, zrovna odešla,“ informoval mě Marek.
Kývl jsem tedy.
„Kde jsi byl takovou dobu?“ vyjekl na mě, zatímco mě poplácal po zádech.
Nakonec, rád jsem ho viděl, ačkoliv bylo těžké stát vedle našeho bývalého domu, který nesl tolik našich vzpomínek a nyní už ho obýval někdo úplně cizí.
„Ani se neptej,“ povzdechl jsem si.
„To mi teda musíš říct!“
„Jasně, řeknu…“ zhluboka jsem se nadechl. „Co přesně bys chtěl slyšet?“
Vykulil oči. „No to je snad jasný, ne? Tak třeba, proč si zmizel, proč si nezvedal telefon, proč jsi mi nic neřekl, proč…“
Zarazil jsem ho se smíchem na krajíčku. „Počkej. Jedno po druhém. Nemohl jsem ti zavolat, ani ti zvednout telefon. Zapomněl si, že jsem ho ztratil? Říkal jsem ti to ten den, kdy jsme se viděli naposled, čtyřiadvacátého.“
Marek se na chvíli mračil, jako by pátral v paměti. A pak se jen chytil za ústa. „Sakra! Já jsem idiot. Dával jsi mi na tom papírku číslo, že jo?“ možná se mi to zdálo, ale připadalo mi, jako by začínal jeho hlas upadat do hysterie.
„Proč tak šílíš? Tak se stalo, no…“
„Ty to nechápeš. Ona tady byla Lucka, tenkrát…“
„Cože?!“
„Jo, ona tu byla někdy kolem Silvestra, a já jsem řekl, že se ti taky nemůžu dovolat,“ hlesl a praštil sebou na postel.
„A co říkala?“ dožadoval jsem se. Už jen při vyslovení jejího jména mnou prolétlo vzrušení.
„Byla psychicky na dně. Vypadala opravdu příšerně,“ přiznal sklesle. „Říkala, že se ti nemůže dovolat a nevěděla už, co má dělat. Nevěděla, že jste prodali dům a odjeli jste. Myslela si, že se jí prostě jen neozýváš. Takže se mě ptala, jestli něco nevím, a tak. Ježiš, já jsem takovej idiot!“ chytil se za hlavu.
„A cos jí řekl?“
Můj hlas zněl vcelku v klidu. Snažil jsem se navenek popírat veškeré to vibrování, které jsem právě cítil snad i na špičce nosu.
„Já,“ nejistě se na mě podíval, „řekl jsem, že nevím, co se děje. Řekl jsem jen to, co řekl tvůj táta mojí mámě. A řekl jsem, že by možná měla začít…“ polkl.
„Začít co?!“ tón hlasu se zvyšoval.
„Promiň,“ již předem se omlouval, „řekl jsem, že by možná měla začít žít nový život. Jsem idiot, že jo?“
„To teda jsi,“ zaúpěl jsem do dlaní. Takže, tohle byl konec. Bůhví, jak se rozhodla. Přesto jsem se však nevzdával naděje.
„Řekla ti na to něco?“
„Nepamatuju se dobře. Byla z toho všeho hodně mimo. Fakt mě to mrzí. Vůbec mi to nedošlo. Vy jste odjeli a tys ani nic neřekl!“ bránil se.
„Protože já jsem to nevěděl!“ teď už jsem možná křičel. Nerozčilovalo mě ani tak to, že se tolik vyptával, jako že se mi můj sen o krásném dni a zbytku mého života rozpadával pomalu před očima v prach.
„Jak.. jakto nevěděl?“ zamrkal udiveně.
Hlava mi opět klesla k zemi. „Udělali na mě podraz,“ zasyčel jsem skrze zuby, „nejdřív mě zamkli na Vánoce doma. Mamka přišla na to, že jsem byl předtím s Luckou, začala hrozně vyvádět, že už se to nesmí nikdy stát a vzhledem k tomu, že jsem neměl telefon, tak jsem se jí nemohl dovolat, jelikož táta čirou náhodou vyměnil svou simku a starou pečlivě schoval. Chtěl jsem se jí alespoň omluvit. Snažil jsem se o půlnoci utéct, ale mamka na mě čekala v obýváku, což jsem netušil a dostal jsem další kázání. Můžu ti říct, že jsem ji v tu chvíli upřímně nenáviděl. Přesto mi slíbila, že jí zavolala, a k tomu, že jí vynadala, jí řekla, že jsem nemohl. Doufal jsem, že se Lucka alespoň nebude zlobit. Pak se mamka ale podřekla a já zjistil, že mi lhala. Po Vánocích mi rodiče řekli, že pojedeme všichni do Německa a já si tam alespoň koupím nový telefon. Souhlasil jsem, jelikož jsem žádný neměl a chtěl jsem jí zavolat. Věděl jsem, že s určitým přemlouváním bez přítomnosti matky bych z otce její telefonní číslo dostal. Jenže všechno to byla lež…“
Utichl jsem a postavil se, jako bych nemohl snést vyprávět o tom, a být zároveň v klidu. Mé tělo se opravdu otřásalo vztekem.
„Dojeli jsme do Berlína, matka samozřejmě splnila slib a nejprve jsme jeli na nákup. Po tom ale otec začal podivně mluvit v hádankách. Neustále říkal, jak moc krásná země to je. Což mi přišlo směšné, jelikož on Německo nikdy neměl rád. A nakonec mě obeznámili s tím, že nám tam pronajali na nějaký čas byt. Nejdřív jsem myslel, že si ze mě dělají legraci. Mamka už párkrát předtím hrozila, že jestli nepřestanu vyvádět, že mě odvleče pryč. Já jí nikdy nevěřil. Jenže oni si nedělali legraci. Nemohl jsem ani ceknout, a přesto jsem se s nimi každý den hádal. Doma mě hlídali oni. Ve škole zase teta Monika, pamatuješ, jak tu kdysi byla?“
„Myslíš ta kočka s tou křiklavou rtěnkou?“ Marek se malinko zachichotal. Nejspíš tušil, že právě není dobrý čas na vtipkování.
„Jo, matčina sestřenice. Evidentně se s matkou telefonicky domluvily za mými zády. Párkrát jsem nepřišel domů. Občas to bylo jen kvůli zdržení s novými kamarády, občas protože se mi domů prostě nechtělo. Nechtělo se mi předstírat, jak je všechno v pořádku. Je mi z toho špatně. Ale měl jsi vidět, jak matka křičela, když jsem se opozdil. Jednou jsem si dokonce sbalil věci s tím, že odjíždím. A ona začala šíleně vyšilovat, že pokud odejdu, tak mě nechá najít a zavře mě do blázince.“
Nemohl jsem mluvit dál. Narůstal ve mně vztek a poslední, co jsem si přál, abych vybuchl a do něčeho třísknul tak, že bych to rozbil. Doma se to stávalo běžně. Matka dokonce v mém pokoji zavedla speciální odpadkový koš pouze pro věci, do kterých jsem třísknul. Po zničení nové skříně asi třetí měsíc po nastěhování se však rozhodla, že mi bude pouze vyhrožovat. Věděla, že to na mě platí a v nejlepším, pokud do toho zahrnula i Lucčino jméno. Ale věděl jsem, že jednou jí to vše oplatím.
„Ty vole!“ Marek seděl s otevřenou pusou.
„Přijde ti to normální?“
„Přijde mi to odporný a zároveň geniální z jejich strany.“
Mrzutě jsem se ušklíbl. „Vyřídím jim tvoje hodnocení.“
„Tak jsem to nemyslel. Říkal jsem, že to je opravdu šílený,“ namítl. „Dávno bych už utekl.“
„Vážně si to myslíš? Nepřál bych ti s nimi teď zažít ani jediný den. Pokud neskáču podle toho jak pískají, je to horor.“
„A jak ses sem vůbec dostal teď?“
„Dlouhá historie. Musím teď jít, vezmu si na tebe číslo a budu ti alespoň volat, dobře? Hlavně prosím neříkej tvojí matce, že jsem tu byl. Nikdo to nesmí vědět.“
„Jasně,“ pokyvoval hlavou, mezitím, co mě vyprovázel ven. Opatrně jsem se nejprve rozhlédl.
„Tak se měj hezky. A brzo se mi ozvi.“
„Určitě ti dám vědět o těch úžasných novinkách.“
Nechal jsem ho, ať mě znovu poplácá po zádech, jak měl ve zvyku a otočil jsem se na podpatku za roh směrem k autobusu s očima na stopkách.
A pak mi trklo něco, co bylo v jeho slovech. „Marku, počkej!“
Jeho hlava opět vykoukla ven z vrat.
„Máš číslo na Lucku?“
„Mám, ukládal jsem si ho, když mi tenkrát volala!“ výskl a okamžitě vytahoval telefon, aby mi to kouzelné číslo mohl nadiktovat.
Když ho dořekl, nechápal jsem, jak jsem na něj mohl zapomenout. Kolikrát jsem ho už předtím četl, kolikrát mi proběhlo myslí.
„Díky.“
„Šťastnou cestu.“
Můj pohled se opět stočil směrem k vratům domu, ve kterém jsem prožil celé své dětství a zároveň ty nejkrásnější okamžiky mého života. Zdálo se mi, že se kompletně změnil. Zahrada vypadala úplně jinak a stejně tak dům měl novou fasádu. Té staré byla škoda, byla to pěkná broskvová barva. Stejně tak jsem už ani nedoufal, že náš bývalý pokoj bude mít stejnou barvu a ty krásné zmutované motýli na zdech, které Lucka vybírala. Bylo to opravdu smutné.
Povzdechl jsem si, nasadil si na hlavu kapucu a konečně vyšel na autobus. V té chvíli jsem byl opravdu rád, že zde bylo o pár stupňů méně, než u nás, a tak jsem mě kapuca nijak neobtěžovala, ale naopak spíše jen chránila před zvědavými sousedy.

Cesta byla opět stejně nepříjemná jako poprvé. Akorát s tím rozdílem, že momentálně jsem seděl úplně veprostřed zadní uličky, a tudíž jsem měl vedle sebe hned dvě zpocená chrochtající prasata. Chvíli jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že bych si zacpal noc a třeba by jim to pak trklo, ale nakonec jsem od toho upustil a s dovolením pustil všechny zadní větráky na nejvíc.
Teď jsem stál před zapeklitějším problémem. Rozhodoval jsem se, jestli jí mám zavolat hned a nebo až doma třeba z telefonu mého nového kámoše Christiana. Vzhledem k tomu, že telefon nám platil otec, tak se matka neustále šťourala v mém výpisu a hledala byť jen nepatrnou chybičku, za kterou by mě mohla opět pořádně zpeskovat. Nikdy nic nenašla. A mně přišlo směšné, jak potom zamluvila vždycky ten její trapný postoj a dovolila mi pak něco, co mi obvykle nedovolovala. Jako například být venku o hodinu déle. Bylo zvláštní, kolik let spíše poslouchala ona mě, a nyní to bylo naprosto obráceně. Nejspíš ji celá ta záležitost hodně ranila. No co, to byla ostatně její věc. Ještě chvíli to snesu, ujišťoval jsem se neustále, ale potřebuji s ní být alespoň v nějakém kontaktu. Alespoň slyšet denně její líbezný hlas.
Kašlu na ně, řekl jsem si finálně a vymačkal její číslo.
Napjatě jsem přiložil aparát k uchu a poslouchal.
Buď měla vypnutý telefon a nebo si vyměnila číslo.
„Ach jo,“ zaúpěl jsem nahlas.
Teď jsem se snad upřímně těšil domů, těšil jsem se, až si odpočinu po celém tom dni a budu je moct zase všechny náramně ignorovat. Bude to stejné jako vždy.
Otec večer přijde z práce, zapne televizi. Matka se zeptá, jak se mu dařilo, a nadhodí, že by potřebovala třeba koupit novou stěnu do ložnice. Otec kývne a odjedou. Matka nezapomene schovat moje klíče, jak to dělávala vždycky, a zamkne mě. A můj jediný přítel bude v tu chvíli jediný pes, kterého jsme si nechali. Black byl opravdu nejlepší přítel člověka, vždycky dokonale rozpoznal mou náladu a podle toho se lísal. Byl to on, kdo mě mnohdy udržel na uzdě před tím, abych provedl něco šíleného. Stačilo se podívat do jeho očí, které tolik vypovídaly a uklidnil jsem se.

Okolo osmé jsem přijel domů. Popadl mě opět ten hnusný pocit, který jsem míval, kdykoliv jsem zastrčil klíč do hlavních dveří.
Kupodivu však doma nikdo nebyl, což mi přišlo dost divné, jelikož oni by si rozhodně nenechali ujít ani minutu k tomu, aby mě mohli raději pohlídat.
Ale jistě, předpokládal jsem, že se vrátím až půlnočním autobusem, takže mají ještě čtyři hodiny k tomu, aby přijeli a dělali, jako že je to se mnou doma náramně baví.
U dveří jsem odhodil Blackovu hračku až do obýváku, takže se za ní zvesela okamžitě vydal. A já jsem se posadil k počítači, s poslední nadějí, kterou jsem měl.
Zkoušel jsem to už tolikrát a vždy se mi to vrátilo zpět.
Psal jsem svůj mail snad stokrát a vždycky se vrátil. Nechápal jsem to.
Její mailovou adresu jsem měl přece už tak dlouho uloženou v kontaktech. Že by ji nakonec taky změnila?
I dnes jsem to vyzkoušel. Napsal jsem jí o tom, jak jsem se za ní vydal a nemohl ji nikde najít a při všech těch slovech, které mi proběhly pod rukama jsem se snažil zapřít před sebou žal, který mnou oplýval.
Po odeslání jsem se znovu pokusil jí zavolat. Stále žádná odezva.
„Váš e-mail nebyl odeslán.“ V rohu obrazovky probleskla malá červená obálka.
„Krucinál!“ bylo mi příšerně. Takovou dobu jsem se snažil obejít se bez slz. Snažit se namlouvat si každým dnem hned po probuzení, že to bude zase dobré. Že se to všechno vyřeší, a že budeme zase spolu. Ale teď už jsem v to pomalu přestával doufat. Neměl jsem vůbec nic, co by mě k ní přivedlo.
Ten pocit, který se rozpínal po mojí duši se nedal popsat. Jako když vám někdo vyřízne tu nejdůležitější část vašeho nitra. A vy se cítíte prázdní a přesto to tolik bolí, i když by nemělo.
Dlaně se zatínaly v pěst, jak jsem se tím snažil odnést myšlenku na pláč. Chlapi přece nepláčou.
Black tiše přicupital k mé posteli, na kterou jsem sebou unaveně praštil a tentokrát jsem v jeho očích zahlédl něco naprosto jiného, nového.
Strčil svůj čumák k mým očím. Dovolil jsem mu, aby skočil na postel a položil svou dlaň na jeho hlavu.
„Je to špatné, kamaráde,“ promlouval jsem k němu. A on vypadal, jako by mi naprosto přesně rozuměl.
Čumákem do mě strčil a pak se na mě opět zahleděl tím podivným pohledem. Už jsem věděl, co mi chce říct.
Na polštář dopadla první kapka. A pak další.
Praví chlapi se nebojí brečet.