Perličky normální rodinky

Ahoj,
jsem tu opět... Včera mi to večer s psaním nějak nevyšlo, jelikož jsem byla naprosto mrtvá z toho horka a věřte mi nebo ne, večer jsem padla za vlast jen co jsem dolehla do postele a byla jsem neskutečně šťastná, že si tělo i psychika může odpočinout od tak náročnýho dne. Po celý průběh dne jsem si totiž přišla, jako kdybych měla běžet maraton, zajímalo by mě kolik kalorií jsem u toho pocení spálila, kdybych snědla Harlekýnský dort, zbylo by i na vstřebání čokoládových růží...

Ale dnes je bio podstatně lepší, a tak můžu nerušeně psát o tom co se stalo během těch dvou dní. V podstatě se nic moc nedělo, a přece jen v závěru ano. Zjistila jsem, že ačkoliv jsem si dlouho myslela, že můj život je občas hrozně fádní a bezbarvý, naprosto nemám na některé ze svých známých, vedle kterých si připadám jako bych žila život tajného agenta FBI.

Ne teď vážně, můj život poslední dobou je pouze o humoru, muzice a psaní. Nevěřili byste jak šíleně vás dokážou rozesmát členové vlastní rodiny, opravdu si občas říkám, že buď jsem spadla z Venuše já, nebo oni všichni dohromady jsou z hooodně nám vzdálené planety. Pokud to budou číst, rozhodně mi odpustí můj rýpavý humor, přeci jen jsou už nejspíš po těch 17ti letech zvyklí.

Pro uvedení příkladu ale uvedu pár věcí, které mě málem stály život...
Nepočítám věci jako když mi volá babička při pauze na pohovoru a já jí vykládám, že venku prší a já sedím pečlivě schovaná v kavárně a ona mi na to řekne, tak si kup deštník. Včera se mi například potvrdilo, jak moc oblíbená jsem u svého bratránka. Žije od mala v Německu, ale je poloviční Srb jako já, o prázdninách doufal v to, že s ním pojedu do Srbska za naší rodinou a nějak jsme se o tom bavili. Nakonec jsem ho přívětivě pozvala ke mně domů do Prahy a on mi na to přemile odvětil "ne to ne, ale 26. budu projíždět čr... jestli se ti chce, můžeš stát veprostřed dálnice a dívat se jak projíždím..." Zapomněl dodat, že když bude mít dobrou náladu, mohl by na mě třeba i zatroubit.

Další perličkou byl můj nevlastní bráška, když jsem s ním jeden čas žila v pokoji, neustále mě překvapoval svýma hláškama. Opět nepočítám, když jednou večer po příšerně úmorném dni pronesl, že už ani neví jak se jmenuje, načež jsem mu přitakala, že já taky ne a on se mě zeptal "ty jsi taky blbá?" ... V ten moment jsem absolutně nic nechápala. Ani nepočítám, když na mě přes celý pokoj řval, že tohle přece musím psát KURVÍÍÍZOU... Perličkou totiž bylo, když se ptal mojí kamarádky ze Srbska, která u nás nějaký čas bydlela, v jakém patře, že to doma u ní vlastně žije. Ona odpověděla, že až nahoře, ve dvanáctém. Můj bráška pln myšlenek odpověděl něco ve smyslu, to tam musíte mít průvan co, Jelena se mírně zarazila a řekla, že ani ne... nějak mu to nedalo, a tak se musel samozřejmě zeptat "vy nemáte doma okno?" ...

Dalším mým hrdinou je mladší sestra, která jednou večer, když se rozhodla u mě přespat, dostala nápad zahrát si šibenici. Už když mi podotýkala, že chce slovíčko z rozmnožování, jelikož to teď berou ve škole jako novou látku a začala vykládat tou její dětinskou pusinkou slova jako varlata atd., jsem dostávala záchvaty smíchu. Ale dobře, hrála jsem, jsem pro každou srandu. Namalovala jsem sedm čárek a řekla, že je to děj, při kterém se uvolňuje vajíčko. Dloouho, opravdu předlouho doplňovala, a když jí zbývalo doplnit už jen V... tedy O_ULACE, přestávala mě hra bavit, a tak jsem se snažila jí napovídat. Povídám "je to obojetná souhláska, tak si jmenuj..." a v tu chvíli jsem čekala, že ji to trkne, to jsem se ale mýlila, jelikož moje chytrá sestra řekla ošulace a v tu ránu visela. :)

Absolutní perličkou je ale moje malinká sestřička, pětiletá. Naprosto zbožňuju dětský svět, upřímnost ( i když ta ji poslední dobou už začíná nějak obcházet obloukem) a takovou tu hloupou roztomilost, což mi ostatně předvedla nedávno, když se rozhodla u mě taky ponocovat.
Večer si hrála na mořskou pannu, ve vaně kam se sotva nasoukám, ale nevadí. Ukazovala mi jak se umí potápět a hrozně se smála, když jsem ji vždycky hodně mírně potopila pod vodu a naprosto mě uzemnila, když si zacpala nos a vteřinu před tím než se ponořila do vody na mě zakřičela "dej mi náskok!"

No což, alespoň se nenudím, že...
Alespoň, když vedle nich stojím, mám pocit, že na mě přesně pasuje věta "někdo musí být nejlepší."
Ne, samozřejmě, dělám si srandu. Taky nejsem normální, a moje rodina naprosto neodpovídá ani hrubé představě o normálnosti, ale jsem na to pyšná, my jsme na to pyšní.

Dobrou noc.