„Ještě jednou ti mockrát děkuji, ani nevíš jak moc jsi mi pomohla, bylo to přesně to, co jsem měla udělat už dávno,“ opakovala Amanda do aparátu už asi po sté. Zněla vyrovnaně, byla šťastná.
„Nemáš vůbec za co! A už to neříkej, vím, že kdyby se cokoliv stalo, tak se na tebe mohu obrátit,“ prohlásila Sharon vypjatě.
„To se můžeš spolehnout.“
„Pak tedy. Vím, že je to drzé takto se ptát, ale nemohla bych se tak na týden přijet podívat já k vám? Víš, naposled jsem byla v Německu jako dítě, a tak bych ráda zjistila na jaké úrovni jsou mé jazykové schopnosti,“ nadhodila Sharon a bylo znát, že jí to není dvakrát příjemné.
„No, že váháš! Mohla jsi jet rovnou s námi, čekám tě kdykoliv s otevřenou náručí,“ zajásala Amanda a usmála se na Toma, který se právě vracel domů. Políbil ji na tvář a pohladil po bříšku.
„Skvělé,“ výskala Sharon zvesela, „tak tedy příští týden? Přijela bych v pondělí, hodí se ti to?“
„Sharon, ty to nechápeš… můžeš přijet klidně hned teď, uvidím tě ráda kdykoliv,“ uvedla Amanda na pravou míru s důrazem.
„Drahoušku, tak tedy v to pondělí, ještě se přesněji domluvíme.“
„Dobrá.“
„Přeji tobě i Tomovi krásný den.“
„Všichni tři tě také zdravíme.“
Ihned po tom, co Amanda položila sluchátko, Tom se na ni zezadu vrhl a líbal ji po krku. Moc dobře věděl, že je na to za takových okolností háklivá a začala se zvonivě smát.
„Tome, dost,“ nemohla se utišit a vší silou se pokoušela ho od sebe něžně odehnat, „jaký jsi měl den?“
„Neobíhej od tématu,“ zažertoval Tom a políbil ji na ústa, „měl jsem skvělý den. Každý den od teď bude skvělý, to nevíš?“ mrkl na ni.
„Tak to jsem ráda, my jsme se měli také dobře. Doktor byl nadšený skoro jako já.“
To Toma evidentně zajímalo, s jiskrami v očích se na ni podíval. „Už víš, co to je?“
Místo odpovědi se lišácky usmála. „Nech se překvapit.“
„Ale notak, lásko, nenapínej mě!“ žadonil a mezitím ji obklíčil svým tělem, aby mu nemohla uniknout.
„Zapomínáš, že mám silnou zbraň,“ narazila do něj jemně bříškem a Tom ustoupil.
„Vypočítavá ženská,“ zabručel protestně.
„Tak proč sis mě bral?“ rýpala do něj cestou do schodů, zatímco ji Tom loudavě následoval. Nahoře ji doběhl.
„Protože,“ pohodil ji na postel, „jsi ta nejlepší vypočítavá ženská…“ a potom k ní ulehl, aby ji mohl obejmout.
***
„Tak jak se cítíš?“ zeptal se velice známý hlas.
Amanda udělala oční kontakt, aby pochopil, že se cítí dobře.
„Už se to blíží, že?“
„Ano, už jen pár týdnů a je to tady,“ přitakala a dlaní si pohladila bříško. Ztěžka se jí dýchalo a chtěla to mít už za sebou, byla nedočkavá a kondice už nebyla to co jí říkalo paní.
„Můžu?“ zeptal se s vypjatým pohledem. Oči prozrazovaly, že toužil udělat to po celou dobu, co s ní mluvil.
„Můžeš,“ kývla a chytila jeho dlaň, aby ho nasměrovala. Dítě právě kopalo.
„Ježiši!“ zajásal Bill. „To je… úchvatný!“ zasmál se.
„No, kdyby ti někdo ustavičně kopal do břicha, tak bys to tak úchvatně neviděl,“ prohlásila s unaveným pohledem.
V momentě zvážněl. „Vrátila se ti paměť?“
„Ne, ale cítím, že je vše v pořádku,“ prohlásila se sebedůvěrou.
Bill konečně odtáhl svou ruku a posadil se na dlaně. „Je to v pořádku, Amando,“ přitakal.
Okamžitě mu věnovala děkovný pohled a s neskonalou úlevou v očích se usmála.
„Chci, abys věděl, že navždy zůstaneš moje první láska. Ale ty měsíce tam jsem pochopila, kdo mi tolik chyběl,“ hlesla.
„Nezlobím se,“ skočil jí rychle do řeči, „s Tomem jsme si to už dávno vyříkali, netvrdím, že bych tě přestal milovat. Ale tentokrát už to nebude žádná jiná láska než přátelská. Ale přísahám, že ta nejsilnější láska, jakou jsem kdy k někomu cítil. Když nepočítám Toma,“ uchechtl se, „a pak,“ znovu přejel prsty po jemné látce, která zakrývala její těhotenství, „až se narodí tenhle prcek, tak se budete o mojí lásku muset podělit všichni mezi sebou.“
Amanda se natáhla, aby ho pevně objala. Opětoval její pevný stisk. „Au,“ vyhrkla ze sebe až se Bill lekl, „to ne ty,“ vysvětlovala při jeho omluvném pohledu, „to bylo zase tohle zlobidlo!“
„Bude mít tu nejlepší matku, otce a nejlepšího strýčka ze všech! Nejstylovějšího, nejhezčího, nejlepšího zpěváka…“ pokračoval laškovně dál a po tom, co si Amanda strčila prst do krku a dělala, jako že jí je zle, se oba dali do smíchu.
„Jsi zase stejná jako tehdy,“ přiznal své pocity.
„Cítím se mnohem lépe než kdykoliv před tím, abys věděl.“
V tom dítě znovu silně koplo a Amanda nadskočila.
„To vidím,“ pronesl sarkasticky s žertovným tónem.
O rok později…
Majestátně vzhlížející kopce se nesly široko daleko.
Poklidná voda dnes omývala ladně svůj břeh.
Bylo léto. Poklidný slunečný den, jako vždy doplňován jemným větříkem, jako by si pohrával společně s pěti postavami, které nyní pobíhali u dřevené chatičky a zvesela lítali dokola.
Vypadali tak šťastní.
Kdokoliv by se na ně díval z dály, ani by nedokázal pomyslet na to, že jim něco chybí.
Nebyl jediný důvod si to myslet.
K dokonalosti už nic nepotřebovali.
Útlá hnědovlasá žena s tím nejupřímnějším výrazem ve tváři.
Tmavovlasý vysoký muž, který se opíral o zídku terasy a hlasitě zpíval všem známou melodii.
Něžná blondýnka volající kamsi před sebe s nikdy-nekončícím úsměvem.
Rozjařený mladík s dlouhými dredatými vlasy natahující ruce dopředu, jako by měl štěstí nadosah ruky.
Nemusel se za ním hnát.
Jeho štěstí už udělalo první krůčky a vlétlo mu nemotorně mezi paže.
Hnědovlasý drobeček se smaragdovýma očima po matce se opřel bradou o rameno svého otce.
Blondýnka přispěchala, aby jim mohla být co nejblíže.
„Zlatíčko moje,“ pronesla blízko tomu malému obličejíčku, který se na ní usmíval skrze nevinné rysy.
„To je moje zlatíčko,“ oponoval naoko muž s rošťáckým úsměvem, „můj malý Nicolas Kaulitz.“ Políbil dítě na spánek a pak se naklonil, aby řádně zulíbal i svou drahocennou ženu, bez které by si nedovedl svůj život ani představit.
3 komentářů:
Na tuhle chvíli jsem se tolik těšila a zároveň jsem se jí bála. Bála jsem se hlavně proto, že to skoro celou třetí řadu vypadalo, že to neskončí dobře. Ať jsem se snažila přijít na způsob, jak by všechno mohlo být v pořádku, na nic jsem nepřicházela. Naštěstí byl tento příběh v těch nejlepších rukou a ty jsi to vyřešila bravurně. Byla jsem netrpělivá a chtěla jsem, aby už se Amanda vrátila domů, ale až teď si uvědomuju, že to bylo správně tak, jak jsi to napsala. Byla to přesně taková doba, kterou potřebovala a díky tomu už je všechno v tom nejlepším pořádku. Možná jsem to věděla, jen jsem to špatně vyjádřila, občas se mi stane, že nedokážu slovy vystihnout myšlenku a nakonec to vyzní jinak, než jak si to myslím:)
Hodilo by se nějaké zhodnocení, já vím:) Ale nejsem si jistá, jestli dokážu zachytit a vystihnout to, co pro mě celá tato povídka znamená. V první řadě je to určitě tvůj obrovský talent psát a silný příběh, co dělá tuhle povídku tak výjimečnou a krásnou. Používáš neotřelá slovní spojení a neopakuješ se, což se jen tak nevidí. Taky je z toho cítit lehkost, není to násilné, tobě prostě jde psaní lehce a obratně, alespoň to tak vypadá.
Je to jako svěží větřík, který dovede zpříjemnit horký letní den. Snad z mého nesouvislého komentáře poznáš, jak moc mi tvá povídka přirostla k srdci a jak jsem ráda, že jsem si ji mohla přečíst.
Děkuji ti... za všechny tvé příjemné komentáře a za to, že jsem věděla, že mám potřebu psát pro tak skvělé čtenáře jako jsi ty...
jsem moc ráda, pokud se ti konec líbil, konec je víceméně otevřený, což jsem si přála, protože pak si každý zvlášť může domyslet jak dokonale dál žili... :)
ale mohu jen říct, že tentokrát už nikdo z nich nebyl nijak ublížený :)
Konec byl ten nejlepší, jaký mohl být, aspoň pro mě:) Pro mě žili šťastně až do smrti... asi jsem se jako malá moc dívala na pohádky nebo za to může moje romantická dušička:-)
Komentáře ti píšu ráda, i když to jsou občas bláboly:) Myslím, že když někdo jen čte bez toho, aby se k tomu vyjádřil a pochválil, se nechová moc fér k autorovi. Pár slov je to nejmenší a moc práce to nedá:) Takže nemáš zač, to já děkuju, že jsem si tvé dílo mohla přečíst:)
Okomentovat