středa 22. října 2008

XVIII. Malování




Ležela jsem nehybně na Petrově sedačce a sledovala nějaký nejapný seriál, který mne sice vůbec nebavil, ale přece jen moje hraní Petra alespoň trošku přesvědčilo a o nic většího se nepokoušel.
Když nepočítám, že se neustále snažil mne hladit po zádech. Milovala jsem to. Ale jeho dotyky, jako by byly naprosto jiné od těch, kterými jsem byla zahrnuta dnešní den.
Nic se nemohlo srovnat s Patrikovými dotyky.
„Smím mít otázku?“ ozval se najednou. Celou dobu nyní seděl na křesle a ani jsem si nevšimla, jak podivně si mě prohlíží, až teď.
„Jakou?“
„Udělal jsem ti něco?“
Snažila jsem se svoje hrknutí zastínit svou soustavnou chladnou maskou, do které jsem právě i teď schovala všechno své rozčarování.
„Ne, nic,“ řekla jsem prostě.
Petr si odfrkl a přisedl na zem k pohovce, tudíž mi tak zastínil výhled na obrazovku před sebou. Neměla jsem, kam pořádně stočit oči, a proto jsem mu čelila svým pohledem.
Jeho obličej nabral nového výrazu, takového, který jsem ještě neznala. Už nebyl tím hlupákem, se kterým jsem si mohla tak zlověstně pohrávat. Konečně zaujal post správného dominantního muže.
Ne, že bych si to zrovna přála.
„Mám takový pocit, že ze mě děláš pořádného vola,“ oznámil tvrdě.
„Nechápu, o čem mluvíš,“ namítla jsem nesmlouvavě a snažila se rukou odstrčit jeho tělo z mého dohledu.
Pevně však držel na svém místě a ruku mi brunátně stáhl k tělu.
„Jestli ti tady vadím, tak můžu zase jet domů,“ řekla jsem.
Konečně povolil svůj stisk na mém zápěstí.
„Ty si myslíš, že jsem asi úplný hovado, že jo?!“ vyjel na mě. Já však stále v klidu ležela, i přes všechno to úsilí, které mě to stálo.
Co jsem měla dělat? Věděla jsem, že můj chladný postoj ho bude vytáčet ještě víc. Ale já neměla sebemenší potuchy, jak se právě zachovat tak, aby vše zůstalo v pořádku, a jisté věci patřičně utajeny.
Měla jsem mu snad doopravdy vmést do obličeje, že ho podvádím? A dokonce s vlastním bratrem? Asi by to s ním na místě seklo a já jsem nebyla dvakrát dobrá v první pomoci.
Takže nezbývalo, než říct, že už k němu nic necítím. Což jsem mimochodem necítila pořádně po celou dobu našeho vztahu.
A nebo jsem mohla nějakým způsobem celou situaci zklidnit, abych ho opět přivedla na mylné domnění, že je vše takové, jak má být. Ale pak jsem se zalekla. Tohle by určitě zahrnovalo i ty zakázané věci, o kterých Patrik mluvil.
Věděla jsem totiž, že k tomu, že se k Petrovi právě chovám chladně, ho ještě více štve, že náš vztah už dlouho nebyl potvrzen naším splynutím.
Konečně jsem tedy opustila svůj ležící post a přistoupila jsem k němu.
V hlavě mi létaly hesla a záblesky všeho, co jsem kdy prožila nebo zaslechla.
Nakonec získal mé pevné a prvně upřímné objetí plné lítosti a pochopení. „Musím ti něco říct,“ začala jsem a mírně se od něj odsunula. Po tom všem si alespoň zasloužil to, abych se mu při tom dívala do očí.
Petr snad zastavil dech, jeho výraz drobně polevil, přesto neměl ten typický pohodový obličej, který se mnou vždy míval. Tolik jsem mu vzala.
„Omlouvám se, ale já tě nemiluju,“ řekla jsem po tom všem finálně pravdu.
Možná to neplánoval, ale koutky jeho úst uvadly rychlostí vteřiny, ještě než jsem stačila celou svou předešlou větu doříci.
„Tušil jsem to,“ hlesl se sklopenou hlavou.
„Takže.. je v tom někdo jiný?“ zeptal se.
Na tuhle otázku jsem nechtěla odpovídat. Mermomocí jsem se snažila se jí vyhnout, ale pravděpodobně přijít musela.
Nechtěla jsem mu už nijak lhát, a proto jsem kývla bezhlasně hlavou.
„A v čem je lepší než já? Nedával jsem ti snad dost? Snažil jsem se zuby nehty, ksakru!“ zaúpěl vztekle a praštil pěstí do vitríny, až se všechen servis v ní roztřásl.
Skoro jsem měla pocit, že skleněná tabule se v tu chvíli roztříští na milion kousků.
Stejně jako jsem já zničila jeho sny.
Bylo mi to líto. Opravdu bylo. Ale tohle bylo zároveň to nejlepší, co jsem pro něj mohla udělat.
K čertu se všemi předsudky, k čertu s mými rodiči- ať si říkají, co chtějí, že třeba nejsem schopná si udržet vztah. Bylo mi to jedno. Tenhle člověk si nezasloužil další klamání.
„Nezasloužím si tě,“ řekla jsem.
„Mlč! Takový kecy nenávidím!“ znovu se rozkřičel, až jsem konečně pochopila, že se mi ježí chloupky na krku. Bála jsem se ho.
„Ale já to myslím vážně, není to žádný uplácení slovy. Myslím to smrtelně vážně, Petře,“ hlesla jsem posmutněle a přistoupila k němu.
Ani ne po dvou krocích mě však zastavil svou rukou. „Nechoď ke mně.“
Zmítal se v něm vztek a zklamání. Chápala jsem to, ale tuhle reakci jsem nečekala.
„Co jsi ode mě chtěl? Abych ti lhala? Zkusila jsem se do tebe zamilovat, ale nešlo to.“
„A to sis to nemohla uvědomit dřív? To mi říkáš až teď? Tys mě vlastně celou tu dobu tahala za nos, zatímco já tě den ode dne víc miloval, ty ses mi vysmívala…“
„Snažila jsem se do tebe zamilovat čtyři měsíce, každým dnem jsem si to přála,“ namítla jsem rázně. Nebyla jsem tak daleko od pravdy. Předtím, než jsem se rozhodla konečně neskrývat své pravé pocity, jsem se je vší silou snažila přesunout od mé drahé polovičky k Petrovi.
„Dobře,“ nakonec polevil v tónu a posadil se zpět na křeslo s podepřenou hlavou, „obleč se, odvezu tě domů.“
Bez remcání jsem tedy popadla svůj kabát a přesunula se do chodby.
Za okamžik za mnou došel pevným krokem a otevřel dveře dokořán, ani si na sebe nevzal bundu.

„Takže, tohle je vážně konec?“ zeptal se, snad pro jistotu, když parkoval svým autem před vraty našeho domu.
„Je mi to líto,“ pohladila jsem hřbet jeho ruky a lítostivě se na něj zahleděla. „Najdeš si lepší holku, než jsem já, o tom nepochybuju.“
Opět mne zarazil, nic však nenamítal. Jen pokynul rukou, abych se zastavila. Moje slova ho musela dosti bolet.
„Přesto,“ začal promlouvat, jako by si každé slovo předem rozmýšlel v hlavě, „bych byl rád, kdybychom… pak jednou byli třeba přátelé. Umíš být i fajn holka.“
S nevydařeným úsměvem jsem k němu kývla a vystoupila z auta. „Jeď opatrně.“
Neodpověděl a po prásknutí dveřmi okamžitě odjel. Žádné troubení. Žádné světelné efekty. Prostě odjel.
Cítila jsem se neskutečně rozporuplně. Zcela rozčarována.
Na jednu stranu jsem se topila v lítosti. Nikdy bych si nemyslela, že mě to celé tolik zasáhne. Ale nakonec, proč by ne? Byl to hodný kluk. Až moc hodný.
Na druhou stranu jsem však byla neskutečně ráda, za to, že to mám za sebou.
A obě tyto strany, jakoby dohromady dávaly minci, která se potácela po blátivé cestě.
Obyčejná koruna nízké hodnoty. Tolik mizivá. Jako já.
Jediné, co mne právě drželo nad vodou, byl pocit, že až vejdu do pokoje, uvítá mne na své hrudi osoba, která mi dokázala být oporou.

„Mami, co myslíš? Která je lepší? Tahle nebo tahle?“ vyptával se Patrik své matky v obývacím pokoji. Už den jsme se dohadovali o barvě ornamentů na jeho zdi. On je chtěl světle žluté, zatímco já si prosazovala typickou černou, která by celou tu krásu nového pokoje ještě podtrhla.
„Ukaž?“ přitáhla se k vzorníku Kateřina. „Tahle,“ ukázala na barvu, která ve výběru vůbec nebyla, křiklavě červená. Co to s ní pořád měla?
Hrozná kombinace.
Patrik protočil oči a došel za mnou do chodby, odkud jsem na celou situaci dohlížela.
„Už vím po kom máš tak příšerný vkus,“ dobírala jsem si ho, když jsme došli do pokoje.
Uraženě mě přeměřil pohledem. „Červenou bych teda nevybral,“ ujistil mě.
„Alespoň něco potěšujícího.“
„No nevím, kdo si vymyslel andělíčky na zdech,“ vyplázl na mě jazyk a chopil se šablony, načež odkryl víko žluté barvy.
„Naposled opakuju, že to nejsou andělíčci,“ vyprskla jsem smíchy, „jsou to motýli!“
„No dobře.“
„A nebudou žlutí, ale černí,“ trvala jsem na svém.
„Fajn, udělej si je černé, já je udělám žluté,“ odsekl a přiložil šablonu na zeď.
„Ne,“ odstrčila jsem ho a přimáčkla tělem k boční zdi.
„Co ne?“
„Žádná příšerná žlutá,“ stále jsem ho svou dlaní jemně mačkala k chladivé stěně.
„Nechceš ji na zdi?“ zeptal se lišácky a v očích už mohla postřehnout, že něco chystá.
„Ne.“
„Fajn,“ namočený štětec mi sklouzl po délce nosu. „Tak zkrášlím tebe,“ chichotal se, když viděl můj zaskočený výraz. Ta barva nepříjemně studila. Chtěla jsem se toho okamžitě zbavit, ale ať jsem těkala očima kamkoliv, nikde najednou neležel žádný ručník nebo utěrka.
„Dobře,“ řekla jsem nakonec, když jsem přistoupila na jeho hru a pak jsem otřela svůj nos o jeho. Ucukl sebou, a tak se mu barva rozmazala všude dokola. „Teď jsme dva žluťásci,“ zasmála jsem se.
„Vypadáš spíš, jako kdybys měla nos od pylu,“ posmíval se mi a dál zvesela rozpatlával špičkou svého nosu barvu na mém obličeji, zatímco i jemu se žlutá skvrna rozlézala po tváři.
Vybuchla jsem v smích. „Ty jsi blázen! Podívej se na sebe!“
Udělal výraz ublíženého dítěte a namočil štětec zpět do barvy. „A co tohle? Hm, jak asi vypadáš teď ty?“ řekl potom, co tentokrát přejel štětcem po mé tváři.
S otevřenou pusou jsem se chytila za tu studící místo a kousek barvy setřela.
V tu samou chvíli mi štětec přistál na druhé straně obličeje.
„Dost!“ zaprosila jsem.
„Nebo?“
Přejela jsem svými obarvenými prsty po jeho rtech. „Teď si to slízni.“
Jeho, jako by to však nezaskočilo. Místo toho přitiskl svá ústa na má. „Hm, je to docela dobré,“ zašeptal.
Nechápala jsem, jak to může říct. Do pusy mi pronikla štiplavá pachuť, která se měnila v trpkou odezvu na mém jazyku. „Odporné,“ zašklebila jsem se, zatímco on se stále posmíval.
„Tak, jakou jste nakonec vybrali?“ dveře od pokoje se rozletěly dokořán a v nich se objevila Kateřina se zaskočeným, až dotčeným výrazem. „Co to děláte, proboha?“
Oba dva jsme napjatě strnuli. Jak moc z toho všeho viděla, či slyšela? Co myslela tím, co děláme?
„Dohadujeme se, jakou barvu vybereme,“ pronesl Patrik klidně, ačkoliv jsem si byla vědoma toho, jak opatrně promlouvá.
Evidentně se taky bál.
„No,“ Kateřina se zatvářila znechuceně, jak si mě přeměřila pohledem, „takhle vám tam té barvy na stěnu moc nezbude.“
Ještě jednou se na nás podivně podívala a pak se odkráčela směrem, kudy přišla.
Nejspíš jsme museli jen vypadat, jako dva hlupáci se žlutou na obličeji, snad jako bychom se připravovali hrát na školní besídce sluníčka, a proto na nás tak divně pokukovala.
Alespoň jsem v to doufala.

2 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Hezky napsané. Přečetla jsem naráz 4 kapitoly, protože jsem netušila, že to tady tak rychle přibývá. Příběh je zajímavý, vtipný i romantický. Jenom se bojím aby neskončil jako Romeo A Julie ... ale snad ty dva čeká společný happy end. A jestli ne, tak doufám, že budou šťastní každý sám.
Teším se na další kapitoly.

Madisoon řekl(a)...

Tak to bylo těsně, snad nic neviděla:) Myslím, že je dobře, že se rozešla s Petrem. Moc dobře:) Jen doufám, že jim to vydrží:)
Mimochodem, děkuju za tvůj komentář u mě:) Máme na to stejný názor:) Jsem ráda, že chápeš Stevie a její chování, protože to se asi ne všem čtenářům tak docela podařilo:)
Už teď se těším na další díl, sice teď budu pár dní mimo dosah internetu, ale je co se vrátím, zkontroluju, zda nepřibyly další kapitolky:)

 

Through the ocean tears © 2008. Design By: SkinCorner