II. Takhle se nedívej!

Slunce opět dychtivě pálilo skrze skleněnou tabuli okna. Bylo časně ráno. Tenhle den byl výjimečný. Když opominu to, že jsem poprvé po dlouhé době jen tak vstala mnohem dřív než Patrik, kouzlo tohoto dne spočívalo v tom, proč jsem tak učinila. Za normálních okolností by mě nikdo z postele nedostal než by hodiny odbyly jedenáctou. Ale chtěla jsem být první kdo mu dnes popřeje. Byl to pro něj opravdu významný den. Táta naplánoval zahradní slavnost už dlouho dopředu, a tak mi bylo jasné, že jakmile se k nám začnou sjíždět první hosté, nebude mít Patrik chvilku klidu. Nechtěla jsem, aby můj dárek pro něj byl jen další z tuctu, který rozjařeně vysouká z obalu a s úsměvem odhodí stranou, aby mohl pokračovat dál.

Seděla jsem na zemi u jeho postele, tváří proti němu a dívala se, jak tiše spí. Zajímalo mě, o čem právě asi tak sní. Nepředpokládala jsem, že by to bylo o nějaké dívce. Nikdy o ně neprojevil sebemenší zájem nebo alespoň ne v mé přítomnosti. Vzpomínám na den, kdy jsem se ho ptala: „Kdyby sis mohl vybrat mezi luxusním sporťákem a Pamelou, co by sis vybral?“ Jeho odpověď mě pobavila. Pokývl rukama a bezmyšlenkově řekl: „Samozřejmě, že bych bral auto. Co s holkou?“ A pak se dál přehraboval svými počítačovými hrami.

Foukla jsem mu jemně do tváře. Ani si toho nevšiml.

Vzadu bouchly dveře, vyskočila jsem leknutím a odtáhla se od něj. Nechtěla jsem, aby mě takhle přistihla Kateřina, bůhví, jak by si to vysvětlila. Udělala by ze mě ještě větší monstrum, než jsem v jejích očích teď. Díky bohu, ač se sebevíc snažila pošpinit mě v očích přátel mého otce a mé rodiny z jeho strany, stále jsem byla znatelně oblíbenější než její osoba.

Nicméně, zdálo se, že zvuk ze zadu, či možná moje leknutí, Patrika konečně probudilo. Pomalu otevíral nevnímavě oči, a když pak konečně zaostřil, uvědomil si, že sedím ve prostředku pokoje jako největší magor s rukama za zády.

Zděšeně se posadil na kraj postele. „Co to děláš, proboha?“ hlesl a promnul si oteklý obličej.

„Co bys řekl… hraju kuličky,“ odpověděla jsem vztahovačně, jelikož se mě mírně dotkl jeho tón. Člověk se snaží, aby mu udělal radost, jen co otevře oči a on na něj civí jako na někoho, kdo potřebuje pomoc od Chocholouška.

Zašklebil se a odkráčel bez dalšího a racionálnějšího vysvětlení do koupelny. Mezitím jsem se posadila na jeho postel a dívala se odtud z okna. Než se vrátil do našeho společného pokoje zpět, podívala jsem se na svůj toaletní stoleček. Budík ukazoval sedm hodin, třicet-sedm minut. Bylo to zvláštní- mít pokoj s chlapcem. Doma jsem měla pokoj sama pro sebe, neustálá dávka nutného soukromí. Jenže teď byl mým domovem tenhle dům a Patrikův pokoj. Přestože náš příbytek nabízel spoustu místností, ani jeden se údajně, dle slov Kateřiny, nedal přetvořit na můj vlastní pokojík. A jelikož měla v sobě ještě malou dávku tolerance, aby mě nenechala spát v obývacím pokoji a v ložnici by mě nejspíš nepřivítala s otevřenou náručí, což ostatně plně akceptuji, jediným dostupným řešením bylo, aby mě u sebe uvítal Patrik. Nestěžovala jsem si. A jemu to zjevně taky nijak výrazně nevadilo.

„Co se stalo, že jsi vzhůru?“ pronesl a poslední slovo protáhl v zívnutí.

„Ty protivo,“ pokývala jsem hlavou, „něco pro tebe mám, ale evidentně si to nezasloužíš.“

Poprvé mi věnoval přímý pohled. V zeleno-zlatých očích mu zajiskřilo. „Co pro mě máš?“ přešel pomalou chůzí, aby usedl vedle mě.

Odhalila jsem malou placatou krabičku obalenou tmavomodrým papírem s hvězdičkami, kterou jsem až doposud skrývala pečlivě za zády.

„Všechno nejlepší.“

Podiveně na mě zíral a pak dárek konečně převzal a úsměvně začal zjišťovat, co se skrývá za balícím papírem. Než odtrhl poslední kousek, vzhlédl ke mně. „Není v tom nějaká časovaná bomba, že ne?“

„Ne, časovaná není, držím spoušť za zády,“ přihrála jsem mu a s napjatým dechem čekala, jak se bude tvářit, až zjistí, co jsem pro něj připravila.

Otevřel víko krabičky a otevřel pusu dokořán. „Páni, to jsi ale… tos nemusela.“ Poprvé po dlouhé době nevěděl co říct. Seděl jako přimražený a vypadalo to, že se bojí se mého dárku jen dotknout.

„Ukaž,“ vzala jsem krásný stříbrný řetízek do ruky a upnula mu ho ke krku. „Ladí ti k opálení, teď po tobě budou holky jen šílet!“ Viděla jsem na tváři jeho výraz. Byl rád, upřímně rád. „Moc děkuju,“ zajásal a políbil mě na tvář.

Úkol splněn, pomyslela jsem si v duchu. A měla snad ještě větší radost než on. Dívali jsme se na tenhle skvost před pár týdny spolu ve zlatnictví. Neřekl mi, že se mu líbí, ale nemohlo mi uniknout, jak neustále hledí jen jedním směrem.

„Nemáš zač.“

„Ale mám… tohle je určitě ten nejhezčí dárek, jaký jsem mohl dnes dostat. Za to ti nebudu alespoň týden říkat, že jsi tlustá.“

Otráveně jsem se na něj podívala a štípla ho do ruky.

***

„No, tak co na to říkáš, Paťulinko?“ zaslechla jsem tetin hlas. Jako vždycky mluvila tím jejím přesládlým stylem, ačkoliv si sama byla vědoma toho, že je proradnější než kterákoliv jiná potvora, mimo to- koukalo jí to jasně z očí. Těžko říct, jestli jsem měla raději ji nebo tátovu manželku. Byli nejlepšími přítelkyněmi. Pokud opomenu to, že jedna druhou za zády neustále pomlouvala.

Patrik zvesela držel v ruce krabičku, na které byl nakreslený fotbalový míč.

Takových věcí už doma má, pomyslela jsem si a pyšně se napařovala, jak každý pochvaloval můj dokonalý dárek.

Slavnost už byla pomalu u konce, slunce už tolik nepálilo a naše těla začal ovívat jemný večerní vánek. Všichni jsme byli už po jídle. Celý den jsme na zahradě grilovali a popíjeli. Měla jsem pravdu, že Patrik se nezastavil. Neustále ho někdo otravoval, přesto bylo vidět, kdykoliv se na mě podíval, jak sedím v rohu lavice a nevnímavě se dívám na někoho kdo mi něco vypráví, že máme podobné pocity.

Brzo na to se začalo stmívat, obloha byla bez sebemenšího mráčku, a tak se stejnoměrně měnila její barva ze světle modravé až k sytě tmavé. Pouliční lampy už svítily a lidé se stále nerozhodli opustit náš dům. Začínalo mi to lézt na nervy. Neměla jsem si s nimi co říct. Omluvila jsem se s výmluvou, že jsem unavená a se sklopenou hlavou odešla do pokoje.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se s úžasem, když jsem vstoupila. Patrik ležel na posteli, evidentně už po koupeli, a díval se na televizní program s nenucenou zvědavostí. Samozřejmě, fotbal.

„Už mě to venku nebavilo,“ zabručel do polštáře.

„Nápodobně,“ vzala jsem si noční košilku z postele a chystala se do koupelny.

„Táta to měl dobře vymyšlený. Moje narozky byly jen zástěrka k tomu, aby se mohli pořádně všichni ožrat,“ promluvil klidně, jako by snad ani nevnímal pořádně co říká, a dál sledoval bez jediného mrknutí oka, jak Henry manévruje.

Zasmála jsem se pokývala hlavou. Možná měl pravdu.

Vlezla jsem si do vany a ve vteřině mi hladinu vody pokrývala hustá pěna s vůní broskve. Tohle uvolnění jsem potřebovala, moje myšlenky odplouvaly kamsi do dály a všude po těle se rozhostil pocit klidu a pohody. Chystala jsem se už konečně vylézt, když se uvolnění změnilo ve vypnutí svalstva. A vypnutí se měnilo zase ve vzrušení. Potřebovala jsem konečně dotyk muže, už to bylo tak dlouho od doby, co jsem se naposled milovala. Ale vzhledem k tomu, že jsem nepatřila mezi dívky, kterým nevadí vyspat jen tak s někým kdo se jim jen líbí, tak jsem měla prostě smůlu. Pokud jsem byla zamilovaná a věděla jsem, že pro toho druhého taky něco znamenám, pak jsem se milovala často a s radostí. Ale takhle ne. „Co jsi tam dělala tak dlouho?“ ozval se Patrik ihned, jak jsem vlezla do dveří.

„Co se pořád staráš?“ odbyla jsem ho a nasadila opět svou unavenou tvář, se kterou jsem ulehala naproti němu do postele. Patrik se na mě podivně díval, takhle jsem ho ještě neviděla. Bylo to zvláštní, měla jsem pocit, jako by mě někdo vyhodil z letadla bez padáku. Divná tíha na žaludku.

„Co je?“ pronesla jsem protivně a otočila se na druhou stranu. Nechtěla jsem, aby na mě vzhlížel takhle. Nebyla jsem na to připravená. Milovala jsem ho. Jak moc jsem ho milovala, ale nemohla jsem si dovolit, aby to vědět, aby to byť jen tušil. A on se na mě teď podívá, jako by si snad četl myšlenky a…

„Dobrou noc,“ hlesla jsem. Neodpověděl, možná se díval na televizi, možná už taky usínal.