XV. První náhled

XV. První náhled

Čas opět letěl, týden s týdnem se sešel a další ráno se rýsovalo za okny ložnice dvou rozhádaných manželů.

Amanda se právě probouzela, tlumeně zívla do polštáře a otevřela ospalé oči.

Její muž spal. Tvrdě, snad i bezesně.

Dlouhé husté řasy se rýsovaly u přivřených víček. Lomcovala v ní touha probudit ho polibkem, ale zápasila s ní. Nezasloužil si ho.

Zabodl jí krutou ránu do zad a ona se z toho stále nemohla vzpamatovat.

Po tamějším večeru následovala ostrá hádka, v historii jejich společného soužití snad ta nejhorší, jakou kdy zažila. Chvíli to vypadalo, že se snad i odstěhuje. Ale nestalo se tak, a nyní u nich vládla tichá domácnost.

Nemotorně vstala z postele a provedla všechny své ranní rituály.

Zrovna si vybírala v šatníku lehký svetřík, když za sebou zaslechla další zívnutí.

Dělala, jako že neslyší a místo ohlédnutí se ještě víc zabrala do výběru ve skříni.

Tom mlčel.

Nakonec popadla světlý zelený kabátek a přetáhla si ho přes záda.

„Kam jdeš?“ ozvalo se.

S kamennou tváří se otočila a popadla ze stolečku klíče od auta. „Jedu k doktorovi,“ odsekla a chystala se vyjít ze dveří.

„Počkej, ty jedeš…?“

Znaveně se otočila a zastavila se u zdi. „Jedu na gynekologii.“

„A… můžu jet s tebou?“ Tom vstával urychleně z postele.

Amanda se zarazila. Těšilo jí, že má zájem, ale věděla, že má před prohlídkou smluvenou další schůzku se svým psychiatrem.

„Fajn, potřebuji cestou zajet ještě do práce, takže za hodinu si dáme sraz na náměstí, u naší kavárny,“ řekla s konečným resultátem a nechala ho stát polonahého u postele.

***

Sezení s doktorem měla úspěšně za sebou a nyní čekala na náměstí, jak slíbila.

Byla svým způsobem šťastná, druhý hlas z hlavy už skoro vymizel, dokázala se mnohem více koncentrovat a celkově se cítila uvolněněji. Na druhou stranu si stále nedokázala vzpomenout na onu noc, a vzhledem k jejímu těhotenství doktor zakázal hypnózu. Pomalu ale jistě se tedy připravovala na den, kdy se opět shledá s tmavovlasým mužem a zeptá se ho, co se tehdy stalo.

Z myšlenek ji vytrhl polibek na tvář, ucukla leknutím a snažila se vykouzlit nepatrný úsměv.

Tom vypadal posmutněle, možná zaraženě, zdálo se, že se bojí na ni byť jen promluvit.

Nebylo se čemu divit. Zjevně si pamatoval poslední větu, kterou ve vzteku vyřkla.

Nikdy se ke mně už nepřibližuj! Nenávidím to, cos dnes převedl! Já si to zasloužila, ale on ne!

Přesto nechtěla, aby vykročili k místu, kde by se měli chovat jako správní rodiče, rozhádaní. A proto se snažila alespoň pro teď prohodit nějaké to slůvko.

„Dnes je krásně, co?“

„Jo, jo,“ přitakal. „Jak bylo v práci?“

„Dobře,“ řekla, jelikož nedokázala v momentě ihned najít pohotovou lež, co by se tam dnes mělo dít, „snídal jsi?“

„Měl jsem v autě nějaký pečivo, tak jsem si zobl při cestě.“

„Aha.“

Popisovat další část jejich rozhovoru by nemělo sebemenší smysl, v podstatě ani jeden z nich nevnímal co sám říkal, natož co druhý odpovídal.

***

Doktor právě přejížděl Amandě přístrojem po podbřišku, cítila jak to studí, a přesto to bylo příjemné, pokud si uvědomovala, že za chvíli na obrazovce uvidí to malinké stvořeníčko, které vzniklo z lásky.

Ať už bylo Billa nebo Toma, věděla, že své dítě miluje a vždy ho bude milovat.

Tom seděl na židli vedle ní, osobně si vydupal svou přítomnost v místnosti a Amanda neměla náladu na to, dělat někde scény, ačkoliv jí bylo nepříjemné, když se její manžel dívá při prohlídce.

Teď však i sama zatoužila, aby tu byl s ní, aby to viděl. Aby se jim dech zatajil společně.

„Vidíte, tady se rýsuje hlavička a tohle bude tělíčko. Odhaduji to na pátý týden těhotenství, a proto se opravdu ještě nedá určit, zda bude dítě chlapeček nebo holčička, ale jak to tak vypadá, krásně se nám vyvíjí,“ promluvil rázně, skoro až blahopřejně, doktor.

Amanda se dívala na černobílý obraz, ve kterém se rýsoval mrňavý drobeček, a pak očima sjela k Tomovi, zahlédla jeho nevěřícný výraz.

Skelné oči se leskly, brada mírně klesla. Byl fascinován, moc dobře to poznala.

Tohle si přece už tak dlouho přál, jak dlouho od ní žádal potomka.

Zasmála se té vidině malého rozjařeného dítěte, které před ní nyní sedělo.

A stejně tak, jako se úsměv na jejích rtech zrodil, tak rychle i uvadl.

Jak moc by mu ublížila, kdyby to dítě nebylo jeho. Konečně by snad usoudil, že si zaslouží jen jeho nenávist.

A i přesto, že ta představa by ji mučila, jelikož věděla, že i přesevše ho vroucně miluje, byla si vědoma, že přesně to by si zasloužila.

„Tak co na to říkáte, tatínku?“ doktor byl pln optimismu.

Tom zakroutil hlavou. „Abych pravdu řekl, nemůžu tomu pořád uvěřit.“

Muž v bílém plášti se zasmál. „Jen počkejte, až tomu budete vyměňovat plínky a o půlnoci vstávat za křiku, to bude tvrdé probuzení ze snu.“

I Amandu jeho poznámka pobavila. Tom však stále pozoroval obrazovku, ani nedutal.

Následně se doktor vzdálil a Amanda si na lehátku konečně mohla upravit oblečení.

Zrovna na sebe soukala zpět kalhoty, když v tom se její manžel hbitě postavil a sklonil hlavu k jejímu bříšku. Jemně jej políbil a pak k němu špitl: „Miluju tě.“

„A tebe taky,“ prohlásil směrem k Amandě, která oněměla úžasem.

Místo odpovědi vtiskla svou dlaň do jeho a poprvé po dlouhé době mu věnovala upřímný úsměv, plný lásky a něhy.

***

Blížil se soumrak a Amanda seděla poklidně v obývacím pokoji za zvuku Enyy. Hudba ji dovolila relaxovat, v mysli se procházela po krásné krajině plné přírody a jejích kouzel. Zrovna do ni strkal Tom, nechtěla se z toho snu probudit. Ještě chvíli tam chtěla pobýt, usmívat se a cákat se v průzračné vodě.

„Hm?“ zabručela.

„Georg nás zve na oslavu,“ zabreptal polohlasně, jelikož si jistě všiml jejího nepříjemného tónu.

„Co slaví?“ zeptala se nezaujatě.

„Narozeniny, měli bychom jít.. tedy, pokud se na to cítíš. Říkal mi o tom už minulý týden dopředu, ale jak jsme se spolu…“ utichl, evidentně se nechtěl zpět vracet k té nepříjemné vzpomínce.

„Dobře, jen se obleču,“ přitakala a vstala, ačkoliv moc dobře věděla, že se jí nechtělo. Necítila se plna energie, naopak, ráda by ležela v posteli a dál poslouchala ten líbezný hlas. Ale nechtěla mít stále nálepku té nudné až přehnaně dospělé ženy.

Rychle se tedy dala do gala a za hodinu už je vítali s otevřenou náručí v Georgově domě, už z dálky za doprovodu hlasitého dunění muziky bylo poznat, že to tam víc než žije.

Georg měl už značně vypito, a tak jim oběma málem zulíbal ruce i nohy, oba je to pobavilo. Nechala si nalít skleničku džusu a pomalu přecházela od rohu k rohu, aby pozdravila své známé. Jak správně tušila, o jejím těhotenství už opravdu každý věděl, neustále jí někdo osahával bříško a gratuloval jí.

Nemohlo jí taktéž uniknout, že i Tom sklízí gratulace. Bral to znatelně lépe než ona. Neustále žertoval a pln smíchu vyprávěl o ranním obrazu svého „syna“.

Zakroutila hlavou a podešla pod schody, aby se usadila na malé sofa.

Víčka v údivu zatikala.

Na pohovce seděl Bill, v ruce třímal skleničku vína a shrben na stolku cosi sepisoval.

Doufala, že si jí nevšimne a bude se moci tiše vrátit do společnosti, ale prkna pod ní zaskřípala. Pohodil pohotově vlasy a zadíval se na ni s pootevřenou pusou, jako by nevěřil, že ji před sebou vidí.

„Ahoj,“ usmál se a vstal, aby ji mohl obejmout.

Nevěřila vlastním očím.

„Ahoj, co provádíš?“

„Jen tak čmárám, znáš mě…“ prohodil naoko a schoval plátek papíru. Pravděpodobně si nepřál, aby viděla ty jeho „čmáranice“.

„Co miminko?“ zeptal se náhle.

Zarazila se, nechápala jak může být tak veselý a ještě se jí ptát na těhotenství.

„Dítě je v pořádku, zrovna dnes jsme byli s Tomem na ultrazvuku.“

Bože, já jsem hloupá… co to zase melu.

„Aha,“ hlesl a na okamžik se jí zadíval na bříško, „a co to bude?“

Úsměvně kroutila hlavou. „To se ještě nedá poznat, je to teprve o trošku větší než hrášek.“

„No, ať už to bude cokoliv, doufám, že bude krásný i chytrý po mamince, protože kdyby bylo po Tomovi, tak to bude pěkný zmetek,“ řekl žertem a oba dva se zasmáli.

„Ať už bude po mamince nebo po tatínkovi, bude to miláček…“

Billovi klesl zrak k zemi.

A v Amandě stále víc rostla záminka k tomu, zeptat se… teď hned.

„Bille?“

„Hm?“ vzhlédl.

„Potřebuju něco nutně vědět…“ Vyslovovala pomalu, jako by si to snad každou vteřinou měla rozmyslet.

„Na co?“

„Tehdy, tu noc, když jsem byla u tebe… sama. Já,“ zakoktala se, „já nevím, jak bych to řekla, ale nějak- nějak si nemůžu vzpomenout co se tehdy…“ hlesla, nedokázala to říct.

Bill však pobaveně dokončil větu za ní. „Jestli jsme spolu tehdy spali?“

Amanda polkla a vzpřímila se. „Jo, bohužel si nic nepamatuju, prosím, neber to nijak zle. Já jen…“

„Máš strach, že to dítě je moje?“ dobíral si ji.

V tu chvíli by mu nejraději omlátila hlavu o stůl. Evidentně si z toho dělal srandu a nechápal závažnost této věci.

„Ano! Bojím se toho, že by dítě mohlo být tvoje…“ hlesla a sklopila hlavu, až jí po líci stekla slza.

V té samé chvíli se za schodištěm objevila další postava.

„Amando?“

Hrklo v ní a oči tikaly z místa na místo. I Billův posměšný výraz zmizel.