XXII. Štedrý večer

Zima.
Nesnesitelná chladná noc, která mě štípala svými křišťálovými molekulami až do morků kostí.
Třásla jsem se tak, že jsem měla pocit, že si za chvíli vytřesu snad mozek z hlavy. Ale hřálo mě na srdci to, že za chvíli se s ním uvidím. Dokázal to. Ačkoliv jeho hlas zněl ještě více roztrženě než kdykoliv předtím, nakonec jsme si dali schůzku tady na náměstí.
Divila jsem se, kolik lidí se v tuhle hodinu ještě potuluje venku a prohlíží si vánoční stromeček, jako by jim pod něj Ježíšek něco přinesl. Můj dárek se tu za chvíli objeví, uklidňovala jsem se, i přesto, že měl už půl hodiny zpoždění.
Možná ho nakonec nepustili. Ale to by mi snad dal vědět.
Mohu mu teď zavolat? Co když je opravdu ještě doma a nakonec přijdou na to, že byl domluvený se mnou?
Vstala jsem tedy z lavičky a prošla mezi natěsnaným hloučkem lidí, kteří stáli u tradičního vánočního podia, abych si koupila alespoň nějaké teplé pití a ohřála se tak.
Zima mě štípala všude po těle, nepříjemně se dostávala i do mého nosu a pálila dále v krku. Bylo mi jednoznačně nepříjemně, i přesto, že byly Vánoce a všude kolem se zpívalo a tančilo. Tisíce nadšených hlasů. Stovky zamilovaně kráčejících dvojic.
Opět jsem se cítila jako přebytek.
Podala jsem svou roztřesenou rukou prodavači papírovou bankovku a nejistě uchopila kelímek.
Bože, to byla nádhera. I přesto, že první dotyk byl opravdu nepříjemný až bolestivý, pocítila jsem pak, jakoby všechen led v mé ruce roztával.
Deset dalších minut, než jsem svůj nápoj, který každou vteřinou chladl, dopila.
Opět se mě zmocňovala ledová královna.
Vytáhla jsem svůj telefon a hrubě vymačkala Patrikovo číslo.
„Uživatel momentálně není k dispozici, zavolejte prosím později.“
„Skvělé,“ zabědovala jsem a odhodila telefon zpět do kabelky.
Seděla jsem přece na tom místě, o kterém jsme se domluvili, tak co bylo špatně?
Ale, ač jsem se sebevíc snažila sebe přesvědčit, že je mi dobře, přestávalo to pomalu účinkovat. Sedět hodinu na stejném místě za doprovodu nesnesitelného mrazu není nic příjemného.
Vstala jsem tedy, protáhla si svaly a dala se do chůze dokola. Nejspíš jsem vypadala jako blázen. Blondýna s červeným nosem, která chodí dokola jako slepička o Vánocích. Vážně skvělý pohled.
Opět jsem vzala do dlaně telefon, a nechala číslo vytočit ještě jednou.
Ta samá odpověď.
„Sakra! Patriku,“ žadonila jsem do sluchátka, ve kterém mi nějaký neznámý muž opakoval svou větu, on nebyl ten, kterého jsem toužila slyšet, „prosím, zapni ten telefon a zavolej!“
Neustále jsem křičela, jako by mě snad někdo na druhé straně poslouchal.
Pitomý automat.
Pomozte mi někdo, křičelo moje mrznoucí tělo a napnuté nervy.
Další hovor, a další prázdná odpověď.
Prosím, tohle jediné si přeju k Vánocům. Kde je?!
O hodinu později jsem seděla na lavičce, třesoucí se, neschopna však jakékoliv jiného pohybu. Bylo mi všechno už naprosto jedno. I to, že se mé dopadající slzy měnily v diamanty před tím než se roztříštily na zemi.
A tak jsem tam jen tak seděla dál, se sklopenou hlavou, vzlykající do svých dlaní, zatímco mě obklopoval ruch kolemjdoucích.
„Excuse me, are you ok?“ byl to snad dotyk na mém rameni? Necítila jsem skoro nic, jen tu nesnesitelnou bolest uvnitř.
Poraženě jsem vzhlédla postaršímu muži do očí a hrdinsky si otřela slzy z obličeje.
„I am ok, thank you.“
„Ok,“ kývl hlavou a odpochodoval se dál k Vánočnímu stromku, kde na něj pravděpodobně čekala jeho žena s otevřenou náručí. Proč by taky ne?
Byl Štědrý večer, večer splněných přání.

Další hodinu jsem už jen ležela ve své posteli, stále chladná a stále vzlykající jako poraženec a zatímco jsem sledovala pohádky běžící v televizi, uvědomovala jsem si, že jsem ještě neotevřela Patrikův dárek, který ležel pod malým stromečkem na mém stolku. Toužila jsem ho otevřít ve chvíli, kdy se objeví za prahem mého bytu. Ale nebyl tady, a tak mi nezbývalo než ho otevřít i bez jeho přítomnosti. Opatrně jsem sejmula hvězdičkovaný obal a otevřela tu malou červenou krabičku. Upřímně jsem nemohla ani říct, zda jsem byla zvědavá. Bylo mi tolik nicotně, že jsem snad necítila už ani vlastní existenci.
Otevřela jsem víčko a nahlédla dovnitř. A pak jen zasýpala po dechu.
Krásný zlatý řetízek s medailonkem. Vždycky jsem toužila mít svůj vlastní medailonek, který by ukrýval nějakou krásnou vzpomínku a já si ji bedlivě střežila na svém krku. Jemně jsem ho rozevřela.
A mé nadšení se v mžiku rozmlžilo do minulosti, která byla plná soužení- opět jsem mohla cítit. Tohle bylo horší než celý ten večer. Horší než vědomí, že prožívám Vánoce v osamocení, v opuštění, ve svém malém bytě, který ještě nebyl pořádně ani zabydlený.
Tolik jsem si vždycky přála být silná, a nyní jsem zjišťovala, jak velký slaboch jsem celou tu dobu byla.
Další slzy s odrazem nářků dopadly na tu krásnou zlatavou věc v mých rukou.
Na ten nádherný obrázek uvnitř. Na ty dvě šťastné a zářivé postavy.
Na chlapce, který líbal svou tehdy šťastnou sestru na tvář takovou vervou, že jeho rty dokonale splynuly s její pokožkou.
To byla přece dokonalá vzpomínka do medailonku, tak proč mě to tak ranilo?
Možná proto, že to byla pouze vzpomínka.
Opět jsem se snažila vytočit jeho číslo.
Nejspíš mu jen zabrali telefon, jinak by mi to rozhodně vzal. Určitě.
Pohrávala jsem si chvíli s vražedným nápadem zavolat otci, byl by to dobrý nápad?
Ne, to ne. Tím bych to celé ještě víc zavařila.
Ale, co bych tím vlastně měla ještě víc pokazit? Mohla jsem se jen zeptat, a popřát mu hezké Vánoce, abych ukázala, že jsem přece jen pozorná dcera, než jen odporný vyvrhel.
Chvíli mi trvalo, než jsem opravdu zmáčkla tlačítko volat, nakonec jsem to však rozhodně udělala.
„Uživatel právě není k dispozici, zavolejte prosím později.“
„Pane bože!“ zakřičela jsem do aparátu, jako by za to mohl jedině on.
„Copak jste se všichni zbláznili?!“
Impulsivně jsem hmátla po ovladači, vypnula televizi a položila hlavu na mokrý polštář, zatímco moje oči spočinuly za mě ke stromečku.
Světýlka jsem nechala rozsvícená, snad abych se tu necítila v takové temnotě.
Krásně odrážely svou energii do matných zlatých ozdůbek.
A pak jsem si všimla, že za oknem se cosi děje.
Cosi poletovalo. Jedna vločka, druhá, třetí… prolétávaly tou temnou nocí jako bílá nebeská vlákna.
Sněží.
Co víc si dnes přát….