sobota 18. října 2008

XIV. Mám, co jsem si zasloužila


„Už vám někdo řekl, že jste oba cáklí?“ namítal Petr, když konečně připustil, že i on má právo na smích.
Ten byl totiž to, co nás právě drželo nad vodou. Zlehčoval celou situaci, která by se bez něj snad jen těžko dala snést.
„Já jí to říkám pořád,“ zavtipkoval Patrik a opět se převalil přes celé zadní sedadlo. Letmo jsem ho pozorovala ve zpětném zrcátku.
Předtím jsem častokrát hudrovala ohledně toho, že z něj Petr rozhodně nemůže nic vykoukat. Načež přitakal a přiznal se, že je rozbité a nejde s ním hnout. Několikrát už sliboval, že to půjde nechat opravit. Tentokrát mi to však nevadilo. Nyní jsem mu byla vděčná za to, že tak ještě neučinil.
„Jé,“ Patrik mi právě mával prstem před obličejem, „tady jsme tenkrát byli. Pamatuješ si to?“
Menší chalupa s terasou přede dveřmi a velkým nápisem „Restaurant.“ Na levoboku se rozjímal krásný parčík pro děti s klouzačkami a kolotoči.
Opět se mě zmocňoval smích. „Abych si to nepamatovala. Jak ses chtěl jako velkej kluk sklouznout a…“ další slova utichla v zajíkání.
„A?“ dožadoval se Petr zvědavě dokončení.
Patrik evidentně na onu scénku dávno zapomněl, ale jakmile jsem mu ji opět připomněla, vyvalil oči a naklonil se, aby mi zacpal pusu.
Vznětlivě jsem se mu snažila vymanit, a až když byla moje hlava skoro položená na palubní desce a já měla tak volný průchod novému vzduchu i možnosti mluvit, jsem spustila: „On si totiž můj bratříček nevšiml, že u toho byla cedule „Zákaz“. Bylo tam tucet dalších klouzaček, které byly nové a plastové, ale on musel jít na tu vyřezávanou, která v sobě měla tisíce třísek,“ opět jsem lapala po dechu.
Petr se už teď smál, jak mu to všechno docházelo.
„Sjel po ní a dole vystartoval jako rachejtle, držel se za zadek a křičel, že má po prdeli. A nejlepší bylo, když se tím svým kačeřím krokem dostal až k rodičům, a ti ho nutili svlíknout si tam kalhoty!“
„Což jsem ovšem neudělal,“ srovnával Patrik informace.
„A cos tedy udělal?“
Oba dva jsme na chvíli umlkli do ticha. Pochopitelně pak přicupital zase za mnou a prosil, ať se podívám. Ještě do dneška si pamatuji jeho ruměnec ve tváři, když se ohýbal vzadu za parkem přes lavičku a křičel bolestí, když jsem mu ji pinzetou vyndávala.
„Vydržel jsem to až domů,“ nadhodil Patrik svou příšernou lež.
Hodila jsem po něm naoko káravým pohledem a jemu, jako by to úsměv mezi rty ještě rozšířilo.
„Au,“ sykl Petr, „tak to bych nechtěl. Ale jsi chlap…“ mrkl na něj ve zpětném zrcátku.
I já jsem v tom svém viděla, jak se Patrik nese.
Škoda, že jsem nemohla nic namítnout. Lhář jeden. Teď už mi bylo jasné, že je opravdu skvělý herec.
„To musela být sakra tříska, co…“ mumlal Petr ještě dál.
„To teda byla,“ vystartoval opět Patrik a vyměřoval prsty k názorné ukázce, „všechny byly takhle veliký!“
Tentokrát měl však pravdu. „Je zvláštní, že sis toho všiml, až když ti jedna zůstala v zadku.“ Posmívala jsem se mu nadále.
„Ehm,“ naklonil se k pravé straně mého sedadla, tak aby ho Petr nemohl zaslechnout, „koukal jsem jinam,“ zašeptal.

O hodinu a nějaké ty minuty později jsme už netrpělivě vyčkávali před bránou. Neustále jsem střídala svůj post mezi dvěma frontami. V jedné stál Patrik mezi ostatními lidmi s připravenými lístky a v druhé Petr, který oproti němu nejistě přešlapoval z nohy na nohu ve frontě k výdeji. Nechtěla jsem nechat ani jednoho o samotě, ale rozpůlit jsem se prostě nemohla. A tak jsem svůj čas rozdělila mezi oba.
Právě jsem dělala společnost svému bratrovi, který se na mě líbezně usmíval.
„Řekni mi, proč se tak culíš?“ vyptávala jsem se.
„Jen tak… možná, protože je dneska krásný den,“ odbyl mě.
Ale já jsem se nepochybně nenechala. „Proč mám takový zvláštní pocit?“
„Zvláštní pocit? Nejsi třeba těhotná?“ odfrkl si a zadíval se dopředu.
„Přestaň,“ hlesla jsem mrzutě. „Mám pocit, jako bys to celé vymyslel ty…“
Jeho oči udiveně vystřelili na mou tvář. „Co myslíš?“
„Ty víš, co myslím…“
„Nejsem čtenář myšlenek…“ odbýval mě nadále a stočil svou hlavu po směru, kudy procházela mladá dívka v sukni.
Ježiš, to musí být nějaká štětka. Vzít si sukni v zimě, to může snad jen blázen. A ani pod tím nemá silonky. A ty její vlasy, přirozená barva jí nejspíš nic neříká. Dobře, taky jsem nebyla přírodní blondýna, ale moje vlasy rozhodně vypadaly zdravěji. I Petr ji pozoruje. Co je na ní tak zajímavého? Kdybych si jako ona uvázala cár kolem nohou, taky by se po mě tak všichni otáčeli? Ti chlapi jsou příšerní.
Švihla jsem pohledem zpět k Patrikovi, mohl na ní oči nechat.
„Když se něčemu divíš, tak aspoň zavři pusu…“ neodpustila jsem si.
Kysele se na mě zašklebil a pak si mě přeměřil pohledem. „Jsi jí trošku podobná. Jen ty oči nemá tak daleko, nos nemá tak křivý, pusu má plnější, nohy nemá jako žabák…“
„Hej!“ praštila jsem ho po hlavě. „To by stačilo!“
Vypukla jsem opět v smích, když jsem zaslechla jeho přidušené chichotání za svou rukou, jak si stále kryl svou hlavu.
„Víš, že si dělám srandu. Jsi stokrát krásnější,“ ujistil mě vážně a pokyvoval rázně hlavou, snad aby přidal na věrohodnosti.
„Jen stokrát?“ hrála jsem si na uraženou.
„No, když zatneš zadek, tak možná i dvěstěkrát…“
„Ach! Já tě nenávidím,“ pronesla jsem skrze zaťaté zuby.
„Aspoň něco,“ liboval si ve své výhře.


Prohlídka netrvala nijak dlouho. Nebo alespoň mně se to zdálo jako nepatrná chvilka. Přišlo mi, že než jsem stačila pořádně mihnout řasami, už nás zase vyváděli ven.
Bylo to nepochybně krásné místo. I napříč těmi studenými zdmi bylo svým způsobem romantické a budilo samozřejmě majestátní dojem. Petr mě nejednou uchopil kolem pasu, aby si mě mohl k sobě přivinout a políbit na ústa. Ne vždy se mu to však povedlo. Častokrát jsem se mu prosmekla mezi prsty. Jelikož, ačkoliv se Patrik stále usmíval, věděla jsem, že z toho nemá dobrý pocit.
„Bolí mě nohy. Ale aspoň, že už nejdeme do kopce,“ naříkala jsem cestou zpět.
Petr s Patrikem si vyměnili posměšné pohledy.
„Přála bych si taky koně jako měl kdysi král,“ pronesla jsem mezi svými hlubokými nádechy.
„Jenže ty nejsi král,“ prohodil Patrik mimoděk. „Vezmu tě na záda, chceš?“ navrhl.
„Říkáš, že když zatnu zadek, tak mě uneseš?“
„Divila by ses kolik mám síly…“ odfrkl si.
Petr, jako by si našeho věčného hašteření ani nevšímal a těkavě se rozhlížel po okolí.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se.
„Potřebuju okamžitě na záchod,“ odpověděl vypjatě.
Okamžitě jsem se snažila najít nějaké místo, ale jako by všechno to, co jsme míjeli, nebylo to pravé. Všechno byli jen obchůdky.
„Úplně dole pod kopcem je restaurace,“ nadhodil Patrik lhostejně a dál si vykračoval svou cestou.
„Asi už to nevydržím,“ zapištěl Petr a dal se do běhu, „sejdeme se tam. Jděte klidně, počkám na vás!“ zakřičel ještě než se dal do sprintování. Dle jeho oroseného čela, i napříč chladnému dni, jsem předpokládala, že měl opravdu namále.
A tak jsme si s Patrikem v klidu vykračovali dál.
Bok po boku.
Já svými mátožnými kroky a on tou jeho ladnou sportovní chůzí.
Obešli jsme kopeček a dali se pomalu cestou dolů.
V tom mi do očí blýskl velký nápis na plastové budce.
Brunátně jsem se k Patrikovi otočila a donutila ho tak polevit v tempu chůze.
„Tys to věděl!“ okřikla jsem ho.
„Co jsem věděl?“ dělal hloupého.
Šlehla jsem ukazovákem k toaletě.
„Jak jsem to mohl vědět? Neznám to tady,“ stále se přihlouple usmíval.
„Já se z tebe zblázním,“ řekla jsem spíš pro sebe, než-li k němu.
„Kdybych ho neposlal dolů, tak by se před tebou počural,“ ohradil se a opět nastolil své běžné tempo chůze, takže jsem musela dělat delší kroky, abych nezaostávala za ním.
„Nechápu, co na něm vidíš,“ dobíral si mě a konečně jeho obličejem přelétla rozmrzelost.
„To je moje věc.“
„Víš, co si myslím? Že jsi vzala prostě prvního chlápka, který by ti mohl dělat dobrý alibi…“ nadhodil řečí, jako by snad mluvil o pouhém počasí.
„Cože? Tak tohle si o mně myslíš?“ podruhé jsem ho donutila zpomalit.
„Ano, přesně tohle si myslím. Není to tak snad? Nevypadáš, jako bys do něj byla zamilovaná,“ konstatoval.
„Co ti je vůbec do toho?“ zavrčela jsem na něj zpět.
„Jsem tvůj bratr, něco mi do toho přece jen je.“
„Samozřejmě. Promiň, já naprosto zapomněla, že jsi můj bratr. Neustále mi to uchází, víš.. takže mi to musíš pořád připomínat.“
Opět se mi dělalo zle. Najednou jsem pocítila, jako by nade mnou měl přesilu. Jako by dospíval každým krokem, který udělá vpřed, zatímco já opravdu zůstávala pozadu.
Patrik si povzdechl. „Víš co, Lucko?“ zastavil se na místě. „Kdybych viděl, že sis našla někoho, koho miluješ víc než mě,“ na chvíli se zastavil, když viděl, že opět otevírám pusu, ale nakonec mě opět nenechal mluvit a pokračoval dál, „nechal bych to být. Ale jak vidím, tak ty evidentně nedokážeš přiznat ani kdo jsi. Tudíž, tohle je konec. Teď už o tebe bojovat nebudu, pokud nechceš.“
Moje ústa zůstala otevřená dokořán. Pokud to dřív bylo tím, že jsem z nich chtěla vyplodit nějaké další nesmyslné žvásty, pak teď to bylo tím, že jeho řeč mě zasáhla.
Tak přesně takhle se cítil celou tu dobu.
Už vím jaké to je, být odmítnutý.
Už vím, jak moc to bolí od člověka, kterého zbožňujete.
„Od teď pro tebe budu, jak říkáš, pouze bratr,“ dodal tvrdě a pak se dal opět do chůze.
Moje kroky mu opět nestačily.
Možná to bylo tím, že jsem byla stále jako opařená.

2 komentářů:

Madisoon řekl(a)...

Ou, nějak houstne atmosféra;) Jsem zvědavá, jak dlouho to oba vydrží... něco jiného je říct, že pro ni bude jen bratr, a něco jiného je to skutečně vydržet. Protože láska dokáže divy;))

Hope řekl(a)...

Krásnéééééééé!!!!
Na začátku jsem se řechtala a na konci mi je bylo obou líto!!!
Děkuji

 

Through the ocean tears © 2008. Design By: SkinCorner