XXVII. Medailon

„Jak ses vyspala?“ vyptával se Erick po mém příchodu do práce.
„Naprosto příšerně,“ přiznala jsem s úsměvem. „Štěstí, že dnes toho moc není.“
„Lucy, už kolikrát jsem ti říkal, že by sis měla vzít volno, alespoň na pár dní,“ poznamenal lítostivě.
„Já vím,“ přiznala jsem a posadila se do svého oblíbeného točitého křesla za stůl, „ale co bych si pak bez toho všeho počala?“
Erick se zachichtal. „Ty jsi blázen. Takhle skončíš někde v blázinci.“
„To nepopírám. Ale do doby, než tam skončím, chci udělat ještě pořádný kus práce, takže doufám, že to nebude hned tak.“
Erick se posadil naproti mně. „Vykašli se na to tady dneska, stejně už je o všechno postaráno a nikdo tě dneska nebude hledat. Zajdeme si třeba na oběd a pak se půjdeme podívat do voskového muzea, co ty na to?“
„Byli jsme tam přece před čtrnácti dny,“ namítla jsem.
„Fajn, tak třeba půjdeme na Londýnské oko, hlavně ať si odpočineš od toho všeho,“ řekl.
Cítila jsem v jeho hlase, jak se o mě strachoval.
Ale přišlo mi, že ty pochyby nejsou čistě přátelské a to mě mírně znepokojovalo. Nemohla jsem mu nabídnout nic víc, než své upřímně přátelské objetí. Nic víc ode mě nemohl čekat.
„Dobře, tak půjdeme na oběd, ale pak se sem vrátíme a já zařídím ještě pár věcí na víkend, abych sem nemusela. To je přece fér, ne?“ mrkla jsem na něj laškovně.
„No dobře,“ povzdechl si nad mou nenapravitelnou povahou. Věděl, že o práci se mnou smlouvat jednoduše nemůže.

Oba jsme dojídali poslední kousky našeho výborného jídla v městské restauraci s výhledem na Temži a stále jsme si u toho povídali. Zatímco já jsem chtěla probírat pár svých dalších nápadů ohledně zdokonalení hotelu, on mi neustále kázal, že nejsem normální.
Přišlo mi to opravdu vtipné a přiznám se, že potom už jsem to dělala spíše naschvál. Líbilo se mi, jak je ze mě v rozpacích.
„Říkám to naposled, vezmi si dovolenou, nebo z tebe bude brzo chodící mrtvola,“ řekl důrazně a usrkl svého pomerančového džusu.
„A kdo se tam o to všechno postará, hm?“
Zatvářil se naoko uraženě. „Jsem snad vosk?“
„Ne, to ne. Promiň,“ usmála jsem se, „já jen.. jsem prostě zvyklá mít své myšlenky neustále pod kontrolou. Přeju si, aby ubíhaly směrem, který je předurčen. V tomto případě to je prostě práce.“
„A proč si nechceš užít trošku toho relaxu?“ udiveně ke mně vzhlédl.
Neměla jsem chuť vyprávět mu o tom. Sama jsem o tom dlouho už nepřemýšlela, jen jsem cítila ten pocit, že by to prostě nebylo v pořádku.
Erick stále však vyčkával mou odpověď. Co jsem měla říct? Měla jsem mu snad vypovědět celý svůj předešlý život, o kterém jsem nikdy nemluvila? Žila jsem teď a tady! Nebyla žádná minulost, na kterou bych energicky vzpomínala. Nemohla jsem, jelikož bych se jedině utápěla.
Moje hlava nemohla ani pomyslet na to jméno.
Myslím, že jen při zmínce na jeho osobu, bych na místě zemřela.
„Dobře,“ vydechla jsem své napětí, „vezmu si na týden dovolenou, dobře?“
Sice jsem si to vůbec nepřála, ale bylo to podstatně jednoduší, než kdyby mě opět zahrnoval těmi svými nenechavými otázkami.
Už mnohokrát se snažil ze mě něco vydolovat. A kdykoliv se mu to nepovedlo, posmutněle sklopil hlavu a dělal, jako by se nic nestalo. Ačkoliv já jsem mohla vidět, že ho přece jen ničí to, že i napříč tomu, že byl právě můj nejlepší přítel, jsem se mu nemohla svěřit.
Třeba si myslel, že jsem utajovala nějakou pochybnou minulost, která do sebe zahrnovala loupeže, drogy, a podobné věci. Přišlo mi to opravdu vtipné. Ačkoliv, i já jsem se dopustila tehdy velkého hříchu.
„Vidíš, ani to nebolelo,“ usmál se. „Nemusíš si přece dělat starosti, za ten týden se mi nepodaří celou tvou práci zruinovat, ale kdyby sis chtěla vzít třeba měsíc dovolené…“ nadhodil vtípkem.
Věnovala jsem mu za to svůj smích. „Ty jsi trdlo. Věřím přece, že v tvých rukou to bude vše více, než v pořádku.“
V té chvíli se Erick naklonil ke mně přes stůl. Musel se mi určitě zkrabatit obličej, jelikož jsem netušila, co se chystá udělat a to mě znepokojovalo.
Natáhl však řetízek na mém krku a v dlani držel mou jedinou památku, která mne spojovala s mou minulostí.
„Je nádherný, všiml jsem si, žes ho nikdy nesundala,“ řekl. „Rodinné dědictví?“
Ta slova mě vskutku pobavila. „Něco takového.“
„Ukaž,“ bez dovolení ho otevřel.
Mé oči vystřelily tím směrem, a všechno mi v tu chvíli přišlo jako věčnost.
Hlavu mi prostřelily vzpomínky, které měly být utajeny. Naše spokojené obličeje. Jeho dokonalá ústa. Andělský obličej. Ty tmavé vlasy, které mu padaly do obličeje. Světlé oči, které tolik zářily i na obrázku. A já… jak moc jsem tehdy byla šťastná.
A potom opět ta noc, při které jsem tento dárek rozbalila. To, jak moc mě to zasáhlo. Jak moc bolestivé bylo mít ho u sebe pouze jen na obrázku. Nemoci ho políbil, pohladit ho po tváři, necítit jeho tělo blízko svého.
Srdce mi málem puklo. A pak jsem si uvědomila, že Erick sedí jako opařený a zírá na mě s otevřenou pusou.
Byl mírně odstrčen od stolu.
Jako bych procitla, rychle jsem medailon zavřela a udiveně jsem si ho prohlídla. Na zemi ležela rozbitá sklenka se zbytky džusu rozlitého všude okolo.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se nechápavě. Přišlo mi, že všichni se najednou dívají jen naším směrem.
„Nic,“ řekl, když k nám přispěchal číšník. „Omlouvám se,“ promlouval k němu.
„Nic se neděje, to se stává. Nechcete něco na uklidnění?“ podíval se mým směrem.
„Prosím?“ nechápala jsem ho. Ano, sice jsem se cítila momentálně naprosto mizerně, a možná jsem tak i vypadala, ale proč by…
„To.. to já?“ užasla jsem.
„Nic se nestalo,“ opakoval číšník mile.
„Oh, moc mě to mrzí. Opravdu, připište mi to na účet.“
Erick si mezitím ubrouskem sušil své kalhoty. Nevypadal vůbec rozzlobeně, spíš naprosto zmateně.
„Ericku, moc se ti omlouvám,“ hlesla jsem.
Bylo mi neskutečně trapně, i přesto, že většina lidí se už stočila zpět ke svým stolům.
„Nic se nestalo, Lucy,“ uklidňoval mě a snažil se vykouzlit na ústech úsměv. Moc se mu to však nedařilo. Pravděpodobně byl stále vedle z mé reakce.
I já jsem to nechápala. Možná jsem se tak lekla v tom zatmění, že jsem sebou trhla a…

Nakonec jsem se po tomto šoku po prvé v historii své nové práce rozhodla strávit zbytek dne venku s Erickem. Dělal, jako by se vůbec nic nestalo. Ačkoliv se byl doma nejprve převléknout.
Právě už se stmívalo a on mě jako správný gentleman doprovázel domů.
„Chci se ti ještě jednou omluvit,“ řekla jsem u dveří.
„Nic se přece nestalo. Spíš bych se ti měl omluvit já, nečekal jsem takovou reakci. A neměl jsem právo to otevírat,“ oponoval mi.
„Jakou reakci?“
Pobaveně vytřeštil oči. „Ty si to snad nepamatuješ? Vykřikla si a odstrčila mě tak, že jsem omylem zavadil o svou skleničku,“ informoval mě.
„Vážně?“ stála jsem zaraženě na schodech a snažila se vzpomenout si. Ale nic z toho se mi opravdu nevybavovalo. „Promiň,“ neodpustila jsem si zase. „Vezmi si domů taxi, neměl jsi mě doprovázet, tady člověk nikdy neví,“ navrhla jsem.
„O tom ty víš své, že,“ přeměřil si mě pohledem. „Nenechal bych tě jít samotnou.“
No, jistě, pravděpodobně si velmi dobře ještě pamatoval můj starý příběh o příjezdu do Londýna.
Ani já jsem na to stále nemohla zapomenout, a proto jsem se opravdu nerada procházela po večerech sama, ačkoliv mi zase bylo líto na krátké cesty jezdit autem a znečišťovat tak okolní vzduch.
Má bývalá práce byla opravdu skvělá. Brzy jsem ve své kariéře vzrůstala a po pohovoru mi ani ne za hodinu sdělili, že mě přijímají. Všechny okolní slíbené věci do toho byly také zahrnuty. Ovšem nezmínili se o tom, že byt leží v okrajové části Londýna, kde není zrovna dvakrát bezpečno toulat se po nocích. A tak jsem na to měsíc po svém příjezdu ihned doplatila.
Měla jsem opravdu štěstí, že ty násilníky vyrušil dav jiných kolemjdoucích, takže jsem vyvázla bez sebemenší fyzické újmy. Jediné, co ještě stačili, bylo vytrhnout mi z ruky kabelku. Ne, že i to samo o sobě by nebylo hrozné. Když vezmu v potaz to, že jsem zde byla nováček. Pořádně jsem se zde ještě neorientovala a v kabelce jsem měla veškeré doklady a nově vyzvednuté peníze za prodej mého bývalého auta. Přesto jsem se nevzdávala a vzchopila se.
Nikdy jsem si neřekla, že tohle je konec. A byla jsem za to ráda. Alespoň v něčem jsem nebyla tak slabá.
„Dobrou noc,“ popřála jsem mu a políbila ho na tvář.
„Dobrou, a nezapomeň, týden se v práci nesmíš ukázat!“ usmíval se.
Zatvářila jsem se sklíčeně. „Co se dá dělat. Slib je slib.“
Ještě jednou jsem mu zamávala, než zašel za roh a poté jsem odemkla dveře od vchodu svého nového bytu s výhledem na řeku.
Možná to byla hra světel pouličních lamp, ale nemohla jsem si nevšimnout, jak krásně se leskl medailon v odrazu prosklených dveří.