XXVIII. Velká výzva

Bolela mě pusa od žvýkání. Letuška neustále upozorňovala, že bychom měli mít proti tomu nesnesitelnému tlaku v uších něco v puse a žvýkat. Takže jsem se nedivil, že jsem měl pocit, že mi ústa za chvíli odpadnou, jelikož uši mě bolely natolik, že jsem tou pusou mlel neustále.
„Páni, já se cítím tak napjatě,“ vzdechla Ida do mého ucha.
Věnoval jsem jí svůj úsměv a políbil ji na tvář.
Vypadala vždycky tak dětinsky, když byla nervózní. Občas mi hodně připomínala osobu, kterou jsem tolik miloval.
Idu jsem měl opravdu rád, moc rád, ale zatím to nebyla ta zaslepená láska, která vás doprovází od rána do večera a bolestivě vás bodá, kdykoliv s tou osobou nejste.
Chodili jsme spolu zatím jen asi tři měsíce, a proto jsem doufal, že to poblouznění přece jen přijde. Přece jen byla opravdu skvělá. Hodná dívka. Upřímná a milá. Ačkoliv byla také pěkně rozmazlená, což jsem jí několikrát už vyčítal.
„Bude to v pořádku, jsi nejlepší kuchařka z celé naší školy,“ chlácholil jsem ji.
„No, ale i tak. Víš, co říkal Frederic. Že ta ženská je prý hrozná puntičkářka. Třeba to bude pořádná mrcha,“ zasmála se.
„Neboj, nedovolím, aby ti někdo ubližoval. Jestli bude mít nějaký problém, tak ji můžeš poslat rovnou za mnou,“ mrkl jsem na ni ochranitelsky.
Pomalu jsme se blížili v hromadné dopravě na místo, které mělo tvořit náš příští domov a zároveň i pracoviště. Já jsem se opravdu upřímně těšil, ačkoliv mi bylo řečeno, že o mou práci nebyl takový zájem, a proto se budu muset setsakramentsky snažit. Také jsem byl mírně vypjatý, to nejspíš všichni mí spolužáci.
Očima jsem přejížděl po všech tolik důvěrně známých tvářích a jen na pár z nich se zračil úsměv.
„Doufám, že to všechno vyjde,“ promlouvala opět Ida, „a doufám, že budeme mít společné pokoje.“
„To nevím. Prý nám vše vysvětlí po příjezdu.“
Konečně se ten autobus, namačkaný všemi lidmi a hlavně naším oddílem, zastavil.
Všichni jsme se hnali ven.
„Tak, prosím,“ promlouval Frederic a mával rukou kamsi za něj. „Tohle je ono.“
Ozvalo se hlasité užasnutí.
I já jsem si od toho nemohl pomoct. Bylo to dokonalé. Perfektní vysoká stavba, která tu podle všeho musela stát už hodně dlouho. Nebyl to ten druh moderních prosklených budov, ne, tenhle hotel musel mít mnohem zajímavější historii.
Cítil jsem, jak mi Ida stiskla dlaň.
Ovšem, pracovat v hotelu jako byl tento, to určitě nebylo jen tak.
Mohl jsem si jen představit, jak se bude celé to místo stylizovat. Určitě to nebylo nic obyčejného. Přesto to byla stále skvělá výzva.
Prošli jsme velkými prosklenými dveřmi a všichni do jednoho jsme se ocitli v recepční hale. Po pravé straně byl vstup pravděpodobně do hotelové restaurace. Podlaha byla z mramoru krémové barvy, stejně jako sloupy, mezi kterými se tyčily krásné pozlacené lampy a vysoké bílé kalichy pro mne neznámých květin.
Frederic už promlouval s recepčním, který byl oděn do perfektní pracovní uniformy tmavě rudé barvy, která, jako by do celého toho prostředí úžasně zapadala.
„Za chvíli přijde někdo, kdo vás přivítá a uvede do celého chodu tohoto hotelu,“ informoval nás po chvíli.
Všichni se překřikovali jeden přes druhého. To nejspíš nebyla nejlepší vizitka. Byl bych opravdu nerad, aby nás ta dáma vyhostila hned při první schůzce. Ale na druhou stranu, asi by to bylo i poměrně vtipné.
Nejúžasnější a zároveň nejkratší výzva v mém životě.
Zanedlouho opravdu dorazil nějaký muž, který, jak jsem tipoval, byl jen o pár let starší než já. Krk mu zdobila pečlivě uvázaná tmavá kravata. Účes si nejspíš nechával upravovat u nejlepších kadeřníků. Ale nevypadal nijak nadmíru nebezpečně. Rozhodně jsem z něj necítil ten respekt, který jsem si představoval.
„Dobrý den,“ pravil, „vítám vás v našem hotelu prvotřídní kvality. Mé jméno je Erick Thomas a během tohoto týdne budu vaším hlavním vedoucím, jelikož jeho ředitelka má tento týden volno. Myslím, že budu mluvit i za ni a hlavně za majitele, když řeknu, že doufám, že se vám u nás bude líbit a přinese vám to všem bohaté zkušenosti do života. V první řadě bych chtěl poprosit, abyste se rozdělili do skupin dle profesí, do kterých vás přijímáme. Na základě toho vás potom mohu všechny odvést do oddělení vašich pracovišť, kde vám bude vše podrobněji vysvětleno.“
„Achjo,“ hlesla Ida, „takže se rozdělíme.“
„Budeme v jedné budově, to není přece tak hrozné,“ ujišťoval jsem ji kvapně.
„Snad ne,“ zašklebila se mrzutě a přešla mezi svou řadu.
Já a Marcus jsme měli nejméně početnou skupinu. Oba dva jsme se na sebe hloupě uculovali vedle sloupu, zatímco ostatní se snažili nějak sjednotit.
„Skvělé,“ promluvil opět ten vyžehlený panáček, zatímco na místo dorazily ostatní osoby. Nebylo těžké posoudit dle uniforem, kdo jaký post zaujímá. Ti si potom své nové skupiny odvedli a my dva jsme tam zůstali stát osamoceně. Frederic odešel společně s jedním z vedoucích, pravděpodobně, aby uvedl pár věcí ještě na pravou míru.
Ida mi ještě v rychlosti zamávala. Viděl jsem, jak se bojí. Nebylo to ani tak tím, jak pověstný tento hotel byl, jako spíš tím, že se bála, že její angličtina nebude dostatečná.
Já jsem s tímhle problém neměl. Měl jsem přece jen pevné základy, které mi tenkrát dala… ach, zase mě to přivádí k jejímu jménu, ale řeknu ho, Lucka.
Ona byla perfektní v angličtině a pomohla i mně, abych s tímto jazykem neměl takové problémy, jako většina mých spolužáků.
„Tak tedy, předpokládám, že vy jste dekoratéři,“ přistoupil k nám Erick a potřásl si s námi rukou. „Je mi líto, že vám zatím vedoucího nemůžu určit. Jelikož tohle si musí má nadřízená vyjednat sama. Přesto byla však pozorná a nechala na stole určité podklady k tomu, jak by si přála určité pokoje zařídit. Takže pokud vám to bude vyhovovat, pak vám je předvedu a myslím, že se nebude zlobit, když pak něco zkusíte.“
Kývl jsem hlavou.

Za hodinu jsme si už oba dva připravovali své verze nového pokoje a dychtivě spolu diskutovali o všem možném při našem čárání do skicáku.
Erick říkal, že to chce jen pár drobných úprav, ale já jsem s tím měl úplně jiné úmysly. Viděl jsem živě všechny ty barvy a tvary, které by tomu propůjčily svou krásu.
„Už ji vidím, jak přijde a jediným gestem nás oba vyhodí,“ žertoval Marcus. Nechápal jsem, odkud vzali, že je to semetrika. Ještě nikdo z nás ji pořádně nepoznal, ale stačila jedna zmínka o tom, že je opravdu náročná a už z ní všichni dělali chodící monstrum, které pojídá svůj personál za živa. Donutilo mě to k smíchu.
„Tebe vyhodí, mně ne,“ škádlil jsem ho, ačkoliv to byl můj dobrý kamarád.
Pravdou ale bylo to, že jsem si taky nebyl úplně jistý svou prací. Studovat tohle jsem se rozhodl už dávno, ani nevím, co mě k tomu nakonec přivedlo. Možná to bylo už tehdy, když jsem poznal, jak moc mě baví předělávat určité pokoje, nacházet barvy, které by podtrhly tvary a prostor. Kdo ví. Každopádně, tato práce mě upřímně bavila a vždycky jsem si byl jistý sám sebou. I když jsem ze svého projektu udělal tu nejhorší kreaturu, vždycky jsem byl ve škole uznávaný. Ale tohle mělo hodně daleko od školního systému. Teď už to bylo celé o životě. Už žádná škola.
Vystudoval jsem skoro na samé jedničky, sám jsem nechápal, kde se to ve mně vzalo. Rodiče po mých osmnáctých narozeninách poraženě přijali fakt, že jsem rozhodnutý je opustit. Matka sehrávala v ten čas příšerně nemocnou, a svedla na otce, že se o ni nedokáže postarat. Postupem času se stále více a více dohadovali, až se nakonec půl roku po mém odchodu rozhodli se po tolika letech rozvést. Nedivil jsem se otci, že už ji měl plné zuby.
Matka se přestěhovala do domu tety Moniky a otec se vrátil zpět do Česka.
Abych pravdu řekl, ačkoliv to byl hlavně on, kdo mi do začátku pomohl, jelikož matka se mnou přestala poté komunikovat, nemluvil jsem s ním už pěkných pár týdnů.
Nevěděl jsem ani, zda nenašel Lucii. Zda se nepokoušel odprosit si to u ní na kolenou. Nikdy se o ní nezmínil.
Ale já jsem věděl, jak moc se utápí v jeho prohřešku. Jak moc ho to mrzí.
Alespoň to malé promiň, by si přece jen zasloužila.