XXI. Tajný únik

Stála jsem u sloupu v nákupním centru, jak jsme byli domluveni a vyčkávala. Mačkala jsem své prsty v dlani tak křečovitě, jsem že myslela, že mi za chvíli snad samy upadnou. Ale bylo tomu už skoro dva týdny, kdy jsem ho viděla naposled. Neustále ho hlídali a kdykoliv jsem s ním volala, i přesto, že se snažil přes to přese všechno nosit hrdě svůj post neovlivnitelného, cítila jsem, jak z něj sálá vypjetí. Jako by prostupovalo skrze mikrofon a táhlo se několik desítek kilometrů rychlostí blesku až k mému tělu, aby ho mohlo negativně ovlivnit.
Cítila jsem se hrozně. Celé ty dva týdny jsem se marně snažila obcházet všechny pohovory ohledně práce, ale všude chtěli praxi, což jsem nedokázala pochopit. Jak můžu mít praxi, když mě nikdo nechce zaměstnat, pro boha? Copak snad to, že ji zatím nemá znamená, že jsem tupější než ostatní, že se nedokážu rychle učit? Jediné, kde mě chtěli přijmout, bylo zapadlé knihkupectví na rohu ulice v čtvrti, kde bych se po osmé hodině bála snad i kýchnout. Nehledě na mizivý plat. Moje úspory budou co nevidět docházet, blikalo v hlavě. Nájem v hlavním městě nebyl zrovna nejlevnější, i přes to, že jsem měla opravdu malý byteček. A co bylo ještě horší, za tři dny přijde Štědrý den, který pravděpodobně strávím jako opuštěná vyhoštěná dívka, bez vlastní rodiny, bez mojí matky, která se mnou vždy zpívala koledy, i když jsem byla starší, a nejspíš i bez Patrika. Vánoční výzdoba zkrášlovala každé zákoutí tohoto místa, odevšad mi do očí blikala červená barva, na kterou jsem měla poslední dobou apatii. Přesto bych však opravdu ráda Vánoce strávila hezky, s někým, kdo mě má rád, ale to se nejspíš nestane. Upřímně jsem totiž dosti pochybovala o tom, že v bývalém domově padne moje jméno, natož, aby se zmínili, že musí k štědrovečerní tabuli pozvat dalšího hosta.
Zrovna jsem nasávala tu jemnou sladce skořicovou vůni, která jako by ke mně přivála z nenadání. Praštila mě do nosu a pohrávala si s mými smysly. Chtělo se mi plakat. Skořice pro mě byla symbolem Vánoc, ani jsem pořádně nechápala proč. Ale jako by se mi najednou snad všechno posmívalo.
Ano, byla jsem nána. Nedávala jsem pozor a vše jsem zavinila sama, takže za to musím nést následky. Ale tohle byla moc krutá daň.
A pak, ve stejnou chvíli, kdy mi oči zakryly čísi dlaně, tu vůni přebylo něco jiného. Měla jsem už opravdu namále, abych se neutápěla ve vzlykách.
Nemusela jsem jako dítě hrát tu hru „kdo to je?“ bylo mi to jasné. Poznala bych ho, i kdybych byla slepá, hluchá a bez čichových buněk.
Ozářil mou duši.
Prudce jsem se k němu otočila a přitiskla ho k sobě, zatímco jsem položila svou hlavu na jeho rameno. Byl už vyšší než já, příšerné, jak rychle rostl.
„Stýskalo se mi,“ zašeptala jsem.
„Mně taky,“ přitiskl svou dlaň na mé vlasy a políbil mě na ušní lalůček.
Ani nevím, jak dlouho jsme tam stáli, než jsme se od sebe odtrhli. Bylo mi to jedno. Byla jsem opět šťastná.
Tolik šťastná.
Jako by se mi ruce vzepřely a já je z něj nemohla sundat.
„Jak se máš?“ zeptal se a okamžitě propletl své prsty mezi mé, jak jsme procházeli uličkami.
„Docela dobře,“ zalhala jsem důvěryhodně, „ty?“
„Příšerně. Nevím, co mám dělat. Doma je to na palici. Máma mě hrozně hlídá, nemůžu jít ani pořádně do školy. Táta zase dělá, jako by se nic nestalo a tys nikdy…“ zarazil se a v očích se mu promítl smutek, nejspíš to nechtěl doříci.
„Neexistovala,“ dořekla jsem.
Kývl pouze hlavou.
„Mám toho dost, Luci. Chci bydlet s tebou, udělám proto cokoliv. Ani nevíš, jak moc se mi stýská. Musel jsem jim nabulíkovat, že si jdu na rande s Adélou a ve škole ji podplatil, aby řekla, že tu se mnou doopravdy byla.“
Konečně smích. Po takové době jsem se upřímně zasmála.
Patrik se zastavil. „Ukážeš mi, kde bydlíš?“ Zablesklo se mu v očích.
„To víš, že ano.“

„Bože, jedeš jako šílenec!“ křičel na mě, zatímco já jsem zvesela korigovala volant.
„Jsem zvědavá na tebe, až budeš mít řidičák,“ mrkla jsem na něj a pustila nahlas naší oblíbenou písničku od Evanescence.
„Určitě nebudu projíždět na červenou!“ zavýskal, když si všiml, že jsem semaforem projela jen tak na poslední chvíli.
„Nebudu přece čekat. Kolik máme času?“
„Dokud máma nezjistí, že s Adélou nejsem,“ zazubil se, „myslím, že máme ještě čtyři hodiny.“
„No vidíš, a pokud pojedu tímhle tempem, tak u mě budeme nejdřív za dvacet minut, tudíž, si musím ještě více pospíšit,“ šlápla jsem na plyn a kola pod vozem zaprotestovala hlasitým vřískotem.
„Pomoc!“
Zachichotala jsem se a zjistila, že můj smích vyšel naprosto do rytmu, což mě pobavilo ještě trošku víc. „Pověz mi, co si ode mě přeješ k Vánocům?“
„Chci, abys mě nechala bydlet u sebe,“ řekl naprosto vážně.
Otočila jsem hlavu, abych se mu podívala do jeho zděšeného obličeje, zatímco rukou mával, abych se raději dívala zase dopředu. „To nejde, Patriku. Ty to víš.“
„Musí být nějaký způsob,“ pokyvoval rázně hlavou.
„Není,“ hlesla jsem zdrceně, „není žádný způsob, Patriku. Nejsi plnoletý a tudíž by mě za tebe mohli zavřít. I když jsi můj bratr, tak patříš rodičům a ne mně.“
„Já jim nepatřím! Jsem už dost starý na to, abych se mohl rozhodovat, co chci. Půjdu třeba k soudu…“ navrhl.
„A co řekneš? Že se chceš odstěhovat ke svojí sestře, se kterou prožíváš románek? Soud bude opravdu vstřícný…“
„Nedáváš nám moc naděje,“ provrtával mě očima.
Cítila jsem jeho upřený pohled, zatímco jsem prudce zabrzdila na parkovišti u domu.
„Protože v tomhle směru není žádná naděje. Budeme se prostě muset ty tři roky tajně scházet. Zvládneš to?“ políbila jsem ho na ústa.
Chutnala stále dokonale, jako vždy.
„Cokoliv, abych s tebou mohl být. Jen mám takový pocit, že budu muset začít chodit na brigádu, abych měl z čeho Adélu podplácet.“

„Kdy se uvidíme příště?“ zašeptal mi jemně do ucha, zatímco jsem ležela opřená o něj.
Neustále si hrál s mými vlasy, zatímco já ho líbala po krku a hladila po obnažené hrudi.
„To záleží na tobě.“
„Chtěl bych tě vidět o Štědrý den, chtěl bych být s tebou…“ hlesl.
„To já taky. Zkus to doma navrhnout,“ zažertovala jsem.
„To víš, že jo a dostanu k Vánocům brambory a uhlí…“ zašklebil se a opět přitiskl svá ústa na má. „Zkusím to nějak vymyslet a zavolám ti.“
„Dobře.“
O chvíli později jsem ho už vezla zpět do centra.
„Budeš mi chybět, miluju tě. A pro jistotu- tady máš dárek,“ předala jsem mu pečlivě zabalený balíček.
„Páni, díky. Můžu to otevřít?“
„Ne, až doma,“ usmála jsem se.
Mrzutě se zašklebil. „Taky pro tebe něco mám,“ lišácky se usmál, zatímco mi podával malou krabičku.
„Můžu?“ napodobovala jsem ho.
„Ne!“ vyplázl na mě jazyk. „Brzo se uvidíme,“ naposled mě políbil.
Pokyvovala jsem hlavou, zatímco jsem zastavila a pozorovala, jak vychází z auta.
V tu chvíli, jako by odcházela část mně. A zůstalo jen to hluboké soužení.