VII. Správný závazek
Slunce dychtivě pálilo přes skla oken do teplého pokoje a tím dávalo najevo, že přichází nový den. A s novým dnem i nové starosti.
V rohu obývacího pokoje kdosi znaveně mžoural očima a snažil se rozpoznat, kde se to právě nachází. Až když se paprsky konečně odrazily od jejích smaragdových očí, pochopila, že je v bezpečí.
Schovaná ve svém úkrytu domova před svým srdcem a bolestí.
Amanda si prohrábla lesklé vlasy a vzápětí zaskuhrala při dotyku na týl. Pichlavá bolest jí projela až do zad. A v tom se jí mihla v tom obrovském střepu vzpomínka.
Plné pootevřené rty naklánějící se k těm jejím.
"Ne…" Amanda pokývala hlavou a vstala z křesla.
Na hodinách právě odbíjela třetí hodina odpoledne. "Bože…" zaklela před sebe a soukala se pomalu ke kuchyňské lince, aby si mohla připravit svůj šálek kávy s nadějí, že jí to povzbudí a odplaví bolest, a to nejen tu, která jí procházela celým tělem.
Nestačila se však ani napít, když zazvonil telefon. Zpomaleně k němu došla a než zvedla sluchátko, udeřila si malý políček na vzpamatování.
Nechápala, jak se mohla tak zničit. Připadala si jako největší alkoholik, bez ohledu na to, že samotné pomyšlení na lihoviny jí vhánělo žaludeční šťávy do úst.
"Prosím?" snažila se znít jako běžný jedinec ve tři odpoledne. Vždyť co bylo divného na tom, že předešlou noc strávila u bratra svého muže a probudila se až doma s pocitem, že jí vyhodili z vesmírné lodě na neznámou planetu.
K jejímu úžasu se do aparátu ozval velice známý hlas. Ten, který slýchávala jako poslední před tím než usnula a zároveň jako první po probuzení.
"Ahoj lásko, co děláš?" Tom zněl šťastně, evidentně mu výlet pozvedl náladu a vyhnal chmury z hlavy.
"Oh, ahoj, já… dívám se na televizi," odpověděla Am pohotově.
Po tichu se ozval znova jeho hlas. "Super, nikam nechoď, za chvíli jsem doma."
No skvělý, pomyslela si. To poslední po čem toužila bylo, aby ji Tom viděl takto. S podlitýma očima, neosprchovanou a bez chuti do čehokoliv co zahrnoval styk s druhou osobou, natož manželství. Nejhorší bylo, že neměla stále dostatečnou energii k regeneraci.
"Dobrá, jeď opatrně," odpověděla a chystala se odložit sluchátko a přemoci se k znovuzrození.
"Am?" zaslechla ho ještě předtím než to udělala.
"Ano?"
"Miluju tě." Vyklouzlo mu z úst.
Amanda se usmála. Neříkal to jen tak. Tom nepatřil mezi muže, pro které tyto dvě slova zevšední natolik, že by je říkal místo "ahoj".
"Já tebe taky…"
Ležela nehnuta na gauči v obývacím pokoji, po krásně oddechové sprše, která jí zaručeně pomohla, si pustila televizi jak tvrdila do telefonu a přitom tvrdě usnula. Pomohl jí až jemný polibek jako vystřižený z pohádky o Sněhurce. S tím rozdílem, že teď spala spíš jako ten dřevorubec.
Odlepila od sebe oči a za mlžným oparem se objevila andělská tvář.
"Ahoj lásko," řekla a vztáhla k němu ruku, aby ho objala.
"Copak ti je?" zeptal se starostlivě.
"Nic, jen jsem trošku unavená," rážně vstala na nohy a přešla k oknu, aby se porozhlédla, jak ztratila další krásný den.
"Vážně?" Tom udělal jeden ze svých nevěřícných obličejů. "Zněla jsi podivně už v telefonu." Podotkl.
Amanda se zašklebila. "Jsem v pohodě."
"Fajn, tak to se mnou můžeš večer jít k Andymu na večeři, co ty na to? Už dlouho jsme spolu nikde nebyli…" S tímto prohlášením Tom vstal, aby svou ženu ze zadu objal a mohl ji polaskat na krku.
"Zlato, šla bych raději jindy. Dnes jsem zralá akorát tak do postele."
"Vážně ti nic není?" Tom přitvrdil na tónu.
"Ne," Amanda se schoulila do jeho náruče. "Jsem jen přepracovaná, myslím, že mám na odpočinek právo. Co ty na to?" Usmála se na něj. "Nejspíš si udělám čaj a budu si pouštět romantický filmy s haldou kapesníčků u postele. To, že se nechce mně přece neznamená, že ty nemůžeš jít," políbila Toma na ušní lalůček.
Pevně ji k sobě přitiskl, jako by ji už nikdy nechtěl pustit.
Ucítila jeho krásnou vůni, jemně sportovní, a tak svěží. Byla tak podobná vůni…
Ne, dost…
"Chyběla jsi mi…" řekl.
"Ne, to ty mně. Bez tebe nejsem v bezpečí." Věděla, že ať mu kdykoliv jakkoliv lhala, teď mluvila z hloubi srdce tu nejčistší pravdu. Ani o tom nevěděl, a přesto ji neustále chránil.
Už jen za to by mu měla být vděčná.
"Dokážeš si nás dva představit za deset let?" Tom se zasmál svojí vizi.
"Jakou máš představu?"
"Myslím, že budeme stejně dokonalý pár jako doteď. Ty budeš na zahradě okřikovat tou svou prořízlou pusou naše děti a já budu sbírat ceny typu Nejstylovější otec Německa…" Usmál se.
Ale Amandě rozhodně do smíchu nebylo. Moc dobře si uvědomovala, že Tom toužil nesporně po potomkovi. Poslední dobou jí to dával najevo víc než kdykoliv předtím. A přitom byli oba dva tak mladí. Příliš mladí na závazek takového rázu.
Jen jestli si to nenamlouváš.
Co bych si neměla…?
Víš moc dobře, že o to vůbec nejde. Sama máš chuť na to slyšet o půlnoci pláč a tisknout na svá bedra dítě.
Výplod lásky.
Ale ty máš strach.
Z čeho prosím tě?
Z toho jestli by to dítě bylo s tím správným mužem…
Amanda projížděla pěstěnými nehty po lesklých potazích jejich vzpomínek v podobě plného alba. Seděla v posteli už pěknou chvíli, zdálo se jí to možná už jako několik hodin. Neměla potuchu kolik zrovna je, ale kdyby musela zapnout mozkové závity a přemýšlet o čase, řekla by, že je něco kolem půlnoci.
Páni, už takovou dobu seděla na jednom místě, nehnutá. Skoro tomu ani nemohla uvěřit. Bývaly doby, kdy chvíli neposeděla. Teď by tedy mohla prohlásit, že snad už dospěla… mohla by, kdyby si nebyla vědoma toho, že tomu tak opravdu není. Byla stále tou malou dívkou.
Přesně jak Bill řekl… vyplašená a slabá.
Zrovna si prohlížela jeho dokonalý obličej.
"Bože, proč jsi stvořil anděla, když jediné co dělá, že mě posílá dennodenně do pekla?" zajíkla se v žalu.
Tu fotku si dost dobře vybavovala. Byla vyfocená hned po tom, co se vrátili z dovolené ve Španělsku. Přijeli do Německa společně, Tom ji dovezl k nim domů a ona zbytek dní strávila u nich. Pamatovala si každičký detail té scény.
Bill se usmíval do aparátu svým upřímným a vlídným smíchem, oči prozrazovaly, že to není jen úsměv věnovaný každému paparazzi. Stál za Amandou ve dveřích a hrál si s jejími vlasy, když přicházela do obývacího pokoje. A zrovna tehdy je Tom vyfotil. I ona se na něj tehdy zasmála, šimraly jí Billovy doteky. Tehdy byly správnou trojkou.
Milenci a nejlepší přítel.
Jak moc byla naivní, když věřila, že ten stav potrvá dlouho? Přinejmenším déle než se stalo.
Amanda otočila list.
Přes levou stránku se vyjímala obrovská fotka obklopená z každé strany řádkou malých papírových slunečnic.
Slunečnice, jedny z jejích nejoblíbenějších květin. Představovaly slunce, které ona tolik milovala a potřebovala ke svému životu.
Ale každá správná květina potřebuje k životu rosu. Ani tyto slunečnice nebyly výjimkou. Amanda je poctila svými drahocennými slzami.
Opět stála nad tím samým problémem. Fotka jí to připomněla.
Stály na jejich zahradě u záhonku rudých růží, které si Amanda tak poctivě vypěstovala. Rozpínaly se jí den ode dne víc i v této době. Amanda pozorovala jak se její postava rozpíná veprostřed fotografie a z každé strany stojí jeden muž.
Tak stejní a přesto tolik rozlišní.
0 komentářů:
Okomentovat