IX. Koloběh

Zbytek dne proběhl klidně, když vezmu v úvahu fakt, že Kateřina s otcem odjeli na nějaký výlet do přírody, takže jsem měla úžasnou možnost strávit s mým bratrem spoustu hodin a vynahradit si tak to, jak moc mi po celou dobu mého odjezdu chyběl.
Bylo to zvláštní. Jak jeden mladý klučina dokázal kompletně rozházet život jedné dospělé holky. Přišla jsem si jako hlupák, ale přesto jsem můj cit k jeho osobě nedokázala nijak potlačit. Ani kdybych se sebevíc snažila by to prostě nešlo.
„Tak jak ses tam měla? Tuším, že dobře,“ promluvil na mě v podvečer, když si dělal v kuchyni jeho oblíbený čaj. Já se mezitím dívala na televizi v obývacím pokoji a letmo jsem pokukovala po jeho osobě, jestli se za tu dobu nějak změnil. Zdálo se, že se zase trošku vytáhl do výšky. Najednou jsem si uvědomila, že brzo už si z něj nebudu moct utahovat, že je mrně. Tmavé vlasy mu však stále krásně padaly do obličeje a jeho světlé oči snad nabíraly každý den na intenzitě.
„Psala jsem ti dopis, nedošel ti?“ zeptala jsem se napnutě.
„Došel,“ usmál se a přisedl ke mně, „psala jsi něco o tom, že na tebe spadla střecha. Škoda, že jsem to neviděl,“ zažertoval.
„Už jsem ti řekla, jak moc mi chybělo tvoje rýpání?“
Zapřemýšlel. „Pětkrát, teď už vlastně po šesté…“
„Super. Abys věděl, nic tak skvělého to nebylo. Málem jsem se udusila,“ řekla jsem vážně a přepnula na jiný program.
„Ale bohužel pořád žiješ,“ řekl výsměšně.
Věnovala jsem mu zpražený pohled s našpulenými rty, které naznačovaly, že mi může…
Rázem jsem si uvědomila, jak moc mi to opravdu chybělo. Jak moc mi chyběl on. Každou vteřinou, kterou jsem s ním trávila, jsem se opět dostávala do svého normálního stavu. Do stavu napjatosti a ostražitosti, která byla za jeho přítomnosti z mojí strany potřeba, ale na druhou stranu tu byl klid a přirozenost, kterou mi také dopřával. Byla jsem na to zvyklá a rozhodně jsem si odvykat nechtěla. Tohle byl můj život.
„Někdo mě zachránil,“ pronesla jsem a v příští vteřině jsem se chtěla ukamenovat za to, že jsem svou odpověď předem nezvážila. Bylo mi ihned jasné, že se bude vyptávat kdo a vznikne z toho něco, po čem jsem absolutně netoužila.
Ano, sice bylo pravdou, že jsem rozhodla, že to s Petrem zkusím pro dobro všech. Ale nechtěla jsem, aby se to dozvěděl hned první den po mém příjezdu. Tenhle den a každý okamžik v něm jsem chtěla věnovat jen nám dvěma.
„Viděl jsem,“ odpověděl stroze a usrkl ze svého šálku.
Co že to říkal? Slyšela jsem dobře?
Pane bože, jasně, že viděl. Byl přece vzadu na zahradě, když mě Petr odvezl domů a musel mít perfektní rozhled, co se kolem děje. Možná proto byl tu první vteřinu tak odtažitý, když jsem k němu letěla s roztaženýma rukama a úsměvem. Možná proto se neusmíval.
„O tom jsi ve svém dopisu nepsala,“ řekl.
Zakroutila jsem očima a znaveně položila hlavu na zadní opěradlo sedačky. „Já vím. Nepřikládala jsem tomu důležitost.“
„Aha.“
Pak následovalo naprosto trapné ticho. To nejtrapnější ticho, které jsem ve svém životě snad zažila. Dělalo se mi mdlo a před očima se mi každou vteřinou rozléval větší a větší mlžný opar. Ani jsem pořádně neviděla na obrazovku, na kterou jsem měla upnuté oči ve snaze kamuflovat svůj zdrcený pocit.
„Jak ses tady měl mezitím ty?“ zeptala jsem se po chvilce, když už tohle dusno nebylo k vydržení.
„Fajn. Skoro každý den jsem byl na hřišti. A taky jsem byl na oslavě narozenin.“
„Kdo slavil?“
„Adéla ze školy,“ řekl rázně, „pozvala mě.“
„Aha.“
„Bylo to fajn.“
„Je to fajn holka, nemyslíš?“ položila jsem mu svou vrtošivou otázku a v duchu jsem se modlila, že můj jízlivý tón nezaslechl tak intenzivně jako já.
„Docela jo. Tenhle týden jdeme asi do kina.“
Co prosím? Takže on mi to chce oplácet? Ne, to nechce. Pokud s ní jde do kina, pak se s ní musel domluvit ještě před tím, než jsem přijela. Ještě před tím, než viděl Petra, jak mě odváží domů. A to znamená nejspíš jen jedno. Že už o mě ztratil zájem. Že já už nejsem ta jedna jediná, ta kterou ještě nedávno tak vroucně líbal a objímal.
Přišlo mi to směšné. Měl víc rozumu než já.
Snažil se vykroutit se ze situace a já slaboch jsem to nedokázala.
Měla bych mu zatleskat.
„To je super, doufám, že si to tam užijete. Na co ji zveš?“
„Ještě nevím. Pořád říkala něco o nějakým romantickým slaďáku, ale víš, že já na tohle nejsem,“ odpověděl klidně a ruku bych dala do ohně za to, že se mu na rtech teď rozléval pocit blaženosti, že mě dokázal skolit. Ani nevím, jak jsem se musela tvářit, každopádně mi bylo jisté, že pokud jsem na sobě dala znát alespoň náznak toho, jak jsem se právě cítila, musela jsem vypadat jako největší ubožák.
Možná bych mohla odejít někam daleko, do lesa za náš dům a tam se pořádně vyřvat. Snad by to pomohlo.
A samozřejmě, že ona nevěděla, že Patrik tyhle filmy naprosto nenávidí. Tohle jsem mohla vědět jen já. Jen a jen já.
Když to ve mně přestalo vřít a konečně jsem pořádně procitla, až překvapivě ledově jsem odpověděla. „Ve vztahu se musejí dělat kompromisy.“
„Nech toho,“ věnoval mi mrtvolný pohled a sebral mi ovladač z ruky.
„Nic jsem neřekla.“
„Ale jo, rejpeš…“
„Děláš, jako by ti to najednou vadilo, mistře Prudiči.“
„Ježiši, ty mě fakt jednou doženeš k šílenství!“ zakřičel na mě a odhodil ovladač stranou.
Seděla jsem tam jako přimražená, zatímco jsem zírala na jeho mužně vypadající záda a hned po tom co jsem si položila otázku, jestli náhodou nezačal cvičit, jsem se zaraženě ptala, co jsem mu zase provedla.
Odkráčel se do pokoje a před tím, než se pečlivě schoval ve svém úkrytu, nezapomněl náležitě třísknout prosklenými dveřmi.
Ta hlasitá ozvěna mi stále duněla v uších. Kolovala uvnitř mojí hlavy, ze strany na stranu a já ji jen jako v transu poslouchala. Naslouchala jí a snažila se ji dešifrovat. Slyšet, co říká. Proč existuje.
Ale na nic jsem nepřišla. Možná jsem hluchá a tupá.
Najednou jsem nevěděla, co dělat. Seděla jsem tam jako tykev a ani se nesnažila snad přemýšlet, jako bych už předem věděla, že prostě nic kloudného nevymyslím.
Mohla jsem tam prostě jen tak dál sedět.
Mohla jsem se jít projít ven a možná by to donutilo můj mozek nějak fungovat.
A mohla jsem tiše otevřít dveře do našeho pokoje a…
Ani nevím jak dlouho jsem tam nakonec takhle seděla, než jsem si konečně uvědomila, že sama na příčinu jeho vzteku nepřijdu a rozhodla jsem se k poslední variantě.
Jemným skoro neslyšným krokem jsem prošla chodbou a zamířila ke dveřím, abych opatrně stiskla v dlani kliku.
Ležel na posteli a četl si knihu, ležérně a bez sebemenších viditelných emocí.
„Odkdy čteš?“ zeptala jsem se opatrně a posadila se na kraj jeho postele.
„Od doby, co jsem přišel na to, že to uklidňuje.“
„No tak už se mi alespoň nemusíš divit, proč v tvojí přítomnosti neustále čtu…“
No dobře, možná nebyla zrovna ta pravá chvíle na vtipkování.
„Chtěla bych něco vědět,“ nadhodila jsem mírně a sesoukala se na zem k posteli, abych mu mohla vidět do obličeje.
„Co přesně?“ zeptal se ledově a ani neodpoutal svůj zrak od řádků v knize.
„Ty čteš Poea? Havrana?“ zeptala jsem s udivením v hlase, jakmile jsem spočinula očima na lince a poznala ten text „nevermore, nevermore.“
Konečně odtáhl oči a udiveně se na mě podíval. „To je tvoje otázka?“ povytáhl jedno obočí.
„Ne,“ usmála jsem se, „jen mě to udivilo.“
„Líbí se mi ten příběh, i když nemá dobrý konec.“
I mě se ten příběh líbil. Ta temnota táhnoucí se celým dějstvím příběhu se mi zdála krásná, ač i děsivá.
„Co jsem udělala špatně?“ vysoukala jsem ze sebe konečně tu pravou otázku.
„Nic zvláštního, kašli na to. Trošku jsem vybouchl, omlouvám se ti,“ odpověděl a opět se do knihy začetl.
„No ty se evidentně nemáš za co omlouvat, něco to muselo zapříčinit. Řekni mi co, abych se tomu pro příště vyvarovala.“
Patrik si povzdechl a promnul si obličej. „Ty to víš, co je špatně, jen si to nechceš přiznat.“
Zase mě odhadl mnohem lépe než já sebe. Bylo to tak prosté a přesto tolik tíživé, že jsem o tom raději ani nechtěla přemýšlet. Místo toho jsem stále pevně držela svou hlavu u jeho a snažila se rozpoznat každičký detail v jeho perfektním obličeji.
Možná až moc jsem se nakláněla, když si konečně všiml, že jsem opřená hned u něj a nejspíš na něj tupě civím, opět na mě upřel vážný pohled a pak, jako by mu přes rty přelétl malý pomíjivý úsměvný úšklebek.
Byl tak nepatrný, že by se dal skoro přehlédnout.
Ale já ho viděla. Jasně jsem ho viděla, jelikož jsem na něj zírala bez mrknutí jediného oka.
A pak se i on mírně naklonil a přiblížil svá ústa k mým. Jeho rty byly mírně pootevřené a já si uvědomila, že i ty mé se v důsledku zírání na něj musely pootevřít.
Zašimrali jsme se špičkami nosů a oba se na sebe tlumeně usmály.
Zavřela jsem oči a vnímala jen jeho andělský dotyk.
„Teď tě políbím,“ oznámil mi dopředu. Možná byl tak shovívavý, kdybych si to náhodou chtěla ještě rozmyslet. To mě v tu chvíli ani nenapadlo.
Jediné co jsem cítila byl vibrující pocit po celém mém těle a jeho přerývaný dech na svých rtech, kdy už jsem počítala každou vteřinu, než přitiskne svoje hladová ústa na má.
Jenže pak se ozval ostrý zvuk, tak odporný, že jsem sebou trhla a i on sebou škubl.
Do okna praštil kamínek střední velikosti celkem silnou vervou.
Přeběhla jsem k zácloně a dívala se, který idiot si dovolil vyrušit tak okouzlující chvilku.
Byl to Patrikův kamarád.
Mával na mě něco zvenčí a ukazoval směrem k plotu.
Protočila jsem panenky a znechuceně se na Patrika podívala. „Tvůj kamarád chce otevřít bránu,“ řekla jsem a pomalým krokem pelášila do chodby s neskonalým pocitem zatlouct ho do podlahy, jen co se objeví na prahu našeho domu.