XXIII. Bez iluzí

„Ale, Luci, já vážně nevím, kde je…“ hlesl do telefonu Marek sklíčeně, pravděpodobně už měl dost mých nadávek, ale nemohla jsem si prostě pomoct, cítila jsem, že něco ví.
Snažila jsem se tedy konečně polevit ve svém projevu. „Marku, prosím, jsi jeden z jeho nejlepších kamarádů. Prosím, řekni mi cokoliv, co víš,“ žadonila jsem utrápeně.
Nastala chvilka ticha. Jako bych neslyšela ani jeho oddechování.
„Marku!“
„Dobře,“ řekl rázně, „mamka říkala, že za ní byl předevčírem tvůj táta, a řekl, že odjíždí.“
„Kam odjíždí?“
„To nevím…“
„Marku, prosím…“
„Ksakru, neměl jsem to nikomu říkat,“ sykl.
„Máš mě ještě alespoň trošku rád, nebo už taky ne?“ nasadila jsem svůj ublížený tón, a doufala, že na něj tato taktika bude platit.
„Nevím kam, ale podle všeho předali dům realitní kanceláři hned po tom, co jsi odešla a možná se jim už někdo ozval, nevím.“
Zarazila jsem se. „Cože udělali?“
„Jo, tvůj táta prý říkal, že už tady toho mají plné zuby. Detaily ti říct nemůžu, neznám je. Ale Patrik nezvedá telefon ani mně,“ v jeho hlase se právě taky značilo trošku smutku.
„A oni se už nevrátí?“
„Já nevím, Lucko,“ opakoval rázně.
Jasně, chápala jsem, že o tom nic moc neví. Ale to, co mi řekl, bylo zatraceně málo.
„Dobře, mockrát ti děkuju. Slíbíš mi ještě jednu věc?“
„Jakou?“
„Kdyby se ti někdo ozval, kdyby ses dozvěděl cokoliv, dáš mi vědět?“ zněla jsem naléhavě, taky to bylo opravdu naléhavé. Schválně jsem neřekla, kdyby se ozval jen Patrik, jelikož ostatní mě nezajímali. Nevěděla jsem, zda o tom cirkusu, který nastal, ví.
„Dobře. A Lucko, vy jste vážně… to?“ zeptal se zvědavě.
„Musím končit, moc ti děkuju.“ Chystala jsem se zavěsit.
„Počkej, ještě jedna věc, nechali tu pro tebe nějaký dopis,“ zahuhlal.
„Jaký dopis?“ okamžitě jsem reagovala. „Od nich?“
„Neprohlížel jsem si ho, vzala ho mamka. Přijedeš si pro něj?“
„Dobře, přijedu ještě dnes. Díky, Marku.“ Finálně jsem ukončila náš hovor.
Takže o té aférce ví, moje slova se potvrdila, byla jsem pravděpodobně teď v našem okolí velice slavná.
Nový druh monstra, nad kterým si lidi pouze odfrknou.
To vše mi bylo teď naprosto jedno, potřebovala jsem zjistit, kam se všichni vytratili. Přece nebylo možné, aby se propadli všichni do země.
A ještě podivnější věc byla ta s tím dopisem. Napsali by mi snad nakonec alespoň plátek, na kterém by bylo tučným písmem „Čau, užíváme si všichni ve Státech?“ nebo něco takového? Znaveně jsem se usmála, když jsem nasedala do auta.
Venku byla stále velká zima a silnice pokrýval černý sníh, zašpiněný od kol aut.
Byl den před Silvestrem a ulice byly jako vždy plné turistů a zmrzlých kolemjdoucích, hrajících si dětiček, které na sebe házely sněhové koule. U mého auta se vyjímal krásný malý sněhulák, vypadal však, jako by si kdosi odkousl z jeho nosu.
Neváhala jsem ani chvíli a opustila všechen ten ruch za sebou, zatímco jsem se snažila rukavicí setřít zamlžené přední sklo, přes které jsem neviděla pořádně ani blikající semafory, natož pak chodce. To by mi ještě tak scházelo, někoho v téhle situaci srazit.
Tentokrát jsem nezapnula jako obvykle rádio a neprozpěvovala si, už dlouho jsem na to neměla sebemenší chuť.
Místo toho jsem jen bezmyšlenkovitě naslouchala šumění v mých uších, bylo to, jako by mi někdo našeptával. Kdyby mi alespoň řekl, co mám teď dělat, povzdechla jsem si hlasitě a stočila volant doleva na odbočku do města ležícího hned vedle našeho.
Bože, proč pořád říkám našeho.
Já už tam nebydlím! Už tam nebydlí nikdo z nich! Je to prostě jen minulost…
Nechápala jsem, jak se mi to povedlo, ale za další půl hodinu už jsem brzdila na příjezdové cestě. Policisti by mě nejspíš opravdu nepochválili.
Ihned, jak jsem vyšla ven, se mi svíjel žaludek bolestí. Byla jsem opravdu dost nervózní. Možná jsem ještě doufala, že budou uvnitř a na jednu stranu se toho obrovsky bála, zatímco jsem si přála, aby Patrik vykoukl zvědavě ven a jeho tvář se změnila v potěšený údiv.
Nic takového se však nestalo. Dům byl až přehnaně klidný. Záclony se nehýbaly, dveře na terasu byly očividně zamčené, stejně jako hlavní vrata a to, co utvrzovalo domnění opuštěného domu byl fakt, že jsem nikde neslyšela štěkat ani jednoho psa.
Zhluboka jsem se nadechla, když jsem si prohlížela zahradu. Většinu květin na tom malém předním plácku jsme vysázeli s Patrikem. Stále jsem si pamatovala jeho ruce obalené hlínou, když mi mával velkou žížalou u obličeje pravděpodobně v domnění, že začnu křičet a pobíhat po celém domě. Nebo můj smích, když na závěr večera do celého záhonku omylem spadl, jak zakopl o malou stoličku, na které jsem předtím celou dobu seděla.
„Ahoj, Lucko,“ ozvalo se za mými zády náhle.
Ucukla jsem a s přiloženou rukou na srdci se otočila. „Vyděsil jsi mě k smrti!“
Nepatrně se usmál a podával mi podlouhlou bílou obálku.
S dychtivostí jsem si ji vzala a prohlídla si ji.
„Není od nich,“ řekl soucitně.
To jsem mohla vidět sama. Posmutněle jsem k němu vzhlédla. „Díky.“
„Nemáš zač. Kde vůbec teď bydlíš?“
„V Praze, pokud se dá říct, že bydlím…“
„Je mi to vážně moc líto,“ řekl. Poprvé jsem se na něj dívala jako normálního kluka a ne jen jako na otravu. Nepředstíral nic, opravdu jsem viděla to, jak ho celá ta záležitost mrzí.
„To mně taky.“
Mezitím jsem si všimla, jak u dvou oken protějšího domu stály dvě postavy a úpěnlivě nás pozorovaly.
„Budu muset jet,“ řekla jsem ihned, „měj se hezky.“
„Ty taky a nevěš hlavu, nějak se to vyřeší, snad.“
„Vážně si to myslíš?“ nevěřícně jsem se k němu otočila, zatímco jsem otevírala dveře od auta.
Na okamžik sklopil hlavu a pak ke mně třemi velkými kroky došel. „Chceš vědět můj názor? Začni žít svůj život. Já vážně nevím, co se stalo. Ale z vyprávění mamky, se už nevrátí nikdy a bůhví, kam odjeli.“ Mluvil jako dospělý muž. Všichni okolo se chovali tak dospěle, jen já jsem to stále nedokázala.
„Ale jakto.. jak, jak mi to mohl udělat?!“
„Nemluvil jsem s ním, ale asi neměl na vybranou. Naposled jsme se viděli o Štědrý den,“ při těch slovech jsem v souvislosti se vzpomínkou na ten den upadala do deprese, „a choval se opravdu dost divně.“
Zafoukal ostrý ledový vítr. Oba jsme si přitáhli své šály těsněji ke krku.
„Tak zatím,“ řekla jsem rychle.
Mávl rukou a než jsem stačila nastartovat své auto, už byl opět za vraty svého domu.
Nemohla jsem ještě odjet, musela jsem zjistit, o čem ten dopis byl. Podle všeho se zdálo, že musel podstoupit dlouhou cestu, než se sem dostal.
Neopatrně jsem obálku roztrhla a vysoukala ven papír stejné barvy, jako okolí.
Sněhově bílý, avšak černě poskvrněný, v tomto případě inkoustem.
Dopis byl psán anglicky, přesto mi bylo ihned jasné, o čem pojednává. Nehledě na to, že do očí bila adresa společnosti, kterou jsem již znala.

Dovolujeme si vás pozvat na pohovor, který se koná 30. prosince v budově naší společnosti od osmi hodin, od večera. Doufáme, že se dostavíte a předem již děkujeme za účast.

Jistě, takže oni už dopředu počítali, že přijedu. Taky, aby ne. Každý normální člověk by tu práci okamžitě vzal a ještě byl vděčný za tak skvělou možnost, kterou mu nabízeli, pokud ještě neměl žádnou pořádnou praxi, kromě té školní.
Ale já to prostě nemohla udělat. Ještě stále ve mně přebývala maličká naděje.
Co kdyby? Co kdyby přece?
Nastartovala jsem auto a ujížděla domů, zatímco moje hlava přemýšlela nad vším možným, jen ne nad řízením. Bylo tohle snad opravdu to nejhorší období mého života? Dovolovala jsem si dokonce říct, že i přesto, jak mě bolelo úmrtí mé matky, jsem se právě cítila ještě víc mizerně. Ale už jsem neměla žádné další slzy, kterými bych to pokřtila. Snad už nebylo proč plakat a nebo jsem všechny opravdu vypotřebovala. Vždycky jsem se snažila nebrečet, za žádných okolností, ale ty poslední dny, jako bych neuměla dělat nic jiného.
Byla jsem slaboch.
Slabá maminčina holčička bez maminky.
Bez Patrika.
Měl snad Marek pravdu? Jeho věta mi stále kolovala v hlavě.
Začni žít svůj život.
Ale ON byl můj život.
Svěšela jsem hlavu a pak s úlekem cukla volantem, když na mě kdosi troubil z vedlejšího proudu a momentálně rukama ukazoval, něco, jako že jsem nejspíš tupá kráva, která nemá za volantem co dělat.
Hmátla jsem po telefonu a bylo mi v tu chvíli naprosto jedno, pokud jsem omylem zase stočila svůj volant na nepatřičnou stranu.
Teď nebo nikdy!
Z paměti jsem namačkala na display jeho číslo a okamžitě stiskla tlačítko volat.
Prosím, bože. Prosím. Vím, že jsem nikdy nebyla v ničem příkladná a udělala jsem v životě spoustu chyb, ale tohle mi prostě nesmíš udělat. Tohle ne.
Tohle bude moje rozhodnutí, teď už to finálně vím.
Dochází mi značně peníze, dochází mi pocit bezpečí a všechno přestává mít smysl. Já už toho mám prostě dost!
Nadechla jsem se a přiložila sluchátko k uchu….

Nikdy jsem neměla ráda přímé světlo, pálilo mě nepříjemně do očí, a když jsem mhouřila očima, připadala jsem si nejistě.
Stejně tak jsem se cítila i teď. Na pokraji vší nervozity. Jedna noha, jako by se chtěla vrátit zpět cestou, kudy jsem dorazila, druhá však hrdě vykračovala vstříc dalším dnům.
Bez ohledu na to, co bylo nebo co bude.
Přesně takhle jsem si to řekla, nebo ne? Žádné buď-anebo. Žádné příště. Vše má jen jeden pokus. Už jsem dospělá žena a musím se podle toho naučit chovat. Musím umět zahodit strach a začít se o sebe starat, využít každé příležitosti.
Procházela jsem konečně už bez kufrů do fronty na nástup a nevnímala okolí.
Všude bylo plno ruchu, no jistě, to se dalo předpokládat.
Spousta ukřičených dětských hlasů, které v sobě nesly nadšení a sny.
Ty mé se pomalu rozpadaly v prach.
Byla jsem, jako bych mezi ostatní lidi ani nepatřila.
Upjatě oblečena do dlouhých černých kalhot, s kostkovaným kabátem a nepřístupným výrazem.
Byla jsem tohle snad já?
Těžko říct. Už jsem neměla žádné iluze.
Na maličký okamžik jsem se rozhlédla kolem.
Za mnou stála jakási rodina, poklidně se usmívala. I jejich děti, bratr se sestrou byli šťastní, jak se zdálo.
Třeba ještě přijde, problikávalo mi hlavou. Třeba se to dozví a jako správný hrdina mě odchytí ještě před nástupem.
Za velkými prosklenými tabulemi právě opět sněžilo. Dokázala jsem si živě představit, jaká krása to musí být. Jen tak stát dole, s rozpaženýma rukama, dlaněmi vstříc sněhovým vločkám, které by se na nich pomaličku roztápěly.
Postoupila jsem dopředu.
Už jen jeden člověk přede mnou. Narůstalo ve mně vypjetí. Neměla jsem ráda letadla. Bolely mě z nich uši a člověk nikdy nevěděl, co se může stát v takové výšce.
Ale možná by to bylo příjemnější zakončení tohoto roku. Kdo ví.
Ale ne, opět jsem se utápěla. To ne, včera jsem si přece jasně řekla, že to bylo naposled.
Krásná mladá letuška natahovala ruku k mé letence.
Já však jen tak stála se zatajeným dechem a naposled jsem se otočila.
Rodina za mnou byla podle všeho už netrpělivá, děti se však přívětivě drželi za ruce, oba nejspíš očekávali nádherné dobrodružství. Nemohu jim to přece ničím zkazit.
Taková dokonalá rodinka.
Rozhodně jsem podala ten barevný tvrdý papír do ruky oné slečně, která mi okamžitě oplatila úsměvem.
„Hezký let, a šťastného Silvestra!“
„Děkuji, vám také.“
Nyní jsem již plna odhodlání udělala další krok. Další krok k mé budoucnosti. Pevně jsem v to doufala.
Jak jsem řekla, teď už žádné iluze.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI