Středa. Vstával jsem naprosto ospalý a vyčerpaný, jelikož celou předešlou noc jsem zdokonaloval svůj nákres a pak jsem se jako správný blázen rozhodl mírně pozměnit horní salonek.
Samozřejmě, nikdo mě o to neprosil. Ale stejně jsem myslel, že to byl dobrý nápad. Všechno vypadalo tak vypjatě a nepřirozeně. Pouze jsem to poupravil. A přece jen, mám ještě čas do konce týdne, než mi Erick řekne, zda se mu to líbí nebo ne.
Pokud ano, měl bych vyhráno, jelikož jak jsem tak poslouchal, tak měl s ředitelkou opravdu dobrý vztah.
Víceméně jsem se na ni těšil. Jmenovala se Lucy. Příjmení jsem jen opravdu těžko zaznamenával, znělo to jako Jerry. Lucy Jerry, opravdu srandovní jméno.
Vstal jsem tedy z postele, skočil se rychle osprchovat, ještě před tím než mi ostatní zaberou mé oblíbené místo v koupelně a vyšel jsem malátně všechny schody nahoru s nadějí, že se mezitím probudím.
Byly nám všem vyhrazeny pokoje v dolním patře za chodbou personálu. Bylo to sice něco úplně jiného, než na jaký komfort byli zvyklí hosté, přesto jsme nikdo nic nepostrádal. Mrzuté bylo však, že naše pochyby se naplnily a byli jsme rozděleni do chlapeckých a dívčích pokojů. Včerejší den jsem neměl žádnou možnost Idu spatřit, a tak jsem se dopoledne rozhodl, že na chvíli upustím od svých výkresů a půjdu ji dolů, ač se to nesmělo, navštívit.
Zdálo se, že všichni mají opravdu spoustu práce.
Přesto mě většina z nich příjemně ihned přivítala a nezapomněli si mě ani dobírat, že jsem z toho všeho vyvázl pravděpodobně nejlépe.
Ano, bylo pravdou, že jsem si nestěžoval.
Většinu dne jsem měl klid. Nemusel jsem se hnát jako většina ostatních.
„Jak se má moje slunce?“ přivítal jsem ji a snažil se ji obejmout.
Ona se však odtrhla a běžela ihned servírovat nějaké maso na talíř. Poté ke mně zmateně vzhlédla a smutně se usmála. „Ahoj.“
„Děje se něco?“ takhle jsem ji neznal.
„Ne, nic. Jen, že je toho opravdu moc,“ odpověděla.
„To zvládneš,“ dodával jsem jí kuráž, „jsi vynikající kuchařka přece.“
„To ano, ale tohle je šílenství,“ v jejím hlase se zračila panika. „Nemyslím si, že to dlouhodobě zvládnu a upřímně nechápu ostatní, že jsou stále tak v klidu.“
Bylo zvláštní pozorovat ji, jak si právě počíná. U nás byla vždy tím nejsilnějším článkem, který vedl celou skupinu. Tahle její podstata, jako by se najednou vytratila. Přivádělo mě to do rozpaků.
„To bude dobré uvidíš,“ řekl jsem, zatímco jsem pozoroval, jak se na mě jeden člen, pravděpodobně z původního personálu, mračil. Nezbývalo mi, než ji políbit, aby se cítila alespoň trošku lépe. Naklonil jsem se k jejímu uchu, zatímco ona nemotorně krájela jakousi zeleninu, a přisál se k lalůčku. Tiše se uchichtávala.
Měl jsem rád její smích. Když se smála, měla zvonivý hlas.
Krásný hlas. Hlas, který jsem tolik miloval, a přesto, jsem si za ním vždy představoval jiná ústa.
Mírně jsem se odtáhl, když jsem zpozoroval, jak spolu najednou všichni začali barvitě diskutovat.
Ida se také naklonila, aby jim rozuměla.
„Je to kočka, nemyslíte?“
„Mně vůbec nenapadlo, že je to ona. Představoval jsem si ji spíš jako nějakou starou babu s trpkým výrazem, něco jako Cruella De Vil,“ vyprskl jeden z mých bývalých spolužáků.
„Cože?“ přistoupil jsem k dění.
„Tys ji neviděl? Teď tady byla.“
„Kdo?“
„No přece paní dokonalá.“
Zarazil jsem se, přece jsem nebyl tak omámen tím hlasem, abych přestal registrovat všechno ostatní.
„Jak vypadala?“ vyptával jsem se.
„Bohyně,“ Franz názorně předváděl křivky, zatímco ostatní propukli v smích.
Protočil jsem oči.
Jeho přítelkyně ho plácla po hlavě a zadívala se na mě omluvným pohledem. „On chtěl prostě říct, že byla opravdu hezká a viditelně na úrovni, ale jemu se nelíbila, že?“
„Jo, jo,“ přikyvoval Franz úsměvně.
Nemohl jsem si pomoct, ale ty další minuty se mi to neustále honilo hlavou. Byl jsem opravdu zvědavý a mrzelo mě, že jsem ji nemohl spatřit jako ostatní, ačkoliv jsem si byl dosti vědom toho, že se s ní určitě brzo setkám.
V odpoledních hodinách přibylo mnohem více objednávek, a proto jsem se raději rozhodl vrátit se na chvíli do svého pokoje a pustit se do četby.
Uvědomil jsem si, že jsem si pro jistotu ještě ani pořádně nevybalil své věci. Člověk nikdy neví.
Kdybych ji třeba viděl, možná bych si mohl udělat obrázek o tom, zda odsud urychleně odkráčím a nebo ne. Těžko říct.
Otevřel jsem svůj kufr a mé oči okamžitě spočinuly do rohu, kde byl přibalen středně velký tmavý polštář, na kterém se mi tolik let tak dokonale spalo. Bylo zarážející, že jsem ho nevybalil jako první.
Povzdechl jsem si. Možná už na ni opravdu zapomínám. Přece jen, už dávno jsem se vzdal naděje.
Už tehdy jsem si řekl, že je čas na to, začít pořádně žít a neutápět se pouze ve vzpomínkách, které neměly už žádný smysl.
Co bylo, bylo.
Já žiju teď. A musím se prostě snažit, aby to všechno šlo i bez ní. Ale bylo to opravdu těžké. Povětšinou jsem se neustále něčím zabavoval jen proto, abych na ni nemusel neustále myslet. Ale stejně, když jsem ulehával večer do postele, tak jako by v mojí hlavě křičela, naříkala, prosila mě- abych ji neopustil.
Byly to moje nejhorší noční můry a nepředpokládal jsem, že bych se jich někdy po zbytek mého života mohl zbavit.
Položil jsem polštářek na svou postel. Nádherně se tam vyjímal a tvořil ji tak mnohem osobnější. Uvědomoval jsem si, že by Idu nejspíš mrzelo, kdyby ho zahlédla. Už jednou jsme se kvůli tomu pohádali. Ale tohle mi prostě nemohla vzít. Kdokoliv by mi chtěl vzít alespoň tuhle malou část, která mi zůstala, neměl v mém životě, co dělat.
Nakonec jsem si uvědomil, že mě to na pokoji v osamocení opravdu nebaví a rozhodl jsem se opět začít pracovat. Už mi zbývalo dotvořit jen malý kousek a měl jsem hotovo. A vzhledem k tomu, že ředitelka hotelu se dostavila podstatně dřív, než jsem předpokládal, se zdálo najednou nutností to dodělat, než zaregistruje mou přítomnost.
Vydal jsem se tedy pomalým krokem přes zadní dveře až k recepci a vykračoval si k výtahu. Všiml jsem si, že je otevřený, a tak jsem přidal do kroku.
Stála tam žena.
Byla na výsost krásná a dokonalá, což jsem mohl poznat už z dálky.
Vypadala jako anděl.
Jemné platinové vlasy jí splývaly podél krásných křivek jejího těla. Cosi hledala ve své kabelce.
Nejspíš mě ani pořádně nezaregistrovala.
Možná byla jeden z těch snobů, kteří v tomto hotelu obvykle přežívali. Trošku na to vypadala, ale bylo tam i něco jiného. Něco, co jsem nedokázal rozšifrovat.
Neměla tak ztuhlý výraz. Byla prostě dokonalá. Až moc dokonalá na to, aby byla člověk.
Zbývalo mi už jen pár kroků, když dveře výtahu propouštěly jen malou skulinku k obrazu té nádhery. Nechtěl jsem, aby zmizela.
Jako by mi vyletěl puls. Chtěl jsem na ní zírat třeba od rána do večera.
Její oči se nepatrně povznesly předtím, než mi zmizela z dohledu.
Moment. Ty řasy, ty smaragdové oči. Nebyl jsem si jistý, zda jsem správně viděl.
Ale na světě žil jen jediný anděl, jen jediná stejně krásná žena, jako byla tahle.
Opřel jsem se o dveře a přitiskl dlaň k mým očím, jako bych se snažil vykouzlit v mé paměti ještě jednou onu osobu před sebou.
Ne, byl jsem blázen. Utíkal jsem a zapříčinil to můj nejistý pohled.
Musel jsem si před sebou posměšně odfrknout.
Samozřejmě, nikdo mě o to neprosil. Ale stejně jsem myslel, že to byl dobrý nápad. Všechno vypadalo tak vypjatě a nepřirozeně. Pouze jsem to poupravil. A přece jen, mám ještě čas do konce týdne, než mi Erick řekne, zda se mu to líbí nebo ne.
Pokud ano, měl bych vyhráno, jelikož jak jsem tak poslouchal, tak měl s ředitelkou opravdu dobrý vztah.
Víceméně jsem se na ni těšil. Jmenovala se Lucy. Příjmení jsem jen opravdu těžko zaznamenával, znělo to jako Jerry. Lucy Jerry, opravdu srandovní jméno.
Vstal jsem tedy z postele, skočil se rychle osprchovat, ještě před tím než mi ostatní zaberou mé oblíbené místo v koupelně a vyšel jsem malátně všechny schody nahoru s nadějí, že se mezitím probudím.
Byly nám všem vyhrazeny pokoje v dolním patře za chodbou personálu. Bylo to sice něco úplně jiného, než na jaký komfort byli zvyklí hosté, přesto jsme nikdo nic nepostrádal. Mrzuté bylo však, že naše pochyby se naplnily a byli jsme rozděleni do chlapeckých a dívčích pokojů. Včerejší den jsem neměl žádnou možnost Idu spatřit, a tak jsem se dopoledne rozhodl, že na chvíli upustím od svých výkresů a půjdu ji dolů, ač se to nesmělo, navštívit.
Zdálo se, že všichni mají opravdu spoustu práce.
Přesto mě většina z nich příjemně ihned přivítala a nezapomněli si mě ani dobírat, že jsem z toho všeho vyvázl pravděpodobně nejlépe.
Ano, bylo pravdou, že jsem si nestěžoval.
Většinu dne jsem měl klid. Nemusel jsem se hnát jako většina ostatních.
„Jak se má moje slunce?“ přivítal jsem ji a snažil se ji obejmout.
Ona se však odtrhla a běžela ihned servírovat nějaké maso na talíř. Poté ke mně zmateně vzhlédla a smutně se usmála. „Ahoj.“
„Děje se něco?“ takhle jsem ji neznal.
„Ne, nic. Jen, že je toho opravdu moc,“ odpověděla.
„To zvládneš,“ dodával jsem jí kuráž, „jsi vynikající kuchařka přece.“
„To ano, ale tohle je šílenství,“ v jejím hlase se zračila panika. „Nemyslím si, že to dlouhodobě zvládnu a upřímně nechápu ostatní, že jsou stále tak v klidu.“
Bylo zvláštní pozorovat ji, jak si právě počíná. U nás byla vždy tím nejsilnějším článkem, který vedl celou skupinu. Tahle její podstata, jako by se najednou vytratila. Přivádělo mě to do rozpaků.
„To bude dobré uvidíš,“ řekl jsem, zatímco jsem pozoroval, jak se na mě jeden člen, pravděpodobně z původního personálu, mračil. Nezbývalo mi, než ji políbit, aby se cítila alespoň trošku lépe. Naklonil jsem se k jejímu uchu, zatímco ona nemotorně krájela jakousi zeleninu, a přisál se k lalůčku. Tiše se uchichtávala.
Měl jsem rád její smích. Když se smála, měla zvonivý hlas.
Krásný hlas. Hlas, který jsem tolik miloval, a přesto, jsem si za ním vždy představoval jiná ústa.
Mírně jsem se odtáhl, když jsem zpozoroval, jak spolu najednou všichni začali barvitě diskutovat.
Ida se také naklonila, aby jim rozuměla.
„Je to kočka, nemyslíte?“
„Mně vůbec nenapadlo, že je to ona. Představoval jsem si ji spíš jako nějakou starou babu s trpkým výrazem, něco jako Cruella De Vil,“ vyprskl jeden z mých bývalých spolužáků.
„Cože?“ přistoupil jsem k dění.
„Tys ji neviděl? Teď tady byla.“
„Kdo?“
„No přece paní dokonalá.“
Zarazil jsem se, přece jsem nebyl tak omámen tím hlasem, abych přestal registrovat všechno ostatní.
„Jak vypadala?“ vyptával jsem se.
„Bohyně,“ Franz názorně předváděl křivky, zatímco ostatní propukli v smích.
Protočil jsem oči.
Jeho přítelkyně ho plácla po hlavě a zadívala se na mě omluvným pohledem. „On chtěl prostě říct, že byla opravdu hezká a viditelně na úrovni, ale jemu se nelíbila, že?“
„Jo, jo,“ přikyvoval Franz úsměvně.
Nemohl jsem si pomoct, ale ty další minuty se mi to neustále honilo hlavou. Byl jsem opravdu zvědavý a mrzelo mě, že jsem ji nemohl spatřit jako ostatní, ačkoliv jsem si byl dosti vědom toho, že se s ní určitě brzo setkám.
V odpoledních hodinách přibylo mnohem více objednávek, a proto jsem se raději rozhodl vrátit se na chvíli do svého pokoje a pustit se do četby.
Uvědomil jsem si, že jsem si pro jistotu ještě ani pořádně nevybalil své věci. Člověk nikdy neví.
Kdybych ji třeba viděl, možná bych si mohl udělat obrázek o tom, zda odsud urychleně odkráčím a nebo ne. Těžko říct.
Otevřel jsem svůj kufr a mé oči okamžitě spočinuly do rohu, kde byl přibalen středně velký tmavý polštář, na kterém se mi tolik let tak dokonale spalo. Bylo zarážející, že jsem ho nevybalil jako první.
Povzdechl jsem si. Možná už na ni opravdu zapomínám. Přece jen, už dávno jsem se vzdal naděje.
Už tehdy jsem si řekl, že je čas na to, začít pořádně žít a neutápět se pouze ve vzpomínkách, které neměly už žádný smysl.
Co bylo, bylo.
Já žiju teď. A musím se prostě snažit, aby to všechno šlo i bez ní. Ale bylo to opravdu těžké. Povětšinou jsem se neustále něčím zabavoval jen proto, abych na ni nemusel neustále myslet. Ale stejně, když jsem ulehával večer do postele, tak jako by v mojí hlavě křičela, naříkala, prosila mě- abych ji neopustil.
Byly to moje nejhorší noční můry a nepředpokládal jsem, že bych se jich někdy po zbytek mého života mohl zbavit.
Položil jsem polštářek na svou postel. Nádherně se tam vyjímal a tvořil ji tak mnohem osobnější. Uvědomoval jsem si, že by Idu nejspíš mrzelo, kdyby ho zahlédla. Už jednou jsme se kvůli tomu pohádali. Ale tohle mi prostě nemohla vzít. Kdokoliv by mi chtěl vzít alespoň tuhle malou část, která mi zůstala, neměl v mém životě, co dělat.
Nakonec jsem si uvědomil, že mě to na pokoji v osamocení opravdu nebaví a rozhodl jsem se opět začít pracovat. Už mi zbývalo dotvořit jen malý kousek a měl jsem hotovo. A vzhledem k tomu, že ředitelka hotelu se dostavila podstatně dřív, než jsem předpokládal, se zdálo najednou nutností to dodělat, než zaregistruje mou přítomnost.
Vydal jsem se tedy pomalým krokem přes zadní dveře až k recepci a vykračoval si k výtahu. Všiml jsem si, že je otevřený, a tak jsem přidal do kroku.
Stála tam žena.
Byla na výsost krásná a dokonalá, což jsem mohl poznat už z dálky.
Vypadala jako anděl.
Jemné platinové vlasy jí splývaly podél krásných křivek jejího těla. Cosi hledala ve své kabelce.
Nejspíš mě ani pořádně nezaregistrovala.
Možná byla jeden z těch snobů, kteří v tomto hotelu obvykle přežívali. Trošku na to vypadala, ale bylo tam i něco jiného. Něco, co jsem nedokázal rozšifrovat.
Neměla tak ztuhlý výraz. Byla prostě dokonalá. Až moc dokonalá na to, aby byla člověk.
Zbývalo mi už jen pár kroků, když dveře výtahu propouštěly jen malou skulinku k obrazu té nádhery. Nechtěl jsem, aby zmizela.
Jako by mi vyletěl puls. Chtěl jsem na ní zírat třeba od rána do večera.
Její oči se nepatrně povznesly předtím, než mi zmizela z dohledu.
Moment. Ty řasy, ty smaragdové oči. Nebyl jsem si jistý, zda jsem správně viděl.
Ale na světě žil jen jediný anděl, jen jediná stejně krásná žena, jako byla tahle.
Opřel jsem se o dveře a přitiskl dlaň k mým očím, jako bych se snažil vykouzlit v mé paměti ještě jednou onu osobu před sebou.
Ne, byl jsem blázen. Utíkal jsem a zapříčinil to můj nejistý pohled.
Musel jsem si před sebou posměšně odfrknout.
0 komentářů:
Okomentovat