XXXIII. Anděl a bůh

Tak jsem konečně vyřešila onen problém s Bloggerem a konečně můžeme jít na poslední kapitolu. Připravte se že bude poněkud delší než ty, na které jste byli zvyklí, přesto doufám, že si ji opravdu užijete takovou jaká je. Bylo mi líto ji kouskouvat. Takže tedy přeji příjemné čtení, doufám, že si to užijete. Mnohokrát vám děkuji za všechny vaše krásné komentáře, které mě popoháněli psát dál. I Lucie s Patrikem jsou pro mě právě novými živými postavami a tudíž chci říci díky i za ně.
A ještě jedna věc, dnes dávám i doporučenou hudbu.. pokud někomu vadí při čtení poslouchat, pak je to v pořádku. Já to například miluji, stejně jako při psaní, takže tady máte něco navíc...
Jem


Stála jsem u mostu a vzhlížela směrem na vodu. Na tu volnost, která se všude pode mnou rozlévala a utíkala dál a dál se svým proudem.
Vítr mi jemně čechral vlasy.
I jemu se poletovaly na všechny strany. Byl opravdu roztomilý, ačkoliv jsem pořád nemohla uvěřit, že tu vedle mě stojí. Že mě za celý den už tolikrát objal. Tolikrát mi řekl, jak moc rád mě vidí.
I pro mě to bylo stejné.
Strávili jsme celý den vycházkou. To už bylo po druhé, kdy jsem upustila od své práce.
Brr, jindy bych byla možná nepříčetná. I teď mně mírně znepokojovalo, co se tam děje. Ale kdykoliv na mě vycenil své zuby, všechno jsem odhodila za hlavu.
Probrali jsme už tolik témat. Tolik bolestivých věcí a tolik odpovědí na otázky, které byly po čtyři dlouhé roky nezodpovězené.
Když mi vypravoval svůj příběh, nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Ale nakonec mě vcelku zamrzelo, jak se celá jeho rodina rozpadla.
Ano, pouze jeho rodina. Mou rodinou přestali být už dávno. Upřímně jsem se ani nechtěla s nikým z nich střetnout. Už dávno pro mě byli cizí lidé.
I Patrik se mi mírně odcizil, cítila jsem to. Ale pevně jsem doufala, že po tom všem bychom mohli být alespoň přáteli.
Tak, jako za starých časů.
Ne, takhle ne. Vytřásla jsem obraz, který se mi v mysli objevil, z hlavy. Staré časy, to pro mě znamenalo být zahrnuta jeho polibky, jeho doteky, jeho hřejivými slovy. Nemůžeme si dovolit udělat přece stejnou chybu.
Ale nyní jsem věděla, že ho od sebe už nepustím. Zůstane v mém životě.
A já byla konečně neskutečně šťastná. Kdyby štěstí bylo ekvivalentem pro volnost, pak bych se nejspíš vznášela někde ve vesmíru.
„Hm,“ odkašlal si, „stále jsme ještě neprobrali jednu věc. Co tvůj výraz, když jsi do knihovny vpadla?“ vyzvídal.
„Ach,“ prohnaně jsem se usmála, bylo zvláštní jak jsem zapomněla na všechen ten vztek. Měla jsem pravdu, když jsem tvrdila, že někdo se snaží změnit můj život. A tehdy jsem měla ještě dodat to, že jediný člověk, který by si tohle mohl dovolit, byl právě on. „Nic podstatného,“ řekla jsem nakonec tajemně.
„Ne, povídej,“ pobídl mě.
„Chtěla jsem ti dát vyhazov za to, že sis dovolil bez mého svolení předělat můj salonek!“ vyprskla jsem smíchy. Celé se mi to najednou zdálo tak nějak připitomělé.
I Patrik se od srdce rozesmál. „Ale vždyť Erickovi se to prý líbilo.“
„I Erick se občas zmýlí,“ mrkla jsem na něj.
Na moment vypadal zaraženě. „Líbí se ti Erick?“ zeptal se nakonec.
Na čele se mi určitě vyrýsovala v tu ránu vráska. „Proč se na to ptáš?“
„Jen tak,“ řekl kvapně, „jsem prostě jen zvědavý, musíš mi toho o sobě ještě tolik říct.“
„A co ty? Máš nějakou přítelkyni?“ toužila jsem se stočit svůj rozhovor na onu dívku už několikrát, ale vždy jsme odběhli k jinému tématu, takže jsem se k tomu nakonec nedostala. Ale nyní už mi odpověď nemohla nikam utéct.
Zdálo se, že chvíli přemýšlí. „Mám, dá-li se to tak říct,“ odpověděl.
Pokud bych předtím lítala celou dobu mimo Zemi, teď se mi zdálo, jako bych opět pomalu přistávala. Ale ne, neměla jsem přece žádné právo žárlit. Byla jsem na jednu stranu upřímně ráda, že se přiznal. Ačkoliv mě to opravdu zasáhlo, a nyní už nebylo místo na žádné popírání.
Jako by ze vteřiny změnil zase celý můj život, překopal základy, na kterých jsem tolik lpěla. A co bylo zvláštnější, mně to nevadilo. Stále jsem se usmívala. Myslím, že tolik úsměvů jsem nedarovala už hodně dlouhou dobu. A všechny patřily pouze Patrikovi.
„Takže ji miluješ?“ vyzvídala jsem a nasadila při tom svůj ohraný profesionální tón. Bylo to, jako bych se ptala na roční rozpočty. Nebo alespoň mně se to tak zdálo.
„Ne,“ řekl, „mám ji rád. Možná spíše jako kamarádku. Je to opravdu hodná holka. Vždycky jsme měli spíše.. přátelštější vztah, tak nějak bych to nazval. Pravděpodobně bychom jako budoucí partneři ani správně nefungovali.“
Cítila jsem, že nelže. Že to neříká jen proto, aby mě ukonejšil do klidu. Mé paty se opět odrážely od země vzhůru k nebesům.
„Ale ty jsi mi stále neodpověděla,“ nadhodil a stočil svou hlavu na druhou stranu, jelikož díky větru mu šlehaly pramínky do jeho líbezného obličeje.
„Není, o čem vyprávět. Erick není můj partner, je to jen přítel. Nejlepší přítel. Nic víc.“
„Takže ani žádný jiný muž?“ zeptal se a já při tom mohla pohlédnout na ty jiskry, které mi byly tolik známé. Kdysi doprovázely jeho pohled neustále.
Mladý rošťák.
Nyní z něj byl už inteligentní muž.
Věnovala jsem mu svůj úsměv a naklonila se k němu tak blízko, abych mohla jeho oči řádně prozkoumat. Toužila jsem to udělat po celou dobu našeho setkání.
Měl tak tajuplný pohled. Bylo to až děsivé. Nejspíš se perfektně naučil ovládat své emoce. Dříve mu to tak dobře nešlo.
„Nehledám žádného muže, vystačím si docela dobře sama,“ odpověděla jsem mu tiše a snad i důvěryhodně. Pravda však byla jiná. Chtěla jsem říct něco jako „ne, nemám muže, jelikož žádný z nich nebyl jako ty“, ale netušila jsem, jak by na to právě zareagoval.
Našpulil ústa. „Zajímavé.“
„Není na tom nic zajímavého,“ zamumlala jsem spěšně.
„Vždycky jsi byla celá zajímavá,“ oponoval mi okamžitě a pomalu jsme se oba dali opět do chůze.
Dnes byl opravdu nádherný den. Stvořený přesně pro procházku, jako byla tato.
A napříč tomu, že byl už podzim slunce stále příjemně ohřívalo mé tělo, zatímco vánek jej udržoval v neutrální teplotě. Po zemi poletovalo pár spadaných lístků.
Když si k tomu všemu přičtete setkání s nejúžasnější osobou na světě po dlouhé době a všechny ty vzrušující pocity, které to doprovázely, dávalo to dohromady jeden výsledek. Pouze jeden jediný. Jednoduchý počet.
Prostě dokonalé.
„Takže můj malý bratříček pro mě teď pracuje,“ samolibě jsem se ušklíbla.
I on se zašklebil, ale spíše jen otráveně. „Kolují o tobě hrozné zvěsti,“ oznámil posměvavě, jako by mi to chtěl vrátit. „Prý jsi příšerná mrcha, která je až přehnaně puntičkářská!“ Zasmál se.
„Hm,“ nastavila jsem svá ústa k jeho uchu, „ale to nejsou žádné zvěsti. Boo, boo.“
Oba dva jsme se hlasitě rozesmáli.
Bylo překvapivé a zároveň velmi smutné, když jsme oba dva nakonec zjistili, jak rychle ten den utekl.
„Můžu vidět, kde bydlíš?“ zeptal se u dveří.
V tu chvíli mi to něco připomnělo. Neříkal tohle už někdy? Oh, jistě. Tenkrát před Vánoci. Stejný pohled, stejná jiskra, stejná slova… zamýšlel tím snad stejně tak totéž?
Stále jsem si vzpomínala na to, jak nevinně tehdy vypadal, i to, jak jsme tenkrát ještě oba chabě věřili tomu, že vše nakonec dopadne dobře.
Chvíli jsem se rozmýšlela. Nepřála jsem si nic víc, než strávit s ním klidně zbytek mého života tak, abychom byli oba dva zavření v jedné místnosti. Ale nemyslela jsem si, že by to bylo právě vhodné. „Na hotelu by tě mohli hledat,“ řekla jsem.
„Nikdo si nebude stěžovat, když budou vědět, že jsem s ředitelkou celou noc projednával její nový projekt,“ řekl usměvavě.
„Ty jsi… šílenec,“ zasmála jsem se.
„Ale notak, neviděl jsem tě tak dlouho, dovol mi s tebou ještě nějakou tu chvilku být. Nemám žádné postraní úmysly,“ při posledním slovu se lišácky zasmál.
Stále jsem kroutila nad jeho slovy hlavou. Bylo by to vůbec patřičné? Nebylo by toho na jeden den přece až moc?
„Dobře,“ přikývla jsem nakonec.

„Máš úžasnou postel, říkal jsem to už?“ usrkával ze svého šálku svařeného vína a při sledování televize se neustále ohlížel dozadu.
Nikdy jsem nedoufala v to, že u mě nějaký muž přespí a proto byl celý můj byt otevřený. Žádné stěny, žádné rozdělené pokoje. Pochopitelně, kromě koupelny, kde byla stěna nutná. Jeden obrovský prosvětlený prostor.
„Říkal jsi to třikrát a já už nevím, jak ti mám říct, že tyhle triky na mě už dávno nefungují,“ pronesla jsem žertem.
Patrik se také zasmál. „Kdybych tě chtěl sbalit, udělal bych to už dávno,“ mrkl na mě vítězoslavně a začal se pochechtávat.
To mě donutilo k obrovskému smíchu. Jeho smysl pro humor mi opravdu chyběl. „Vidím, že sebevědomí ti také pěkně narostlo, hm?“ i já jsem upila ze svého šálku a snažila se vychutnat si ten slastný okamžik.
„Ani ne,“ zvážněl.
A čím déle jsem ho pozorovala, za nemožnosti prozkoumat, co se za jeho pohledem skrývá, tím více jsem se zdála být nervózní.
Nikdy jsem neměla v úmyslu opakovat minulost. Ale zároveň to bylo to jediné, po čem jsem toužila. Tak co jsem vlastně chtěla? V duchu jsem si sama nad sebou opět povzdechla.
Nemohla jsem popřít, že jedna část „mě“ toužila se ho dotýkat a zjistit, jak moc se jeho tělo změnilo od doby, kdy jsem ho prozkoumávala naposled. Pak ale, jako bych se přistihla při nějakém hanebném činu, jsem určitě musela nabrat do tváří červeň a od svého hloupého nápadu jsem upustila. Nebylo by to k ničemu dobré.

Bylo to tak zvláštní usínat ve své posteli po boku muže. Cítila jsem se ne-svá. O to víc, když tou osobou byl Patrik.
Chvíli jsem dokonce pomýšlela nad tím, že tohle všechno si moje hlava jen vymyslela. Že jsem prožívala právě ten nejdelší a zároveň nejkratší sen ve svém životě.
Možná mi opravdu už přeskočilo. Třeba jsem ležela v posteli sama a stejně si právě povídala sama se sebou.
„Co by sis nejvíc přála?“ zašeptal do tmy. Viděla jsem jen svítit bělmo jeho očí a občas rozpoznala výrazy jeho obličeje. I přes to, že jsem byla opravdu mizivý noční pozorovatel, jsem dokázala zaostřit i na to, jak se jeho vlasy rozprostíraly po polštáři.
To, jak to vyslovil, a to jak jsme leželi proti sobě s rukama pod hlavou, mě donutilo pomýšlet o nás zase jako o dětech.
Jako by se vrátil čas.
„Nevím,“ odpověděla jsem tiše, „mám spoustu snů a jeden už se mi splnil.“
Odpověděla jsem po pravdě.
„Myslím, co by sis přála teď?“
Ztuhla jsem. Moc dobře jsem věděla, co bych si přála. Odpovědět by bylo přece tak snadné, kdybych to však nebyla já. Nechápala jsem proč, ale jako bych se bála to vyslovit.
Byl to přece pořád on. Patrik. Před ním jsem nemusela nic skrývat. Určitě by mě přijal takovou, jaká jsem byla. Se svými chybami, i tužbami.
A pak jsem si vzpomněla na další věc. Když mi tato věc připlula na plátno mé mysli, zalil mě pocit neskonalého štěstí. Já jsem byla tou první osobou, která mu dopřála nejvyššího souznění lásky. To já jsem byla tehdy tou vyvolenou. Byla to nádherná vzpomínka.
„Přeju si… přeju si, abys propletl prsty do mých, přitáhl se ke mně blíž a políbil mě na dobrou noc,“ zašeptala jsem skoro nehlasně.
Právě strnul on. Nevěděla jsem, zda mě v tom tichém šeptavém hlásku uslyšel.
Pak povznesl svou dlaň do výše a rozevřel ji. Opatrně jsem vložila svou dlaň do jeho. Stále do sebe dokonale pasovaly.
Poté se pošoupl tak blízko, že jsme se čely dotýkali a naklonil se.
Přisál svá ústa na má. A i když to byl jen malý okamžik, ten polibek znamenal mnohem víc než kterýkoliv jiný, který jsem kdy v životě dostala.
Chvíli bylo ticho. Hrobové ticho.
Nikdo z nás nepromluvil ani hlásku. Já jsem na rtech stále ještě cítila jeho vlhké jemné rty.
„Nad čím právě přemýšlíš?“ začala jsem tentokrát já, jelikož mě ta atmosféra začala již mírně znepokojovat.
Když promluvil, jeho hlas se nezdál vůbec ospalý, naopak. Přesto vyslovoval opravdu pomalu a zřetelně. „Vážně to chceš vědět?“
„Ano,“ řekla jsem bez rozmyslu.
Cítila jsem jak stiskl ještě více mou dlaň ve své. „Pořád tě miluju. Pořád stejně jako na začátku. A pravděpodobně stejně, jako tě budu milovat, až budu umírat.“
Z úst mi unikl údiv. Možná i úlek nad jeho slovy. Bylo to tak silné a přesto mě to uvádělo do stavu nejvyššího zmatku.
„Už jednou jsme riskovali,“ promluvila jsem konečně, „a víš, že to nedopadlo moc dobře.“
„Chceš říct, že už… nic necítíš?“ pronesl, a jako by se na poslední chvíli snažil zamaskovat tu bolest, se kterou to vyřkl.
„Ne, to jsem neřekla,“ skoro jsem vyštěkla, „chci říct, že.. nevím, co mi tím chceš říct, ale nejspíš by to nebyl dobrý nápad.“ Jak složité bylo tohle říci. Všechno se mi příčilo v krku. Srdce bušilo v protesty. Hlava pokyvovala v souhlas. Tělo bylo vcelku už dávno ovlivněno svou přítomností vedle něj.
„Myslíš, že bychom dál neriskovali, kdyby se nestalo to, co se nakonec stalo?“
To byla vskutku dobrá otázka. Když jsme mohli riskovat tehdy, proč ne teď? Možná na to byla i dobrá odpověď, i když poměrně sobecká. Tehdy jsem neměla nic, pak už jsem neměla co ztratit, teď tomu však bylo jinak. Měla jsem zahodit všechno, co jsem zde z ničeho vybudovala? Měla jsem zahodit svou novou identitu?
Ach jo, proč mě vždycky uváděl do tak prekérních situací, ačkoliv to neměl v úmyslu?
Nebo snad ano?
„Byli jsme oba dva ještě mladí, no dobře, já už tak ne, ale chovala jsem se tak,“ opravila jsem se, „ale teď už bychom se měli chovat trošku jako dospělí, co říkáš?“
„Dospělí nemilují?“
„Tvoje otázky mi začínají lézt na nervy,“ upozornila jsem ho a odtáhla se od něj, abych se mu mohla zahledět do tváře. Vypadal přirozeně. Jako bychom se bavili o tak prosté věci.
„Promiň,“ usmál se, „máš pravdu. Byli jsme opravdu ještě mladí a nevěděli jsme, jak pořádně naši lásku ubránit. Oba jsme už velcí a naše myšlení se možná změnilo. Tvoje rozhodně, moje určitě také, ale já pořád dokážu přijmout fakt, že jsi pro mě jediná osoba, pro kterou bych obětoval klidně svůj život. Vím, že ti teď nejspíš lezu na nervy, a vím, že se možná chovám až moc přihlouple. Je opravdu hloupé něco takového říkat hned první den po našem setkání, ale já nemůžu jinak, Lucko. Čekal jsem na tuhle chvíli čtyři roky. Utápěl jsem se v zášti k sobě samému a doufal jsem, že se někdy někdo najde, kdo tě udělá šťastnou. Ale nestalo se tak. A když tu teď ležím a dívám se na tebe, mám prostě ten pocit, že je všechno v pořádku, že takhle to mělo být celou dobu a takhle to má být teď…“
„Ale…“
„Chápu, že nechceš znovu prožívat to, co se stalo tehdy. Ale já ti přísahám, že teď už mě nikdo neodvleče. Já už budu pořád jen s tebou. Copak jsme si to tehdy neslibovali? Navždycky spolu? To jsem ti vážně vůbec nechyběl?“
„Chyběl jsi mi neskutečně moc,“ vyhrkla jsem.
Nestačila jsem pořádně ještě zpracovat vše, co ze sebe v tom okamžení vysoukal on. Věděla jsem ale jistě, že v něčem má rozhodně pravdu.
Proč jsem právě popírala fakt, že jedině s ním můžu být šťastná?
Možná protože to všechno bylo tak narychlo? Ale co je rychlé? Čtyřleté čekání na jeden okamžik?
On přece nebyl cizí. On byl někdo, kdo mě po tu dlouhou dobu stále doprovázel, ačkoliv jsem si to zapírala.
„Neměli bychom to probrat ráno? Už je opravdu pozdě a ráno oba vstáváme do práce,“ navrhla jsem.
„Tohle děláš vždycky,“ povzdechl.
„Co?“
„Uhýbáš od tématu. Přiznej, že nejsi vůbec unavená,“ zamumlal mírně pobaveně, jako by předem již znal mou odpověď.
I já jsem si úsměvně odfrkla. „Dobře, nejsem.“
„Co by sis právě přál?“ zopakovala jsem jeho otázku.
„Přál bych si spoustu věcí,“ řekl po chvíli přemýšlení, „přál bych si držet tě celou dnešní noc v náručí, přál bych si, abys mi řekla, jestli ze sebe právě dělám opravdu tak velkého hlupáka a přál bych si tě už nikdy neztratit z očí,“ odpověděl prostě. Jeho slova byla tak ladná, plná jemnosti.
„Nejsi hlupák, rozhodně nejsi…“ ujistila jsem ho.
Vypadal mou odpovědí zjevně pobaven a mezitím co se chichotal, přidržel v prstech můj medailon. „Ty ho nosíš?“ náhle užasl.
„Nikdy jsem ho nesundala.“
„Jsem rád,“ v tónu jeho hlasu se zračilo tolik lásky.
Chtěla jsem udělat jednu věc, tak proč to nešlo se ani pohnout? Hlava pracovala na více než sto procent. Neustále otázky ohledně předsudků. Ohledně práce. Vymýšlení vhodných argumentů ohledně ukrývání.
A pak mi to došlo.
To jsem se opravdu tak moc změnila? Lidi, lidi, lidi… hloupost! Předsudky? Hloupost. Dokázala jsem se s tím vším vyrovnat, když jsem byla slabší. Dokážu to přece i teď.
Budu bojovat. Dala jsem si ten slib. A dodržím ho.
Nemůžu si přece odepírat to, po čem nejvíce toužím.
Nemůžu mu ubližovat, když ho tolik…
„Miluju tě,“ zašeptala jsem.
Mírně vykulil oči. Pravděpodobně to nečekal. Rozhodně ne teď, po tom, co jsem se mu snažila vyvrátit domněnky o tom, že by bylo možné začít tam, kde jsme skončili.
„Jsi si jistý tím, že se mnou chceš být? Jsem přece jen starší než ty a…“
Patrik se rozesmál. „Nikdy jsi nebyla starší než já,“ dobíral si mě. Dělala jsem, jako že jsem to přeslechla a pokračovala dál, jen abych se správně ujistila tím, co jsem se chystala udělat.
„Jsi připraven obhájit to, co by mezi námi mohlo opět vzniknout?“
„Teď už mi nikdo nebude poroučet. Budu dělat jen to, co chci dělat já, a to je už několik let stejné. Chci být s tebou. Kdybych tě tenkrát našel, určitě bych s tebou utekl, jedno kam.“
Nakoukla jsem přes jeho mužná ramena na budík. Bylo něco málo po druhé hodině. Přesto jsem byla zvyklá chodit spát alespoň o půlnoci. Za předpokladu, že musíte v šest hodin ráno vstávat to bylo opravdu nutné.
„Hm, myslím, že zítra zavolám Erickovi a poprosím ještě o týden dovolené..“ nadhodila jsem a věnovala mu svůj polibek.
„No jistě. A já mezitím budu od rána do večera dřít v práci jako soumar,“ jeho herecký výkon byl opravdu vtipný. Vůbec nezněl věrohodně, přesto jsem se jeho slov chytila.
„Ne, stačí když mi přestavíš zpět můj salonek, pak ti jako ředitelka uděluji týden dovolené.. čistě z pracovního hlediska.“
Můj smích utichl v jeho polibcích a doteky na mém těle.
Zahrnovala jsem ho jimi zpět. Jeho tělo se opravdu změnilo. Pevné jako kámen a krásně formované. Jako socha boha vytesaná do kamene se žhnoucím srdcem.
A toho boha jsem právě teď líbala, šeptala mu do uší milostná slova plná něhy, tak vroucně jsem ho milovala.
***

Tmavá noc. Jen okolní lampy, jak jsem mohl zpozorovat za velkým oknem, tvořily jakousi zvláštní formu. Měl jsem pocit, jako by dnešní noc ožívaly. Jako by zhasínaly a rozsvěcely se ve stejném rytmu jako její srdce, na kterém jsem měl přiloženou dlaň.
Líbal jsem rty toho pozemského anděla, který pode mnou právě teď ležel, jako by mi opravdu tak důvěřoval. Vkládal do mě své naděje a já věděl, že ho nezklamu. Už nikdy. Nebyl bych toho schopen. Toužil jsem po tomto andělovi, soužil se jen z malé představy, že by mohl někdy uletět z mojí náruče, jednoduše jsem ho miloval.

XXXII. Tak blízko a přesto tak daleko

Přišlo mi, že někdo ten výtah nahoře snad schválně zdržuje. A nebo se mi to jen zdálo. Možná jsem byl jen lapen ve svojí vlastní propasti, kterou zapříčinila ta nádherná blondýnka, která mi zavřela dveře výtahu přímo před nosem.
Ani se na mě nepodívala.
A já bych na ni vskutku mohl civět neustále.
Její obraz se mi z očí stále nevytrácel, byl jsem za to upřímně rád.
Ale čím déle se v mé mysli rozprostírala, tím více jsem se utvrzoval v domnění, že jsem pouhopouhý hlupák, kterému pravděpodobně právě přeskočilo.
Ona tady není. A kdyby to byla přece jen ona. Tak ona by si na sebe tohle nikdy neoblékla. Oblékala se opravdu dobře, ale tohle nebyl její styl. Upnutá vyžehlená panička.
Ne, to mi k ní opravdu nesedělo.
Naposled, když jsem ji viděl, měla na sobě džínsy a dlouhý tmavý kabát s kožichem. Na rukou se jí vyjímaly všemožné náramky, které jsme spolu tenkrát vyráběly. Měla plnou ruku mých výtvorů. Téhle ženě se na zápěstí vyjímaly tři zlaté tlusté řetízky, ta by si určitě nevzala na ruku bavlněné náramky, pokud by vůbec věděla, co to slovo znamená.
Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím absurdnější se to celé zdálo.
I když tu pak byly i další věci, které se mi neustále točily v hlavě.
Lucy Jerry. Lucy Jerry. Opakoval jsem si v hlavě ta dvě slova, které ten Angličan rychle zamlel. Jako co to znělo?
Výtah konečně přijel, a tak jsem okamžitě nastoupil.
Přestaň už blouznit, napomínal jsem se v duchu. Ona se do tvého života nikdy nevrátí. Zapomeň na ni konečně!
Ale nešlo to, nikdy mi to nešlo. A soužilo mě vědomí, že o ní vlastně nic nevím. Kdybych alespoň zjistil to, že žije v pořádku. Že už má svou rodinu a milujícího manžela, který ji střeží jako oko v hlavě, přesně jak si zasloužila. Ne, ona si zasloužila víc. Něco, co jsem jí mohl dát jen já. Jízlivý hlas se v mé hlavě opět ozval.
Nyní, když už výtah dojel na místo cíle, se mi to zdálo spíš jen jako setina sekundy.
Rychlost světla.
Vyšel jsem omámeně, díky svým myšlenkám, ven a zamířil až do zadní místnosti.
Měl jsem tohle patro rád. Bylo naprosto klidné. Nikdo tu nebyl.
Nikdo kromě mě a Marcuse.
Vše bylo laděno do světlých krémových barev, stejně jako zbytek tohoto hotelu. Prostě vše muselo budit okázalý luxusní dojem a nic nesmělo vybočovat z řady. Alespoň tak se mi to zdálo.
„Ahoj,“ zamumlal Marcus, hned po mém příchodu.
„Ahoj,“ opětoval jsem pozdrav a posadil se na mé obvyklé místo ke krásnému vyřezávanému stolu.
Ze tří stran byl obklopen pouze regály nabitými knihami. Byla zde navýšená dřevěná podlaha. Něco jako pro profesora, který by měl kázat ostatním, kteří měli vyhrazeny dlouhé pohodlné sedačky pod „pódiem“.
Usedl jsem tedy okamžitě na své místo a začal pracovat.
Zbýval mi už jen opravdu maličký kousek, ale když jsem ho finálně dodělal, celek se mi nezdál moc ladně vymyšlen a s tím bych zde určitě neuspěl. A tak jsem opět začal gumovat a předělávat určité barvy.
„Ty..“ houkl na mě Marcus z protější strany.
Zvědavě jsem k němu vzhlédl.
„Vypadá to, že tvůj návrh se tomu Erickovi docela líbil… ale hraješ pěkně nefér, kamaráde,“ napnul obličej.
„Vážně? Promiň, neudělal jsem to schválně, bylo to silnější než já,“ vyjekl jsem v žertu. Byl jsem opravdu rád. Nerad bych si to slízl, jelikož až teď jsem si uvědomoval, jak neuvážený čin to mohl být.
Ale nemohl jsem si pomoct, občas mě prostě přepadlo kouzlo impulzu.
Sklopil jsem hlavu zpět do obrázku. Nyní už se to zdálo mnohem lepší.
Zrovna jsem dokresloval pořádně lampu, když v tom se prudce otevřely dveře.
A v nich stála žena.
Byla nádherná, skvostná a dokonalá.
Mnohem krásnější než pověstná Mona Lisa. Bezchybná.
Už jsem ji viděl.
Ve výtahu.
A tolikrát v mých snech. Tolikrát v mém životě.
Zbožňoval jsem ji. Ale právě teď, když proti mně stála a cosi brunátného v jejím obličeji se měnilo v nejvyšší zaražení. To, jak její oči vystřelily a poklesla jí brada, takže její ústa se dokonale ztvarovala.
Takže jsem nebyl nakonec takový hlupák. Všechno je možné. Byl jsem jen hlupák, že jsem na to dřív nepřišel.
„Lucko?“ nedokázal jsem stále však pochopit to, jak ji právě vidím. Tolik se změnila. Byla o tolik vyspělejší. A nezračil to jen její postoj a výraz, ale bylo to v jejích očích. Znal jsem ji dokonale, a tohle nebyla ta samá Lucie, kterou jsem viděl naposled.
Byla ještě mnohem dokonalejší než kdy předtím. Zvláštní bylo, jak jsem si tehdy bláhově myslel, že už nemůže být krásnější.
Cosi zacinkalo o zem. Nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost.
„Pat…“ zakoktala a nakonec umlkla, stále s očima upřenýma na mě. Evidentně nemohla uvěřit tomu, co vidí.
Nedivil jsem se jí. Ani já jsem to nechápal.
„Jsem to já,“ usmál jsem se rozčarovaně a vstal od stolu, abych se k ní mohl postavit.
Musel jsem se opravdu rozesmát, když jsem poznal, že nyní jsem jí již o hlavu přerostl. Vždycky si mě přece dobírala, že je vyšší než já.
Teď jsem mohl být ochranitel ve vším slova smyslu.
Mohla se mi schoulit do náruče úplně celá.
Což jsem si taky přál.
Nakonec jsem si všiml, že Marcus na nás udiveně zírá. V první řadě rozhodně nechápal, o co se jedná a ani o čem to mluvíme.
I Lucka k němu švihla svým pohledem a poté ho diplomaticky vybídla k odchodu.
Stále jsme postávali proti sobě, jako dvě nemehla. Všechno mi to najednou přišlo tak… směšné. Ačkoliv jsem se cítil opět po takové době nesmírně šťastný. Jako by se to štěstí nedalo ani unést.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekla přerývaně a posadila se na pohovku.
Následoval jsem ji.
„Lucy Jerry,“ vyslovil jsem nahlas to, co se mi právě přehrálo v hlavě.
Na chvíli si mě nechápavě změřila. A pak se usmála.
Bože, ten úsměv mi tolik chyběl. Ačkoliv jsem cítil, jak si odsedla daleko, jako by se bála ke mně trošku více přiblížit. „To jsem já,“ řekla nakonec úsměvně.
Nyní jsem to byl já, kdo ji zkoumal pohledem. Přejel jsem ji od těch perfektních značkových bot, po útlý pas v halence, stále nahoru… ona nosila medailon, který jsem jí daroval! Bylo zajímavé pocítit ten náhlý závan radosti. Takže ona na mě nikdy nezapomněla.
Nejspíš si všimla mého vtíravého pohledu a zatěkala očima po místnosti.
Ta dáma se v té vteřině vytratila. Jako by si na ni pouze hrála a přede mnou byla opět tou osobou, kterou jsem tolik znal.
„Změnila ses,“ oznámil jsem jí vesele.
„Vážně?“
„Ano. Viditelně jsi zhubla,“ dobíral jsem si ji. Nešlo to jinak.
Na oko se zaškaredila a poprvé mi věnovala intimnější dotyk v podobě plácnutí po koleni.
Poté se na chvíli zarazila.
Slyšel jsem její napnuté dýchání. A nebo jsem to byl snad já, kdo tolik sípal po dechu?
A poté, jako bychom oba dva vycítili, co se druhý chystá udělat, jsme se pevně objali.
Nasál jsem do nosu její vůni, která byla snad to jediné, co se za tu dobu vůbec nezměnilo. Voněla stejně nádherně jako vždycky.
„Tolik jsi mi chyběla.“
„Ty mě taky.“

XXXI. Rozezlená

Konečně ve svém, vydechla jsem, jakmile jsem se posadila do svého křesla v kanceláři.
Tato místnost na mě působila opravdu prazvláštním dojmem. Kdykoliv jsem zde byla, i napříč všemi možnými druhy potíží, které mohli na tomto místě vytanout, jsem se cítila v bezpečí a tak nějak v klidu. Jemné krémové barvy na mě nejspíš působily jako balzám na nervy.
A možná to byl prostě už jen zvyk. Práce mi opravdu chyběla, nyní, když jsem zaujímala svůj obvyklý post, jsem si vyčítala, proč jsem se nevrátila alespoň už včera. Bylo tu přece tolik věcí, které se musely dokončit. A nahoře jsem k tomu všemu měla klid.
Horní patro patřilo jen a jen mně a vyskytlo se na něm jen opravdu pár osob, kterým jsem k tomu dala svolení. Spousta věcí, které se tu nacházely, už nebyly pouze majetkem hotelu, nýbrž i mým vlastním. Vzpomínala jsem si, jak neosobně to tady vypadalo po mém příchodu a snažila jsem se vší svou silou, udělat okamžitý obrázek toho, že tu někdo jako já, přebývá.
Občas více než ve svém domově.
Musela jsem se nad tím faktem hlasitě zasmát.
Okamžitě jsem vyhrabala ze stolu určité podklady k mé práci a naklonila jsem se, abych na ta malá titěrná písmenka pořádně viděla.
V tu chvíli mi však před pohledem blikalo cosi zlatavého.
Medailon se rytmicky pohupoval. Sem, tam. Dopředu a zpátky. Jako by na sebe chtěl opět upozornit.
„Ach jo,“ povzdechla jsem si. Neměla jsem nikdy v úmyslu ho sundat, to bylo pravdou, ale pokud tyto provokace, jak jsem to nazývala, neustanou, pak mi nejspíš nezbude nic jiného, jelikož takhle se na práci moc nesoustředím.
A ačkoliv se má hlava už dávno zastavila, on se stále tak zvesela pohoupával.
Směšné bylo, že jsem tomu přikládala nějaký důraz. Byl to jen medailon, nic víc.
Ano, byl sice neobyčejný, pokud vezmu v potaz to, od koho byl darován.
Ale neměl v sobě přece žádnou čarovnou moc.
Byl to prostě jen medailon z lásky.
A láska byla možná tak jediná kouzelná vlastnost, kterou v sobě nesl. Ta by ho určitě nedokázala rozhoupat. Nebo snad ano?
Bože, nad čím to přemýšlím.
Energicky jsem zatřásla hlavou a opět se naklonila nad výtisky.
„A už dost,“ zavrčela jsem a chytila medailon do dlaní. „Co to k čertu má být?“
Kdyby měl ústa, určitě by se na mě prohnaně usmíval.
Měla jsem před sebou tolik práce, která byla nutná k zamyšlení, a mezitím jsem se opět bádala ve staré a nyní i opět otevřené ráně.
Okamžitě jsem si vzpomněla na onoho hocha v kuchyni. Bylo opravdu možné, aby si dva lidé byli tolik podobní? Ano, nebyl to ten samý člověk.
Můj Patrik- zvláštní, jak sebou mé tělo při jeho jménu škublo- měl něžnější rysy a taky o maličko kratší vlasy. Přesně jsem si pamatovala každičký detail na jeho bezchybném těle. Jeho výraz, když jsem ho viděla naposled, nebyl tak mužný.
Ale bylo to nepochybně tím, že když jsem ho viděla naposled, tak byl ještě dítě.
I já jsem tehdy ještě byla dítě, i navzdory svému věku.
Udělala jsem tolik chyb. Rozmýšlela se bláhově.
Muž, kterého jsem zahlédla dnes, byl už vyspělý. Na jeho lících už se nesla starost okolního světa. Měl ostřejší rysy, ale přesto měl stejná ústa. I napříč tomu, jak daleko jsem od nich stála, jsem to viděla. Tak podobné rty, které kdysi líbaly mě. Jen a jen mě.
Zase se mi po něm stýskalo.
Už to bylo tady. Nával horkosti, bolesti a trpkého jedu, který v mé duši pálil a propaloval si cestu dál a dál, aby mě mohl rychlostí sekundy celou sežehnout.
Proč teď?
Teď, když jsem se odhodlala se vším se smířit.
Bylo by snad možné, abych svou chybu opakovala? Nebo snad abych se pokoušela nahradit tohoto mladíka mou celoživotní láskou?
Moje přemýšlení bylo naprosto patetické a já jsem si to moc dobře uvědomovala.
Ale třeba by nebylo úplně tak od věci něco si opět začít. Byla tu spousta mužů, kteří, jak jsem mohla vidět, o mě měli znatelný zájem. A já už jsem tři roky neměla žádného muže. Nikoho jsem ani nepolíbila. Ale nebylo se čemu divit. Nemohla jsem. Nešlo to. Rozhodně by se mi něco vzpříčilo v krku, nikdo totiž nebyl jako on. Nikdo se mu ani trošku nepodobal. A nemyslela jsem tím ani tak tu fyzickou stránku, která byla samozřejmě dokonalá, ale jeho chování. Jeho víceméně ladný přístup skoro ke všem věcem, jeho druh sarkastického humoru, který mě vždy uváděl do rozpaků. Jeho vábivý hlas a stejně tak smích. To jak se chytil za hlavu, kdykoliv byl v koncích. Nebo, jak se místo omluv za lumpárny, vždy tak provinile podíval, ačkoliv se mu na rtech držel smích.
Stále, i po těch letech, jsem toho chlapce milovala.
Celé mě to tak vyvedlo z míry, že jsem se najednou nemohla udržet na místě a rázně jsem vstala.
Chvíli jsem jen tak chodila dokola, zatímco jsem se snažila vytřást z těla všechen ten vzruch.
A nakonec jsem se jednoduše rozhodla jít se projít po patře.
Vždycky jsem to tak dělávala.
Pokaždé jsem se posadila do salonku a nechala si přinést kávu, zatímco jsem se snažila obklopit vší tou nádherou kolem.
Milovala jsem zrcadlo, které v salonku viselo hned u mého oblíbeného křesílka. Často jsem do něj hleděla s nadějí, že to, co odráží, je opravdu už pouze dospělá osoba. Jako bych se snad musela ujišťovat.
Najednou jsem na sobě opět shledávala tolik chyb.
To mi opravdu chybělo.
Nemotorně jsem otevřela dveře již s předběžným pocitem uklidnění ještě před tím, než jsem opravdu vstoupila.
To, co mě však bacilo do očí, bylo opravdu… nečekané.
Všechno změnilo své místo. Salon byl kompletně předělán. Určité věci, které jsem tolik milovala zmizely a je nahradily věci, které, pokud jsem si dobře pamatovala, měly své místo v horní chodbě.
A co bylo nejhorší, zrcadlo bylo pryč. Nevěnovala jsem tomu ani letmý pohled a ihned jsem vyběhla ven.
Díky bohu jsem se u výtahu střetla s Erickem.
Nastolil obávaný pohled, dost dobře mě znal, aby věděl, že něco není v pořádku.
„Děje se něco?“
„Můžeš mi říct, kdo předělal salonek?“ vyštěkla jsem na něj. Bylo zvláštní, jak moc mě to zasáhlo. Možná to bylo opravdu jen tím, že jsem byla zvyklá na věci tak, jak právě byly. Nechtěla jsem, aby se můj horní prostor nikterak měnil. Všechny věci měly své místo, své barvy a dohromady tvořily můj život. A ten se někdo právě hrubě snažil změnit.
Erick vypadal zaskočeně. Poprvé jsem ho viděla tak vypjatého, jako by neměl co říct. On byl jediná osoba, na kterou jsem se nikdy neosopila, takže ho to možná mírně zasáhlo.
Konečně jsem se tedy uklidnila. „Vždyť jsme se domlouvali, že mi nejprve ukáží svoje nákresy a ještě k tomu, o salonku nebyla vůbec řeč,“ vysvětlovala jsem uvolněnějším hlasem.
„Abych pravdu řekl, moc jsem se v horním patře nezdržoval, ale dnes jsem to viděl,“ hlesl, „jeden z těch nováčků tvrdil, že to udělal ten nový dekoratér. Upřímně, mně se to líbí,“ řekl.
„Ale mně ne,“ namítla jsem. „Takže on neměl tvé povolení?“
„Ne, neměl. Ale nejspíš je to moje chyba, kdybych tě znal lépe, mohl jsem uznat, že se to mělo přestěhovat ještě před tím, než bys přijela, aby tě to tak nevykolejilo,“ přiznal poraženě.
„To rozhodně není tvoje chyba,“ oponovala jsem mu klidně, „tohle si slízne ten, který měl tu drzost s tím cokoliv provádět za mými zády. Tohle není profesionální přístup,“ zamumlala jsem.
Už jsem se pomalu uklidňovala. Vztek se rozplynul ve zvědavost. Toužila jsem spatřit osobu, která měla tolik kuráže si něco takového dovolit. Tohle se mi za ten rok nikdy nestalo. Spousta lidí za mnou denně chodila a ptali se i na ty nejstupidnější dotazy, které zrovna mně nenáleželi. Vždy jsem z toho byla vyvedena z míry, ale nikdy ne tak jako teď. Takže jsem nakonec uznala, že je lepší, pokud vše projde mýma rukama.
„Oba dokončují svůj nákres v knihovně pod tebou, jestli chceš, vyřeším to sám,“ nabídl se přívětivě.
Donutilo mě to k úsměvu. „Ne, tohle si vyřeším sama.“
Líně jsem sjela jedno patro dolů a rázným krokem prošla až do zadní části chodby.
Připravena již na opravdu peprný přístup, jsem otevřela dveře.
Hned naproti mně seděl muž, který se skláněl hlavou nad stolem a cosi čmáral. Když zaslechl to hrubé otevření, stočil své oči na mě.
Buch-buch-buch-buch. Kdy naposled mi srdce bušilo tak zběsile?
Můj pohled se musel změnit z ukrutně přísného na neskutečně vyděšený.
Právě jsem byla „takhle“ malinká.
Jeho pohled bych mohla stěží identifikovat. Co se právě zračilo za těma očima, které jsem tolik postrádala? Teď když jsem do nich hleděla, to bylo víc než jasné.
Po vší té době, já ho stále miluji.
A on tu sedí a zírá na mě.
„Lucko?“ zeptal se nechápavě a tužka z jeho ruky se proklouzla na stůl, aby se pak dokutálela až na zem.
Byl to tak ostrý zvuk, že mi málem praskly bubínky.
Nebo se mi to jen zdálo? Třeba to bylo jen tou vyhrocenou situací.
Ten jiskrný pohled. Ten třpyt v jeho vlasech.
On mu nebyl podobný, on to byl on…
„Pat…“ nemožné domluvit, nebyla jsem schopná jednoho kloudného slova.

XXX. Žena anděl

Středa. Vstával jsem naprosto ospalý a vyčerpaný, jelikož celou předešlou noc jsem zdokonaloval svůj nákres a pak jsem se jako správný blázen rozhodl mírně pozměnit horní salonek.
Samozřejmě, nikdo mě o to neprosil. Ale stejně jsem myslel, že to byl dobrý nápad. Všechno vypadalo tak vypjatě a nepřirozeně. Pouze jsem to poupravil. A přece jen, mám ještě čas do konce týdne, než mi Erick řekne, zda se mu to líbí nebo ne.
Pokud ano, měl bych vyhráno, jelikož jak jsem tak poslouchal, tak měl s ředitelkou opravdu dobrý vztah.
Víceméně jsem se na ni těšil. Jmenovala se Lucy. Příjmení jsem jen opravdu těžko zaznamenával, znělo to jako Jerry. Lucy Jerry, opravdu srandovní jméno.
Vstal jsem tedy z postele, skočil se rychle osprchovat, ještě před tím než mi ostatní zaberou mé oblíbené místo v koupelně a vyšel jsem malátně všechny schody nahoru s nadějí, že se mezitím probudím.
Byly nám všem vyhrazeny pokoje v dolním patře za chodbou personálu. Bylo to sice něco úplně jiného, než na jaký komfort byli zvyklí hosté, přesto jsme nikdo nic nepostrádal. Mrzuté bylo však, že naše pochyby se naplnily a byli jsme rozděleni do chlapeckých a dívčích pokojů. Včerejší den jsem neměl žádnou možnost Idu spatřit, a tak jsem se dopoledne rozhodl, že na chvíli upustím od svých výkresů a půjdu ji dolů, ač se to nesmělo, navštívit.
Zdálo se, že všichni mají opravdu spoustu práce.
Přesto mě většina z nich příjemně ihned přivítala a nezapomněli si mě ani dobírat, že jsem z toho všeho vyvázl pravděpodobně nejlépe.
Ano, bylo pravdou, že jsem si nestěžoval.
Většinu dne jsem měl klid. Nemusel jsem se hnát jako většina ostatních.
„Jak se má moje slunce?“ přivítal jsem ji a snažil se ji obejmout.
Ona se však odtrhla a běžela ihned servírovat nějaké maso na talíř. Poté ke mně zmateně vzhlédla a smutně se usmála. „Ahoj.“
„Děje se něco?“ takhle jsem ji neznal.
„Ne, nic. Jen, že je toho opravdu moc,“ odpověděla.
„To zvládneš,“ dodával jsem jí kuráž, „jsi vynikající kuchařka přece.“
„To ano, ale tohle je šílenství,“ v jejím hlase se zračila panika. „Nemyslím si, že to dlouhodobě zvládnu a upřímně nechápu ostatní, že jsou stále tak v klidu.“
Bylo zvláštní pozorovat ji, jak si právě počíná. U nás byla vždy tím nejsilnějším článkem, který vedl celou skupinu. Tahle její podstata, jako by se najednou vytratila. Přivádělo mě to do rozpaků.
„To bude dobré uvidíš,“ řekl jsem, zatímco jsem pozoroval, jak se na mě jeden člen, pravděpodobně z původního personálu, mračil. Nezbývalo mi, než ji políbit, aby se cítila alespoň trošku lépe. Naklonil jsem se k jejímu uchu, zatímco ona nemotorně krájela jakousi zeleninu, a přisál se k lalůčku. Tiše se uchichtávala.
Měl jsem rád její smích. Když se smála, měla zvonivý hlas.
Krásný hlas. Hlas, který jsem tolik miloval, a přesto, jsem si za ním vždy představoval jiná ústa.
Mírně jsem se odtáhl, když jsem zpozoroval, jak spolu najednou všichni začali barvitě diskutovat.
Ida se také naklonila, aby jim rozuměla.
„Je to kočka, nemyslíte?“
„Mně vůbec nenapadlo, že je to ona. Představoval jsem si ji spíš jako nějakou starou babu s trpkým výrazem, něco jako Cruella De Vil,“ vyprskl jeden z mých bývalých spolužáků.
„Cože?“ přistoupil jsem k dění.
„Tys ji neviděl? Teď tady byla.“
„Kdo?“
„No přece paní dokonalá.“
Zarazil jsem se, přece jsem nebyl tak omámen tím hlasem, abych přestal registrovat všechno ostatní.
„Jak vypadala?“ vyptával jsem se.
„Bohyně,“ Franz názorně předváděl křivky, zatímco ostatní propukli v smích.
Protočil jsem oči.
Jeho přítelkyně ho plácla po hlavě a zadívala se na mě omluvným pohledem. „On chtěl prostě říct, že byla opravdu hezká a viditelně na úrovni, ale jemu se nelíbila, že?“
„Jo, jo,“ přikyvoval Franz úsměvně.

Nemohl jsem si pomoct, ale ty další minuty se mi to neustále honilo hlavou. Byl jsem opravdu zvědavý a mrzelo mě, že jsem ji nemohl spatřit jako ostatní, ačkoliv jsem si byl dosti vědom toho, že se s ní určitě brzo setkám.
V odpoledních hodinách přibylo mnohem více objednávek, a proto jsem se raději rozhodl vrátit se na chvíli do svého pokoje a pustit se do četby.
Uvědomil jsem si, že jsem si pro jistotu ještě ani pořádně nevybalil své věci. Člověk nikdy neví.
Kdybych ji třeba viděl, možná bych si mohl udělat obrázek o tom, zda odsud urychleně odkráčím a nebo ne. Těžko říct.
Otevřel jsem svůj kufr a mé oči okamžitě spočinuly do rohu, kde byl přibalen středně velký tmavý polštář, na kterém se mi tolik let tak dokonale spalo. Bylo zarážející, že jsem ho nevybalil jako první.
Povzdechl jsem si. Možná už na ni opravdu zapomínám. Přece jen, už dávno jsem se vzdal naděje.
Už tehdy jsem si řekl, že je čas na to, začít pořádně žít a neutápět se pouze ve vzpomínkách, které neměly už žádný smysl.
Co bylo, bylo.
Já žiju teď. A musím se prostě snažit, aby to všechno šlo i bez ní. Ale bylo to opravdu těžké. Povětšinou jsem se neustále něčím zabavoval jen proto, abych na ni nemusel neustále myslet. Ale stejně, když jsem ulehával večer do postele, tak jako by v mojí hlavě křičela, naříkala, prosila mě- abych ji neopustil.
Byly to moje nejhorší noční můry a nepředpokládal jsem, že bych se jich někdy po zbytek mého života mohl zbavit.
Položil jsem polštářek na svou postel. Nádherně se tam vyjímal a tvořil ji tak mnohem osobnější. Uvědomoval jsem si, že by Idu nejspíš mrzelo, kdyby ho zahlédla. Už jednou jsme se kvůli tomu pohádali. Ale tohle mi prostě nemohla vzít. Kdokoliv by mi chtěl vzít alespoň tuhle malou část, která mi zůstala, neměl v mém životě, co dělat.
Nakonec jsem si uvědomil, že mě to na pokoji v osamocení opravdu nebaví a rozhodl jsem se opět začít pracovat. Už mi zbývalo dotvořit jen malý kousek a měl jsem hotovo. A vzhledem k tomu, že ředitelka hotelu se dostavila podstatně dřív, než jsem předpokládal, se zdálo najednou nutností to dodělat, než zaregistruje mou přítomnost.
Vydal jsem se tedy pomalým krokem přes zadní dveře až k recepci a vykračoval si k výtahu. Všiml jsem si, že je otevřený, a tak jsem přidal do kroku.
Stála tam žena.
Byla na výsost krásná a dokonalá, což jsem mohl poznat už z dálky.
Vypadala jako anděl.
Jemné platinové vlasy jí splývaly podél krásných křivek jejího těla. Cosi hledala ve své kabelce.
Nejspíš mě ani pořádně nezaregistrovala.
Možná byla jeden z těch snobů, kteří v tomto hotelu obvykle přežívali. Trošku na to vypadala, ale bylo tam i něco jiného. Něco, co jsem nedokázal rozšifrovat.
Neměla tak ztuhlý výraz. Byla prostě dokonalá. Až moc dokonalá na to, aby byla člověk.
Zbývalo mi už jen pár kroků, když dveře výtahu propouštěly jen malou skulinku k obrazu té nádhery. Nechtěl jsem, aby zmizela.
Jako by mi vyletěl puls. Chtěl jsem na ní zírat třeba od rána do večera.
Její oči se nepatrně povznesly předtím, než mi zmizela z dohledu.
Moment. Ty řasy, ty smaragdové oči. Nebyl jsem si jistý, zda jsem správně viděl.
Ale na světě žil jen jediný anděl, jen jediná stejně krásná žena, jako byla tahle.
Opřel jsem se o dveře a přitiskl dlaň k mým očím, jako bych se snažil vykouzlit v mé paměti ještě jednou onu osobu před sebou.
Ne, byl jsem blázen. Utíkal jsem a zapříčinil to můj nejistý pohled.
Musel jsem si před sebou posměšně odfrknout.

XXIX. Porušení slibu

Byla středa. Můj budík na stole málem zešílel, než jsem se probudila. Opravdový spánek byl nejspíš to, co mi celou tu dobu chybělo. Naspat čtyři hodiny denně nejspíš nebylo to pravé ořechové. Ale cítila jsem, jako bych každým dnem víc a víc lenivěla, a to mě přivádělo do příšerných rozpaků. Bála jsem se toho, jak můj organismus pak unese návrat do práce. O to víc, když to bude až příští týden. To prostě nešlo.
Také mě mrzelo, že jsem nové zaměstnance nemohla poprvé pořádně přivítat sama, ačkoliv jsem pevně věřila, že se toho Erick zhostil více než dokonale. Zrovna včera večer před tím, než jsem ulehla ke spánku, mi volal z pracovního telefonu a vyptával se, jak se mám. Vždy se snažil nestočit svůj hovor na žádné z témat v asociaci k práci. Ale já jsem to vždy udělala místo něj. Bohužel mi řekl jen to, že je vše v pořádku a dál mi nedovolil se tím zabývat. A to mě opravdu rozčilovalo.
Sice jsem si těch pár dní náramně užívala. Především ranními procházkami podél vody, a večerním vysedáváním v parcích, kdy moje hlava opět probírala důležitá témata a spousta čísel, které byly zároveň s tím opravdu potřeba. Nejspíš jsem opravdu byla už nemocná.
Ale přece jen to bylo k něčemu dobré. Nepřipouštěla jsem si fakt, že se cítím osamoceně a že něco postrádám. Nejspíš už jsem nutně potřebovala lidi kolem sebe. Tvořili podstatnou část mého nynějšího života.
Možná mě Erick pořádně praští, až uvidí, co jsem udělala, ale nemohla jsem si prostě pomoct. V rychlosti jsem se oblékla do pěkné tmavě zelené sukně se zlatou sponou a zlaté halenky, dnes jsem nechala své vlasy volně spadat pod ramena a středním tempem jsem si vykráčela cestou k hotelu. Měla jsem štěstí, že jsem sehnala byt, který byl jen dva bloky od něj.
Hned se mi udělalo lépe, když mě ihned za dveřmi ovála klimatizace a já se rozhlédla po té přepychové uvítací hale. Do nosu se mi linula jemná levandulová vůně.
„Dobrý den,“ usmíval se na mě George, hned jak mě spatřil.
„Hezký den, jak se vede?“
„Výborně. Vidím, že jsme vám nejspíš opravdu chyběli,“ nadhodil žertem. Nejspíš ani netušil, jak velkou pravdu má.
„To si ani nedokážeš představit,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Pověz mi, jak to jde nováčkům?“ naklonila jsem se k němu. Měla jsem pocit, jako bych byla malou dívkou. Bála jsem se, aby mě nepřistihl Erick, který by ze mě pravděpodobně na místě zešílel.
„Jsou opravdu dobří. Zatím nemáme žádné stížnosti, naopak,“ informoval mě.
„Skvělé,“ uspokojeně jsem se opět odtáhla a usmála se s rozhodnutím, že je všechny půjdu sama zkontrolovat.
Nejprve jsem zamířila do hotelového restaurantu, který byl nejblíže. Opravdu jsem mohla vidět, jak perfektně vše vypadalo a jak byli hosti spokojení. Spousta z nich mě vítala hned po otevření dveří.
Na nových tvářích se však začaly značit nepokoje. Udělala jsem snad něco?
„Už jsme mysleli, že jste se na nás vykašlala. Bylo nám velmi líto, že jsme nemohli vidět váš líbezný obličej,“ lichotil mi jeden z našich předních hostů. Byl to postarší akcionář, který zde trávil většinu času, kdykoliv do naší země zavítal.
„To bych vám přece neudělala, Ede,“ od srdce jsem se zasmála a vykračovala svou jistou chůzí dál.
Prošla jsem konečně dveřmi od místností personálu až do kuchyně.
Vše se zdálo více než v pořádku. V kuchyni byl jako každý jiný den ruch a všichni kuchaři se otáčeli, jak mohli.
„Vidím, že si vedete dobře,“ promluvila jsem k prvnímu, který stál hned u dveří a zdobil talíř s jehněčím na brusinkové omáčce.
Zaraženě kývl a pokračoval dál ve své práci.
Většina z nich si mě evidentně vůbec nevšimla, což vlastně na jednu stranu svědčilo o tom, že byli pro svou práci více než zapálení. A tak se mi to líbilo.
Otočila jsem se tedy, s tím, že se budu mít na odchodu.
Jemně jsem stiskla dveře a ještě před tím, než jsem z této velké místnosti vystoupila moje oči zabloudily k zadnímu rohu.
Evidentně tam byl narušitel. Jakási malá blonďatá dívka v zástěře připravovala pokrm, zatímco jí mladík s tmavými vlasy a vysokou mužnou postavou v bílém tričku a černém moderním saku líbal na uchu. Ona se neskutečně uculovala a neustále se ho snažila odehnat jednou rukou se smíchem. On však stále nepřestával.
Ano, nepřestával. Tiskl se k ní.
Kdykoliv jindy bych takového narušitele vyvedla pouhým jedním slovem tak, že by si to už nikdy víckrát nedovolil. Ale když on… on vypadal…
Pane bože, on mu byl tak podobný.
Zaraženě jsem se vysoukala z místnosti a opřela se o stěnu chodby.
Nejspíš mi už hrabe. Zapříčinil to ten medailon. To, že jsem ho po letech zase viděla, se všemi jeho dokonalými detaily. Tenhle muž určitě vypadal úplně jinak. Jen ty okolnosti a tmavé vlasy zapříčinily to, jak jsem ho viděla já.
Pouhá halucinace.
Nic víc.
Ale nemohla jsem stále uvést tlukot svého srdce do klidu, pravděpodobně mi musely zčervenat i tváře. Vytáhla jsem tedy navlhčený kapesníček z kabelky a jemně se s ním otřela, připravena následovat dál prohlídku.

Líbilo se mi pozorovat Erickův obličej, když mě zahlédl nakonec postávat u baru se skleničkou v ruce.
Udivení se pomalu měnilo v nakabonění a to se nakonec rozpadlo v odrazu jeho očích, který právě prozrazoval „dobře, tak jsem prohrál“.
Začal se smát. „Pošlu tě na léčení.“
„Také tě ráda vidím,“ poslala jsem mu na oko vzdušný polibek a usrkla ze svého drinku.
„Ty piješ?“ podivil se. Moc dobře věděl, že alkoholu moc neholduji. Za ten rok mě viděl jen jednou jedinkrát se sklenkou v ruce, a to bylo na počest této nové práce. A teď už to tedy bylo po druhé. Opět se mi nechtělo rozmazávat, proč jsem takhle nakonec dopadla. Proti svým zásadám. Říkat mu o tom, že mě nejspíš pronásleduje přízrak osoby, kterou jsem se mermomocí snažila potlačit v mých myšlenkách. Jako by si našel nehlídanou cestu a vracel mi tak to, že jsem si vůbec dovolila snažit se na něj zapomenout.
„Mám nízký tlak. Když se mi udělá zle, tak si to můžu dovolit,“ ujistila jsem ho. Nevypadal však, jako že by mi to věřil.
„Stalo se něco?“ setrvával na mě svým pohledem.
„Ne, proč?“
„Jen tak. Aha, takže už to mám, tys přišla jen na skleničku a pak se zase otočíš a půjdeš si domů odpočinout, že je to tak?“ rýpal do mě.
„Ani mě nehne,“ odpověděla jsem rázně. „Musela jsem zkontrolovat, jak se jim vede,“ informovala jsem ho, „a vidím, že jsou opravdu šikovní.“
„Víc, než šikovní. Zákazníci si je velmi pochvalují. Ale,“ zarazil se, „pak tu jsou ještě dekoratéři, a to je čistě tvá práce. Ukázal jsem jim nějaké tvé návrhy a uvedl do místností, takže až se budeš cítit čilá, rádi by nejspíš věděli tvůj názor na jejich práci.“
„Až se budu cítit čilá?“ pobaveně jsem k němu vzhlédla a dopila. „Cítím se víc odpočatá než za celý můj život dohromady.“
Kysele se zašklebil. „Ještě jsem nedostal pochvalu já.“
„Oh, jistě,“ pohladila jsem ho po rameni, „zkontroluji vše ostatní a pak ti půjdu říct, jak vynikající jsi byl.“
Erick si odfrkl. „Ty jsi potvora.“
Oba dva jsme se začali smát. „Dělám si legraci. Odvedl jsi skvělou práci, ovšem.“
Konečně se kasal i on. „Musím teď odjet města, za hodinu se vrátím. Nemusím se snad ptát, zda tu ještě budeš,“ pozdvihl jedno obočí do nechápavého výrazu, jelikož už předem znal mou odpověď.
„Jako správná přítelkyně tu na tebe pochopitelně počkám.“
Za chvíli už jsem ho vyprovázela u hlavních dveří, a pak jsem si ladným krokem kráčela k výtahu, jelikož jít pěšky do dvanáctého patra na vysokých podpatcích mě moc nevábilo.
Zmáčkla jsem tlačítko a v tu samou chvíli se po celém patře rozezvučila melodie mého vyzvánění. Sklopila jsem hlavu, zatímco jsem se snažila vyštrachat v kabelce příval toho hrozného zvuku. Věděla jsem, že to bylo až moc nahlas, ale přesto jsem si nemohla nechat ujít jediný důležitý telefonát a vzhledem k tomu, že jsem poslední dobou dost často byla myšlenkami zaneprázdněna, jsem byla nucena použít nejvyšší hlasitosti.
Všimla jsem si, že než se dveře zavřely, spatřila jsem čísi boty, jak se k výtahu rychle přibližují.
Bohužel, nestihl to. Výtah se už rozjel. Díky bohu, že byl poměrně rychlý, a proto- ať už je to, kdo je to- nebude muset čekat tak dlouho.

XXVIII. Velká výzva

Bolela mě pusa od žvýkání. Letuška neustále upozorňovala, že bychom měli mít proti tomu nesnesitelnému tlaku v uších něco v puse a žvýkat. Takže jsem se nedivil, že jsem měl pocit, že mi ústa za chvíli odpadnou, jelikož uši mě bolely natolik, že jsem tou pusou mlel neustále.
„Páni, já se cítím tak napjatě,“ vzdechla Ida do mého ucha.
Věnoval jsem jí svůj úsměv a políbil ji na tvář.
Vypadala vždycky tak dětinsky, když byla nervózní. Občas mi hodně připomínala osobu, kterou jsem tolik miloval.
Idu jsem měl opravdu rád, moc rád, ale zatím to nebyla ta zaslepená láska, která vás doprovází od rána do večera a bolestivě vás bodá, kdykoliv s tou osobou nejste.
Chodili jsme spolu zatím jen asi tři měsíce, a proto jsem doufal, že to poblouznění přece jen přijde. Přece jen byla opravdu skvělá. Hodná dívka. Upřímná a milá. Ačkoliv byla také pěkně rozmazlená, což jsem jí několikrát už vyčítal.
„Bude to v pořádku, jsi nejlepší kuchařka z celé naší školy,“ chlácholil jsem ji.
„No, ale i tak. Víš, co říkal Frederic. Že ta ženská je prý hrozná puntičkářka. Třeba to bude pořádná mrcha,“ zasmála se.
„Neboj, nedovolím, aby ti někdo ubližoval. Jestli bude mít nějaký problém, tak ji můžeš poslat rovnou za mnou,“ mrkl jsem na ni ochranitelsky.
Pomalu jsme se blížili v hromadné dopravě na místo, které mělo tvořit náš příští domov a zároveň i pracoviště. Já jsem se opravdu upřímně těšil, ačkoliv mi bylo řečeno, že o mou práci nebyl takový zájem, a proto se budu muset setsakramentsky snažit. Také jsem byl mírně vypjatý, to nejspíš všichni mí spolužáci.
Očima jsem přejížděl po všech tolik důvěrně známých tvářích a jen na pár z nich se zračil úsměv.
„Doufám, že to všechno vyjde,“ promlouvala opět Ida, „a doufám, že budeme mít společné pokoje.“
„To nevím. Prý nám vše vysvětlí po příjezdu.“
Konečně se ten autobus, namačkaný všemi lidmi a hlavně naším oddílem, zastavil.
Všichni jsme se hnali ven.
„Tak, prosím,“ promlouval Frederic a mával rukou kamsi za něj. „Tohle je ono.“
Ozvalo se hlasité užasnutí.
I já jsem si od toho nemohl pomoct. Bylo to dokonalé. Perfektní vysoká stavba, která tu podle všeho musela stát už hodně dlouho. Nebyl to ten druh moderních prosklených budov, ne, tenhle hotel musel mít mnohem zajímavější historii.
Cítil jsem, jak mi Ida stiskla dlaň.
Ovšem, pracovat v hotelu jako byl tento, to určitě nebylo jen tak.
Mohl jsem si jen představit, jak se bude celé to místo stylizovat. Určitě to nebylo nic obyčejného. Přesto to byla stále skvělá výzva.
Prošli jsme velkými prosklenými dveřmi a všichni do jednoho jsme se ocitli v recepční hale. Po pravé straně byl vstup pravděpodobně do hotelové restaurace. Podlaha byla z mramoru krémové barvy, stejně jako sloupy, mezi kterými se tyčily krásné pozlacené lampy a vysoké bílé kalichy pro mne neznámých květin.
Frederic už promlouval s recepčním, který byl oděn do perfektní pracovní uniformy tmavě rudé barvy, která, jako by do celého toho prostředí úžasně zapadala.
„Za chvíli přijde někdo, kdo vás přivítá a uvede do celého chodu tohoto hotelu,“ informoval nás po chvíli.
Všichni se překřikovali jeden přes druhého. To nejspíš nebyla nejlepší vizitka. Byl bych opravdu nerad, aby nás ta dáma vyhostila hned při první schůzce. Ale na druhou stranu, asi by to bylo i poměrně vtipné.
Nejúžasnější a zároveň nejkratší výzva v mém životě.
Zanedlouho opravdu dorazil nějaký muž, který, jak jsem tipoval, byl jen o pár let starší než já. Krk mu zdobila pečlivě uvázaná tmavá kravata. Účes si nejspíš nechával upravovat u nejlepších kadeřníků. Ale nevypadal nijak nadmíru nebezpečně. Rozhodně jsem z něj necítil ten respekt, který jsem si představoval.
„Dobrý den,“ pravil, „vítám vás v našem hotelu prvotřídní kvality. Mé jméno je Erick Thomas a během tohoto týdne budu vaším hlavním vedoucím, jelikož jeho ředitelka má tento týden volno. Myslím, že budu mluvit i za ni a hlavně za majitele, když řeknu, že doufám, že se vám u nás bude líbit a přinese vám to všem bohaté zkušenosti do života. V první řadě bych chtěl poprosit, abyste se rozdělili do skupin dle profesí, do kterých vás přijímáme. Na základě toho vás potom mohu všechny odvést do oddělení vašich pracovišť, kde vám bude vše podrobněji vysvětleno.“
„Achjo,“ hlesla Ida, „takže se rozdělíme.“
„Budeme v jedné budově, to není přece tak hrozné,“ ujišťoval jsem ji kvapně.
„Snad ne,“ zašklebila se mrzutě a přešla mezi svou řadu.
Já a Marcus jsme měli nejméně početnou skupinu. Oba dva jsme se na sebe hloupě uculovali vedle sloupu, zatímco ostatní se snažili nějak sjednotit.
„Skvělé,“ promluvil opět ten vyžehlený panáček, zatímco na místo dorazily ostatní osoby. Nebylo těžké posoudit dle uniforem, kdo jaký post zaujímá. Ti si potom své nové skupiny odvedli a my dva jsme tam zůstali stát osamoceně. Frederic odešel společně s jedním z vedoucích, pravděpodobně, aby uvedl pár věcí ještě na pravou míru.
Ida mi ještě v rychlosti zamávala. Viděl jsem, jak se bojí. Nebylo to ani tak tím, jak pověstný tento hotel byl, jako spíš tím, že se bála, že její angličtina nebude dostatečná.
Já jsem s tímhle problém neměl. Měl jsem přece jen pevné základy, které mi tenkrát dala… ach, zase mě to přivádí k jejímu jménu, ale řeknu ho, Lucka.
Ona byla perfektní v angličtině a pomohla i mně, abych s tímto jazykem neměl takové problémy, jako většina mých spolužáků.
„Tak tedy, předpokládám, že vy jste dekoratéři,“ přistoupil k nám Erick a potřásl si s námi rukou. „Je mi líto, že vám zatím vedoucího nemůžu určit. Jelikož tohle si musí má nadřízená vyjednat sama. Přesto byla však pozorná a nechala na stole určité podklady k tomu, jak by si přála určité pokoje zařídit. Takže pokud vám to bude vyhovovat, pak vám je předvedu a myslím, že se nebude zlobit, když pak něco zkusíte.“
Kývl jsem hlavou.

Za hodinu jsme si už oba dva připravovali své verze nového pokoje a dychtivě spolu diskutovali o všem možném při našem čárání do skicáku.
Erick říkal, že to chce jen pár drobných úprav, ale já jsem s tím měl úplně jiné úmysly. Viděl jsem živě všechny ty barvy a tvary, které by tomu propůjčily svou krásu.
„Už ji vidím, jak přijde a jediným gestem nás oba vyhodí,“ žertoval Marcus. Nechápal jsem, odkud vzali, že je to semetrika. Ještě nikdo z nás ji pořádně nepoznal, ale stačila jedna zmínka o tom, že je opravdu náročná a už z ní všichni dělali chodící monstrum, které pojídá svůj personál za živa. Donutilo mě to k smíchu.
„Tebe vyhodí, mně ne,“ škádlil jsem ho, ačkoliv to byl můj dobrý kamarád.
Pravdou ale bylo to, že jsem si taky nebyl úplně jistý svou prací. Studovat tohle jsem se rozhodl už dávno, ani nevím, co mě k tomu nakonec přivedlo. Možná to bylo už tehdy, když jsem poznal, jak moc mě baví předělávat určité pokoje, nacházet barvy, které by podtrhly tvary a prostor. Kdo ví. Každopádně, tato práce mě upřímně bavila a vždycky jsem si byl jistý sám sebou. I když jsem ze svého projektu udělal tu nejhorší kreaturu, vždycky jsem byl ve škole uznávaný. Ale tohle mělo hodně daleko od školního systému. Teď už to bylo celé o životě. Už žádná škola.
Vystudoval jsem skoro na samé jedničky, sám jsem nechápal, kde se to ve mně vzalo. Rodiče po mých osmnáctých narozeninách poraženě přijali fakt, že jsem rozhodnutý je opustit. Matka sehrávala v ten čas příšerně nemocnou, a svedla na otce, že se o ni nedokáže postarat. Postupem času se stále více a více dohadovali, až se nakonec půl roku po mém odchodu rozhodli se po tolika letech rozvést. Nedivil jsem se otci, že už ji měl plné zuby.
Matka se přestěhovala do domu tety Moniky a otec se vrátil zpět do Česka.
Abych pravdu řekl, ačkoliv to byl hlavně on, kdo mi do začátku pomohl, jelikož matka se mnou přestala poté komunikovat, nemluvil jsem s ním už pěkných pár týdnů.
Nevěděl jsem ani, zda nenašel Lucii. Zda se nepokoušel odprosit si to u ní na kolenou. Nikdy se o ní nezmínil.
Ale já jsem věděl, jak moc se utápí v jeho prohřešku. Jak moc ho to mrzí.
Alespoň to malé promiň, by si přece jen zasloužila.