IX. Náznaky naděje

IX. Náznaky naděje

---

Amanda hlasitě vyjekla údivem a stočila svůj obličej na stranu tak, aby na to toho tajemného milence pořádně viděla.

"Prokrista, co to děláš?" zasmála se.

Tom měl výraz malého dítěte, které konečně dostalo svou vytouženou hračku.

"Nemohl jsem odolat, když mi tu tak kroutíš tím svým zadečkem před očima."

"Tome," Amanda ho zahrnula pěnou po celém obličeji.

"Teda, ty…!" Tom ukázal výhružně prstem. Vypadal tak komicky, jak se snažil udržet si na tváři výhružný výraz a přitom mu z nosu trčel kopec pěny.

"Nebo co? Nepřineseš mi letos žádné dárky, Santo?!" Amanda se rozesmála.

"Amando Kaulitzová, já tě nenávidím…" Tom se zasmál a zavalil její nahé tělo tím svým. Bylo mu v tu chvíli upřímně jedno, jestli bude celý mokrý.

Zahalila je vlna nejen chladivé vody, která ani nejmenším nemohla uhasit vášeň, která nyní probíhala jejich tělem, ale i příval energie.

Tom jí hladově líbal po celém těle, hrál si přitom s květinou zapletenou v jejích vlasech a Amanda ho mezitím stačila svléknout.

Teď tu oba dva stáli proti sobě, nazí. Dívali se jeden na druhého jako by snad hledali v očích toho druhého odpověď, jestli je správné se teď milovat.

A pak, už je nic nedrželo. Tom Amandu zatlačil na stěnu sprchy tak silně, aby mu nemohla uniknout.

Ale ona neměla ani v nejmenším úmyslu mu někam utíkat. Chtěla zůstat. Teď a tady, navždycky v tomto momentě.

Cítila jak je opět silná, cítila jak žije pro něj.

Naklonila na chvíli hlavu k hlavni sprchy, bylo to tak příjemné. Do doby, než se Tom opět dobelhal k její něžné tváři a než ji začal líbat, rukou si přidržel její bradu.

Než do ní vnikl, Amanda ho obklíčila svýma rukama a stehnem nohy. A pak jen hlasitě zasténala.

"Ano," vydala ze sebe hned na to tichou hlásku.

Tom jí chytil obě ruce a silou je přitiskl na tmavé zelené dlaždice. Přisál se k její bradavce a stále nabíral na tempu. Přirážel silně a přesto tak, aby věděl, že ji to nebolí.

Amanda cítila jak se pomalu blíží k vrcholu, a najednou- dech vynechával, srdce se zastavilo, Tom přitiskl jeho tělo ještě víc, až křečovitě.

A když se oba pomalu vzpamatovali, najednou oba pocítili konečně kouzlo chladivé vody.

Tom se otřásl zimou. A Amanda se zasmála, zapletla svou slunečnici do jeho vlasů a políbila ho jemně na ústa.

Teď už nebylo pochyb, že se konečně probudila.

Celý den pak trávila Amanda venku, procházela se po obchodech a nechala chlapce v klidu zkoušet na večerní koncert. A pak si v jednom okamžiku uvědomila, že je opět pozdní.

Zavolala si taxi a nadiktovala spěšně adresu. Na místě byla do deseti minut, musela uznat, že taxíky ve Státech jsou více než spolehlivé. Už na začátku sdělila, že se potřebuje dostat do hotelu co nejdříve, ale netušila, že taxikář pojede co nejrychleji mu doprava bude povolovat. Dala mu vysoké spropitné a opustila vůz s úsměvem na rtech.

"Tady máte vizitku, kdyby něco," mladý muž na ni mrkl zpod hnědých slunečních brýlí.

"Určitě, hezký den."

Jakmile vstoupila do prostorů hotelu, pocítila ten zmatek. Opět plno novinářů. Snažila se proklouznout jako myška, a díky bohu se jí to skoro povedlo. Přišli na ni až když už nastupovala do výtahu. Málem vypáčili masivní dveře. Amanda stačila jen zamávat.

Výtah cinkl a svižným krokem vystoupila ven.

"Ami, kde jsi proboha byla takovou dobu?" Tom se na ni mírně osočil, stál na chodbě s ostatními z týmu a vypadalo to, že už opravdu čekají jen na ni.

"Omlouvám se, opravdu… Unikl mi čas. Tady slunce snad ani nezapadá, jak má pak člověk vědět, že je večer?"

"V pořádku," řekl Tim, jeden z pracovníků, rychle, "odložte si tašky prosím hned do pokoje, abychom mohli už vyjet."

Amanda ihned uposlechla a do minuty byla zpět. Původně měla v plánu se ještě převléknout do jedněch ze šatů, které si dnes pořídila. Ale nakonec uznala, že i v tmavě modrém jednoduchém topu se zlatou sponou a dlouhými džínsy s černými lodičkami nevypadala špatně. A hlavně měla pocit, že by ji všichni přizabili jen kdyby zmínila svůj návrh.

"Zlobíš se na mě?" Amanda políbila Toma na tvář a nevinně k němu vzhlédla. Věděla, že měl na to právo. Slíbila mu dnes, že pojede s ním. Chtěl, aby tam s ním byla.

Chvíli si na rtech stále držel svůj neústupný mračivý výraz a pak jako by v jednu chvíli rozpustil v jejích zelených očích. "Ne," usmál se. "Hlavně, že už jsi tady." Vrátil jí polibek.

Nastoupili společně do výtahu a jak se blížily dolů, Tom stiskl Amandinu ruku.

Přívětivě se na něj podívala, aby mu tím dodala odvahu.

Dole se na chvíli zastavili, každý promluvil nějakou tu větu. Novináři se marně snažili přimět je ihned k rozhovoru, ale neměli šanci. Bill procházel davem jako první, klonil hlavu dolů a mával přitom rukou.

Za ním ho následovali Tom s Amandou a pak až ostatní tým.

Koncert začal v devět, díky bohu se jim podařilo udržet správné tempo a neměli nikde sebemenší skluz. Amanda seděla celou dobu v zákulisí, probírala s jednou dívkou nové americké trendy a když přišla řada na show, přesunula se do předních míst u podia.

Světla pohasly a Bill ze sebe vydal první tón.

Amanda ho pozorovala, jako by se pro něj najednou zastavilo všechno okolo. Stejně jako pro Toma. Oba teď vzhlíželi do jiného světa, možná lepšího. Chtěla se tam taky podívat. A místo toho se načapala jak zírá na Billa a pomalu si vzpomíná na svůj první koncert jejich kapely. Bylo to před několika lety, stála hned pod podiem, oba dva chlapce ani pořádně neznala, ale věděla tehdy, že Bill zpívá všechny svoje písně jen pro ni. Což jí dal poté i patřičně najevo v jeho šatně. A ona mu utekla.

Bože to byly časy, všechno bylo tehdy na začátku tak jednoduché, o tolik jednodušší, pomyslela si. Tehdy by jí ani ve snu nenapadlo jak to všechno skončí.

Tehdy, když ho tak hladově líbala na rty, tehdy když ho lechtala a dělala si z něj legraci, bože… ani neměla potuchu o tom, že se teď budou navzájem nenávidět.

Ona protože ho milovala, a on protože si vzala jeho bratra.

Ironie osudu, odfrkla si.

Stočila svůj zrak na Toma, měl přivřená víčka a energickými pohyby hrál na svou oblíbenou kytaru. A pak v jenom malém mžiku otevřel oči a zahlédl, jak se na něj dívá. A v malé pomlce, kdy nebyl nucen hrát, jí poslal vzdušný polibek.

Usmála se a polibek mu opětovala.

Nezasloužím si ho. Obětoval toho pro mě tolik, tak moc. Tak proč to já nedokážu?

Sama si musíš konečně už uvědomit co chceš.

To taky vím, díky za radu. Nemohla bys mi spíš poradit, co s tím mám dělat?

Myslím, že ne. Stejně máš svoji hlavu.

To je fakt, překvapivě s tebou souhlasím.

Podívej jak se na tebe usmívá, opravdu toužíš po tom mu ubližovat?

Netoužím! Nikdy jsem tohle neřekla, ani na to nepomyslela. Nikdy jsem mu nechtěla ublížit. To co se děje, za to já přece nemůžu.

A kdopak za to může?Nechceš to snad svést na mě?

Nejsi ty náhodou já?

No… to je sice pravda, no dobře, to je vedlejší. To bylo jen tak mezi řečí.

Ježiši, mně už zase hrabe.

Koncert se pomalu blížil ke konci, a tak Amanda opět pomalu přešla do zákulisí, aby jako správná žena čekala na svého muže.

Přilítl jako drak, celý propocený, ale se šťastným výrazem ve tváři.

"Tak, jak jsem hrál?"

"Výborně, jako vždycky." Políbila ho na horkou tvář.

"Ne, dneska jsem hrál líp… Dneska jsi mě totiž nabila perfektní energií," šibalsky se usmál a polibek jí opětoval.