III. Víc než sourozenecká hádka

Dobelhala jsem se z postele okolo jedenácté. Bylo páteční ráno a Patrik měl týden po narozeninách. Ospale jsem táhla své tělo do koupelny, abych provedla nutnou hygienu a při pohledu do zrcadla jsem se nevinně usmála na onu příšerku, která mne každé ráno takto doprovázela.
Ani studená voda nezapříčinila moje probuzení, a tak jsem dál chodila po domě jako tělo bez duše.
Patrik seděl v obývacím pokoji a sledoval televizi.
„Ahoj,“ odtrhl se na moment od obrazovky a kousl do sušenky.
„Zdravím,“ pípla jsem a šoupala nohama, když jsem si šla do kuchyně uvařit čaj. „Kde jsou rodiče?“
„Jeli nakupovat, máma si vymyslela, že chce koupit novou sedačku,“ odpověděl pohotově a protočil oči v sloup.
Voda se v mžiku dovařila, zalila jsem svůj oblíbený oranžový šálek a přisedla vedle Patrika. Sledoval detektivku na nulové úrovni.
„Jak se můžeš koukat na takovou ptákovinu?“ optala jsem se a pohotově si přitáhla ovladač, abych vybrala něco, co by mělo k našemu vzdělání alespoň o kapánek větší nápomoc. Vybrala jsem pořad a o designu a hltavě poslouchala každé slovo toho hezouna, který se tam nakláněl k bílému stolu a vysvětloval, co všechno je na něm tak originálního.
„Jak ty se můžeš dívat na tohle?“ vrátil mi stejnou měrou a máchl rukou vedle mě, aby si zpátky vzal, co mu ještě před chvílí patřilo. Uhnula jsem a Patrik mě málem celou povalil, jak se snažil vymanit mi ovladač zpod zad. Rýpavě jsem se mu smála, do chvíle, než mi ovladač vytrhl z ruky.
„Zkus tam dát tu blbost a vypnu pojistky!“ prohlásila jsem vražedným tónem, ačkoliv jsem si pak uvědomila, že vlastně ani nevím, kde v domě jsou a vlastně ani, jak se dají vypnout. Ale evidentně se mi podařilo ho věrohodně přesvědčit a přepnul to na kreslené pohádky.
„Kompromis,“ pípl, když viděl můj udivený pohled.
Bože, jak mi občas lezl na nervy. Zrovna jsem měla pocit, že ho utluču metr do země, ale vzhledem k jeho malé postavě by z něj zbyla asi jen hlava. Ne, pochopitelně, že přeháním. To dělám s oblibou ostatně velice ráda.
Dívala jsem se, jak dlabe z té jeho keramické misky, do které si dával snad veškeré jídlo a doslova očima hltá seriál Co je, Andy?. Dobře, taky jsem se občas ráda koukala na japonské anime, ale tohle bylo moc už i na mě.
„Jen vstanu a už mi lezeš na nervy,“ zabručela jsem, promnula si oči a odešla na terasu.
Nic mi na to neřekl, jen tiše seděl a mlčel. Snad dělal, že to přeslechl nebo neměl náladu se pro dnešek hádat.
Seděla jsem tam asi půl hodiny jen tak, dívala se na krásný odstín modré barvy, která mi zářila nad hlavou a hrála jsem si se psy. Neměla jsem absolutně náladu přemýšlet nad ničím, ačkoliv mi hlavou párkrát probleskla myšlenka toho, co dnes asi tak podniknu.
Všichni moji přátelé žili v hlavním městě a vidina šíleného dusna a pachu potu v autobuse mne opravdu nevábila.
Ohlédla jsem se, jak Patrik přicházel na terasu za mnou. V ruce mu třímaly dva ústřižky papíru.
„Co to máš?“ zeptala jsem se a dál házela našemu černému psíkovi gumovou hračku.
„To jsem dostal přece od strejdy, jsou to lístky na premiéru Pottera,“ odpověděl a usadil se na dřevenou lavici. „Je to už dneska.“
„To je super, ne? Koho bereš s sebou?“
Mírně se zašklebil a rozhodil rukama. „Nevím.“
„Tak vezmi třeba Nikolu, koukala jsem nedávno v autobuse, jak po tobě doslova šilhala očima,“ zasmála jsem se. Jeho to moc nepobavilo, nahodil ještě kyselejší obličej a mačkal lístky v ruce.
„Hlavně je neznič, prosím tě!“ okřikla jsem ho spěšně a posadila se vedle něj. „Pověz mi, nejsi ty náhodou… tak trošku na kluky?“ moje otázka vyzněla mírně rýpavě, ale tentokrát jsem to myslela opravdu vážně. Nezdálo se mi, že by ho dívky přitahovaly a uznejte sami, jako starší sestra jsem musela pochopit proč.
„Nejsi ty náhodou… tak trošku na hlavu?“
„Promiň,“ vyprskla jsem smíchy a rozhodila si vlasy po ramena. „Tak, jestli ti to nevadí, klidně půjdu s tebou,“ nadhodila jsem. Nechtěla jsem, aby si myslel, že se mu nějak vnucuji a vím, jak těžké by pro něj bylo odmítnout mě. Ale Patrik pokýval úsměvně hlavou.
„Tak jo.“
Nevěděla jsem, v kolik se naši vrátí a nechtěla jsem si vyslechnout další poznámky ohledně mojí neschopnosti postarat se o cokoliv v domě, a tak jsem se chystala dát se do úklidu.
„Ty, Páťo…“ houkla jsem na něj ode dveří.
„Hm?“
„Až mě budeš příště chtít pozvat na rande, můžeš to říct normálně…“ mrkla jsem na něj a vysmála se mu.
Mírně zčervenal a pokýval hlavou, nejspíš nad mým stupidním humorem.

***
Film se blížil ke konci. Po celou dobu jsme s Patrikem napjatě seděli, ani se nehnuli, občasně jeden z nás pronesl nějakou vtipnou hlášku k ději.
Myslím, že kterákoliv dívka z našeho města by dala bůhví co za to, aby s ním mohla prožít den v kině za temné atmosféry, doprovázené romantikou, kterou kino poskytuje skoro při jakémkoliv výběru filmu.
Sál byl naplněn lidmi, počet volných míst by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Spousta zamilovaných párů. Tak proč tu seděl se mnou? Říkala jsem si v duchu. Tato úvaha mne občasně vyrušila ze sledování.
Poprvé po dlouhé době jsem se na něj otočila, měl popcorn všude po sedadle, dokonce mu pár kukuřice zdobilo límeček kostkované košile. Tiše jsem se zasmála a naklonila se, abych ho upravila. Viděla jsem, jak zastavil dech, když jsem se ho letmě dotkla.
„Neboj,“ špitla jsem a cvrnkla ho do nosu.
Otočil hlavu opětovně dopředu a ponořil ruku do papírové krabičky.
Harry zrovna bojoval na ministerstvu s Voldemortem. Vnímala jsem, jak mě Patrik každou druhou vteřinou sleduje jen tak po očku. Byl tak nenápadný, že mi to jednoduše nemohlo uniknout.
A pak, v momentě, když se na scéně objevil, jak jinak než velice stylově, sám profesor Brumbál, Patrik položil svou ruku na tu mou. Lekla jsem se a mírně cukla. Doufala jsem, že se jen zmýlil a chtěl se prostě opřít o opěradlo, ale jak to tak vypadlo, nemínil mou ruku vymanit zpod té jeho.
Zaraženě jsem se na něj podívala, absolutně mi nevěnoval žádnou jinou pozornost.
Držel nevinně dlaň na mojí a druhou rukou si házel do pusy další a další kukuřici.
Zamrazilo mě na zádech, takhle se nikdy nechoval. Bláznil nebo co se mu to stalo?

***
Vycházeli jsme ze sálu, všude kolem byl slyšet obrovský ruch diváků, které film značně nadchl, včetně mě a Patrika. Rozmlouvali jsme o jednotlivých scénkách s nadmírou důvtipu a k onomu „sourozeneckému“ doteku jsme se už nevraceli.
Oba dva jsme si hráli na to, že se nic takového nestalo. Asi to bylo mnohem lepší. Nehodlala jsem se dozvědět, proč to udělal. Možná jsem se bála odpovědi, kdo ví…
Patrik věděl moc dobře, co všechno pro mě znamená.
A on mi dával taktéž silně najevo, že jako sestra jsem perfektní.
Děkovala jsem mu za ten pocit, že mě někdo má rád. Po smrti matky jsem pro všechny ostatní byla jen vzduch. S ním jsem měla pocit, jako že jsem středem vesmíru. Samozřejmě, jako sourozenci jsme se i dost často hádali. To ostatně dělají lidi pořád. Nechci, aby to vypadalo, že jsme byli prostě dva jedineční lidi na zemi, bez jakékoliv vady. Ne, ani náhodou.
Nenáviděla jsem jeho vkus v umění a ve filmech, vždycky mi dokázal absolutně znelíbit moji lásku ke čtení, po ránu na umyvadle nechával silnou vrstvu zubní pasty a občas byl příšerně flegmatický k mým prosbám o pomoc. Mimo to, taky nikdy nedokázal naskládat pořádně nádobí do myčky a málokdy po sobě něco uklidil, aniž by u toho neremcal.
Jenže, když s někým žijete, musíte se jednoduše naučit milovat toho člověka i s jeho nedostatky.
Ráda bych někdy poznala, co všechno si o mě myslí on…
Jakmile jsme vystoupili ze sálu, u dveří stála mladá dívčina, docela sympatická, ta samá, která Patrikovi prodávala popcorn.
Podávala každému nějaký výtisk.
Jakmile nás uviděla, mírně se zasmála a dala i Patrikovi dva plátky.
„Pro vás a pro přítelkyni, hezký zbytek večera,“ promluvila příjemně.
Pokývali jsme oba dva hlavou a jakmile jsme procházeli velkou halou zpět ven, dala jsem se do smíchu.
„Vypadám snad, že bych měla chodit s takovým škvrnětem?“ dobírala jsem si ho a málem při tom narazila do sloupu, což na oplátku rozesmálo jeho.
Opravdu jsem vypadala o dost starší než on, nebyla jsem jediná komu se tak zdálo.
Neustále mi někdo odmala tvrdil, že vypadám a chovám se na víc. Do výšky jsem moc vzrostlá opravdu nebyla, to je pravda. Ale už od čtrnácti jsem měla postavu jako žena, viditelná prsa, ženské rysy v obličeji vyvracely moje velké dětské oči. Zelenooká blondýnka. Od přírody jsem byla brunetka, ale už dlouho moje vlasy byly protkané blonďatými melírky, bylo jich tolik, že moje kadeře se jednoduše slily v platinovou blond.
Vyšli jsme ven do tmy a nádherné noční atmosféry naplněné čistým vzduchem a pouličními lampami. Nasála jsem do nosu všechnu tu nádheru a zatočila se dokola. „Není krásně?“
„Jojo,“ odpověděl Patrik a kopal přitom do kamínku na zemi, absolutně mě nevnímal.
Opřela jsem se o sloup a zkoumavě se na něj zahleděla. Choval se víc než divně.
„Co se ti děje? Ten film se ti nelíbil?“
„Ale ne, líbil se mi hrozně moc,“ hlesl a dál kopal všude kolem sebe.
„Tak co ti je?“
Neopověděl mi na otázku, místo toho se podíval na parkoviště a pak na hodinky. „Neříkal náhodou táta, že pro nás přijede?“
„Jo, to říkal, ale znáš ho… všude jezdí pozdě. Spíš…“ zapnula jsem si vestu, jelikož zafoukal silný vánek, „mi pověz, co se děje?“
Neustále se ode mě oddaloval a s rukama v kapsách se díval do země.
„Haló, mluvím na tebe!“ okřikla jsem ho. „Nepovíš to ani ségře?“ zkoušela jsem na něj jinou taktiku, která v momentě zabrala, ačkoliv jsem se později proklínala za svou zvědavost.
Energicky se otočil a přispěchal ke mně s dalším- pro mne neznámým výrazem v očích. Vždycky mi byl tak blízko, tak kde to teď tápe? Proč mě tam nechce vzít sebou?
Zastavil svůj obličej u mého na vzdálenost tří centimetrů. Dívala jsem se mu do očí a snažila se vyčíst alespoň něco málo, co by mi napovědělo. A pak jsem ucítila jeho dotyk na svojí tváři. Hladil mě, něžně a ohleduplně, možná jako by se bál, že bych se pod jeho rukou rozpadla v prach. Klížil oči, snad jako by měl plakat. Objala jsem ho, nemohla jsem se na něj takhle dívat. Cítila jsem to teplo a bezpečí, které vycházelo společně s jeho vůní, z jeho těla.
Hrál si s mými vlasy a pak si naklonil mou bradu. A políbil mě. Byl to neskutečný pocit, cítit jeho jazyk ve své puse a reagovat na něj. Přitáhnout se k němu blíž a šílet z vidiny, že bych ho měla ještě někdy pustit. Vnímat, jak se mě dotýká, na tváři, a jak si mě přidržuje za pas druhou rukou, jako by se bál, že mu v příští vteřině uteču.
„Já tě…“ slyšela jsem jeho hlas z povzdálí. Byl tak něžný, a to mě napínalo jako strunu. Chtěla jsem ty tři krásná slova slyšet. Tak moc jsem to chtěla. Ale pak přišla realita a s ní i drtivý dopad.
Líbá mě můj bratr. A já… já to opětuji.
„Počkej, Patriku,“ mírně jsem se od něj odstrčila. „Víš, co tu oba děláme?“
Nepravidelně dýchal. „Myslím, že jo…“
„Myslíš? Tak ty myslíš? A co myslíš, že by na to řekl táta nebo dokonce tvoje máma, kdyby to viděla?! No, co myslíš?“ zvyšovala jsem tón.
„To nevím, to není podstatný…“ zjevně ho zaskočilo moje chování po tom co jsem mu dovolila ukradnout mi polibek.
„Ne, to tedy je podstatný! Je to sakra podstatný. Táta by mě vyhodil z domu hned po tom, co by tvoje drahá matinka svedla vinu na mě a udělala by ze mě pedofilní perverzní prase!“ křičela jsem, zatímco jsem sledovala, jak Patrik pokyvuje protestně hlavou.
„Já tě mám rád, proč to nechceš přijmout?!“ tentokrát okřikl brunátně on mě.
Tohle byl onen okamžik, kdy z něj vyprchalo jeho dětinské ego. Ve vteřině se z něj stal mladý muž.
„Já tě mám přece taky ráda, ale ty- ty jsi můj nevlastní bratr, to nejde.. to prostě nejde, pochop to,“ moje rozhněvání vyprchalo, jakmile jsem viděla, že jsem ho nesmírně zranila. Ale dělala jsem to přece pro naše dobro, proč to nechtěl vzít na vědomí?
Přispěchal ke mně a chytil mě za ruku. Poprvé projevil pořádnou sílu, když mě vervou otočil přímo proti sobě. „Miluju tě…“
Srdce mi vyskočilo snad metr vysoko, na okamžik se mi podlomily kolena a v uších to divně zapískalo. Co že to říkal? Ne, asi jsem se přeslechla.
Jenže Patrik tam stál naproti mně a zdálo se, že opravdu čekal nějakou odpověď.
Bude mě nenávidět, pomyslela jsem si a oči se mi zalily slzami. Musela jsem to říct. Prostě musela.
„Ale já tebe ne…“