XVII. Utajování

Patrik však jen poklidně ležel s rukama složenýma u břicha a sledoval televizi. Nebo jako by snad ani po očku nechtěl zavadit ke mně.
S provinilým výrazem jsem se k němu tedy posadila a najednou jsem se cítila jako nemehlo.
Kdybych ho poslechla, mohli jsme si alespoň pro dnešek užít krásného dne.
To, že by časem přišly problémy a nebo výčitky, s tím jsem už pomalu začala počítat. Ale dneska to být přece nemuselo. Tak brzo.
Povzdechla jsem si. „Mrzí mě to.“
Podíval se na mě, jako by mě konečně poprvé zaregistroval. „Nemáš se proč omlouvat.“
Jeho hlas byl však chladný.
A pak to zase přišlo.
Návaly horkosti. Uvědomila jsem si, že opět nevím, jak dál. Měla jsem se s Petrem rozejít? Opravdu mi ho bylo neskutečně líto. Ale zasloužil si mnohem lepší děvče. Přesto měl Patrik pravdu, sloužil mi jako malé alibi. Rodiče, především Kateřina byla ráda, že se pomalu straním jejich rodině. Otci se Petr zamlouval. Konečně o mě začal uvažovat jako o adeptce na dospělost. Co bych nejspíš řekla, kdyby to vše zase skončilo?
„Co hodláš udělat?“ zeptal se Patrik, jako by mi snad odezíral z očí.
„Já.. nevím,“ přiznala jsem poraženě.
„Tak mi dej vědět, až na to přijdeš,“ řekl trpce.
„Hej, to není fér!“ zvýšila jsem hlas a posunula se k němu blíž.
„Život není fér, to bys měla učit ty mě, ne já tebe.“
„Chováš se, jako bych ti řekla, že…“ nejistě jsem podívala do jeho chladných očí, „že to bylo jen na jednu noc. Ale to jsem nikdy neřekla a ani to neřeknu.“
„No fajn, ale děláš, jako by sis najednou zase nebyla jistá. Pokud chceš být se mnou, pak je snad jasné, co bys měla udělat,“ odsekl.
„Udělat? A co mám udělat? Dobře, půjdu za ním a řeknu mu něco jako promiň, ale rozcházíme se, začala jsem totiž chodit s někým jiným… cože? Že tě zajímá s kým? No normálka, s mým bratrem…“
Patrik se začal uculovat. „Chtěl bych vidět ten jeho výraz,“ utrousil prohnaně.
Můj údiv, že by nad něčím takovým mohl vůbec přemýšlet reálně, se začal měnit v pobavený smích, když jsem zahlédla opět jiskry v jeho očích.
„Ty…!“ plácla jsem ho po ruce.
„Nemlať mě, nemáš na to právo…“ řekl klidně a konečně televizi vypnul.
„Mám na to sakra právo, jsem totiž…“ chtěla jsem zopakovat to, co jsem mu už tolikrát řekla.
„Nemáš na to právo,“ umlčel mě a přimáčkl svým tělem ke straně pohovky, „jelikož jsi moje přítelkyně!“ zacpal mi pusu svými rty.
V tu chvíli pro mě jakékoliv nepříjemné otázky v hlavě přestaly existovat.
Zpříjemnili jsme si den dalším krásným milováním, které končilo až ve chvíli, kdy se obloha začala měnit z mléčně bílé do jemného tónu modré.
„Nikdy bych si nemyslel, že milování bude tak úžasný,“ řekl po dlouhé době ticha. Myslela jsem si, že usnul. Zatímco já jsem pouze zírala do zdi před sebou a nad ničím nepřemýšlela. Jediné, co jsem vnímala, byl pocit štěstí, který se právě mísil s mou krví. Navazoval na další buňky v mém těle, aby ho mohly poslat dál a on koloval dokola.
Užasle jsem k němu vztyčila hlavu. Takže on se mnou prožil svoje poprvé? Na to nebylo co říct. Pohladila jsem ho něžně po tváři.
„Od teď už nejsi kluk,“ rýpla jsem si do něj.
„Máš štěstí, že tě nemůžu srovnávat s předešlými,“ vrátil mi to.
Otevřela jsem nabroušeně pusu. „To bylo pěkně podlý!“
„Snad tě utěší, že tě s nikým srovnávat ani nechci,“ umlčel tak moje další výtky.
To opravdu zahřálo na srdci.
„Stejně to bude složité,“ hlesla jsem, „chápeš v jaké jsme situaci? Myslím, že těžší to snad ani být nemůže…“
„Nikdo neříká, že to budu rozhlašovat, kudy budu chodit.“
„Ale stejně,“ nepřestávala jsem být pesimistická. „Co chceš dělat?“
„Co chci dělat? Nejsi tu náhodou ty odborník na vztahy?“ mrkl na mě.
„Haha,“ ušklíbla jsem se a opět položila svou těžkou hlavu na jeho pevnou hruď.
Zase mi to připomněl. Co bude s Petrem?
Moje srdce už dávno žadonilo o to ho opustit. Zkusila jsem to a nevyšlo to. Moje hlava však stále křičela, že je alespoň pojítko k tomu, že jsem trošku normální.
„Dobře, mám plán,“ ozval se, což mě donutilo znovu namáhavě vzpínat svůj krk, abych mu viděla do tváře. „Pokud ti jde o to, aby si tě nikdo nedobíral, tak mu zatím nic neříkej.“
Udiveně jsem na něj stále hleděla. Vážně by byl schopný mi tohle tolerovat? Neužírala by ho žárlivost a zvědavost z každé další minuty, kterou strávím v Petrově přítomnosti?
„Samozřejmě, že máš zakázáno s ním provádět ty věci…“ nadhodil a mně přišlo hrozně vtipné, jak nevyslovil to slovo nahlas.
„Jaké věci přesně myslíš? Tyhle?“ políbila jsem ho na navlhčená ústa. Nejistě pokyvoval hlavou s přivřenými víčky. „Tak tyhle?“ moje ruka sjela k jeho podbřišku a ještě dál, zatímco jazyk si tentokrát pohrával s ušním lalůčkem. Stále nic neříkal. Jako by byl omámen mými doteky. A proto jsem laškovně vše včas zarazila.
„Jo, přesně tohle máš zakázáno!“ opět se probudil k životu.
„Dobře, zkusím to. Uvidíme, jak dlouho to půjde.“ Přitakala jsem rozhodně.


Dva týdny našeho podlého zastírání uběhly celkem kvapně. Ačkoliv mi nemohlo ujít, že Petr byl den ode dne stále prozíravější.
Mohlo mi dojít, že dřív nebo později bude něco tušit.
Můj život se kompletně zase změnil. Už jsem nevysedávala dennodenně v jeho osamělém bytě a místo toho jsem ráno vypravovala Patrika do školy. Samozřejmě, že ne jako když vypravujete malé dítě. Tohle bylo něco naprosto jiného. Něco tak šíleně krásného, že jsem stále nemohla uvěřit, že se to děje mně. Díky němu jsem se dokonce i naučila vstávat dřív, mnohem dřív, než začalo svítat. Vůbec se to ke mně nehodilo. Ale jeho ranní buzení polibky by probudilo i Šípkovou růženku. S tím rozdílem, že on byl jen můj princ.
Rodiče zatím nenacházeli jedinou vadu na našem chování. Vzhledem k tomu, že byli opravdu jen málo doma, tak jsme měli většinu času pro sebe. A spoustu kreativních myšlenek, jak ten čas využít.
Zrovna jsme předělávali z nudy náš pokoj, takže většina věcí v něm byla rozházená a Patrik, stejně jako já, byl denně zamazaný od barvy. Světle fialové cákance na jeho tváři, snad jako by mu ještě dodávaly důrazu na jeho přirozené kráse. Jako by říkaly, ani my ji nemůžeme zastínit.
Ke všemu si Patrik u své matičky vysmlouval, že ho z jednoduché postele bolí záda, a proto chce koupit letiště. Byl to náš tajný plán. Samozřejmě, že kdybych o postel začala žádat já, okamžitě by se to zamítlo z nedostatku místa, či poznámky, že bych raději měla zhubnout, než si kupovat širší postel. Bylo pravdou, že jsme tu teď byli jako namačkané sardinky, ale ne, že by nám to vadilo. Právě naopak. Přesný záměr.
Zbytek času, který rodiče věnovali falešné hře na poklidnou normální rodinnou idylu, jsme jim pak už hráli jen do karet. Chovali jsme se přesně stejně, jako vždy. Tentokrát však mnohem ukázněněji, pokud se jednalo o uhrančivé pohledy a další ty věci okolo toho, jelikož toho jsme si pak užili až- až.
Moc krásné na to, aby to byla pravda, že?
Také jsem si to říkala.
Možná to byl sen, ze kterého bych se dozajista nikdy nechtěla probudit.
„Tak co Petr, Luci? Už dlouho se tady neukázal, neskřípe to mezi vámi?“ vyptával se otec u večeře. Pokud chtěl, aby mi zaskočilo, pak na to šel velmi dobrou cestou. Sousto se mi v krku opravdu zpříčilo a Patrik mi musel podávat vodu, zatímco mi usmívavě poklepával do zad.
„On teď chodí často do práce, ale vídáme se. Jen spíš, jako vždy, jezdím já k němu,“ odpověděla jsem s obličejem zčervenalým jako rajče.
„Právě, že jsi teď většinu času doma,“ namítla Kateřina a na poslední chvíli se snažila svůj tón stočit směrem, který by míň hlásal Nejsi doma vítaná.
„To se ti zdá,“ odpověděla jsem uštěpačně, „jste většinu času pryč a já se vždy vracím chvilku před vámi.“
Mou odpověď, jako by přeslechla, a stočila svůj, nyní příjemně naladěný, obličej k Patrikovi. „A co ty, zlato? Už jsi velký kluk, mohl by sis taky najít nějakou přítelkyni. Už se těším na vnoučátka.“
Myslím, že na obou v tu chvíli bylo poznat, že bychom se nejraději někam ukryli. Někam do zvukotěsné místnosti, která by nepropustila ani hlásku z našeho smíchu. Úplně jsem viděla její obličej, kdybych jí přinesla ukázat vytoužená vnoučata.

A co teprve otec? Ahoj tati, tady máš přímou pokrevní linii našeho rodu... 100% tvoje krev!
„Třeba Adéla, to je hezká dívka, nemyslíš? Kolikrát už pro tebe byla, abys šel ven, a tys nikdy…“ pokračovala dál tím svým přesládlým hlasem, ale Patrik ji zastavil.
„Má malý prsa,“ skočil jí do řeči a ona, jako by v tu chvíli oněměla. Navíc, sousto, které si před chvíli napíchla ležérně na vidličku, samovolně odpadlo. Nedivila jsem se, taky jsem málem odpadla smíchy. „Viděl jsem větší,“ dodal úsměvně.
A to už na mě bylo moc. Tohle už se prostě nedalo vydržet. Odšoupla jsem se od stolu s omluvou, že slyším zvonit telefon.
K mému překvapení, jak jsem procházela, s přihlouplým výrazem na tváři, chodbou, opravdu začal zvonit. Jen tak- tak jsem k němu stačila doběhnout a vteřinku předtím, než jsem si všimla, kdo vlastně volá, jsem hovor přijala.
„Ahojky, co děláš dnes večer?“ nadhodil Petr okamžitě.
„Zrovna večeříme, už jsem vykoupaná,“ zalhala jsem, jako by mě to opravdu mrzelo.
„Ale no tak, Luci, neviděli jsme se dva dny. Ani se neozveš,“ řekl rozmrzele.
V tu chvíli se do pokoje přiřítil Patrik a gestikulací se dožadoval podání informací.
„Moment,“ prohlásila jsem do aparátu, položila na mikrofon svou dlaň a velice tiše mu zašeptala, o co se jedná.
„Jeď,“ řekl rozhodně.
„Jsi si jistý?“
Rázně pokýval hlavou a předtím, než jsem stačila svou dlaň opět sejmout, mě políbil na ústa a zase utekl pryč.
„Dobře, tak se tady stav,“ snažila jsem se vykouzlit příjemný dojem z mé odpovědi.
„Jsem tam za deset minut,“ odpověděl bleskově a položil to.
A opravdu přesně za deset minut mi blikal světly auta do pokoje.
Patrik mne ještě stačil odchytit v koupelně, aby se se mnou náležitě rozloučil.
Přitiskl se k mému tělu a ruce šikovně zastrčil pod mé tričko, načež mě políbil na kraj rtu. „Nezapomeň, že tohle má on zakázané,“ řekl.
„Myslím, že mi přestane baštit to, že už mám druhý týden svoje dny,“ oznámila jsem mrzutě a upravila si oblečení.
Patrik se jen zákeřně usmál. Pravděpodobně už počítal s tím, jak se Petr bude tvářit, až se od něj opět odtáhnu.
Chudák, bylo mi jasné, že právě bych se měla smažit v pekle, jelikož cesta, po které jdu je plná neřestí. Ale nemohla jsem si pomoct.
Pokud to byla cena za to, že s Patrikem můžu strávit pár okamžiků jako dva dychtiví milenci, pak budu klidně hříšnice.