XIII. Jedna duše

„Ahoj zlato,“ ozvalo se ještě než jsem pořádně stačila otevřít vchodové dveře.
„Ahoj,“ pousmála jsem se na Petra a obouvala si okamžitě boty. Neměla jsem v sebemenším úmyslu s ním trávit ani vteřinu našeho času u nás doma. Ne po tom všem, co se přihodilo dnešní ráno. Nechtěla jsem Patrika dráždit. Stejně jako jsem nechtěla vnímat, jak se mé tělo táhne jeho směrem, co nejdál od všech ostatních, kteří se snažili si mě nějakým způsobem přivlastnit.
Nešlo by to, ani kdybych sama chtěla.
Patřila jsem k němu.
„Petře?“ zaburácel otcův hlas přes chodbu a nepříjemně odezníval v tichých ozvěnách od stěn.
„Dobrý den,“ vykoukl můj nynější přítel zpoza rohu a mávl rukou.
„Pojď dovnitř, chlape. Dlouho jsme tě neviděli.“
Stálo mě hodně úsilí, abych neprotočila oči a nehodila po něm něco, co by ho okamžitě umlčelo. „Tati, ale my pospícháme,“ oznámila jsem spěšně.
Petr mi věnoval udivený pohled. Samozřejmě nechápal můj nynější postoj, když jsem mu ještě před chvílí do telefonu říkala, že bych nejraději zůstala doma.
Zůstala. Ale sama.
„Ale no tak, nezdržíme vás dlouho,“ dožadoval se stále svého.
Znechuceně jsem si tedy opět odložila boty a vešla do obývacího pokoje, kde otec po očku sledoval televizní pořad a tvářil se na výsost vesele.
Kateřina v kuchyni balila nějaké věci do tašky a hodila po mně úsměvným pohledem.
Zdálo se mi to nebo se tu všichni zbláznili?
„Tak, kam míříte dnes?“ zeptal se otec.
„Chtěli bychom se jet podívat na Karlštejn,“ odpověděl Petr taktéž v dobré náladě, „prostě klasika,“ dodal.
„Tam jsme spolu byli naposled před třemi lety, vzpomínáš?“ vložila se do toho i Kateřina.
Fajn, jeď místo mě, říkala jsem si, když jsem pozorovala ten její úžasný trpký obličej, který se snažil vykouzlit jakousi podobu nadšení.
Člověk jako ona, který dostává vše, co si umane, přece nadšení už neprožívá.
„Myslím, lásko, že ti bude stačit náš výlet,“ ohradil se otec a vstal. „Víš, že jedeme do Krkonoš, že?“ otočil se ke mně a já nechápavě zvedla obočí.
„Ne, tati, nějak ses zapomněl zmínit.“
Nechápavě se otočil ke Kateřině, která v tu ránu měla ohromnou spoustu práce se zapínáním zipu, a tudíž, jak se zdálo, nemínila ještě dlouho zvednout zrak k situaci, která nastala.
„Kdy jedete?“
„No přece za chvíli,“ nepřestával mě uvádět do rozpaků. „Vrátíme se ve středu.“
Na tváři se mi určitě zračil pohled tuposti.
„A jedete všichni?“ nezapomněla jsem se zeptat. Samozřejmě, že jsem se modlila, aby s nimi jel i můj bratr. Alespoň by to pro jednou bylo o mnohem lehčí.
Jenže oni mi to evidentně chtěli naopak ztěžovat. „Ne, Patrik musí chodit do školy,“ přidala se opět Kateřina svým tónem, který jako by se vysmíval tomu, co jsem právě řekla.
Ovšem, díky jeho prosbám ho kolikrát nechala doma a nyní, jako bych snad byla vyvrhel za to, že jsem si dovolila pomyslet na něco tak hloupého, že by se ulil ze školy. No to by bylo přece šílené.
A zatímco jsem v sobě potlačovala narůstající hněv, který se navyšoval ještě tím, jak mi Petr křečovitě svíral dlaň, vkráčela do místnosti další osoba.
Na lících se mu zračil pobavený úsměv.
Nechápala jsem, co ho tak rozveselilo.
Okamžitě houknul k Petrovi, který jeho pozdrav energičtěji opětoval, a přistoupil ke své matce.
„Nebudeš se tu bát, zlato?“ vrhla na něj v skrze mateřský pohled.
Patrik zkrabatil čelo a nechápavě na ni zíral, zatímco mně se z úst vydralo tiché zachichotání.
Kateřina v okamžení stočila svůj pohled k nám a chvíli si mě měřila pohledem. „Víš co, Lucko? Mohla bys pro nás něco udělat, co říkáš?“
Ztuhle jsem očima vyzvídala na co naráží.
„Co kdybyste vzali Patrika s sebou? Určitě by vám tam nepřekážel a pak by ses rovnou vrátila domů…“ navrhla vzrušeně.
Musela jsem uznat, že pokud mi chtěla vrátit mé posměšky, tak se jí to opravdu povedlo. Ačkoliv netušila, jak moc mě tímhle dokáže ranit, bodla do mě nejvíc za celou historii našeho společného a nepříjemného soužití.
Mrcho! Proklínala jsem ji v duchu.
„To je skvělý nápad, Patrik přece rád jezdí na výlety,“ dodal otec.
Samozřejmě, rozplývejte se tu všichni radostí.
Momentálně jsem měla jedinou svou oporu v Petrovi. Stačilo říct, že si to nepřeje, a měli by po šarádě.
Patrik chvíli něco remcal, ale Kateřina ho umlčela svým pištivým hlasem, a tak jen strnule sledoval naši reakci.
Tentokrát jsem to byla já, kdo silně třímal jeho dlaň ve své a v mé hlavě se stále opakovalo jedno slovo, které jsem se pomocí telepatie snažila vyslat do jeho mozku.
Ne, ne, ne, ne…
„Fajn, nemám s tím problém,“ řekl náhle. Moje telepatie nejspíš nezabrala, přiznala jsem si rozmrzele.
Navenek se mi však zračil falešný úsměv.
„Jdi se obléknout,“ pokynula jsem mu, „za chvíli vyrážíme.“
Proklouzl kolem mě, aniž by řekl jediné slovo. Bylo tam však něco, co mi stále nahánělo strach, ten jeho podivný úšklebek, který se na rtech mihl v setině vteřiny.
Jako by mi tím snad chtěl něco dokázat.
A nebo něco chystal?
Bylo tohle celé snad jeho plán?
Ne, tak zákeřný určitě nebyl.
Ačkoliv, nikdy proti mně prozatím nebojoval. V tomhle jsem tedy nedokázala odhadnout jeho chování.
Chraň Bůh, jestli je po své matce…

„Tak se mládežníci pěkně bavte,“ poklepal otec svou mohutnou rukou na kapotu v momentě, kdy se rozezvučil motor auta.
„Díky,“ odpověděla jsem ve snaze ponechat si stále ten umělý veselý obličej, „vy taky.“
„A Luci,“ přikrčil se otec k okýnku u spolujezdce, „prosím tě, dávej na něj pozor. Víš, co dělá za vylomeniny,“ zašeptal.
Ušklíbla jsem se. „Tati, zdá se, že ho neznáš. Je to už velkej kluk. Myslím, že se o sebe umí postarat sám lépe, než si myslíš. Každopádně, kdyby se něco dělo, tak zakročím,“ ubezpečila jsem ho kvapně. Jen kdyby věděl, že já jsem zrovna ta poslední osoba, které by ho měl dávat na starost.
„Pusťte tam nějakou muziku,“ nařídil Patrik ze zadního sedadla a řádně se uvelebil s časopisem v ruce.
Hbitě jsem zmáčkla tlačítko a naladila na svou oblíbenou stanici, kterou Petr nenáviděl. Pouštěl především cérečka a své staré hity, které zase neříkaly nic mně.
Nutno podotknout, že on byl vždy ten, který se podvolil.
Byla jsem fixována na muziku, takže při špatném výběru jsem dokázala být až přehnaně protivná.
Dobrá, přiznávám, další dětinská vlastnost.
Ale byla jsem vychovávána tak, abych si vždy stála za svým, ať to stojí, co to stojí.
Moje maminka byla k tomu všemu i velmi tolerantní člověk, což jsem také dokázala být. Ale v okolnostech, jako byly tyhle, mi na to nezbývalo sil.
Pomalu jsem si připouštěla to, že mě dokáže vykolejit i naprostá maličkost.
Petr se ovšem snažil mi ve všem vyhovět.
Zdálo se mi, jako by to vše bylo o to víc nepříjemnější.
„Tak jak se těšíte?“ zeptal se Petr, zatímco korigoval volant.
Osobně jsem mu nevěnovala žádnou pozornost. Moje mysl právě zaregistrovala to, že v rádiu hrají mou oblíbenou píseň, a tak jsem si začala nahlas broukat.
Mé broukání však přehlušilo cosi hlasitějšího.
Patrik ve stejné chvíli začal prozpěvovat slova.
Petr poprvé stočil svůj pohled od výhledu dopředu a švihl po mě poměrně vyděšeným výrazem ve tváři.
I Patrik utichl, když si uvědomil, že jsme byli dokonale sladění.
Na vteřinu přesně jsme oba začali, i skončili.
Petrovy oči na mně stále setrvávaly.
Následoval náš hurónský smích.