VIII. Ticho a odstup

Konec mého odpočinkového týdne, který se změnil v malou hříčku rozporných pocitů, se blížil.
Zbývala poslední noc před ranním odjezdem a ve mně pulzovaly myšlenky jako o závod. Nevěděla jsem, co se bude dít. Co by se mělo dít.
Petr byl neskutečně šťastný, jak se situace vyvinula. Já jsem se neustále snažila vymazat obraz tak důvěrně známé osoby ze své mysli, dokonce i když jsme se milovali. Přišla jsem si jako zplozenec pekla, vyvrhel, který nedokáže přinutit svou mysl, aby se ubírala směrem, který jsem si dle rozumu přála.
Nešlo to.
Vykoukla jsem letmě z okýnka a snažila se pozorovat nerušeně hvězdy, které se třpytily po temné obloze. Byla už noc, hluboká tmavá noc, jako moje duše.
Večernice celému tomu spektru černé a odstínů modré panovala. Jako by ke mně promlouvala.
Kéž by mi snad mohla odpovědět na moje otázky.
„Na co se díváš?“ Petr mě pevně objal a položil bradu na rameno, aby si mohl sám odpovědět.
Jeho dotyk byl příjemný, jemný. Nebyl hrubý jako vždy, postupně napětí v jeho dotycích polevovalo.
Vzdychla jsem a šla se položit na postel. Oba dva jsme již byli v oblečení na spaní, chatkou prostupovalo noční dusno. Za poslední dny se počasí a tlak vzduchu neskutečně změnily.
Petr ke mně došel a položil se na volné místo vedle mě.
Opřel si hlavu o svou paži a začal si na prst namotávat pramínek mých vlasů. Padala jsem pomalu do spánku. Přesto bylo příjemné cítit jeho tělo blízko svého. To bezpečí a jistota- to se nedalo zapřít.
„A co bude teď?“ zašeptal.
„Co teď?“ odpověděla jsem pohotově v polohlasu. Jeho slova jsem sotva vnímala ve svém stavu mikro-spánku.
„Zítra odjíždíš,“ hlesl posmutněle, „co se bude pak dít?“
Bylo mi přesně jasné, na co naráží. Jenže já jsem mu nedokázala říct, co chci. Na jednu stranu byl fajn kluk. Za dobu, která tu uběhla, se o mě přepychově staral. Neustále mi nosil snídaně, večeře, líbal mě přede všemi a ukazoval, jak je šťastný, že jsem povolila. Jeho tvrdá slupka se dokonale rozpadla v prach. Nikdo nechápal, co se to s ním děje. Mája se mnou skoro nekomunikovala, když zjistila, že spolu chodíme. Tedy pokud se tomu tak dalo říkat. Já jsem si stále nebyla jistá. Zkoušela jsem myslet dennodenně jen na něj. Ale copak to šlo?
Stačilo otevřít kufr a podívat se na cokoliv, co nabízel a došlo mi, že kterákoliv věc v něm mi připomínala mého bratra.
Jako třeba ta kostkovaná košile, která byla původně jeho, ale nakonec jsem si ji od něj vydobyla. A i když byla už tolikrát vypraná, od doby, co mi ji daroval, kdykoliv jsem k ní přivoněla, cítila jsem jeho přirozenou vůni těla a jeho jemný parfém.
Nebo ten malý plyšák nosorožce, který jsem od něj dostala po mém příchodu. Pamatuji, když jsem si tenkrát zasteskla, že doma u mamky oplývala moje postel spousty plyšáků, které mi něco připomínaly a tady mám postel naprosto prázdnou a bezduchou. Druhý den zdobil mou postel tento krásný nosorožík s poťouchlým úsměvem.
„Nevím,“ řekla jsem upřímně.
Na chvíli bylo ticho, které doplnil neustálým obmotáváním mých vlasů na prsty. Bylo to příjemné.
„Co bys chtěla?“ opět zašeptal.
„Řekla jsem, že nevím,“ hlesla jsem nevzrušeně a snažila se, abych co nejrychleji mohla usnout.
Začala jsem počítat od stovky do jedné, jenže u devadesátky mé počítání opět přehlušil.
„Chtěl bych s tebou zůstat.“
Ta věta měla tak zvláštní pachuť tónu a smyslu, který skrývala, že mě to vyděsilo a otevřela jsem oči. „Co tím myslíš?“
„Nebydlíme od sebe tak daleko, co kdybys třeba jen zkusila žít se mnou?“ odpovídal opatrně a pomalu, přesto každému slovu dával značný důraz.
Zírala jsem oněměle na jeho napjatou tvář. „Promiň, ale to nejde,“ hlesla jsem nakonec a snažila se, aby moje odpověď vyzněla naprosto klidně.
„Jo, to je asi blbost,“ přiznal okamžitě, „ještě se moc neznáme, promiň.“
„Nic se neděje.“
„Já jen, nechci, abychom se přestali vídat. Lucko, asi jsem se do tebe vážně zamiloval,“ řekl a políbil mě na tvář.
Takové momenty jsem nenáviděla. Co jsem měla říct? Nechtěla jsem mu ublížit, ale nechtěla jsem lhát. Už tak mě bolelo, když jsem zalhala Patrikovi ohledně mých citů. Nechtěla jsem lhát i další osobě. Otevřela jsem pusu dokořán, ale slova, jako by se rozlítla do vzduchu a já už je nemohla pochytit. Znovu jsem ústa zavřela a mlčela.
„Vím, že něco skrýváš, ale já tě budu chtít jakoukoliv.“
„Promluvíme si zítra, už je pozdě a mně se chce spát,“ přerušila jsem ho a otočila se k němu zády. Vsunul mi ruku pod mou a dýchal mi pravidelně na zátylek bez dalších bezsmyslných vět.

***

Jeli jsme už hodinu vcelku bez přestávek a mně to začínalo nudit. Cestu zpříjemňovalo jen rádio, které běželo polohlasně a moje doprovodné hlasité zpívání. Nemělo cenu pokoušet se navázat s ním rozhovor. Od rána byl jako vyměněný. Jako by se bál se mnou byť jen slůvko prohodit.
Ano, sice se nabídl, že mě odveze domů. Ale kdybych bývala tušila, jak celá cesta bude probíhat, nikdy bych s tím nesouhlasila. Přesto jsem byla ráda, že nemusím otravovat svého otce, který byl dozajista už tak velmi zaneprázdněný svou skvělou manželkou a jejími rozmary.
„Řekni už něco,“ přestala jsem zpívat a osopila se na něj s cigaretou v ruce.
„Zase kouříš?“ upřel na mě povýšený zrak a otevřel okénko dokořán. „Co bys ode mě chtěla slyšet?“
„Cokoliv, hlavně už mluv…“
„Dobře. Dnes je krásný den.“
Protočila jsem oči v sloup a věnovala mu svůj odporný úšklebek. „Nepsal jsi slabikář?“
Konečně se od rána poprvé upřímně zasmál a upřel na mě naoko nakaboněný obličej. „Tohle mi nedělej…“ řekl.
„Co nemám dělat?“
„Nebuď tak skvělá, když se spolu loučíme.“
Povzdechla jsem si a zadívala se na obraz za oknem. Tohle místo jsem už dobře znala a to signalizovalo jedině to, že se každou vteřinou víc blížím ke svému domovu, na který jsem se tolik těšila. „Nemusíme se spolu rozloučit,“ oznámila jsem příkře, ačkoliv jsem stále sledovala venkovní krajinu.
„Myslel jsem, že už se nechceš vídat.“
„To jsem neřekla.“
„Fajn, řekla jsi, že už se mnou nechceš být.“
„K tomu jsem se prozatímně taky ještě nevyjádřila,“ uvedla jsem na pravou míru a otočila se konečně k němu.
„Tak to udělej teď, ať vím už na čem jsem.“ Řekl ostře, až brunátně. Nelíbil se mi tón, kterým se mnou právě mluvil. Na druhou stranu jsem přesně chápala, proč se za to skrývá a došlo mi, že nemám žádné právo se na něj zlobit. To já jsem byla ten špatný článek.
„Půjdeme na to pozvolna. Můžeme se vídat, ale…“
„Ale jen jako kamarádi,“ dořekl trpce.
„Když to říkáš…“ vrátila jsem mu stejnou měrou a do konce cesty už skoro nepromluvila.
Pláně se pomalu začínaly měnit ve známé hospůdky a za železničním přejezdem se mne poprvé zmocnil nával šimrání po těle.
Cítila jsem se jako bych měla trému. Jako bych se bála ho opět spatřit a přitom to byla jediná věc, po které jsem za celou tu dobu toužila nejvíc. Každá vteřina, která mě od něj stále dělila, se zdála být hodinou. Vše se dělo tak zpomaleně.
Až konečně Petr zastavil u příjezdové cesty našeho domu a já jsem se rozhlédla kolem. Vše bylo přesně takové jak jsem to opouštěla. Psi štěkali. Kočky prolézaly škvíry v plotu. Obloha byla bez mráčků. Jen květiny ještě více zdobily škálu barevného popředí našeho příbytku.
Všimla jsem si, že za oknem se pohnula záclona.
„Tak, jsi tady,“ řekl rychle.
Děkovně jsem se na něj usmála a políbila ho na tvář.
„Moc děkuju.“
„Není za co. Brzo se ti ozvu,“ obeznámil mě vážně a vystoupil se mnou z auta, aby mi mohl pomoct s kufry.
Mezitím za námi bouchla vrata.
„Ahoj zlato!“ ozval se mnou otcův rozjasněný hlas. Vyšel ven jen v teplákách a zkoumavě si Petra prohlížel po tom co jsem je představila.
„Uvidíme se tedy,“ přitakala jsem a zamávala mu jak odjížděl. Dala bych ruku do ohně za to, že jeho úsměv opět poklesl, když se mi ztrácel z dohledu.
„Vítám tě doma,“ Kateřina stála v předsíni a vybírala si ze skříně oblečení. Oproti mému otci, který mě dokonce i láskyplně objal, jsem jí nestála ani za to, aby na mě vztáhla oči.
„Kde je Patrik?“ byla moje první otázka a v podstatě jediná věc, která mě zajímala a díky které jsem se vracela.
„Asi vzadu na zahradě,“ odpověděl otec.
Okamžitě jsem položila všechna zavazadla a šla se podívat, kde se skrývá. Jakmile jsem se ztratila rodičům z dohledu, vyběhla jsem ven jako divá Bára, div jsem se nezabila o terasu. Bylo mi to jedno. Zahlédla jsem ho v dály, na samém konci naší zahrady si hrál s novým psím přírůstkem. Evidentně se snažil ho vycvičit.
„Ahoj!“ celá rozechvělá jsem se k němu rozeběhla ještě víc.
Vlasy mu v mírném větříku vlály do stran. Blyštivé oči se zaleskly a věnoval mi krásný úsměv. Přesto jsem měla pocit, že v tom úsměvu je něco, co mezi námi utváří odstup. Vlítla jsem mu do náruče bez zeptání, bylo mi jedno, jestli se mu to nelíbí. Potřebovala jsem ho cítit u sebe a sálat jeho vůni. I teplo z jeho těla.
„Chyběl jsi mi.“
Konečně mě k sobě přitáhl a zaryl hlavu do mých vlasů. „Ty mě přece taky,“ šeptl mi k uchu.