I. Naše vlastní pravidla

„Dnes je tak krásný den,“ opakovala jsem tutéž větu pořád dokola.

Neříkala jsem to jen tak, opravdu jím byl. Slunce neustále posílalo tisíce paprsků k mým, teď již, vyhřátým zádům. Jemný studený vánek si pohrával s květinami kolem naší vydlážděné terasy. Roční období nyní bylo na konci jara a pomalu počínalo léto. Tento časový úsek jsem měla nejraději. Dalo se dělat tolik věcí. Přílišné vedro vás neomezovalo k fyzické námaze. Uvolněná atmosféra dopřávala pohlížet na svět úplně jinýma očima.

„Jo,“ přitakal mladík vedle mě u stolu. Přisedl teprve před chvílí. Milovala jsem ten kontrast mezi jeho tmavými vlasy a světlýma očima. Jeho útlou postavu, jak se začínal pomalu rýsovat v muže. Do výšky moc nepobral, přesto mi nemohlo uniknout, jak den ode dne roste. Byl prvním člověkem, kterého jsem vídala po probuzení a jeho rty byly zároveň posledními, které mi před spaním přály dobrou noc.

„Co budeš dnes dělat?“ zeptal se, ačkoliv to vypadalo, jako že ho moje odpověď příliš nezajímá a plnil si ústa co největší porcí třešní.

„Aby ses neudávil,“ štípla jsem ho laškovně do tváře, zavrněl se a snažil se vyslovit něco jako, že jsem pitomá, ale místo toho ze sebe vydal jen jakýsi dávivý zvuk.

„Nevím, nejspíš budu číst,“ odpověděla jsem a začala si splétat z pramínku vlasů copánek. S ním šla konverzace vždycky tak bezproblémově. Nemusela jsem si dávat pozor na pusu, nemusela jsem vymýšlet nesčetný počet vrtošivých otázek, aby se mnou dokázal někdo komunikovat. „A co ty?“

„Chtěl jsem si jít s klukama zahrát na hřiště,“ prskal všude okolo sebe, až jsem musela uhýbat, „můžeš jít s námi,“ dodal.

Pokývala jsem se smíchem hlavou. „Ne, díky. Víš, že mě fotbal vážně nebaví. To je zábava jen pro dětičky, jako jsi ty…“ Neustále jsem si z něj tropila legraci. Líbilo se mi, když se na mě zlobil a občas se při mých poznámkách mírně začervenal. Ráda jsem ho uváděla do rozpaků.

„No dovol! Za týden mi bude už patnáct, už jsem velkej kluk!“ vyplázl na mě jazyk, na kterém přebývala malá pecička z třešně.

Bože, jak byl roztomilý. Tak krásný, tak něžný a tak… dětinský.

Můj malý bratr, tedy- nevlastní bratr.

Patrik.

„No jasně, je z tebe už chlap, že…“ následoval můj obvyklý tón pln sarkasmu. Už mě znal, tušil, že to přijde, a tak ho to nijak zvlášť nevykolejilo.

„To zase ne, nechci být už dospělák, takhle mi to vyhovuje,“ konstatoval.

Bylo tak zvláštní jak se neustále měnil. Obvykle se choval jako roztržité dítě, já mu to neustále akceptovala, ačkoliv jsem byla o pět let starší než on. Ráda jsem s ním blbla, dělali jsme to opravdu často. Měli jsme si pořád co říct, měli jsme k sobě tak blízko, ačkoliv jsme se pořádně poznali teprve nedávno. Ještě před rokem ani nevěděl, že má nějakou další sestru. A občas, mi naopak ukazoval to, jak už by dokázal unést břímě světu dospělých. Jeho poznámky byly často plné rozmyslu, jenže pak… zase začal lítat po celém domě jako malý chlapec.

On snad nikdy nevyroste, říkala jsem si.

„Moc se díváš na Petra Pana,“ opětovně jsem si rýpla a konečně vstala od dřeveného stolečku.

„Kam jdeš?“ ozvalo se za mými zády. „Přišel jsem ven za tebou,“ podotkl naštvaně a já za sebou zaslechla, jak se také pomalu zvedá od židle.

„Jdu si jen pro pití, hned jsem zpátky,“ mrkla jsem na něj.

Musela jsem se jednoduše zchladit. Bylo to strašné. Přihlížet, jak se vedle vás vyvíjí někdo, pro koho něco znamenáte. Pro koho jste vzorem. Mohla jsem z něj udělat, co jsem chtěla. Věděla jsem, že by se nechal. Věřil mi. A já věřila v něj.

Vracela jsem se k němu s velkou sklenicí pitné vody.

„Blé, nechápu jak to můžeš pít,“ ušklíbl se, jak to uměl jedině on. Zpět jsem k němu přisedla a smáčela konečky prstů ve vodě, abych mu mohla v další vteřině cáknout do obličeje.

„Ty! Udělej to ještě jednou a…“ vyhrožoval a vyplivl další pecku.

„A co? Páááťo,“ škádlila jsem ho se smíchem a svou akci jsem opakovala.

Rázně položil keramickou mísu s ovocem a v okamžiku mi vylil zbytek vody na hlavu.

Otevřela jsem pusu údivem. Jak si to mohl dovolit? Seděla jsem tam jako zmoklá slepice a můj vražedný pohled se, jak jsem se dívala na jeho dávivý smích, začal měnit v pobavení.

„Fajn! Řekl sis o to!“ vyhrožovala jsem a vstala z lavice. Tušil, co míním udělat a rozeběhl se po zahradě s křikem doplňovaným stále větším smíchem. Nakonec se zastavil u hlavní brány a vyděšeně tikal od pohledu do mých očí na tlakovou vodní hadici, kterou jsem držela v ruce.

„To si nedovolíš!“ ukázal na mě dlouhým ukazovákem.

Nadřazeně jsem se zasmála a otočila kolečkem u hlavně.

Zběsile sebou zmítal, jak se snažil proud vody rukama odhánět.

Namířila jsem na hlavu a vyprskla smíchy, jak jsem mu poničila jeho doteď dokonalý účes.

Hodně na sebe dbal, ale teď mu z jeho ranních úprav zbyla jen mokrá vzpomínka. Přesto byl krásný.

„Lucko! Lucko, okamžitě přestaň! Blázníš? Vždyť jste oba dva celí mokří!“ osopila se na mě jeho matka z okna. Neměla mě ráda, věděla jsem to. To, že mi otec po smrti mojí vlastní maminky nabídl, abych se nastěhovala do jejich domu než si zařídím svůj vlastní život, nemohla snést. Neustále mi dávala najevo, že jsem tu navíc. Rušila jsem jejich dokonalou rodinu. Ji, mého flegmatického otce a mého bratra.

Uposlechla jsem a proud vody zastavila. Neměla jsem ani nejmenší chuť poslouchat další nepříjemné výtky. Přesto mě nemohla ani za boha donutit, abych se Patrikovi konečně přestala smát. Stál tam teď jako druhá zmoklá slípka, zhluboka oddechoval a otíral si vodu z dosahu očí.

„Ty máš teda nápady,“ pokývala nevěřícně hlavou a dál zalévala kytky tou její oblíbenou křiklavě červenou konvicí, z které mě vždycky po chvilce bolely oči.

„Lucka za to nemůže, mami,“ ozval se Patrik a tentokrát přešel ke ždímání trička, „já jsem si začal.“

Kateřina se na něj podívala zvláštním pohledem, jako by nemohla uvěřit, proč se mě neustále tak zastává. „No dobře, máte oba dva stejně blbé nápady! Ale ona už by přece mohla mít víc rozumu, no ne?“

Nemohla jsem to dál poslouchat. Odkráčela jsem rychlou chůzí zpět k terase, hlavně z dosahu jejího nepříjemného pohledu a protivného hlasu.

Patrik za mnou ihned odcupital s provinilým výrazem, jako by se za ni snad omlouval.

„Luci...“ hlesl a oklepal se jako pes.

V tu chvíli jsem absolutně zapomněla na to, že jsem zase dostala vynadáno jen já.

Smála jsem se. Jako blázen.

I Patrik se smál.

„Jednou ti to vrátím!“ upozorňoval.

„Nemůžu se dočkat!“

Moc dobře jsem si uvědomovala, jak mě nutí hrát si neustále na dítě. Ale neměla jsem s tím jediný problém. Ve společnosti jsem byla tou dospělou dívkou s vybranými mravy a neustálými inteligentními hláškami. S ním jsem čas od času mohla zapomenout na všechno kolem. Žili jsme spolu ve vlastním světě, ve kterém jsme si sami udávali pravidla.