VIII. Menší dovolená

VIII. Menší dovolená

---

"Lásko, lásko!" Amanda procitla z tvrdého spánku a zašklebila se na příchozí postavu od dveří.

"Jak to, že jsi vzhůru dřív než já?" prohlásila.

"Zapomněla jsi, že poslední týden spíš skoro pořád," Tom ji políbil jemně na spánek.

"Jsem jen přepracovaná…"

"No jistě…" prohlásil Tom sarkasticky.

"Ten tón si vyprošuju mladý muži…" zažertovala Amanda a převalila se z břicha na záda, takže se zrovna dívala Tomovi přímo do očí. Seděl na posteli u jejího bezvládného těla a na rtech se mu vyjímal nevídaný úsměv.

"Co se děje? Máš snad zase svátek? Máš už plnou skříň pátečních dárků, už mi dochází kredit na kartě…" Amanda do něj šťouchla prstem.

Tom otevřel pusu dokořán jako by nevěděl co na to říct a pak se hlasitě rozesmál a ukázal na ní prstem. "Ty jsi prostě moje žena!" Naklonil se, aby ji zulíbal.

"Dobře, dobře, tak o co jde?" Amanda se dychtivě posadila a opřela záda o čelo manželské postele, aby získala větší přehled.

"Pozítří odjíždíme…"

"Kam?"

"Pláž, palmy a písek všude kam se podíváš… do L.A." Tom se zazubil a bleskurychle vstal z postele.

"Dostali jsme nabídku na vystoupení a museli jsme po tom samozřejmě skočit…" Jakmile se Tom podíval na obličej svojí ženy, pochopil, že tato pozdní zpráva ji netěší nejspíš tolik jako jej, "Vím, vím, je to dost narychlo, ale souhlasili, abys jela se mnou. Je to tam dokonalý, chci ti to všechno ukázat. Už dlouho jsme nikde nebyli…" snažil se přemlouvat.

"Tome," Amanda zakroutila hlavou, "samozřejmě, že tam s tebou chci jet, ale moc dobře víš v jaké jsem situaci. Potřebuju zase začít chodit do práce a až se tam vrátím, rozhodně nebude žádný čas na užívání."

"Práce, práce, práce…"

"Ále.. nebyl jsi to náhodou ty, kdo mi před třemi minutami vyčítal, že jsem si vzala od práce volno?" Amanda odhrnula deku ze svých nohou a chystala se vstát.

"Volno ti nezazlívám, bylo by fajn, kdybys to volno trávila se mnou," Tom se posadil zpět na postel a přejel rukou po hladkém stehně. "Prosím, budou to jen čtyři dny. Chci tě ukázat světu. Chci, aby každý věděl, že jsem ten nejšťastnější muž, který si tuhle ženu ani nezaslouží. A chci ti přinést k těmhle dokonalým nohám," přejížděl rukou od stehna k lýtku a pomalu zpět nahoru, "celý svět."

Amanda neměla co říct. Všechno, co kdy udělal, dělal s myšlenkou na ni. Ale mýlil se. To ona si nezasloužila jeho.

"Dobře, pojedu," řekla usměvavě.

"Ano!" Tom zavýskal jako by byl malým dítětem, kterému někdo koupil maketu Spidermana.

Políbil Amandu na stehno a vyběhl z pokoje. Amanda cestou jen zaslechla, jak zespoda křičí něco jako užijeme si to tím jeho bezproblémovým tónem. A sama upřímně doufala, že tomu tak opravdu bude. Vždyť co víc si mohla přát.

Amanda vystoupila z letadla, promnula si ospalé oči od ospalků a prohrábla si pěstěnou rukou zlatavé vlasy, které se na prudkém Kalifornském sluníčku leskly ještě intenzivněji.

Tom ji pevně objal kolem pasu a svižným krokem ji vedl k velkému autu, které bylo připraveno za zástupem novinářů a davu šílených fanoušků. Za tu dobu, co s ním žila byla na tenhle ruch už natolik zvyklá, že ji to nijak nevzrušovalo.

Usmívala se do fotoaparátů, mávala do kamer a hrdě reprezentovala Tomovo jméno. Měla o dost lepší náladu než když do letadla na německém letišti nastupovala. Byla nucena vzhlédnout Billovi do očí a pozdravit ho, jako by se nechumelilo.

On byl dnes výjimečně klidný a ledový, jako by už pro něj snad nic neznamenala.

Možná by to tak bylo lepší, pomyslela si. Nemusela by pořád stát nad tou příšernou otázkou, Bill by to vyřešil za ni.

Na druhou stranu si říkala, jestli je opravdu tak slabá, že i po takové době se nedokáže rozhodnout co vlastně od svého života očekává.

Kdekdo by ji její stupidní chování a především myšlení vyčítal. Nebylo by divu. Sama si ho vyčítala, proklínala se za to. Nenáviděla se. Ale mohla s tím snad něco udělat? Byl to neustálý boj.

Bill se choval jako by ho nic netrápilo, i on rozdával stále více a více úsměvů, procházel svou ladnou chůzí davem a nastoupil do auta hned za Gustavem a Georgem.

Tom si ještě chvíli užíval slávu po boku té, pro něj, nejdokonalejší ženy.

Dlouze ji políbil před zraky fotografů a pak s Amandou hnal ruku v ruce do vozidla. Cesta ubíhala poměrně rychle, v autě vládla příjemná atmosféra, kdy se bavil každý s každým. Kluci probírali jako obvykle mírně vypjaté emoce před koncertem a Amanda pomalu upadala do spánku.

Začala si pořádně uvědomovat, že klimbá, až když do ní mírně vrazil Tom a usmál se jí zblízka do obličeje. "Copak lásko?"

Věnovala mu upřímný úsměv a stočila svůj obličej k jeho ramenu. "Nic, ten let mě nejspíš trošku vysílil."

"Hned jak přijedeme, tak tě uložím do postele…" políbil ji láskyplně na čelo a otočil se zpět ke klukům, kteří se teď bavili o nějaké nové německé kapele.

"Jo, ten zpívá jako když taháš kocoura za chlupy na tříslech," pronesl energicky Bill a všichni se začali smát.

To je fajn, že je ti do smíchu.

Jen se směj. Upřímně ti to přeju…

Amanda opět cítila ten prudký pokles sil a tentokrát upadla do těžkého spánku.

Probudila se až v hotelu. Ležela na posteli, levou ruku měla stočenou pod hlavou a nohy mírně pokrčené. Cítila teplo na šíji.

Vzhlédla k oknu na to slunce, které jako by snad ani nikdy nechtělo zajít. Na nebi nebyl jediný mráček, obloha zářila tak silnou barvou modře, že ji to bodalo do očí. Vzpomněla si na Francii, před nějakým tím rokem, kdy se probudila a vzhlédla k Tomovi stojícímu u okna. To jak mu svítily paprsky do tváře.

Přinutilo ji to k úsměvu a donutila se vstát.

Něco se děje, tohle nejsem já. Měním se, co to se mnou proboha je?

Věděla, že jestli to takhle bude dál pokračovat, pak si nejspíš bude muset zajít k doktorovi. Najednou pocítila strach, co když to je nějaká nemoc. Co když…

Ale ne, neplaš. Vydrž ještě nějaký čas a pak se uvidí. Nakonec to bude jen spací nemoc, uvidíš.

Právě když se dobelhala na nohy, někdo zaklepal na dveře. Zapřela se a vstala, cítila jak se jí trošku motá hlava.

"Už jdu," upozornila a otevřela dveře.

"Ahoj, jsi v pohodě?"

"Ehm, jo, jsem v pohodě. Proč se ptáš?" návštěvníka nechala stát za dveřmi.

"Jen tak, měl jsem pocit, že se něco děje. Nepřipadáš mi moc ve své kůži."

"Budu v pohodě, nic se neděje. Kde jsou všichni?"

"Zkouší dole, pojď se mnou…"

"Přijdu za chvíli, jen si dám sprchu a hned jsem tam…" odpověděla Amanda pohotově a po jeho kývnutí zavřela dveře.

Ach, pořád bude v jejím životě. Pořád a neustále, už si snad pomalu začínala zvykat na tu bolest. Jako by to snad i přestávalo bodat. Ale nelhala, opravdu se chtěla osvěžit. Věděla, že studená sprcha jí pomůže se pořádně probrat.

A tak ze sebe svlékla džíny a fialovo-zlatý top a přešla pomalu do koupelny.

"Amando, Amando, děvče ty nejspíš stárneš…" povídala si pro sebe cestou a zahleděla se na jídelní stůl. Stála na něm váza se slunečnicemi.

Jedny z jejích nejoblíbenějších květin.

Ani nevěděla proč, ale jeden květ odtrhla a zapletla si ho do vlasů. Vypadala teď tak exoticky, možná i roztomile. Po tom jak moc rychle dospěla si najednou uvědomila, že by se ráda stala zpět dítětem. Chtěla by být tou roztěkanou dívkou, o které Bill mluvil.

Dívkou která, ač se na jednu stranu bála, užívala si života plnými doušky.

Amanda ze sebe svlékla i poslední vrstvy oblečení na jejím těle. Slunečnice jako by jí předem dodala trošku štěstí, úsměvu do tváří. Najednou nepomýšlela na Billa, najednou nepomýšlela na nic co ji tak dlouho sužovalo. Najednou tu byla jen ona.

Úsměv se jí na rtech rozzářil ještě více jak uslyšela dopadnout první kapky vlažné vody na zem. Smočila si hlavu a vychutnávala si tu očistu. V pokoji bylo poměrně teplo, a tak jí skoro studená voda nedělala žádný problém.

Zrovna laskala své tělo jemnými dotyky svých prstů a tekutého mýdla, když v tom ji kdosi zachytil za pas, obtočil své ruce až k jejím ramenům a přitiskl se na její záda tak silně jako by po ní neskutečně toužil.

Jako by si ji chtěl vzít hned teď a tady.