V. Vzpomínky zůstanou

V. Vzpomínky zůstanou

---

A zatímco Amanda nasupeně vřískala, uvědomovala si, že začíná silně nenávidět jakékoliv mužské pokolení.

Olivier ji pozval schválně, měl pocit, že by s ní mohlo něco být, když ji odtáhne od manžela v tísnivé situaci.

A Tom se někde ocumlával s vypočítavou bestií.

"Holka, holka, kam tys to dopracovala," mluvila na sebe v zrcátku.

Za necelé dvě hodiny, stálo její auto zpět u garáže a Amanda se už pomalu připravovala, jak Tomovi řekne z plných plic co si o nich všech myslí.

Jakmile za ní bouchly dveře, ozvalo se Tomovo dupání z horního patra. To byl jediný spolehlivý faktor, jak ho mohla poznat. Nikdo nedupal tak jako on. Chodil jako myška, jen když se mu to hodilo.

"Ahoj," pozdravila ho kloudně, ihned, jak odhodila kufr na kobereček u manželské postele.

Seděl v křesle u okna a v ruce držel papír a tužku, od čehož Am usoudila, že ho nejspíš napadla nějaká melodie, tak si ji zapisuje.

"Ahoj," pronesl nevýrazně a vstal, aby ji políbil. Překvapilo ji, že ji líbal na tvář.

"Co je nového?" zeptal se poklidně a odhodil konečně papír na stoleček, aby se jí začal alespoň trošku věnovat.

"Nic, jen, že jsem zjistila, že vás chlapů už mám plné zuby," odpověděla Amanda a v zápětí se nenáviděla za to co řekla. Proč to podala tímto způsobem. To bude hned jasné, co se mohlo stát a to poslední po čem toužila by bylo, aby si to šel Tom s Olivierem vyřídit.

Naštěstí Tom svraštil obličej, nejspíše si nevšiml pořádně co řekla, a stočil větu pouze na sebe.

"Podívej Am, mrzí mě to, co se stalo. Nemělo se to stát. Ani nevím, proč jsem ji tam vzal. Potkal jsem ji náhodou kousek od zkušebny a ona nesla láhev vína a…"

"Hm, to je teda náhoda, viď," rýpla si do něj Amanda.

"To nevím, rozhodně to z mojí strany náhoda byla. Nevyhledával jsem ji. Prostě se tam objevila a já… jsem idiot. Měl jsem mizernou náladu, a tak jsem svolil, aby mi dělala společnost," podíval se na ni, jak nad tím přísně stojí s rukama překříženýma u prsou.

"Poslyš, Ami, já tě miluju… ty to víš, že jo. Nechtěl jsem ti ublížit."

"Nestalo se to poprvé," zazlila mu, jakmile si vzpomněla na jeho tamější aférky. Byly asi jen dvě, ale i přesto, když si na to občas rozpomněla, srdce jí bušilo vztekem.

"Ale proč se to stalo?" Tom už se přestal jen obhajovat a začal hrát ofenzivně. "Pokud sis nevšimla, když je všechno v pořádku, tak nemám důvod, abych hledal u cizích to, co ty mi nedáváš!"

Amanda otevřela pusu dokořán.

"Prosím? A co ti nedávám? Chabou platonickou lásku založenou na tom, že máš tučný konto a haldy fans?!"

"Ne všechny jsou takové," odpověděl jí klidněji Tom.

"Ale prosím tě, sám tomu nevěříš. Neříkám, že jsou špatný, ale víš moc dobře, že kdybys nebyl tím, čím jsi teď. Byl bys obyčejný smrtelník, kterému by se taky někdy mohlo stát, že ho dívka odmítne. Všechno není jen o krásných očích."

V tom jejich hádku přerušilo zvonění telefonu.

Tom natáhl ruku a hovor přijal.

"Ahoj… jo, dobrý. Co? Dneska?" odpovídal a Amanda se marně snažila zjistit, kdo že to volá a co po něm chce. "No dobře, přijdeme. Fajn, za hodinu. Měj se." Odložil aparát zpět na své místo a otočil se k ní, aby jí konečně zodpověděl na otázky.

"To byl Nathaniel, zve nás na večeři…"

"Kdy?"

"No za hodinu," zopakoval Tom a Amanda na něj vytřeštila oči.

"Děláš si srandu? Myslíš, že jsme právě ve fázi, kdy můžeme hrát poklidnou rodinnou idylu?" nevěřila svým uším, že ho napadlo to přijmout.

"Už jsem řekl, že ano. Připraví pro nás místo u stolu," řekl autoritativním hlasem a odkráčel do koupelny.

"Fajn!" zakřičela na něj Amanda a praštila sebou na postel.

Měla toho dost. Byla po těžkém týdnu, který ukončila tím, že po ní vyjel šéf. Teď se tu hádá se svým manželem, který jí rázně sdělí, že se musí převléknout a dělat falešné úsměvy na další hloupé akci.

Sebrala se tedy z postele a začala vybalovat.

***

"Teda, Amando. Jako vždycky- poklad v mojí klenotnici. Moc dobře jsem věděl, proč vás pozvat."

"Nathy, ty jsi byl vždycky mistrem v lichocení, viď," Amanda se na něj usmála a usedla za stůl vedle Toma.

Měla na sobě postříbřené šaty, které končily pod koleny. Ramena měla odkrytá a na krku se jí vyjímal krásný šperk, který dostala od Toma k narozeninám. Vlasy připevnila do drdolu, přidala visací náušnice a nahodila na rty úsměv.

Ať měla vnitřní rozpoložení jakékoliv, slušelo jí to. Stejně jako to slušelo Tomovi, který se vždy na Nathanielovy večeře obětoval a vzal si na sebe košili a tmavé kalhoty.

Kdykoliv se takto oblékl, Amanda zářila štěstím, protože jen málokdo ho k tomu přinutil.

Nathaniel pořádal večeře pro elitu každý měsíc, a bylo ctí se na večírek dostat.

Zval je už pěkných pár měsíců, ačkoliv občas se na něco vymluvili nebo jednoduše nemohli. Amanda sama o sobě neměla moc chuť neustále se stýkat s těmi stejnými suchary, kteří ji nemohli ničím zvláštním obohatit. Krom toho, že se vždy dozvěděla nové klepy, které ji stejně nezajímaly a nebo zjistila, kde je nový značkový obchod.

"A Bill tu ještě není? Vždycky tu byl dřív jak my," podotkla přes stůl a v zápětí se nenápadně podívala po Tomovi, který po ní také šlehnul očima.

Měla jsem mlčet, odsuzovala se, jak to poslední dobou dělávala často.

"Určitě co nevidět dorazí, slíbil to. To víš, musím si ho užít, dokud nebude jako Tom pod pantoflem," Nathaniel se zasmál, a ostatní se k němu přidali.

Byl to muž středních let, který měl neskutečné množství energie, za což ho nejeden člověk obdivoval. Billa, Toma i Amandu ze srdce miloval, stejně tak jako, oni měli rádi jej a jeho štědrou pohostinnost.

"A co jsem říkal. O kom se mluvívá…" Nathaniel se zasmál a stoupl si, aby mohl Billa přivítat.

V jeho doprovodu přišla i pochopitelně Adriana. Byla oblečena do tmavě zelených šatů, které odhalovaly snad polovinu jejího těla.

"Pravděpodobně se trošku přehmátla v šatníku," neodpustila si Amanda poznámku a na druhou stranu byla jízlivě ráda, protože jí bylo jasné, že celý večer ji tu budou pomlouvat.

Bill se usadil kousek od nich, sotva se pozdravili a dali se s chutí do jídla.

Během těchto několika lahodných chodů se všichni smáli a vyprávěli si historky.

Amanda občas prohodila něco s Billem, občas hulákala přes celý stůl na druhou stranu a zřídkakdy se otočila na Toma.

Po jídle se všichni rozprchli do všech koutů Nathanielova domu i zahrady.

Amanda si vzala svou oblíbenou sklenku vína, tentokráte bílého a šla se osamoceně projít do parku, kde se mu vyjímala nejedna fontánka a nádherné voňavé květiny.

Celý areál osvětlovalo jemné světlo z lamp. Byla to nádhera.

To bylo to, co potřebovala.

Příroda, samota a klid.

Bohužel pro ni, netrval tento stav nijak dlouho. Hned na to za ní přispěchal dobře se bavící hostitel a objal ji kolem ramen. "Děje se něco?" zeptal se s otcovským pudem.

"Nic," usmála se jemně a usedla na lavičku u jasmínu, "máš to tady tak krásné. Je to jako v pohádce."

"Ano, ano," přitakal, "a mám tu dokonce i princeznu. Povídej, co se děje mezi tebou a Tomem? Přijdete mi nějací divní, dokonce i Bill už není takový jako dřív."

"Lidi se mění, taťko," rýpla si do něj. Když se tenkrát poznali, on jí nenazval nijak jinak než dcero a ona mu neřekla jinak než taťko z druhé ruky.

"Nic mi do toho není, vím…"

"Ne, ne to není o tom," skočila mu do řeči. "Dobře víš, že se nebojím ti říct cokoliv. Vím, že nejsi drbna jako osoby, které sem zveš," poznamenala a podívala se na balkonek, kde stály tři ženy, energicky pomlouvající Adrianu. Ta stála pod nimi na terase a rozčilovala se s přezkou od boty, čili umožňovala krásný náhled na vše, co mělo být minimálně zde utajeno.

"Jde jen o to, že prostě nemám už ani sílu, povídat o tom, co se děje. Sama to nechápu, jsem sama sobě nepřítelem."

"Nejsi, poslyš… život je jeden velký kolotoč. Začneš se točit a ani nevíš kde skončíš. Sama sobě jsi učitelem, jen to chce, abys chodila na všechny lekce," štípl ji jemně do tváře a odcházel se sklenkou brandy, naproti Tomovi, který k Amandě kráčel svižnou chůzí.

"Můžu si přisednout?" zeptal se a aniž by čekal na odpověď, usedl.

"Bill se bude ženit koncem měsíce, víš o tom?"

Amanda se na něj nechápavě podívala.

Jestli jsi mi sem přišel říct jen tohle, tak to ti pěkně děkuju. Už o tom vím!

"Ano, vím o tom."

"Jsme pozváni," kuňkl a rozhlédl se kolem.

Amanda mlčela, nevěděla, co by na to měla říct. Chtěla by říct, toho si vážím, ale pravdomluvnost ji to nedovolila.

"Pamatuješ na naši svatbu? Není to ještě tak dávno," podotkl. "Stál jsem u oltáře a připadal jsem si v tu chvíli hrozně, potily se mi ruce a byla mi hrozná zima. A potom… jsi přišla ty."

Amanda na něj upřela své velké zelené oči a pousmála se. Nemohla k němu být tak pomstychtivá. Nemohla přece hrát neustále hry na uraženou.

"V tu chvíli jsem si řekl, že nemá cenu utíkat, stejně by mě dohnali," zažertoval Tom.

Amandu to donutilo vyprsknout smíchy. "Ty jsi hrozný. Dokážeš vůbec pět minut mluvit vážně?"

"Ale lásko, vždyť já mluvím pořád vážně…"

"Přestaň," šťouchla do něj laškovně a vzápětí se k němu přivinula.

"Dobře. Řekl jsem si, tohle je žena, na kterou jsem čekal a kterou dokážu jako jedinou miloval po celý svůj život. Moje Am, bez který bych byl nikdo. A tys pak vkráčela a usmála ses, jako bys mi četla myšlenky."

"Tome," Amanda ho dlouze políbila a pohladila po tváři.

"Nemluvě o tom, že jsi v těch šatech vypadala hrozně sexy!" zazubil se.

"Taky ti to slušelo," mrkla na něj.

"Ale stejněěě," protáhl, "nejlepší ze všeho byla svatební noc, to se musí nechat."

"No byla trošku dramatická, nemyslíš? Když nám zapomněli z těch růží na posteli oškubat trny a…"

"A pak jsem tě do nich hodil," Tom se klátil smíchy jen co si na to vzpomněl.

"Hele, to nebyla žádná sranda, víš jak to bolelo?"

"No co, někdo má romantickou noc a někdo si libuje v praktikách jako je sado maso…" neutichaly jeho věčné poznámky.

"Tobě se to mluví, když ses pak nemusel čtyři a půl hodiny milovat s bodláky zapíchnutými v zadku!"

"No, vidíš jaký umím podat výkon!"

Jemný vánek je ovinul ještě více k sobě, a tak tam oba dva seděli v dávivém smíchu u vonícího jasmínu a ačkoliv to ani jeden z nich nevyslovil, byli oba dva šťastní, že mohou být spolu.