VI. Pokus o dotek

„Takže, žádné pohledy, nic takového, jo?“ doběhla mě Mája při cestě zpět s rýpavým tónem.
Nejistě jsem se zašklebila. Tentokrát jsem opravdu nevěděla, jak jí oponovat. Můj postoj k němu zůstával stále stejný, přesto mi nemohlo uniknout, že jeho pocity se možná trošku změnily. I když jsem si to dost možná jen namlouvala.
Blížil se pomalu podvečer a jemný vánek už nabíral na intenzitě. Otřásla jsem se zimou s vidinou teplého čaje, jakmile dojdeme do chatičky.
Petr se loudal pomalým krokem za námi, takže neměl absolutní možnost nic z toho, co do mě Mája právě hustila, zaslechnout.
„Dávám tomu tak dva dny než se to vyjasní, a věř mi, že mám v tomhle vždy pravdu,“ řekla mi vzrušeně.
Moje pozornost k její osobě byla na nulové úrovni. Odemkla jsem dvířka a vstoupila dovnitř, když v tom jsem se absolutně zděsila.
Mája zůstala ohromená stát za mnou. „Co to je, proboha?“ dívala se na tu hromadu bílé omítky na zemi.
Zhlédla jsem vzhůru. „Propadává strop,“ zahuhlala jsem. Místy byly malé díry, aby je na straně mohla jedna velká díra slít dohromady. Vypadalo to děsivě.
„To bude dobré,“ zalhala jsem, když jsem viděla její vykulené oči.
„Dobré?“ řekla znechuceně a dupla silně nohou do podlahy.
V té chvíli se vše odehrálo velice rychle. Cítila jsem jen jak se na mě sype milion malých hrubých kamínků. Instinktivně jsem couvala ke dveřím s rukama nad hlavou. Nohy mi vrávoraly jedna přes druhou, až jsem nakonec skončila ležet na zemi na malé terase před chatičkou.
Prach ve vlasech, očích a stejně tak v nose, neskutečně štípal. Otočila jsem se na břicho a začala kašlat. Najednou mě kdosi chytil pod rukama a zvedl do náručí. Cítila jsem, jak se mnou třese, jako by běžel. Upřímně mi to bylo naprosto jedno, chtěla jsem se konečně pořádně nadechnout a zahnat tu příšernou bolest v očích. V puse jsem měla odpornou pachuť.
Konečně mě postavil na nohy a já kolem sebe pocítila chladný prostor. Oči jsem se otevřít rozhodně neodvažovala. A pak přišel první proud studené vody.
Následoval můj šok, který se ale ve vteřině změnil na pocit úlevy. To, jak chladivé kapky vody dopadaly do mých podrážděných očí a smývaly všechny nečistoty, bylo jako procházet očistcem. Nakonec jsem se konečně rozhodla procitnout a podívat se na svého zachránce.
Mlhavý opar se pomalu ostřil, abych poznala osobu, která přede mnou stála s vyděšeným pohledem. Byl to Petr a poprvé vypadal jako člověk. Obyčejný, strachující se muž. Žádná socha, žádný Bůh.
Kvůli mně se stal na minutku smrtelníkem. Přišlo mi směšné, jak mě to v ten moment potěšilo.
„Děkuju,“ hlesla jsem zpod proudu ledové vody a pak jsem si uvědomila, že stojím v jeho soukromé sprše. „Ale mohl jsi na mě pustit teplou, když už,“ dodala jsem rýpavě.
Vypustil ze sebe přidušený smích a prohlédl si mě, jak stojím mokrá stále pod tekoucí vodou. „Rádo se stalo,“ řekl stroze s prstem přiloženým u úst, jako by nad něčím přemýšlel.
Zakývala jsem nevěřícně hlavou a měla se na odchodu, za mnou se kreslily na zem mokré stopy.
„Počkej, kam si myslíš, že jdeš?“ vyřkl.
Polekaně jsem se otočila. „Prosím? Jdu do svojí chatky, s tvým dovolením.“
„Nemusím ti připomínat, co ti kolovalo před minutou v plicích, že ne? Posaď se tady,“ pokynul mi rukou na volnou postel, „přinesu ti tvoje věci.“
„Jak to myslíš?“ vykoktala jsem ze sebe.
„Myslím to tak, že budeš se mnou v chatce,“ odpověděl stroze.
„Ale to… nejde.“
„Proč by to nešlo? Jsem tvůj vedoucí a ty můj praktikant, alespoň budeme mít víc času probrat jednotlivé programy,“ řekl s naprosto profesionálním tónem a odešel.
Najednou mi přišlo vše naprosto příšerné. Celý tento tábor, na který jsem se tolik těšila, se ubíral směrem, který se mi absolutně nelíbil.
A pak jsem si vzpomněla, že musím okamžitě napsat Patrikovi a sdělit mu své nelíbivé zážitky.
Než Petr přišel, doběhla za mnou Mája s drtivě provinilým výrazem.
„Nic se nestalo,“ ubezpečila jsem ji hned ve dveřích.
„Jsem pitomá, moc mě to mrzí,“ skočila mi do řeči a sedla si ke mně do podřepu. „Je ti lépe?“
„Je mi fajn, nebyla to tvoje vina. Kdyby se to nestalo teď, spadlo by to na někoho jiného,“ snažila jsem se vymanit omluvy z jejích očí.
„Petr říkal, že od teď budeš mít chatku s ním,“ nadhodila hned a já poznala, jak se omluvy vytratily samy od sebe a místo toho nastoupil ten známý lišácký lesk.
„Neprosila jsem se ho o to,“ zabručela jsem. „Pojď sem spát místo něj ty, to bude nejlepší,“ zažertovala jsem.
„Já mám chatku s Adélou,“ zašklebila se znechuceně, což jsem naprosto chápala. Adéla byla už dospělá žena, která sem jezdila se svým neskutečně rozmazleným dítětem. Byla jeden z vedoucích a stále se starala o věci, do kterých jí nic nebylo. „Máš prostě štěstí a já jsem smolař,“ dodala chvatně.
„To bych ani neřekla,“ ujistila jsem ji.
V té chvíli přišel do chatky její majitel s vážným obličejem a mým kufrem za sebou. Soukromí mu nejspíš nic neříkalo, pokud si dovolil sbalit všechny mé věci. Mája se okamžitě zvedla a než odešla z chatky, zamrkala na mě.
Neměla jsem náladu jí nijak výrazně vnímat, a proto jsem její gesto přešla a věnovala svou pozornost Petrovi.
„Myslíš, že to bude dobrý nápad?“ zeptala jsem se sklesle.
Petr odložil kufr k posteli a posadil se na protější lehátko. „Nemusíš se ničeho bát, nebudu tě nijak obtěžovat. Chci ti jen pomoct.“
Omluvně jsem k němu vzhlédla. „Myslela jsem ale celkově, myslíš, že…“
„Nikde jinde už místo není, leda bys spala na posteli s nějakým mládětem,“ řekl stroze, v jeho hlase bylo znát možná jemné podráždění.
„Vážím si toho,“ uvedla jsem na pravou míru, „zůstanu tady.“
Koneckonců, do konce týdne to přece vydržím, říkala jsem si.
„Fajn, tak půjdeme na večeři, ne?“ nadhodil a rázně vstal s mnutím rukou.
„Já asi spíš zůstanu tady, nemám moc hlad,“ nelhala jsem, ačkoliv jsem zapomněla dodat to, že první z věcí, proč nemám chuť jíst je, že mám důležitější poslání.
„Měla by ses jít najíst, celý den jsi nic nejedla.“
Pozvedla jsem obočí. „To mě tak důkladně zkoumáš?“
Konečně poraženecky rozmáchnul rukama a odešel.
Teď jsem měla čas a hlavně klid na to, abych dostála svému slibu.
Rozhodila jsem na stůl dopisní papír a pero, usedla jsem jemně ke stolu a začala v hlavě přemítat, jak začnu. Bylo toho tolik, co jsem mu chtěla říct. Nakonec jsem se zhluboka nadechla a spojila špičku pera se sněhově bílým papírem.

Drahý Patriku,
tak ti píšu, jak jsem slíbila, abys viděl, že já sliby vždy plním. V podstatě vše, co jsem ti řekla před odjezdem, se splnilo. Jediné, v čem je rozdíl, že místo neúnosných cikád se na mě před chvílí sesypal strop naší chatky. Asi tě zklamu, ale jsem v naprostém pořádku. Doufám, že se máš dobře a že se na mě těšíš stejně tak, jako já na tebe. Už teď se mi stýská, po vás všech a musím říct, že jsem se tu ani pořádně neohřála a už se těším domů. Přeju ti krásný zbytek týdne a posílám ti pevné objetí do chvíle, než se uvidíme.
Tvoje Lucka.

Bylo to krátké, strohé a některé části byly jen tak na oko, kdyby dopis otevřela například Patrikova matka, aby si některá slova nevyložila po svém. Ale přesto byl dopis výstižný. Možná v něm chybělo ještě pár slov, které jsem se bála připsat. Jednak také kvůli mé maceše a pak také proto, že jsem si nebyla jistá tím, jak by nakonec vše dopadlo, kdybych opravdu napsala mé rozporuplné pocity.
Ale cítila jsem, jak to ve mně vře- každou větou, každým jednoduchým řádkem, ochuzeným o to nejlepší, každým písmenem, které se tak nešťastně křivilo na stranu.
Zalepila jsem obálku a doběhla s ní do schránky, která byla jen kousek od naší bývalé chatky. Pak jsem se vrátila ihned zpět a snažila se využít osamělé chvilky k tomu, abych se mohla osprchovat. Tentokrát pod teplou vodou, která byla po celém dni to pravé, co jsem potřebovala.
Alespoň na chvíli jsem se cítila dokonale.
Chvilku po tom, co jsem vyšla ze sprchy, došel i Petr. Zrovna jsem si sušila ručníkem vlasy, když si mě přeměřil pohledem.
„Vadí, že jsem bez dovolení použila tvou sprchu?“ odsekla jsem.
„Ne, já jen, že mě překvapuje, že máš na sobě pyžamo,“ řekl posměšně.
„A cos předpokládal, že budu mít?“ upnula jsem k němu zaujatý pohled. Bylo sice běžné, že jsem nosila noční košilku, ale neměla jsem sebemenší zájem na tom ho jakkoliv škádlit.
Rozmáchl rukama a položil tašku s voňavým jídlem na stůl. „Byly špagety,“ řekl, když viděl, kam se moje oči stočily. „Ne, že by byly nějak dobré,“ zašklebil se, „ale je to jídlo.“
„Děkuju,“ věnovala jsem mu milý pohled.
Petr si svlékl tričko a hodil ho na postel.
Nevěřícně jsem zírala, jak odhazuje i kraťasy a míří ke sprše.
„Promiň,“ stočil svůj zrak na mě, „mohla by ses otočit?“
„Eh,“ kuňkala jsem a v tom momentě jsem pocítila, jak mi zrůžověly tváře ostudou, „neboj, vezmu si svetr a půjdu se ještě projít k vodě.“ Než stačil zformulovat jakoukoliv větu, už jsem stála za dveřmi s krabičkou cigaret a právě jsem si zapínala svetr. Za stromy jsem zahlédla, jak ještě chodí pár lidí okolo. Nikdo si mě nevšiml, což byla výhoda této chatky. Byla osamocená a nejblíže u vody. Nemusela jsem se stydět procházet se v pyžamu, ačkoliv spíše vypadalo jako černý plátěný kostým.
Z pootevřeného okýnka jsem zaslechla proud vody.
A pak už jsem se pomalu vzdalovala, až jsem nakonec došla k jezírku a rozhodila na zem svůj teplý svetr, na který jsem se usadila.
Do nosu jsem nasávala všechen ten jemný příjemný podvečerní vzduch a paradoxně ho zničila prvním vdechnutím nikotinu do plic. Jako by toho znečištění pro dnes nebylo dost. Přesto jsem měla pocit, jako že bez této malé potvůrky už dál nemůžu. Nebyla jsem kuřák, zapálila jsem si jen párkrát, když to bylo opravdu nezbytně nutné.
Děsily mě myšlenky, které se mi míhaly hlavou. Každá věc, která jí probleskla, byla další noční můrou, která neměla východiska. Alespoň něžné vzpomínky na Patrika mě společně s cigaretou uklidňovaly, ačkoliv kdykoliv mi hlavou proběhla ona vzpomínka na noc v kině, hned jsem byla zase u vytržení. Voda v jezeře tvořila na hladině jemné vlnky. Vnímala jsem jen ten pohyb.
A pak mě kdosi pohladil po rameni a posadil se vedle mě.
On mi snad nedá nikdy pokoj, pomyslela jsem si, když jsem mu vzhlédla do očí.
„Víš, že se tu nesmí kouřit,“ rýpl do mě hned jakmile viděl kouř vycházející z mých úst.
„Je mi to jedno,“ zamračila jsem se a naschvál si před ním ještě potáhla.
Petr se upřímně usmál. „Líbíš se mi, víš to?“
V tu chvíli jsem měla pocit, že se udusím. Všechen ten kouř mi stále koloval v plicích, ale já se stále nemohla přinutit k výdechu, abych se později mohla nadechnout.
Konečně jsem se pak vzpamatovala. „Děkuju.“
„Jsi jiná než ostatní dívky, dokážeš prosadit svůj názor a nic tě neovlivňuje.“
„Jestli myslíš, že nejsem snadno ovlivnitelná tvou krásou, pak máš pravdu,“ řekla jsem rýpavě s úsměvem. Bavilo mě si ho jednou za čas dobírat.
I jeho to zjevně pobavilo. „Nepopírám, jsem narcis. Ale krása je pomíjivá. Ačkoliv ty jsi taky moc krásná,“ přejel mi jemně hřbetem ruky po tváři až jsem se otřásla.
„Počkej,“ zarazila jsem ho a chytila jeho dlaň do ruky. „To já nemůžu.“
„Jsi zamilovaná?“ zeptal se, jako by se nic nestalo.
V tu chvíli jsem si rozpomněla na ty krásné světlé oči a lačná ústa, která mě nedávno líbala. A ten pocit.
Pocit štěstí a lásky.
A pak se mi do mysli vedralo soužení. Byla jsem zamilovaná do svého bratra. Do člověka, s kterým byla moje láska naprosto zakázaná. Chtělo se mi utéct z jeho pohledu, jak čekal na mou odpověď. Chtělo se mi utéct do samoty a začít brečet ze stesku a z pocitu žádného východiska.
Nebyla šance.
„Jsi fajn kluk,“ řekla jsem, „ale….“ Další slova utichly. Možná jsem nevěděla, jak mu oponovat. Svým způsobem byl dokonalý.
„Jsi jediná, která mě zaujala v posledních letech,“ oznámil vážně.
Nevěřícně jsem se podívala. „Prosím tě, ty? Lamač dívčích srdcí?“
Petr se zasmál. „Není všechno jak se zdá.“
Chvíli jsme mlčky seděli a dívali se společně do vody. Na tu malou chvíli, jako bych nic necítila. Bylo mi příjemně.
„Měli bychom jít dovnitř,“ řekl.
Okamžitě jsem uposlechla a pomalým krokem se táhla vedle jeho postavy.
Než otevřel dveře, zkoumal můj opět nastolený přemýšlivý pohled. „Neboj, nebudu se o nic snažit,“ oznámil s vtipným podtónem.
A poté jsme oba úsměvně vešli do chatky.