Dobré...

Určitě se podívíte, protože jsem od rána na nohou a pozor, neválím se v posteli.

Včera jsem se silným efektem mučení v hlase sama sobě odpřísáhla, že dnes udělám v bytě generální úklid, a tak se taky stalo. Můžu říct, že jsem se pěkně namakala, ale výsledek stojí za to. I vzduch je tu nějak řidčí teď. :)

Jinak, opět, nic moc se od rána nestalo. Jen to, že jsem zjistila, že moje babička je vraaah...
Přinesla mi před chvilkou jahody, což mě ohromně rozveselilo, jelikož ve vedru jako je tohle docela často přemýšlím co si dám k jídlu a nakonec to ve většině případů za celý den vzdám. Ale jahody miluju a přišly k chuti. Hned jak mi je položila na stůl, tak jsem se do nich pustila a koukám- leze v nich mraveneček. Tak jsem si ho vzala na ruku, a tak nějak mi přišlo líto ho zabít. Byl tak sám, neměl ho kdo chránit. Říkala jsem si, že ho třeba pustím z balkonu, doufám, že by pád ze třetího patra přežil, jinak by to docela přišlo vniveč. Jenže babička mi moje plány naprosto překazila, když přišla a hned jak ho viděla vesele cupitat po mojí ruce, přiskočila a zmáčkla ho mezi prsty. Načež jsem vyjekla, že jsem ho nechtěla zabít! A ona mi s ledovým klidem sdělila: "To mě nezajímá, ať si pobíhá ve svým, u nás nemá co dělat..." No co byste jí na to řekli?

Jinak, určitě jsem psala o tom jak jsem včera jela nahrávat, ale rozhodně jsem se nezmínila, co se ráno stalo. Znáte to, vždycky když potřebujete udělat fůru věcí, najednou něco nespolupracuje, u mě to tak taky bylo. Nastavila jsem si budíka na osm, abych všechno perfektkně stihla, tak jak to dělám každé ráno. Koupelna, kafe a cigareta, make-up, vlasy a k tomu včera přibyla ještě nutnost být na notebooku, kde jsem měla veškeré potřebné věci, které jsem si potřebovala stáhnout do mp3 a naposlouchat to ještě. Budík v osm byl asi tak to jediné co fungovalo. Plna vzrušení a nedočkavosti jsem vstala, šla tedy do koupelny, rozsvítila a najednou mi z pusy vyklouzlo.. "ku*vafix, praskla nám asi žárovka..." Omyl, po mém pokusu rozsvítit i v chodbě jsem zjistila, že se rozhodli nám na polovinu dne stopnout v celém domě elektřinu, úžas...

Najednou jsem nevěděla co dělat, na hlavě jsem měla něco co připomínalo Himaláje, oči byly podlité od spaní, a bez kafe většinou po ránu nevstanu a hlavně můj noťásek měl jen 5% baterky. Následně na to z mojí pusy padaly ještě horší slova, kdyby mě v tu chvíli slyšet papež, okamžitě by mě pouštěl do očistce... Ale co jsem měla říct? Jémináčku, pět ran do čepice... co já si teď počnu? Neeee, ani náhodou... zanadávala jsem si z plných plic. Kupodivu se mi i trošku ulevilo a začala jsem přemýšlet jako racionální osoba.

Důležité věci jsem jen tak tak stihla přemístit, polovina z toho stejně v závěru nešla, ale co se dalo dělat, musela jsem improvizovat. Vlasy jsem stáhla do culíku, vzala s sebou žehličku na vlasy a cigarety a šla jsem se zkulturnit k mamce domů... Jakmile jsem tam došla a byla už odhodlána jít zase domů, abych neměla nějaký časový skluz, všimla sem si, že celou dobu co jsem šla, tak se mi sypaly moje nejoblíbenější džínsy. A jak jinak než na zadečku. Musel to být úžasný pohled. Tehdy mě zase dostala naprosto moje babička, když mi řekla, no co, někteří lidi za takový díry v kalhotech zaplatí navíc spoustu peněz, a ty ji máš zadarmo... Fajn, neřeknu kdyby na koleni, na stehnu, ale na zadku? Neee, díky...

Takže jsem si musela půjčit kalhoty od mamky, který byly o pár čísel větší, doslova jsem v tom plavala jako utopenec na moři, ale přešla jsem ten kousek domů a konečně jsem mohla vyrazit.

Cesta byla poměrně dlouhá, 30 min autobusem, 20 min metrem a pak ještě dalších 40 min autobusem, kdy jsem měla jet na zastávku, kterou jsem vůbec neznala a místo bylo až za Prahou. Řidič nejspíš pln brunátnosti zapomněl zastavit na jedné zastávce, zrovna na té mojí a jel dál. Říkala jsem si, sakra co je to za lidi... když tu jedu poprvé, mohl by alespoň přibrzdit, aby se člověk stačil podívat, jestli zastávka nese zrovna ten název, co potřebuju.. ne, absolutně nic.

A pak mi už jen volal kamarád slova, nejsi náhodou v tom buse co tu zrovna odbočoval.. řikám jo jsem... Ale i přes to přeze všechno, a dokonce i to, že při pozdní cestě domů mě šíleně brala hlava, jsem hrozně ráda za včerejší den a rozhodně to stálo za to, a i kdybych to kvůli muzice musela všechno podstoupit znova, šla bych do toho...