XXXII. Tak blízko a přesto tak daleko

Přišlo mi, že někdo ten výtah nahoře snad schválně zdržuje. A nebo se mi to jen zdálo. Možná jsem byl jen lapen ve svojí vlastní propasti, kterou zapříčinila ta nádherná blondýnka, která mi zavřela dveře výtahu přímo před nosem.
Ani se na mě nepodívala.
A já bych na ni vskutku mohl civět neustále.
Její obraz se mi z očí stále nevytrácel, byl jsem za to upřímně rád.
Ale čím déle se v mé mysli rozprostírala, tím více jsem se utvrzoval v domnění, že jsem pouhopouhý hlupák, kterému pravděpodobně právě přeskočilo.
Ona tady není. A kdyby to byla přece jen ona. Tak ona by si na sebe tohle nikdy neoblékla. Oblékala se opravdu dobře, ale tohle nebyl její styl. Upnutá vyžehlená panička.
Ne, to mi k ní opravdu nesedělo.
Naposled, když jsem ji viděl, měla na sobě džínsy a dlouhý tmavý kabát s kožichem. Na rukou se jí vyjímaly všemožné náramky, které jsme spolu tenkrát vyráběly. Měla plnou ruku mých výtvorů. Téhle ženě se na zápěstí vyjímaly tři zlaté tlusté řetízky, ta by si určitě nevzala na ruku bavlněné náramky, pokud by vůbec věděla, co to slovo znamená.
Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím absurdnější se to celé zdálo.
I když tu pak byly i další věci, které se mi neustále točily v hlavě.
Lucy Jerry. Lucy Jerry. Opakoval jsem si v hlavě ta dvě slova, které ten Angličan rychle zamlel. Jako co to znělo?
Výtah konečně přijel, a tak jsem okamžitě nastoupil.
Přestaň už blouznit, napomínal jsem se v duchu. Ona se do tvého života nikdy nevrátí. Zapomeň na ni konečně!
Ale nešlo to, nikdy mi to nešlo. A soužilo mě vědomí, že o ní vlastně nic nevím. Kdybych alespoň zjistil to, že žije v pořádku. Že už má svou rodinu a milujícího manžela, který ji střeží jako oko v hlavě, přesně jak si zasloužila. Ne, ona si zasloužila víc. Něco, co jsem jí mohl dát jen já. Jízlivý hlas se v mé hlavě opět ozval.
Nyní, když už výtah dojel na místo cíle, se mi to zdálo spíš jen jako setina sekundy.
Rychlost světla.
Vyšel jsem omámeně, díky svým myšlenkám, ven a zamířil až do zadní místnosti.
Měl jsem tohle patro rád. Bylo naprosto klidné. Nikdo tu nebyl.
Nikdo kromě mě a Marcuse.
Vše bylo laděno do světlých krémových barev, stejně jako zbytek tohoto hotelu. Prostě vše muselo budit okázalý luxusní dojem a nic nesmělo vybočovat z řady. Alespoň tak se mi to zdálo.
„Ahoj,“ zamumlal Marcus, hned po mém příchodu.
„Ahoj,“ opětoval jsem pozdrav a posadil se na mé obvyklé místo ke krásnému vyřezávanému stolu.
Ze tří stran byl obklopen pouze regály nabitými knihami. Byla zde navýšená dřevěná podlaha. Něco jako pro profesora, který by měl kázat ostatním, kteří měli vyhrazeny dlouhé pohodlné sedačky pod „pódiem“.
Usedl jsem tedy okamžitě na své místo a začal pracovat.
Zbýval mi už jen opravdu maličký kousek, ale když jsem ho finálně dodělal, celek se mi nezdál moc ladně vymyšlen a s tím bych zde určitě neuspěl. A tak jsem opět začal gumovat a předělávat určité barvy.
„Ty..“ houkl na mě Marcus z protější strany.
Zvědavě jsem k němu vzhlédl.
„Vypadá to, že tvůj návrh se tomu Erickovi docela líbil… ale hraješ pěkně nefér, kamaráde,“ napnul obličej.
„Vážně? Promiň, neudělal jsem to schválně, bylo to silnější než já,“ vyjekl jsem v žertu. Byl jsem opravdu rád. Nerad bych si to slízl, jelikož až teď jsem si uvědomoval, jak neuvážený čin to mohl být.
Ale nemohl jsem si pomoct, občas mě prostě přepadlo kouzlo impulzu.
Sklopil jsem hlavu zpět do obrázku. Nyní už se to zdálo mnohem lepší.
Zrovna jsem dokresloval pořádně lampu, když v tom se prudce otevřely dveře.
A v nich stála žena.
Byla nádherná, skvostná a dokonalá.
Mnohem krásnější než pověstná Mona Lisa. Bezchybná.
Už jsem ji viděl.
Ve výtahu.
A tolikrát v mých snech. Tolikrát v mém životě.
Zbožňoval jsem ji. Ale právě teď, když proti mně stála a cosi brunátného v jejím obličeji se měnilo v nejvyšší zaražení. To, jak její oči vystřelily a poklesla jí brada, takže její ústa se dokonale ztvarovala.
Takže jsem nebyl nakonec takový hlupák. Všechno je možné. Byl jsem jen hlupák, že jsem na to dřív nepřišel.
„Lucko?“ nedokázal jsem stále však pochopit to, jak ji právě vidím. Tolik se změnila. Byla o tolik vyspělejší. A nezračil to jen její postoj a výraz, ale bylo to v jejích očích. Znal jsem ji dokonale, a tohle nebyla ta samá Lucie, kterou jsem viděl naposled.
Byla ještě mnohem dokonalejší než kdy předtím. Zvláštní bylo, jak jsem si tehdy bláhově myslel, že už nemůže být krásnější.
Cosi zacinkalo o zem. Nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost.
„Pat…“ zakoktala a nakonec umlkla, stále s očima upřenýma na mě. Evidentně nemohla uvěřit tomu, co vidí.
Nedivil jsem se jí. Ani já jsem to nechápal.
„Jsem to já,“ usmál jsem se rozčarovaně a vstal od stolu, abych se k ní mohl postavit.
Musel jsem se opravdu rozesmát, když jsem poznal, že nyní jsem jí již o hlavu přerostl. Vždycky si mě přece dobírala, že je vyšší než já.
Teď jsem mohl být ochranitel ve vším slova smyslu.
Mohla se mi schoulit do náruče úplně celá.
Což jsem si taky přál.
Nakonec jsem si všiml, že Marcus na nás udiveně zírá. V první řadě rozhodně nechápal, o co se jedná a ani o čem to mluvíme.
I Lucka k němu švihla svým pohledem a poté ho diplomaticky vybídla k odchodu.
Stále jsme postávali proti sobě, jako dvě nemehla. Všechno mi to najednou přišlo tak… směšné. Ačkoliv jsem se cítil opět po takové době nesmírně šťastný. Jako by se to štěstí nedalo ani unést.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekla přerývaně a posadila se na pohovku.
Následoval jsem ji.
„Lucy Jerry,“ vyslovil jsem nahlas to, co se mi právě přehrálo v hlavě.
Na chvíli si mě nechápavě změřila. A pak se usmála.
Bože, ten úsměv mi tolik chyběl. Ačkoliv jsem cítil, jak si odsedla daleko, jako by se bála ke mně trošku více přiblížit. „To jsem já,“ řekla nakonec úsměvně.
Nyní jsem to byl já, kdo ji zkoumal pohledem. Přejel jsem ji od těch perfektních značkových bot, po útlý pas v halence, stále nahoru… ona nosila medailon, který jsem jí daroval! Bylo zajímavé pocítit ten náhlý závan radosti. Takže ona na mě nikdy nezapomněla.
Nejspíš si všimla mého vtíravého pohledu a zatěkala očima po místnosti.
Ta dáma se v té vteřině vytratila. Jako by si na ni pouze hrála a přede mnou byla opět tou osobou, kterou jsem tolik znal.
„Změnila ses,“ oznámil jsem jí vesele.
„Vážně?“
„Ano. Viditelně jsi zhubla,“ dobíral jsem si ji. Nešlo to jinak.
Na oko se zaškaredila a poprvé mi věnovala intimnější dotyk v podobě plácnutí po koleni.
Poté se na chvíli zarazila.
Slyšel jsem její napnuté dýchání. A nebo jsem to byl snad já, kdo tolik sípal po dechu?
A poté, jako bychom oba dva vycítili, co se druhý chystá udělat, jsme se pevně objali.
Nasál jsem do nosu její vůni, která byla snad to jediné, co se za tu dobu vůbec nezměnilo. Voněla stejně nádherně jako vždycky.
„Tolik jsi mi chyběla.“
„Ty mě taky.“