XXVI. Konečně silná

V první řadě opět pár slov ještě do začátku, než začnete číst. Chci upozornit na fakt, že další děj se bude odehrávat až pár let po té, co se naši milenci a zároveň sourozenci rozdělili. Oba dva vyspěli, jak si jistě brzo všimnete , takže se toho rozhodně nelekejte. A poslední část se hlavně bude odehrávat jak z pohledu Lucie, tak z pohledu Patrika, jelikož zde budou do karet hrát všechny druhy pochybností a náhod. Doufám, že to nebude problémem a naopak si to užijete. Hezké čtení!

Září, 2008

Už druhý den mi třeštila hlava jako o závod, ale nepřikládala jsem tomu takový důraz. Snažila jsem se jakkoliv zapomenout na všechen ten ruch v mém životě, který se momentálně odehrával.
Možná to bylo právě kvůli tomu, jak velkou důležitost jsem přikládala své nové práci. Ne každému se poštěstí, aby měl možnost vést špičkový pěti-hvězdičkový hotel pro všechny úspěšné lidi. Já jsem to štěstí měla. Po dvou letech praxe ve firmě, která mě vyškolila nejen v práci, ale v životě, jsem se rozhodla opět udělat krok v před.
Šlo to zatím více než dobře. Svoje místo jsem si dokázala udržet už rok a nikdo neměl od té doby sebemenší námitky ohledně chodu hotelu, naopak. A já jsem si nehodlala tuto vizitku ničím zničit.
No dobře, možná jsem byla považována za přísnou a tvrdou. Ale pokud se dostanete jako mladý na takový post, rozhodně nemůžete být hned s každým kamarád, jelikož lidé toho pak více než využijí. Už jsem pochopila, jak celý ten systém života chodí. Bylo to něco úplně jiného, než ideály, které dříve poletovaly mou hlavou.
Pousmála jsem se nad tím, čím jsem dřív bývala.
A čím jsem byla teď. Nejspíš to byl opravdu rozdíl, těžko říct. V mnohých věcech jsem dle mého úsudku byla stále stejná. Kdo ví.
„Co se děje, Claire?“ zvedla jsem telefon ve své kanceláři. Poslední dobou to byl jeden telefonát za druhým.
„Promiňte, ale je tu ten pán, se kterým máte projednávat váš nový projekt,“ řekla nesměle.
„Oh, jistě, pošlete ho dovnitř, prosím.“
V tom spěchu a ruchu okolo všeho jsem naprosto zapomněla na svůj nový nápad, na který jsme přišli společně s mým dobrým přítelem a zároveň mým podřízeným.
Erick byl skvělý muž. Měl vybrané vystupování, byl inteligentní a poměrně přitažlivý muž. Byla jsem opravdu velmi šťastná, že jsem mohla někomu, jako byl on, důvěřovat.
Kdosi zaťukal na dveře.
„Dále,“ pobídla jsem.
Dovnitř stoupil asi třicetiletý muž v kvádru s kufříčkem po ruce. Přišlo mi občas opravdu vtipné, jak móda v této práci byla jednotvárná. Snažila jsem se to změnit, a proto jsme připravovali alespoň pro naše zaměstnance každý druhý měsíc nové uniformy. Tento muž pro mne však zatím nepracoval. Podle všeho přicházel z Francie.
„Dobrý den,“ uvedla jsem ho na křeslo proti sobě a poprosila Claire, aby nám přinesla nějaké osvěžení.
„Dobrý den,“ promluvil, jeho přízvuk byl mírně legrační, přesto působil vcelku jako velmi seriozní osoba. „Tak tedy,“ otevřel svůj kufřík a vyndal z něj nějaké štosy papírů a různých dokladů. „Spolupracujeme s nejlepšími evropskými školami v oboru hotelnictví a gastronomie. Žáci škol, které celosvětově prezentujeme, jsou špičkami ve svém oboru. Mohu vám ukázat pár různých obrázků, ohledně jejich práce, chcete-li.“
„Jistě, že chci,“ usmála jsem se a natahovala dlaň, do které mi vložil knihu. Povětšinou se skládala z obrázků jídel, které vypadaly vskutku lahodně. „Vypadá to opravdu více než dobře,“ přiznala jsem.
Samolibě se usmál. „Jsou opravdu dobří. Snažíme se jim zprostředkovat opravdu dobrou práci, jelikož drtivá většina z nich si to zaslouží. Můžeme vám nabídnout perfektní kuchaře, číšníky, barmany, stejně tak i hotelové dekoratéry,“ nadhodil.
„To je opravdu skvělé. Chceme dát možnost i lidem, kteří zatím neměli praxi, a přesto jsou šikovní. Jsem ráda, že existuje někdo jako vy. Takže tedy- myslím, že budeme potřebovat asi deset nových kuchařů, kteří budou opravdu velmi schopní. Zákazníci našeho hotelu jsou zvyklí na ty nejvybranější lahůdky. Dále deset číšníků. Vzhledem k narůstajícímu úspěchu našeho hotelu potřebujeme mnohem více personálu, který je vyškolen pro prvotřídní servis. Dále pak tři barmany, jelikož ti jsou to jediné, o co nemáme nouzi. Přesto pokud uvidím, že vaši studenti jsou pracovitější než náš personál, tak bychom jich mohli najmout více. A hotelového dekoratéra,“ na chvíli jsem přemýšlela, bylo sice pravdou, že jsem chtěla už dávno najmout někoho, kdo by pár místností předělal do modernějšího vkusu a přesto udržel původní myšlenku, ale měla jsem již v plánu najmout na to pár velice schopných lidí, na které jsem dostala doporučení, „nepotřebujeme.“
„Dobrá, ale kdybyste si to přece jen rozmyslela, podívejte se tady,“ podal mi do rukou další, již méně obsáhlou knihu.
Okamžitě jsem ji rozevřela. Některé obrázky vypadaly vskutku perfektně. Možná bych si troufla tvrdit, stejně tak dobře, jako byly moje představy.
„No tedy,“ užasla jsem.
„Je to na vás, ale oni jsou opravdu dobří.“ Usmlouvával mě opatrně.
„Moment,“ rychle jsem v hlavě kalkulovala za doplnění mých vlastních podkladů v rukou. Věděla jsem přesně, kolik si můžeme dovolit na tomto projektu ztratit. Někoho na zkoušku by to ještě rozhodně uneslo.
„Dobrá, tak tedy ještě dva dekoratéry. Ale neslibuji nic, uvidíme, zda splní svou práci tak dobře, jak jsem mohla vidět. Nepřeji si, aby styl tohoto hotelu nabral jiný směr, než je zvykem.“
„Dobrá, chcete někoho sama vybrat?“ zeptal se okamžitě s úsměvem na rtech.
„Upřímně, vypadáte jako velmi inteligentní člověk, a proto vám dávám svou plnou moc ohledně výběru těch pravých budoucích zaměstnanců,“ odpověděla jsem. Už mi nezbývalo moc času, o tomto diskutovat. Za hodinu jsem se měla sejít s majitelem a projednat s ním další důležité věci, na které jsem se musela předem ještě připravit.
„Dobře. Věřím, že vás nezklameme.“
„Ještě jednou ale upozorňuji, že všechny tyto lidi potřebuji již na příští týden,“ poznamenala jsem rázně.
„Ano, bylo mi to řečeno. Nemějte žádnou starost, o všechno se postarám a příští týden sem všichni dorazí.“
„Skvělé. Zavolejte mi tedy ještě koncem týdne, abych vám stihla zamluvit všechny letenky. Přeji vám hezký zbytek dne,“ vybídla jsem ho diplomaticky k odchodu a vyprovodila ho.
„Děkuji vám za tak skvělou nabídku,“ řekl než odešel.
Moc dobře jsem věděla, jak těžké je sehnat bez praxe práci, proto mi nepatřilo žádné díky. Cítila jsem to skoro jako nutnost, a byla jsem upřímně ráda za to, že jsem měla možnost tuto věc provést.

Kolem desáté večer jsem již seděla ve svém obývacím pokoji a sledovala nějakou talkshow, zatímco jsem studovala program na další den.
Bylo toho opravdu moc, a tak jsem se nakonec rozhodla jít spát dřív, než jsem byla zvyklá, abych byla na další den čilá.
Zkontrolovala jsem ještě svůj mobilní telefon, na kterém byla přijata nová zpráva.
„Ahoj, co děláš dnes večer? Zvu tě na drink, Erick.“
Má ústa se povznesla do úsměvu. Byl opravdu pozorný. Věděl, kolik toho musím denně snášet. On jediný věděl, že tato práce není pouze pohádková. I když ano, byly zde i věci, které ji činily opravdu nádhernou. Práce, o které jsem vždy snila. I s jejími nedostatky.
Ztrácela jsem pomalu svůj osobní život. Ale ta daň za to opravdu stála. Neměla jsem čas přemýšlet, o věcech, které byly zakázané.
Přesto všechno jsem stále nosila ten krásný medailon na svém hrdle a věděla jsem, že s ním i zemřu.
A ačkoliv jsem ho už tři roky neotevřela, byl součástí mě. Stejně tak jako on.
Věděla jsem, že ačkoliv si zapírám jeho existenci, přesto mě bude vždy doplňovat a nikdy se jí nezbavím. A ani jsem po tom netoužila.
Vše mi vyhovovalo tak, jak to právě bylo.
Stala jsem se chladnou osobou, která zahazuje veškerou osobní bolest do Pandořiny skřínky, která musela být velmi pečlivě zamknuta.
Postupem času jsem se naučila netruchlit nad tím, že ji nesmím díky svému dobru otevřít.
Bylo to tak mnohem jednodušší. Neměla jsem ani v úmyslu se Česka někdy vrátit. Všechno tam by mi opět připomnělo všechno to soužení.
Opět bych se utápěla. Věděla jsem to. A netoužila jsem po tom, jelikož život tady mě přivedl na novou cestu, a když jsem po ní kráčela, měla jsem alespoň domnění, že teď už jsem opravdu silná.