XII. Sobota

Uběhly čtyři měsíce. Ano, dlouhé čtyři měsíce. A čas jako by se den ode dne ještě více natahoval.
Můj nynější život spočíval povětšinou v tom- vyspat se, modlit se, aby byl Patrik už ve škole, sebrat klíčky od mého nového auta, které jsem dostala k řidičskému průkazu a odjet k Petrovi domů. Povětšinu času tam ani nebyl, jelikož chodil poctivě do práce, ne jako já. Večer přišel, udělali jsme si společný večer nebo si vyrazili na výlet, a já potom opět za hluboké noci odjížděla domů s prosbou, aby Patrik už spal.
Po většinou tomu tak bylo. A nebo to možná opět jen hrál, těžko říct.
Přesto to bylo příšerně těžké. Kdykoliv jsem zavřela dveře do pokoje a prošla kolem něj, viděla ty krásné rysy, které se noc za nocí ostře rýsovaly do podoby dospělého muže.
Pochopitelně jsme se několikrát potkali, ačkoliv jsem se sebevíc snažila tomu zabránit.
Jeho tvář byla povětšinou vypjatá. Jak jsem se mu neustále vzdalovala, promlouval ke mně sám od sebe míň a míň.
Nemohla jsem se mu divit.
Snažil se ulehčit situaci.
Prožívala jsem zrovna jedno z nejtěžších období svého života a nemohla jsem tomu nijak zabránit. Vše, co jsem udělala, jsem dělala jen z důsledku okolností.
A z pocitu, že dělám dobrou věc.
Dobrou věc, která mne mučila, trýznila a kdykoliv se usmál, ač už ne na mě, probodávala mě skrz na skrz.

Zrovna byl jeden z těch dalších mučivých dnů. Sobota. Tudíž jsem se s ním bezesporu musela další vteřinou někde srazit.
Procházela jsem chodbou, abych si udělala snídani a pak se vydala opět za dalším dobrodružstvím, které na mě Petr dnes přichystá.
„Ahoj,“ ozvalo se z předsíně.
S leknutím a sevřeným hrdlem jsem se otočila.
Opět to bylo jako na začátku, opět byl prvním kdo mi tak líbezně přál dobrého dne.
V mžiku se mi po těch dnech zastesklo.
„Ahoj, jdu si dělat snídani, chceš taky něco?“ zeptala jsem se a sledovala, jak si vytahuje z horní police nějakou šálu. Byla mi dosti povědomá.
Pletená s bílo-modrými proužky.
Samozřejmě. Byla moje. Kdysi byla moje, předtím než jsem mu ji darovala.
Opět mi na mysli vytanula další vzpomínka.
Culil se na ni, jakmile jsem ji vybalila z krabice. Jeho oči tak zářivě jiskřily, že jsem mu ji prostě musela dát. Navíc s pocitem, že na mě bude mít nějakou památku.
Ano, památka, přesně tak by se to teď dalo říci.
Na druhou stranu mi opět neuniklo to, že tentokrát už si nemusí brát židli k tomu, aby tam dosáhl.
„Dám si čaj, taky jsem teď vstával.“
Okamžitě jsem ho opustila a malátným krokem se vydala do kuchyně.
Rodiče opět nebyly doma, což nebylo žádnou výjimkou. S nimi jsem se momentálně stýkala ze všech lidí nejméně.
Ne, že by mi to nějak výrazně vadilo.
Kdykoliv jsme se střetli, stejně jsme si neměli, co říct.
Patrik za mnou přicupital do kuchyně, kde jsem seděla s novinami u jídelního stolu a usrkávala kávy.
„Díky,“ oznámil a přisedl si ke mně s podivným výrazem ve tváři.
Ihned se mi udělalo divně u žaludku. Svaly po celém těle se napnuly a mé oči, jako by byly zmrazené ve směru, kam usedl.
Kolem něj se linula krásná pánská vůně jeho nového parfému. Jako by mne svou pomíjivou intenzitou vábila k sobě.
K jeho tělu. Abych se naklonila k jeho hrdlu a pocítila ji mnohem silněji.
Bože, nad čím to zase přemýšlím.
Sklopila jsem oči do novin a povšimla si, že dlaň, která svírala plátek, se mírně roztřásla.
„Tak, kam jedete dnes?“ zeptal se.
Tón jeho otázky nebyl nijak výrazný. Snad, jako by se zeptal spíše z vnitřního donucení.
„Nevím,“ vzhlédla jsem k němu, „říkal něco o zámku. Abych pravdu řekla, tak se mi nikam nechce,“ odpověděla jsem a opět sklopila zrak do novin. Nemohla jsem se na něj dívat.
Na jeho vlasy, jak mu ladně padaly do obličeje.
Na jeho horní ret, který se tak krásně tvaroval, když byl přitisknutý na okraji hrníčku.
„Kam míříš ty?“
„Jak to myslíš?“
„No, bral sis šálu, tak předpokládám, že někam vyrážíš.“
Na chvíli zkoprněl. „Ne, já jen… chtěl jsem si ji dát do pokoje, až někam půjdu. Už se venku ochladilo.“
„Už nejmíň měsíc je šílená zima,“ pousmála jsem se.
„Jsi strašná citlivka,“ rýpl do mě a natáhl paži před stůl, aby mohl šťouchnout do ruky, o kterou jsem se opírala.
Pořádně jsem si toho všimla až v momentě, kdy mi sklouzla hlava ke stolu a špička nosu se namočila do kávy.
Přidušeně se zasmál i napříč mému vražednému výrazu. „Dostaneš přes zadek, neštvi mě,“ napomenula jsem ho naoko vážně a srolovala noviny do ruličky, abych ho mohla praštit přes onu zlobivou ruku.
„Už s tebou není žádná sranda,“ odvětil mrzutě a uzobl si burák z mísy na stole.
„Pravděpodobně konečně dospívám…“
„Dřív ti nevadilo nebýt dospělá.“
Nejistě jsem mu čelila svým pohledem. Dřív jsem byla opravdu ještě dítě, milně jsem se domnívala, že moje a jeho láska nemůže být odepřena. Že nám ji nikdo nevezme. Že si ji uchovám až po zbytek svého života. Ta láska tam pořád byla, horlivě jsem ji však skrývala před světem a nejvíce před ním. Ačkoliv jsem si moc dobře uvědomovala to, jak mi chybí naše lítání po zahradě. Naše vysedávání v zadní části zahrady v trávě. Noční vylehávání mezi květinami, zatímco jsme oba pozorovali hvězdy. To, jak mě neustále poučoval, která hvězda k jakému souhvězdí patří a kreslil do vzduchu pomyslné elipsy, které měly jeho myšlenky znázorňovat.
„Dřív bylo dřív, teď je teď.“
„Můžu se za zeptat na jednu věc?“ prohlásil po chvilce přerývaně.
Kývla jsem k němu hlavou, ačkoliv jsem se bála toho, kam jeho otázka bude směrovat.
„Proč jsi se tak změnila? Udělal jsem něco?“
Uhodilo mě to do tváře jako výchovná facka. Ba co víc, tohle bylo horší. Horší, než jsem si vůbec představovala. Jeho otázky nebyly samy o sobě ničím hrozným, ale jeho hlas, který byl tak skleslý, když je z úst vypravoval stejně jako jeho oči, které se tolik bolestně žadonily vysvětlení.
„To jsou dvě věci…“ podotkla jsem a pak si opět podepřela hlavu, zatímco jsem sledovala jeho dychtivou tvář. „Nic jsi neudělal, Patriku.“
„Ale chováš se jako bych za něco mohl. Chodíš kolem mě jako myš. Připadám si jako největší ubožák. Vždyť to jsem nebyl já, kdo…“ hlesl a raději si opět upil ze šálku.
„Nedělej to ještě těžší. Tohle je přesně ten důvod, proč to všechno je, tak jak je.“
„Ale mně se to takhle nelíbí. Přinejmenším chci zpět svou sestru!“ zaburácel vážně.
A opět to tu bylo. Opět se mi chtělo zajíkat se v pláči. Topit se v slzách tak dlouho, dokud mi dojde dech a zemřu.
Mohla jsem být pouze jeho sestra. Nic víc.
Všechny ty měsíce, kdy jsem se snažila na to tímhle způsobem nemyslet, přišly opět vniveč, jelikož právě teď mě opět sžíraly miliony věcí.
Ujídaly ze mě všechnu tu zbylou energii, kterou jsem se snažila v sobě nastřádat.
„Řekni mi, proč se mi tak straníš. Když máš jeho, tak už ti na mně vůbec nezáleží? Znamenal jsem pro tebe vůbec někdy něco?!“
„Nekřič, mohli by přijet a slyšet tě,“ odpověděla jsem tiše.
Patrik si odfrkl a odšoupl se ze židle. „Mně je to ale úplně jedno! Klidně to zakřičím, že se mi po tobě stýská! Proč se chováš, jak se chováš?! Tak proč?“ dožadoval se stále odpovědi.
Nemohla jsem mu ji dát. Nešlo to.
„Protože…“ snažila jsem se okamžitě najít nějakou výmluvu.
„Proč?“
„Protože já…“
„Proč, proboha?“ opakoval rázně.
Protože tě miluju! Chtělo se mi zakřičet.
Místo toho jsem jen očima tikala z místa na místo, jako bych snad někde měla najít přívětivou odpověď.
Patrik ke mně, už značně uvolněněji, usedl. „Řekni mi to, Lucko, prosím…“
Následovalo prásknutí dveřmi a dva hlučné hlasy.
Tentokrát jsem jim byla neskonale vděčná.