XV. Kdo hledá, najde

„Dobrou noc, miláčku,“ líbal mě Petr před vraty našeho potemnělého domu.
Patrik byl už dávno zalezlý vevnitř, přesto žádná okenice nepropouštěla skrze tabule sebemenší světlo.
„Vážně nechceš jet se mnou? Vždyť už je to velký kluk,“ namítal a ohlédl se směrem k našemu příbytku.
„Ne, vážně nemůžu. Slíbila jsem to, tak to dodržím,“ připomněla jsem mu už pokolikáté za sebou. Neustále mě přemlouval. I já sama bych snad raději trávila svůj čas u něj, v klidu a pokoji. Schovaná v jeho bytě před světem a přes tou palčivou bolestí, která se každou vteřinou rozlézala po mém těle.
„Dobře,“ finálně mě políbil na čelo a za chvíli už ujížděl směrem k domovu.
Než jsem stačila zajít dovnitř, nezapomněl ještě zatroubit.
Byl tak všímavý. Tak skvělý jako partner. Rozhodně by si zasloužil někoho, kdo by to vše dokázal patřičně ocenit. A ne někoho jako já, kdo se na něj dokáže jen trpce mračit a celé dny s ním neprohodit kloudné slovo.
„Co si dáš k večeři?“ zeptala jsem se hned po tom, co jsem si odložila kabát, a pomalým krokem vešla do kuchyně.
Všimla jsem si, jak se za prosklenými dveřmi do zahrady rýsovalo nádherné panorama vzdálených lesů, nad kterým bděla spousta hvězd.
Ani jsem si nevšimla, jak rychle ten čas utíká.
„Co kdybys udělala jen toasty? Už dlouho jsem je od tebe neměl, děláš ty nejlepší,“ řekl Patrik, zatímco svou pozornost věnoval- jak jinak než- televizi.
„Dobře,“ přitakala jsem, omyla si ruce a okamžitě začala vytahovat z lednice potřebné ingredience.
Snažila jsem se nemyslet na to, jak podivně se najednou v jeho přítomnosti cítím.
Opravdu už jsem chápala, když na mě ráno křičel, že se cítí jako ubožák.
Přesně tak jsem se právě vnímala já.
Nepřítomně jsem začala mazat plátky chleba a u toho jsem si prozpěvovala píseň z rádia.
Venku zafoukal silný vítr a snad jako by svou vervou chtěl prorazit oknem až dovnitř.
Polekaně jsem uskočila a omylem odhodila nůž na zem.
Patrik v okamžiku přispěchal za mnou a odstrčil mě stranou. „Ukaž nebo si ještě ublížíš.“
„To je dobré.“
„Ne, alespoň ti pomůžu,“ trval na svém.
A tak jsme tam stáli dva. U kuchyňské linky, v opuštěném domě, s mrzutými obličeji, a rozhozenými myšlenkami.
Ačkoliv jsem si právě netroufala soudit, o čem přemýšlí. Ale stejně jsem z něj cítila cosi, co mi bylo tak důvěrně známého.
I přesto, že tentokrát se nesnažil mě potěšit nějakou hláškou, ani se nesnažil na mě pořádně pohlédnout.
Bylo to tam. Muselo to tam být.
A nebo jsem si to opět jen namlouvala.
Třeba to myslel opravdu vážně.
Právě se choval přesně tak, jak mi řekl. Pouze jako bratr, který se snaží pomoct své sestře při přípravě večeře.
Na tom nebylo nic zlého ani zakázaného a přesně tak by to mělo být.
Ale opravdu jsem mu byla už jako dívka lhostejná?
Opravdu už nic necítil, když u mě stál?
Stejně jsem nechápala, proč o tom tak uvažuju, když jsem to byla já, kdo to vše tak hloupě dokopal.
Nemohla jsem si na nic stěžovat.
„Tak jsem se nadlábnul,“ pochvaloval si Patrik a mnul si své mírně vypouklé bříško.
„To jsem si všimla,“ usmála jsem se na něj.
Byla jsem ráda, že mu chutnalo. Stejně jako jsem byla ráda, že se opět usmívá.
Pak se pořádně protáhl, až se málem uhodil do hlavy o topení za sedačkou- páni, on opravdu nějak hodně vyrostl- a hluboce zívl. „Půjdu se vykoupat,“ oznámil nakonec.
„Fajn, já mezitím sklidím nádobí,“ vstala jsem.
Ihned odkráčel do koupelny a až v momentě, kdy jsem měla nádobí sklizené a utřený stůl, jsem zaslechla proud tekoucí vody.
Samozřejmě, už to nebyl ten malý kluk, za kterého jsem ho měla. Už se měnil v muže, tak nepochybně musel mít své určité rituály. Teď bych to určitě mohla být já, kdo by mohl namítat něco o tom, jak dlouho se v koupelně zdržuje.
Ušklíbla jsem se pro sebe a prošla chodbou do pokoje, abych nám rozestlala postele.
Buď jsem byla dneska abnormálně rychlá a nebo se tam opravdu příšerně zdržoval.
Nakonec se mě začala zmocňovat nuda. Moje tělo ani tak nepotřebovalo spánek, jako spíš nějaké příjemné zabavení.
A tak jediné, co mě v tu chvíli napadlo, byly ovšemže knihy.
Začala jsem štrachat ve svých sbírkách, které byly podstatně obsáhlejší, než Patrikova knihovnička. Bohužel mi došlo, že většinu knih už mám přečtenou, a ty, které nemám, jsou buď učebnice ze školy a nebo darované knihy, které nebyly zrovna můj šálek kávy.
Nezbývalo mi tedy, než se odkázat na ty dvě malé poličky u Patrikovy postele.
Nakonec jsem musela uznat, že horní police skrývala poměrně dobrá zaběhlá díla. Od již zmíněného Poeho k Othellovi. Pravděpodobně mi vážně začala unikat jistá fakta. O tom, že by četl takové knihy, jsem neměla ani ponětí.
O polici níže se nacházely oproti tomu fantasy příběhy typu Harryho Pottera a Tolkienova Pána prstenů.
Automaticky jsem sáhla po poslední knize kouzelného mága a zastavila tah své ruky ve chvíli, kdy na postel dopadla jakási obálka.
Zkoumavě jsem si ji prohlížela v ruce. Byla adresovaná mně.
Neustále jsem ji převracela a nakonec mi došlo, že je vlastně otevřená.
Moje ženské vlastnosti nedovolily, abych to jen tak ignorovala, a proto jsem drze dopis vysoukala ven.
A pak mi to došlo. Datum sedělo s mým pobytem na táboře.
Další okolnosti mi zatím unikaly, ale toužila jsem je zjistit, a proto jsem se bedlivě začetla.

Ahoj Luci,
V první řadě chci říct, že jsem rád, pokud tě to tam baví a užíváš si to. To s tím stropem mě moc mrzí, doufám, že se ti nic nestalo. I když pravda, přiznávám, že bych to chtěl vidět, snad mě za to neukamenuješ, až přijedeš.
Už takhle mi tady neustále máma hrozí, že dostanu zákaz vycházek, upřímně nechápu za co, když mě teď doučuješ.
Takže jsem věčně doma a počítám každou minutu, kdy se už vrátíš. Bez tebe to tady je takové opuštěné a naprosto prázdné. Stejně tak se tu cítím já. Nedokážu si představit, že bych tu bez tebe měl strávit ještě další den. A proto mi už nikdy nesmíš udělat to, abys někam odjela, to mi slib. Chci tě mít neustále u sebe. Protože bez tebe, mám pocit, jako by můj život nedával smysl. Asi si teď říkáš, co to melu za žvásty. A možná ti na tom vůbec ani nesejde. Ale musím zopakovat to, co jsem ti už řekl. Miluju tě. A vykřičím to klidně do světa, obstojím si svůj názor, i kdyby mi měli vyříznout jazyk- nikdo mi to nevezme.
Je mi fuk, jestli mi to věříš. A je mi fuk, jestli to opětuješ. Pro mě budeš vždycky ta jediná. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, jak velkou pro mě máš cenu. Ale každý ráno, než se probouzíš, tak tě pozoruju a vím, že jsi můj anděl. Nikdo nemá ve spánku tak něžný rysy jako ty. Nikdo nemá tak úžasný hlas. Stejně jako mi nikdo nedokáže tak šíleně znepříjemnit den jako ty, to asi víš. Ale já si vážím každé chvilky, kterou s tebou můžu strávit.
Trošku mě mrzelo, jak krátký dopis si napsala. I když to možná chápu. Nejspíš se bojíš. Po pravdě ani nevím, co ti koluje v hlavě. Jsi vždycky tak tajemná, až mě to někdy uvádí do šílenství. Ale přesně pro to tě miluju.
Nevím už co víc ti napsat. Je toho tolik, co bych ti chtěl říct a slibuju, že to udělám. Že si o tom promluvíme, až přijedeš. A i kdybys měla milion námitek proti tomu, že spolu nemůžeme být, stejně tě nakonec přesvědčím.
Užij si to tam, myslím na tebe.
Patrik.

Až po chvíli mi došlo, že na dopis zírám s pusou dokořán a pročítám některé úseky neustále dokola.
Stejně jako jsem si nevšimla, že za mnou stojí čísi postava.
Poznala jsem to až tak, když jsem ucítila závan povědomé příjemné vůně za svými zády, stejně jako jeho propalující pohled.
S třesoucí se rukou jsem se k němu tedy otočila, neschopna však stále jakéhokoliv slova.
Patrik vypadal vypjatě, svaly na ústech se mu křečovitě stahovaly, než konečně promluvil, jelikož já jako bych toho nikdy nebyla schopna. „Došel tam den po tom, co jsi z táboru odjela. Takže ho poslali zpátky,“ hlesl bezvýrazně a posadil se na mou postel.
Dál jsem na něj otupěle zírala a snažila se vstřebat ve své hlavě všechny informace, které jsem z toho pochytila.
„Proč jsi mi o tom neřekl?“
„A co by se tím změnilo? Našla sis svého přítele, já už u tebe nemám místo…“ odpověděl prostě.
Bože, jak moc jeho slova bolely.
Jak moc ho muselo bolet, když mě po tom viděl v objetí někoho jiného.
Tak moc jsem mu ublížila.
„Mohla bys mi ho vrátit prosím zpátky?“ řekl po chvíli ticha a natáhl svou paži s rozevřenou dlaní.
„Proč? Je přece můj, chci si ho schovat,“ namítla jsem rázně.
„K čemu ti bude?“ ohradil se. „Nemá pro tebe teď žádnou hodnotu. No tak, vrať mi ho,“ opět pokynul.
„Má pro mě hodnotu,“ vstala jsem, stále třímaje v ruce dopis, žmoulala jsem ho tak, jako bych se bála, že mi z rukou za chvíli vyletí. „Má pro mě obrovskou hodnotu, Patriku,“ stačila jsem ještě říct před tím než jsem ho povalila na postel.