V. Trochu člověkem

„Tak co?“ přilítla za mnou večer Mája s dychtivým výrazem.

Znaveně jsem se na ni ušklíbla a dělala jsem, že nerozumím otázce, ačkoliv mi bylo naprosto jasné na co naráží. „Co myslíš?“

„Jaké instrukce ti dával?“ zeptala se lišácky a v očích jí zajiskřilo.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, tentokrát s jasným důrazem, že její otázce naprosto přesně rozumím. „Bavili jsme se o táboře.“

Nezdálo se, že by byla moc nadšená z toho, jak ji ochuzuji o detaily, které tam v podstatě vůbec nebyly. Nebylo o čem mluvit, ale ona to evidentně pořád nechápala.

„Májo,“ promluvila jsem s prosebným tónem, „je to můj vedoucí, bavili jsme se o práci na táboře. Žádné intimnosti tam nebyly, žádné doteky a podobně…“

Mája se ušklíbla a rozhodila své vlasy kolem sebe na pruhovaný polštář. „Vše začíná pohledy,“ oznámila mi vážně.

Protočila jsem oči v sloup. „Fajn, věnoval mi spoustu pohledů, hlavně, když jsem mu převrhla kolu na stůl a rozlila se mu po seznamu lidí. Stačí?“

Mája vybuchla v smích. „To si děláš srandu?“ Stále se nepřestávala smát. Dívala jsem se na ni, jak se málem dusí v polštáři, až jsem se bála, že budu muset zakročit a kývala jsem s krutou pravdou v očích hlavou. „To sis teda udělala dobrou vizitku!“

Zpražila jsem pohledem. „Abych pravdu řekla, nějak mi to nevadí.“

„Ale, ale…copak ti takový hezounek mohl provést?“

„Nic,“ pronesla jsem a otočila se na ni zády. Mája něco zamručela do polštáře, byla jsem ráda, že jí nebylo pořádně rozumět a do deseti minut jsem upadla do spánku.

Chvíli předtím, než se mé vědomí vzdalo, se mi zjevil před očima Patrik. Jeho roztomilý úsměv. Měla jsem pocit, že usínám za vůně jeho parfému.

Spadlo se mi dokonale.

***

Ráno jsem se probudila do zimy, kdybych nevzhlédla z okna a neujistila se, že venku svítí slunce, byla bych si jistá, že jsem se ocitla na Sibiři.

Vzhlédla jsem na postel vedle sebe, Mája ještě pravidelně oddechovala se zavřenýma očima. To byl snad jediný moment, kdy měla nevinný výraz ve tváři.

Líně jsem se protáhla a provedla ranní potřeby. Když jsem pak o půl hodiny později byla již připravena spatřit řádně světlo světa, Mája od sebe teprve –se značným přemlouváním- odtahovala víčka.

„Co, že jsi tak brzo vzhůru?“ zeptala se omráčeně.

„Pan vedoucí mi to včera nařídil,“ udělala jsem kyselý obličej a chystala se otevřít dveře.

Než jsem odešla, Mája měla podezíravý výraz. Občas jsem ji opravdu nechápala.

Petr měl chatku až v zadní části tábora, skoro až u vody, přesto mi nemohl uniknout pocit, že má jistá privilegia. Měl klid, chatičku celou pro sebe a dokonce se zdálo, že i ostatní vedoucí k němu vzhlížejí.

Byl jako duševní upír, kdykoliv se mnou byl, měla jsem pocit, že ze mě vysává dobrou energii.

Cestou jsem nevěřícně kroutila hlavou, jakou mám smůlu. Opatrně jsem zaklepala a po vybídnutí si dovolila vstoupit. Jeho hlas zněl stejně nafoukaně jako včera, ale vypadal, jako kdyby se dnes dobře vyspal. Jakmile jsem vstoupila, mile se na mě usmál.

V jeho podání mi úsměv připadal divně, a tak jsem mu oplatila nevydařeným poúsměvem a usadila jsem se na židli, kam mě rukou již odkazoval.

„Takže?“ rozmáchla jsem opatrně rukama, abych mu zase něco nezničila.

„Takže…“ opakoval po mě a posadil se na židli vedle mě, rázně se předklonil ke stolu a něco hledal mezi stohy papírů, „napsal jsem včera nový seznam,“ pokračoval a podíval se na mě, jako by se nic nestalo, ale mně se to i tak dotklo, připadala jsem si jako slepice a oplatila jsem mu omluvným pohledem.

Povytáhl rty a poprvé se mu s úsměvem rozsvítily i oči. „Jak jsme se včera domlouvali na soutěžích, udělal jsem v tom malé změny, tohle“ ukazoval prstem na papír, „přichystáme už na zítra a koupání přesuneme na dnes,“ dopověděl.

„Ale dnes má být jen asi pětadvacet stupňů, myslela jsem, že to necháme na předpověď teplejšího počasí,“ oponovala jsem mu.

Souhlasně pokyvoval hlavou. „To ano, ale k tomu představení, které má být na dnešek nejsme ještě dobře připravení, chystám ještě jedno překvapení a to je možné dovézt až zítra, takže se nedá nic dělat, nechci děti ochuzovat o koupání,“ oznámil jako by byl světec.

Zhluboka jsem se nadechla. Nechtělo se mi jít se dnes koupat, ale věděla jsem, že s tím nejspíš nic neudělám. „Dobrá tedy, půjdu jim to říct,“ zvedla jsem se okamžitě ze židle a chytila za kliku.

„Moment,“ zastavil mě jeho hlas za zády, s kamennou tváří jsem se otočila, sebejistým krokem ke mně došel a chvilku si mě zvláštně prohlížel, rozhodně mi to příjemné nebylo, „tady to jim dej, ať si rozdají role.“

Kývla jsem a v mžiku byla odtamtud pryč.

Pomalým krokem jsem všechny obešla a zastavila jsem se u chatičky tří puberťáků, kteří mezi sebou prohazovali jednu vtipnou hlášku za druhou.

Nechtělo se mi vracet k tomu hezounovi, který si myslí, že ovládá svět, a tak jsem tam s nimi chvilku seděla a párkrát si potáhla z cigarety, kterou mezi sebou nechali kolovat.

Za půl hodiny jsem se rozhodla je opustit, abych se ujistila, že mě nikdo nehledá.

K mému zděšení opravdu ano.

Kráčel proti mně svižným krokem s jednou rukou v kapse, vlasy mu čechral větřík a jak se ke mně pomalu přibližoval, měnil tvrdou tvář v úsměv.

„Hledám tě,“ oznámil.

Jistě, to mi došlo, tak se vymáčkni, ať to máme za sebou. Pomyslela jsem si.

„Co se děje?“

„Už jsou všichni připravení vyrazit?“ mluvil vesele, měla jsem pocit, jako by mu došlo, že by se mohl začít chovat jako člověk.

„Půjdu je sjednotit,“ pronesla jsem a měla jsem se okamžitě na odchodu.

„Počkej,“ opět mě zastavil, automaticky jsem se k němu vrátila, „půjdu to udělat já. Ty ještě nejsi připravená.“

Naprosto mě tím zaskočil. Ale měl pravdu, zapomněla jsem na to, že jsem se nepřevlékla a nepřichystala si s sebou věci. „Fajn,“ kývla jsem hlavou.

Za hodinu jsem už ležela na slunci, nakonec jsem uznala, že jeho nápad nebyl ani tak špatný. Nepálilo to jako blázen, a tak jsem se mohla nerušeně opalovat. Nebo spíš jsem pozorovala, co se kolem děje, jelikož jsem dostala za úkol převzít na chvíli zodpovědnost.

Petr řekl, že k vodě dojde později, jelikož musí ještě něco zařídit, a tak jsem tam sama ležela a dívala se na to, jak se všichni ostatní cákají ve vodě.

Mája na mě mávala skrze rákos. Divoce vyskakovala do vzruchu a rozhazovala rukama, abych se k nim připojila.

Nakabonila jsem nos a odmítla. I na tu dálku jsem viděla jak se ušklíbla a plavala se dál bavit.

Byla jsem ráda, ještě jsem chvilku chtěla ležet a vnímat ten vnitřní klid.

Ale po chvilce jsem její pištivý hlas zaslechla znovu. Křičela na mě něco jako „pomoc, topím se!“

„A co já s tím mám dělat?“ pronesla jsem se smíchem jejímu hereckému výkonu.

„Teď jsi tu vedoucí,“ znovu se potopila a pak vyplavala a dělala, že plive vodu a nemůže dýchat, „musíš mě jít zachránit!“

Energicky jsem vstala a vysvlékla se z krátké volné sukýnky, chvilku jsem stála s pokrčenýma rukama s otázkou, kdy jí to přestane bavit, ale byla nesmrtelná. Tak jsem se jednoduše rozeběhla a v momentě za ní skočila do chladivé vody.

Ale nevěnovala mi žádnou pozornost, dívala se upřeně před sebe.

„Ty vole, to je tělo,“ houkla a odkázala mě na postavu, která stála nyní u břehu. Asi musel přijít, když jsem si odkládala.

Stál tam ležérně s tím jeho pohledem a pod rukou držel nafukovací míč a lehátko.

Když vhazoval míč do vody, Mája mě málem utopila, jak se kolem mě rychle prohnala, aby ho chytila jako první.

A pak se i s lehátkem rozeběhl do vody, jako by měl za sebou výcvik plavčíka a v momentě proplul kolem mě.

Smočila jsem si hlavu ve vodě a rozhodila nasáklými vlasy.

Mája se o míč přetahovala s ostatními děvčaty, přišla jsem si jak v nějaké stupidní komedii.

Dívčí idol a halda jeho fanynek.

Po chvilce ke mně připlavali ti tři chlapci z rána. Uvědomila jsem si, že mohli být tak ve věku Patrika. Kroužili kolem mě jako supi oťukávající si svou kořist a mně bylo jasné co bude následovat.

„No, tak kluci,“ snažila jsem se nahodit vábivý tón. „To si přece můžete odpustit, nedýchá se mi pod vodou moc dobře,“ zažertovala jsem.

„Tak to vyzkoušíme,“ ozvalo se za mnou a za chvilku jsem už pod hladinou lokala litry vody. Divoce jsem škrábala rukama a kopala nohama ve snaze jim uplavat. Zdálo se mi to jako věčnost, přesto jsem ještě vydržela s dechem.

Po chvilce tlak povolil.

Neváhala jsem ani chvilku a vystrčila jsem hlavu na hladinu, abych se mohla nadechnout a ve vteřině uplavat mimo jejich hloupou srandu. Tlumeně jsem zaslechla jejich smích.

Takhle stupidně by se Patrik nikdy nechoval. Možná by mě potopil na vteřinku, ale rozhodně by mě nedržel pod vodou ve snaze mě utopit. To byla jen další věc, která mi potvrzovala, jak se od ostatních liší.

Plavala jsem pod vodou tak daleko, kam mi až vyšel dech a když jsem se vynořila, byla jsem pěkný kus od břehu a vedle mě se objevilo stříbrné lehátko.

Ale jeho majitel nikde.

Rozhlédla jsem se kolem, jestli náhodou neuvidím to jeho všemi zbožňované tělo, ale nikde ani vidu ani slechu.

Voda pode mnou podivně studila, a tak jsem odplavala ještě kousek dál. Tam naopak hřála. Plavání mě začínalo unavovat, a tak jsem se rozhodla vrátit se zpět a znovu se uložit na deku.

Když v tom se přímo přede mnou vynořil Petr. Zatřásl hlavou a všechna z jeho vlasů mi skončila na obličeji.

„Jé, promiň,“ řekl, jakmile otevřel oči.

„V pohodě,“ odpověděla jsem pohotově a chystala se konečně plavat zpět.

„Kam plaveš?“

„Na břeh,“ stále jsem plavala dál, on se držel za mnou s rukou pevně položenou na lehátku.

„Nejsi už unavená? Pojď, polož se na lehátko, doplavu tam s tebou,“ navrhl nesmlouvavě.

Cítila jsem, že se mi stahovaly svaly na pažích, a tak jsem kývla a položila se celým tělem na tu nafouklou záchranu. Jakmile se moje břicho lehátka dotklo, slyšitelně jsem si oddechla.

Petra to pobavilo. Otočil se na mě a přestal plavat dopředu.

„Děkuju,“ řekla jsem, když jsem viděla, jako by na něco čekal.

„Není zač,“ nahodil okouzlující úsměv číslo jedna, „to bych si neodpustil, kdyby ses utopila.“

Vydala jsem něco jako tlumený smích.

„To je od tebe hezký, že se takhle staráš o svoje svěřence,“ pronesla jsem.

Snažila jsem se ho vnímat, jako by na mě poprvé neudělal tak otřesný dojem.

„Hm,“ unikl pohledem a pak se ke mně zpět vrátil, „ne o všechny.“

Cudně jsem se podívala a pak jsem rukama začala pohánět vodu kolem sebe. „Mohli bychom už prosím na ten břeh?“

Mrkl skrze dlouhé řasy, ihned se otočil a nabral vražedné tempo, až jsem skoro ze svého vozidla slétla.

Když pak zpomalil a projížděla jsem i s lehátkem kolem hloučku lidí, praštilo mě něco do hlavy.

Brunátně jsem se otočila a čelila zkoumavému pohledu své kamarádky.