XXV. Chlapi nepláčou

„Hej, z tebe je borec!“ křičel na mě Marek už ode vrat.
Nakonec jsem se přece jen rozhodl ho navštívit, nic jiného mi nezbývalo.
Neměl jsem v úmyslu jít dovnitř, už tak jsem se bál, aby mě případně nezahlédla jeho matka, která by možná měla později možnost to vyslepičit mým rodičům. Ačkoliv dle slov mámy jsme se sem nikdy neměli vrátit. Bylo mi fuk, co si budou potom dělat oni. Já jsem čekal. Trpělivě jsem vyčkával, až uplynou dva roky. Doufal jsem, že potom od nich odejdu se slovy, které by je tolik ranily. „Jdu za Luckou!“ Už jsem viděl ty jejich obličeje. Matka by možná sehrála divadlo, že zkolabovala. Nechal bych ji za sebou. Možná jsem se stal necitou, ale za to, co provedla Lucce si to víc než zasloužila. Když viděla její psychický stav a ještě víc ji potopila.
„Díky,“ polichoceně jsem se usmál. „Poslyš, je tvoje máma…“
„Není doma, půjdeš dovnitř?“ nadhodil.
Chvíli jsem se rozmýšlel.
„Přijde až za dvě hodiny, zrovna odešla,“ informoval mě Marek.
Kývl jsem tedy.
„Kde jsi byl takovou dobu?“ vyjekl na mě, zatímco mě poplácal po zádech.
Nakonec, rád jsem ho viděl, ačkoliv bylo těžké stát vedle našeho bývalého domu, který nesl tolik našich vzpomínek a nyní už ho obýval někdo úplně cizí.
„Ani se neptej,“ povzdechl jsem si.
„To mi teda musíš říct!“
„Jasně, řeknu…“ zhluboka jsem se nadechl. „Co přesně bys chtěl slyšet?“
Vykulil oči. „No to je snad jasný, ne? Tak třeba, proč si zmizel, proč si nezvedal telefon, proč jsi mi nic neřekl, proč…“
Zarazil jsem ho se smíchem na krajíčku. „Počkej. Jedno po druhém. Nemohl jsem ti zavolat, ani ti zvednout telefon. Zapomněl si, že jsem ho ztratil? Říkal jsem ti to ten den, kdy jsme se viděli naposled, čtyřiadvacátého.“
Marek se na chvíli mračil, jako by pátral v paměti. A pak se jen chytil za ústa. „Sakra! Já jsem idiot. Dával jsi mi na tom papírku číslo, že jo?“ možná se mi to zdálo, ale připadalo mi, jako by začínal jeho hlas upadat do hysterie.
„Proč tak šílíš? Tak se stalo, no…“
„Ty to nechápeš. Ona tady byla Lucka, tenkrát…“
„Cože?!“
„Jo, ona tu byla někdy kolem Silvestra, a já jsem řekl, že se ti taky nemůžu dovolat,“ hlesl a praštil sebou na postel.
„A co říkala?“ dožadoval jsem se. Už jen při vyslovení jejího jména mnou prolétlo vzrušení.
„Byla psychicky na dně. Vypadala opravdu příšerně,“ přiznal sklesle. „Říkala, že se ti nemůže dovolat a nevěděla už, co má dělat. Nevěděla, že jste prodali dům a odjeli jste. Myslela si, že se jí prostě jen neozýváš. Takže se mě ptala, jestli něco nevím, a tak. Ježiš, já jsem takovej idiot!“ chytil se za hlavu.
„A cos jí řekl?“
Můj hlas zněl vcelku v klidu. Snažil jsem se navenek popírat veškeré to vibrování, které jsem právě cítil snad i na špičce nosu.
„Já,“ nejistě se na mě podíval, „řekl jsem, že nevím, co se děje. Řekl jsem jen to, co řekl tvůj táta mojí mámě. A řekl jsem, že by možná měla začít…“ polkl.
„Začít co?!“ tón hlasu se zvyšoval.
„Promiň,“ již předem se omlouval, „řekl jsem, že by možná měla začít žít nový život. Jsem idiot, že jo?“
„To teda jsi,“ zaúpěl jsem do dlaní. Takže, tohle byl konec. Bůhví, jak se rozhodla. Přesto jsem se však nevzdával naděje.
„Řekla ti na to něco?“
„Nepamatuju se dobře. Byla z toho všeho hodně mimo. Fakt mě to mrzí. Vůbec mi to nedošlo. Vy jste odjeli a tys ani nic neřekl!“ bránil se.
„Protože já jsem to nevěděl!“ teď už jsem možná křičel. Nerozčilovalo mě ani tak to, že se tolik vyptával, jako že se mi můj sen o krásném dni a zbytku mého života rozpadával pomalu před očima v prach.
„Jak.. jakto nevěděl?“ zamrkal udiveně.
Hlava mi opět klesla k zemi. „Udělali na mě podraz,“ zasyčel jsem skrze zuby, „nejdřív mě zamkli na Vánoce doma. Mamka přišla na to, že jsem byl předtím s Luckou, začala hrozně vyvádět, že už se to nesmí nikdy stát a vzhledem k tomu, že jsem neměl telefon, tak jsem se jí nemohl dovolat, jelikož táta čirou náhodou vyměnil svou simku a starou pečlivě schoval. Chtěl jsem se jí alespoň omluvit. Snažil jsem se o půlnoci utéct, ale mamka na mě čekala v obýváku, což jsem netušil a dostal jsem další kázání. Můžu ti říct, že jsem ji v tu chvíli upřímně nenáviděl. Přesto mi slíbila, že jí zavolala, a k tomu, že jí vynadala, jí řekla, že jsem nemohl. Doufal jsem, že se Lucka alespoň nebude zlobit. Pak se mamka ale podřekla a já zjistil, že mi lhala. Po Vánocích mi rodiče řekli, že pojedeme všichni do Německa a já si tam alespoň koupím nový telefon. Souhlasil jsem, jelikož jsem žádný neměl a chtěl jsem jí zavolat. Věděl jsem, že s určitým přemlouváním bez přítomnosti matky bych z otce její telefonní číslo dostal. Jenže všechno to byla lež…“
Utichl jsem a postavil se, jako bych nemohl snést vyprávět o tom, a být zároveň v klidu. Mé tělo se opravdu otřásalo vztekem.
„Dojeli jsme do Berlína, matka samozřejmě splnila slib a nejprve jsme jeli na nákup. Po tom ale otec začal podivně mluvit v hádankách. Neustále říkal, jak moc krásná země to je. Což mi přišlo směšné, jelikož on Německo nikdy neměl rád. A nakonec mě obeznámili s tím, že nám tam pronajali na nějaký čas byt. Nejdřív jsem myslel, že si ze mě dělají legraci. Mamka už párkrát předtím hrozila, že jestli nepřestanu vyvádět, že mě odvleče pryč. Já jí nikdy nevěřil. Jenže oni si nedělali legraci. Nemohl jsem ani ceknout, a přesto jsem se s nimi každý den hádal. Doma mě hlídali oni. Ve škole zase teta Monika, pamatuješ, jak tu kdysi byla?“
„Myslíš ta kočka s tou křiklavou rtěnkou?“ Marek se malinko zachichotal. Nejspíš tušil, že právě není dobrý čas na vtipkování.
„Jo, matčina sestřenice. Evidentně se s matkou telefonicky domluvily za mými zády. Párkrát jsem nepřišel domů. Občas to bylo jen kvůli zdržení s novými kamarády, občas protože se mi domů prostě nechtělo. Nechtělo se mi předstírat, jak je všechno v pořádku. Je mi z toho špatně. Ale měl jsi vidět, jak matka křičela, když jsem se opozdil. Jednou jsem si dokonce sbalil věci s tím, že odjíždím. A ona začala šíleně vyšilovat, že pokud odejdu, tak mě nechá najít a zavře mě do blázince.“
Nemohl jsem mluvit dál. Narůstal ve mně vztek a poslední, co jsem si přál, abych vybuchl a do něčeho třísknul tak, že bych to rozbil. Doma se to stávalo běžně. Matka dokonce v mém pokoji zavedla speciální odpadkový koš pouze pro věci, do kterých jsem třísknul. Po zničení nové skříně asi třetí měsíc po nastěhování se však rozhodla, že mi bude pouze vyhrožovat. Věděla, že to na mě platí a v nejlepším, pokud do toho zahrnula i Lucčino jméno. Ale věděl jsem, že jednou jí to vše oplatím.
„Ty vole!“ Marek seděl s otevřenou pusou.
„Přijde ti to normální?“
„Přijde mi to odporný a zároveň geniální z jejich strany.“
Mrzutě jsem se ušklíbl. „Vyřídím jim tvoje hodnocení.“
„Tak jsem to nemyslel. Říkal jsem, že to je opravdu šílený,“ namítl. „Dávno bych už utekl.“
„Vážně si to myslíš? Nepřál bych ti s nimi teď zažít ani jediný den. Pokud neskáču podle toho jak pískají, je to horor.“
„A jak ses sem vůbec dostal teď?“
„Dlouhá historie. Musím teď jít, vezmu si na tebe číslo a budu ti alespoň volat, dobře? Hlavně prosím neříkej tvojí matce, že jsem tu byl. Nikdo to nesmí vědět.“
„Jasně,“ pokyvoval hlavou, mezitím, co mě vyprovázel ven. Opatrně jsem se nejprve rozhlédl.
„Tak se měj hezky. A brzo se mi ozvi.“
„Určitě ti dám vědět o těch úžasných novinkách.“
Nechal jsem ho, ať mě znovu poplácá po zádech, jak měl ve zvyku a otočil jsem se na podpatku za roh směrem k autobusu s očima na stopkách.
A pak mi trklo něco, co bylo v jeho slovech. „Marku, počkej!“
Jeho hlava opět vykoukla ven z vrat.
„Máš číslo na Lucku?“
„Mám, ukládal jsem si ho, když mi tenkrát volala!“ výskl a okamžitě vytahoval telefon, aby mi to kouzelné číslo mohl nadiktovat.
Když ho dořekl, nechápal jsem, jak jsem na něj mohl zapomenout. Kolikrát jsem ho už předtím četl, kolikrát mi proběhlo myslí.
„Díky.“
„Šťastnou cestu.“
Můj pohled se opět stočil směrem k vratům domu, ve kterém jsem prožil celé své dětství a zároveň ty nejkrásnější okamžiky mého života. Zdálo se mi, že se kompletně změnil. Zahrada vypadala úplně jinak a stejně tak dům měl novou fasádu. Té staré byla škoda, byla to pěkná broskvová barva. Stejně tak jsem už ani nedoufal, že náš bývalý pokoj bude mít stejnou barvu a ty krásné zmutované motýli na zdech, které Lucka vybírala. Bylo to opravdu smutné.
Povzdechl jsem si, nasadil si na hlavu kapucu a konečně vyšel na autobus. V té chvíli jsem byl opravdu rád, že zde bylo o pár stupňů méně, než u nás, a tak jsem mě kapuca nijak neobtěžovala, ale naopak spíše jen chránila před zvědavými sousedy.

Cesta byla opět stejně nepříjemná jako poprvé. Akorát s tím rozdílem, že momentálně jsem seděl úplně veprostřed zadní uličky, a tudíž jsem měl vedle sebe hned dvě zpocená chrochtající prasata. Chvíli jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že bych si zacpal noc a třeba by jim to pak trklo, ale nakonec jsem od toho upustil a s dovolením pustil všechny zadní větráky na nejvíc.
Teď jsem stál před zapeklitějším problémem. Rozhodoval jsem se, jestli jí mám zavolat hned a nebo až doma třeba z telefonu mého nového kámoše Christiana. Vzhledem k tomu, že telefon nám platil otec, tak se matka neustále šťourala v mém výpisu a hledala byť jen nepatrnou chybičku, za kterou by mě mohla opět pořádně zpeskovat. Nikdy nic nenašla. A mně přišlo směšné, jak potom zamluvila vždycky ten její trapný postoj a dovolila mi pak něco, co mi obvykle nedovolovala. Jako například být venku o hodinu déle. Bylo zvláštní, kolik let spíše poslouchala ona mě, a nyní to bylo naprosto obráceně. Nejspíš ji celá ta záležitost hodně ranila. No co, to byla ostatně její věc. Ještě chvíli to snesu, ujišťoval jsem se neustále, ale potřebuji s ní být alespoň v nějakém kontaktu. Alespoň slyšet denně její líbezný hlas.
Kašlu na ně, řekl jsem si finálně a vymačkal její číslo.
Napjatě jsem přiložil aparát k uchu a poslouchal.
Buď měla vypnutý telefon a nebo si vyměnila číslo.
„Ach jo,“ zaúpěl jsem nahlas.
Teď jsem se snad upřímně těšil domů, těšil jsem se, až si odpočinu po celém tom dni a budu je moct zase všechny náramně ignorovat. Bude to stejné jako vždy.
Otec večer přijde z práce, zapne televizi. Matka se zeptá, jak se mu dařilo, a nadhodí, že by potřebovala třeba koupit novou stěnu do ložnice. Otec kývne a odjedou. Matka nezapomene schovat moje klíče, jak to dělávala vždycky, a zamkne mě. A můj jediný přítel bude v tu chvíli jediný pes, kterého jsme si nechali. Black byl opravdu nejlepší přítel člověka, vždycky dokonale rozpoznal mou náladu a podle toho se lísal. Byl to on, kdo mě mnohdy udržel na uzdě před tím, abych provedl něco šíleného. Stačilo se podívat do jeho očí, které tolik vypovídaly a uklidnil jsem se.

Okolo osmé jsem přijel domů. Popadl mě opět ten hnusný pocit, který jsem míval, kdykoliv jsem zastrčil klíč do hlavních dveří.
Kupodivu však doma nikdo nebyl, což mi přišlo dost divné, jelikož oni by si rozhodně nenechali ujít ani minutu k tomu, aby mě mohli raději pohlídat.
Ale jistě, předpokládal jsem, že se vrátím až půlnočním autobusem, takže mají ještě čtyři hodiny k tomu, aby přijeli a dělali, jako že je to se mnou doma náramně baví.
U dveří jsem odhodil Blackovu hračku až do obýváku, takže se za ní zvesela okamžitě vydal. A já jsem se posadil k počítači, s poslední nadějí, kterou jsem měl.
Zkoušel jsem to už tolikrát a vždy se mi to vrátilo zpět.
Psal jsem svůj mail snad stokrát a vždycky se vrátil. Nechápal jsem to.
Její mailovou adresu jsem měl přece už tak dlouho uloženou v kontaktech. Že by ji nakonec taky změnila?
I dnes jsem to vyzkoušel. Napsal jsem jí o tom, jak jsem se za ní vydal a nemohl ji nikde najít a při všech těch slovech, které mi proběhly pod rukama jsem se snažil zapřít před sebou žal, který mnou oplýval.
Po odeslání jsem se znovu pokusil jí zavolat. Stále žádná odezva.
„Váš e-mail nebyl odeslán.“ V rohu obrazovky probleskla malá červená obálka.
„Krucinál!“ bylo mi příšerně. Takovou dobu jsem se snažil obejít se bez slz. Snažit se namlouvat si každým dnem hned po probuzení, že to bude zase dobré. Že se to všechno vyřeší, a že budeme zase spolu. Ale teď už jsem v to pomalu přestával doufat. Neměl jsem vůbec nic, co by mě k ní přivedlo.
Ten pocit, který se rozpínal po mojí duši se nedal popsat. Jako když vám někdo vyřízne tu nejdůležitější část vašeho nitra. A vy se cítíte prázdní a přesto to tolik bolí, i když by nemělo.
Dlaně se zatínaly v pěst, jak jsem se tím snažil odnést myšlenku na pláč. Chlapi přece nepláčou.
Black tiše přicupital k mé posteli, na kterou jsem sebou unaveně praštil a tentokrát jsem v jeho očích zahlédl něco naprosto jiného, nového.
Strčil svůj čumák k mým očím. Dovolil jsem mu, aby skočil na postel a položil svou dlaň na jeho hlavu.
„Je to špatné, kamaráde,“ promlouval jsem k němu. A on vypadal, jako by mi naprosto přesně rozuměl.
Čumákem do mě strčil a pak se na mě opět zahleděl tím podivným pohledem. Už jsem věděl, co mi chce říct.
Na polštář dopadla první kapka. A pak další.
Praví chlapi se nebojí brečet.