Hranice přitažlivosti XI

Takže, tentokrát mám ještě pár slov navíc.

Předtím, než se pustíte do samotného dílka, bych chtěla upozornit, že jsem udělala pár úprav.

Dlouho jsem se rozmýšlela o tom, jak nakonec celé dílo stočit. Samozřejmě, že představu jsem měla jasnou, jen je vždy několik cest, kudy se vydat.

Nakonec jsem se tedy rozhodla, že toto dílo bude rozdělené na tři části. A každá část bude mezi sebou mít určitý časový posun. Tak jen, abyste se nelekli, až dočtete. :) Přeji pěkné čtení.

Záblesky

„Tvůj brácha je fajn,“ konstatoval Petr za jízdy a usmál se.
„Já vím,“ přitakala jsem prostě a sledovala dál cestu.
Pravděpodobně se snažil rozlomit to ticho, které ovládalo atmosféru mezi námi. Neměla jsem sebemenší chuť s ním komunikovat. A ačkoliv jsem věděla, že se právě víc než kdy jindy, chovám jako malé roztěkané a rozmazlené dítě, stále to neměnilo nic na situaci, že jsem byla naprosto uzavřená ve svých myšlenkách.
„Ani ses nezeptala, kam tě vezu,“ nadhodil s naoko vražedným pohledem a pak se opět otočil hlavou k cestě, když zpozoroval, že mě jeho věta vůbec nevzrušuje.
„Pravděpodobně jedeš do lesa, kde mě znásilníš, zabiješ a pak zakopeš na místo, které sis už dopředu připravil.“
„S tebou je teda zábava,“ podotkl dotčeně.
Jeho slova mi proletěla hlavou jako vítr, který po sobě nenechá ani stopu. Stále jsem před očima měla Patrikův milý výraz. A jeho ignoraci.
Kéž bych mu mohla občas vidět do hlavy.
Ale vlastně k čemu by mi to bylo? Mně, která se nedokáže vyznat ani sama v sobě.
„Lucko?“ vytrhl mě jeho hlas z dumání.
„Hm?“ polekaně jsem k němu vzhlédla.
„Jsi v pořádku?“
„Jo,“ snažila jsem se strhnout svou masku neústupnosti, přece jen, byla jsem to já kdo souhlasil s tím, abychom si vyrazili, tak proč bych to měla být já, kdo mu ten večer zkazí? „Co jsi říkal?“
„Pojedu ke mně domů, nevadí ti to?“
„Tak to je ten tvůj úžasný večerní plán?“ rýpla jsem do něj.
„Vždyť můžeme být venku. Jen jsem si zapomněl doma telefon,“ odpověděl pohotově a automaticky zabočoval na další křižovatce.
Takže, telefon. Tak na tohle se to dnes uhrává? Žádné pozvání na kafe? Žádné pozvání na film? Prostě jen, zapomněl jsem si doma telefon?
Tiše jsem si odfrkla a on okamžitě stočil svou hlavu ke mně s tázavým pohledem.
Neměla jsem, co mu na to říct, a tak jsem se v hereckém podání působivě rozkašlala.
Určitě by nechtěl slyšet mé myšlenky.
Tím jsem si byla stoprocentně jistá.
Viděla jsem před sebou obraz jeho vyjeveného pohledu, kdyby se dostal jen do jedné setinky mé hlavy.
A opět to na mě přišlo, další deprese.
Ne, ne, ne! Tentokrát se tím nenechám stáhnout až ke dnu. Tentokrát si prostě musím užít volný večer s příjemným mužem. Proč to pro mě, proboha, bylo tak nepochopitelné?
Za chvilku jsme stáli před jeho domem.
„Jdeš se mnou nahoru nebo počkáš v autě?“ ptal se kvapně, když vycházel z auta.
Takže by nakonec neměl tak nečestné úmysly, jak jsem si zprvu myslela? Jeho tvář vypadala naprosto nevinně.
Byla krásná.
Ale nebyla andělská. Neměla jemné rysy, v očích nebyl ten důvěrně známý dětský lesk.
„Půjdu s tebou,“ odpověděla jsem.

Jeho byt byl poměrně dobře zařízený. Vše uvnitř nasvědčovalo tomu, jak se celý prezentoval.
Ladné jednoduché linie, světlé barvy, jemná vůně jeho kolínské se táhla snad všude. A co víc, jeho domov by se v úklidu s naším pokojem nemohl srovnávat. Vše, jak se zdálo, leželo přesně na svém místě.
„Dáš si něco k pití, když už jsme tady?“ přiběhl s telefonem v ruce.
Chvíli jsem se rozmýšlela. Nakonec, proč ne.
Kývla jsem. „Dám si džus, jestli máš.“
Jemně pokýval hlavou a okamžitě zmizel ve dveřích.
Říkala jsem si, co nejspíš právě dělá Patrik?
A kdykoliv jsem si jen letmo vybavila maličkou spojitost s jeho osobou, měla jsem nadlidskou touhu pořádně se praštit.
„Vypadáš, že nad něčím neustále přemýšlíš,“ oznámil, když mi podával v naleštěné sklence nápoj.
„Každý nad něčím přemýšlíme, proto jsme lidi a ne stroje.“
Užasle zakroutil hlavou. „Nejspíš si sama uvědomuješ, jak těžké je se v tobě vyznat.“
Upila jsem a čelila mu pohledem. Uvědomuji si to moc dobře, mihlo se mi hlavou, vždyť ani já jsem to nedokázala. „Je pár lidí, kteří se ve mně vyznají. A ti umí naslouchat.“
No dobrá, byl to jen jeden člověk. Ale takto jsem věděla, že se vyhnu další otázce, kdo by ona osoba byla.
„Tak mi vyprávěj,“ pobídl mě a pustil muziku.
Zbožňovala jsem hudbu. Hudba pro mě byla něco, co dokázalo naprosto okamžitě vyvrátit moje myšlenky a nutila mě k tomu, aby směřovaly tam, kam se linuly její tóny. Proto jsem byla vždy velmi pečlivá, co právě poslouchám.
Tohle mi vyhovovalo.
Byl to něžný ženský hlas, lehká melodie. Neznámá skladba, ale líbila se mi.
„O tom to právě není,“ vysvětlovala jsem, „je jednoduché přečíst si návod. Složitější je dojít k řešení sám, na druhou stranu, pak ti to utkví v paměti mnohem déle.“
Úsměvně přitakal.
„To ale nemění nic na tom, že mě doháníš k šílenství,“ otřel svou dlaň o mou napnutou šíji.
Ne jen tebe.
Nevnímala jsem jeho dotyky a dál veslovala v rozpolcených myšlenkách s obavou, že mě prudký proud brzo stáhne opět na dno.
„Už jsem ti říkal, že jsi jedna z mála dívek, které…“ najednou utichl, jako by bál vyřknout další slova.
Tázavě jsem se na něj podívala.
„Zamiloval jsem se do tebe a myslím to naprosto vážně.“
„Ale já ti pořád nemůžu nic slíbit,“ hlesla jsem ku zemi.
„Proč ne? Nelíbí se ti být se mnou? Dám ti cokoliv budeš chtít. Alespoň to zkus,“ žadonil.
Stále jsem se neodvažovala vztyčit svou hlavu. Seděla jsem jako poraženec nad vlastním nitrem.

Záblesk.
Patrikův hloubavý pohled, když jsem k nim poprvé přijela.
Ležérní postoj u dveří a vítané objetí s pevným stiskem.
Vůně jeho těla, jež se line kolem mého těla a zabodává se mi do nosu, aby mě pošimrala po zádech.

Další záblesk.
Probuzení za spatření jeho upřímných očí.
Jeho ústa, která tak líbezně vyslovují slůvka „dobré ráno.“

A další.
Jeho opojná ústa lepící se k mým, jako by je už nikdy nechtěly pustit.
Jeho vlhký jazyk v mých ústech.
Jeho jemná jahodová chuť.
Jeho hladké ruce přitahující mne za krk k jeho tělu.

Další.
Posmívající se, když padám ze židle na podlahu.
Hvězda v jeho očích, tak silně zářící, jak se topí v slzách smíchu.

Další.
Tvář, zalepená od těsta, přesto tak krásně se usmívající. A dlaně, které mi nesou na tácu podivně vypadající snídani.
Přesto chutná výborně.

Další.
Patrik zaplétající mi do vlasů vlčí mák.

A pak se mezi všechno to krásné zaplete to nejodpornější. Něco, co by tam nemělo být.
„Představte se, tohle je tvůj bratr,“ promlouvá otec.
„Ségra…“ křičí Patrik.
„Jsi můj bratr, můžu ti dát pohlavek, kdykoliv budu chtít,“ oznamuji.
Bratr. Bratr. Bratr. Je to můj bratr.

„Dobře, zkusíme to.“ Naklonila jsem se, abych ho políbila na dychtivá ústa.


Konec první části