středa 5. listopadu 2008

XXXI. Rozezlená

Konečně ve svém, vydechla jsem, jakmile jsem se posadila do svého křesla v kanceláři.
Tato místnost na mě působila opravdu prazvláštním dojmem. Kdykoliv jsem zde byla, i napříč všemi možnými druhy potíží, které mohli na tomto místě vytanout, jsem se cítila v bezpečí a tak nějak v klidu. Jemné krémové barvy na mě nejspíš působily jako balzám na nervy.
A možná to byl prostě už jen zvyk. Práce mi opravdu chyběla, nyní, když jsem zaujímala svůj obvyklý post, jsem si vyčítala, proč jsem se nevrátila alespoň už včera. Bylo tu přece tolik věcí, které se musely dokončit. A nahoře jsem k tomu všemu měla klid.
Horní patro patřilo jen a jen mně a vyskytlo se na něm jen opravdu pár osob, kterým jsem k tomu dala svolení. Spousta věcí, které se tu nacházely, už nebyly pouze majetkem hotelu, nýbrž i mým vlastním. Vzpomínala jsem si, jak neosobně to tady vypadalo po mém příchodu a snažila jsem se vší svou silou, udělat okamžitý obrázek toho, že tu někdo jako já, přebývá.
Občas více než ve svém domově.
Musela jsem se nad tím faktem hlasitě zasmát.
Okamžitě jsem vyhrabala ze stolu určité podklady k mé práci a naklonila jsem se, abych na ta malá titěrná písmenka pořádně viděla.
V tu chvíli mi však před pohledem blikalo cosi zlatavého.
Medailon se rytmicky pohupoval. Sem, tam. Dopředu a zpátky. Jako by na sebe chtěl opět upozornit.
„Ach jo,“ povzdechla jsem si. Neměla jsem nikdy v úmyslu ho sundat, to bylo pravdou, ale pokud tyto provokace, jak jsem to nazývala, neustanou, pak mi nejspíš nezbude nic jiného, jelikož takhle se na práci moc nesoustředím.
A ačkoliv se má hlava už dávno zastavila, on se stále tak zvesela pohoupával.
Směšné bylo, že jsem tomu přikládala nějaký důraz. Byl to jen medailon, nic víc.
Ano, byl sice neobyčejný, pokud vezmu v potaz to, od koho byl darován.
Ale neměl v sobě přece žádnou čarovnou moc.
Byl to prostě jen medailon z lásky.
A láska byla možná tak jediná kouzelná vlastnost, kterou v sobě nesl. Ta by ho určitě nedokázala rozhoupat. Nebo snad ano?
Bože, nad čím to přemýšlím.
Energicky jsem zatřásla hlavou a opět se naklonila nad výtisky.
„A už dost,“ zavrčela jsem a chytila medailon do dlaní. „Co to k čertu má být?“
Kdyby měl ústa, určitě by se na mě prohnaně usmíval.
Měla jsem před sebou tolik práce, která byla nutná k zamyšlení, a mezitím jsem se opět bádala ve staré a nyní i opět otevřené ráně.
Okamžitě jsem si vzpomněla na onoho hocha v kuchyni. Bylo opravdu možné, aby si dva lidé byli tolik podobní? Ano, nebyl to ten samý člověk.
Můj Patrik- zvláštní, jak sebou mé tělo při jeho jménu škublo- měl něžnější rysy a taky o maličko kratší vlasy. Přesně jsem si pamatovala každičký detail na jeho bezchybném těle. Jeho výraz, když jsem ho viděla naposled, nebyl tak mužný.
Ale bylo to nepochybně tím, že když jsem ho viděla naposled, tak byl ještě dítě.
I já jsem tehdy ještě byla dítě, i navzdory svému věku.
Udělala jsem tolik chyb. Rozmýšlela se bláhově.
Muž, kterého jsem zahlédla dnes, byl už vyspělý. Na jeho lících už se nesla starost okolního světa. Měl ostřejší rysy, ale přesto měl stejná ústa. I napříč tomu, jak daleko jsem od nich stála, jsem to viděla. Tak podobné rty, které kdysi líbaly mě. Jen a jen mě.
Zase se mi po něm stýskalo.
Už to bylo tady. Nával horkosti, bolesti a trpkého jedu, který v mé duši pálil a propaloval si cestu dál a dál, aby mě mohl rychlostí sekundy celou sežehnout.
Proč teď?
Teď, když jsem se odhodlala se vším se smířit.
Bylo by snad možné, abych svou chybu opakovala? Nebo snad abych se pokoušela nahradit tohoto mladíka mou celoživotní láskou?
Moje přemýšlení bylo naprosto patetické a já jsem si to moc dobře uvědomovala.
Ale třeba by nebylo úplně tak od věci něco si opět začít. Byla tu spousta mužů, kteří, jak jsem mohla vidět, o mě měli znatelný zájem. A já už jsem tři roky neměla žádného muže. Nikoho jsem ani nepolíbila. Ale nebylo se čemu divit. Nemohla jsem. Nešlo to. Rozhodně by se mi něco vzpříčilo v krku, nikdo totiž nebyl jako on. Nikdo se mu ani trošku nepodobal. A nemyslela jsem tím ani tak tu fyzickou stránku, která byla samozřejmě dokonalá, ale jeho chování. Jeho víceméně ladný přístup skoro ke všem věcem, jeho druh sarkastického humoru, který mě vždy uváděl do rozpaků. Jeho vábivý hlas a stejně tak smích. To jak se chytil za hlavu, kdykoliv byl v koncích. Nebo, jak se místo omluv za lumpárny, vždy tak provinile podíval, ačkoliv se mu na rtech držel smích.
Stále, i po těch letech, jsem toho chlapce milovala.
Celé mě to tak vyvedlo z míry, že jsem se najednou nemohla udržet na místě a rázně jsem vstala.
Chvíli jsem jen tak chodila dokola, zatímco jsem se snažila vytřást z těla všechen ten vzruch.
A nakonec jsem se jednoduše rozhodla jít se projít po patře.
Vždycky jsem to tak dělávala.
Pokaždé jsem se posadila do salonku a nechala si přinést kávu, zatímco jsem se snažila obklopit vší tou nádherou kolem.
Milovala jsem zrcadlo, které v salonku viselo hned u mého oblíbeného křesílka. Často jsem do něj hleděla s nadějí, že to, co odráží, je opravdu už pouze dospělá osoba. Jako bych se snad musela ujišťovat.
Najednou jsem na sobě opět shledávala tolik chyb.
To mi opravdu chybělo.
Nemotorně jsem otevřela dveře již s předběžným pocitem uklidnění ještě před tím, než jsem opravdu vstoupila.
To, co mě však bacilo do očí, bylo opravdu… nečekané.
Všechno změnilo své místo. Salon byl kompletně předělán. Určité věci, které jsem tolik milovala zmizely a je nahradily věci, které, pokud jsem si dobře pamatovala, měly své místo v horní chodbě.
A co bylo nejhorší, zrcadlo bylo pryč. Nevěnovala jsem tomu ani letmý pohled a ihned jsem vyběhla ven.
Díky bohu jsem se u výtahu střetla s Erickem.
Nastolil obávaný pohled, dost dobře mě znal, aby věděl, že něco není v pořádku.
„Děje se něco?“
„Můžeš mi říct, kdo předělal salonek?“ vyštěkla jsem na něj. Bylo zvláštní, jak moc mě to zasáhlo. Možná to bylo opravdu jen tím, že jsem byla zvyklá na věci tak, jak právě byly. Nechtěla jsem, aby se můj horní prostor nikterak měnil. Všechny věci měly své místo, své barvy a dohromady tvořily můj život. A ten se někdo právě hrubě snažil změnit.
Erick vypadal zaskočeně. Poprvé jsem ho viděla tak vypjatého, jako by neměl co říct. On byl jediná osoba, na kterou jsem se nikdy neosopila, takže ho to možná mírně zasáhlo.
Konečně jsem se tedy uklidnila. „Vždyť jsme se domlouvali, že mi nejprve ukáží svoje nákresy a ještě k tomu, o salonku nebyla vůbec řeč,“ vysvětlovala jsem uvolněnějším hlasem.
„Abych pravdu řekl, moc jsem se v horním patře nezdržoval, ale dnes jsem to viděl,“ hlesl, „jeden z těch nováčků tvrdil, že to udělal ten nový dekoratér. Upřímně, mně se to líbí,“ řekl.
„Ale mně ne,“ namítla jsem. „Takže on neměl tvé povolení?“
„Ne, neměl. Ale nejspíš je to moje chyba, kdybych tě znal lépe, mohl jsem uznat, že se to mělo přestěhovat ještě před tím, než bys přijela, aby tě to tak nevykolejilo,“ přiznal poraženě.
„To rozhodně není tvoje chyba,“ oponovala jsem mu klidně, „tohle si slízne ten, který měl tu drzost s tím cokoliv provádět za mými zády. Tohle není profesionální přístup,“ zamumlala jsem.
Už jsem se pomalu uklidňovala. Vztek se rozplynul ve zvědavost. Toužila jsem spatřit osobu, která měla tolik kuráže si něco takového dovolit. Tohle se mi za ten rok nikdy nestalo. Spousta lidí za mnou denně chodila a ptali se i na ty nejstupidnější dotazy, které zrovna mně nenáleželi. Vždy jsem z toho byla vyvedena z míry, ale nikdy ne tak jako teď. Takže jsem nakonec uznala, že je lepší, pokud vše projde mýma rukama.
„Oba dokončují svůj nákres v knihovně pod tebou, jestli chceš, vyřeším to sám,“ nabídl se přívětivě.
Donutilo mě to k úsměvu. „Ne, tohle si vyřeším sama.“
Líně jsem sjela jedno patro dolů a rázným krokem prošla až do zadní části chodby.
Připravena již na opravdu peprný přístup, jsem otevřela dveře.
Hned naproti mně seděl muž, který se skláněl hlavou nad stolem a cosi čmáral. Když zaslechl to hrubé otevření, stočil své oči na mě.
Buch-buch-buch-buch. Kdy naposled mi srdce bušilo tak zběsile?
Můj pohled se musel změnit z ukrutně přísného na neskutečně vyděšený.
Právě jsem byla „takhle“ malinká.
Jeho pohled bych mohla stěží identifikovat. Co se právě zračilo za těma očima, které jsem tolik postrádala? Teď když jsem do nich hleděla, to bylo víc než jasné.
Po vší té době, já ho stále miluji.
A on tu sedí a zírá na mě.
„Lucko?“ zeptal se nechápavě a tužka z jeho ruky se proklouzla na stůl, aby se pak dokutálela až na zem.
Byl to tak ostrý zvuk, že mi málem praskly bubínky.
Nebo se mi to jen zdálo? Třeba to bylo jen tou vyhrocenou situací.
Ten jiskrný pohled. Ten třpyt v jeho vlasech.
On mu nebyl podobný, on to byl on…
„Pat…“ nemožné domluvit, nebyla jsem schopná jednoho kloudného slova.

0 komentářů:

 

Through the ocean tears © 2008. Design By: SkinCorner