X. Hodna potrestání

„Ahoj Lucko, jak se vede?“ zkoušel na mě ten jeho oslnivý úsměv. Marek, sousední kluk, to na mě zkoušel už tolikrát, že jsem k němu chovala averzi.
A můj roztomilý bratříček si z toho neustále utahoval. Ze začátku ho dokonce popichoval k tomu, aby do mě Marek rýpal, jako by snad chtěl vidět moje pozdější reakce a ujistit se k tomu, že o něj zájem nemám. A pak mě napadlo, že jsem možná byla hloupá a mohla jsem mu vrátit stejnou, ne-li horší měrou, kdybych jedno z Markových pozvání přijala.
Přesně se mi před očima zračil Patrikův výraz. To, jak by se v jeho světlých očích zalesklo. Jeho líce by ztuhly, stejně jako jeho lačné rty mezi nimi.
Byl by to parádní triumf.
„Vede se skvěle,“ odpověděla jsem svým obvyklým mrzutým hlasem a zabouchla za ním dveře.
„No, vypadáš k na kousnutí,“ hodil po mě okem, a jako by mu náš dům snad patřil, se položil v obývacím pokoji na sedačku a hmátl po ovladači.
„Čau,“ hodil Marek úsměvem po Patrikovi, který konečně ráčil přivítat jeho návštěvu. Jeho pozdrav však nebyl tak shovívavý jako vždy, což mě, pochopitelně, na jednu stranu obrovsky těšilo.
To totiž znamenalo, že mu na té chvilce, která se před chvílí stala, záleží.
Bože můj, co to zase plácám. Už jsem v tom zase až po uši.
„Co chceš?“ střelil po něm Patrik tvrdým pohledem a pak, jako bych na vteřinku zahlédla nepatrný úsměv, když očima spočinul na mně.
„Dáte si něco k pití?“ zeptala jsem se.
„Spíš bych si dal něco dobrýho k snědku. Lucko, umíš vařit?“ zahulákal na mě do kuchyně.
To mě už skutečně vytočilo. Měla jsem sto chutí vrazit mu jednu přímo mezi zuby. Svaly na mých pažích se napínaly, jak jsem zatínala dlaně v pěsti.
„Já ti něco povím, hošánku. Jestli ti doma mamka nevaří, tak to je tvůj problém. Já nejsem žádná tvoje služka, která ti tu bude vařit podle toho, co si poručíš. Pokud máš hlad, tak si vezmi něco z ledničky, tím to hasne. Já se jdu zavřít do pokoje a až se uráčíš odejít o půlnoci zase domů, tak mě nezapomeň opět šmírovat oknem v koupelně, abys mě mohl pozdravit.“
Domluvila jsem jasně a s těmito slovy nechala jak omámeného Marka, tak naprosto vykolejeného Patrika, za sebou.
Než se za mnou zabouchly dveře do pokoje, zaslechla jsem obrovský smích.
Smích, tak důvěrně známý, tak vábivý a jemný, že i kdyby se smál mně, tak jsem ho zbožňovala.
A pak jsem se ocitla opět sama v pokoji. Ačkoliv byl naprosto domácky zařízený, a polovina mého pokoje byla naprosto jasně má, což jasně naznačovala kupa vonných svíček a pastelové obrazy, nyní jsem se v něm cítila jako cizí osoba.
Nevěděla jsem, z čeho ta přicházející deprese, pramení.
Nechtěla jsem to ani zkoumat.
Chtěla jsem to opominout, zapomenout na vše zlé.
I na to dobré.
Hlasitě jsem vydechla a opět se nadechla, jako bych si tím vzduchem chtěla pročistit celé své tělo, včetně duše.
Nepomáhalo to.
Svědomí mě užíralo snad ještě víc.
Bylo to tak nefér. Byl ode mě jen pár metrů a já se ho nemohla dotknout, nemohla jsem s ním mluvit, tak jak bych si přála. Nemohla jsem nic. Byla jsem jako vlastní vězeň.
A k tomu přispíval i fakt, že vše to, o čem jsem mluvila, bylo špatné.
Vždyť já bych ho neměla milovat víc, než bylo přípustné. Měla bych se snažit ho chránit před životem. Před tím, aby mu nějaká dívka ubližovala. A neměla bych to být já, kdo mu bolestivě propaluje znaky do jeho kůže.
Do té krásné jemné kůže, ještě tak pevné a krásně prosvětlené.
Bože můj, jsem prostě nepoučitelná. Měla bych se nechat někam zavřít.
Jenže, který z lidí, dokáže ovládnout ten nejvřelejší cit, kterým jsme byli obdarováni?
Nehřešila jsem snad o tolik víc, než většina ostatních lidí.
No dobře, možná ne každý se dokázal zamilovat do protějšku, který má z poloviny stejnou krev jako vy. Ale kvůli lásce lidé zabíjeli sebe i ostatní. To bych já nikdy nepřipustila.
Nebo snad ano?
Otřásla jsem se nad svým stupidním uvažováním a rozhodla jsem se, že si prostě jen na chvíli lehnu.
Avšak, ještě dřív než moje hlava padla na ten krásně vyhlížející měkký polštář, se ozvalo vyzvánění mého mobilu.
Nejistě jsem pozorovala na displayi cizí číslo a v krátkých reflexech jsem v duchu přebírala, zda mám stisknout tlačítko „přijmout“ nebo „ticho“.
Nakonec jsem si řekla, že by to přece jen mohl být někdo z mých známých, kteří se zapomněli zmínit o novém čísle, a tak jsem si přiložila aparát k uchu.
„Ahoj, Lucko. Promiň, že volám, ale nechtěla bys jít ven?“ ozvalo se z druhé strany.
Má ústa se otevřela dokořán, ale stále z nich nevycházel žádný zvuk.
„Haló?“
Ten hlas mi byl známý, velice povědomý. Ale nechtěla jsem si připouštět závěr mé úvahy o tom, komu patřil.
„Petře?“
„Jo,“ v jeho hlase bylo znát znepokojení, možná se sám před sebou styděl. Přece jen, bylo to jen pár hodin, kdy jsme se viděli naposled. „Já jen, že se mi uvolnil večer a chtěl bych ho nějak příjemně strávit, nechtěla by ses stavit na skleničku? Přijel bych pro tebe…“
„Eh,“ zakuňkala jsem, naprosto neschopná slova, „víš, já teď asi nemůžu.“
„Asi?“ zeptal se nedůvěřivě.
„No, já totiž…“ naprosto mě vykolejil. Nebyla jsem schopná slova, natož donutit svůj mozek k nějakým obrátkám, aby chvatně vymyslel jakousi důvěryhodnou výmluvu.
„Nebo můžeme jít prostě jen ven, někam se jet podívat, co ty na to?“ navrhl mile.
Ale jak jsem mohla přistoupit na to, že svůj večer strávním s ním, když kousek ode mě právě seděla nejmilovanější osoba mého života, někdo kdo zaujímal ten nejvyšší post na všech žebříčkách. To prostě nešlo.
„Lucko? Nebude ti vadit, když tu Marek zůstane?“ vytrhl mě Patrikův hlas z dumání. Stál u dveří a jeho výraz se každou vteřinou měnil do hloubavějšího. Evidentně ho zajímalo s kým hovořím.
„Aha, už to chápu. Máš doma milovaného bratra, takže já jsem až na vedlejším místě,“ utahoval si ze mě Petr v telefonu.
A pak, najednou, můj mozek konečně začal pracovat. Těžko říct, zda správně. Každopádně moje odpovědi byly nepochybně impulzivní.
„Může,“ kývla jsem k Patrikovi a zírala na něj, jak na mě stále upíná oči ve dveřích, zatímco jsem Petrovi vysvětlovala, že by bylo přece jen lepší, aby se stavil za delší dobu než za pět minut.
Ve chvíli, kdy byl náš hovor u konce, jsem viděla mizící Patrikovu siluetu v chodbě. Vypadal, jako by na mě byl naštvaný. Chápala jsem, že měl být evidentně na co. Určitě si to vyložil po svém. Určitě věděl, že půjdu ven s Petrem. A v jeho hlavě určitě koloval vztek, který jsem zavinila jen já.
Věděla jsem, že je na čase se rozhodnout. Udělat ten důležitý krok, který ovlivní můj život. Ale nemohla jsem se k tomu stále přinutit.
Jako bych ho chtěla před sebou chránit tím, že ho budu pouze jen tajně milovat…
Ne to nešlo.
Byla jsem šílenec. Jak bych mohla předstírat, že můj silný cit, je jen čistě sourozenecký?
V mojí hlavě koloval zmatek. Ale, ačkoliv mi to právě nikterak racionálně nemyslelo, věděla jsem, že k závěru dnes přijdu.
Že se k němu třeba i dobelhám. A s bolestí pak odkráčím zpět.
Za necelou hodinu už jsem byla skoro připravená opustit náš dům.
Kluci se zrovna v obývacím pokoji dívali na nějaký akční film a lítala po domě, abych po nich uklidila i poslední zbytky papírků od rozbaleného jídla. Patrik dělal, jako že mu je naprosto lhostejné, kam jdu. Ale v momentě, kdy se u vchodových dveří rozdrnčel ten nepříjemně znějící zvonek, jsem zaslechla jeho rychlé kroky. Tvrdě dupal do podlahy, jako by si v ní chtěl vyznačit důlky cestičku zpět.
Já jsem zrovna pobíhala polonahá ve svém pokoji a snažila se nasoukat se do kalhot, které snad, jako by se praním scvrkly. A nebo jsem si to možná jen namlouvala a zapříčinila to moje nerovnoměrná strava. Ať tak či tak, bylo mi to momentálně naprosto jedno.
Zaslechla jsem u předních dveří dva hlasy. Takže Patrik ho pustil dál.
Kdybych v tu chvíli mohla, tak bych svou hlavu klidně strčila do škvíry dveří od pokoje. Jenže tím bych se prozradila, a to jsem neměla v úmyslu.
„Právě se převlíká, nejspíš tam bude ještě dvě hodiny přehrabovat a zkoumat, co se k sobě nejvíc hodí. A až vyjde, tak zase zaleze, protože si zapomněla upravit vlasy,“ zaslechla jsem Patrika, jak škodolibým hlasem vypravuje.
Ten podrazák! Jak o mně mohl něco takového říct, vždyť tohle jsem nedělala. Jediný člověk, pro kterého bych byla schopna tohle udělat, byl on. A on si tu o mě vypráví, jako… by mu to snad ani nevadilo.
Znovu jsem přemítala tón jeho hlasu. Byl víceméně přátelský. Nebo přinejmenším, nebyl nepřátelský.
Odešli spolu do obývacího pokoje a za chvíli se místností rozezníval zvuk tří hlasů a smíchu.
Nedávalo to žádný smysl. Jak mohli spolu sedět v jedné místnosti? Tři muži, dva z toho vlastně ještě kluci, kteří o mě zápolili? Jestli tohle nebyla noční můra, pak jsem se ocitla nejspíš v komedii.
O minutu později jsem už vycházela ze svého pokoje, abych ho přivítala. Seděli na sedačce a energicky se spolu bavili na určité téma, které jsem stále nějak nepochopila.
Jejich postoj byl však nenucený. Ovšem, Petrův postoj musel být nenucený. Ať si ze mě dělal jakoukoliv srandu, tak by si rozhodně nikdy vážně nepřipustil to, že bych Patrika mohla milovat. Ale Patrik se zdál také uvolněný. A nebo byl skvělý herec.
„Ahoj,“ pronesl ke mně Petr, když konečně zaregistroval mou, jako opařenou, osobu na prahu pokoje. „Sluší ti to,“ dodal a pak se nepatrně zachichotal.
„Díky,“ odpověděla jsem stroze a mezitím, co jsem ho překračovala, abych se mohla taky usadit, jsem k Patrikovi vyslala tázavý pohled se zdvihnutým obočím.
Dělal, že otázky v mých očích nevnímá.
„Tak vám přeju hezkou zábavu,“ promluvil opět k Petrovi, jako by mu má přítomnost nic neříkala.
„Díky, vrátím ji brzo a v pořádku,“ zažertoval Petr.
Hned potom následoval můj kyselý úšklebek. „Umím se o sebe postarat sama.“
„Lucka má dneska dobrou náladu,“ vysvětloval Marek a po mém nad míru vražedném pohledu vztyčil ruce na znamení míru a zachumlal se do deky, jako by ho snad měla ochránit před tím, kdybych ho opravdu bacila.
Zasloužil by si to.
Všichni v téhle místnosti by si to zasloužili.
A nejvíc já.