XXIX. Porušení slibu

Byla středa. Můj budík na stole málem zešílel, než jsem se probudila. Opravdový spánek byl nejspíš to, co mi celou tu dobu chybělo. Naspat čtyři hodiny denně nejspíš nebylo to pravé ořechové. Ale cítila jsem, jako bych každým dnem víc a víc lenivěla, a to mě přivádělo do příšerných rozpaků. Bála jsem se toho, jak můj organismus pak unese návrat do práce. O to víc, když to bude až příští týden. To prostě nešlo.
Také mě mrzelo, že jsem nové zaměstnance nemohla poprvé pořádně přivítat sama, ačkoliv jsem pevně věřila, že se toho Erick zhostil více než dokonale. Zrovna včera večer před tím, než jsem ulehla ke spánku, mi volal z pracovního telefonu a vyptával se, jak se mám. Vždy se snažil nestočit svůj hovor na žádné z témat v asociaci k práci. Ale já jsem to vždy udělala místo něj. Bohužel mi řekl jen to, že je vše v pořádku a dál mi nedovolil se tím zabývat. A to mě opravdu rozčilovalo.
Sice jsem si těch pár dní náramně užívala. Především ranními procházkami podél vody, a večerním vysedáváním v parcích, kdy moje hlava opět probírala důležitá témata a spousta čísel, které byly zároveň s tím opravdu potřeba. Nejspíš jsem opravdu byla už nemocná.
Ale přece jen to bylo k něčemu dobré. Nepřipouštěla jsem si fakt, že se cítím osamoceně a že něco postrádám. Nejspíš už jsem nutně potřebovala lidi kolem sebe. Tvořili podstatnou část mého nynějšího života.
Možná mě Erick pořádně praští, až uvidí, co jsem udělala, ale nemohla jsem si prostě pomoct. V rychlosti jsem se oblékla do pěkné tmavě zelené sukně se zlatou sponou a zlaté halenky, dnes jsem nechala své vlasy volně spadat pod ramena a středním tempem jsem si vykráčela cestou k hotelu. Měla jsem štěstí, že jsem sehnala byt, který byl jen dva bloky od něj.
Hned se mi udělalo lépe, když mě ihned za dveřmi ovála klimatizace a já se rozhlédla po té přepychové uvítací hale. Do nosu se mi linula jemná levandulová vůně.
„Dobrý den,“ usmíval se na mě George, hned jak mě spatřil.
„Hezký den, jak se vede?“
„Výborně. Vidím, že jsme vám nejspíš opravdu chyběli,“ nadhodil žertem. Nejspíš ani netušil, jak velkou pravdu má.
„To si ani nedokážeš představit,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Pověz mi, jak to jde nováčkům?“ naklonila jsem se k němu. Měla jsem pocit, jako bych byla malou dívkou. Bála jsem se, aby mě nepřistihl Erick, který by ze mě pravděpodobně na místě zešílel.
„Jsou opravdu dobří. Zatím nemáme žádné stížnosti, naopak,“ informoval mě.
„Skvělé,“ uspokojeně jsem se opět odtáhla a usmála se s rozhodnutím, že je všechny půjdu sama zkontrolovat.
Nejprve jsem zamířila do hotelového restaurantu, který byl nejblíže. Opravdu jsem mohla vidět, jak perfektně vše vypadalo a jak byli hosti spokojení. Spousta z nich mě vítala hned po otevření dveří.
Na nových tvářích se však začaly značit nepokoje. Udělala jsem snad něco?
„Už jsme mysleli, že jste se na nás vykašlala. Bylo nám velmi líto, že jsme nemohli vidět váš líbezný obličej,“ lichotil mi jeden z našich předních hostů. Byl to postarší akcionář, který zde trávil většinu času, kdykoliv do naší země zavítal.
„To bych vám přece neudělala, Ede,“ od srdce jsem se zasmála a vykračovala svou jistou chůzí dál.
Prošla jsem konečně dveřmi od místností personálu až do kuchyně.
Vše se zdálo více než v pořádku. V kuchyni byl jako každý jiný den ruch a všichni kuchaři se otáčeli, jak mohli.
„Vidím, že si vedete dobře,“ promluvila jsem k prvnímu, který stál hned u dveří a zdobil talíř s jehněčím na brusinkové omáčce.
Zaraženě kývl a pokračoval dál ve své práci.
Většina z nich si mě evidentně vůbec nevšimla, což vlastně na jednu stranu svědčilo o tom, že byli pro svou práci více než zapálení. A tak se mi to líbilo.
Otočila jsem se tedy, s tím, že se budu mít na odchodu.
Jemně jsem stiskla dveře a ještě před tím, než jsem z této velké místnosti vystoupila moje oči zabloudily k zadnímu rohu.
Evidentně tam byl narušitel. Jakási malá blonďatá dívka v zástěře připravovala pokrm, zatímco jí mladík s tmavými vlasy a vysokou mužnou postavou v bílém tričku a černém moderním saku líbal na uchu. Ona se neskutečně uculovala a neustále se ho snažila odehnat jednou rukou se smíchem. On však stále nepřestával.
Ano, nepřestával. Tiskl se k ní.
Kdykoliv jindy bych takového narušitele vyvedla pouhým jedním slovem tak, že by si to už nikdy víckrát nedovolil. Ale když on… on vypadal…
Pane bože, on mu byl tak podobný.
Zaraženě jsem se vysoukala z místnosti a opřela se o stěnu chodby.
Nejspíš mi už hrabe. Zapříčinil to ten medailon. To, že jsem ho po letech zase viděla, se všemi jeho dokonalými detaily. Tenhle muž určitě vypadal úplně jinak. Jen ty okolnosti a tmavé vlasy zapříčinily to, jak jsem ho viděla já.
Pouhá halucinace.
Nic víc.
Ale nemohla jsem stále uvést tlukot svého srdce do klidu, pravděpodobně mi musely zčervenat i tváře. Vytáhla jsem tedy navlhčený kapesníček z kabelky a jemně se s ním otřela, připravena následovat dál prohlídku.

Líbilo se mi pozorovat Erickův obličej, když mě zahlédl nakonec postávat u baru se skleničkou v ruce.
Udivení se pomalu měnilo v nakabonění a to se nakonec rozpadlo v odrazu jeho očích, který právě prozrazoval „dobře, tak jsem prohrál“.
Začal se smát. „Pošlu tě na léčení.“
„Také tě ráda vidím,“ poslala jsem mu na oko vzdušný polibek a usrkla ze svého drinku.
„Ty piješ?“ podivil se. Moc dobře věděl, že alkoholu moc neholduji. Za ten rok mě viděl jen jednou jedinkrát se sklenkou v ruce, a to bylo na počest této nové práce. A teď už to tedy bylo po druhé. Opět se mi nechtělo rozmazávat, proč jsem takhle nakonec dopadla. Proti svým zásadám. Říkat mu o tom, že mě nejspíš pronásleduje přízrak osoby, kterou jsem se mermomocí snažila potlačit v mých myšlenkách. Jako by si našel nehlídanou cestu a vracel mi tak to, že jsem si vůbec dovolila snažit se na něj zapomenout.
„Mám nízký tlak. Když se mi udělá zle, tak si to můžu dovolit,“ ujistila jsem ho. Nevypadal však, jako že by mi to věřil.
„Stalo se něco?“ setrvával na mě svým pohledem.
„Ne, proč?“
„Jen tak. Aha, takže už to mám, tys přišla jen na skleničku a pak se zase otočíš a půjdeš si domů odpočinout, že je to tak?“ rýpal do mě.
„Ani mě nehne,“ odpověděla jsem rázně. „Musela jsem zkontrolovat, jak se jim vede,“ informovala jsem ho, „a vidím, že jsou opravdu šikovní.“
„Víc, než šikovní. Zákazníci si je velmi pochvalují. Ale,“ zarazil se, „pak tu jsou ještě dekoratéři, a to je čistě tvá práce. Ukázal jsem jim nějaké tvé návrhy a uvedl do místností, takže až se budeš cítit čilá, rádi by nejspíš věděli tvůj názor na jejich práci.“
„Až se budu cítit čilá?“ pobaveně jsem k němu vzhlédla a dopila. „Cítím se víc odpočatá než za celý můj život dohromady.“
Kysele se zašklebil. „Ještě jsem nedostal pochvalu já.“
„Oh, jistě,“ pohladila jsem ho po rameni, „zkontroluji vše ostatní a pak ti půjdu říct, jak vynikající jsi byl.“
Erick si odfrkl. „Ty jsi potvora.“
Oba dva jsme se začali smát. „Dělám si legraci. Odvedl jsi skvělou práci, ovšem.“
Konečně se kasal i on. „Musím teď odjet města, za hodinu se vrátím. Nemusím se snad ptát, zda tu ještě budeš,“ pozdvihl jedno obočí do nechápavého výrazu, jelikož už předem znal mou odpověď.
„Jako správná přítelkyně tu na tebe pochopitelně počkám.“
Za chvíli už jsem ho vyprovázela u hlavních dveří, a pak jsem si ladným krokem kráčela k výtahu, jelikož jít pěšky do dvanáctého patra na vysokých podpatcích mě moc nevábilo.
Zmáčkla jsem tlačítko a v tu samou chvíli se po celém patře rozezvučila melodie mého vyzvánění. Sklopila jsem hlavu, zatímco jsem se snažila vyštrachat v kabelce příval toho hrozného zvuku. Věděla jsem, že to bylo až moc nahlas, ale přesto jsem si nemohla nechat ujít jediný důležitý telefonát a vzhledem k tomu, že jsem poslední dobou dost často byla myšlenkami zaneprázdněna, jsem byla nucena použít nejvyšší hlasitosti.
Všimla jsem si, že než se dveře zavřely, spatřila jsem čísi boty, jak se k výtahu rychle přibližují.
Bohužel, nestihl to. Výtah se už rozjel. Díky bohu, že byl poměrně rychlý, a proto- ať už je to, kdo je to- nebude muset čekat tak dlouho.