XX. Nová éra

„Jé, ahoj Petře, jak se ti daří?“ promlouval k němu otec, hned jak si ho všiml. Pochopitelně, že věděl, že jsme se už dávno rozešli, přesto mi několikrát opakoval, že jsem tím udělala osudovou chybu.
Přispěchal k otevřeným dveřím pokoje, kde stál Petr a jeho výraz nikterak nepolevoval. I na otcově tváři se začaly pomalu rýsovat vrásky. Zaskočeně si prohlédl jeho zaťaté pěsti a nepříčetnost v očích. „Děje se něco?“
Za malý okamžik se mezi nimi objevila i Kateřina, která právě těkala očima ode mě na Patrika a zpět. „Co je?“
„Nic, Petr si přišel pro iPod,“ odpověděla jsem pohotově a očima jsem ho prosila, doslova žadonila o to, aby si nepustil pusu na špacír.
„A proč jste všichni tak… nervózní?“ vyptával se otec stále nechápavě.
„Nejsme. Nic se neděje,“ Patrik se pokusil o uvolněný hlas. Moc mu to však nešlo. Jeho tělem nejspíš stále pulzoval vztek, jenž se mísil s adrenalinem.
„Nedáš si kafe, Petře?“ Kateřina se nepřirozeně usmála. Nebyl to úsměv falše. Přece jen, i ona ho měla ráda. Byl to člověk, který mě donutil nerýpat se do jejich dokonalé rodinky. Ale jako by snad po všech těch letech neuměla to jemné nadzvednutí úst, které vykouzlilo i příjemně vzhlížející oči.
„Ne, nedám, díky,“ pronesl. „Spíš byste měli udělat něco s nimi,“ ukázal především na mě a nesouhlasně při tom pokyvoval hlavou, jako by se mi snažil ještě jednou říci, jak moc odporná v jeho očích teď jsem.
Patrik na něj opět vylítl, stačil ho ještě uhodit do obličeje před tím, než jsme je od sebe s otcem odtrhli.
„Tak,“ zaburácel, „a teď mi někdo laskavě řekne, co se tady děje!“
Kateřina stála za ním, jako křoví, s rukama založenýma v bok a provrtávala mne nepřístupným pohledem.
Jistě, dle jejího úsudku jsem za to už teď mohla já. Nemusela ani vědět o co jde. Ale přesto by měla teď nejspíš pravdu. Tohle byla moje chyba. Má neopatrnost. Pouze má.
„Začněte si je pořádně hlídat,“ hulákal, přes Patrikovi a mé protesty, Petr.
Zatímco můj bratr neustále na Petra nadával ty nejsprostší slova, já jsem se snažila celou situaci nějak uklidnit.
Štípla jsem ho do ruky, aby si konečně uvědomil, že nasadil špatný přístup a takhle se ho nezbavíme.
Vypadalo to, že konečně pochopil a polevil ve své intonaci. „Tati, mohl bys mu prosím říct, ať odejde z našeho domu?“ zněl vyrovnaněji.
„Nechápu, proč bych měl…“
„Pokud můj syn říká, že tu nemáš co dělat, pak prosím jdi,“ skočila mu Kateřina do řeči. Ano, přesně tak to mělo být. Pokud něco řekl Patrik, pak všichni skákali podle jeho pískání.
„Fajn, tak já jdu,“ řekl rozhodně a udělal dva kroky zpět, „ale ještě předtím, než půjdu, tak vám řeknu, co tu ti dva dělali…“
Ksakru.
Se zděšením jsem střelila pohledem k Patrikovi. Tohle se nesmí stát!
„Petře, prosím jdi. Pak si spolu promluvíme,“ zažadonila jsem.
„My?“ znechuceně si odfrkl. „My dva spolu už nemáme o čem mluvit.“
„Mami, ať jde pryč!“
„Petře, odejdi.“ Opakovala okamžitě.
Hlasy, desítky slov od pěti různých barev hlasů. Jeden překřikoval druhého.
Pulzování mého tepu vyskočilo snad nad rámec možností.
Za chvíli se zhroutím, blikalo v hlavě.
Už je to tady. Točí se mi hlava. Dělá se mi mdlo. Asi budu zvracet.
Jediný, kdo stál vedle mě byl Patrik.
Kateřina s otcem se snažili vysoukat Petra z našeho bytu.
„Oni dva spolu spí!“ ozvalo se za rohem.
Buch-buch-buch-buch-buch-buch. Tentokrát to bylo moje srdce.
Zdálo se mi to nebo teď všechno utichlo v hrobový klid?
Možná jsem zemřela? Cítila jsem, jako bych už neexistovala.
Tělo bezvládně dopadlo na měkký polštář.
Otevřela jsem oči. A pak mi došlo, že to byly jen ruce anděla.
„Co ti je?“ naříkal Patrik. „Luci…“
Oklepala jsem se. „Nic mi není. To bude dobré,“ snažila jsem se pořádně nadechnout.
Za chvíli však moje tělo bylo obsypáno dalšími postavami, ty však jen stály u dveří. Zatím nic neříkaly, jen pozorovaly, jak se mě Patrik dotýká. Jak mě hladí po čele, aby mi bylo lépe. Nedivila bych se, pokud by neuvěřili, že tentokrát to nemělo žádný milostný podtext.
„Postavíš se?“ zeptal se láskyplně a opatrně se pokoušel nadzvednout mě.
„Je mi opravdu dobře,“ ujistila jsem ho, když moje nohy dopadly na zem a já se udržela. Pravdivostí své věty jsem si ale tak jistá nebyla.
Mohlo by to být i lepší.
Přesto jsem nechtěla, aby se mě teď nijak dotýkal, už tak jsme v tom byli až po uši.
U rohu chodby jsem zahlédla stále Petrovu postavu.
„Vypadni odsud!“ zakřičela jsem hystericky. „Zmiz!“
„Patriku,“ začala Kateřina s očima strnulýma na svého milovaného syna, tentokrát se v jejím pohledu však nezračilo tolik zaslepené lásky, jako vždy, „můžeš mi vysvětlit, o čem to mluví?“
„Nechápu, o čem mluví,“ odpověděl ledově. Zasloužil by si obdiv za to, jak úžasně se právě držel, zatímco ze mě byla pouze stojící troska.
„Lucko,“ vystřelil otec. „Je to pravda?!“
Snažila jsem se promluvit, ale jakkoliv jsem se na to v duchu připravovala, přišlo mi, že i v hlavě se můj hlas nesnesitelně třásl. Rozhodně bych nezněla tak věrohodně jako Patrik.
„Na něco se tě ptám!“
„Ne, tati… není to pravda,“ hlesla jsem. Kupodivu zněl spíše vyčerpaně, než jakkoliv jinak.
Cítila jsem se tak. Na pokraji zoufalství.
Chtělo se mi křičet a kdybych mohla udělat víc, než jen hloupě stát na místě se svěšenýma rukama, určitě bych v první řadě utekla vzteky k Petrovi, který se snažil každou vteřinou opět přibližovat do centra dění. Nejspíš mu dělalo dobře, když mě viděl v tomto stavu.
„Nevěřím jí,“ vyjekla Kateřina a přistoupila ke mně.
„Ještě dnes si sebereš svoje věci a vypadneš odsud. Stejně si přinášela jenom samé problémy, už od začátku, cos sem přijela…“ zasyčela mi do obličeje.
„Mami…“ vložil se do toho Patrik. Otec ho však umlčel.
„Chceš mi snad říct, že si to Petr vymyslel?!“
„Nejspíš ho drtí to, že se s ním rozešla,“ nadhodil Patrik. „Nechte ji už být, vždyť jí není dobře, copak to mami nevidíš?“ odstrčil ji ode mě.
A zatímco jsem v rohu chodby zaslechla opovržlivé odfrknutí, Patrik se mi zadíval lítostivě do očí. Jako by říkal „neboj postarám se o tebe, nikdo ti už neublíží.“
V tu chvíli se mi chtělo začít ječet na celý dům. Copak nedokázali pochopit, že bych ho mohla milovat? Co na tom bylo tak špatného? Tak hrůzného? Byla to láska.
Na té přece nemohlo být nic zlého.
Kdyby mohl, určitě by mě teď objal a nechal mě, ať v jeho náruči schoulím, zatímco by mě laskal na vlasy. Klidně by si nechal zamazat svou mikinu od mých slz smíchanými s černou vzpomínkou mého nalíčení.
Musela jsem vypadat směšně.
Prstem otřel mou slzu.
„Jdi od ní!“ zakřičela jeho matka. A to bylo snad poprvé v životě, kdy jsem ji viděla, aby ho uhodila.
Zhrozila jsem se nad tím, co vidím.
„Nemlať ho! Nic neudělal!“ rozkřičela jsem se. „Dobře, můžu za to já, za všechno můžu já. Stačí?“
„Za co přesně?“ dožadovala se vysvětlení.
V té chvíli jsem nabírala zpět svou sílu a jen malinko stačilo k tomu, abych jí tu facku vrátila zpátky. Klidně bych to udělala. Už mi na ničem nezáleželo. Na ničem, kromě něj. A pokud jsem mu mohla v téhle situaci nějak pomoct, pak jedině tímto způsobem.
„Patrik nic špatného neudělal. Já jsem ho totiž…“
„Lucko, co to říkáš?“ zašeptal mi zděšeně k uchu.
„Svedla jsem ho. Můžu za to já…“
Otec i Kateřina právě stáli jako opaření. Její ústa dokonale tvarovala velké O. I otci poklesla brada.
„Lucko, ty jsi děláš srandu, že…“ promlouval ke mně táta, a jeho hlas zněl poprvé, jako by se jako správný otec snažil mi porozumět.
„Ona lže! Říká to jen proto, abyste toho už nechali. Tati, to není pravda. Vážně.“
„Zmlkni Patriku. Takže mladá dámo, od teď už tady nemáš místo. Do hodiny tě tu nechci vidět. Nepatříš k nám a nikdy si nepatřila. Vše co jsi mohla, jsi zničila. Nedivím se, že tvoje matka z tebe nervy zemřela…“ snad to byl hlas otcovy přítelkyně.
Barvy hlasů se mi totiž začaly slévat do jedné. Ale ona byla ta, která to odnesla. Tohle si nesměla dovolit. Tohle jsem nemohla dovolit já. „Mojí matku si nebudeš brát do pusy! Nesaháš jí ani po kotníky!“ moje pěst vyletěla k jejímu propadlému obličeji.

„Lucko, prosím nechoď,“ prosil mne Patrik na prahu mého- nyní už bývalého- domova.
Byla to snad slza, co se leskla v koutku jeho oka?
„Musím jít. Viděl jsi, jak to celé skončilo,“ hlesla jsem sklíčeně. Neměla jsem už sílu se o tom dál bavit. „Neznamená to, že se přestaneme vídat,“ ujišťovala jsem ho v tichosti.
„Hrozně mě to celé mrzí, prosím opatruj se,“ pohladil mě po vlasech a políbil na ústa.
Cosi mě zastudilo na tváři. Tak to tedy opravdu byla slza lítosti.
„Opatrně, už toho bylo dost pro dnešek,“ snažila jsem se alespoň trošku žertovat.
„Říkal jsem ti to už jednou. Nezáleží mi na nich. Nebojím se toho, co mi teď udělají. Nic není horšího než to, že musíš odejít.“
Dlaní jsem jemně sjela po jeho broskvové tváři. „Miluju tě.“
„Já tebe taky. Nezapomeň mi napsat co nejdřív. Budu neustále čekat u telefonu,“ oznámil vážně a ještě jednou mě pevně objal.
V tu chvíli zatroubilo u hlavních dveří auto. V rukou jsem držela jen tři velké kufry. To byly všechny věci, které jsem toužila si sebou vzít. Většina z nich byly jen knihy a pak nějaké drobnosti na památku, které mi připomínaly právě mého bratra. Spousta fotek. A málo oblečení. Bylo mi jasné, že zbytek, který jsem v pokoji nechala, Kateřina pravděpodobně už na zadní zahradě pálí. Bylo mi to fuk.
„Chtěl bych jít s tebou…“ opřel své čelo o mé, takže jsem bedlivě naslouchala jeho hlubokým nádechům a výdechům.
„Taky bych si to přála. Ale nejde to, ty víš, že to nejde…“ to byly má poslední slova, už jsem nemohla přes to soužení v hrdle dál polykat, natož mluvit. Naposled jsem ho rychle políbila, a pak už jsem mu jen mávala předtím, než se za mnou velká kovová vrata zavřela.
To, že se se mnou nikdo nešel rozloučit, mě ani tak nemrzelo. Právě jsem spíš hloubala nad tím, jak započnu další éru svého života.
Teď už to nebylo jako dřív, nyní už jsem se musela vzchopit. Přestat být dítětem a začít se učit žít jako dospělý člověk.
Žádné tisíceré volby.
Musela jsem se naučit rozhodovat se okamžitě.