II. Nejedno škobrtnutí

II. Nejedno škobrtnutí

---

Fajn, pomyslela si rázně. Pokud chce hrát tyhle hry, tak je klidně bude hrát, jen aby mu ukázala, že není tak slabá, jak si myslí.

"Co ode mě chceš slyšet?"

"Chci vědět pravdu."

"Zamilovala jsem se do tebe hned v okamžiku, kdy jsem na tebe upadla. V ten moment, kdy jsem se ti podívala do očí a tys tam stál v tom dešti, v ten moment jsem věděla, že jsi moje…"

Přestala mluvit. Dál už to nesměl vědět, i tak mu řekla víc než by měla.

"Tvoje co?" toužil dychtivě po odpovědi.

"Kdy ses zamiloval ty do mě?" Amanda překryla jeho otázku tou svou, ačkoliv nakonec uznala, že to možná nebyl dobrý nápad se ho na to ptát. Čím déle tu s ním stála, tím víc ji to bodalo.

Bill se usmál. "Vzpomínám si na to, jak jsi mi pomohla na nohy. Měl jsem všechno otlučené a mokré. A přesto mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. A pak, jak ses rychle otočila a nechala mě tam… měl jsem pocit, jako bych ztratil kousek svýho já, i přesto, že jsem ho předtím na dvě vteřiny měl. Byl to nepopsatelný pocit."

Bill opět odvrátil hlavu od Amandy a usrkl své číše. Amanda doufala, že teď nastane chvíli ticho, že vánek odplaví tuto bezmocnou chvilku. Ale to se hluboce mýlila.

"Jediný důvod, proč jsem komukoliv dovolil, aby mi tě vzal je, že ten někdo je můj bratr. Ale teď, když tu vedle mě stojíš a já vidím opět ty detaily tvojí krásy…"

"Bille, prosím už nemluv… mluví z tebe víno…"

"Ne, už nebudu. Stalo se to, co se mělo stát…"

V té chvíli jí ho bylo neskutečně líto. Chtěla mu moci pomoct, chtěla se v něm vyznat a hlavně se chtěla vyznat i sama v sobě. Ale nevěděla co udělat, aby s ním dokázala mluvit otevřeně, tak jako za starých časů. Pamatovala ten krátký časový úsek, když se zasnubovali s Tomem. Tehdy byl Bill ještě vyrovnaný a na očích mu bylo vidět, že jim to ze srdce přeje. Chodil je navštěvovat každý den. Pak jeho docházky uvadaly až se nakonec neviděli skoro vůbec. Amanda věděla, že to dělá nejen pro jeho dobro, ale též i pro její. Ať byl jakýkoliv sobec a hlupák, a ať se Amanda snažila sebevíc vyhnat ho z hlavy, po dobrém nebo po zlém, nešlo to. Tom si nejednou všiml jejího pohledu, když Bill odcházel.

Měla jsi utéct, když jsi mohla.

Ne, nemohla bych to udělat. Jsem silná, nepotřebuju utíkat.

Silná?Ukaž tvojí sílu. Sedíš tady naproti němu a jediné na co myslíš je vpít se mu do rtů, pomilovat se s ním přímo tady před zraky všech, i Toma. V tom tkví tvoje síla?

Ne. Do hlavy mi nikdo nevidí. Já miluju Toma a tak to taky zůstane. Nikdy bych neudělala to, na co moje hříšná hlava myslí.

Jsi lhářka a moc dobře víš, že jednou nastane čas, kdy se dostaneš do temnoty a stáhneš sebou i bratry.

To není pravda! To bych jim nikdy neudělala… nehádej se!

Víš, že jsi toho schopna. Už nejednou jsi jim ublížila.

DOST!

Amanda se oklepala, jako by na ni sáhla smrt. Vylekaně se podívala do dvou mandlových očí a zkoumala, zda měl vtíravý hlas v její hlavě alespoň trochu pravdy. Nechtěla si to přiznat, ale věděla, že pokud bude s Billem udržovat kontakt a blízkost, mohlo by se stát, že by provedla něco, čeho by pak do smrti litovala.

"Promiň Bille, musím jít, není mi dobře. Přeju tobě i tvojí snoubence hodně štěstí, pozdravuj ji ode mě," naklonila se, aby ho políbila na tvář.

A tehdy, náhodně, zafoukal opět prudký vítr. Billovy vlasy mu šlehly do obličeje svými ostrými konečky. Ohnal se a místo tváře jí nastavil svá lačná ústa.

Děj se zastavil, Amanda tam stála, a cítila jak jí buší srdce do rytmu lyrickoepické písně s tragickým koncem. Přesto se jí nechtělo odtrhnout. Chtěla tam stát, dál, až navěky. Ani jeden z nich neměl tušení, kolik času uběhlo, než se jejich rty rozpojily. Ale pak už Amanda cítila ostrý pohled zabodnutý do jejích pružných zad. Otevřela uslzené oči a podívala se na něj, jako by mu tím snad chtěla projevit omluvu.

"Siempré en mi corazon," špitla provinile a podržela si své dlouhé šaty, aby mohla bez problému odkráčet z balkonku.

Oslnivé světlo jí donutilo mlžit očima. Nejspíš vypadala podivně, jelikož se jí za zády objevil Tom se skleničkou v ruce. Svou zábavu pro dnešní večer nechal sedět u stolu s jiným mužem a starostlivě se Amandě zadíval do očí.

"Ty pláčeš?"

"Ne," Amanda naoko zamhouřila očima ještě víc, "to světlo je příšerné."

Kdyby se vyhlašovala cena za nejlepší herecký výkon podaný v jedné větě, měla by jsi Oskara. Pomyslela si v tu chvíli.

"Myslím, že bychom měli jít, co ty na to?" podotkl Tom a odložil skleničku.

"Taky myslím, ale pokud se chceš ještě bavit, klidně tu zůstaň. Já jsem unavená, pojedu už rozhodně domů," přitakala a objala ho.

"Pojedeme spolu. Počkej tady," usadil ji na židli, "půjdu se jen rozloučit s bráchou."

Amanda kývla a rozhlédla se pořádně kolem. Oči už si začaly zvykat na přímé zářivky. Bylo zde minimálně padesát lidí. Většinu z nich už poznávala z minulých večírků, někteří z nich byli dokonce už i její dobří přátelé. Všichni se dobře bavili, pili víno, smáli se a tančili.

Jen Amanda zase seděla a tiše přemítala v hlavě jeden problém. Proč se nedokázala smířit s životním postavením jaké jí osud přinesl? Měla všechno na co si jen ukázala. A přesto jí to nestačilo. Proklínala se a obdivovala muže, kteří o ni jen okem zavadili. Ne, takhle to už dál nepůjde, tvrdila si. Musí to vyřešit, musí s tím něco udělat, ať už to bude mít závěr jakýkoliv. Nesmí dovolit, aby potopila dvě osoby, na kterých jí nejvíce záleží.

Ale co by měla udělat?

Opustit jediného člověka, který jí stál vždy za zády, když padala do neznáma, aby ji zachytil? To nemohla.

Nebo snad rozloučit se s člověkem, kterého milovala na světě ze všeho nejvíc, ačkoliv jí bodal do srdce jednu ránu za druhou, ač nevědomky?

"Můžeme jít," Amanda ucítila teplý polibek na tváři. Ihned se zvedla a odkráčela ke dveřím. Tom už procházel pomalou chůzí chodbou, zatímco ona zavírala, aby se dnes v noci naposled střetla s těmi dvěmi blyštivými světly, které ji propalovaly a nenechávaly ji noc co noc spát.

****

"Ty na něj nikdy nezapomeneš, že ne?"

Amanda ležela na posteli. Pomalu svítalo a do oken začaly pronikat první paprsky světla doprovázeny ptačím zpěvem. Tom nesnášel, když Amanda nezatáhla žaluzie. Rušilo ho to ze spánku, ale dnes si očividně přivstal, jelikož mu hlavu provrtávala nepříjemná otázka.

Stočila k němu ospalé oči a zívla.

"Co tím myslíš?"

"Ty víš."

"Nevím," Amanda zalhala.

"Nech toho, víš to moc dobře. Bill, můj bratr, on a zase jen on. Po celý tvůj život!" Tom mírně zvyšoval hlas.

"Nekřič na mě, prosím," Amanda se uraženě odvrátila na stranu od Toma.

Tu chvíli se dívala ven z okna jako by hledala alespoň malou podporu v obraze, který se jí rýsoval před očima. Oba dva mlčeli. Tom už nejspíš nevěděl co prohlásit a Amanda… nevěděla co říct, tak aby nelhala a zároveň mu neublížila.

"Ami," špitl prosebně a přilnul k jejímu tělu, dlaň jí vložil pod břicho a hlavu stočil do jejích vlasů, "co ode mě chceš?"

V očích jí kanuly slzy. Otřela obličej do polštáře a stiskla mu dlaň svou rukou. "Nic, dáváš mi všechno."

"Tak co dělám špatně?" hlesal na hlase.

"Nic, Tome," Amanda šeptala, protože měla pocit, že kdyby přitvrdila na tónu, poznal by, že plakala, "jsi dokonalý. Až moc dokonalý."

"Ksakru, tak proč mi tohle děláš?! Co se děje? Proč musíš myslet pořád na něj? Svýho bratra miluju a ty to víš, ale jsou okamžiky, kdy se nemůžu prostě smířit s tím, že se do něčeho plete. Ty jsi moje manželka a já tě chci mít jen pro sebe!" Tom přitvrdil na intonaci.

Amanda viděla, že je naprosto v koncích. Bylo jí ho líto a věděla, že to je jen kvůli ní a jejímu pošetilému chování. Ale copak s tím mohla něco udělat? Nevěděla co udělat, aby přestala myslet na Billa. Vždyť přece ona Toma taky milovala. Milovala je oba.

"Tome, prosím, neřeš to teď. Pojď, lehneme si ještě chvíli," políbila ho na jemně na rty a prosebně mu pohlédla do ublížených očí. V zápětí se zvedl z postele a lítost se změnila ve vztek.

"Kašlu ti na to!" zakřičel. "Mám toho dost. Srovnej si to nejdřív v hlavě. Nechci žít s tebou, když jsi myšlenkami jinde, kurva, co víc mám pro tebe udělat?!" sebral si věci ze židle u dveří a otočil se na patě, aby vykráčel nasupeně z pokoje.

"Tome, počkej! Tome," Amanda utíkala v jeho stopách, ale než si stačila vzít tričko ze skříně na sebe, bouchly dole dveře a ona zdrceně usedla zpět na postel. "Tome," prohlásila směrem ke stolečku, na kterém se vyjímala jejich svatební fotografie. Ale sama si byla vědoma, že to už jí nepomůže. Musí udělat něco s tím, aby přestala myslet na jeho dvojče.

Věděla, jak moc mu ubližuje. A přesto neměla tu sílu, aby udělala ten důležitý krok.

Ale teď budeš muset. Tom nebo Bill.

To raději nikoho.

Musíš se rozhodnout, jsi už dospělá. Nemá cenu na něco si hrát.

Nemůžu si vybrat. Ne, to nejde.

Za hodinu na to seděla Amanda stále na posteli, vedle sebe měla horu posmrkaných kapesníků a právě si otírala opuchlý nos.

"Vezmi to, no tak," křičela do telefonu, ačkoliv na druhé straně se stále nikdo neozýval.

Už asi po dvacáté se pokoušela dovolat se Tomovi a on to stále nebral. Začínala se obávat, že se mu něco stalo.

"Dobrá," odhodila si váhu peřiny z nohou a slezla z postele. Odhodlaně si vyházela ze skříně oblečení, pročesala si vlasy, popadla kabelku s klíči a telefonem a během deseti minut opustila byt. To, že momentálně vypadala, jako by měla infekční nemoc v posledním stádiu, vůbec neřešila.

Co mám dělat? Komu ještě zavolat?

Ty víš, komu bys mohla zavolat a určitě by ti pomohl.

Ne, to bych nemohla. Ublížila bych mu tak ještě víc. To nemůžu.

Ale no tak, co když bude zrovna tam?

Ne!

Měla bys…

Přestaň mi radit! Dobře, zavolám mu, jen abych se zeptala, jestli o něm něco neví. Spokojená?

V zápětí zmáčkla dlouze dvojku a na display se objevil Bill. Po pěti vteřinách hovor přijal.

"Ahoj. Děje se něco?"

"Ahoj, je tam u tebe Tom?"

"Ne, není, proč? Měl by být?"

"Ne, v pořádku. Nevíš o něm něco?" Amanda měla sklony k panikaření, ačkoliv na druhou stranu se bála ukázat, že se opravdu něco stalo. Nerada by mu vysvětlovala, že se s Tomem pohádali kvůli němu. Nakonec by se všichni mohli rozhádat a to je to poslední, po čem toužila.

"Poslyš, co je?"

"Nic není. Všechno v pořádku. Jen, že se mu nemůžu dovolat, jinak v pořádku," Amanda se pokusila znít klidně. "Musím končit, měj se hezky."

"Počkej, Em," Bill ji zarazil, "jeď se podívat do klubovny, možná, že zkouší."

"Hned tam pojedu, díky moc, Bille."

"Em…"

"Pak se ti ozvu, zatím ahoj," odbyla ho stručně a v tu chvíli absolutně nepřemýšlela nad tím, jestli mu tím nějak ublížila. Musela jet za Tomem, musela mu vysvětlit, jak se věci mají a dát do pořádku nesrovnalosti, které vznikly její vinou.