XXIV. Lhář, lhář

Červen, 2004

Samá dálnice.
Dálnice sem, dálnice tam.
Pár stromů.
Achjo, už mě bolel zadek a ta cesta mě upřímně šíleně unavovala. Dokonce jsem během těch dvou hodin už úplně odhodil nervozitu a její post teď zaujala nevraživost a vztek.
Který idiot tyhle sedadla vymyslel? Hlavně, že v sobě měly vyhřívání. Opravdu skvělé.
No co, kašlu na to. Pomalu jsem se svezl dolů k zemi, abych nezatěžoval svou, už tak dosti zmrzačenou, sedinku. Haha, tohle slovo mi přišlo opravdu vtipné. A moje matka ho poslední dobou používala neustále. I když pravda, neustále se snažila zdokonalovat se v němčině, a proto poslední dobou doma odhazovala náš mateřský jazyk a snažila se neustále žvatlat něco v řeči, kterou jsme a já a otec upřímně nenáviděli, ačkoliv jsme se ji oba za ten půl rok už perfektně naučili.
Kdyby mi tolik na téhle cestě nezáleželo, už před hodinou bych poprosil o zastavení. Čert vem ty peníze, vzduch byl skoro nedýchatelný, i přes zapnutou klimatizaci a vedle mě celou dobu chrápal nějaký německý zavalitý puberťák.
Pominul dokonce i stav, který bych nazval „jako na trní“. Přece jen, rodiče nevěděli o mém výletu. Chabě se domnívali, že jedu na jih za mou nejlepší kamarádkou, která u nás už párkrát byla.
Oči se samovolně přetáčely, když jsem si vzpomněl na matčinu reakci po Anettině příjezdu.

„Vítej, drahoušku, bože, ty máš tak krásné vlasy, jaký používáš kondicionér?“
Trapnost, kterou jsem cítil, byla v tu chvíli opravdu slabé slovo. Všichni se tolik změnili od doby, co jsme odjeli. Možná i já, přesně nevím. Ale věděl jsem, kdo mi to může říct.
A za tou osobou jsem právě jel.
I přes to kolik špatných slov o ní u nás doma padlo. I přes to, jak hrubě se mnou zacházeli, kdykoliv jsem se jí zastal. A jak se snažili mi ji mermomocí vymýt z hlavy. Hlupáci. Nikdy bych na ni nezapomněl.
Jen jsem se trošku obával toho příjezdu. Co když už zapomněla ona na mě? Zas tak dlouho to nebylo, to byla pravda. Ale třeba mi neodpustila moje stupidní chování. A i když to bylo sobecké, nechtěl jsem ani trošku pomyslet na to, jak se tehdy musela cítit. Třeba mi to teď dá pořádně sežrat. Třeba přijedu a ona bude v objetí jiného muže, zamilovaná a bude si hladit svoje narůstající bříško.
Brrr, oklepal jsem se, až se tlouštík lekl, hlasitě zachrochtal a opět upadl do spánku.
Ne, takhle to určitě nebude. Určitě doufá, že jsem se na to vše nevykašlal.
Tolik mi to všechno bylo líto. Kdyby jen tušila, čím jsem si prošel já. A těšil jsem se, až jí o tom povím, až jí řeknu úplně všechno, co se tehdy v tom zmatku odehrálo. Jak na mě ušili boudu. Do dnes jsem je za to nenáviděl. A hlavně svou matku. Všechno to byl beztak jen její nápad.
Kolikrát jsem se snažil se s otcem normálně domluvit ohledně Lucie. A mnohdy už by býval moje argumenty přijal a vzal ji zpět do rodiny, nebo alespoň by se o ni nějak postaral. Vždyť byla na vše úplně sama. Viděl jsem to na jejích očích ten den, kdy jsem ji viděl naposled.
Dezorientace, lítost, zmatek.
Jak jí tohle mohl proboha udělat?
Já bych se měl stydět za spoustu věcí, které jsem kdy v životě udělal. Ale dokázal jsem to přijmout. Kdežto to on nedokázal. Poslední dobou si neustále hrál na příkladného otce, jako by tím chtěl snad vykompenzovat to, čeho se dopustil. Jak ubohé.
Ale ani já jsem v tom nebyl nevinně, byl jsem takový hlupák. Ten půl rok v Berlíně mě naučil poměrně dost. Naučil jsem se ještě víc než kdy jindy lhát, být více ofenzivní, ale přesto navenek hrát tak, aby mi uvěřili mou napravitelnou povahu.
Opravdu věřili, že už nemám sebemenší chuť se s ní setkat. Nikdy jsem nelhal rád, ale poslední dobou se to zdálo při všem více než nutností. A přece, když lhali oni mě, proč bych nemohl to samé udělat já jim?
Čas dál ubíhal a já se jen tiše modlil, kdy už konečně budu moct opustit tenhle příšerný stísněný prostor. Ačkoliv tyhle autobusy byly všemi preferovány, podle mě to nebylo nic moc. Ale nakonec, mohlo to být jen mou roztěkanou náladou. A možná jsem se prostě jen nemohl dočkat. Ostatní se zdáli vcelku v klidu. Tiše sledovali na obrazovkách před sebou nějaký film, který mne absolutně nezajímal. Stejně by se mi bouřily myšlenky někam úplně jinam.

Bylo zvláštní, že tady zatím nebylo tak dusno, jako u nás. Vše okolo mi spíše přišlo jako teprve v polovině jara. Do obličeje mě ovíval jemný vítr, přesto slunce příjemně žhnulo nad mojí hlavou. Cítil jsem, jak moje tmavé vlasy skoro hoří.
Lidé okolo se tvářili stejně zasmušile, jako když jsem tu byl naposled. Ale u nás to nebylo o moc jiné. Lidé si prostě až příliš berou k srdci své starosti. Vím, lehce se mi to říká, když jsem ze všeho vyvázl s naprosto čistým štítem, stále kryt za zády mých rodičů. Ale upřímně jsem mohl říct, že bych se stokrát raději potuloval s mojí láskou za chladných nocích venku, než být rozmazlován jako spratek. Brali mě stále jako dítě, a nedokázali pochopit fakt, že už jím dávno nejsem. Přestal jsem jím být ve chvíli, kdy jsem ji musel opustit.
Zrovna sem se blížil k jejímu domu, dost dobře jsem si pamatoval, kde bydlela. Tohle bylo to místo. Starý pražský dům s dvanácti byty v jednom vchodu. Fasáda by rozhodně potřebovala spoustu úprav. Ani okolí nenabízelo moc krásy, ale to bylo teď úplně jedno.
Měla můj obdiv už jen za to, že si dokázala něco najít a přes veškeré své starosti se netvářila při našem setkání tak příšerně, jako lidé tady.
Přimhouřil jsem oči nad jmény na zvoncích a snažil se najít nějaký bod, který by mě utvrdil v tom, na který zazvonit. Naposledy jsem se, já hlupák, nezeptal, který zvonek jí patří. Polovina z nich tady neměla ani pořádnou nálepku se jménem, to jsem měl snad zazvonit na všechny? Kdybych alespoň měl svůj starý telefon, který se čirou náhodou ztratil v den, kdy jsem od ní odjížděl. Kdybych si její číslo alespoň pamatoval z hlavy. Ona si to mé vždycky pamatovala, a vždycky mě nutila zapsat si za uši její. Vždy jsem to slíbil, ale nesplnil.
Jsem idiot. Ušklíbl jsem se sám nad sebou.
Co třeba kdybych zavolal? Ne, stupidní nápad, určitě by plná natěšení vylítla ihned dolů jen v županu s natáčkami na hlavě jako v hollywoodském filmu a popadla by mě.
Zatřepetal jsem prsty, jak mnou prolítla nervozita a nedočkavost v jednom. Jako by to tělo nemohlo všechno ustát, a proto se to muselo vytřepat ven.
Zkusil jsem počítat. Zvonky byly rozdělené na čtyři patra po třech, stejně jako byty, pak by to relativně mohl být přece tenhle zvonek.
Neváhal jsem ani vteřinu a zazvonil. Při nejhorším po mě někdo vyjede. Bylo mi to úplně fuk.
Těšil jsem se jako malé děcko na cukrátko. Na to, až uvidím ty její oči. Jak vystřelí pohledem, hned jak mě uvidí. Alespoň v tom jsem doufal. V to malé zablesknutí v jejím zelenavém pohledu za těmi hustými řasami. To, jak se jí rozhodí vlasy, zatímco bude utíkat po schodech dolů. Jak bude sjíždět rukou po zábradlí, jak to dělávala kdykoliv na schodech. To, jak mě svými pažemi pevně stiskne a ke mně pronikne ta její jemná sladce vábivá vůně parfému, který zbožňovala. Tušil jsem, že pak by se odtáhla, změřila si mě pohledem, zatímco já bych zkoumal ten její bez chybný obličej. Vycenila by zuby a nakonec by přitiskla svoje rty na moje a otevřela by ústa. Ani já bych se nebránil je otevřít. Tolik jsem ji miloval. A tolik mi chyběla. Všechny ty večery, kdy jsem vylehával u postele na jejím vánoční dárku. Prošívaný polštář s potiskem našich obličejů, který byl naplněný meduňkou. Alespoň o nocích jsem se cítil blízko ní, i když to bylo opravdu jen málo z toho, jak jsem chtěl ve skutečnosti být. Bylo zvláštní, jak jsme oba stále přemýšleli podobně. Darovali jsme si podobnou památku. Tušili jsme, co druhému udělá největší radost. Když jsme tenkrát dojeli do nové země, schválně jsem ho neustále vystavoval na posteli, ačkoliv jsem poslouchal každý den nespočetně různých nadávek. Tvrdě jsem si stál za tím, že alespoň tuhle památku mi vzít nemůžou. Matka se kolikrát snažila ho vyprat tak, aby na něm potisk nezůstal. Měla smůlu, evidentně byl kvalitní.
Ale přiznám se, že po čase, když jsem vymýšlel plán, jak se k ní zpět dostat, jsem ho začal ukrývat díky věrohodnosti. Ráno jsem ho povlékal a večer to příšerné tvrdé povlečení sundával.
„Ano?“ ozvalo se v mluvítku.
Byl to ženský hlas, přesto to nebyla ona. Určitě to nebyla ona, nebyl to ten krásný zvonivý hlas. Tahle dáma měla určitě už po třicítce a dle hlasu se zdálo, že nejspíš hodně pila. I když jsem si byl vědom, jak to muselo zkreslovat, tohle byl druh nejhoršího chrapláku.
„Promiňte, je tam někde Lucka?“ zeptal jsem se zdvořile.
„Jaká Lucka?“
Zkřivil se mi obličej. „V kterém bytě bydlíte, prosím?“
„Proč to chcete vědět?“ ptala se opatrně.
„Jestli jsem náhodou nehmátl po špatném zvonku, víte. Hledám Lucii Jaříkovou.“
„Aha, to byla ale bývalá nájemnice,“ vyhrkla rychle, jako by se mě už chtěla zbavit.
„Ksakru,“ zaklel jsem.
„Prosím?“
„A nevíte, kam se přestěhovala?“
„To opravdu nevím, podle všeho vím, že tu žila jen velmi krátce,“ opět zachraplala.
Přišlo mi v tu chvíli nezdvořilé napínat dál její zničené hlasivky.
„Nic o ní nevíte?“ nemohl jsem si pomoct.
„Ne, opravdu ne. Nashledanou.“ Ukončila to, pískot v mluvítku už byl ten tam.
„Nashle,“ hlesl jsem a měl se pomalu na odchodu, zatímco hlava okamžitě pracovala na tom, od koho bych se mohl dozvědět, kde je.
Neměl jsem žádné pojítko. Naposled ještě nechodila do práce. Nikdy nevysedávala v barech, společných kamarádů jsme moc neměli.
Vlastně žádného. Až na sousedy.
Marek!
Ne, to je blbost. On by byl určitě poslední člověk, kterému by se svěřovala. Nikdy ho přece neměla ráda. A ke všemu, ani na něj jsem neměl číslo, takže by bylo zbytečné tam jezdit.
Lucko, probůh, kde je tě konec?!
Třeba už opravdu začala žít po svém. Už se na mě vykašlala, zapomněla na mě. Je jí jedno, kde jsem byl. A mohl jsem si za to sám, kdybych našel tehdy, dříve možnost k tomu utéct a vidět ji, určitě by to neudělala a byli bychom dál spolu.
Ale přece jsem nejel tolik kilometrů k tomu, abych se teď otočil a seděl v tom příšerném autobuse domů zase dál. I přes jejich super vyhřívané sedačky, mimochodem, které byly úplně na nic v létě, se mi tam nechtělo.
S pocitem v koncích jsem si tedy prohrábl vlasy, jako by mi to mělo pomoci k tomu, najít řešení, co dál. Omylem jsem kopl do velkého kamenu na zemi a bolest mi probleskla palcem u nohy.
„Ty vole,“ zamumlal jsem si vztekle pod nos.
„Ahoj, hele, kámo, nemáš cígo?“ přivandroval si to ke mně nějaký kluk asi o rok mladší než já. Evidentně to byl největší machr, takové jsem na škole nenáviděl. Díky bohu jsem se k žádné partě nečlenil. Nebyl jsem ani idiot, jako tenhle, který se na mě právě opravdu hrozně mužně tvářil, ani šprt. Většinu času jsem byl stejně závislý jen na myšlenkách o Lucii.
„Nekouřím,“ odpověděl jsem lhostejně.
„Aha, a nemáš papírek?“ zachichotal se velmi jistě.
Nejraději bych mu ji pleskl. Neměl jsem nic proti kouření ani hulení, ale tohle byl zjevně kluk, který měl potřebu zapadnout někam mezi stejné blbečky jako byl on.
„Mám, ale nemám tužku….“ Nechal jsem ho za sebou při cestě na metro.