XIV. I on dokáže být krutý

XIV. I on dokáže být krutý…

Uběhl týden od zjištění té nové zprávy. Amanda se snažila nenechat na sobě nic znát. Před Tomem se chovala stejně jako posledních pár měsíců, přetvařovala se. Šlo jí to dokonale. Ráno šla do práce, kde se povětšinou záměrně vyhýbala konfrontacím s Olivierem, který, jako by ji poslední dobou sledoval stále víc a víc. Z práce jela ihned ke svému doktorovi. Slíbila si přece, že hned jak to bude možné, začne vážně uvažovat o svojí psychické stránce.

„Takže, až příští týden, pane doktore?“ Amanda vstávala z postele. Už několikrát mu přímě do očí řekla, že i kdyby byla naprosto v pořádku, platila by mu jen za to, aby si na tomto lůžku mohla hodinku zdřímnout.

„Ano, uvidíme se po dovolené. A nezapomeňte na heslo dnešního dne…“

„Přijmout sebe i své nedostatky, mám to na paměti, nebojte se,“ mile se usmála na postaršího muže a potřásla mu rukou.

„Nemusíte se bát, myslím, že ten stav je jen přechodný. Vše se dá napravit, je to jen otázka vašeho nitra,“ chlácholil ji. Taky aby ne, pomyslela si, když v ruce drží už peněženku.

Ale ať to bylo jakkoliv, musela uznat, že kdykoliv se ocitla v téhle- ničím nerušené místnosti, za přítomnosti tohoto muže, cítila je krásně, stejně bezstarostně jako kdysi.

„Snad to bude lepší.“

Doktor na ni mrkl. „Rád slyším pozitivní přístup,“ rozhodil rukama a dovolil jí ještě se na chvíli usadit k jeho stolu, „víte, myslím, že by vám prospěla malá dovolená.“

„Dovolená?“ vykulila oči. „Ale, pane doktore, zrovna jsem se vrátila z dovolené a v práci už by mi…“

„Je to pro vaše dobro, chtělo by to třeba nějaké lázně nebo něco podobného, něco kde si můžete v klidu vytříbit myšlenky a nemusíte nikam spěchat. A také- měla byste jet sama.“

Amanda sklopila hlavu. „Vím, že toho je na mě moc. Chci říct, fyzicky ne, ale psychicky je to šílenství. Víte- nejde tu ani tak o mě, jde o mého manžela. Kdyby mi na něm nezáleželo, možná by se tohle nedělo, nebo- kdyby mi nezáleželo aspoň na jeho bratrovi,“ hlesla studem.

„Mluvili jsme o tom, a já pevně věřím, že přijdete na to, co je správné.“

Amanda vstala ze židle a kráčela pomalým krokem z místnosti, vzala si kabát a ve dveřích se ještě naposled otočila: „Já v to pevně doufám.“

***

Amanda se ocitla v ruchu a před zraky desítek lidí, byla již temná noc. Jeden z dalších večírků po vystoupení. Slíbila Tomovi, že ho doprovodí. A sliby se mají plnit. Jenže v moment, kdy mu přikývla, jí opět nedošlo, že Tom není jediným členem kapely, pochopitelně.

Právě seděla mezi Tomem a Gustavem, vedle něj seděl vzpřímeně Bill a za ním Georg, který zrovna prohlašoval něco extrémně vtipného. Nevěděla proč se ostatní smějí, když jí nic dnešní noc vtipné nepřipadne. Zkroušeně seděla zarytá do sedačky a pomrkávala od jednoho človíčka k dalšímu. Všichni je pozorovali.

To mu dělám ale dobrou společnost, sedím tu jako trubka a ani se nedokážu usmát. Evidentně ze mě není jedna z těch amerických perfektních manželek. Ne, to ostatně vím už dávno.

„Amando?“ zaslechla, jak k ní odkudsi přichází známý hlas.

Odtrhla oči od hrany stolu a zadívala se kolem, kdo si dovolil vyrušit ji z myšlenek.

Bill.

„Ano?“ snažila se o mírný úsměv.

„Co říkal teď Georg?“ podal si ji.

Amanda zakroutila unaveně hlavou. „Omlouvám se, o něčem jsem přemýšlela.“

„A co jsem před ním říkal já?“ Bill rýpal stále dál.

„Prokrista, nech mě žít,“ zaprotestovala s výrazem nevinného dítěte a přitom rozmachovala rukama.

„Nech ji,“ přitakal pobaveně Tom a přitáhl si svou ženu blíž. „Má právo být myšlenkami jinde…“

V Amandě hrklo. Kdykoliv jindy milovala jeho výřečnost, teď se v duchu modlila, aby byl Tom zticha. Přece se domluvili, slíbil jí, že to ještě nikomu nepoví. Jenže, celý večer pil alkoholické nápoje. Víčka měl ztěžklá, na tváři hloupý výraz, a ačkoliv vnímal, Amanda věděla, že jeho pusa prostě automaticky řekne to první, co se zrodí v jeho hlavě.

Ostatní samozřejmě nechápali jeho náznaky.

Amanda do něj mírně šťouchla, ale zdálo se, že ji nevnímá.

„Jsem jen trošku unavená, nic víc. V práci mi dávají pěkně sežrat tu dovolenou,“ prohodila a chystala se loknout si z Tomovi skleničky vína. Potřebovala něco málo na posilněnou, proti nervům, aby se uvolnila. Jenže, tím to zpečetila.

Tom ji vytrhl sklenku z rukou a pokýval nesouhlasně hlavou.

Pochopila to. Tentokrát měl pravdu.

„Víš, že nesmíš pít…“ řekl polohlasně, což ovšem nabudilo ještě větší zájem přísedících.

„Řekne nám někdo konečně, co se tu děje?“ vložil se do toho Georg a hodil si vlasy za uši, pravděpodobně, aby lépe slyšel nové drby.

Amanda nahodila úsměv a plácla Toma po koleni takovou silou, až nadskočil. „Vždyť je opilý. Jinak.. doufám, že jste konečně nechali uklidit ten binec ve zkušebně, když jsem tam byla naposled, tak se tam nedalo ani dýchat,“ snažila se stočit svou řeč jinam.

„No jo, a kdys tam byla naposled?“ zeptal se pobaveně Gustav.

Klížila oči a zkřivila ústa, když se snažila herecky podat, že přemýšlí. „Dobře.. je to už dlouho,“ přitakala.

„Jo, teď se rozhodli ji díky nám celou zbourat a kompletně přestavit, aby po nás nikde nezbyl ani chlup,“ pronesl Georg žertem a všichni se dali do smíchu.

Večer ubíhal pomalu, ale Amanda byla v duchu neskutečně vděčná Tomovi, že alespoň trošku vystřízlivěl a pochopil její gesta.

Nemohl jí ale ujít pohled kluků, kteří jako by ji detailně prozkoumávali.

Samozřejmě, že nejdůkladněji- Bill. Projížděl jí od hlavy k patě očima, až se málem zastyděla. Na moment se zastavil na jejích ňadrech. Nervózně si hrála s prsty a dumala, co si nejspíš musí říkat.

Pak jel níž a níž a… ruku by dala do ohně za to, že na chvilku se jí díval na bříško. Měla štěstí, že si zvolila volnější šaty a i tak věděla, že by těhotenství ještě nebylo pořádně poznat.

A když ji kompletně vyanalyzoval, zadíval se jí do očí. Byl to jen malý okamžik. Letmý, krásný pohled.

Amanda se najednou ocitla v krásné říši, kde foukal jemný vánek a ptáci zpívali za doprovodu jeho hlasu.

Jenže pak ji někdo z onoho snu probudil. Byl to Tom. Podezřele pozoroval jak svého bratra, tak ji.

Vzdorovitě se na něj podívala a pohladila ho po tváři.

Nezdálo se však, že to by jeho pohled nějak změnilo. V očích mu žhnulo.

„Řeknu vám všem jednu úžasnou novinku, chcete?“ vyřkl hlasitě, zejména směrem k tmavovlasému muži, který stejně jako ostatní, dychtivě čekal, co moudrého jeho dvojče prohlásí.

Ne, ne.. prosím, nedělej to! Ne!

„Moje milovaná žena,“ těsně k ní přisedl a pohladil ji po břiše, „čeká moje dítě.“

Pronesl pyšně, s nadřazeným úsměvem.

Krásně jsi mi to vrátil, věděl jsi moc dobře, jak mě tímhle raníš a nejen mě…

Amanda v duchu bědovala. Kdyby se bývala mohla v tu chvíli podívat do zrcadla, určitě by byla buď celá bílá nebo od hlavy k patě červená. Nevěděla co dělat, a tak tam jen seděla. Na vteřinu mu čelila. Bylo to jako vyměňování argumentů, pouhýma očima.

On, jako by říkal… jak si dovoluješ s ním flirtovat přímo přede mnou?!

Ona, jako by řvala… hloupější věc jsi nemohl nikdy udělat…

Všichni zírali s otevřenou pusou. Pravděpodobně podobnou zprávu čekali, ale nemohli si být jistí. Jenže teď už je ta zpráva venku a Amanda nepochybovala o tom, že do tří dnů obletí celý svět, když vzala v potaz to, jak hlasitě Tom tuto zprávu vykřičel.

Seděli naproti sobě, bratr proti bratrovi.

Jeden měl na tváři poprvé trpce vítěznou masku. Usmíval se a popíjel víno.

Ten druhý evidentně nevěděl co dělat, jeho hruď klesla a pusa zůstala na chvíli pootevřenou.

„Gratuluju…“ popřál bezvýrazně.