pátek 24. října 2008

XIX. Nepozorná

Pokud jsem kdykoliv řekla, že čas ubíhá rychle, mýlila jsem se.
Nic v mém životě neuběhlo takovým tempem, jako ten měsíc, který jsme spolu s Patrikem strávili v těsné blízkosti za doprovodu nespočetně polibků a obrovské touhy jednoho po druhém.
Nemohli jsme bez sebe vydržet ani minutu, natož celý den, a proto se Patrik čím dál častěji uléval ze školy.
„Tenhle týden už je to po třetí, cos odešel,“ vyčítala jsem mu ihned po jeho příchodu domů.
Místo dohadů mne jen políbil na tvář a bez sebemenší výtky se odkráčel do kuchyně.
„Mluvím na tebe,“ supěla jsem dál, „tohle se mi nelíbí.“
„Chci být prostě s tebou, co se ti na tom nelíbí?“
„Takhle tě brzo vyloučí, Patriku.“
„Stejně se tam nic neděje, neustále omílají jedno a to samé dokola,“ bránil se, zatímco si okamžitě nandával jídlo z hrnce, které jsem před chvilkou připravila.
„Nechci, abys z toho měl problémy, jasné? Ani táta s mámou by určitě nesouhlasili…“
„Odkdy ty s nimi držíš?“ odfrkl si a usadil se pohodlně do obývacího pokoje s připraveným ovladačem v ruce.
Bylo zvláštní jak pokaždé, když jsem byla doma, byl všude takový klid. Kromě tiché zvukové kulisy rádia, jako by vše bylo v bodu mrazu. Ale kdykoliv přišel kdokoliv další, dům ožil. Možná to tak bylo správné. Možná to přidávalo mnohem více na důraznosti rodinného domu. Ale mně se to prostě líbilo víc za ticha.
Jenže to očividně právě skončilo, když na obrazovce naběhla kreslená pohádka a uvítací píseň se stupidními slovy.
„Fajn, od teď už žádnou hodinu nezameškám, slibuju,“ řekl, když zpozoroval můj neústupný výraz.
Neměla jsem chuť vidět, jak si ničí budoucnost. Byl v tolika směrech opravdu šikovný, muselo se mu jen chtít. A jeho známky se každým dnem lepšily, bylo by přece škoda zabít všechnu tu snahu nechvalnou docházkou.
Já jsem byla vždy příkladný student, a nechtěla jsem, aby snad náš vztah ovlivnil jeho rozhodování v životě o tom, co je důležité. Samozřejmě, že naše pouto bylo důležité, ale pak byly přece i další věci, pro které se muselo žít, a které udávaly spoustu možností vykračovat po cestě života tak, aby to nepřipomínalo pouhé přežívání.
A to mi připomnělo další věc, o které jsem neustále musela přemýšlet.
Kolikrát mne otec prosil, abych si konečně našla práci? Neustále žil v domnění, že se o nic nepokouším, ale to se hluboce mýlil. Už na začátku našeho pobytu jsem poslala svůj životopis do spousty společností. A bylo zvláštní, že až teď se mi někdo ozval. Pokud ovšem nepočítám ty podřadné práce za mizivou finanční odměnu, jež mi byly kdysi dávno nabídnuty. Minulý týden jsem obdržela mail, ve kterém si jistá velice prestižní firma ověřovala, zda mám o práci u nich stále zájem. To bych nepochybně měla. Pokud by ovšem ona firma nesídlila v Londýně. Nechápala jsem, proč mě přijali do sídla firmy, když jsem žádala práci v jejich pobočce. Nicméně, nabízeli mi spoustu výhod jako vlastní byt v centru Londýna, plat byl už dosti vysoký do začátku- mnohem více, než bych si vůbec kdy pomyslela a vůbec, vše by bylo tak úžasně pohádkové, kdyby tu nebyl jeden problém.
Ten problém právě seděl vedle mě a ujídal ze své keramické misky dnešní oběd s úsměvem na tváři.
Jak bych ho mohla opustit? A vzít ho sebou? To by u rodičů rozhodně neprošlo.
„Proč se mračíš?“ zeptal se zvědavě s pozdviženým obočím.
Že by mi věnoval víc pozornosti, než jeho oblíbenému seriálu?
„Nemračím.“
„Mračíš, pořád se mračíš, tady..“ sáhl na moje čelo, „rýsují se ti vrásky.“
„Stárnu,“ povzdechla jsem si trpce.
„No jo,“ zasmál se, „až mi bude něco málo po třicítce, tak z tebe bude už čtyřicátnice, oh, hrůzná představa,“ oklepal se.
„Ty zmetku,“ hodila jsem po ním polštářem, „a tím po třicítce myslíš třicet-pět a to se lásko zaokrouhluje taky nahoru,“ vítězně jsem na něj mrkla a odešla si uvařit čaj.

„Kdy přijdou naši?“ ptala jsem se za hodinu po tom, co jsem položila telefonát. Byl to Petr. Jeho hlas zněl už víceméně vyrovnaně, přece jen už to byl nějaký ten pátek od doby, kdy jsme se spolu rozešli. Přesto mi neuniklo, že zní mírně rezervovaně. Pokud říkal, že si přeje být v budoucnu přáteli, pak nejspíš myslel něco jako, že se v šedesáti sejdeme někde na lavičce, odložíme své podpěrné hole, a oba začneme vytahovat fotky našich vnoučat. Volal jen kvůli jediné věci, a to, že si u mě zapomněl iPod, na kterém mu asi hodně záleželo. Po pravdě řečeno, sama bych si nevzpomněla, že je někde ušitý, kdyby mi to nepřipomněl. Jinak bych mu ho zajisté okamžitě vrátila. Byla jsem ráda, že právě prožívám to nejlepší období svého života a ukončení toho, co mezi námi bylo, mám již za sebou. Nehledě na to jsem nepotřebovala, aby mi kdejaká maličkost připomínala to, co špatného jsem udělala a v jakých mukách jsem žila ze dne na den.
„To nevím. Spíš, kdy přijde on?“ vyptával se Patrik. Tentokrát jeho hlas zněl uvolněně, už nebyl tak ledový v souvislosti s Petrem, ačkoliv jsem ovšem postřehla to, že nevyslovil ani jeho jméno.
„Říkal, že tu bude do deseti minut.“
Patrik jen kývl hlavou. Oba dva jsme právě leželi na jeho nové posteli a zatímco on si četl v knize, já záživně luštila křížovku a neustále ho vyrušovala od čtení svými otázkami.
„Odpoutání od země na čtyři?“
„Skok,“ řekl, aniž by svůj zrak odtrhl od knihy.
„Lepšíš se,“ usmála jsem se.
„Nechápu proč to luštíš, když se mě ptáš na každé druhé slovo,“ podal si mě.
„Ty jsi dneska ale protivný,“ nakabonila jsem se a složila noviny do stolku, načež jsem se položila jen tak na záda a pozorovala jeho výraz při čtení.
Oči se krásně leskly, jak se rychle pohybovaly dle předčítaných vět.
Po chvilce si všiml mého pozorování a i on zaklapl svou prozatímní zábavu, aby mohl své tělo položil vedle mého. Spíše se však nakláněl nade mnou a hladil mne po rozpuštěných vlasech.
„Škoda, že mi není už osmnáct,“ prohodil.
„Proč?“ ta věta upoutala jaksi můj zájem.
„Hned bych si tě vzal,“ odpověděl a já v tu chvíli nevěděla, zda to opravdu myslí vážně a nebo jestli mu přeskočilo. Nakonec jsem to nevydržela a vyprskla smíchy.
„Tobě haraší, ne?“ zajíkala jsem se.
„Ne. Jeli bychom do Las Vegas a tam se vzali,“ oznámil naprosto vážně a naklonil se k mým vlasům, do kterých mne políbil.
„Jsem šťastná i bez toho,“ namítla jsem vesele a opětovala jeho polibky na jeho rty.
Ještě víc se ke mně naklonil a jazykem kreslil písmena na mém krku. Zbožňovala jsem, když tohle dělal. Byla jsem přehnaně citlivá na tuhle část svého těla, a proto mě to vždy automaticky přivedlo do stavu milostného dovádění.
Moje ruce spočinuly na knoflíčcích jeho tmavé košile. Opatrně jsem je jeden po druhém rozepínala, abych mohla svými rty polaskat jeho krásně stavěnou hruď.
V mžiku byla pohozena pod postelí a on se přitiskl svým obnaženým tělem ke mně. A pak jsme jen tak leželi. Bez slov, které právě nebyly zapotřebí. Bez polibků, aby se nestaly lacinými a všedními.
Zaposlouchávala jsem se jen do jeho pravidelných oddechů a cítila, jak mu buší srdce.
Buch- buch. Buch-buch. Jako by bylo naladěné na metronom.
Oči mi začaly samovolně poklimbávat.
Přicházel příjemný pocit mikrospánku.
I Patrik nejspíše usínal, měl toho za celý den dost.
Zdálo se mi, jako bych dlouze snila. Nebo snad jako by se čas na malý okamžik zastavil?
Potom mě cosi z toho všeho krutě vytrhlo.
Cítila jsem, jak sebou Patrik škubl a to mě donutilo oddělit od sebe znavená víčka.
Ve dveřích stála postava. Soudě dle výrazu byl právě na pokraji zhroucení a nechuti.
„Co to ksakru je?!“
Zaskočeně jsem se posadila na kraj postele, zatímco kousek mého já vnímalo to, že Patrik si zrovna přehazuje přes vršek mikinu. „Tady nemáš co dělat!“ rozkřičel se na zhrouceného Petra u dveří.
Ten však jako by ho neposlouchal a všechen svůj vztek stočil mým směrem.
Vysoukala jsem ze šuplíku roztřesenýma rukama jeho iPod a podala mu ho do ruky.
„Takže tohle je ten důvod, proč ses se mnou rozešla? Ty sis to celou dobu rozdávala se svým bratříčkem? Ty odporná mrcho!“ zasupěl a udělal krok vpřed. Na obličeji mu vyskočila pulzující žíla. Pokud jsem se ho tehdy u něj v bytě bála, pak jsem neměla důvod. Tohle bylo už opravdu zlé.
Každou vteřinou nabíral víc na brunátnosti.
„Nepřibližuj se k ní,“ Patrik ho odhodil stranou a Petr přivrávoral ke dveřím. Na chvíli, jako by měl sto chutí mého bratra zabít. Dlaně se zaťaly v pěst. I Patrik byl připraven se s ním poprat, viděla jsem to na jeho postoji i na jeho hrozivém výrazu.
Oba dva, jako by se okamžitě změnili v postavy, které jsem doposud absolutně nepoznala.
Dva noví, děsiví lidé.
Skočila jsem mezi ně ještě dřív, než se k sobě stačili sebemíň přiblížit.
„Petře, odejdi odsud, prosím.“ Snažila jsem se to urovnat po dobrém.
On si však jen odfrkl a chtěl mě odhodit stranou, tentokrát jsem se nenechala já a vší silou jsem se snažila udržet se na místě. „Jdi pryč, tady už nemáš co dělat!“
„To ti není hanba? Nestydíš se ani trošku?“ stále křičel.
„To je moje věc, nic ti do toho není.“
„No jistě, nic mi do toho není. Ty jsi obyčejná coura, nic víc,“ chystal se plivnout mi do obličeje. Jenže tohle bylo i na mě moc. Ještě dřív, než stačil svou větu dokončit, vystřelila moje ruka k jeho obličeji jako kulový blesk a drtivě ho zasáhla. I mne to pořádně zabolelo.
„To na tom nic nezmění, stejně jí zůstaneš.“ Řekl, když si mnul tvář. „Je mi z vás na blití!“
Cítila jsem, jak se Patrik snaží dostat přes mé tělo.
Rychle jsem se tedy otočila k jeho tělu. „Prosím, nech toho. Chci aby odsud co nejdřív odešel.. dřív než…“
Domovní dveře se otevřely, jelikož do pokoje přivál čerstvý ledově studený vzduch.
Tímhle jsme měli zaděláno na opravdové problémy.
„To ne,“ složila jsem hlavu do dlaní.

1 komentářů:

Madisoon řekl(a)...

Tak tomu říkám zvrat... to nevypadá dobře. Jednak odhalení a nabídka práce v Londýně... přijde mi to jako jasná rovnice, ale doufám, že se pletu a nějak se to vyřeší, aniž by museli od sebe... Tak já jdu na další, jsem ráda, že nemusím čekat a dozvím se to hned:))

 

Through the ocean tears © 2008. Design By: SkinCorner