X. Oběť a strach

X. Oběť a strach

---

Amandu, kapelu i celý jejich tým čekal poslední zbylý den, který si zde mohli blahodárně užít. Se svolením jim dali prostor zaplnit si den kteroukoliv aktivitou, kterou uznají za vhodnou. Amanda si nemusela s ničím lámat hlavu, jelikož Tom s Billem rozhodli za všechny, to ostatně nebylo žádnou novinkou.

"Víš, že nemůžu být moc dlouho na přímém slunci, jestli to tam se mnou sekne, tak jsem opravdu zvědavá na tvou první pomoc," vytýkala Amanda mezitím cosi na nahé tělo oblékala zelenkavé dvojdílné plavky.

Tom ji políbil na rameno. "První pomoc umím víc než dobře. Hlavně dýchání z úst do úst." Zařehtal se.

"Tome," Amanda mu laškovně hrozila vztyčeným ukazováčkem před obličejem.

"Ale, no tak lásko, všechno bude v pořádku, uvidíš…"

"No dobře," Amanda pohodila hlavou na stranu, "když si vzpomenu jak tě tenkrát…"

"Ne, neříkej to!" Tom po ní hodil vzorkovaný měkký polštář a strefil se přímo od obličeje, přesto se Amanda nepřestala zajíkat ve smíchu.

"Gustav potopil a tys vyplaval jako utopenec a cestu domů si hekal jako fretka na zádech…" Amanda vyprskla smíchy.

"To nebylo jako vůbec vtipný!" zdůraznil Tom. "Abys věděla, miláčku, málem jsem se utopil."

"Ale nepovídej," Amanda si ho stále dobírala. "Víš jak by se mi po tobě stýskalo?"

"Vážně?" Tomův obličej zvážněl.

"To si piš. Kdo by mi dělal snídani do postele?"

Tom se pousmál. "Začínáš být horší než já."

"Nakazil jsi mě." Bránila se Am.

Tom popadl svoji čapku, nasadil si ji rázně na hlavu, popadl menší cestovní tašku a otevíral dveře. "Tak už pojďte, slečno nemocná."

Amanda usměvavě zakroutila hlavou.

"Lásko, ty jsi hroznej tvor!"

"Taky tě miluju," políbil ji na tvář.

A poté oba dva opustili svůj pokoj s rozehranou hrou a úsměvy na rtech.

Bez problémů, bez starostí.

Amanda seděla s pokrčenýma nohama na dece. Od slunce jí chránil velký slunečník upevněný nad její hlavou, neustále se polévala studenou vodou a dívala se před sebe do dáli, jako by snad v písečných plážích mohla vyčíst svou budoucnost.

Tom, i zbytek chlapců ze skupiny si na rozdíl od ní užívali posledního dne všemi možnostmi a tak za ty tři hodiny nevylezl ani na minutu z vody. Neustále ji okřikoval, aby se za ním šla vykoupat. Ale nikdy neměla ještě dostatečnou náladu k tomu, aby se začala chovat jako on v tomhle momentě, jako dítě. A potom, Tom tam nebyl sám. Kolem něj se neustále točil Bill, a ona by nerada pokazila tak krásný den.

Co se to s tebou děje? Ještě před rokem bys TY ani na chvilku nevylezla z vody, aby sis odpočinula na lehátku a teď tu sedíš jako pecka a závistivě pokukuješ okolo sebe, jak si všichni kromě tebe dokáží užívat. Nějak se mi nelíbíš…

To ty mě taky ne a co s tím mám dělat?!

Ha, ha. Vtipálku. Víš co jsem tím chtěla říct přece… začni si užívat. Kam se ztratila ta Amanda, která neustále vymýšlela blbosti, ta, která ačkoliv znala hranice, vždycky si našla patřičnou zábavu.

Nevím, asi zmizela.

Tak ji jdi hledat, protože takhle se to s tebou nedá vydržet. Až moc předčasně si dospěla.

Zážitky a zkušenosti lidi jednoduše mění.

"Ami, pojď se konečně smočit do tý vody!" Tom na ni mával mezi nízkými vlnami.

Teď máš šanci, tak jdi! Nebuď labuť…

Pomalu se ze mě stává asi ošklivý kačátko.

"Tak co?" křičel a ukazoval směrem k němu.

"Dobrá, dobrá," svolila, "vždyť už letím." Vstala jako by kopírovala slavnou hvězdu ze sériálu "Baywatch" a proběhla ladně do vody.

Jakmile pocítila první příval vody na jejím rozpáleném těle, donutilo ji to k úsměvu a následně si vyčítala, proč se předtím tolik zuby nehty bránila.

Doplavala pár tempy k Tomovi a políbila ho na plné rty, na kterých se leskly krůpějky vody, které od sebe odrážely slunce nad jejich hlavami.

Amanda všechny ty kapičky připoutala ke svým rtům a vypadalo to, jako by ani nehodlala se jich někdy pustit. Až je nakonec vytrhl s mírně milostné scény Georg.

"Ale no tak… chápeme, že jste se hrozně dlouho neviděli, ale co si zahrát na schovku?" pronesl sarkasticky.

Tom se na něj zašklebil a kývl. "Co ty na to?" až poté se Amandy zeptal.

"Schovka mezi vlnami? Fajn, to beru…" taktéž pokývla a utekla od Toma.

"Ale kam běžíš, miláčku? Myslel jsem, že mě schováš třeba do horní části plavek…" dobíral si ji.

"Ty dávej hlavně pozor, aby ses při tom schovávání nenadechl vody.." Amanda mu opět připomněla tamní incident a Tomovi klesl úsměv na tváři.

Utichl, zatímco ostatní se začali hlasitě smát.

"Ta ti to dala hezky sežrat…" smál se Gustav a ve vteřině zmizelo jeho tělo pod hladinou vody. Ani Amanda nečekala a okamžitě odplavala do ústraní. Byla celkem dobrý plavec, ačkoliv se od malinka bála vod, kde nevidí na dno, vždycky se ve vodě vyblbla.

Zhluboka se nadechla a potopila se, cítila se v té chvíli jako Ariela a s úsměvem plavala neustále dál a dál, až za bojku, která označovala poslední místo, které bylo v těchto vodách bezpečné. Nikdy nedbala moc na pravidla. Dělala co sama uznala na vhodné, ačkoliv vždycky když pravidla porušovala, dokázala to patřičně odůvodnit.

Ani teď to nebylo výjimkou. Všimla si že většina lidí se brouzdá až v zadní části, ovšem kromě matek s malými dětmi. Toto místo bylo samozřejmě pověstné tím, že lidé tu žijí divokým životem. Malé lampionky, které pluly po vodě tu byly spíše jako informační bod pro bábovky, které se bály z jakéhosi důvodu plavat alespoň kousek dál.

Alespoň podobnou verzí se z toho Amanda v duchu vymlouvala.

A najednou si uvědomila, že ani neví kdo pikal. A že v podstatě nebyly řečeny ani pravidla hry. Ale nakonec usoudila, že bude prostě nejlepší, když se ztratí někam do ústraní, odplave prostě co nejdál, aby ji nikdo nemohl najít.

Plavala dál a dál, a kdykoliv se na chvíli jen vynořila, aby se nadechla, v setině vteřiny i dokázala zaznamenat, kam že to vlastně plave. Lidé ji neustále obklopovali, byli v menších skupinkách a pokaždé se vždycky dobře bavili. Byli pro ni plusem, protože v takové kopě lidí nikdo nemohl ve vodě poznat, že tahle hlava, je zrovna Amandina.

Až když se vynořovala z vody minimálně po padesáté, na chvíli se ohlédla a zjistila, že lidí stále ubývá a že břeh se také čím dál tím víc ztrácí. Neznala to tu a najednou si uvědomila, zda vůbec udělala dobře. Jestli její čin nebyl víc než odvážný třeba pošetilý.

Vracet se zpátky, na to jí nezbývalo už sil.

A tak, zatímco mávala ve vodě rukama kolem svého těla, se zamračeným výrazem pokukovala kolem sebe, kam by se mohla schovat.

Už vidí tu scénu, Tom už nejspíš křičí na všechny strany, kde je, jestli se jí něco nestalo. Ruku by za to dala,že by jí mohl nad hlavou za chvíli přelétnout vrtulník. Ale co, pomyslela si, vždycky dělá lumpárny on, a já jsem ta, která je až moc dospělá, tak teď se karta alespoň na chvíli obrátí, už dlouho jsem neudělala žádný průser, zasmála se.

Voda v očích jí zamlžila pořádně rozhled, přesto si Amanda všimla, že nedaleko její pravé strany se nachází něco jako maličký záliv. Nebyla v něm holá duše, nebo alespoň nikoho neviděla, a tak se v momentu rozhodla, že jednoduše doplave tam a až nasbírá dostatek sil, vydá se po břehu zpátky k Tomovi a ostatním.

Bylo to stejně asi to nejlepší řešení, které mohla teď vymyslet.

Nadechla se tedy a plavala, s každým novým nadechnutím, kdy svaly začaly přicházet pomalu do křeče se musela přemlouvat.

Ještě kousek. Kousíček. Už tam budu. No tak vydrž!

Můžeš mi říct, proč jsi odplavala až na druhou stranu Pacifiku?

Trhni si, nebylas to náhodou ty, kdo si stěžoval, že se chovám až moc dospěle?

Za chvíli si nebudu mít ani čím trhnout, protože jak to tak vypadá, ještě jednou kopneš nohama, a upadnou…

Zmizni! Zmizni okamžitě z mojí hlavy, ani nevím jak ses tam dostala!

Povím ti jak… s nikým nekomunikuješ o svých problémech, byla otázka času, kdy si mě vytvoříš, abych si pomohla unést to břemeno…

Jestli ty mi nějakým způsobem pomáháš, pak já jsem Michael Jackson…

No po ránu se mu občas i trošku podobáš…

Ticho! TI-CHO!

Amanda byla tak zaneprázdněna fyzickou aktivitou spojenou s bolestí a zároveň se sebe-vyčítáním, že nevnímala v tu chvíli absolutně okolí.

Ano, plavala dál, a to bylo pro ni momentálně to hlavní.

Ale, kdyby věděla, že za zády jí cosi zakroužilo ve vodě a číhalo to na svou kořist, nejspíš by přehodnotila svůj žebříček hodnot.

"Už jen kousek, malý kousek a dotknu se dna!" nemohla popadnout pořádně dech, ale přesto se nevzdávala.

Až…

Kopla prudce nohou a cosi ji chytilo. Táhlo ji to ke dnu. Nalokala se vody. Dusila se. Kopala. Snažila se křičet a místo toho jí od pusy plavaly jen bublinky signalizující nejspíš poslední příval vzduchu do plic.

Znovu kopla, odrazila se druhou nohou od dna a vyplavala na vodu. A když se při plavání dopředu otočila, aby zahlédla jak na tom je, nikoho nezahlédla.

Co to bylo? Co když to tu ještě někde je? Dostala strach.

Otočila se zpět a vykřikla takovou silou, že ji nemohl nikdo široko daleko přeslechnout.