VII. Hluboké selhání

Petr ležel znaveně břichem na posteli a rukama se dotýkal země.
Já ležela proti němu, dívala jsem se na jeho uvolněné tělo, ačkoliv jsem byla myšlenkami naprosto jinde. Nemělo cenu vnímat atmosféru, která v naší chatce právě panovala. Neměla jsem ani sebemenší chuť k tomu, abych se o to pokoušela. Jakmile jsem si uvědomila fakt, že strávím pár dní v těsné blízkosti tohoto muže, ovládla mě tajná síla prostupující celým mým tělem. A to, že jsem tento pocit nedokázala rozšifrovat, mě dohánělo k šílenství.
„Pověz, kdy naposled jsi spala v jedné místnosti s mužem?“ zeptal se Petr rýpavě a v momentě, kdy na mě upřel oči, se jeho bělmo zablyštělo, ačkoliv jediné světlo přicházelo od vzdálené venkovní lampy.
Ušklíbla jsem se a převalila se na hranu postele. „Abys věděl, mám pokoj s bratrem,“ odpověděla jsem vážně. Ale když jsem zaregistrovala jeho udivený pohled, došlo mi, že moje stručná odpověď možná nevyzněla tak, jak jsem si původně představovala.
„Bereš svého bratra za muže?“ uchechtl se. „Kolik mu je?“
Zarazila jsem se. Vysvětlovat mu svůj postoj k osobě, která mi byla ze všech nejdražší bylo těžké, ale mnohem těžší bylo si najednou uvědomit, jak mladý vlastně je. A nejhorší na tom bylo přiznávat to cizímu člověku, který se baví na můj účet.
„To máš jedno,“ opáčila jsem.
„Už vím jak to je, miluješ svého bratra,“ nepřestával. A i navzdory tomu, že se mi minutou po minutě začínal líbit víc a víc, momentálně u mě opět o několik příček klesl. Co by se asi tak stalo, kdybych mu tvrdě vzdorovala a přiznala pravdu? Řekla mu, že Patrik je opravdu jediný muž v mém životě, pro kterého bych dokázala ronit slzy a neustále na něj vzpomínat se silnou nostalgií v duši, která mě i nyní neskutečně zabíjela.
A jak by se nejspíš zatvářil Petr? Vyhnal by mě z chatky?
Tato letmá vize mě donutila přidušeně se zasmát. Vyznělo to, jako že se směju jeho vtipu, a tak jsem zaslechla i jeho doplňující výsměch.
„Velmi vtipné,“ konečně jsem promluvila.
„Pochopil bych to, taky miluju svojí sestru,“ řekl vážně a napřímil se na loktu, aby na mě skrze tmu lépe viděl.
Můj dech se v tu chvíli zastavil.
Třeba nebyl takový protiva, třeba by to opravdu dokázal pochopit.
Ale vážně by uměl porozumět mému složitému srdci, které si nedokázalo nikoho připustit? Třeba bych se mu mohla svěřit, přece jen je to nezávislá osoba, kterou už nikdy v životě nepotkám, až skončí tento tábor.
Jenže pak se místností opět ozval jeho hurónský smích.
Nemyslel to vážně, ale nedalo se mu upřít, že byl velmi dobrý herec.
Kupodivu ani já jsem nedokázala udržet chladnou tvář a naoko uražená jsem po něm hodila polštář, který ještě před vteřinou ležel pod mojí hlavou a svou ledovou látkou mě chladil po tvářích.
Stačil ho včas zachytit a jednoduchým prudkým pohybem udělal výpad zpět.
Moje hlava se otřásla, jak na ní dopadl ten měkký polštář. Byla to opravdu pořádná rána.
„Ty!“ varovně jsem vztyčila ukazovák s ostrým pohledem, i já jsem dokázala být dobrá herečka, když jsem chtěla.
„Promiň,“ posadil se na postel a zvedl ruce na znamení míru. V jeho očích jsem zahlédla nepatrné známky starosti. Pravděpodobně se opravdu bál, jestli to nepřehnal.
Díky bohu, že nevěděl, v jakém prostředí vyrůstám.
Denní roztržky byli u nás na denním pořádku. S Patrikem jsme se nejednou pošťuchovali tak moc, dokud se jednomu z nás nestalo vážnější zranění.
Nyní byla moje šance. I já jsem dokázala vypálit pořádnou silou.
Ozvala se utlumená rána a následoval konečně můj obrovský smích. Přikryla jsem si hlavu dekou a zajíkala se stále víc a víc, jak jsem měla před očima neustále tu malou vteřinu, kdy se mu vytratil z jeho rtů vítězoslavný pošklebek.
V tom ze mě však kdosi strhl deku a pocítila jsem na těle jeho teplé mužné ruce. Lechtal mě seč mohl.
„To abys měla důvod se smát,“ rýpal, když se přede mě nakláněl s jistotou, že má nade mnou přesilu.
Bylo tomu tak. Proti jeho síle jsem se nemohla za žádných okolností vzpírat.
„Dost, prosím. Pomoc! Dost!“ křičela jsem.
„Pst!“ položil mi prst na ústa a přestal.
Moment, kdy jsem se mohla konečně pořádně nadechnout, byl úžasný. Nejspíš se bál, co by si lidé pomysleli, kdyby mě slyšeli křičet. Snad že je vrah? Nebo násilník?
V očích mu žhnulo a bělma se leskla ještě mnohem víc, jak si mě zaraženě prohlížel položenou nejistě na své nové posteli.
Tiše jsem vyčkávala, ačkoliv v hloubi jsem měla nejistý pocit z toho, co by se mohlo stát, kdyby se ke mně trošku přiblížil.
Jako by mi četl myšlenky, jeho tělo se naklánělo stále blíž k mému. Brnělo mě v zátylku a napjetí mezi námi by se v tu chvilku dalo krájet.
Nebyla jsem si absolutně jistá, jestli to chci udělat. Moje fyzická schránka po tom toužila. Opravdu už tomu bylo pěknou chvilku, kdy mě naposled tiskl muž. Chtěla jsem cítit to souznění a rytmus dvou těl.
Ale moje pocity křičely vně mě. Drápaly ostře zevnitř mého těla. Tohle jsem mu nemohla udělat. Tohle ne.
„Chci tě…“ zašeptl a pak se lačnými ústy přisál na moje.
Moje sobecké lidství vystoupilo na povrch a pocity soužení se v mžiku změnily na chtíč. Posunula jsem se, abych ho pustila k sobě na úzkou postel. Neměl však v úmyslu ležet klidně vedle mě a ihned zaujal post nade mnou. Jednou rukou se ladně podpíral, aby mě nezalehl celou váhou a jeho druhá ruka vášnivě prozkoumávala každičké místo pod mým pyžamem. Pak už to však nemohl vydržet a párem hbitých hmatů ho strhl a následně na to obnažil i své tělo. Otřásla mnou zima, která se vydrala i na povrch. Přišlo mi, jako by mi dokonce šla od pusy pára.
Instinktivně přilepil své tělo víc a zaryl mi dlaně do rozpuštěných vlasů, které se jemně vlnily na posteli. Jeho ústa se sápala po mých rtech až dolů k šíji, aby mohl i tu zahrnout svými prudkými polibky.
Moje prsty se mu zarývaly do kůže na zádech. Odtáhl se pomocí obou loktů a v očích mu jiskřila nevyřčená otázka.
Nemohla jsem nijak odpovědět, stále jsem nechápala, co to dělám. A tížilo mě domnění, že se mi to líbilo.
Evidentně na mě nechtěl čekat a rázně do mě vnikl, aby se ve mně mohl začít energicky pohybovat. Zrychloval a líbal mě. Laskal moje tělo, jako by chtěl jen a jen mě.
A pak přišel nával emocí, bylo to silné jako sopka. Vřela jsem jako ona. Pulzovala ve mně síla a moc. I jemu naskákaly na pažích žíly.
A v momentě kdy můj orgasmus polevoval se opět dostavilo ono soužení.
Přicházelo pomalu ale velmi ostře.
Chtělo se mi brečet.
Ale nešlo to. Zničila jsem naši naději? Ne to je hloupost, my jsme nikdy žádnou naději neměli.
Neudělala jsem nic špatného. Naopak, dělám to nejlepší, co pro nás oba můžu udělat.
Petr ležel na místě vedle mě a objímal mě, pevně mě tiskl ke svému tělu.

***
Ranní sluneční paprsky mne jemně šimraly do zavřených očí.
Přesto mě pořádně probudil až prudký polibek a pohlazení po tváři.
Zívla jsem a protáhla si ruce.
Petr stál nade mnou s tácem plným dobrot a teplé kávy. Udiveně jsem se na něj podívala a on se zatvářil, jako bych ho vyděsila nejvíc v životě.
„Co se děje?“ zeptal se nevinně.
„Proč tohle děláš?“ konečně jsem vstala z postele a odložila tác s jídlem na stůl.
„Co tím myslíš?“ zaraženě stál naproti mně a čekal na mou odpověď. Té se mu však nedostalo, dokud jsem si nevyčistila zuby a neomyla si obličej. Pak jsem se přesunula ke stolu a naklonila se nad šálkem, abych ucítila tu jemnou kávovou vůni. Nechápala jsem, proč mi přinesl snídani. Přišlo mi to mírně patetické.
A možná jsem ještě nesla výčitky z minulé noci.
„Tak cos tím myslela?“ opakoval rázně a zastoupil mi cestu ke kufru.
„Už jsi mě dostal, proč mi nosíš snídani?“
Zatikal očima a pootevřel pusu. Jeho oči supěly. Jako by v té volné chvilce hledal vhodná slova.
„Prosím?“
Přesně jsem vážně zopakovala svou otázku.
„Děláš si srandu, že jo? Co se s tebou děje?“
„Chtěl jsi mě jen dostat do postele, není tomu tak?“
„Ty jsi blázen…“ jako by mu ihned spadla ta kamenná maska a začal se smát. Ale mně do smíchu stále nebylo. Cítila jsem se ukřivděná. A to i navzdory tomu, že jsem věděla z čeho pramení můj vztek. Nebyla to jeho chyba. Byla jsem to já a moje bolest.
I přesto, že se mi to s ním líbilo. I přes jeho neskutečnou fyzickou krásu, a jak jsem poznala během posledního dne- i přijatelný charakter, neměla jsem tak klesnout.
Petr se přibližoval, aby mě mohl obejmout a políbit.
„Počkej,“ odtáhla jsem se. „To nemůžu.“
Nejistě stál naproti mně a snažil se rozšifrovat můj postoj. „Co jsem udělal?“
„Nic! Nic jsi neudělal… to já…“ posadila jsem se prudce na postel a sklopila obličej do dlaní.
„Máš přítele…“ hlesl se zklamáním v hlase.
Chtělo se mi křičet, praštit se, zabít se. Ale on za to nemohl, on po mě opravdu toužil. A co když on by byl ten pravý? Je možné to alespoň zkusit? Vyzkoušet můj postoj…
„Ne, nemám…“ napřímila jsem se a zhluboka se nadechla.
„Tak co se, Lucko, děje?!“ naléhal.
V očích se mi určitě přehrávaly myšlenky a moje nejistota a omluvy. On za to opravdu nemohl, tolik se snažil. Byla to moje chyba. Zkusím to, řekla jsem si rozhodně.
„Doufám, žes mi do toho kafe dal dva cukry…“