XIII. Pláču štěstím

XIII. Pláču štěstím

(Poznámka: Pozor, díl pro silné povahy... )

„Jsi opravdu v pořádku?“ ptal se Tom už poněkolikáté za sebou.

Amanda se na něj pousmála. „Nic to nebylo, možná jsem chytila úpal…“ konstatovala, a přesto stále cítila tíhu v žaludku. Po tom, co strávila na hotelovém pokoji asi půlhodinu navíc vzhledem k tomu, že se jí dělalo neustále zle, měla pocit, že to snad nikdy nepřestane. Ke všemu jí v hlavě začala bodat palčivá bolest.

K domovu je dělila cesta dlouhá nejvíce dvacet minut, a nemohla si nevšimnout, že Tom se celou dobu divně uculoval, i přes jeho značnou starost.

Ten zdlouhavý let prospala, jelikož měla pocit, že kdyby byť na chvilku bděla, zešílela by.

Cítila se divně.

„Slib mi, že hned jak přijedeme, tak si dojdeš k doktorovi.“

„Tome, nic to není… Pořád ti to opakuju a ty pořád ne…“

Nenechal ji domluvit. „Alespoň jednou v životě mě proboha poslechni!“ zabědoval a políbil ji na odhalené rameno.

Neměla sílu mu oponovat. „Dobrá…“ pronesla poraženě a svezla se víc do sedačky, aby si mohla udělat pohodlí.

Bill seděl v dodávce naproti ní. Vypadalo to, že už pěkně dlouhou dobu spí.

A i kdyby byl vzhůru, byla si jistá toho, že by s ní nepromluvil ani slůvko.

Neustále se snažila překrývat svou vzpomínku na tamní incident s jeho osobou tím, jak ji Tom na pokoji objal. Cítila jeho sílu, málem ji rozdrtil.

A pak ty oči…

Plakal. A do toho přišlo ještě tohle… nebyla si jistá přesně, co se s ní děje, ale moc dobře věděla, že něco není v pořádku už delší dobu.

Konečně se proti nim objevil jejich velký dům, tolik jí chyběl domov. To bezpečí, ten klid a pohoda. Dokonalý úkryt.

Saki popadl všechna jejich zavazadla a odnesl je do domu, mezitím se Tom rozloučil s ostatními, stejně jako Amanda.

Bill se probudil jen na malou chvíli. Omráčeně pootevřel oči a objal svého bratra.

Amanda najednou nevěděla, co mu má říct.

Ale on se poprvé zachoval jako silný muž. Podal jí ruku, políbil ji na tvář, a jako by se nikdy nic osobnějšího mezi nimi nestalo, jí s úsměvem řekl ahoj.

Zírala jako připitomělá. Tohle opravdu nečekala. Vykoktala ze sebe taktéž spěšný pozdrav a utíkala k velkým bílým dveřím.

Hlavou jí proudilo tisíce myšlenek. Společně s bolestí, která neustupovala, měla pocit, že začne křičet. Místo toho, ale hned co práskly za jejich rukama dveře, padla na pohovku v obýváku a hleděla do zdi.

Tom po chvíli přistoupil. „Vím, že se ptám jako idiot už poněkolikáté, ale…“

„Ano lásko, hrozně mě bolí hlava,“ skočila mu do řeči a chytila se za čelo.

Tom si klekl k jejímu tělu, políbil ji jemně na spánek a pak na ni jen mlčky hleděl.

Všimla si po chvilce toho nepříjemného ticha, které ještě víc prohlubovalo rámus proudící jí nyní v hlavě.

Otevřela jedno očko.

Seděl tam, ani nedutal, a díval se na ni s neskonalým teplem v očích.

„Co je?“ pípla nevinně.

Neodpověděl, zběžně od ní odstoupil, popadl klíče od auta a domu a před tím než stihl zabouchnout dveře, řekl: „Koupím ti v lékárně nějaké prášky.“

Nechápala ho. Celou cestu bědoval, jak se těší domů, jak se týden nehne ani na krůček od prahu domu a teď letí zase pryč. Tohle jen víc prohlubovalo její vztek na sebe. Snesl by jí modré z nebe, kdyby si o to řekla.

*****

Probudila se do tmy. Bolest byla tatam, ale Amanda se cítila absolutně dezorientovaná. Vzhledem k časovému posunu neměla naprosto ponětí o tom, kolik je hodin ani jaký je den. Stejně tak ji překvapilo, že se probudila v manželské posteli, protože jediná věc, kterou si pamatovala byla, že usnula na pohovce. Tom ji nejspíš musel přenést.

Chytila se za záda a belhala se dolů podívat, jestli je doma. Měla tušení, že ne. Cítila se tak nějak prázdná, bylo jí smutno, ani nevěděla proč. Možná se jí jen zdál nějaký sen, říkala si.

Ale nemýlila se, nebyl tu. V kuchyni našla malý pytlíček a u něj vzkaz. „Lásko, jsem ve zkušebně, do dvou hodin přijedu domů, spala si jako zabitá, nechtěl jsem tě budit, ale tady máš to, co mi v lékárně doporučili,“ přečetla nahlas a ihned začala hrabat do malinké igelitky s logem. Dvoje prášky na bolest hlavy, vitamín C, a…

„Tome, ty se mi snad zdáš…“ pokývala hlavou nad tím co držela v ruce. Malá krabička s nápisem Těhotenský test. „Takže, to ti v lékárně doporučili...“ Nevěřila vlastním očím.

Nezlobila se na něj. Na jednu stranu jí to přišlo směšné, a někde tam v koutě věděla, že si ho měla koupit už dávno, ale bála se. Nechtěla znát pravdu.

A Tom to vyřešil za ní. Proto se na ni tak culil.

„On snad doufá, že jsem v tom…“ zasmála se a odhodila test stranou, s myšlenkou, že ji nikdo nepřinutí ani přečíst návod.

Uvařila si mléko s medem, které tolik milovala a posadila se v obývacím pokoji u televize.

Kdy to asi tak mohl psát? Že by odešel těsně před tím než jsem se probudila?

Honilo se jí hlavou asi po hodině sledování jakési komedie. Nebavilo ji to doma samotnou. Po chvilce se jednoduše rozhodla, že se upraví a půjde ven. Vybrala si pohodlné oblečení, ačkoliv se hodilo do společnosti, vyžehlila si vlasy, řasy párkrát přejela kartáčkem od řasenky, lesk na rty hodila do kabelky a naposled se na sebe usmála do zrcadla. Slušelo jí to.

Najednou jako by měla chuť znovu žít. Vidět svět očima, kterýma se dívala před pár lety.

Procházela kuchyní, když si na lince opět všimla té růžové krabičky.

„Ne, neudělám to.. neudělám…“ vzpírala se sama sobě nahlas, ale i přesto měla pocit, jak ji to k sobě táhne. Byla zvědavá.

Ne, co, když bude pozitivní…

To si Tom přece celou dobu přál, i když.. těžko říct, čí by dítě bylo.

Přeskočilo ti?!

Ne, ne… milá zlatá, vzpomínáš na večer u Billa? Jak to skončilo?

Na to jsem úplně zapomněla, ale já… já nevím co se tehdy stalo. Dobře víš, že jsem se probudila doma. Nemohlo se nic stát.

Na to ti odpověď může dát jenom jeden člověk.

Jak jsem na to mohla zapomenout, ten večer, kdy jsme jedli pizzu, ten večer, kdy se rozešel s Adrianou. Pane bože… proč si nic z toho, co se stalo potom, nepamatuju?!

Říkala jsem ti, že by ses měla jít léčit…

Tohle není směšné! Nejdřív ty v mojí hlavě a pak… co když jsem opravdu nemocná? Stává se ze mě blázen…

Energicky, až křečovitě házela hlavou sem a tam. Kdokoliv by ji v tu chvíli viděl, zděsil by se nad tím, co provádí.

Nepřemýšlela a okamžitě běžela do koupelny s krabičkou, aby zjistila jestli zrovna tohle je jedna z příčin toho co se jí nyní děje.

„Už jen minutu, už jen minutu…“ chlácholila svou zuřivou zvědavost.

Držela pěsti u sebe, palce zbělené tlakem, tiše se modlila, aby byl test negativní.

Celé ty čtyři předešlé minuty ale přemýšlela o tom, jak se mohlo stát, že měla naprostý výpadek paměti. Že si ani neuvědomila, že by se něco stalo a postupně na tu noc úplně zapomněla. A teď se děsila nad tím co by mělo přijít.

Pokud bude výsledek pozitivní, pak se musí zeptat Billa, co se tu noc stalo. Jemu dojde, že se bojí o svoji poctivost a o dítě, které by jinak mělo být Toma. Zesměšní se před ním a nejvíc by ji ranilo, kdyby zjistila, že si nemůže být vědoma otcovství.

Hned na to, jak o tom přestala v momentě přemýšlet, věděla, že si bude muset dojít hned ráno k doktorovi se svým problémem. Musí za psychiatrem, nyní se to zdálo víc než nutností. A Tom se o tom nesmí dozvědět. Kdyby zjistil co se jí poslední dobou honí v hlavě, utíkal by od ní jako sprintér, klidně by jí nechal dům, chatu, auta, možná i celé jeho konto.

Možná by to tak bylo lepší. Nejspíš si zasloužím, abych skončila někde ve středisku pro magory.

Časový limit vypršel.

Zhluboka se nadechla a pak sklopila oči ke svým rukám, ve kterých držela onen štítek.

Návod znala dobře.

Jeden proužek, negativní.

Dva…, pozitivní.

Klesla k zemi, svezla se po straně trouby až na zem, kde sklopila hlavu do klína a zajíkala se v pláči.

Následně bouchly domovní dveře, Tom, který za necelou vteřinu přispěchal do kuchyně, aby zjistil, co se jeho ženě stalo, nevěřil svým očím, v jakém stavu ji vidí.

„Co se stalo?“ Snažil se odkrýt její lokty z obličeje.

Nechtěla plakat, ale nemohla přestat. Měla pocit, že jí za chvíli snad praskne hrudník.

„Tak co je ti?!“ jeho hlas zněl vystrašeně.

Konečně začala pořádně dýchat, vzhlédla k němu. Řasenka, kterou se před chvílí upravovala, jí stékala až na hladké modré kalhoty.

Podala mu malý štítek.

Štítek, na kterém byly dva proužky. Udiveně k ní vzhlédl, jako by snad nemohl uvěřit tomu, že tropí takový skandál kvůli tak nádherné věci.

Neměla, jak jinak se omluvit, než další lží.

„Pláču štěstím, lásko…“ zašeptala…