XX. Nečekaný návštěvník

„Au,“ zabědovala Amanda po ránu, když vstávala z postele, hluboce jí píchalo pod žebry, zdálo se, že dítě je neklidné.

Pobyla zde další měsíc a nyní byla na přelomu pátého měsíce, den ode dne se cítila znaveněji a jediné co ji stále drželo v krásné náladě, byly ranní a večerní procházky kolem oceánu a čerstvý vzduch.

Ani tento den nebyl výjimkou, a proto ihned po provedení nutné ranní hygieny se oblékla do pleteného svetříku, navlékla na sebe teplé volné kalhoty a vydala se ven.

Voda byla dnes rozbouřená, ačkoliv to nevypadalo, že by měla nastat další bouře, zdálo se, jako by se přírodě něco nelíbilo a dávala to silně najevo.

Amanda poklidně nakračovala po kamínkách kolem velkých bílých ptáků a dívala se kolem sebe. Po půl hodině došla po pobřeží skoro až do města.

Chystala se ihned otočit zpět a kochat se tou krásou z opačné strany, když v tom si všimla známého obličeje.

Joe.

„Zdravím,“ pronesla, jako by se tehdy nic nestalo.

Joe měl dnes evidentně špatnou náladu a tak jen mrzutě zamával a zalezl do obchodu se suvenýry.

„Morous jeden,“ pronesla polohlasně a otočila se. Na břehu kromě ní nikdo nebyl, občasně tu vídala pár známých tváří, které poznala jen díky svým procházkám, ale dnes, ačkoliv hodiny ukazovaly již dvanáctou, nikde nikdo.

Nezatěžovala se bádáním nad tím, proč to tak je a zvesela si vykračovala zpět k domovu.

Poslední dobou už cítila nutkání vrátit se do opravdového domova, ačkoliv jí městečko dokonale přilnulo k srdci, přepadaly jí poslední dobou návaly smutku.

Tolik se jí stýskalo.

***

Bylo již odpoledne a zdálo se, že se nakonec opravdu schyluje k bouři. Amanda pozavírala všechna okna a ukryla se v rohu svého příbytku na malém proutěném křesílku. Vzala si do ruky svou oblíbenou knihu, popadla hrníček s čajem, před dějstvím se napila a pak se dala do čtení.

Ani ne v polovině kapitoly ji však kniha přestala zajímat, myšlenky pořád ubíhaly stranou. Nedokázala to nijak ovlivnit, ačkoliv jí to nebylo nijak příjemné.

V mysli se zjevovaly postavy, scénky a tisíce slov, které bohužel odnikud nevyčetla.

Oklepala se a znovu sklopila zrak. Tentokrát si byla jistá toho, že zvládne svou mysl koncentrovat.

Mumlala si pod nos přečtené věty a pak, v jednom momentě, vyskočila málem z kůže.

Kdosi zaklepal na dveře.

Zkoprněla hrůzou, kdo by ji mohl rušit. Ale pak si vzpomněla na to, že Sharon říkala, že se zastaví buď dnes nebo zítra, okamžitě tedy odemkla a otevřela úsměvně dveře.

Ale úsměv se změnil v cosi co jí připomnělo okamžik, když měla páté narozeniny a rodiče jí koupili místo panenky autíčko na ovládání.

Ale tohle bylo jiné. Naprosto jiné. Tep se navýšil tak, že pociťovala, že snad každou vteřinou omdlí.

Ty jeho dokonalé oči, ty perfektní rysy, ten šibalský úsměv. Dlouhé ruce, které se k ní nyní natahovaly.

Neptal se a pevně ji objal. „Tolik jsi mi chyběla,“ zhluboka nasával její vůni. Držel ji v těsném objetí, jako by ji už nikdy neměl pustit.

Pak se mírně odtáhl a zahleděně si ji prohlížel. V jeho pohledu nebyla ani známka zloby nebo vzteku, bylo vidět, jak si konečně oddechl. „Vůbec jsi se nezměnila, tedy… až na to, že jsi trošku ztloustla,“ dodal s nadsázkou jakmile jí pohladil bříško.

Amanda nevěděla co říct. Nedokázala pochopit, jak mohl být tak ležérní. Jako by se celou dobu nic nestalo, jako by se neviděli jen týden. Pravděpodobně ho jeho přetvářka stála hodně úsilí. Nejspíš se bál, aby ji hned zprvu nevylekal.

Jeho oči ale žhnuly touhou. Bylo to na něm znát, více než kdykoliv předtím.

„Tak co? Pozveš mě dál nebo necháš svého manžela stát ve dveřích jako nevítaného hosta?“

Než se Amanda vzpamatovala, pozval se sám. Na rtech měl zvláštní úsměv.

Amanda se pomalým krokem dobelhala až ke stolu, kde se opřela o hranu a stále s tím nevěřícným a němým výrazem na něj zírala. „Jak… jak jsi mě našel?“ pronesla nakonec.

Najednou jeho pohled zvážněl, oči poklesly. „Myslela sis, že tě nebudu hledat?“

„Prosila jsem tě o to.“

„Taky jsem tě o pár věcí prosil…“

„Nezačínej!“ okřikla ho a posadila se na židli, jelikož se jí zatočila hlava.

Tom hbitě vstal a podepřel jí. „Omlouvám se,“ hlesl provinile. „Já jen…“ intonace mu kolísala, „ty si vážně nedokážeš představit ty muka, ty každodenní bolesti, když jsem se probudil a ty nikde, když jsem procházel koupelnou a cítil pořád tvojí vůni a věděl, že doma prostě nejsi! Amando, ty si asi vážně neuvědomuješ jak moc tě miluju.“ Sklopil jí svou hlavu do klína a rukama ji objal v pase. Pevně až křečovitě v dlaních muchlal látku jejího dnešního oděvu.

Zkameněla, nevěděla co udělat. Přemýšlela přece, že už je ten správný čas se vidět, tak proč jí to najednou přišlo všechno tak zvláštní?

A pak si to uvědomila, vždy byla tvrdohlavá a zase nebylo po jejím. Vždyť přece na to, jak moc ho miluje přišla už v počátcích jejího zdejšího pobytu.

Přelomila svou barikádu v půli a pohladila ho dlouhým pohybem po čele.

„Vždyť já tě taky miluju,“ promluvila tiše, jako by se omlouvala za všechny své chyby.

„Už tě nikdy nenechám na tak dlouho utéct,“ vzhlédnul k ní.

„Nikdy už neuteču,“ oznámila rozhodně, „ale rozhodně se sem budu každý rok vracet.“

„Budeme… společně,“ opravil ji Tom.

Amanda pokývla vesele hlavou.

Strávili spolu s Tomem celý zbytek dne, Amanda ho provedla kolem oceánu, dokonce se zmohla i na vystoupání do větších kopců.

Cestou potkali opět Joea, vzhledem k tomu, že věděla, že to on ji „udal“, byla mu nyní neskonale vděčná a vřele ho opět pozdravila. Zdál se šokovaný, ale i jeho odpověď byla nyní o píď příjemnější.

Měla pocit, že takhle si se svým manželem nepopovídala už dlouho. Cítila se tak uvolněně, tak láskyplně, kdyby měla křídla, určitě by musela vzlétnout až k nebesům.

„A co Bill?“ zeptala se opatrně, ale Toma to zjevně nijak nezaskočilo.

„Myslím, že je právě v nahrávacím studiu, za tu dobu jsme si to mezi sebou taky vyříkali, takže…“ místo posledního slova se pousmál.

Vše se najednou zdálo až moc dokonalé, aby tomu Amanda mohla uvěřit.

A pak příroda udělala to, co zde s oblibou prováděla často. Uhodil blesk a za ním následoval nosně znějící hrom.

„Měli bychom jít domů,“ pronesla k nebesům.

„To se tu stává často?“ Tomovi se najednou toto místo očividně znelíbilo. Kabonil pusu jako malé děcko.

Amanda ho políbila jemně na rty. „Stává se to tu pořád,“ zakřičela, když od něj utíkala s roztaženýma rukama jako racek, který se právě chystá vzlétnout.

***

Amanda stála nad postelí, zády otočená ke svému muži, vteřinku po sprše se snažila navléci se do pyžama.

Tom se sprchoval před ní, takže si nyní liboval u okna s výhledem na to, jak reaguje voda v oceánu na tu šílenou bouři. Pravděpodobně už mu to nepřišlo nijak nepříjemné, když byl nyní v teple.

Amanda věděla, že ho to uchvátilo, stejně jako tenkrát ji.

Ale její muž se nemínil po půl roce odloučení kochat krajinou. Po chvilce ucítila v zádech teplo, které sálalo z jeho těla. Na zátylku ji pravidelně ovíval svým hřejivým dechem. Vnímala jeho doteky, odhodil jí z ruky pyžamo stranou a nechal ji tam stát- nahou a stejně tak dychtivou. Na tvářích měla nepatrné ruměnce. Její tělo se mírně změnilo od doby, kdy ji viděl naposled. Nezdálo se však že by to nějak výrazně registroval. Jeho dotyky byly však jemnější, snad se bál, že by jí mohl nějak ublížit. Amanda však cítila, že je vše v pořádku. Více než to. Přiblížila k němu své rty, až se dalo skoro říct, že si vyměňovali dech. S propalujícím pohledem se dívali jeden na druhého. A pak, jako by všechen chtíč vybuchl. Přisáli se k sobě, líbali se hladově, jako by si chtěli vynahradit tu dlouhou dobu. Tom jí zapletl své prsty do vlasů a přitáhl si její obličej ještě blíž až nemohla skoro dýchat. Položila se na postel bez toho, aby se od sebe odtrhli. On si impulzivně svlékl jedinou věc, která ho na nohách odívala a necelou váhou se na ni položil. Nevynechal jediné místo, které by nezulíbal.

Právě projížděl zpět k jejímu napjatému krku. Položil své dlaně na její a políbil jí na lalůček.

„Zbožňuju tě,“ zašeptal do ucha a pak do ní opatrně vnikl.

Amandě se zatočil celý svět před očima. Prohnula se v zádech a dala mu tak možnost, aby laskal její ňadra. Chytila ho pevně za ramena jak zrychloval pohyby, měla pocit, že to už nevydrží. Chtělo se jí křičet dost a zároveň rychleji.

A pak to přišlo… dosáhli vrcholu chviličku po sobě.

Vše se seběhlo tak rychle, a přesto jim nemizel ten slastný pohled z tváří. Věděli, že dnešní noc celou promilují.